Setkání v nebi


Popis poviedky : Už jí je 96 let, tak strašně dlouhou dobu byla bez svých dloholetých a nejlepších přátel. Po dlouhá léta se starala o dítě své nejlepší přítelkyně a čekala na den kdy se opět uvidí se svou největší láskou a svými přáteli. Setká se s nimi a jak to dopadne?!?...


Seděla v křesle s hrnkem horkého čaje a nevnímala, co se děje ve vedlejším pokoji. Všichni se smáli, pošťuchovali se a užívali si společných chvil. Už byla stará. Nikdo jí to nedával ani trochu najevo, přesto jí přišlo, že je všem akorát na obtíž. Bylo jí 96 let. Do místnosti vešla mladá blondýnka. „Babičko, Will, proč tu sedíš tak sama?“ „Odpočívám zlatíčko. Už mi není 20, Anne.“ Nebyla to její vnučka. Nikdy se nevdala a neměla děti. Byla to vnučka její nejlepší kamarádky. Ale svojí pravou babičku Anne nikdy nepoznala. Její tvář znala jen z fotek. Všichni jí říkali, jak moc je babičce Buffy podobná. „Babi, podívej se na sebe. Vypadáš pořád nádherně. Mít ty zrzavé vlasy, byla bys krásná jako před lety,“ usmála se dívka a vzala do ruky rámeček s fotografií, který se pyšně vyjímal na krbové římse. Fotka stará 80 let. Už sice trošku zažloutlá, ale přesto byla dost zachovaná. Tři mladí lidé se usmívali, duše ještě neměli pošramocené každodenními útrapami světa. Dělala, že nevidí, jak se staré ženě leskne v koutku oka slza. Přátelé jí chyběli. Všichni zemřeli už dávno. Před osmi lety umřela babička Dawn a Willow na smrt už jen netrpělivě čekala. Postavila fotku zpátky na krb. „Vyprávěj mi některé z vašich dobrodružstvích,“ zaprosila Anne a posadila se na křeslo naproti stařence. „Dnes ne, holčičko. Musím se připravit na hodinu strávenou ve společnosti tvého otce.“ Babi, on tě nebude zlobit. Ví, že potřebuješ klid.“ „Tak tedy dobře,“ vzdychla stará žena. „Co chceš slyšet?“ usmála se. „Vyprávěj mi o Taře.“ „Ach,“ zjihl stařence pohled a najednou by se ztratila ve vzpomínkách, vrátila se do minulosti, pak zamrkala a napila se čaje. „Víš, jak nerada o tom mluvím,“ svěsila smutně stará ramena. „Promiň,“ pousmála se dívka. „Babi? Můžu tě učesat? Víš, jak jsem tě česávala jako malá.“ „Tak dobře, ať před tou omladinou nedělám ostudu,“ usmála se. „Babi,“zamračila se dívka na oko a stoupla si za babičku. „Pak ti musím něco říct,“ rozzářily se dívce oči. „Dobře Annie.“ Dívka jemně rozpletla drdol a nechala rozprostřít stříbrné vlasy. Chvíli je jen tiše rozčesávala. „tak co to bude?“ Nedostalo se jí žádné odpovědi. „Babi?“ naklonila se nad stařenku a pak se usmála. Spala v křesle, na rtech úsměv. „Dobrou noc, babi.“

