„Do háje!“ zaklel Spike. Stál vedle Clema v jedné slepé uličce sunnydaleských podzemních tunelů. Clem si tu zřídil něco jako mezisklad svých věcí a teď, když si konečně našel byt, požádal Spika o pomoc při stěhování.
„Já vím, já vím,“ mumlal Clem. „Je toho hodně, ale to zvládnem.“
Spike si vyděšeně prohlížel horu hnědých krabic. Clem si pronajal docela příjemný byt v Hob Hillu, démonské části města, nedaleko jejich oblíbeného Red Sunset baru. Tiše si povzdechl. Když jste upír a máte super-sílu, je každému hned jasné, že utáhnete v holých rukách náklad jak mula a když k tomu máte tu zatracenou duši, tak i rádi. Ale Clem byl koneckonců kámoš. Spike si rezignovaně nadhodil na rameno jednu bednu, pod paži vzal další a začali je skládat do malého náklaďáku, který Clem bůhví kde sehnal.
O hodinu později je už vynášeli k Clemovi domů. Tam se motala Clemova máma a organizovala stěhování – tohle do ložnice, tohle do obýváku…
„V kuchyni jsem vám nachystala hrnek teplé krve,“ volala na ně. „Pro tebe, Spiku, přesně tak jak to máš rád, i s těmi mrňavými marsh-mallows.“
Když pak seděli v kuchyni na židlích a Spike slastně srkal svou krev, ozvala se paní Caprescu: „Taky by sis měl najít byt, Spiku. Takový hezký chlapec jako ty, by neměl bydlet sám někde ve studené kryptě. U nás v Rumunsku žijí všichni upíři pěkně v domech, jako lidé.“
Spike na ni udiveně hleděl. Hezký chlapec? Tohle mi ještě chybělo…
Ticho nakonec přerušil Clem: „Zůstaneš tu s námi? Za chvíli přijde Sofie a budou s mámou vybalovat, takže bys….“
„Hele kámo, možná mám duši, ale to neznamená, že nemám pud sebezáchovy. Raději zmizím. Dostat se mezi dva mlýnské kameny, tvou mámu a přítelkyni, není má představa příjemného večera.“

* * *

„Hej, brácho, jak je?“
„Wally! To je skvělý, pojď dál!“ volal na uvítanou Spike a otevřel dveře hrobky dokořán. Nakonec se mu úspěšně podařilo uniknout nástrahám další dekorace Clemova bytu a teď si v klidu užíval příjemného televizního násilí.
„Zrovna jsem šel okolo a tak jsem se stavil.“
„Chceš pivo?“
„Jo, jasně, cokoliv co máš.“
Spike mu hodil vychlazenou plechovku a ztlumil zvuk hororu. „Usaď se a povídej. Co tě přivádí do naší metropole? Tedy spíš nekropole?“
„No, víš,“ lezlo z něj pomalu. „Vlastně potřebuju pomoct. Takovou malou službičku…“ kouknul na Spika nesměle Wally.
„Cokoliv, co můžu udělat…“ začal Spike, ale pak se málem kousnul do jazyka. Zatraceně, už je to tady zase! Pitomá duše! To teď jako budu upíří matka Tereza, nebo co?
„On to totiž není až tak můj problém. Jéžiš, tohle je trapný,“ povzdechl si mořský mužík a přihnul si z láhve. „Mám švagra a on byl vždycky tak trochu divoký a jeho obchody poněkud podezřelý. Jeho předkové pocházejí z dost velký hloubky, víš, takže moc nezapadl a pak se Vinnie chytl té party, něco se přiučil, ale pak to rozjel sám…“ Wally se zarazil a uvědomil si, že poněkud blábolí a plete všechno dohromady. „Nikdy jsme se moc nestýkali, ale on najednou před pár měsíci přestal volat úplně a Dorothy, jako moje sestra, má o něj strach a víš, jaký jsou ženský.“
Jo, tak tohle Spike věděl až moc dobře. Sestry, matky, přítelkyně, sestřiny kamarádky, kamarádčiny sestry… pořád dokola a pořád to stejné. Stačí, aby se na tebe podívaly těma svýma prosebnýma očima – Spikovi před očima probleskla tvář Dawn – a byli jste v háji, zloun nezloun…
„Takže, co se vlastně stalo?“
„To přesně nevím ale vypadá to, že by mohl Vinnie být tady.“
„Tady v Sunnyhell?“
„Jo, říkal jsem si, že je to tvoje město, tak bys mi mohl pomoct ho najít. Ze začátku bychom se mohli rozhlídnout a zeptat v nějakých pochybných barech. Vinnieho kšeftíky by na něco takového ukazovaly.“
Bary? Tak tohle nezačíná špatně… převaloval si Spike v hlavě.

* * *

„Zatraceně! To snad nemyslíš vážně! TOHLE je tvůj švára?“ halekal Spike a šťouchal do něčeho botou.
„Bojím se, že jo. Proč, ty ho znáš?“ zvedl Wally hlavu od ležící postavy.
Vinnieho vystopovali poměrně snadno. Stačilo projít pár barů, pár otázek a nakonec ho našli v jedné zapadlé uličce, ležícího na zemi tváří dolů, opilého a momentálně ztraceného pro tento svět. Spike si znechuceně prohlížel Vinnieho žraločí hlavu, pozvracený špinavý oblek, v jedné sevřené ruce zbytky kotěte.
„To si piš a moc dobře.“
„Mohli bychom ho vzít zpátky k tobě?“ Wally zněl úzkostlivě. „Nemyslel jsem, že na tom bude takhle zle. Nikdy moc nepil.“
Spike si povzdechl. Vinnie-Zuboun působil zcela nepřítomně, ačkoliv měl ty svoje hnusný studený žraločí oči otevřený dokořán a hřbetní ploutev se mu chvěla, jak funěl do špíny na zemi. Navíc vypadal, že váží aspoň tunu. Spika už dopředu bolely záda.
„Vím o něčem mnohem blíž a tam nám snad pomůžou.“

„Myslím, že auto je támhle,“ snažil se Wally. Vinnie se potácel, Spike i Wally ho podpírali každý z jedné strany a snažili se ho strkat požadovaným směrem. Cesta vypadal nekonečná. Když se tak motali kolem jednoho z dalších barů, uviděl Spike jít naproti sobě tu poslední osobu, kterou chtěl dneska potkat. Vlastně tři poslední osoby… lidi… holky. Z nějakého nepochopitelného důvodu, který byl podle Spika určitě hříčkou osudu a hloupé náhody, se směrem k nim nesly Buffy, Dawn a Anya. Podpatky jim zvonily o dlažbu, navoněné, našlechtěné, krásné. V jednu ráno. V téhle části města. Spike v duchu zaklel.
„Dobrý večer, Přemožitelko,“ pozdravil. „Dámy, vypadáte úžasně.“
„Spiku!“
Sakra. Ještě ani nic neřekl a už zněla vytočeně.
„Není tohle… CO jsi mu udělal?“
„Komu?“ rozhlédl se a pak jakoby si až teď všiml Vinnieho paže kolem svých ramen. „Jo, tenhle. Našli jsme ho tam vzadu, vedeme ho domů.“
Buffy si založila ruce a rty se jí stáhly do tenké čárky. Oči jí svítily potlačovaným vztekem. Kdyby nebyla tak protivná a rozmrzelá, uvažoval Spike, vypadala by dneska v té krátké sukni a přiléhavém topu nádherně. Jak se jí ve světle pouličních lamp lesknou vlasy, jak voní… Ale z myšlenek ho vytrhl její hlas.
„Myslela jsem si, že jsi se změnil, doopravdy změnil,“ syčela. „Že můžeš chodit s hlavou hrdě vztyčenou! Ale ty ne, už jsi v tom zase! Pořád to stejné dokola, démoni se nikdy nezmění!“
„Buffy!“ šťouchla do ní vztekle Dawn. „Co to děláš?“
Spike se rychle chytil nabízené příležitosti: „Ahoj Prcku!“ obrátil se k ní nadšeně. Tuhle hru můžou hrát dva. „Jak se máš? Dlouho jsem tě neviděl. Co tu děláš v tuhle hodinu?“
„Ahoj Spiku,“ odpověděla za ni Anya. „Je pátek, ale máš pravdu, už jsme měly být doma. Byly jsme v Bronzu a pak pomáhaly Buffy chytat nějaké upíry. Zlé upíry…“ dodala rychle. „Ale utekli nám.“
Spike slyšel, jak Buffy zaskřípala zubama. Aha, takže proto je tak v ráži – nepovedený lov.
„Dobrá, doufám, že je ještě chytnete. Tak třeba někdy…“ řekl Spike a nadhodil si Vinnieho paži na rameni, ale pak rychle uskočil, když se Vinnie rozhodl, že jim ukáže svou večeři.
„Dobrou, Spiku!“ volaly za ním Anya a Dawn a kroky všech tří dívek se opět rozezněly ulicí.
„Huh, to je ale drsná holka,“ ozval se po chvilce dalšího strkání Wally. „To byla Přemožitelka?“
Spike jen tiše přikývl.

* * *

Spike si myslel, že už nemůže být hůř. Zrovna se začal těšit na klid své tiché pohodlné hrobky, zjistili, že Wally někde cestou ztratil klíče od auta. Odevzdaně si povzdechl a začal se vracet zpátky, kudy vláčeli opilého polo-žraloka.
Nasadil upíří tvář a díky svému vylepšenému nočnímu vidění pátral na zemi po ztracených klíčích. Ty ležely nedaleko odpadkového koše, kde Vinnie poněkolikáté zvracel. Ulice už byly téměř prázdné až na pár opilců vracejících se z hospody. Takže když zaslechl divný šepot, nastražil uši. Hlasy vycházely z jedné špinavé boční uličky. Spike do ní nakoukl a uviděl dvě postavy, jak se sklánějí nad něčím na zemi.
„Koukni, já ho našel, takže si kousnu první!“
To by mohli být ti upíři, co utekli Buffy, napadlo Spika.
„To teda ne! Já o něj zakopl dřív!“
„Jo, jak jsi zdrhal před Přemožitelkou!“
„To teda nezdrhal! Já jsem… já jsem se jen skrýval!“
„Jo? Mně připadalo, že jsi utíkal a to pěkně rychle! Rychleji než já!“
„Týýý…“
Spike protočil znechuceně oči. Co je tohle za párek idiotů? Úroveň kvality upírů v Sunnyhell valem upadala. Dneska se může stát upírem každý šašek… letělo Spikovi hlavou. Protáhl si ramena, vytáhl z kapsy kolík a vpadl s vrčením mezi ně.
Oba upíři leknutím nadskočili a jejich úlek vystřídalo zděšení, když zjistili, kdo po nich jde.
„Do hajzlu, to je Spike!“
„Hej, kámo, nic jsme mu neudělali, čestně!“
„Znáte pravidla, pitomci! Chytím vás, je z vás prach! Nekomplikujte to!“
Spike neměl náladu na nějaké hrátky. Byl unavený a vzteklý a chtěl už mít dnešní noc konečně za sebou. Prvního probodl takřka okamžitě a s druhým nejdříve praštil o zeď, zasadil mu pár úderů do břicha a probodl ho také. Ubožáci…
Sklonil se k domnělé upíří svačině. Chlápek ležel na břiše a smrděl chlastem. Spike zaklel. Tohle je teda noc – akorát zachraňuju opilce. Pak do něj dloubl: „Hej, kámo, vstávat!“
Týpek neodpovídal, jen zafuněl. Spike se sklonil, chytil ho za rameno a přetočil na záda. Pak zděšeně nadskočil. U nohou mu ležel na mol opilý Alexander Harris osobně.

* * *

Dawn kráčela po spoře osvětlené ulici a její podpatky klapaly jak dva vzteklí datlové.
„Už nikdy na tebe nepromluvím!“ prskla na sestru.
„Podívej, Dawnie, možná jsem byla trochu unáhlená, ale nevíš, že…“ ale Dawn neposlouchala. Buffy byla nucená popoběhnout za svou nazlobenou dlouhonohou sestrou.
Dawn se najednou zastavila, podívala se na Buffy a utírala si slzy z tváře: „Víš co? Konečně se Spike vrátil, snaží se pomáhat lidem, je příjemný, milý. A je to můj kamarád! A ty? Zase s ním budeš zacházet jako s nějakou špínou? Proč? Co na tom mám pochopit, Buffy? Co nevím?“
„Ale on se nezměnil!“ bránila se Buffy. Jak jen může mít Dawn nervy ho před ní obhajovat? „Co si myslíš, že tu asi v tuhle hodinu dělal? S těma týpkama? Jede v tom samém jako před tím! Vždyť už jednou prodával démoní vejce! Je to hnusný překupník a lhář!“ ječela Buffy a hledala podporu u Anyi.
Ale Dawn se nenechala: „Je to upír, Buffy, samozřejmě, že se potlouká po nocích! A jak víš, co to bylo za chlápky? A, mimochodem, tomu s těmi vejci nevěřím! Máš to jenom od Rileyho!“
„Riley by mi nelhal…“
„Ooo, to tedy ano! Jak si tak vzpomínám, řekl ti o přece té upíří děvce! Jak jsem jen mohla zapomenout!“ byla jízlivá Dawn. „Nedělej ze mne blbku, Buffy, vím moc dobře, co se mezi váma stalo!“
„Já si myslím, že to nebyli ‚nějací chlápci‘,“ přerušila je vždy praktická Anya. „Nerada se míchám do vašich rodinných záležitostí, ale nějak jste uhnuly od tématu. Připadá mi, že jeden z nich byl Wally.“
Sestry se na ni obrátily: „Cože?“ vyhrkly zároveň.
„Vždyť víte, ten s tou modrou kůží. Myslím, ten co tenkrát pomáhal Spikovi zachraňovat Angela,“ snažila se vysvětlovat Anya. „Spike říkal, že jeho jméno je Wally. Poznala jsem ho podle modelu člunu… eee, lodi, co potom dostal jako dárek. Podle něj je jedna z těch figurek.“
Buffy najednou cítila, jak jí chodník ujíždí pod nohama. Sakra, sakra, sakra… Byla tak vytočená, že zas vidí Spika ve společnosti toho žraloka, že si té třetí osoby sotva všimla.
Wally, mořský muž. Spike vypadal tak šťastně, když jim nad tím modelem popisoval společné dobrodružství. Buffy si přitiskla ruku na roztřesené rty. Byla si tak zatraceně jistá, že ji zase zklamal, že se nezměnil.
„Ach, bože,“ šeptala. „Proč nic neřekl? Jenom tam tak stál a nechal na sebe ječet…“
„No, mně to připadalo, že pomáhají tomu žralokovi. Nevypadal moc dobře,“ dodala jí Anya.
„Vidíš Buffy?“ hodila po ní Dawn ledově. „Proč pořád čekáš, že dělá něco špatného?“
Buffy se otočila zírala zpátky do ulice. „Já nevím, přivádí mne k šílenství. Nemůžu si pomoct. Nechápu proč.“
Dawn a Anya si vyměnily pohled. Jim dvěma bylo naprosto jasné, co se děje, ale měly tolik pudu sebezáchovy, že před Přemožitelkou byly raději zticha. Dawn položila Buffy konejšivě ruku kolem ramen: „Možná, až ho uvidíš příště, tak by ses mu mohla omluvit. Pojď, jdeme domů a do postele. Máma vždycky říkala, že ráno je moudřejší večera.“
„A měla pravdu,“ doplnila Anya. „Vaše matka byla chytrá žena.“

* * *

Spike pochodoval před telefonní budkou a uklidňoval se. Tááák, pár nádechů, výdechů a bude v pořádku. Byl v pasti, musel něco udělat, to bylo jasné. Nakonec už čelil horším věcem, tak jak hrozné by tohle mohlo být?
Jedno, zazvonění, druhé, sakra, už by měly být doma… konečně.
„Haló?“
„Ééé… Přemožitelko?“
„Spiku?“ Je v pořádku? Zní, jako by byla ráda. „Ty mi telefonuješ?“
Proč se tak blbě ptá? Mluví spolu, drží při tom telefon, tak co by asi dělali jiného?
„Hm, no, abych tak řekl, mám takové malé společenské dilema.“
„O čem to mluvíš?“ Jo, tak tohle znělo povědomě – naštvaná Buffy. „V tuhle hodinu? Ticho, Dawn, běž do postele.“
„Tak nějak jsem přišel k Alexovi, mám ho u sebe a nevím, co s ním mám dělat,“ zkusil vysvětlit situaci. „Je tam Anya?“
„Jak to myslíš, že ho máš?“
Uf, hurá do toho. „No, dobrá, tak bez obalu: válel se uprostřed ulice, je opilý a neví o sobě. Já jsem o něj jen zakopl.“
„Oh můj Bože. Je v pořádku?“
„Bude, až se z toho vyspí. Asi bude mít pěkný bolehlav, to si dokážu představit. Žádné zranění, pokud jsem viděl dobře. Venku je ale dost zima, kam ho mám dát? Dům rodičů? Ten pronajatý byt? Jsem nějak mimo dění. Anya tam není, že? Neměla by ho v tomhle stavu vidět a pokud možno ani Dawn.“
„Řekni mi, kde jsi, za moment tam budu.“
Spike nadiktoval Clemovu adresu a hodil si Harrise přes rameno.

