Informácie o poviedke:Túto poviedku sme našli na neaktívnych stránkach www.buffy-angel.org. Vzhľadom na to, že nechceme, aby upadla do zabudnutia, rozhodli sme sa ju skopírovať priamo na túto stránku. Všetky práva na túto poviedku sú vyhradené jej pôvodným autorom a na tejto stránke sú umiestnené bez nároku na akýkoľvek honorár od jej čitateľov. Jednoducho chceme, aby sa na ňu nezabudlo. :-) Bohužiaľ poviedka nie je kompletná, k dispozícii máme bohužiaľ iba jej prvú kapitolu. Hľadáme preto pokračovanie tejto poviedky.
Procházela se po pláži a sledovala zamilované páry, rodiny s dětmi a psy, prostě všechny, které vylákalo k moři krásné počasí. Své sandálky si nesla v ruce a brouzdala se už trochu studenými vlnami. Zadívala se do dálky a nechala své vzpomínky volně plynout.
Zažila toho tolik, snad až příliš na život "obyčejné" dívky. Měla by se cítit šťastná, měla přece to, co tolik chtěla – svůj život. Teda skoro, když se nepočítají občasné procházky po hřbitově, zabíjení upírů, sem tam démonů… ale nic, co by nezvládla. Od zničení Sunnydale se nezdálo, že by se blížil konec světa. Byla to snad nuda, co ji tížilo a nutilo ji převalovat se na posteli noc co noc? Kdepak. Co ji bránilo v tom, aby se otevřela novému vztahu a třeba i založila rodinu, byl on. Ten co měl být už dávno zapomenutý. Vždyť o něm neslyšela. Nevěděla nic, jak žije, co dělá a s kým… ne nebude na to myslet.
Zamrkala, aby zahnala zrádné slzy, které se ji poslední dobou nahrnuly do očí kdykoliv na Angela pomyslela. "Proboha, Buffy, ty si snad masochistka, když tě netrápí něčí smrt, konec světa nebo zármutkem pološílená kamarádka, trýzníš se sama myšlenkami na něco, co stejně nikdy nemůže být!" nadávala v duchu sama sobě. "Máš nový dům, práci v obchodě s oblečením, kde dostáváš i pěkný slevy a Dawn je tu spokojená, má tu plno přátel a dnes rande s Markem, navíc ve dne, takže nehrozí, že by to byl upír."
Pokračovala dál v přesvědčování sama sebe, že ji vlastně nic nechybí. Došla ke skaliskům a posadila se na ně. Připadala si stejně neklidně jako vlny, co o ně narážely. Její pohled upoutal muž procházející se v tmavém opodál, ta postava, chůze, tmavé vlasy… v tom se ji před očima zatmělo a v mysli se ji vynořil obrázek Angela, jak k ní přichází, sklání se k ní a hladově si bere její rty, přitom cítí jeho dech, slunce svítí všude kolem… jen zlomek vteřiny, snad útržek snu… zamrkala a začala si konečky prstů mnout spánky. "To se projevují probdělé noci..." zabručela si pro sebe a vydala se domů.
* * *
"Ahoooj!" halekala Dawn, když vcházela do kuchyně.
"Ahoj. Rande se povedlo, že?" začala hned Buffy, aniž si Dawn stihla odložit kabát.
"Proč myslíš?" napínala ji sestřička, ale dál se usmívala jako měsíček na hnoji.
"Myslím, že tvůj výraz mluví za vše.. navíc sem zahlídla ve stínu na dveřích to vaše… ehm… rozloučení."rýpla si Buffy.
"Jen kamarádská pusa…" vykrucovala se Dawn.
"Jo jasně… 5minutová!" začala se usmívat i Buffy.
"No co… trošku se protáhla. Krásně se protáhla…" roztančila se Dawn po kuchyni a zesílila zamilovanou píseň, která hrála zrovna z rádia. Chytla Buffy, aby v tomhle blbnutí po kuchyni nebyla sama a tak tančily obě a smály se nahlas.
"Víš co by mě teď udělalo fakt nejšťastnější?" vyhrkla Dawn a odtančila k ledničce. "Zmrzlina!" dodala a už vytahovala kelímek.