Zmateně se rozhlédla kolem sebe. Stála uprostřed louky plné kopretin a kousek od sebe měla překrásný malý rybníček. „Jako z pohádky,“ usmála se a vydala se k němu. Sedla si na kámen hned u břehu a prsty smočila v příjemně vlažné vodě. Krása. Usmála se a odrhnula si pramen neposlušných zrzavých vlasů, který jí spadl do obličeje. Zarazila se a pohlédla na hladinu rybníka. Vykuleně hleděla na odraz stejně vykulené mladé ženy a nevěřícně si bříšky prstů přejela po tváři. „Sním?“ zašeptala. „Tohle není sen.“ Celým tělem mladé ženy proběhlo chvění, srdce se divoce rozbušilo. Ten hlas. Ten tolik milovaný hlas. To nemůže být skutečné. Ruku si položila na hrudník, ve snaze zastavit divoce bušící srdce a pak se zadrženým dechem otočila a po době, která jí připadala tisíce let, pohlédla do očí své milované. „Taro,“ zašeptala pro ni posvátné jméno. „Vítej doma, Will,“ vykouzlila její láska upřímný úsměv, který čarodějka tolik milovala a který jí tolik let scházel. „Taro,“ zašeptala Willow znovu a do očí jí vhrkly slzy. „Jsem to já, miláčku,. Teď už bude všechno v pořádku.“ „Kde, kde to jsem?“ „Jsme v nebi,“ stále se usmíval její anděl s láskyplně rozevřenou náručí. „V nebi,“ usmála se Willow a nejistě vstala. „Ano, v nebi. Čekala jsem tu na tebe celé ty dlouhé roky. Naštěstí tady čas běží pomaleji,“ usmála se Tara. „Ach Taro,“ utřela si zrzka slzy a vrhla se své milé s pláčem do náruče. „Tak strašně moc se mi stýskalo. Celé ty roky.. promiň, promiň, že jsem tě nedokázala zachránit. Odpusť,“ plakala a pevně Taru objímala ve strachu, že se jí každou chvíli rozplyne. „Šššš, zlato. Nezlobím se. Už na to nemysli. Tady tě nic takového trápit nemusí,“ konejšivě hladila Will po vlasech. Čarodějka se kousek odtáhla a prohlížela si Tařin obličej milimetr po milimetru. Připomínala si každičkou pihu, každé místečko její tváře. Byla stále stejně krásná.Možná ještě víc než dřív. Najednou se ty roky zdály jen dlouhou noční můrou, ze které se konečně probudila. Láskyplně pohladila svého anděla po tváři, rozechvěle přejela prsty přes rty, které celou věčnost čekaly na políbení. Dech se zrychlil, srdce obou žen bušila jako splašená. Opatrně se přiblížily rozechvělými rty, až se konečně políbily. Opatrně ochutnávaly ústa té druhé, která byla dříve tak známá, avšak tak dlouho nedosažitelná. Všechny krásné vzpomínky se vracely jedna po druhé s každým dalším polibkem. Poznávaly svá ústa, připomínaly si, jak chutná pravá láska. Tara se něžně odtáhla a pohladila Willow po tváři. „Už neplakej, zrzečko moje,“ něžně slíbala jednu slzu po druhé a usmála se. Přijala Willowinu nataženou ruku a propletla své prsty s jejími. „Teď už budeme navždy spolu.“ „Navždy.“ Obě se usmívaly a topily se v očích té druhé. Ve studánkách, které přetékaly láskou. Celý svět zmizel. Zůstaly jen ony dvě, zamilované čarodějky, kterým osud připravil krutou zkoušku lásky, jíž zvládly. Miluji tě, křičely oči, Miluji tě, bila srdce v rytmu lásky. Miluji tě, šeptaly ústa a obě ženy věděly, jak upřímná jejich slova jsou. Tara se zadívala na hladinu rybníčku a i jí se v očích zatřpytily slzy štěstí. Tolik let tu věrně čekala a teď se konečně dočkala. Nepotřebovaly mluvit, jejich oči mluvily sami za sebe a řekly toho víc, než by kdy mohla slova.

„Půjdu vzbudit babičku,“ řekla Anne svému otci. Do pokoje Willow vešla s úsměvem na rtech. Byla zvědavá, co babička řekne na překvapení, které pro ni měla. Babi, vstávej, večeře už je hotová,“ zašeptala něžným hlasem. Žádná reakce. „Nezlob mě, babi. Vystydne ti krocan, usmála se dívka a předstírala nazlobený tón v hlase. „Babi?“ Dívka chytla stařenku za ruku, kterou měla podivně studenou. „Ach můj bože. Ne! Babičko, no tak, vstávej, probuď se. Babi, prosím, nenechávej nás tady,“ zatřepala s ní dívka a rozplakala se. „Babičko,“ zašeptala dívka, tvář zmáčenou slzami. „Co tady tak vyvá…,“ dívčin otec se zarazil v půlce věty. Úsměv z tváře okamžitě zmizel. Koukal na mrtvou ženu, která mu nahradila matku. Ženu, před jejíž mocí pokleklo tolik lidí. Koukal na ženu, která obětovala svůj život pro svět. Nebýt jí, už by dávno zanikl. Byla tak statečná. A teď ji viděl mrtvou. Dokonce i po smrti se usmívala. Došel k jejímu křeslu a se slzami v očích před ní poklekl a objal svou plačící dceru. I ona dnes, na Štědrý den, ztratila svůj největší vzor. „Myslíš, že tam kde teď je, je štěstná?“ „Určitě ano, Annie. Podívej, usmívá se.“ „Třeba je s Tarou,“ utřela si Anne slzy z tváří. „A s mojí mámou.“ „A dědou Angelem?“ „Třeba i s otcem,“ usmál se. Dívka svému otci pevně stiskla ruku. „Asi bychom to měli jít povědět ostatním,“ řekla potichu. „Já jim to povím,“ pohladil dívku po vlasech. „Měla jsem pro ni překvapení,“ rozplakal se dívka znovu. „Pro vás všechny.“ „Willow nás slyší i tam ze shora,“ usmála se. Pohlédla z okna na noční oblohu. „Byla by pyšná,“ zašeptala.