* * *

Spike seděl na schodech před Clemovým domem a kouřil. Byl rád, že si může na pár minut vydechnout, tohle byla zatracená noc.
Po chvíli za Wallyho dodávkou zastavilo auto Buffy a přemožitelka vyskočila rychle ze dveří. Spike zvedl hlavu a čekal, až k němu dojde. Vypadala trochu provinile.
„Spiku,“ zašoupala nohama, pohled upřený na chodník. „Víš, já bych se ti chtěla omluvit. Mrzí mne, jak jsem na tebe křičela, jak jsem se chovala.“
Upír na táhl ruku, chytil ji za rameno, otočil a pak párkrát šťouchl do zad. „Takže Zrzka tě spravila, než odjela?“ zeptal se. „Na chvilku jsem si myslel, že jsi opravdová Buffy.“
„Cože? Ale já… aha, sranda, fakt k popukání.“ Zase se vztekla. „Kde to vlastně jsme? V téhle části města jsem snad nikdy nebyla.“
„Nedivím se. Tohle je démonská část. Ale tady bydlí jediná osoba, která mi teď mohla pomoci.“
Spike ji vzal za loket a vedl ke Clemovi domů.
„Spiku! Kolikrát jsem ti říkala, že máš používat rohožku? Teď mám ten prach z upírů po kobercích!“ mračila se na něj paní Caprescu. „Dobrý večer, mladá dámo, pojď dál!“ změnila během okamžiku tón. „Já jsem Magda Caprescu, Clemova máma, a ty musíš být Buffy. Chlapci mi o tobě hodně vyprávěli.“
Na tázavý Přemožitelčin pohled se Spike jen zašklebil a vedl Buffy do kuchyně. Alex ležel na zemi a svět ho nezajímal.
Buffy si povzdechla, pomohla Spikovi Alexe přehodit přes rameno a oba ho pak položili na zadní sedadlo auta.
„Odvezeme ho ke mně domů,“ řekla Buffy rezignovaně a Spike jen přikývl.

Cesta autem ubíhala v nervózním tichu. Spike zíral z okýnka a snažil se necivět na Buffy, ta zas marně přemýšlela nad nějakým bezpečným předmětem konverzace. Konečně zastavili před jejím domem na Revello Drive.
„Pomůžeš mi s ním nahoru?“ zeptala se.
A co asi? řekl si v duchu dotčeně Spike. To fakt čekala, že jí ho hodím na práh jak pytel brambor a půjdu pryč?
„Jo jasně,“ řekl pak nahlas.
Před domovními dveřmi zarazil a tázavě se na ni podíval.
Buffy to došlo až po chvíli. „Můžeš jít klidně dál, nic ti nebrání.“
„Myslel jsem, že jsi po tom všem…“
„Ne.“
Spike najednou nevěděl, co říct.

„Spiku, myslíš, že tohle dělá často? Myslím, že se takhle opije a usne někde na ulici?“ ptala se Buffy nešťastně, když uložili Alexe do bývalé ložnice Willow.
„To fakt nevím, lás… ehm, Přemožitelko. Ale v té části města určitě ne. Tam by si ho hned vychutnali nějací upíři, nebo jiná pakáž.“
„Takže měl vlastně štěstí, že jsi na něj narazil, jen co se vypotácel z baru.“
„No… ne tak přesně. Nejdřív jsem nad ním nachytal párek hádajících se upírů. Nejdřív jsem to musel vyřídit s nima a až pak jsem zjistil, o koho vlastně jde.“
Buffy nebyla chvíli mocná slova. „Takže, abych to shrnula: ty jsi vytáhl opilého Alexe, kterého nemáš rád, z nějaké škarpy a JEŠTĚ k tomu zachránil před upíry?“
„Co na to říct, Přemožitelko, uhodlas.“„ Buffy měla neodolatelnou touhu mu ten jeho úšklebek setřít jedním přesně mířeným úderem, ale zároveň bojovala s touhou ho vděčně obejmout.
„Hm… paní Caprescu i Clem jsou hodní, že se o něj postarali.“
„Jo, Clemova máma je fajn,“ usmál se na chvíli Spike.
Buffy pocítila neodůvodněný osten žárlivosti, ale rychle ho zahnala.
„Chceš… chceš chvilku zůstat? Na kafe, kakao nebo tak?“
Za starých časů, vzpomínala Buffy, by Spike odpověděl nějakou hloupou poznámkou, nějakým dvojsmyslem. Dokázala si představit, jak by se na ni podíval tím modrým hladovým pohledem, jazyk mezi zuby, obočí tázavě povytažené… až se jí z té představy podlomila kolena. Ale dnes? Vypadá najednou zaraženě, uhýbá očima, rukou si projíždí rozcuchané vlasy.
„No, hm… ne, díky. Vlastně bych teď měl být někde jinde. Nechal jsem někoho čekat, musím ještě pár věcí zařídit.“ Sakra, celý večer se mi ani nepodíval do očí, letělo Buffy hlavou.
„Kdybys něco potřebovala, tak dej vědět.“
A byl pryč.
Vyrazil ze dveří a Buffy slyšela, jak se hned u domu rozběhl, jako by se nemohl dočkat, aby tam byl co nejdřív, ať už to bylo kdekoliv. No, dobrá, povzdechla si, asi na něj někde čeká nějaká hezká upírka nebo démonka. To přece není její věc. Spike má právo na nějakou zábavu, chodit po barech, kam chce, s kým chce… Ne, to rozhodně není její věc. Třeba je s tou holkou, jak ji vzal na Alexovu svatbu, asi utíkal za ní… Vypadala jako jeho typ. A ty slzy jsou z vyčerpání. Rozhodně. Byla to přeci jen dlouhý den a ještě delší noc.

* * *

„Může mluvit?“ otočil se Spike na paní Caprescu.
Vinnie se nadnášel v jejich vaně a vyluzoval nějaké prapodivné zvuky. Konečně ho probrali, když k němu do vody nalili spoustu citrónové šťávy. A když to nezabralo dostatečně rychle, tak i trochu tabasca. Spike se nepřestával divit, kolik triků schovávala paní Caprescu v rukávu.
Vinnie se chvíli převaloval a jeho barva kůže postupně měnila barvu. Konečně po nějaké době začínala připomínat tu obvyklou šedo-modrou.
„Spiku?“ zaskřehotal. „Podívej, já nechci žádné problémy…“
„Hej! Ani nevíš v jakých potížích bys byl, nebýt jeho!“ ozvalo se z druhé strany koupelny.
„Wally? Jsi to opravdu ty?“
„To si piš, že jo,“ řekl mořský muž. „Co si myslíš, že děláš, Vinnie? Dot kvůli tobě šílí!“
Vinniemu po tváři přeběhl melancholický výraz. I když s tou jeho žraločí tlamou se to těžko dalo přesně určit. „Beze mne je jí líp. Měla by raději zapomenout, že mne vůbec zná.“
„Hele, kámo, zklidni se. Wally se sem žene celou cestu z L.A. a najde tě v takovým stavu! Co se to s tebou, sakra, děje?“ houkl na něj Spike.
„Nic, vůbec nic se se mnou neděje. Jsem mrtvý muž. Jsem vlastně chodící mrtvola. A vy taky. Znáte mne, tak jste mrtví,“ blábolil Vinnie.
Nechápavě na něj hleděli všichni tři.
„Až zjistí, že mi pomáháte, zabije vás. A mně taky. Ne, mně dřív. Jste mrtví, všichni jsme mrtví,“ Vinnie se definitivně rozplakal.
„Vinnie, co se děje? Koho jsi naštval? Komu jsi co provedl?“ dorážel Spike.
Vinnie se na něj najednou vztekle obrátil: „A teď jsi do toho zatáhl i mého švagra! Jeho zabije taky! A Dorothy bude sama! Raději bych to měl skončit sám!“ znovu se rozplakal.
„Vinnie, brácho, nemáme ponětí o čem to mluvíš,“ naléhal Spike. „Vyklop to!“
Žralok se rozhlédl, jako by trpěl záchvatem stihomamu a pak zašeptal: „Doktor, je to Doktor. To on po mně jde!“
V koupelně bylo najednou ticho. Ale jen chvíli. Wally si pomalu sedl na okraj vany, Clem si rukama přetřel obličej a povzdechl, paní Caprescu se objala pažemi a trochu se otřásla. Všichni vypadal zaraženě, až na jednoho…
„Kdo, ksakru, je ten Doktor?“ houkl Spike. „Nikdo mi nic neřekne!“
„No, slyšel jsem pár věcí,“ ozval se Wally. „A jestli jsou pravda, tak jsme fakt v maléru.“
„Taky se mi něco doneslo,“ navázala paní Caprescu. „Doktor je rozhodně někdo, od koho je třeba se držet dál.“
„Tak kdo je ten zatracený chlápek?“ Spikova tvář se najednou změnila na upíří, když si na něco vzpomněl. Na někoho. Na Rileyho Finna. Na toho pitomého cínového vojáčka. „Tak kdo to je! Mám pár věcí, které bych si s ním chtěl vyříkat!“
Z vany se ozval hysterický smích: „To si fakt myslíte, že je to chlap?“
„Chlap, démon, bestie… To je jedno!“ vztekal se Spike dál. Když se na něj Vinnie díval dál, Spike se zarazil. „Chceš snad říct, že je to ženská?“
Vinnie se začal znovu nepříčetně smát a vyrážel ze sebe: „Ženská?… Kdysi možná… Stvůra je to, nic jiného než stvůra…“ vzlykal žralok.
Spike se rozhlídl po ostatních a pak zpátky na Vinnieho: „Hele, kámo, nikdo neví, že jsi tady. Takže klidně můžeš vypadnout z města. Wally ti potvrdí, že mám v L.A. pár známých, kteří ti můžou pomoct.“ Popleskal Vinnieho zádovou ploutev a dodal: „Odjedete s Wallym a já tady na to dohlídnu. Fakt nestojím o to, aby se mi někdo takový roztahoval ve městě.“ ‚A obtěžoval mé přátele…‘ chtěl dodat, ale naštěstí se včas zarazil. Vinnie a jeho přítel? Nikdy! Zatracená duše!

* * *

Ze shora se ozval jekot. Buffy vyběhla po schodech a našla třesoucí se Dawn před dveřmi ložnice Willow.
„Buffy, něco tam je,“ klepala se. „Tam kde se TO stalo, kde jsem ji NAŠLA! Něco se tam hýbalo! Buffy, co je to?“
„Zlato,“ hladila ji Buffy po zádech. „Tiše, pšššt, to je Alex.“
Dawn na ni překvapeně hleděla: „Alex? Proč je tady on? Vy jste spolu…“
„Ale, Dawn, NE!“ Raději na to nemyslet. Ona a Alex? Brrr…
„Ne, on se jen cítí… špatně.“
„Buffy, prosím, co se děje? Slyšela jsem Spikův hlas a chtěla jsem se… Já vím, že mne chceš chránit, ale bála jsem se po tmě sama…“
„Víš, Alex má potíže,“ zkoušela vysvětlit Buffy.
„Co se děje?“
„Od té svatby, vlastně ne-svatby, to s ním jde z kopce. Začal pít… hodně, víc, než by se mi líbilo.“
„Jako jeho táta.“
Buffy přikývla. „No a dneska to přehnal. Spike ho našel, jak se válí někde na ulici. Proto mi volal. Jela jsem pro Alexe a Spike mi s ním pomohl domů. Proto jsi slyšela jeho hlas.“
„Ale Spike NENÁVIDÍ Alexe! Proč by mu pomáhal?“
„No, je toho víc. Spike u Alexe našel ty dva upíry, co nám utekli. Doslova je rozprášil.“ Pod tlakem nevěřícného Dawnina pohledu dodala: „Asi nechtěl, aby se tu potuloval Alex jako upír, já vážně nevím.“ Buffy si povzdechla. „Nevím, co se s ním děje, Dawn. Vůbec se mnou nemluví. Říkala jsem mu, ať se mi vyhýbá a on to dělá… Asi je to lepší pro všechny.“
Dívky se na chvíli objaly, obě v myšlenkách u odbarveného upíra, ale každá jinak.
„Jdeme spát, uvidíme ráno,“ zavelela starší ze sester.

* * *

„Tak vy dva zmizte k Angelovi, čekají tam na vás. Řekněte jim každou zatracenou maličkost, každou blbost, co vás o tom Doktorovi napadne. Zůstaňte u nich, jsou fajn. No, až na toho velkého mrzouta…“ Spike si odkašlal. „Je tam holka, takové roztomilé kuře, chytrá jak čert, bude se vám líbit. Ale nešahat, Vinnie! Pracky bych ti urazil!“
Vinnie se ještě klepal, ale Wally ho uklidňoval. Věděl, co a kdo je v Angel‘s Investigation čeká a zkoušel to svému švagrovi vysvětlit. Pak se otočil k upírovi. „Díky, kámo, nevím, jak bych ti poděkoval.“
„Jo, jasně, už o tom nemluv,“ řekl Spike celý nesvůj. Tohle bylo taky nové – díky a vděčnost. Brrr, bylo to… příjemné.
Dveře auta se konečně zavřely a Wallyho karavan si to namířil zpátky do Los Angeles, přesněji na parkoviště před hotel Hyperion. Oba Caprescovi, Clem i jeho máma, mávali, dokud zpáteční světla nezmizela za zatáčkou a šli zpátky domů. Spike konečně zamířil do své hrobky. Tohle byla opravdu rušná noc.

* * *

Byly téměř čtyři hodiny ráno, celé Sunnydale spalo, tak si nikdo nevšiml malého černého vrtulníku, který na chvíli přistál a zase odletěl kdo ví kam.

* * *

„Dále!“ zval Spike.
Na podlaze jeho hrobky byla rozložená na první pohled obyčejná turistická mapa Sunnydale a okolí. Na druhý pohled už tak obyčejná nebyla. Spike měl kolem sebe rozložené barevné fixy, papírky a praporky a doplňoval plán města o jeho neviditelné části. Vodovodní potrubí, elektrické rozvody, přírodní jeskyně, tunely, stoky, podzemní průchody vybudované Iniciativou, přístupové cesty a únikové chodby, sídla, hnízda a doupata, která si pro sebe během let vyhloubili někteří členové sunnydaleské démonské komunity. Vedle upíra dřepěl Clem, diktoval mu své vlastní poznámky a přitom si odškrtával seznam známých démonů, kteří byli pozváni na válečnou schůzku. Takže když Spike houkl své pozvání, předpokládal, že to bude jeden z nich. Ale nebyl.
„Čau, Cleme!“ pozdravila přátelsky Dawn. „Ahoj, Spiku! Co to děláte?“
Spike se narovnal, překvapený, ale trochu zaražený. „Ahoj Prcku. Sestra ví, že jsi tady?“
„Nó,“ protahovala Dawn. „Neřekla jsem, kam přesně jdu. Stejně mě neposlouchala, jak se nemohla dočkat, až vypadnu. Hlavně co nejdřív, než se Alex vzbudí.“
„Aha, a ty jsi sem přišla… proč?“
„Tak nějak jsem s tebou chtěla mluvit o samotě. Bez ní. Co je tohle?“ kývla směrem k mapě. Pohrávala si nervózně s popruhem na batohu a Spike doufal, že se o její návštěvě přece jen Buffy nedozví. Jako obvykle by to byla jeho vina.
„Mapa, co jiného.“ Chytil ji za paži a vedl ji kousek dál od Clema. „No tak, Klíčku, co se děje? Víš, že sem nesmíš chodit bez výslovného dovolení Přemožitelky. Schytáme do oba.“
„Já jen že…“ Dawn najednou nevěděla, co vlastně říct. „Spiku, jsi v pořádku? Nemáš nějakou divnou upírskou nemoc, horečku, nenakazil ses něčím… Já nevím, nějakou divnou krví…“ sypala ze sebe rychle.
Jak na tohle přišla? „Dawnie, nevím, co ti to přelítlo přes nos, ale já jsem v pohodě. Jsem silnej jak kůň, vlastně ještě silnější,“ ušklíbl se.
„Ale chováš se divně! Pomohl jsi ALEXOVI! Když mi to Buffy řekla, myslela jsem, že umíráš… nebo něco takového!“
Spike se rozesmál. „Nepřipadá mi, že zachránit toho opičáka znamená konec světa. Nebo nějaké apokalyptické znamení.“ Chvilku se ještě pochechtával, ale pak dodal: „Ne, vážně, jsem v pořádku. Nemusíš mít strach, ale díky za zájem.“