Buffy znovu pocítila zvláštní zmatek jako na pláži… postel, zmrzlina, Angel a tlukot srdce…
"Jsi v pořádku?" vyhrkla Dawn, když Buffy zavrávorala a opřela se o stůl.
"Dobrý… jen se mi zamotala hlava, asi pokles cukru v krvi, takže… podej mi taky…" zamlouvala Buffy, podala lžičky, vypnula rádio a pak se přesunuly do obýváku, aby ji Dawn mohla říct o Markovi něco víc.
* * *
"Ahoj Buffy! Tak ráda tě slyším, zrovna včera se mi o nás dvou zdál krásný sen… teda slušné krásný, ne neslušně! Víš, byly jsme na louce a tys byla těhotná a já měla být teta…" spustila Willow, jakmile se jí Buffy večer o týden později dovolala. "Willow… něco se děje, potřebuji pomoct," musela Buffy přerušit její nadšený popis snu.
"Co? Povídej? Apokalypsa číslo 10? Zavolám Alexovi, seženeme Gilese a ostatní přemožitelky a do večera jsme u tebe!" vyjádřila ji stálou podporu všech. Aspoň oni ji neopustili, ne úplně, i když nežili zrovna blízko u sebe.
"Ne, nic tak závažného, jde o to… víš, jak si byla kdysi v mé hlavě?" snažila se jít přímo k věci Buffy.
"Jo… och… ou! Proč?" Buffy slyšela starost v hlase Will.
"Nemohlo se tam něco poplést? Vnímání reality a snu, nebo tak něco…" vyjádřila svou obavu Buffy
"Já na nic nešahala… myslím… chtěla sem ti pomoct, že jsem nic nepokazila?!" začala panikařit Will.
"Klid, možná o nic vážného nejde, jen… poslední dobou mám zvláštní vidění, sny… nevím, jak to nazvat… přijdou nenadále, krátce, ale je to tak intenzivní, jako… jako bych to zažila."
"A čeho se to týká?" zněla Willou už trochu klidněji.
"Mě a Angela… jde o… no… je to erotické, Will."
"Och" vydechla jen kamarádka na druhém konci. "Nevím, co by to mohlo být… nemyslím si, že by s tím měla moje procházka tvou myslí něco společného… spíš to vypadá na magii. Třeba tě chce někdo oslabit, jako tehdy, když jste měli s Angelem společné sny…" rozmluvila se zase po chvilce Willou.
"Taky mě to napadlo, ale to dělal První a toho jsme zničili, však víš… velká díra, tam co bylo Sunnydale.“" Zavrhla tuhle možnost Buffy.
"Jasně, na to se nedá zapomenout." Will zase chvilku přemýšlela a pak řekla. "Zkusím to prověřit, pokud si někdo hrál s tvými vzpomínkami, zjistím to pomocí kouzla."
"Ale se vzpomínkami si hráli, když mi dali Dawn.“" Napadlo Buffy.
"To je fakt… ale… neměl by v tom být problém. Zaměřím se na tebe a Angela. Bude to chtít hodně soustředění.." nechávala se Will zase unášet magii.
"Zvládneš to? Není to nebezpečné?"
"Hodně sem se naučila, Buffy, neboj. Navíc je tu pořád někdo, kdo mě hlídá… Hned jak budu něco vědět, ozvu se."
"Jasně. Jen nechci abys zbytečně podstupovala riziko. Moc pozdravuj Kennedy." Ukončila hovor Buffy a o maličko klidnější se vydala na hlídku.
* * *
"Promiň mi, víc toho nevím…" říkala znovu Will do telefonu, druhý den ráno.
"Takže někdo si vážně hrál s mou myslí? A ten někdo by klidně mohl být Angel?" opakovala znovu nevěřícné Buffy.
"Neříkám, že to udělal on, jenom… všechno říkalo, že zná řešení téhle hádanky." Snažila se Will bránit Angela. "Třeba to udělal někdo z jeho nepřátel… ve Wolfram a Hart získal velkou moc, ale i spoustu lidí a tvorů, co ho o ni chtějí připravit..." Nerada by zapříčinila, aby Angel dostal od Buffy nakopáno neprávem.
