Informácie o poviedke:Túto poviedku sme našli na neaktívnych blogových stránkach www.passionate-angel.blog.cz. Vzhľadom na to, že nechceme, aby upadla do zabudnutia, rozhodli sme sa ju skopírovať priamo na túto stránku. Všetky práva na túto poviedku sú vyhradené jej pôvodným autorom a na tejto stránke sú umiestnené bez nároku na akýkoľvek honorár od jej čitateľov. Jednoducho chceme, aby sa na ňu nezabudlo. :-)
"Asi 80 mil severozápadně od města, na křižovatce zabočíš vlevo. Pak už jen rovně. Je tam malé parkoviště a restaurace u lesů, nemůžeš to minout." Řekl ji v rychlém telefonátu, než vyběhla z domu. Už jen jeho hlas způsobil, že ji srdce bušilo na poplach…
Nemohla se dočkat a ještě více sešlápla plyn i přes to, že jinak se snažila řídit co nejopatrněji, při svých dosavadních zkušenostech s auty.
Přesně jak říkal asi po 50 minutách jízdy narazila na křižovatku. Na nebi už začali vysvítat první hvězdy, kdo z nich tam asi bude první? Bude tam na ní čekat? Nejspíš ne, on to má z L.A delší cestu. Auto sebou začalo více házet, protože silnice na kterou najela byla neudržovaná, spíše to byla prašná cesta. V dálce zahlédla neonový nápis upozorňující na restauraci. To byl její cíl. Žaludek se ji sevřel od napětí a nervozity, ale i od něčeho víc. Ano, tyhle motýlky měla v břiše vždy, když na něj pomyslela, vždy když ho měla vidět a taky ji řekli téměř 100%, že je poblíž, i když nechtěl být viděn. Ale tohle nebyl ten případ. Nyní mu bude stát tváří v tvář…
Přepnula z dálkových světel na běžné a zaparkovala na prvním místě, které na malém plácku před budovou našla. Vypnula motor a několik vteřin ještě strnule seděla v autě. Už teď to věděla. Musí ho vidět, ale pak to bude bolet. Zmocnil se ji strach. Snažila se zhluboka dýchat, aby se trochu uklidnila. Co ji řekne? Jak se zachová? Nemohli se někdy vidět za veselejších okolností? Vždy jen něčí smrt, šílená Faith nebo vztek a zloba… tlumeně vykřikla leknutím, když ji někdo zaklepal na okýnko. Nemusela ho sundávat dolů, aby věděla, kdo to je. Takže tam byl. Čekal na ní. Rázně otevřela dveře. "Jsi přece statečná holka, Buffy!" řekla si. Taktak uhnul, aby ho jimi nepřetáhla. "Promiň." Pohlédla na něj konečně. Nezměnil se. Jasně, ani nemohl, ale… přece snad čekala… sama nevěděla co. Otočila se od něj, jen na okamžik, aby získala nejspíš poslední šanci dát se do kupy. "Nesmíš být rozhozená, jste přece už každý jinde…" zamknula auto, aby si snad nemyslel, že se k němu otáčí zády jen tak. Už se odhodlala k pohybu, ale zarazily ji jeho dlaně na jejích pažích. Pohladil ji po rukách a k roztřeseným dlaním. "Bože, Buffy." Byla jeho první slova a i ji začal přemáhat pláč, když slyšela jak se jeho hlas třese. Pevně ji objal kolem pasu a opřel ji zády o sebe. Tvář zabořil do jejich vlasů. Měl rád jejich vůni a snad se potřeboval ujistit, že žena, co svírá v náručí, je vážně ona a ne jen vysněný přelud, který ho trápil noc co noc. "Shh. Tu bude dobrý. Jsem tu." Otočila se k němu a opřela si hlavu o jeho hrudník. "Jsem tu." Zopakovala šeptem. Cítila, jak přikývl, ale tisknout ji k sobě nepřestal. Stály tam v tichém obětí dlouhou dobu, dokud ji neroztřásla zima. "Pojď." Promluvil už o poznání klidněji a chytl ji za ruku, nechtěl se ji přestat dotýkat ani na minutu snad aby mu nezmizela.
Vešli do restaurace. Tlumeně osvětlené, s boxy oddělenými dřevěnou stěnou, ideálními pro nerušený rozhovor, které obklopovali malý parket a kytaristu na podiu, který brnkal neznámou a přesto podivně povědomou melodii.
"Je to tu pěkné." Ohodnotila tiše romantické a výrazně do španělského stylu laděné prostředí.
"Doufal sem, že se ti tu bude líbit." Zavedl ji do boxu s vínovou sedačkou a malým stolečkem uprostřed na kterém svítila aromatická svíčka.