* * *

Mezitím Buffy připravila konvici silné čerstvé kávy a čekala. Po chvíli se na schodech ozvaly kroky a Alex stál v kuchyňských dveřích. Oblečení měl pomačkané, vlasy rozcuchané a obličej i navzdory dlouhé sprše pořád opuchlý a lehce zelený. Nejhorší byly ale jeho oči – plné studu a hanby. Buffy tenhle výraz znala až moc dobře, minulý rok byl jejím vlastním. Raději uhnula pohledem: „Kafe?“
„Díky, to by bylo fajn.“
Chvilku bylo ticho, Alex usrkával horkou kávu a Buffy se dívala z okna.
„Buff, já… mám tak trochu okno. Netuším kde… jak, proč jsem zrovna tady.“
Buffy se natáhla pro svůj hrnek. Neměla na kafe chuť, ale potřebovala se něčeho chytit, něčím zaměstnat třesoucí se ruce. „Byl jsi kousek od Fish Tanku. Hádali se nad tebou dva upíři, Spike je zabil, zavolal mi a pak jsme tě převezli sem.“
„SPIKE? Mám být vděčný Spikovi?“ Alex zabořil hlavu do dlaní, pak si opřel lokty o stůl a rukama si projížděl rozcuchané vlasy. Tak s tímhle se nevyrovná. „Ani jsem nevěděl, že je zpátky. Nevím, kde byl, ale pokud by to záleželo na mně, mohl tam klidně zůstat.“
„Kdyby nebylo jeho, byl bys mrtvej.“ Buffy začínala být naštvaná.
„Tak proč mne nenechal být?“
„Nevím,“ řekla tiše. Pak se poprvé Alexovi podívala přímo do očí: „To je to, co chceš? Umřít?“
Alexovi oči byly stejně tmavé jako jeho káva. Chvíli neodpovídal, ale pak se přece jen ozval: „No, ty vycházíš s mrtvolákama docela dobře, ne?“
„To není tvoje věc, Alexi! Přestaň se konečně plést do mých věcí! Starej se o svoje problémy!“ rozkřičela se Buffy. Pak se odmlčela a potichu dodala: „Alexi, nic ti to nepřipomíná? Podívej se na nás – neviděl jsi už mnohokrát přesně takovou scénu?“
„Já… já nevím, o čem mluvíš…“
„Ale víš to moc dobře, žil jsi v tom roky.“
Alex neodpovídal, tak pokračovala: „Máš problém, Alexi! A pokud si to nedokážeš přiznat, zabije tě to. Proto se tě znovu ptám – opravdu chceš umřít?“
„Fajn, slyším, už nekřič… Pravda je, že nevím. Já… já nevím, co mám dělat.“
„Alexi, pití nic nevyřeší. Že se vzdáš a na všechno se vykašleš, nic nevyřeší. Věř mi, já to znám. Já… já to zkoušela taky. Zkoušela jsem od všeho utéct, zabít, zničit tu bolest uvnitř. Ale to nefunguje. Skončí to jenom tím, že začneš ubližovat lidem, kteří si to nezaslouží. Protože, ať si namlouváš, co chceš, nejsi sám. Pořád máš kolem sebe lidi, kteří mají o tebe starost. A když ublížíš sobě, ublížíš i jim.“
„Možná by jim bylo líp, kdyby se nestarali.“
„Možná,“ řekla tiše Buffy a najednou cítila, jak se jí oči plní slzami. „Ale nic nezastaví toho, kdo tě má opravdu rád.“

* * *

„Takže, co to děláte?“ ptala se Dawn.
„Kreslíme mapu Sunnydale. Opravdového Sunnydale,“„ vysvětloval Clem šťastně.
„Na co?“
„Ale, objevily se nějaké problémy, tak se připravujeme,“ nechtěl to rozebírat Spike.
„V Sunnydale se zjevil Napoleon zločinu a trápí bezbranné obyvatelstvo a Spike se hrdinně rozhodl, že ji zastaví a učiní přítrž jejímu řádění,“ líčil Clem. Spike podrážděně zavrčel - evidentně tu byl jediný dospělý. Dawn podlehla Clemovu nadšení, dřepla si k němu a začala také zapichovat pestrobarevné praporky do mapy.
„Těžko to může být Napoleon, když je to ona,“ podotkla.
„Josefína zločinu?“ nabídl Clem.
Dawn se zašklebila: „To nezní moc strašidelně.“
„Ale ona strašidelná je a nebezpečná k tomu,“ řekl Spike. „Navíc je neuvěřitelně chytrá. Ale já ji dostanu, mrchu, něco mi dluží, čubka jedna...“ Upír najednou ztichl, jak si znovu vybavil Kapitána Kameňáka a Buffy… Je mi to líto, Williame… Spike vztekle zaťal pěsti a praštil do zdi. Pak si ale uvědomil Dawninu přítomnost: „A ty jdeš domů, Prcku.“
Spike strkal vzpouzející se Dawn ke dveřím: „Promiň, Maličká, ale čekáme pár kámošů. Běž hezky domů a nebuď zlá na toho hloupého tesaře. Určitě se teď cítí hůř, než si dovedeš představit.“
„Dobrá, já jdu. Ale stejně mi pořád vrtá, proč jsi pomohl Angelovi. A včera Alexovi. Tohle nejsi ty, Spiku, něco se s tebou děje,“ hodila po něm při odchodu Dawn.
Upír si opřel hlavu o dveře, zavřel oči a povzdechl si. Ucítil na sobě Clemův pohled a obrátil se na svého přítele.
„Co?“
„Oni to pořád nevědí, že?“

* * *


Buffy se rozhodla, že do Magic Boxu půjde pěšky. Byl nádherný den, sluníčko svítilo, svěží větřík jen tak pofukoval a čechral přemožitelce vlasy. Dawn šla k Janice, takže se nejspíš vrátí až někdy pozdě odpoledne, zmalovaná s nehty nalakovanými na zeleno jako většina puberťaček v Sunnydale. Alex taky konečně vypadl zpátky do svého prázdného bytu. Buffy tak získala pro sebe pár volných chvil a rozhodla se navštívit Anyu. Bylo jí jasné, že to s Alexem a Anyou není její věc, ale Anya by měla vědět, co se s Alexem děje.
Navíc si Buffy potřebovala s někým promluvit. Od té doby, co Willow odjela s Gilesem do Anglie, se ty dvě poměrně sblížily. Jasně, Anya byla trochu divná, ale kdo z nich nebyl? A Anyina upřímnost byla tak osvěžující vedle až otrocky oddaného kamarádství ostatních Scoobies. Měla tendence říkat všechno přímo, beze všech skrupulí a jinotajů a Buffy se v její přítomnosti cítila dobře. Nemusela si komplikovat život myšlenkami a úvahami ‚co tím vlastně chtěla říct…‘
Ale jak by jim mohla Buffy pomoct? Rady rozhádaným milencům nebyla zrovna její parketa. O vztazích věděla akorát to, jak je rozbít na milion kousků. Ale Alex chtěl Anyu, Anya pořád ještě milovala Alexe, tak byla Buffy připravená zkusit cokoliv, aby ti dva byli zase spolu. Bylo by hezké, mít zase kolem sebe nějaké šťastné lidi.

* * *

„Takže potřebujeme nějaké svaly, to je jasné,“ uzavřel Spike. „Ale potřebujeme taky nějaký mozek. Někoho, kdo by dokázal spojit věci dohromady, dát je do souvislostí. Ta věc, ten Doktor, má svoje chapadla propletená po celém Sunnydale, ví o všem, má nade všemi moc, ale sám nikam nechodí. Proč?“
„Netuším, nikdo ji nikdy neviděl,“ řekl Eddie. Eddie byl vyhazovač v Red Sunset Clubu, mohutný zelený Savra démon s chraplavým hlasem. „Její poskoci s ní nikdy nemluví přímo a rozkazy dostávají zase jen od někoho dalšího. Ale i ti největší tvrďáci ve městě jsou z ní vyděšení.“
„Něco s ní je?“ domýšlel se Spike. „Třeba ani nemůže chodit, třeba potřebuje nějaké speciální zařízení, nebo něco takového.“
„No jo, ale jak pak získává nějaké stoupence nebo ty poskoky, kteří jí slouží?“ ptal se Clem.
„Otroci,“ vysvětlila Zevra a její oranžové oči zajiskřily. Zevra byla Amazonka z kmene Zantip, s mohutnou hřívou bílých vlasů a sametově černou kůží. Byla oblečená do tradičního oděvu svého kmene – miniaturních kožených šatiček, které nechávaly velmi málo prostoru pro mužskou představivost, ale na druhé straně byla po zuby ozbrojená. „Jedna z našich sester byla také polapena, ale podařilo se jí uniknout. Říkala, že zajatce mění na otroky, prostě jim nějak zlomí vůli a oni ji pak slepě poslouchají.“
Abner si odkašlal. Byl to urostlý mladý Minotaur, který sotva dosáhl dospělosti. Přišel i se svým identickým dvojčetem Abelem, poněkud zakřiknutým před svým prvním bojem. „Slyšel jsem, že nikdy nikdo neutekl. Slouží jí, dokud nejsou zabiti nebo zmizí a nikdo je už nikdy nespatří.“
„Zajímavé,“ Spike si popotáhl ze své cigarety. „Tak jak se podařilo uniknout té holce, Zev?“„
Amazonka vypadala najednou poněkud rozpačitě: „No…“
„Ale no tak, lásko, mne už málo co dokáže překvapit,“ pobízel ji upír.
Zevra obkreslovala špičkou svého kopí reliéf dlažby Spikovy krypty, ale ani jednou se mu nepodívala do očí. „Mezi námi?“ šeptla nakonec. Ostatní přikývli a jen špatně zakrývali svou zvědavost. Zevra se nadechla: „Ona je částečně člověk. Nefunguje to na lidi.“
„Zevie, jsem šokován,“ řekl Spike a potlačil úšklebek. Amazonky byly neuvěřitelně vybíravé, co se týká mezidruhového křížení - ne v sexu, Amazonky milují sex, ale pečlivě si vybírají otce svých dětí. Zřejmě se nějakému šťastlivci podařilo dobýt pevnost, tak řečeno, přemítal Spike. Nechal tyhle myšlenky být, protože to vyvolalo zajímavé asociace. „Funguje to na upíry?“
„Nemyslím,“ řekla Zevra pomalu. „Nikdy jsem neslyšela o upírovi, který by jí sloužil. Myslím, že jste příliš lidští. Promiň, Spiku.“
„To je v pohodě, lásko. Nestěžuju si.“

* * *

„Nechtěla jsem, aby ses to dověděla nějak jinak, nebo od někoho jiného a navíc myslím, že bys o tom včerejšku měla vědět. Možná to nebylo poprvé. Alex na tom opravdu není nejlíp,“ snažila se Buffy. Seděly s Anyou v Magic Boxu za stolem, tam kde normálně probíhaly jejich válečné porady.
„Co asi tak můžu? Alex už nechce, abych byla součástí jeho života,“ pofňukávala Anya a utírala si oči malým kapesníčkem. Anya se rozhodla, že bude normální dívka se vším všudy a ručně vyšívané kapesníčky lemované krajkou k tomu patřily.
„Podívej, nemám právo do toho zasahovat. Ale myslím si… ne, já VÍM, že tě pořád ještě miluje. Domnívá se, že to co ti provedl, je ta nejhorší věc na světě a on s tím nedokáže žít. Myslí si, že mu nikdy nedokážeš odpustit a ani on nemůže odpustit sobě.“ Buffy se to snažila vysvětlit, chtěla, aby to Anye došlo dřív, než bude pozdě.
Ponořila se na chvíli do svých myšlenek a pak zapáleně pokračovala: „Ale on se trápí. Snaží se ti jít z cesty, protože si myslí, že už ho nikdy nechceš vidět, ale to mu jen ubližuje… a já si myslím, že to ubližuje i tobě. Potkáváte se jen náhodou, nevíte, co říct, tak jen mlčíte, nebo nakonec plácnete nějakou blbost, která vás pak mrzí. Mohla bys ztratit něco opravdu vzácného, kdybys mohla… nemohla… nechtěla…“ Buffyin hlas se ztratil v pláči.
Anya se natáhla a chytila Buffyinu ruku do své a jemně ji hladila. „Jsi si jistá, že tu pořád ještě mluvíme o mně a Alexovi?“
„Hej, co to má znamenat?“ zkusila se bránit Buffy. Anya jen zvedla obočí.
„Jo, jasně, máš pravdu. Já nejsem ta pravá, která by ti mohla radit. Jestli chceš, můžeš mi říkat Královna prošvihlých šancí, ale vím moc dobře, že je škoda ztratit něco takového jen kvůli hloupé pýše.“
„Být člověkem je tak složité a únavné. Tak co si myslíš, že bych měla dělat? Jít za ním a říct mu… já nevím, to asi nedokážu…“ žmoulala Anya kapesníček.
Buffy si jen povzdechla a pokrčila rameny. Dívky tiše usrkávaly čaj, ztracené v myšlenkách.
„Máš úplnou pravdu,“ prohlásila najednou Anya. „Už jsem se trápila dost dlouho, je čas na přímou akci. Až příště uvidím Alexe, tak mu řeknu, že…“
Ale Anyinu řeč přerušil zvonek na dveřích obchodu.

* * *

„Dobře,“ řekl Spike. „Nejdřív musíme vyřešit toto – kdyby se nám podařilo nějak zlomit ten vliv, co má Doktor nad svými otroky, mohli bychom si to s ní vyřídit přímo a zbytečně se nezdržovat s poskoky. Navíc v tom jedou nevinně. Ale musíme to probrat ještě s jedním expertem.“
„S kým? S tím kouzelníkem Ahn Jung-hwanem?“ ptal se Abel. „Nebo Mudrcem Sukarem?“
„Já vím, já vím!“ povykoval nadšeně Clem, až mu prasečí uši pleskaly o vrásčitou kůži na hlavě. „Je to moje máma! Ví toho hodně o kouzlech, umí rozeznat všechny druhy magie a dokáže připravit spoustu lektvarů!“
„To by se mohlo hodit, jestli se nám podaří odchytit některého z těch otroků. Zkusíme z něj vypáčit nějaké informace. Takový lektvar pravdy…“ dumal Spike.
„Myslím, že bychom jednoho dokázali lapnout,“ nabízel se Eddie. „Tady kluci mi můžou pomoct.“ Abner s Abelem rychle přikyvovali svýma rohatýma hlavama a tmavé oči jím svítili nadšením.
„Bezvadný. Uvidíme, co dokážete,“ zvedl se Spike z křesla a dal jasně najevo, že porada je u konce. Pak se ještě otočil na Amazonku: „Zev, měla bys promluvit s tou tvou kamarádkou. A já mám ještě v záloze jeden zdroj informací. Takže se sejdeme dneska v noci u paní Caprescuové doma. Dáme dohromady, co jsme zjistili a zkusíme vymyslet nějakou strategii.“
S tím se démoni rozešli, každý vyrazil za svým úkolem a Spike se vydal do Magic Boxu. Anya by mohla vědět něco bližšího o těch otrocích, jak to celé vlastně funguje, nebo kde získat další informace. Navíc se spolu v poslední době docela skamarádili. Zpočátku sice bylo mezi nimi trochu napětí kvůli tomu jarnímu incidentu, ale pak si všechno vyříkali a teď byli bezmála přátelé. Anya se k němu vždycky na rozdíl od ostatních Scoobies chovala slušně. Možná to bylo tou démonskou podstatou, ale měl k ní blíž, než k ostatním. Ale navíc dokázala držet pusu a neprozradila nikomu o té jeho zpropadené duši.

* * *

Ve dveřích obchodu stál Alex. Oproti ránu už vypadal lépe, odpočinutě, dokonce se i převlékl, ale stejně měl obličej stále lehce zelený a ve tváři uštvaný výraz.
„Buffy, přišel jsem, abych… myslel jsem, že bych…“ zkoušel se vymáčknout, ale pak se jeho oči setkaly s Anyinýma. „Ahoj, Ahn,“ řekl měkce.
„Ahoj, Alexi,“ odpověděla a usmála se. Zvedla se ze židle a pak na sebe s Alexem beze slova rozpačitě zírali.
„Haló všichni,“ ozvala se po chvíli Buffy. „Já jsem tu taky! Sedím tu a čekám, až si mne někdo všimne!“
„To je hezké…“ hlesla Anya nepřítomně.
Ale Alex se najednou lehce otřásl a otočil se k Přemožitelce: „Jasně, Buffy. Já, hm… Původně jsem šel k tobě domů a uviděl jsem něco… já nevím, divného. Myslel jsem, že bys to měla vědět. Byla to Amy. Plížila se kolem tvých dveří a oken, ale tak nějak… zvláštně. Vypadala opravdu hrozně, zanedbaně, tak trochu… krysovatě.“
„Amy?“ Popravdě řečeno, myšlenky na Amy se Buffy pod vlivem posledních událostí úplně vykouřily z hlavy. „Co mohla chtít? Ani nevím, kde teď bydlí.“
„Asi neví, že je Willow pryč. Možná hledala ji. Ale působila tak… tajnůstkářsky. Jakoby nechtěla, aby ji kdokoliv viděl.“
„Motala se kolem Racka, ale ten… je pryč,“ přemýšlela Buffy. Rozhodně nechtěla trávit čas hledáním Amy, ale v Sunnydale se nikdy nic nedělo jen tak. „Myslím, že by bylo lepší, kdybychom…“
Zvonek na dveřích zazvonil.
„Ahoj Buffy, čau Anyo!“„ halekala Dawn jásavě, což hned upoutalo Buffyinu pozornost. Na druhé straně mohla jen chtít potrápit Alexe, protože u něj se neunavovala ani pozdravem a jen na něj kývla.
„Nemělas být u Janice?“„ ptala se Buffy.
„Jo, ale ona chtěla jít do obchoďáku a já nemám žádné peníze, tak jsem si říkala, že půjdu sem a pomůžu trochu Anye,“ usmívala se nevinně.
„To je od tebe milé,“ pochválila ji sestra.
„Ale víš co? Nejdřív jsem se stavila u Spika a on teď připravuje plán jak…“ začala Dawn, ale nedokončila.
„DAWN! Rozhodně si nepřeju, aby ses potloukala kolem Spika!“ z pohledu Dawn se Buffy z hodné sestry hbitě obrátila na obvyklou Buffy-mrchu. „Má svoje věci na práci…“
„Jo, to určitě,“ přerušil ji Alex. „Jako například co?“
Buffy se k němu otočila: „Já nevím, Alexi. Co třeba zachraňovat ti život? Nebyl to náhodou on, kdo…“
A v té chvíli zazvonil zvonek nade dveřmi. ZNOVU.
Čtyři obličeje se jako na povel obrátily ke dveřím. Zvědavost se během chvilky změnila v mnoho pocitů, které se jim odrážely ve tvářích - šok, znechucení, překvapení a obavy.
Buffy našla svůj hlas jako první.
„Ahoj,“ řekla chraplavě. „Nečekala jsem, že tě ještě někdy uvidím.“

* * *

Spike kráčel šeřící se ulicí a mířil k Magic Boxu. Anya po odchodu Gilese přeorganizovala celý obchod a u magických knih si zavedla něco jako rejstřík. Určitě bude vědět, kde co hledat. Anya je chytrá holka, po té katastrofě s Alexem se vrhla hned do práce, aby na to nemusela myslet. Prý to byl nejúčinnější lék na zlomené srdce, teda co Spike slyšel. To ho zase přinutilo myslet na Přemožitelku. Za jak dlouho ji asi znovu uvidí?
Jak se ale blížil k Magic Boxu, začal sám od sebe zpomalovat. Cítil ji. Byla tam. Včera v noci, vlastně dneska v noci, byla docela milá, skoro se i omlouvala. A on ji teď rozhodně nešel obtěžovat, vždyť šel za Anyou, ne?
Přede dveřmi obchodu se na chvíli zarazil. Pak se zhluboka nadechl, vydechl, narovnal ramena a vzal za kliku. Otevřel dveře a malý zvonek zacinkal.
Pak uviděl Buffy.
V náruči Rileyho Finna.