"Ale proč do toho někdo tahá mě?" sotva tu otázku vyslovila, věděla odpověď – protože je jeho slabina, stejně jako on její. Kolikrát už jeden za druhého chtěli položit a vlastně i položili život? Věděla, že kdyby to bylo třeba, udělala by to znovu.
"Buffy?" upoutala znovu její pozornost Will.
"Jsem tu. Jen sem se zamyslela, pojedu do L.A."
"Dobře, kdybys cokoliv potřebovala, zjistila…" začala Will.
"Vím, dám vědět. Neboj budu v pořádku." Uklidňovala kamarádku, ale sama si nebyla jistá. Jak by mohla být v pořádku, když ho znovu uvidí? Po takové době!
* * *
Taxík ji vezl z letiště do centra, měla sebou pár nejnutnějších věcí, neměla v plánu zdržet se dlouho. Čím kratší dobu, tím míň to pak bude bolet, až se vrátí za Dawn. Zamračila se. Dawn její náhlý odjezd vůbec nevadil, přesněji, kdyby mohla, odveze ji na letiště sama. Za nějakou dobu už ji nebude potřebovat vůbec. Ale koho bude mít ona? Jak bude žít? Musí kapitolu "Angel" už vážně jednou pro vždy uzavřít. Jít dál, tak jako to udělal on.
Taxík zastavil a Buffy už za chvíli procházela prostornou halou majestátné budovy. Na recepci bylo pěkně rušno a tak chvilku trvalo než si ji někdo všiml. Byl to blond, vysoký, brejlatý mladík, upjatým výrazem ji mírně připomněl Wesleyho.
"Dobrý den. Kde najdu Angela, prosím?" šla rovnou k věci.
"A vy jste?" tvářil se dál nepříjemně.
"Buffy Summersová."
"Neohlášené návštěvy nepřijímá." Řekl po chvilce ťukání do počítače.
"Zavolejte mu, věřím, že udělá výjimku." Naléhala a v duchu se přemlouvala k trpělivosti.
"Má schůzku a během té ho nesmíme rušit, pravidla se musí dodržovat…" začal.
"Vy jste Angličan, co?" přerušila ho Buffy.
Překvapeně zamrkal. "Jak jste to poznala? Můj přízvuk zní prý věrohodně…"
"To ne přízvuk, ale vy. Upjatý obličej, nevýrazný oblečení a pravidla, dodržování… Anglán jak vyšitej. A teď mi podejte telefon, když vám dělá problém tam zavolat," pěnila už Buffy.
"To nejde."
"Ne? Fajn, podám si ho sama," než stihl zareagovat, Buffy se vyšvihla přes pult a stála vedle šokovaného zaměstnance. Otočila se na k němu "Jaké je číslo? A rychle, už se vážně začínám zlobit a věřte mi, nechcete mě takovou vidět…"
"Zavolám ochranku"
"To mě rozzlobí ještě víc…"
"A to bych neriskoval," ozval se za ní hlas, který by rozhodně nečekala. Otočila se, nevěřícně zamrkala a skácela se k zemi.
Dveře v zasedačce se rozletěly uprostřed Angelova výkladu. "Nebudeš věřit, co se mi stalo…"
"Jdeš pozdě, být tebou, tak si jen někam sednu tiše do kouta a dál neruším…" řekl mírně naštvaně Angel Spikovi. Byl jeden z mála co boj přežil. Angel ho měl svým způsobem rád, ale nesměl ho vidět. Vždy mu to připomnělo to, že on a Buffy… když se tehdy Spike a Angel dozvěděli o Nesmrtelném, pokoušeli se opít a Spike mu ve slabé chvilce řekl, co mezi nimi bylo. A neomezil se na stručný popis. Do detailů mu vylíčil, to, co on už nikdy nebude znovu mít. A Angel mu zase řekl o dni, který se nestal. Seděli tehdy jako dva zoufalci, ale podivným způsobem je to sblížilo. To vědomí, že ji nebudou mít ani jeden. Přesto mu ale Angel v koutku duše záviděl. Byl s ní… tolikrát ji držel v náručí a co když to, že ho miluje, neřekla jen proto, že se rozpadal na prach? I přes to, že byla daleko od něj, stále na ni myslel, nemohl být šťastný s ní, ale bez ní taky ne, miloval ji, ale milovala ona jeho? Nebo Spika? Miluje některého z nich stále?