"A máme i intimní atmosféru." Snažila se trochu odlehčit situaci. Mlčel, ale i mírný úsměv ji byl dostatečnou odměnou. Oba se nasoukali do nejvzdálenějšího kouta. Nebylo to sice nejpohodlnější vzhledem k Angelovým rozměrům, ale pro ně bylo podstatnější být si co nejblíže.
"Tak…" začala ona.
"Co..." začal on, oba v stejnou chvíli.
"Ty první." Zase se shodli a ukázali prstem jeden na druhého.
"Tak já první." Ukázali tentokrát sami na sebe. Vybuchli hlasitým smíchem, který je samotné překvapil. Nikdy nebylo moc příležitostí smát se maličkostem. Když se utišili, Angel pohladil hřbetem ruky Buffy po tváři. "Ještě."
"Co?"
"Usměj se. Pro mě." Nešlo mu nevyhovět a kdyby to bylo možné při jejím sladkém výrazu by mu poskočilo srdce. Sklonil hlavu a jemně ji líbal na rty. Nemohl odolat.
"Promiň." Zamračil se, když si uvědomil, co tak automaticky udělal.
"Nic se nestalo." Uhnula pohledem stranou a najednou ji zajímal mnohem víc lampion zavěšený nad parketem.
"Vlastně mi to není líto." Pohlédla na něj zpět. Viditelně překvapená. Angel nepatřil k tak otevřeným mužům. Vlastně snad nikdy nebyl otevřený, když šlo o city k ní. Nemohl být.
"No… mě taky ne." Přiznala váhavě.
"Takže když to udělám zase nebudeš se zlobit?" nadzvedl koutek v mírném úsměvu a hladil ji po dlani, kterou stále držel.
"Nebudu. Ale bude mě to potom bolet." Když chtěl upřímnost, měl ji mít.
"I mě. Vím, že tím vše komplikuji. Tobě i mě. Ale cítit tě u sebe, živou…" hlas se mu zlomil.
"Ale chci to." Pronesla odhodlaně a tentokrát ona něžně políbila jeho. Tak něžně jak to uměla jen ona. S neuvěřitelným množstvím lásky. "Konečně se cítím…" hlas se jí vytratil, jak váhala s tím, co ji běželo hlavou.
"Úplná?" poradil ji.
"Ano, ale i… klidná. Spokojená. Šťastná."
"Musí to být těžké. Ale jestli to někdo zvládne jsi to ty." Zněl tak přesvědčivě, když to pronesl. Upřeně se ji díval do očí.
"Kéž bych měla tvou jistotu." V hlase ji zazněl smutek a bolest.
"Máš přátelé, kteří ti pomůžou."
"Jo, přátelé… rádi pomáhají." Bylo v tom přesně tolik ironie, kolik z celé té situace cítila.
"Tys mi taky pomohla, když sem se vrátil z pekla." Nechápal proč najednou mluví s takovou hořkostí.
"Já jsem v pekle teď. V pekle, kde se snažím nic necítit, protože jinak bych se zhroutila." Viděla hrůzu, která se mu po jejích slovech objevila v očích. A starost, ano obrovskou starost o ni. A… poznání. Nemusela říkat víc, aby pochopil. A udělal přesně to, co tolik potřebovala. Pevně ji skryl ve svém náručí a nechal ji plakat nad ztrátou, kterou prožívala. Nad bolestí do které byla vtažena zpět…
"Nikomu si to neřekla, že?" prolomil ticho, když hlasitě smrkala do ubrousku. "Nechci, aby cítili vinnu. Mysleli, že trpím..."
"Tím, že si ale zakážeš cítit a uzavřeš se do sebe se to nezpraví. Vím to dobře sám."
"Jasně, jako by tys byl nejotevřenější člověk pod sluncem." Vypálila dřív než se stihla zarazit.
"Naučil sem se opatrnosti v tom, co říkám. Ale ty nejsi já. Ty jsi otevřená. Jsi upřímná a úžasná v tom jak se řídíš srdcem. Když toho necháš… nebudeš to už ty."
"Kdybych se měla řídit srdcem, nikdy bych tě nenechala odejít."
"A já… Nikdy bych tě nemohl opustit." Oba ztichli v návalu bolesti nad krutostí osudu.
"Tak v čem bude rozdíl? Obelhávám se v tom, co stále cítím k tobě, i když vím, že bych to cítit neměla, tajím to… sám vidíš, že upřímnost a city nejsou vždy na místě. Musím přece uvažovat racionálně," připomněla mu jeho vlastní slova. V očích se jí leskly slzy, když čekala na jeho reakci.
"Tohle je jiná situace, Buffy. Nemůžeš lhát všem. Nemůžeš v tolika věcech lhát sobě, zničilo by tě to. A nemůžeš přestat cítit."