„Co tu děláš?“ Buffy se nezmohla na víc.
Riley, oblečený do stejného svetru, maskáčů a těžkých bot jako když ho viděla naposledy, vstoupil do obchodu.
„Co se to…“ začal Alex. Anya ustoupila bezděčně pár kroků zpátky a vypadala vyplašeně. Vedle ní se postavila Dawn, objala Anyu kolem ramen a ani se nesnažila zakrýt nenávistný výraz.
„Buffy…“ řekl Riley naléhavě, nevšímal si ostatních a zamířil rovnou k Přemožitelce.
„Riley, co se děje? Jsi v pořádku?“ Vypadal hrozně a Buffy ho rychle chytla za ruku.
„Potřebuju tvou pomoc,“ zapotácel se voják. „Buffy, musíš mi pomoct.“
Najednou mu z očí vytryskly slzy a Buffy na něj vyděšeně zírala. Takového ho neznala.
„Samozřejmě ti pomůžu, co se stalo? Jsi zraněný?“
„Ne… já jsem v poslední době moc dobře nespal. No, vlastně jsem nespal snad týden,“ odpověděl Riley a rychle si hřbetem ruky utíral slzy. „Já nemůžu přestat… Musím…“
„Tak co se děje? Další hon na démona?“ ozval se najednou Alex. „Nebo něco kolem Pekelné brány?“
Ale Riley ho ignoroval, oči upřené jen na Buffy: „Buffy, jestli ti na mně aspoň trochu záleží, prosím, pomoz mi. Nemám kam jít, na koho jiného se obrátit, nemám čas…“ Buffy ho rychle objala a mírným kolíbáním se ho snažila uklidnit. Co se mu, k čertu, mohlo stát? Když naposledy odlítali se Sam ze Sunnydale, vypadal spokojený. Poslední, co čekala, byl zlomený Riley. Vždycky vypadal tak vyrovnaně… tak normálně.
Riley ji podvědomě přitiskl k sobě: „Musím ji najít,“ koktal. „Musím…“
Buffy si stoupla na špičky ho jemně hladila po vlasech: „Ššš… Koho Riley? Koho hledáš? Sam? Jde o Samathu?“
Najednou se zvonek obchodu ozval znovu. Všichni se obrátili ke dveřím a Buffy ztuhla. Ve dveřích stál Spike, bledý jak smrt a díval se přímo na ni. Na ni v náručí Rileyho Finna.
Spike střelil pohledem k Anye a naprosto bezvýrazným hlasem řekl: „Promiň, nevěděl jsem, že máte návštěvu. Stavím se jindy.“
Práskl za sebou dveřmi a byl pryč.

* * *

Šel a necítil nic. Věděl, že jde, protože slyšel své kroky dunět ulicí. Cítil se studený a mrtvý. Byl mrtvý, chtěl si lehnout, zavřít oči a usnou navždy. Ale něco ho štvalo pořád dál, dál od Magic Boxu. Hnal se ulicí, kabát mu vlál kolem těla, vrážel do lidí, nevšímal si nadávek, ale ani pozdravů. Zahnul do boční ulice, pryč od nich. Podvědomě zamířil ke své hrobce.
Najednou se ze tmy vyloupli dva upíři a začali ho sledovat. Nechal je dojít až k němu. Obrátil se a vypustil naplno svůj vztek. Přepnul do upířího módu, nechal svého démona převzít kontrolu. Tohle nebyl boj o přežití, tohle byl masakr. Spike zapomněl na kolík, který měl v kapse, jen rány, pěsti, instinkty. Byli dobří, až moc, ale upírem lomcoval hněv a potřeboval si ho vybít. Neměli šanci. Jak byl boj intenzivní, tak byl krátký.
Zbitý a zkrvavený Spike rozkopl dveře své krypty. Okamžik stál uprostřed místnosti bez hnutí, ale pak najednou zařval, popadl křeslo a hodil s ním proti zdi. Následovalo další křeslo, malý stůl, televize. Rozšlapával svíčky, rozbíjel nábytek, pěstmi bušil do zdi. Přestal, rozhlédl se po té spoušti a zamířil k lednici. Vytáhl láhev dosud nenačaté tequilly, rychle ji otevřel a na jeden zátah vypil půl lahve. Zády se opřel o kamennou studenou zeď a sesunul se na zem. Zavřel oči. Tma. Nechtěl nic vidět, nic cítit.
Po chvíli se ozval zvuk o tříštícího se skla.

* * *

Buffy najednou přeplněná vzpomínkami, cítila, jak střídavě polévá horko i zima. Až příliš dobře si pamatovala, co se stalo, když ji Spike naposledy viděl s Rileym.
„Ach, Buffy,“ slyšela Dawn, „myslíš, že si myslí…“
„No, obávám se, že je to přesně to, co si myslí,“ zapojila se Anya.
Alex se nechápavě díval z jedné na druhou, úplně mimo mísu. Riley si na druhou stranu vůbec nevšiml jakéhokoliv přerušení.
„Posledně, když jsme byli v Sunnydale, se jí něco stalo,“ pokračoval ve vysvětlování. „Nějakou dobu se chovala divně a pak prostě zmizela. Já… já jsem ji stopoval. Sem. Já si myslím… nevím to přesně… že ji někdo unesl.“
„Někdo?“ Buffy obrátila pozornost ke svému bývalému příteli. To se Spikem nebyla jeho vina – no tak trochu jo – ale on pořád potřeboval pomoct. A vlastně šlo o Sam, tak se Buffy přinutila ho poslouchat.
„Je tu někdo mocný… tady v Sunnydale… hodně vlivný a zlý,“ Riley byl sotva slyšet. „Někdo, kdo si říká Doktor.“
Buffy od něj odskočila a v hlavě jí začalo klíčit strašlivé podezření.
„Jak to myslíš ‚někdo‘? Vždyť jsi mi říkal… že Spike je Doktor!“
„Buffy! Ale to je nesmysl!“ křičela Dawn. „To je to, co jsem se ti před tím snažila říct!“
„Co tím myslíš, Dawnie?“ tentokrát měla Dawn její plnou pozornost.
„Byla jsem u Spika, jak jsem říkala, a on tam byl s Clemem a vymýšleli právě nějaký skvělý plán, jak POLAPIT toho Doktora! Takže to nemůže být on, to je naprostá blbost.“
„Ty jsi mi lhal,“ obrátila se Buffy k Rileymu nevěřícně. „Přišel jsi ho tenkrát zabít a navíc jsi mi celou dobu lhal! Pak jsi prostě zmizel a nechal jsi mne, abych si myslela… a ty jsi to VĚDĚL, že není Doktor, že jo?“
Riley stál, díval se na podlahu, na knihy, na zeď, všude, ale ani jednou Buffy do očí.
„Věděl,“ řekl nakonec.

* * *

„Spiku?“ Clem stál ve vyvrácených dveřích a udiveně se rozhlížel po zdemolované kryptě.
„Co ty tu děláš?“ ozval se upírův chraplavý hlas.
„Zapomněl jsem mapu,“ odpověděl Clem. „Co se tu stalo? Další návštěva Přemožitelky?“
Ze tmy se ozvalo uchechtnutí. „No, můžeš tomu tak říkat.“
„Proč tu sedíš po tmě? Za chvíli máme sraz u nás, měli bychom jít.“
„Já to asi nedokážu,“ povzdechl si Spike a opřel si hlavu o zeď,
„O čem to mluvíš?“
„Co jsem se vrátil, tak jsem si opravdu nemyslel, že ona by… že bychom mohli spolu…“ Ne, opravdu si to nemyslel. Ne potom, co se stalo, co jí udělal. Ale namlouval si, že by mohli být aspoň kamarádi. Že by mohl být součástí jejího života, nějak. Že by jí občas s něčím pomohl, ale s NÍM okolo… s tím Panem Slušňákem… živě viděl, jak ji zase proti němu štve…
„Takže to JE o Přemožitelce,“ došlo Clemovi.
Chvíli bylo ticho. Ale pak se upír ozval znovu. „Co si to namlouvám. ‚Ubohý Spikey, nemůže být upír, nemůže být člověk.„ Spike zabořil hlavu do dlaní. „Proč vždycky chci to, co nemůžu mít? Co jsem? KDO jsem?“
Clem si sedl na zbytky křesla. „Když můj otec umřel, byl jsem opravdu naštvaný na všechny lidi. Chtěl jsem jim to nějak vrátit, oplatit. Víš, co se stalo, bylo to…hrozné.“
Spike věděl. Prokletá Iniciativa. Clem byl tehdy týdny vzteky a žalem bez sebe.
„Ale máma mi řekla, že nesmím nenávidět lidi, protože JSOU. Nemilovali jsme tátu, protože byl démon jako my. Milovali jsme ho pro to, co byl. Co dělal, jak se o nás staral, pořád a každý den. Milovali bychom ho stejně, i kdyby to byl člověk.“
„To je…“
Ale Clem se nenechal přerušit: „A máma taky říká, že nezáleží na tom, KDO nebo CO jsi, ale co děláš. To se počítá.“
Spike byl chvíli ticho a jeho přítomnost dokazoval jen žhavý konec zapálené cigarety. „Tvoje máma je zatraceně chytrá ženská.“
„To opravdu je,“ přitakal Clem šťastně. „Pojď, nebo přijdeme pozdě. Jo a vezmi tu mapu.“

* * *

„Podívej, Dawnie, prokaž mi službu a zůstaň tu s Anyou.“
„Ale já chci jít s tebou!“ dožadovala se sestra. Buffy ji ale popadla za ruku a odtáhla do kouta, kde je nemohl nikdo slyšet.
„Já vím,“ šeptala Buffy. „Ale když tam Spike nebude, může se vrátit sem a já potřebuju, aby pochopil, co se opravdu stalo. Aby si nemyslel, že… víš sama, jak to vypadalo.“
„Jo, jasně, to zvládnu! Takže už na něj nejsi naštvaná?“ zeptala se nadějně Dawn.
Buffy se nad tím na chvíli zamyslela. Trochu byla, že si zas očividně udělal svůj vlastní závěr, aniž by věděl něco dalšího, ale zase na druhou stranu určitě nevěděl, že je Riley ženatý. A navíc ji potěšilo, že se mu nelíbilo, že ho objímala.
„Ne, nejsem. Ale raději se mě neptej, co teď cítím k Rileymu.“

* * *

Buffy, Alex a Riley stáli přede dveřmi domu paní Caprescuové.
Alex si odkašlal: „Takže ještě jednou. Jsme tu… PROČ?“
„Jestli Clem a Spike mají informace o tom Doktorovi,“ vysvětlovala Buffy. „O tom OPRAVDOVÉM Doktorovi,“ šťouchla do vojáka loktem, „mohli by nám pomoct najít Sam.“
Alex už měl zase ten svůj pichlavý tón. Co se to s ním dělo? „Nemusel jsi s námi chodit, Alexi.“
„Hej! Měl bych starému Spikovi aspoň poděkovat, ne?“
Buffy zatnula zuby a donutila se neodpovědět. Jestli si Alex myslí, že se Spike nechá popichovat před svýma kámošema, tak to se šeredně mýlí. Ale ať si na to přijde sám a třeba i bolestivou cestou. Navíc mají s sebou Rileyho. Alex ho taky nikdy neměl moc rád, tak je protivný možná kvůli němu. Raději zazvonila.
Po chvíli se otevřely dveře a v nich stál Spike, na obličeji a rukou čerstvé rány. Nevypadal překvapený, že je vidí, vlastně se tvářil až nepříjemně bezvýrazně. Jeho oči zalétly k Rileymu, který se ve tmě rýsoval Buffy za zády.
„Měla bys toho svého vojáčka co nejrychleji odvést, Přemožitelko,“ řekl. „Je tu v okolí vítaný asi jako morová nákaza.“
Riley, který celou cestu jen mlčel, se najednou probral, odstrčil Buffy, zapíchl prst Spikovi do hrudníku a zavrčel mu do obličeje: „Nepřišli jsme se sem kamarádit, upíre. Řekneš nám, co potřebujeme vědět, ať se ti to líbí nebo ne…“
Spike jen naklonil hlavu a netečně se na něj díval. Pak mu chladným tónem, při kterém Buffy naskočila husí kůže, odpověděl: „Opravdu? Tak to by ses možná měl kouknout přes rameno, G.I. Joe.“
Otočil se. Ze tmy se vylouply dvě mohutné postavy s obrovskýma rohama, funěly a pomalu postupovaly směrem k nim. Buffy si povzdechla. Nemůžou se tu jen tak servat, navíc by dostali pěknou nakládačku a kdo ví, na čí straně by stál Spike. Vzhlédla k nehybnému upírovi a hledala ta správná slova.
„Spiku,“ řekla tiše. Ten se na ni díval, aniž by dal najevo jakékoliv emoce. Bože, jak mu má říct, že není jeho nepřítel?
„Spiku, prosím,“ začala. „Potřebujeme tvou pomoc.“
Podíval se za ni, rty sevřené. Pak ustoupil pár kroků dovnitř a gestem je pozval dál.

Když později seděli v obýváku a Spike vysvětloval situaci: „Tenhle Doktor má na svědomí nějaké to vydírání, únosy, vraždy, lichvu, nevyjasněná zmizení… prostě všechno co vás napadne. Navíc neoperuje jen v Sunnydale, jeho zájmy sahají daleko za hranice města i země. Takže se ji teď pokoušíme zastavit.“
Magda Caprescu přinesla každému hrnek sladkého silného čaje s mlékem a všichni ho teď usrkávali. Buffy se dívala na Spika, ale ten se vyhýbal pohledu na ni i Rileyho.
„Něco jsme už o ní zjistili,“ pokračoval Spike. „Definitivně je to ‚ona‘, za druhé není člověk, možná kdysi byla, ale teď není. Za třetí, používá nějaké otroky, kteří slepě plní její příkazy. Zkusíme nějakého chytit a dostat z něj, co se dá. Hlavně, jestli je možné z nich sejmout to kouzlo, co je poutá do otroctví.“
„Tohle… tohle se možná stalo Sam,“ ozval se najednou Riley.
„Jak to víš,“ štěkl Spike.
„Když jsme tu byli, na chvíli jsme se rozdělili a šli každý sám…“
„Jo, toho jsem si všiml,“ řekl hořce upír. Buffy cítila, jak ji polilo horko.
„Ze začátku bylo všechno v pořádku. Ale po nějaké době začala chovat divně, na hodiny bezdůvodně mizela, a tak. Nemohla nebo nechtěla vysvětlit, kde byla. A pak najednou byla pryč.“
„Jak víš, že šla sem?“
Riley vypadal nešťastně. „Já… já jsem ji sledoval.“
„Jak?“ střelil po něm Spike.
Riley zíral na rozloženou mapu Sunnydale a prsty pravé ruky si kroutil snubním prstýnkem. „Dal jsem jí sledovací zařízení.“
„Jednu z těch vašich hraček, co? Věděla o tom vůbec?“
„Ne,“ hlesl Riley.
Buffy vyskočila z křesla. „Ty jsi tajně sledoval svou ženu?“
„Proč by jí to měl říkat, Přemožitelko?“ zeptal se Spike a jeho oči metaly blesky. „Vždyť ona není člověk, že Seržante Iniciativo?“

* * *

„A jéje,“ povzdechl si nešťastně Clem.
Když Spike začal tu svou nedomluvenou schůzku s lidmi, ta démonská už dávno nešla zrušit. V kuchyni zatím seděli Abel s Abnerem nad vychlazeným pivem a s ústy dokořán poslouchali historky o Spikovi, jejich nedostižném hrdinovi.
Horší to ale bylo s Eddiem a Zevrou, kteří ještě nedorazili. Clem dostal za úkol dávat pozor, aby nečekaně nevpadli do místnosti plné lidí, když jeden z nich byl navíc voják bývalé Iniciativy. Ale co čert nechtěl, Eddie využil privilegium rodinného přítele a nezdržoval se zvoněním. A právě vcházel do obýváku…
„Hej, kluci, tohle byste měli sly…“ nedokončil Clem, protože z obýváku se ozval příšerný řev.