"Nikam si sedat nebudu. Chtěl sem být hodný, podělit se, informovat tě, ale… už mě to přešlo. Tvoje blbost…" ušklíbl se Spike a ze zasedačky zase odešel.
Angel se snažil nebýt zvědavý, i když to, že by byl brzo starý mu nehrozilo, jenže mu stále v hlavě ležel Spikův výstup, a tak radši rozpustil schůzku a vydal se na chodbu. Bral si kabát, když v tom se ozval třesk z jeho kanceláře.
"Co to...?" otočil se na svou sekretářku.
"Spike je uvnitř s Přemožitelkou." Ušklíbla se Harmony. "Nemáme je vyrušovat…" jenže to už se Angel hrnul jako velká voda do své kanceláře. Když zjistil že jsou dveře zamčené, dostal vztek a jednoduše je vyrazil. To, co uviděl ho dost ohromilo. Spike ležel na tom, co zbylo z jeho stolu a celkově všude byly znát následky boje. Jenže, co ho udivilo ještě víc, byla malá blondýnka, která seděla obkročmo na Spikovi a pevně ho objímala. "Ty žiješ, žiješ…!" šeptala pořád nevěřícně a vzlykala u toho.
"Ehm… mazlíčku, tohle tvý lepení se na mě je fakt krásný, ale víc bych ho ocenil kdybychom byli sami." podotkl Spike a dobře se bavil Angelovým nevěřícným pohledem, když ji při téhle větě pohladil po zadečku. I přes to, že Buffy byla mimo a v šoku, tenhle dotek cítila velmi dobře a hned ze Spika vstala. Otočila se ke dveřím, aby konečně zjistila, kdo je tam s nimi a její pohled se vpil do těch čokoládových očí. "Angele!" vydechla.
"Promiňte, nechtěl sem rušit," ušklíbnul se jen Angel a měl se k odchodu. "To je v pohodě, kámo, pro tentokrát ti to promineme." Podotkl Spike a sbíral se z podlahy. "Sklapni Spiku," okřikla ho Buffy a vydala se na chodbu za Angelem. "Mohl by ses zastavit a mluvit se mnou?" zavolala za ním.
Harm si přestala barvit nehty růžovým lakem a vůbec se nesnažila zakrýt, že to, co se bude dít, ji nesmírně zajímá. Angel se sice zastavil, ale neotočil se. "Co ti zase vadí?
Ach, promiň zapomněl jsem pozdravit. Ahoj Buffy, ať si se Spikem šťastná." podotkl jen bolestně a ironicky a mířil si to rovnou k výtahu.
Buffy se za ním rozběhla a chytla ho za paži. "Co to povídáš? Já nepřijela kvůli Spikovi, vždyť sem ani nevěděla, že žije!"
"To je fakt, jak mě viděla skácela se na zem, nikdy bych neřekl, že složit Přemožitelku je tak snadný." Ozval se mírně kulhající Spike, který vyšel na chodbu za nimi.
"A co teda chceš?" Angel byl tak ponořen do bolesti, že nezvládl racionálně myslet. "Tak za prvé… tohle!" Buffy se napřáhla a dobře mířenou ránou Angela poslala až ke stěně. Došla k němu a rozzlobeně spustila. "To máš za to, žes mi nedal vědět, že je naživu. Oba jste pěkní parchanti!"
Angel na ni zmateně koukal a Spike se jen uchechtával. Buffy se na něho otočila a spražila ho pohledem, který mu připomněl, že jakmile se probrala z mdlob, taky ho pěkně zmlátila.
"A za druhé…" objala ho kolem krku a jemně ho políbila. "S tebou potřebuji nutně mluvit," dodala.
"Hej, tohle v mém uvítacím balíčku nebylo!" ozval se dotčeně Spike. Než stihla cokoliv vysvětlit, znovu její hlavou projela prudká bolest a s ní spoustu zmatených útržků. Bolesti se pořád stupňovali a tahle by ji asi položila k zemi, kdyby ji Angel pohotově nezachytil do náručí.