"Ale já už nic necítím a když… tak jen bolest. Myslím… že už nikdy nebudu umět být šťastná."
"Prosím, tohle neříkej."
"Asi si to nezasloužím." Pokračovala ve svých úvahách.
Zatřásl s ní. "Buffy, ne! Právě ty si to zasloužíš a taky budeš šťastná! Jednou… s někým… chce to jen čas."
"A kolik času? Ne, nevěřím tomu. To už sem zkusila. Rileyho si přece pamatuješ. Nebyla sem spokojená já a dokonce sem ani neudělala šťastným jeho. Opustil mě."
V jeho očích byl vztek jakmile vyslovila jméno svého bývalého. "Byl to mladý hlupák, přijde někdo další…" bolelo ho říkat, že najde lásku jinde, když si ze všeho nejvíc přál, aby ji našla právě u něj.
"Jen s tebou se cítím šťastná." Zarazila ho. Už ji chtěl oponovat, ale ruku mu položila na rty, aby mlčel. "Znám tu písničku o lásce, která nemá budoucnost, chápu tvé důvody a vím, že nebudeme spolu. To ale neznamená, že mě to nebolí. Už o tom nemluvme. Nikdy to stejně nevyřešíme. Prosím, chci… chci tu být s tebou, už bylo dost bolestivých slov, která stejně nikam nevedou." Uzavřela tuto debatu a znovu se o něj opřela.
"Ano." Souhlasil a změnil téma. "Jsme tu už dlouho, co si objednat?" navrhl.
"No jo, proto se po nás číšnice tak nevraživě dívala! Zvláštní že nás ještě nevyrušila nebo nevyhodila."
"Asi ji odradil můj varovný pohled." Zatvářil se tak pro ukázku na Buffy, ale ji tím na tváři vyloudil úsměv.
"Tohle si na mě taky párkrát zkusil."
"Většinou, když ses hrnula do nebezpečí a taky vím, že to na tebe nezabíralo."
"To proto, že si mě chvíli před tím nebo potom líbal. Dost to na té přísnosti ubíralo." Usmála se.
"Aha. Tak tím to bylo." Dělal, že mu to konečně objasnila a ji to pobavilo ještě víc.
"Co mi doporučíš?" začala studovat místní lístek.
"Mexickou kávu. Je v ní muškátový oříšek a skořice."
"Myslela sem, že ty kofein nerad."
"Někdy sem po něm nervózní. Ale to už sem teď i tak."
"Ty jsi nervózní?"
"Od chvíle, co si přijela na parkoviště. Není to na mě vidět?"
"Ani ne."
"To se divím. Ruce se mi klepou, svírá se mi žaludek…"
"To zní skoro jako bych ti způsobovala nevolnost." Zavtipkovala Buffy.
"Lásko, tak to není. Je zvláštní tohle cítit. Ale příjemně. Jako motýli v břiše a poblouznění, napětí…"
"Vím přesně co tím myslíš." Chápavě přikývla. "Navíc jsem tě kdysi pozval na kafe, ale nikdy jsem si ho nakonec nedali. Nějak jsme to přeskočili." Objasnil ji proč vybral kavárnu. "Je tolik věcí, co bych ti chtěl dát, ale nemůžu… Co jsem i dřív chtěl udělat, ale nešlo to…" zarazil se. Ne, nebude se vracet k bolesti, co v sobě nosí. "Ale kafe snad apokalypsu nezpůsobí," pokrčil rameny a kývl na servírku, dokonce se i pokusil o úsměv, aby objednal.
Mluvili dlouho. O všem i o ničem. Hodně vzpomínali. Angel se ji stále snažil "nenápadně" přesvědčit, že může věřit v lepší budoucnost. Že ji nečeká jen bolest. Ale jak čas ubíhal oba zase více posmutněli. Viděla, jak pohlédl na hodinky a pak s obrovskou bolestí na ni.
"Noc už se chýlí ke konci. Budeš muset jít." Řekla za něj. Snažila se být silná a nedělat mu to těžší, ale roztřesený a zastřený hlas ji zradil.
"Nejraději bych nešel."
"Nejraději bych, kdybys zůstal." Vzlykla. Sklonil rty a slíbnul slzu. "Jsem hrozná. Určitě mám oteklé oči jak tu většinu noci jen brečím,"okomentovala svou přecitlivělost.
"Jsi nádherná. Ani jiná být neumíš." Zašeptal a přemístil své rty z tváře na její ústa. Už nešlo jen o polibek na utišení. Byl v něm hlad, touha, vášeň a bolest nad tím, že tahle noc už končí.