* * *

„O čem to mluvíš?“ nesouhlasila Buffy. „Nevěřím ti! Sam je člověk, viděla jsem ji!“
„Myslíš?“ zvedl Spike obočí. „Proč se nezeptáš svého přítele?“
„Ale já jsem ji potkala! Povídaly jsme si spolu!“ křičela. „Byla normální…“ ale pak se zarazila a podívala se na Rileyho. Ten mlčel, hlavu sklopenou, ruce sevřené v pěsti. Pak si znovu začal hladit palcem pravé ruky svůj prstýnek. Buffy se udělalo špatně. Spike měl zase pravdu. Byla vůbec některá z Rileyho historek pravdivá? CO vlastně dělal? Pro KOHO pracoval?
„Takže jaký je druh démona?“ pokračoval Spike nemilosrdně. „Nebo to snad nevíš?“
„Je hybrid,“ odpověděl Riley pomalu. „Její matka byla Dendron.“
„Takže ta otročí věc funguje jen na některé hybridy, ne na všechny,“ říkal si sám pro sebe Spike. „To je dobré vědět, než tam půjdeme.“
„Kam tam?“ ozval se konečně i Alex.
„Tahle mapa pokrývá celý Sunnyhell, ten viditelný i ten podzemní. Vytipovali jsme, kde by mohla mít své hnízdo, doupě, skrýš, jakkoliv tomu chceš říkat. Půjdeme to tam trochu obhlídnout.“
„Jdu také,“ oznámila Buffy.
„Promiň, Přemožitelko, ale nejdeš,“ Spikův hlas nepřipouštěl odpor. „Tohle je démonská záležitost a mí kámoši s tebou rozhodně nebudou chtít spolupracovat. A už vůbec ne s tímhle zeleným mozkem.“
„Hej, Buffy, je tohle opravdu naše starost? Spike vypadá, že si s tím poradí dost dobře sám,“ reagoval Alex.
Ale Buffy ho ignorovala. „Spiku, Sunnydale je i moje město a Pekelná Brána moje odpovědnost. Cokoliv se tu děje, je i moje věc.“
„Nejde to, Přemožitelko, i kdybys…“ začal a pak mu oči zalétly ke dveřím. „Do hajzlu!“ Spike vystartoval z křesla a doslova přeletěl celý obývák, když místnost zaplnil neskutečný řev.
Pozdě. Eddie už klečel na Rileym a pokoušel se ho uškrtit.
„Eddie, ne!“ křičel Spike. „Sakra, pojďte mi pomoct!“
Oba Minotauři už dusali před obývák a pomáhali Spikovi odtrhnout zeleného démona od Rileyho. Buffy nezasahovala, jen mlčky přihlížela, když se upírovi i oběma Minotaurům konečně podařilo odtlačit Eddieho do kouta místnosti, kde ho Spike uklidňoval.
„Klídek, Eddie,“„ slyšela Buffy jeho hlas. Stál před démonem, držel ho za ramena a vlastním tělem mu bránil v pohledu na vstávajícího vojáka. „Uklidni se. Co kdybys skočil na něco dobrého k Magdě do kuchyně? To bude v pořádku, slibuju. Brzo odejdou.“
Eddie se po chvíli uklidnil a spolu s Abnerem a Abelem odešel do kuchyně. Spike za nimi pro jistotu zavřel dveře a ještě se o ně opřel. Pak se podíval na Buffy. „Říkal jsem ti, Přemožitelko, že tu není vítaný.“
„Ale… ale já ho vůbec neznám,“ sípal Riley a masíroval si poraněný krk.
„Ne?“ zeptal se Spike, oči jako dva kusy modrého ledu. „Ale on zná tebe. Nebo možná jen tu uniformu. Možná jsi to nebyl ty, kdo jeho těhotnou ženu vyvlekl z cely a před jeho očima ji nechal rozřezat na malé kousíčky. Možná jsi tam ten den nebyl.“
„Ach můj Bože,“ hlesla Buffy a sedla si do křesla.
„Co, Přemožitelko? To sis opravdu myslela, že tihle čistí, úpravní hošíci experimentovali jen na těch zlých, ošklivých démonech? Promiň, ale musím tě zklamat.“

Na obývák padlo tíživé ticho. Pak Spike ukázal na vchodové dveře. „Musím vás požádat, abyste odešli. Ještě někoho čekám a to už by se bez bitky neobešlo. Tedy, pokud ho nechcete nechat uškrtit doopravdy.“
Když procházeli dveřmi, chytla Buffy Spika za ruku: „Spiku, ráda bych, abys věděl…“
„Do prdele! Pryč s ním, okamžitě!“ křičel Spike, když se podíval směrem k zadním dveřím.
„Co?“ zeptala se a podívala se tam také. Uviděla nádhernou černou ženu s mohutnou hřívou bílých vlasů, která zírala na skupinku u dveří a její obličej se křivil vztekem. „Kdo to-?“ ale najednou si všimla, že ta dívka… žena… démonka potěžkává v ruce kopí a chystá se hodit.
„Ven, hned!“ Spike na nic nečekal, jednoduše je všechny vystrčil ze dveří. Buffy, Riley a naprosto zmatený Alex se ocitli v jedné kupě na trávníku před domem a zírali na Spika, který držel vchodové dveře a něco přes ně křičel. Když se mu dostalo odpovědi, pustil dveře a obrátil se k nim. Trojice se pomalu zvedla ze země a všichni zamířili k Buffyinu autu.
„Vypadala pěkně vražedně, jsi si jistý, že nám už nic nehrozí?“
„Teď už ne, ale máš pravdu. Je víc nebezpečnější, než si dokážeš představit. Speciálně pro něj,“ řekl Spike a ukázal na Finna. „Je to jedna z Amazonek, Přemožitelko, a ty ví, jak si uchovat nenávist.“
„A co ONA má proti Iniciativě?“ bylo jí špatně z toho, jak se bez varování ocitla na špatné straně barikády.
Spike se zhluboka nadechl a snažil se na ni nedívat. „Použij představivost, Přemožitelko. Co se asi tak může stát dívkám jako jsou ony, když je dostane do spárů smečka vojáků?“ zeptal se tiše.
Buffy se na něj rychle podívala, oči rozšířené úžasem a zděšením. Ale Spike odvrátil hlavu, aby se vyhnul jejímu pohledu.
„Říkáš, že Riley…“
„Já nevím. Možná ne. Ale musel tom vědět. Vzpomínáš,“ až teď se jí poprvé za celý večer podíval do očí. „Jsme pro ně jen zvířata.“
„Spiku…“ ale nevěděla jak dál. Co by mu měla říct? Proč se jí tak najednou nechtělo vrátit mezi lidi, proč najednou jí připadali cizí démoni bližší, než pohodlný lidský svět, který znala?
„Spiku,“ slyšela Rileyho. Vrátil se od auta a teď se na upíra díval prosebnýma očima. „Prosím… cokoliv jsem udělal, čímkoliv jsem byl… to není chyba Samanthy. Ona za nic nemůže.“
Nečekal na odpověď, obrátil se zamířil zpátky k autu.
„Jeďte domů a zítra v Magic Boxu, Přemožitelko. Tedy pokud ti to vyhovuje,“ navrhl Buffy Spike. „Zkusíme tu holku najít.“

„Jestli ho ještě někdy uvidím, zabiju ho!“ prohlásila nenávistně Zevra, jakmile se Spike objevil zpátky v domě. Zbytek spolku už seděl nad rozloženou mapou Sunnydale a plánoval další kroky, které měly vést k dopadení nějakého zajatce.
„Neboj, lásko, budu ti ho držet z cesty,“ odpověděl upír. „Ale je tu, aby zachránil svou ženu…“
Zevra si odfrkla. Amazonky nevěřily a neuznávaly něco takového jako manželství.
„…a ona je z polovičky Dendron. Možná to s ním není zas až tak špatné.“
„Všichni jsou stejní,“ uzavřela debatu Amazonka.

Po několika hádkách a sporech byl dohodnut další postup a Clem se Spikem seděli v Red Sunset baru nad pivem.
„No, nakonec to proběhlo klidně. Ale, prosím, Spiku, už ho k nám nevoď. Máma nic neříkala, ale nesla ho v domě špatně.“
„Promiň, kámo, fakt jsem nečekal, že se tu ten panák objeví,“ povzdechl si Spike. „Pořád ještě si neuvědomuje, do čeho se zapletl. Jestli bude po městě poletovat v té své uniformě dost dlouho, někdo si přes něj bude chtít vyřídit účet s Iniciativou. A já ho rozhodně bránit nebudu,“ dodal Spike a zhluboka si přihnul. Pak pokračoval: „Naštěstí to není náš problém. Musíme někde splašit toho zajatce a donutit ho mluvit. Vypadá to, že to otročí kouzlo opravdu funguje jen na některé hybridy démonů, ale na některé ne, jako třeba na upíry. Ale na skutečné démony zabírá určitě.“
„Takže stačí zůstat z jejího dohledu a bude to v pohodě. Můžeme vyrazit,“ plánoval Clem.
„Promiň, ale ne. Nemůžu riskovat, že by jí padl do spárů kdokoliv z nás,“ Spike si bezmyšlenkovitě hladil paži, kde se ho Buffy dotkla. I přes tričko cítil její drobné horké prsty na své kůži.
„Potřebujeme posily.“

* * *

„Mám knihy, které takový způsob získávání otroků zmiňují,“ přikyvovala Anya druhý den, když se sešly v Magic Boxu. „Nahoře, Dawn, druhá police, úplně vzadu.“
„Fajn,“ natáhla se Dawn pro pár knih, nadšená, že může být oficiální součástí Spikova plánu. Hodila knihy na stůl a zabořila do nich nos.
Anya šla za Buffy, která vzadu bušila do boxovacího pytle, ale tak nějak vlažně a nesoustředěně.
„Je všechno v pořádku?“ ptala se starostlivě Anya. „Vypadáš přepadle.“
Buffy cítila jak červená. „Když jsem včera viděla Spika, byla tam s ním jedna démonka…“
„Hezká?“ zeptala se Anya jako vždycky nepříjemně přesně.
„Neuvěřitelná!“ vybuchla Buffy. „Měla tmavou kůži, ohromnou spoustu bílých vlasů a úžasnou figuru, takovou Jennifer-Lopez-postavu, vždyť víš… zaoblenou.“ naznačila Buffy rukama. „A moc toho na sobě neměla. Vypadala hodně divoce, prostě Spikův typ. Říkal, že je Amazonka.“ Začala zuřivě mlátit do pytle. Po chvíli už sotva popadla dech. Ještě pár žárlivých výstupů a bude si muset koupit nové trénovací nářadí.
„Hm, tak to musí být jedna ze Zantip,“ došlo Anye. „Ty se vyžívají ve flirtech, krátké, ale intenzivní vztahy. Nemají rády nějaké dlouhodobé vázání, teda jestli je to pro tebe útěcha,“ pokoušela se být vstřícná.
Buffy si povzdechla. Ne, to rozhodně útěcha nebyla. Navíc měla divný pocit, že si o tomhle povídá právě s Anyou, ale věděla, že nechce Spika pro sebe. A navíc Anya viděla spoustu věcí jinak než lidé, které znala.
„To není všechno, navíc jsem zjistila pár věcí, které, no, o kterých bych raději nevěděla.“
„Ale ne o Spikovi?“ ozvalo se ode dveří.
Sakra, Buffy byla tak zabraná do hovoru s Anyou, že si ani nevšimla, jak dlouho je Dawn poslouchá. Rozhodně nechtěla, aby její mladší sestra zjistila, že se Velká Přemožitelka cítí ohrožená nějakou Amazonkou.
„Ne o Spikovi,“„ vysvětlovala rychle. „O Rileym, o Iniciativě. A o Sam. Riley mi lhal… hodně,“ přiznala Buffy.
„Hm,“ Dawn nevypadala překvapeně. „Já to říkala! Nechápu, jak jsi mu mohla spolknout ten nesmysl - Spike je mezinárodní obchodník s nebezpečným zbožím - vždyť ani nemá mobil!“
„Já si nemyslela, že by mi mohl Riley lhát,“ Buffy si provinile kroutila vlasy. „Zajímalo by mne, jestli mi vůbec někdy o něčem říkal pravdu.“

Tři dívky seděly kolem stolu, pročítaly knihy, které jim Anya postupně nosila, a dělaly si poznámky o čemkoliv, co obsahovalo zmínku o kouzlech na zlomení vůle, o otrocích a podobně. Buffy si už zase přála, aby tu byl Giles. Tyhle věci byly jeho parketa. Bylo to příšerně nudné, ale chtěly pomoct Spikovi a navíc bez jakéhokoliv vměšování Alexe nebo Rileyho. Jak řekla Anya: ‚Kdo by chtěl celý den poslouchat ty jejich pitomý testosteronový kecy‘. Hodiny plynuly, na stole ležely krabice od pizzy a přibývaly plechovky dietní coly, když se rozezněl zvonek obchodu.
Ve dveřích stály dvě neznámé postavy a dívky na ně chvíli překvapeně hleděly, než Buffy došlo, o koho se jedná. Vyskočila ze židle a šla je uvítat.
„Vítejte a pojďte dál. Ty musíš být Gunn a ty Fred!“ zdravila. „Tolik jsem o vás slyšela!“
„Díky. A jestli to bylo od Spika, tak si to dokážu představit,“ usmíval se Gunn. „A ty jsi v tom případě Buffy, slavná Přemožitelka upírů!“
„Rádi tě poznáváme,“ zčervenala Fred. „Taky jsme o tobě slyšeli. No, ne od Angela a od Spika už vůbec ne, ale slyšeli jsme o tobě. Je tu?“ ptala se nedočkavě drobná tmavovláska a rozhlížela se po obchodě.
„Jestli myslíš Spika, tak by se tu měl každou chvíli objevit,“ odpověděla Buffy a cítila, že ač Fred prokazuje až nezdravý zájem o odbarveného upíra, začíná ji mít ráda. Vzala ji za ruku a vedla ke stolu: „Tohle je Anya, majitelka obchodu a Dawn, moje sestra.“
„Ahoj, tenhle obchod je úžasný,“ rozhlížela se Fred. „Máš tu spoustu nedostatkových věcí! Baziliščí šupiny! A cimmerianský písek! Ale rýnské perly nemáš, nebo ano? V L.A. nemůžu žádné sehnat!“
„Díky, jsem ráda, že se ti tu líbí. A ano, ty perly mám,“ řekla Anya pyšně a ukazovala jednu zamčenou skříňku. „Všechny potřebné přísady k vyvolávání máme zrovna tady…“
Buffy se obrátila ke Gunnovi: „Ne, že bych vás ráda neviděla, ale co tu děláte? Nečekali jsme vás.“
„Spike včera v noci volal. Mluvili jsme s ním a s tím vojákem taky. O té Iniciativě se šíří docela škaredé věci a jestli je zamotaná i do té záležitosti s Doktorem, tak to nevypadá dobře.“
„Co je s Iniciativou? Pořád je součástí nějaké vládní organizace?“ zajímala se Buffy.
„To je tak trochu záhada, ale ne s vládou nemá nic společného. To víme určitě.“
Otočili se, když se zvonek nade dveřmi ozval znovu. Tentokrát to byl Spike.
Dřív než kdokoliv mohl cokoliv říct, Fred vypískla a vlétla Spikovi do náruče. Spike ji sevřel a chvíli držel. Tak šťastného a rozzářeného ho Buffy neviděla už… no dlouho. Popadl Fred, zvedl ji do vzduchu a párkrát se s ní zatočil po místnosti.
„Jsem tak šťastná, že tě zase vidím,“ smála se Fred. „Jsi v pořádku? Už jsi se pořádně zahřál? A co je s tou košilí kapitána Jacka? A jak se ti líbila ta loď, není úžasná? To byl můj nápad!“
„Ahoj, zlato,“ usmíval se Spike pod přílivem otázek. „Loď je nádherná a mám ji vystavenou na čestném místě.“ Postavil Fred na zem, ale dál ji držel v náručí. Buffy si vyměnila pohled s Dawn a Anyou, pak se podívaly na objímající se dvojici ve tvářích stejný výraz : ‘Hej, holka, ruce pryč od našeho upíra!‘ Ale ti dva, vlastně tři, si jich vůbec nevšímali.
„Spiku, klídek brácho, myslím, že tohle patří mně,“ naoko se mračil Gunn.
Spike se zašklebil, vlepil rychle Fred pusu na tvář a přistrčil ji Gunnovi: „Speciální dodávka až do domu pro pana Gunna.“ Pak se natáhl a potřásli si s Charlesem rukama. „To bylo rychlý, kámo.“
„Jo, no, zjistili jsme pár věcí a potřebujeme je ověřit. Musíme mluvit s tím klukem, Finnem, co nejdřív.“
„Je u Harrise doma, Přemožitelko?“ zeptal se Spike a konečně se na ni podíval. Bezvýrazným čistě profesionálním pohledem, a navíc se hned zase vrátil ke Gunnovi: „Můžu vás tam vzít, ale nechtějte po mně, abych s ním mluvil, to opravdu ne.“
„Bezva, čím dřív, tím líp. Pojedeme mým vozem, je upravený pro upíry, tmavá okna a tak, ale šéfík stejně dává přednost vlastní dopravě.“
„Můžeš jim zavolat, že tam jedem, Přemožitelko? Hodím tam ty dva slídily a jsem zpátky tak během dvaceti minut.“ Ani nečekal na odpověď a zamířil ke dveřím.
Fred se na dívky otočila a zamávala. „Ráda jsem vás poznala. Snad budeme mít ještě čas si popovídat.“
„Slídily?“ strčil Gunn do Spika, když mířili k autu.
„To snad svým způsobem jste, ne?“ šklebil se upír. „Taky jsem mohl říct ‚čmuchaly‘.“