"Buffy!" vykřikl vyděšeně. Sice se hned zase začínala vzpamatovávat, ale přesto ji zvedl na své paže a v náručí ji nesl do zasedačky, protože to zrovna byla jediná volná místnost na patře, ve které fungovali dveře. Spike chtěl jít za nimi, ale prásknutí dveří těsně před jeho nosem mu dalo jasně najevo, že není vítaný. Podrážděně si odfrkl a šel si do ledničky pro "něco" na zub.
"Co je s tebou? Povídej. Nemám tě odvést k doktorovi?" strachoval se dál i přesto, že už vypadala v pořádku. Uložil ji na gauč.
"Promiň, já… je toho moc. Spike je naživu…"Angel se zamračil. "…a pak ta moje hlava a ty… ty… představy." unaveně vydechla.
"Jaké představy?" zarazilo ho, že po téhle poznámce se Buffy začervenala.
"No… nemáš v posledních dnech nějaké sny nebo vize?" začala opatrně.
"O čem?" míval sny, někdy dost živé a někdy velmi živé právě o ní.
"O… no, o nás." Vydala ze sebe váhavě.
Nějakou chvíli mlčel, nechtěl na ty sny moc myslet, vždy ho rozrušily a taky nechápal, proč přijela, aby se ho ptala zrovna na tohle. "Někdy… čas od času." podotkl váhavě a rukou si nervózně prohrábl vlasy. Doufal, že po něm nebude chtít přesné detaily.
"Takže je to zpět." řekla nešťastně.
"Co přesně?" nechápal teď už vůbec nic.
"Co? Zlo! Nevím jaké a proč. Jestli První nebo jeho obdoba, které můžeme říkat Desátý..." vyskočila ze sedačky a i přesto, že si ji hlava trochu motala, začala chodit sem a tam.
"Buffy, uklidni se a všechno mi podrobně popiš. Jaké zlo? A co to má co dělat s mými sny..." vstal, aby ji zastavil a objal ji.
Schoulila se mu do náručí. "Mučí mě to, ty představy, přijdou tak náhle, prvně sem si myslela, že je to jen únava, jen útržky, toho co tak chci a nikdy to nemůžu mít." vzlykla.
"Jsem s tebou. Zvládneme to," snažil se ji uchlácholit a povzbudit zároveň. Její blízkost mu plně zaměstnávala smysly, ale i přes to, že v něm vzbuzovala touhu, teď v něm převládala starost.
"Mučí mě to, je to… tak… tak moc živé. Poslední dobou mě z toho nebolí už jen srdce, ale způsobuje mi to i ty migrény… proč nám to někdo dělá?"
"Nevím, přijdeme na to, lásko. Takže tebe přepadají z ničeho nic vize?" když Cordy dostala kdysi svůj dar, taky ji bylo vždy hodně zle.
"To nejsou vize, spíš něco, jako když nás tehdy trápil sny První, jsou to… nevím, skoro vzpomínky, ale nikdy jsem nic takového nezažila, to bych nezapomněla."
"A co v nich je?" dostával se konečně k jádru Angel.
"Je to... jako bys byl člověk, Angele. Člověk a my byly spolu a tak šťastní." znovu se rozplakala.
Angel zůstal nevěřícně stát a duchu se mu vybavili její slova.."Nezapomenu, nikdy, nezapomenu."
"Buffy, prosím, posaď se…" stále ji objímal a posadil se s ní zpět na sedačku. "Lásko, poslouchej, já… ty… to, co vidíš nejsou sny…" Buffy popotáhla a upřela na něj svůj uslzený pohled. Chvíli hledal odvahu a taky slova jak ji to říct. "Myslím, že sis prostě jen… vzpomněla."
"O čem to mluvíš? Jak bych si mohla vzpomenout na něco, co se nestalo… nebo… já už nic nevím!" vykřikla zoufale, odtáhla se o něj a zajela si prsty do vlasů.
"Ale stalo, já… my… byl sem naživu, ale nemohl sem zůstat člověk, protože bych tě tím ohrozil. Nemohl jsem dopustit, abys zemřela…" pustil se do vysvětlováni Angel a popsal jí vše, co se stalo.
Buffy tiše seděla a z očí ji tekly slzy. Dokončil své vyprávění a nastalo ticho. Čekal až něco řekne, ale ona stále mlčela.