Chuť Tařiných rtů stále cítila. Musela se štípnout. Tohle všechno bylo neskutečné. Zrovna když se smířila, že svou lásku už nikdy neuvidí, smířila se se životem, tak se všechny její sny vyplnily. Byla se svou milovanou na místě, kde mohou být navždy spolu. Procházely se loukou a jejich láska a štěstí proudily všude kolem. Kopretiny rozkvétaly přímo před očima. Kolem proběhl koloušek. „Hlídala si mě celý život?“ usmála se zrzka. „Dávala jsem na tebe pozor.“ „Nezlobíš se kvůli Kennedy a Samanthě?“ sklopila Will smutně pohled. Tara ji jemně donutila podívat se jí do očí. „Ani na vteřinu. Věděla jsem totiž, že tady,“ položila Willow dlaň na místo, kde bilo srdce, „budu mít vždycky svoje místečko.“ „Ne. Tohle srdce Ti patří celé. Těch několik let sice fungovalo, ale svůj účel plní, jen když je s tebou.“ Něžně se políbily a obě se zamilovaně usmívaly. „Za dva dny budeš mít pohřeb,“ pohladila blondýnka Will po tváři. „Ach, úplně jsem zapomněla na všechno ostatní. Pohřeb,“ smutně se usmála. „Myslela jsem, že bys ho třeba ráda viděla a rozloučila se.“ „Já nevím.“ „Jestli nechceš, nemusíš.“ „Mám z toho strach.“ „Ale srdce je silnější než strach,“ usmála se Tara a zrzku objala. „Půjdeš se mnou?“ „Pokud chceš, tak samozřejmě ano.“ Willow smutně zavrtěla hlavou. „Já na tvém pohřbu nebyla.“ „Tvoje srdce tam bylo a to mi stačí.“

Na pohřeb přišli všichni, kteří Willow znali. Této mocné ženy si velmi vážili. Přijely mocné čarodějky z celého světa. Setkaly se zde přemožitelky, které sama učila a přijela jedna, kterou svým kouzlem přemožitelkou stvořila. Amanda si utírala slzy a opírala se o svého syna, protože nohy jí už tak dobře nesloužily. Sjela se spousta pozorovatelů, dokonce i pár démonů přišlo. A vpředu, nejblíže hrobu, stála rodina a nejbližší přátelé. Všichni se přišli rozloučit. A poklonit se. Willow to vše sledovala z nebe a ani se nesnažila zadržet slzy. Nikdy by nečekala, že se s ní přijde rozloučit tolik lidí. Annie tiše mluvila se svým přítelem a s Liamaem, svým otcem. Oznamovala jim, že bude mít miminko. Will se hrdě usmála. „Už je tak velká,“ zaslechla za sebou smutný hlas a otočila se. Srdce se jí na okamžik zastavilo. Byli tam všichni. Všichni, které tolik milovala. Přišli se rozloučit. Nebo ji přišli přivítat? Tara jí povzbudivě stiskla ruku. „Buffy,“ dala si čarodějka ruku před ústa. Přemožitelka se usmála a zrzku objala. „Už jsem si říkala, že se ti sem snad nechce,“ usmála se. „Děkuju, že ses postarala o Liama a o Annie.. a neplakej, teď už bude všechno dobré.“ „Slíbila jsem ti, že se o něho postarám.“ „A mě neobejmeš?“ pobaveně se rozesmál Alex. Ani to pomalu nestihl doříct a už k sobě Willow pevně tiskl. „Joyce, Gilesi , Dawnie, Anyo… Angele.., jste tu všichni,“ uplakaně se usmála a jednoho po druhém objala. „Přece si nemyslíš, že bychom tě nepřišli přivítat,“ usmál se Giles. „I když je fakt, že mi ujde 286. díl Vášně bez hranic,“ zazubila se Dawnie. Vidět všechny pohromadě, byl pro Willow největší dar. Pohřeb končil, hosté se rozcházeli. „Tak pojď,“ chytla ji Tara za ruku a políbila ji na tvář. „Život na nás čeká.“ Willow ruku ráda přijala. S úsměvem vykročila vstříc novému životu, se svými přáteli po boku.


KONIEC