* * *

Buffy seděla u stolu, nervózně převracela stránky a čichala vůni starého pergamenu, který jí šustil pod třesoucími se prsty. Bude vůbec někdy schopná mluvit se Spikem, aniž by řekla nějaký blábol nebo se totálně neznemožnila? Od té doby, co se vrátil, dělala a říkala jednu hloupost za druhou. No, než odešel, tak to nebylo lepší, musela si sebekriticky přiznat.
Ani nemusela přemýšlet, proč se cítí tak hloupě. Věděla to. Konečně. A podle reakcí Dawn a Anyi jim to bylo jasné taky. Jak dlouho už byla do něj zamilovaná? Od počátku? Když poprvé odbarvená hlava probleskla ve tmě a ona uviděla ten ironický úšklebek? Od té záležitosti s Glory? Nebo když se vrátila z nebe? Jak mohla být tak slepá! Tak nespravedlivá! Tak… krutá.
Věděla přesně, co dělá. Namlouvala si stále dokola, že není schopný lásky, ale věděla, že to není pravda. Jeho dlouholetou oddanost Drusille používala jako zbraň a když za ní přišel se srdcem na dlani, ponižovala ho stále dokola. Když si to tak přehrávala zpátky, nedokázala si představit, jak by mu mohla ublížit ještě víc. Naštěstí od ní utekl dřív, než ho mohla zničit úplně.
„No, vypadali sympaticky a příjemně,“ řekla Anya vesele. Pak šťouchla do Dawn: „Dawnie, mohla bys mi pomoct dole ve skladu roztřídit nové zboží?“
„Ale né, to je ta nejnud… jo, vlastně jo, ráda, to bude fajn, legrace,“ odpověděla Dawn, když se jí ostrý Anyin loket zaryl pod žebra.
Když zamířily k žebříku do sklepa, syčela Anya na Dawn: „Přece chceš, aby si tvoje sestra konečně mohla promluvit se Spikem sama, nebo ne?“

Buffy se snažila soustředit na stránky, které si pročítala, ale nemohla. Zvonek nade dveřmi zazvonil – příliš brzo než byla připravená - a ona vyskočila ze židle. Bázlivě se podívala ke vchodu.
„Hej,“ řekl. No dobrá, tohle mohla čekat.
„Pojď dál,“ pozvala ho. „Asi bych měla říct, že jsem překvapená, ale po těch událostech posledních hodin nejsem. Takže – jak se máš?“
„Fajn,“ řekl.
Tak tohle byl typický Angel, Pan Mluvka, ukecaný jako vždycky, letělo Buffy hlavou. Nevypadal dobře, spíš jako svůj vlastní stín. Něco uvnitř ní se stále snažilo ho začít utěšovat a konejšit, chtěla, aby se cítil líp, ale jak? Nabídnout mu colu? Angel nikdy moc nedal na lidské jídlo.
„Pojď a sedni si. Je mi líto, co se stalo. Tobě, Cordy a ostatním. Spike k tomu…“ plácala. Angel k ní udělal pár kroků. „Řekl nám to.“
„Řekl? Tak to víš, co mu dlužím. Vlastně všechno,“ řekl a usmál se slabě. „Měl jsem štěstí, že přišel.“
„To se asi musíš cítit divně, když tohle říkáš zrovna o něm, viď? To bys asi nikdy nečekal,“ zkusila to. Věděla, že loví v kalných vodách, ale byla ochotná zkusit cokoliv, jen aby přišla na to, co se se Spikem děje.
„To mi věř, že jo,“ usmál se Angel znovu. Tentokrát už méně strnule, ale úsměv hned zase zmizel, jako by nikdy nebyl.
Posadili se ke stolu a mlčeli. Angel se začal postupně uvolňovat. Pohodlně se rozvalil na židli a prsty ruky kreslil po stole nějaké abstraktní obrázky. „A abych řekl pravdu, vím, že to asi bude znít hloupě, ale jsem na něj tak trochu pyšný.“
„Ty jsi pyšný na Spika?“
„Ale vždyť víš, na to čím prošel. Vyrovnává se s tím mnohem líp než já kdysi. Získat po víc jak století svou duši zpátky je houby sranda, to mi věř. A já vím, o čem mluvím, Buffy. A jak se máš ty? … Buffy? … Buffy, jsi v pořádku?“
„Jo, jasně, že jsem,“ Buffy sotva slyšela svůj hlas, jak jí hučelo v hlavě. „Jo, jsem v pohodě.“
„Jsi si jistá? Najednou jsi zbledla jako…“ Angel se zarazil, než dopověděl. „Řekl jsem něco?“
„Spike…“ ale nemohla pokračovat. To byl nesmysl, musela špatně slyšet.
„Ty říkáš, že… Spike má duši?“
„Ach ježíši,“ hlesl Angel a vypadal najednou provinile. „Myslel jsem, že ti to řekl. A on mne prosil, abych nic neprozradil a hlavně tobě. Je mi to líto, Buffy, promiň, nevěděl jsem…“
Spike má duši. Spike má duši. Má duši. Duši.
Jak? Kdy? Kde? Proč?
Sevřela okraj stolu: „Jak? Naštval taky nějaké cikány?“
„To jsem si taky myslel,“ ušklíbl se Angel. „ale ne, on… řekl, že ji hledal a získal, nějak. Nevím. Detaily neznám.“
„On ji hledal?“ zírala na něj. „Ty bys to dokázal taky?“
„Nemyslím, cena musela být… nepředstavitelná. Ale znáš Spika. Když něco chce, tak za tím jde.“
Správně, znala Spika. A ani si toho za celou dobu nevšimla. Jak moc můžu být ještě sobecká? Och, můj bože, ať sem teď nepřijde. Jak se mu podívám do očí? Vždyť jsem si toho NEVŠIMLA!
„Ale proč?“ zašeptala.
„Netuším. Nikdy jsem neslyšel o žádném dalším upírovi, který by tohle dobrovolně podstoupil. Ale – mluvíme o Spikovi,“ řekl, jako by to všechno vysvětlovalo. Což svým způsobem ano.
Buffy zadoufala, že by tu mohla sedět tiše další hodiny, aniž by na ni kdokoliv promluvil. Pak by jí možná začal mozek opět fungovat a věci začaly dávat smysl. A Angel by tu měl zůstat s ní, protože by se mohla taky pomalu a nenápadně zbláznit. Zůstat tiše, potichoučku, nehýbat se, nemluvit, jen pár hodin…
Buffy tyhle myšlenky potlačila a rychle vstala, musela něco dělat, cokoliv, něčím se zaměstnat. Ale vědomí toho, co Spike udělal, ji dohnalo a ona se zapotácela a málem upadla. Angel vyskočil a chytil ji do náruče.
„Buffy,“ držel ji a jednou rukou hladil po tváři.
„Jsem OK, Angele,“ řekla tiše, tvář si opřela o jeho velkou dlaň. „Jen toho na mne bylo v poslední době moc.“
V tom cinkl zvonek a Spike stál ve dveřích.

Spike se zastavil na prvním schodě a beze slova na ně zíral. Ve tváři doslova pokrový, nečitelný výraz, oči modré a chladné.
Zrudlá Buffy od sebe okamžitě odstrčila naprosto zmateného Angela a dívala na Spika. Poprvé po dlouhé době se na něj opravdu podívala. Jako vždycky byl celý v černém, triko, rifle, těžké boty. Ale místo obvyklého koženého kabátu si dneska vzal nějakou šedou bundu s kapucí. Až teď si všimla, že jeho obvykle pečlivě učesané odbarvené vlasy jsou poněkud delší, rozcuchané a u kořínků odrostlé. Nebyla v těch úžasných modrých očích nějaké nová jiskra? Nevěděla, nedokázala to říct. Jeho oči se vždycky rozzářily nějakým vnitřním světlem, když se na ni díval. Tenkrát, kdysi dávno, když byl do ní zamilovaný… A jeho ruce? Ani sis, ty hlupačko, nevšimla, že si přestal lakovat nehty načerno. Jak už dlouho? Buffy si uštědřila mentální facku za svou ničím neomluvitelnou slepotu.
Upír si odkašlal a přešel k nim. Buffy se ani neodvažovala dýchat. Podruhé ve dvou dnech byla před ním v náručí jiného muže. Ještě tu chybí do sbírky Parker… Klid, Buffy, nařizovala si v duchu. Uklidni se, dýchej pomalu a zvolna, ať nic nepozná, ať si nevšimne, že… Jak by vlastně mohl? Vždyť se na ni sotva podíval. Buffy bylo do breku.
„Čau Staříku,“ kývnul na Angela. „Který zlý vítr tě přivál?“
„Mám tu pár věcí na zařízení… Vilíku. Jsou už tu Fred s Gunnem?“
„Odvezl jsem je do Harrisova brlohu za tím skautíkem,“ odpověděl Spike a při zmínce o Finnovi se ušklíbl.
„Jo, je to kretén se zeleným mozkem, nikdy jsem ho neměl rád,“ odtušil Angel. Pak si se Spikem vyměnili pohled ‚ženský, co naděláš‘ a Buffy měla chuť je praštit oba.
„Přemožitelka chtěla zasvětit do situace kolem Doktora,“ řekl Spike Angelovi. „Zapojíš se, nebo vlítneš na toho vojáčka?“
„Nemůžu se dočkat, až ho uvidím, už mne svědí dlaně, to mi věř. Řekni mi, kde Harris bydlí, já už to najdu.“
Spike nadiktoval adresu Alexova bytu, Angel kývl na pozdrav a byl pryč.

Spike zatím mlčky odsunul stranou knihy na stole a rozložil mapu. Pak si odkašlala a nervózně si prohrábl rukou vlasy. „Přemožitelko,“ řekl pomalu, jako by hledal ta správná slova. „Je... je mi to líto. To s Finnem a s Iniciativou. Nechtěl jsem, abys na to přišla právě takhle.“ Konečně se jí podíval do očí. „A že jsem ti neřekl, že dorazí Angel. Nechtěl jsem tě naštvat,“ jeho oči se opět stočily na mapu.
„To... to nevadí, vím, že jsi nechtěl,“ řekla tiše. Proč by měla být naštvaná zrovna ona?
Stoupla si blíž k němu, položila ruku na jeho paži. Spike se na ni slabě a nesměle usmál a začal jí hladit hřbet ruky. Prsty měl chladné, ale Buffy cítila horko, kdekoliv se jí dotkl. Jestli někdy pochybovala, že budou mít na ni jeho doteky pořád stejně elektrizující účinek, už to věděla.
„Spiku,“ začala opatrně, „mohli bychom… ty a já…“
Ale ze sklepa se najednou ozval zoufalý Dawnin křik: „Buffy, Buffy, BUFFY!“
Než se stačila pohnout, byl Spike u žebříku.

„Dawn!“ křičel Spike a rozhlížel se podzemním skladišti Magic Boxu.
„Tady!“ ozvala se Anya hlas zpoza rohu. To už byla ve sklepě i Buffy a oba zamířili za hlasem. Tam klečela na zemi Dawn a tiše nadávala.
„Co se stalo, Prcku? Jsi zraněná?“ pomáhal jí na nohy Spike.
„Přestaňte panikařit,“ oprašovala si Dawn špínu z kolen. „Jen jsem tu nachytala jednoho démona, srazil mne na zem a já se lekla.“
Buffy se Spikem si vyměnili pohled.
„Opravdu! Proč mi nevěříte?“ zuřila Dawn.
„Fajn, tak kde je ten démon teď?“ zeptala se mrazivě Buffy.
„Podívejte se sem,“ ozvala se Anya a tlačila ode zdi jeden z regálů. Za ním byla vidět obrovská díra, která očividně vedla do sunnydaleských podzemních tunelů.
„Do hajzlu,“ zaklel Spike.

* * *

Anya i Dawn rozhodně odmítly zůstat v relativním bezpečí Magic Boxu, tak se všichni čtyři vydali sledovat toho ‚obrovského, chlupatého, funícího démona‘, jak ho Dawn popsala. Obě dívky se vybavily baterkama, které odněkud vyčarovala vždy praktická Anya. Buffy se držela za Spikem a ve tmě se orientovala podle něj. Navíc chtěla mít ruce volné pro případný boj. Na chvíli se zastavili, aby naslouchali vzdáleným krokům prchajícího démona, ale ani upír se svým super-sluchem nedokázal přesně určit směr, kudy se vydal. Tunel z obchodu vedl do spleti podzemních chodeb a čtveřice mohla stopovat útočníka už jen podle slabých stop ve špíně na zemi.
Špatně rozeznatelné otisky mohutných tlap je po chvíli dovedly do něčeho, co vypadalo jako nepoužívaná servisní chodba. Ta ústila do dalšího sklepa. Místnosti byla částečně zavalena zřejmě jako následek posledního zemětřesení.
„Kde to jsme?“ ptala se Buffy a rozhlížela se ve slabém světle baterek.
„Nemám tušení,“ odpověděl Spike. „Museli jsme urazit kus cesty, nevím, co je nad námi.“
„Hele…“ ozvala se najednou Dawn. „Támhle to pokračuje,“ zamířila kuželem světla na boční zeď. „Jde z toho světlo.“
Buffy se Spikem se na sebe podívali. „Past,“ řekli oba najednou.
„A jediný způsob jak zacházet s pastí je…“ napovídal upír.
„Vlézt přímo do ní,“ souhlasila Buffy. „Příručka pro hrdiny…“
„…strana 12,“ doplnil Spike.
Oba se na sebe spokojeně ušklíbli. Potěšilo je, jak snadno vklouzli do bývalé rutiny škádlení a vzájemného popichování.
„Vy dvě zůstanete tady,“ nařizovala Buffy. „Trochu se tam rozhlédneme, nečekám, že se něco stane…“
„…ale kdyby se dělo,“ pokračoval Spike, „okamžitě se vrátíte do obchodu, zatarasíte vchod, zamknete sklep a zavoláte Mrzouta s Harrisem. Jasný?“
„Nechápu, na co bychom je potřebovali,“ trhla Dawn rameny a nesouhlasně sevřela rty do tenké čárky. ‚Typická Summersová‘, blesklo Spikovi hlavou.
„Myslím to vážně, Klíčku,“ naléhal upír.
„Neboj, nebudeme riskovat,“ uklidnila ho Anya a chytla varovně Dawn kolem ramen.

Buffy se Spikem opatrně vešli do chodby a váhavě sledovali vzdálené žluté světýlko. Země byla pokrytá úlomky zdiva, sádrokartonu a kusy cementu. Nakonec vešli do zbytků něčeho, co kdysi před zřícením dávno muselo být poměrně velkou budovou. I přes tmu připadalo Buffy tohle místo podivně známé, ale nemohla ho zařadit. Něco na té podlaze, jak ji cítila pod nohama, jakoby tu procházela už mnohokrát.
„Něco mi to připomíná,“ zamumlala. Věděla, že ji Spike díky upířímu sluchu uslyší.
„No, už se potuluješ podzemím docela dlouho, lásko,“ šeptal, „možná jsi tu sem někdy zabrousila.“
„To se mi nezdá,“ řekla tiše a potlačila radost nad tou nečekanou ‚láskou‘. Po těch ‚Přemožitelkách‘ posledních dnů to byla příjemná změna. „Hele, není támhle nějaký nápis?“ šeptla a impulzivně prokličkovala mezi sutinami k jedné zdi.
„Podívej se na ty dlaždičky,“ vyhrkla překvapeně. „To by mohl být…“
Najednou se ale ozvalo skřípaní a praskot, ze stropu se začal sypat prach a jeden z podpěrných sloupů se z ničeho nic v půlce zlomil a padal přímo na Buffy.
„Buffy, pozor!“ křičel vyděšený Spike, ale už bylo pozdě.