"Lásko?"zeptal se váhavě a natáhl k ní své ruce, aby ji objal. Ucukla před ním.
"Jak si mohl?" vyhrkla tiše.
"Jako člověk bych tě nemohl chránit."
"Aha, a že jsi mě ochránil, když sem kvůli Glory zemřela, že jsi byl u mě, když málem zabila Dawn a…" začínala stupňovat svůj hlas.
"Přestaň, nemohl jsem…" řekl hlasem naplněným bolestí.
"Jistě, nemohl! Ale pořád si myslíš, že můžeš rozhodovat za mě, že se mnou můžeš jednat jako s malou 16letou holkou! Jakým právem rozhoduješ o tom, co je pro mě, podle tebe, nejlepší! Víš, co? Už toho mám dost!" vstala a vydala se ke dveřím. Pokusil se ji zastavit, uklidnit ji, ale tvrdě do něj strčila až skončil na zemi u zdi. Otevřela, ale mezi dveřmi se ještě otočila a dodala. "I když za jedno ti děkuju. Teď už pro mě nebude problém, milovat někoho jiného."
* * *
O několik dní později za ním přišel Spike do kanceláře a v ruce držel několik košilí. Modrou, černou a vínovou. "Co myslíš? Která bude říkat, CHCI TĚ, kotě?" zeptal se posměšně.
Angel prvně přemýšlel, že ho bude úplně ignorovat, chtěl mít od všech pokoj, chtěl dát trochu dohromady svou zmučenou duši a smířit se s tím,že ji už navždy ztratil, ale nakonec Spikovi odpověděl. "Proč? Stejně bude pořád poznat, že si kašpar."
"Ale tady má někdo špatnou náladu, hmm, proč asi, nech mě hádat, že by to bylo ze špatnýho počasí? To ne, tak čím to bude, jo už vím…to Přemožitelka! Došlo ji, že jsi jen slaboch, co se radši vzdá než aby o ni bojoval, a už tě nechce." Nimral se v Angelově bolesti s úšklebkem Spike.
"Nech mě být, nic o tom nevíš." Zavrčel Angel.
"Vím dost a taky vím, že se ji asi nejvíc budu líbit v modrý… jo, ta mi půjde k očím. Už se těším jak si připomeneme starý časy." Ušklíbl se Spike a měl se k odchodu.
"S kým se máš vidět?" vyhrkl Angel, protože začal mít podivné tušení, že se mu Spike nepřišel se schůzkou pochlubit jen tak.
"Nic ti do toho není, ale že seš to ty… s Buffy, potřebuje teď někoho, kdo ji bude oporou, bude ji utěšovat… pamatuju si, že můj styl utěšování se ji moc líbil."
Angel na nic nečekal a vztekle k Spikovi přiskočil. "Ani se ji nedotkneš!"zakřičel výhružně a chytil ho pod krkem.
"Proč? Protože ty nemůžeš? Nejsem blázen, abych se vzdával jen tak, toho koho miluju!“" odpověděl mu Spike.
Angel ho přirazil ke stěně a nasadil upíří obličej. "Řekl jsem…" Spike ho nenechal domluvit a odkopl ho od sebe. "Slova jsou hezký, ale činny řeknou ještě víc. Víš… kdybys nebyl idiot, nedal bys mi šanci být s ní. Neopustil bys ji."
"Bylo to pro její dobro." Bránil se Angel, copak nikdy nikdo nepochopí, že ji chtěl chránit.
"Jdi do háje! Pořád si nepochopil, že chtěla být šťastná právě s tebou? A tys to všechno mohl mít, byl si člověk a vzdal ses toho, protože ses bál! Já na rozdíl od tebe strach nemám a budu usilovat o to co chci!" zakřičel na něj zpět a začal si sbírat své rozházené věci. "Kdybys o ni usiloval, nepletl bych se mezi vás, protože nejsem zas takovej idiot, abych ji bránil ve štěstí, chápal jsem, že ty si byl pořád ta její největší láska, ale tys to předem radši vzdal, zvolil sis svoji cestu a na její sny a touhy si nebral ohled. Promarnil si svou šanci, tak mi nech tu mou." Dodal ještě a vyšel ze dveří.