"Je tu ještě něco, co sem si vyčítal, že sem neudělal… když jsem byl mezi mnichy a jen jsem rozjímal, říkal sem si, jak moc bych tě chtěl držet v náručí, stejně jako na plese, aspoň ještě jednou…" pronesl, když se od ní odtrhl a začal se soukat z boxu. Natáhl k ní ruku a pomohl ji vstát, trochu zavrávorala jak měla zdřevěnělé nohy. "Bál sem se, že už o tom budu moct jen snít. Ale ty jsi tady. Můžu to udělat." Přešel s ní na parket a Buffy si pomyslela, že tohle jim někdo dělá schválně, když rozeznala, jaká píseň začala hrát z juboxu. Jeho oči se vpili do jejích, když ji přivinul těsně k sobě. Tělo na tělo. Duše k duši…
Just one last dance....oh baby...just one last dance
(Jen poslední tanec… oh lásko… poslední tanec)
We meet in the night in the Spanish café
(sešli jsme se v noci ve španělském baru)
I look in your eyes just don't know what to say
(když sem ti pohlédla do očí, najednou sem nevěděla, co říct)
It feels like I'm drowning in salty water
(jako bych se ponořila do moře)
A few hours left 'til the sun's gonna rise
(už jen několik hodin do úsvitu)
tomorrow will come an it's time to realize
(přichází zítřek a je čas si uvědomit)
our love has finished forever
(že naše láska navždy skončí)
how I wish to come with you
(jak přeji si jít s tebou)
how I wish we make it through
(jak přeji si abychom to zvládli)
Buffy si položila hlavu na jeho rameno a nechala se kolébat houpavými pohyby jeho těla. Zase potlačovala slzy, které se ji draly do očí. Chtěla si navždy uchovat tyhle vzácné chvíle než se vrátí ke svým životům. Cítila jak ji k sobě tiskne pevněji, s každým slovem písně, která vyjadřovala přesně tu touhu a lásku, která je tížila.
Just one last dance
(jen poslední tanec)
before we say goodbye
(než se rozloučíme)
when we sway and turn round and round and round
(když se točíme dokola a dokola a dokola)
it's like the first time
(je to jako poprvé)
Just one more chance
(jen poslední šance)
hold me tight and keep me warm
(tak mě ohřej ve svém silném náručí)
cause the night is getting cold
(protože noc se stává chladnější)
and I don't know where I belong
(a já nevím kam patřím)
Just one last dance
(jen jeden poslední tanec)
"Angele, nechci odejít. Chci pořád zůstat tam kde právě jsem." Zašeptala a pevně se chytla jeho ramen. "Přál bych si nepustit tě. A nebo si tě unést sebou." Trpce se pousmál a čokoládové oči na ni hleděli stejně jako ty její na něho. "Nemám nic. Připadám si tak sama a prázdná, když jsi tak daleko."
"Cítím to stejně. Ale pořád jsem tu. V myšlenkách, srdci, celou svou duší… jsem s tebou.a máme tuhle noc, my oba… budeme si ji pamatovat," překvapilo ji, že i jemu po těchto slovech stekla po tváři slza a znovu ji k sobě pevně přitiskl.
The wine and the lights and the Spanish guitar
(víno, světla a zvuk španělské kytary)
I'll never forget how romantic they are
(nikdy nezapomenu jak romantické to bylo)
but I know, tomorrow I'll lose the one I love
(ale vím, že zítra ztratím svou jedinou lásku)
There's no way to come with you
(není žádný způsob jak zůstat s tebou)
it's the only thing to do
(jen to jediné co jde udělat)
"Ano, máme tuhle noc." Přitakala a nechala se pohltit posledním divokým polibkem. "Když budeš cokoliv potřebovat, zavolej mi." Už nikdy nesměl dopustit aby si ji něco stalo, už by nepřežil znovu ji ztratit. Ona musela žít, aby on mohl dál bojovat. Zavrtěla hlavou. "Oba víme, že to asi neudělám, ale jsem ráda, když vím, že bych mohla."
Just one last dance, just one more chance, just one last dance…
Ještě dlouhou chvíli, co píseň dozněla, stáli tam u sebe. "Víš, že tě navždy miluji, Buffy." Držel její tvář v dlaních a vpíjel se do ní pohledem.
"Děkuji. Za dnešek, za vše…" pohladila ho po tváři a vyšla z restaurace. Když by neodešla teď, nezvládla by to už nikdy. Cítila jak ji jeho pohled vyprovází.
Angel vyšel jen pár okamžiků za ní. To už se auto rychle vzdalovalo v oblaku rozvířeného prachu. Stál tam jako by doufal, že se vrátí, i když věděl, že se to nestane. I přes to, že si byli na míle vzdáleni… stále měli jeden druhého. Byli tu. S láskou i bolestí. A to se nikdy nezmění. Navždy, i když daleko od sebe, jeden pro druhého.