Anya s Dawn uslyšely ránu a uviděly oblak prachu, který se vyvalil z chodby, kterou se vydali Buffy se Spikem. Navíc se někde ze tmy za nimi začalo ozývat hrozivé mručení. Chvilku na sebe hleděly a pak se rychle rozběhly pryč od strach nahánějících chrčivých zvuků. Jediná volná cesta byla k přemožitelce a upírovi.
Škobrtaly tmou, až narazily na kopec sutin, které jim přehrazovaly cestu. Prach si teprve sedal, tak jim nezbývalo, než čekat. Celou dobu slyšely za sebou sílící bručení a před sebou tiché kletby. Jakmile se prach aspoň částečně usadil, vyšplhala Anya po břiše nahoru a Dawn hned za ní. Ve světle baterek uviděly velkou místnost plnou trosek a u největší hromady Spika. Ten měl nasazenou upíří tvář a právě se snažil odsunout obrovský a na první pohled těžký kus zdi. Nejdřív nechápaly, co dělá a kde je vlastně Buffy, ale pak se kužel světla zastavil na něčem, co trčelo z pod jednoho vzpříčeného trámu. Noha v modrých riflích a hnědé botě. V Buffyině botě.
Nehýbala se.

‚Buffy, Buffy, Buffy‘ slyšel sám sebe šeptat Spike. Tlukot jejího srdce byl rychlý, ale stále zřetelný. Věděl, že je živá, ale jak dlouho ještě? Může pod tím svinstvem vůbec dýchat? Zaslechl zasténání, ale přinutil se ho nevnímat. Nemůže si dovolit paniku. Veškerá pozornost byla upřena na co možná nejrychlejší odstranění trosek. I se svou nepřirozenou vampí silou měl co dělat, ale strach o Buffy mu vydatně pomáhal. Cítil krev a začínal být vyděšený. Odhazoval sutiny, zbytky stropu a zdí.
Konečně ji uviděl. Ležela na břiše, jednu ruku zkroucenou pod tělem. Spike se vmáčkl do nevelkého prostoru, klekl si vedle zraněné Přemožitelky a jemně ji otočil na záda. Dlaněmi přejížděl opatrně po rukou i nohou a pátral po zlomených kostech. Lehce ji nadzvedl a prsty prozkoumal krk a páteř. Oddechl si, všechno vypadalo normálně. Dýchala, srdeční rytmus byl zrychlený, ale pravidelný. Vypadala nezraněná, až na tržnou ránu na čele. Konečně začal vnímat i okolí a uslyšel někde za sebou vzlykat Dawn.
„Je živá, Prcku,“ uklidňoval ji. „Trochu potlučená, ale jinak v pořádku.“
„Můžeme nějak pomoct?“ nabízela vždy praktická Anya.
„Ne, je tu málo místa. Dávejte pozor, jestli něco neuslyšíte. Musím udělat víc místa, abych ji mohl vynést a pak odsud vypadnem.“
Položil Buffy zpátky na zem a začal odhazovat zbytky trámů. Pak si znovu klekl vedle Buffy, jednou rukou ji nadzvedl a druhou začal hladit po špinavém a zaprášeném obličeji. „Vstávej, Buffy. No tak, probuď se, lásko.“
Buffy zasténala, lehce pootevřela oči a začala něco mumlat.
„Ššš, lásko,“ utěšoval ji upír a dál hladil po tváři a vlasech. Buffy pohnula rukou, pak druhou. Otevřela oči, ale ve vzdáleném slabém světle Dawniny a Anyiny baterky rozeznávala jen obrysy. Ale cítila něčí pevnou náruč a chladné prsty, které ji lehce hladily, slyšela hlas, který ji konejšil. Jednou rukou chytila dlaň, která ji laskala, druhou přejela po paži, která ji držela, přes rameno, krk a zastavila se až na tváři a prsty zajela do vlasů.
„Spiku,“ zašeptala.
Chvěl se pod jejími dotyky, zmatený z toho, co se dělo. Díval se jí do očí a čekal, že ho každou chvíli vztekle odstrčí a odežene. Ale nemohl si pomoct. Buffyiny oči byly velké, hluboké jako dvě zlatozelené studny. Nedokázal se dívat jinam, a zároveň nemohl uvěřit tomu, co vidí.
Odpuštění… Teplo… Lásku.
Viděl lásku.
Buffyina ruka ho hladila po tváři, Spike natočil hlavu a políbil ji do dlaně. Byl vděčný, že ho nemůže v té tmě pořádně vidět. Její chování přičítal utrpěnému šoku, ale byl odhodlaný si vychutnat každou vteřinu. Pak ale ucítil ve vlasech naléhavý tlak drobné ruky a Buffy si přitahovala jeho hlavu k polibku.

* * *

Stál v tichu šeré chodby, temná silueta orámovaná dveřmi.
„Pozvi mne dál, Alexi,“ řekl.
Alex se nehýbal. Lesk v těch tmavých očích mohl znamenat pobavení. Nebo taky ne…
„Eh…“ Alex měl sucho v ústech a musel nejdřív párkrát polknout, než dokázal promluvit. „Pojď dál, Angele,“ pokynul a pozval do svého bytu tu poslední osobu na celém světě, kterou kdy chtěl doma přivítat.
„Jsem rád, že tě vidím, starý brachu,“ pozdravil ho Angel a vychutnával si Alexovu nejistotu.
Alex nevěděl, proč se tak najednou potí. Možná to bude důsledek té nejhorší kocoviny, jakou kdy zažil. Jeho mozek evidentně ještě nezačal pořádně fungovat, protože věci nedávaly smysl. Nejdřív ho zachrání Spike před upíry (Ale byla tohle pravda? Opravdu se mu po tom všem, co udělal, dá věřit jeho slovům?) a pak ty věci kolem Rileyho. To nemohla být pravda, prostě nemohla. Riley byl určitě pod vlivem nějakého kouzla, omámený, pod nátlakem. Protože jestli byl někdy někdo normální mezi těmi podivíny, co každý den potkával, byl Riley Finn ten nejnormálnější. No jo, ale proč se nebránil, když o něm říkali takové věci? A co ti dva cizinci, co se tu najednou objevili a věděli o Finnovi tolik věcí? A Buffy mu místo vysvětlení nařídila, aby jim pomohl, protože spolupracují s Angelem. Angelem! Který stál před ním…
Angel chvilku pobaveně sledoval Alexovo nervózní přešlapování a blábolení, ale pak se kolem něj prosmýkl, zamířil rovnou k ostatním, kteří byli usazení kolem jídelního stolu. Alexovi ten pohled připomněl, jak tu před víc jak rokem seděli a plánovali Buffyino vzkříšení. On, Willow a Tara. A Anya.
Alex následoval Angela a přál si být kdekoliv jinde. Viděl, jak se Rileyho oči rozšířily úžasem a dech se zrychlil rozčilením. Ježiš, hnalo se Alexovi hlavou, vždyť tenhle kluk by měl být lovcem démonů, copak ho nenaučili skrývat strach?
Tiše a zvolna, jako kocour pohrávající si s myší, se upír blížil k vojákovi, dokud nestál přímo před ním a nedonutil ho zaklonit hlavu.
„Riley Finn,“ řekl pomalu s důrazem na každou slabiku. „Nečekal jsem, že se ještě někdy objevíš v Sunnydale.“
„Ty…“ Riley si odkašlal. „Nápodobně.“
„Ale já tu za sebou nechal nějaké vazby,“ odpověděl upír. „Přátele…“ Pak se sklonil k Finnovi a zahleděl se mu do očí. „Rodinu,“ zasyčel.
„Já… já jsem přijel pro… pro pomoc…“ koktal Finn.
„Hádám, že jsi čekal, že všichni zase uvěří všem těm lžím, které jim nabulíkuješ, viď? Že budeš pokračovat v těch svých báchorkách.“
„Lži, báchorky? Co to má znamenat?“ Alex si nemohl pomoct a musel do toho vstoupit. Tohle byl nakonec opravdový, živý kluk proti ne-živému. A Alexovo místo bylo po boku toho živého. Zvlášť, když ten druhý byl Angel.
„On ví, o čem mluvím,“ odpověděl Angel aniž spustil oči z Rileyho.
„Chtěl jsem jenom chránit Buffy!“„ bránil se Buffy.
„Ty víš, Finne, že jsem tě nikdy neměl rád. Vždycky jsem věděl, že máš nějaké tajemství. Ale, že jsi úkladný vrah… Jak sis myslel, že by se Buffy cítila, když bys dokončil, co jsi chtěl a ona by pak přišla na všechny ty lži o Doktorovi, o všem?“
„Vrah? O čem to mluvíte?“ přeskakoval Alexovi hlas.
„To by NEBYLA vražda! Vždyť on ani není…“
„Člověk?“ dokončil za něj Angel. A pohybem tak rychlým, že ho ani nebylo možné sledovat, popadl Finna za svetr, zvedl do vzduchu tak vysoko, že ani nohama nedosahoval na zem. „Mám pro tebe novinku, Finne. Já taky ne!“
„Hej!“ protestoval Alex slabě.
Angel odhodil Rileyho na zem. „A pamatuješ si, jak jsi ty a ta tvoje Iniciativa nechali Spikovi naimplantovat čip, aby se nemohl bránit proti takovým, jako jste vy?“ usmál se Angel. A nebyl to příjemný úsměv. „JÁ takový čip NEMÁM!“
Nastal okamžik absolutního ticha. Alexe zamrazilo. Na tuhle část úplně zapomněl.

* * *

Její ruce ho hladily všude, kam dosáhly. Po tvářích, vlasech, ramenou… Jeho rty byly chladné a měkké, jak si pamatovala. Polibky zpočátku jemné, pak naléhavé, pak opět něžné a láskyplné. Nakonec – příliš brzy - se byla nucena přece jen nadechnout. Držela jeho tvář v dlaních a dívala se mu do očí. A tam spatřila to, čeho si nevšimla dlouhé týdny. Spike si opřel tvář do jejích dlaní a překvapeně se díval na slzy, které najednou stékaly Buffy po tvářích.
„Buffy,“ šeptal, „co to děláš?“
„Já jsem si myslela, že už mě nemiluješ,“ vzlykla.
„Ne, mazlíčku, to ne,“ bránil se Spike a zasypával ji dalšími polibky. „Ne, ne, ne, lásko! To se nikdy nestane! Nikdy!“
Znovu ho od sebe odtáhla. „Je… mi to tak líto… omlouvám se, za všechno se ti omlouvám,“ začala ho znovu líbat. „Tolik jsem ti ublížila,“ šeptala mezi polibky. „Já si tě vůbec nezasloužím. Je to všechno moje vina.“
„Buffy, ne, to ne! To já za všechno můžu…“
Buffy zapomněla na celý svět, vnímala jen jeho a tmu, která je obklopovala. Jeho silné paže, které ji tiskly, pevné ruce, které ji hladily a hladová ústa, která hledala ta její…

Dawn nadšeně vypískla, ale rychle si zaplácla pusu dlaní. Anya jí stiskla ruku a obě sledovaly scénu, která před nimi v polotmě odehrávala. Obě se na sebe šťastně usmály. Dawn věděla, že se to jednou stane. Prostě to věděla. A teď se to dělo kvůli ní, kdyby nenachytala toho démona, nebyli by tady, Spike by nezachránil Buffy a její tvrdohlavé sestře a umanutému upírovi by to trvalo podstatně dýl, ale takhle bylo všechno v pořádku. Sice byli v nějakých hnusných stokách, musela se šplhat sutinami a teď se za nimi ozývalo hrozivé mručení, ale stejně… Vrčení… Znovu… Blížilo se…
Dawn se ohlédla za sebe. Měla pocit, že na konci chodby něco zahlédla. Něco, co se pohybovalo.
„Hej, lidi?“ zkusila to Dawn. „Nerada vás ruším, ale něco se sem blíží!“
Dawn s Anyou pozorovaly s hrůzou, jak se ve tmě pomalu sune mohutná postava. Pak se otočily zpátky a s úlevou viděly Spika, jak pomáhá Buffy na nohy.
„V pořádku, lásko?“
„Jasně,“ usmála se na něj Buffy a stiskla mu ruku. „Žádné vážné zranění, jsem jen pěkně špinavá.“
Spike ji rychle znovu pohladil a obrátil se k dívkám: „Přelezte k nám, raději se s tím zkusíme vypořádat tady, je tu víc místa.“
Zvuky přicházející z chodby už byly hlasité a zněly spíš jako reptání než vrčení. Dawn a Anya se schovaly za pozůstatky nějaké zdi. „To nezní moc zuřivě… spíš rozmrzele,“ syčela Anya z úkrytu.
„Ale stejně se raději schovejte…“ odpověděl Spike.

* * *

„Takže,“ řekl Angel, zvedl Finna ze země a mrštil s ním do židle. Pak si taky jednu přisunul a sedl si přímo proti vojákovi. „Teď nám pěkně vyklopíš všechno, co víš o těch tvých kumpánech z Iniciativy, Doktorovi a hlavně, co tu OPRAVDU děláš.“
„Hledám svou ženu!“
„Možná to je pravda, možná ne. Uvidíme. Proč jsi sem přišel minulé jaro?“
„Kvůli Doktorovi. Mysleli jsme, že nás chce nějak přechytračit.“
„Iniciativu? Ta suovoltí vejce byla pro vás?“
„Ano.“
„Na co? Zbraně?“
„Ne, jsou příliš… nestálé pro výrobu opravdu dobré zbraně. Ale určitá látka – určitá velmi cenná látka se dá extrahovat z embryí.“
„Jak se k nim dostal Spike?“
Riley pokrčil rameny: „Asi tak jak řekl. Přišli jsme na to, že jeden z Doktorových poskoků chtěl podfouknout JI a kontaktoval Suovolty, aby jim vejce prodal zpátky. Spike netušil nic, zřejmě si nechal zaplatit jen za jejich úschovu.“
„Takže… kdo je Doktor?“
„To neví nikdo. Nikdo ji nikdy neviděl. Víme, že má základnu někde poblíž Pekelné Brány, ale vždycky jsme mluvili jen s jejími podřízenými.“
„A proč je ta vaše skupina s ní ve spolku?“
„Nejsme. Ona je obyčejný kriminálník. Zločinecký boss. Je jen náš dodavatel.“ Riley odpovídal na všechny Angelovy otázky monotónně, oči upřené někam nad jeho rameno. Ale teď najednou zvedl hlavu a podíval se nejprve na Alexe a pak překvapivě na Fred, jakoby u nich hledal oporu. „My nejsme pouliční překupníci! Obchodujeme jen se vzácným zbožím a na přímou objednávku. Jen vybraným kupcům, kteří je opravdu potřebují!“
„Jen vybraným kupcům, kteří je opravdu potřebují?“ ušklíbl se Angel a jeho rty se znechuceně zkroutily. „Fred, proč neřekneš všem a pěkně nahlas, co jsi našla o té substanci, která se extrahuje se souvoltích embryí?“
„Je to substance, která připomíná černou olejovitou hmotu, říká se jí ‚suoshashai‘, odpověděla Fred, rozčilená náhlou pozorností. Posunula si brýle na nose a pokračovala: „Používá se k jistým specifickým účelům v nekromancii.“
„No, to je hodně zlé,“ ozval se Alex. „Nekromancie je vždycky zlá, správně?“
„Vyvolávání mrtvých,“ odpověděl Angel s nebezpečným zábleskem v očích. „A co hůř, ovládnutí ne-mrtvých, úplné zbavení jejich vůle, ztráta osobnosti.“
„Je to extrémně nebezpečné, protože to může být také použito na kohokoliv, kdo zemřel, ale pak se vrátil zpátky,“ doplnila Fred. „A je úplně jedno, před jakou dobou se to stalo. Navíc sesilatel kouzla ani nemusí být na hřbitově nebo kdekoliv poblíž ovládané bytosti. Těmi ne-mrtvými se nemyslí upíři nebo zombie, ale někdo, kdo zemřel, řekněme přirozeně, a pak mu byl nějak vrácen život.“
Alex cítil, jak mu krev mizí z obličeje. Kdokoliv, kdo zemřel a po smrti se vrátil zpět. Nezáleží na tom před jakou dobou… Místnost se zatočila a Alex se začal kácet k zemi. Jako z mlhy slyšel Gunnův hlas: „Hej, kámo, jsi v pořádku?“

* * *

Spike s Buffy se vmáčkli k Dawn a Anye a čekali na to, co se ze tmy vynoří. Slyšeli bručení a rachot odhazovaných trosek. Buffy se snažila nerozkašlat v přívalu prachu. Stvoření se vydrápalo na hromadu sutin, kde před tím ležela Dawn s Anyou a lehce seskočilo na zem. Buffy sama sebe v duchu pochválila, protože ‚to‘ ihned zařadila jako Fyarla. Démon mezitím zaujal obrannou pozici, pomalu otáčel rohatou hlavou a čichal.
„Grrwaol, grrwaol, grrwaol, Grak,“ mumlal pro sebe Fyarl.
Buffy stiskla Spikovu ruku, aby upoutala jeho pozornost. „Měli bychom se rozdělit a dostat ho mezi nás,“ šeptala téměř neslyšně.
Spike neodpovídal, naklonil hlavu a poslouchal. „Počkej, myslím že můžu… Jeho jméno je Grak.“
„Ty rozumíš fyarlštině?“ žduchla do něj zezadu ohromená Anya. „To je velmi těžký a zvláštní jazyk, vůbec nepoužívá zájmena.“
„Je pod vlivem kouzla a má příkaz, aby nás chytil…“ naslouchal dál Spike. „Ne, má chytit přemožitelku.“
Buffy si odfrkla. „Tak to se bude muset snažit víc, než na mne poslat jednoho Fyarla. Nakonec my můžeme chytit JEHO! Jdem na něj?“
Spike se místo odpovědi jen ušklíbl a pak jí stiskl na souhlas ruku. Buffy si ho přitáhla pro rychlý polibek a pak se neslyšně vyplížili z úkrytu a rozdělili se. Na signál oba vyběhli na démona a Spike ho zasáhl několika rychlými ranami. Buffy se rozběhla a uštědřila Fyarlovi mohutný kopanec do hrudníku. Démon se k ní otočil, ale Spike na něj houknul: „Hej, Graku!“ Grak se na něj instinktivně podíval, což poskytlo Buffy dobrou příležitost k pár dalším úderům. Démon zabručel a začal frkat a chrčet. Spike mu zasadil pravý hák na bradu a volal. „Jo, lásko, bacha na sliz!“
Buffy rychle odskočila dozadu. „CO?“ Fyarl začal vydávat opravdu nechutné dávivé zvuky.
„Je to takový druh jejich zbraně, prostě po tobě plivnou hnusný chrchel, který obsahuje kyselinu.“ Rychle kopl démona do žaludku. „Zapomněl jsem na to.“ Naštěstí to vypadalo, že mířil přesně. Fyarl se předklonil a jeho hlen vyletěl neškodně na podlahu. Oba ustoupili pár kroků, rozběhli se a z výskoku srazili démona k zemi. Fyarl se skácel do prachu na podlaze.
„Fajn, takže máme zajatce,“ řekla Buffy spokojeně. Pak jí ale došla Fyarlova mohutnost a rozhlédla se po ostatních: „Ještě ho musíme nějak dostat pryč. Dobrovolníci?“

* * *

Dva bledé a jeden tmavý obličej se skláněly nad Alexem. Zamrkal, když mu Gunn vychrstl do tváře sklenici vody.
„Fajn, fajn, už jsem dobrej!“„ bránil se. Mlha, která obklopovala jeho mozek se rozplývala s bolestivou pomalostí a Alex zjistil, že hledí Angelovi přímo do očí. Chtěl toho nechat, ale upírovy oči ho fixovaly a nechtěly pustit.
„Fakt, dobrý,“ mumlal Alex. „Udělal jsem si včera výlet po barech a mám teď příšernou kocovinu. Jsem OK, opravdu. A teď k tomu všechny ty věci s mrtvýma lidma a mrtvý lidi jsou bléé a já nenávidím řeči o mrtvolách a teď hrozně blábolím a raději už budu mlčet.“
Ostatní na něj znepokojeně zírali, ale Alex se posbíral ze země, posadil se na židli a snažil se uvolnit. Ruce svíral do pěstí a kroužením si uvolňoval ramena. Slabě se usmíval, spíš šklebil. Zoufale se snažil nevypadat, že se děje něco hrozného, nepřirozeného.
Protože Riley to nevěděl. To bylo to, co se mu snažil Angel říct pohledem. Riley nevěděl nic.
A nesměl se to nikdy, za žádnou cenu, dozvědět. Jestli na světě byla substance jako ‚suoshashai‘, kdo mohl vědět, jaká nebezpečí mohla číhat na Buffy? A Alex najednou věděl, že on, Giles, Willow, Anya, Dawn a nakonec i Spike, ti cizí lidé z Angel‘s Investigation a především jejich šéf, budou bránit Buffyino tajemství třeba i svým životem.
Realita toho, co udělali minulé léto, ho prudce zasáhla. Vypadalo to tak jednoduše: když máte rádi Buffy, chcete ji mít živou a zdravou, ne? Ale hluboko uvnitř věděl, že takové věci nebývají jednoduché. Co to říkal Spike? Vždycky jsou tu následky. Alex se díval na Rileyho Finna, normálního kluka – kluka, který byl momentálně ztělesněním Buffyiny největší hrozby, pak na Angela, zamračeného a nepřístupného upíra a Alex věděl, že to bude právě ta chodící mrtvola, která bude chránit jeho kamarádku za každou cenu. Kdy si dobro a zlo v tomhle prokletém vesmíru vyměnily místo?
„Co ví tvá žena o vaší organizaci?“ pokračoval Angel ve výslechu. „Co od ní může Doktor zjistit?“
„Ne tak moc, jak si asi myslí,“ odpověděl Riley. „Sam je… něco jako pomocná síla.“
„A to znamená co?“ ptal se Alex. Bylo z toho všeho špatně od žaludku, vůbec o těchhle věcech nechtěl nic vědět. Realita světa už zase vystrkovala růžky, probleskovala pod maskou normálnosti… zase… a Alex to nechtěl vidět. Měl rád Sam. Rád si představoval Rileyho a Sam jako akční romantickou dvojici, něco jako Lara Croft a ten chlápek z Mission Impossible v jednom. A když je viděl spolu, Sam vypadala stejně nadšeně jako Riley, takže si určitě myslela, že je plnoprávným členem týmu. Ledaže by to Riley jen předstíral, protože…
„Protože je z části démon?“ odhadl Gunn.
„Neprošla armádním výcvikem,“ řekl Riley. Z nějakého důvodu to znělo vyhýbavě a Riley také tak vypadal. Jéžiš, blesklo Alexovi hlavou, ten kluk se ještě nikomu nepodíval pořádně do očí. A to býval tak přímočarý. „Byla na jednom místě, když jsme tam přišli a pak se k nám připojila--“
Najednou ho přerušila Fred, drobnou tvář bledou: „Ale to není přesně tak, jak k tomu došlo, že?“
Riley zíral na desku stolu a neodpovídal.
„Ona nebyla ‚na jednom místě‘, když jste dorazili. Ona byla ZAJATEC.“
„To opravdu říkáš, že…“ dožadoval se znovu, ten večer snad už popáté Alex. Ale nedokončil, protože Riley jen seděl, nebránil se, neodporoval. Alex polkl, znovu mu vyschlo v ústech. Oh, bože, ona to je všechno pravda…
„TAM totiž byli hybridi, lidsko-démonská komunita, kterou jste našli, správně?“ Fred se otočila k ostatním a oči jí vztekle plály. „Skupiny jako tyto se často stěhují a hledají bezpečná útočiště, místa pro přežití, daleko od lidí.“
Pak se obrátila zpátky k Rileymu: „A pak jste se tam ukázali vy. Oni se vám začali bránit, ale vy jste je samozřejmě se svými technickými rostředky a palebnou silou velmi jednoduše porazili. A najednou jste měli svou vlastní zcela podrobenou populaci služebníků a pěšáků, kteří nebyli vázáni těmi hnusnými lidskými právy a ženevskými konvencemi, které vám občas stěžují práci… protože oni přece nejsou lidé!“
„Takhle to nebylo!“ vybuchl Riley. „Oni nás potřebovali! Potřebovali naši pomoc! Dva z jejich šamanů se začali přiklánět k černé magii a stahovali s sebou i ostatní! Oni byli šťastní, že se k nám můžou připojit! Oni nám byli VDĚČNÍ!“

* * *

„Tak co myslíš?“ zeptal se Spike. Zabořil ruce do kapes kabátu, hlavu nakloněnou a pozorně se díval na Fyarla. Vypadal ve svém soustředění tak roztomile, že Buffy měla chuť ho přede všemi popadnout a políbit. Potřásla hlavou, nejdřív práce - pak zábava. Přinutila se dávat pozor.
„Vypadá nemocný,“ řekla paní Caprescu s nepopiratelnou autoritou. Očividně byla víc než jen obyčejná žena… eee… démonka v domácnosti. „Jeho aura je špatná.“
Stáli v malém kruhu kolem bezvědomého Fyarla, který byl přikovaný řetězy ke zdi ve sklepě domu Clemovy mámy. Byl to bezmála heroický výkon sem těmi všemi tunely Graka dostat. Dawn už sotva pletla nohama, když ho sem dotáhli, proto se téměř bez řečí vydala zpátky domů na Revello Drive. Anya se vrátila do Magic Boxu s tím, že musí zavolat Alexovi – čistě obchodně, samozřejmě – aby zazdil tu díru dole ve skladu.
Grak se začal najednou převracet a něco bručet. Spike si povzdechl.
„Fyarlové nikdy nebyli mistři řečníci,“ řekl. „Ale tenhle ubohý bastard je úplně mimo. Sotva zmínil cokoliv, co je typické pro Fyarly a o čem vlastně žvaní pořád – rodina, jídlo, rvačky. V krátkosti.“
„CO tedy říká?“ ptala se Buffy.
„Nějaké nesmysly o ‚tvrdé ženské‘ – to je asi Doktor – a co všechno usekne starému Grakovi, když jí nedonese ‚bojovnou ženskou‘„ usmál se na ni Spike. „Asi je jasné, o koho jde.“
„‘Tvrdá ženská‘? To zní… divně.“
„No, mají trochu omezený slovník.“
Paní Caprescu si klekla ke Grakovi a položila mu ruku na hrudník. Spike se hned pohnul dopředu, aby ji chránil, ale to nebylo třeba. Fyarl sebou škubl, ale jinak nevypadal, že by jakkoliv zaznamenal její přítomnost.
„Tohle je velmi zlé,“ řekla. „Cítí se velmi opuštěně a zoufale. Pro Fyarly je to velké neštěstí být odtržen od ostatních z tlupy. Jak to říkáte – jeho mozek je zraněný.“
„Myslíš poškozený?“
„Ano, poškozený,“ odpověděla tiše. „Fyarlové tohle dlouho neunesou. Umírá.“
„Je to následek zotročovacího kouzla?“
Přikývla a její vrásčitý obličej vyjadřoval zlost.
„Proto potřebuje Doktor pořád nové a nové otroky. Fyarlové zřejmě slouží dobře, ale nevydrží dlouho. Jejich mozek se pod tímhle tlakem usmaží,“ hádal Spike.
Všichni se najednou cítili nepříjemně a když se Buffy podívala na Spika, pozorujícího Graka, přeletěl mu po tváři zvláštní výraz. Byl to – mohl to být – soucit? S touhle stvůrou?
Upír se obrátil na paní Caprescu: „Můžeš ho uzdravit?“
„Ano,“ přikývla. „Můžu mu pomoct.“

* * *

Gunn se prudce narovnal, ruce položené na stole. Vypadal jako někdo, kdo si dokáže dobře poradit v jakékoliv situaci a Alex se mohl jen dohadovat, jak se Gunn mohl zaplést zrovna s Angelem. Upír seděl opřený o opěradlo své židle, zase se tvářil zamračeně a tajemně, ale nevypadal, že by se chystal nějak zasahovat. Přenechal plně iniciativu Gunnovi.
„Takže, pokud to chápu přesně,“ řekl Gunn klidně a pomalu, „tihle lidsko-démonští hybridi pro vás pracují, bojují, vaří vám, uklízejí po vás, vynášejí odpadky, spravují auta, žehlí uniformy, leští boty… a to všechno dobrovolně? Tomu se říká vděk!“
„Nejsou to lidé,“ řekl Riley tvrdohlavě.
„Aha. Ale jsou dost lidští na to, abyste si je brali do postele.“
„Takhle to nebylo! Pracovala v kasárnách a hned jak jsem ji uviděl, věděl jsem, že je jiná než ostatní…“
„Správně. Služka.“ Gunn praštil vzteky do stolu.
„Charlesi,“ natáhla se Fred a položila mu svou malou dlaň konejšivě na ruku.
„Promiň, kotě,“ řekl tiše. „Já vím, jako bych tyhle pokrytecký kecy neslyšel už tolikrát.“
„Starali jsme se o ně, to by sami nezvládli! Každý den nám děkovali! Potřebovali nás, abychom je chránili!“ křičel Riley.
„Hádám, že ponižující služba je lepší než smrt, i pro démony,“ komentoval to hořce Alex.
„Všechno překroutíte. Opakuju, že takhle to nebylo. Miluju Sam a ona miluje mne.“
„A jak to jde dohromady s tím tvým ‚vždyť to nejsou lidé‘?“ ptala se Fred. „Pokud s ní jednáš jako s osobností, ona se tak chová k tobě, proč pořád pro tebe není člověkem?“
Riley si mnul obličej rukama. „Ona je. Je úplně jiná než ti ostatní. Já… já nevím. Chci ji zpátky, to je všechno…“

* * *

Na Sunnydale se snesla noc. Tmavé ulice démonské čtvrti byly tiché, téměř všichni spali, jen v několika oknech se dosud svítilo. Spike s Buffy byli na cestě do Magic Boxu pro nějaké přísady na protikouzlo Magdy Caprescu. Nastal čas pro magii.
Sotva ušli pár kroků, Buffy chytla Spika za ruku a propletla své prsty s jeho. Upír se zastavil, díval se na jejich spojené ruce a pak na Buffy. Přemožitelka se mu zadívala do očí a měla pocit, že v nich opravdu objevila novou jiskru. Nebo to byl jen odraz pouliční lampy? Nevěděla. Jak by jí ještě někdy mohl věřit? Ale on jí důvěřoval. A ona jemu. Už tohle byl jejich malý soukromý zázrak.
Usmála se a pohladila ho po hrudníku a vychutnávala si pod prsty dotyk jemné látky a chlad jeho těla. Milovala tuto teplotu – nikdy příliš studená, nikdy příliš teplá. Tolik jí chyběl…
„Spiku…“ řekla tiše a hlas se jí třásl. „Nechceš mi něco říct?“
Upírovi nejdřív nedošlo, co po něm chce. Pak pochopil. Přitáhl si Buffy co nejblíž k sobě a sevřel ji do náručí. Přemožitelka ho objala pevně kolem pasu a čekala. Spike si opřel bradu o její hlavu, zavřel oči a hledal slova, která neměl. Tolikrát se na tento okamžik připravoval, ale najednou nevěděl, co říct.
„Ty… ty to víš,“ konstatoval nakonec.
Ucítil Buffyino přikývnutí.
Chvíli mlčeli oba. První se ozvala Buffy, v hlase skrytý pláč: „Zatraceně, Spiku! Proč jsi mi to neřekl ty sám? Víš moc dobře, že jsem nikdy nebyla dobrá v hádankách. Hloupá Buffy vždycky prošvihne všechny nápovědy.“
„Tak potom jak…?“
„Angel mi to řekl.“
„Pitomec!“ zlobil se upír. No jasně, jeho předek si přece nemohl nechat ujít takovou příležitost… Spike byl naštvaný. Na tenhle okamžik se týdny připravoval a najednou to bylo venku. Jak jí to vlastně měl říct? ‚Ahoj, zlato! Jsem zpátky doma a hádej co…‘ No, to asi ne. Možná tohle bylo nejlepší řešení.
Spike cítil, jak z něj najednou padá napětí uplynulých měsíců. Ale stejně bručel. „Speciálně jemu jsem říkal…“
„On nechtěl, prostě mu to vyklouzlo.“
„Typický!“ vrčel. „Ten nikdy nevěděl, kdy má tu svou užvaněnou klapačku držet zavřenou.“ Ne, že by se doopravdy staral o to, co si jeho ‚dědeček‘ myslí, ale… „Co vlastně… hmm… řekl?“
„Řekl mi, že to asi bude znít hloupě, ale že je na tebe pyšný,“ odpověděla Buffy a zvedla k němu hlavu. „Mně to nezní hloupě, protože JÁ jsem na tebe pyšná taky.“

* * *

„Hej, mami!“ volal Clem. „Oni se líbají!“
„Cleme, nebuď zvědavý a zatáhni závěsy!“
„Pořád se líbají a HODNĚ!“ komentoval dění na ulici Clem. Pak se znovu otočil na svou matku: „Ty nejsi překvapená?“
„Ne,“ odpověděla Magda Caprescu klidně a z knihovny vytáhla knihu kouzel, kterou hledala. „Ona není jako on, už ji přestalo bavit, něco předstírat a konečně jí došlo, že pýcha je občas k ničemu.“
„Když to říkáš, mami…“
„Cleme, nech toho šmírování a přines mi ze sklepa ten velký kotel, prosím,“ požádala čarodějka syna, když dočetla příslušnou stránku. „Tentokrát budeme potřebovat pořádnou dávku lektvaru.“
„Jasně, mami.“

* * *

V podzemí vládla tma a ona teď temnotu milovala. Kdysi dávno ji děsila, bála se toho, co by mohlo žít ve stínech. Ale teď se v nich ukrývala ona. Jí se bylo třeba bát.
Mohla se pohybovat tišeji a rychleji než kdykoliv předtím. Každý tunel, každá chodba, každý kout a úkryt sunnydaleského podzemního světa byl pro ni důvěrným místem jako vlastní domov. Znala jeho pachy a vůně, objevila téměř ihned jakoukoliv změnu. Mohla jít kamkoliv, najít cokoliv, sledovat kohokoliv. Neviděna a neslyšena.
Ale dnes večer ji po dlouhých měsících poprvé přepadl pocit ohrožení. Ucítila JI! Instinkt ji nutil skrýt se, hledat nové útočiště. Někde přece muselo být! Někde musí být místo, kde by ji nenašli. Chtěla jen utíkat. Prchnout, zmizet, nechat se pohltit stíny, obklopit tichem, rychle, pryč, nechat za sebou strach. Musela najít úkryt, kde by ji nenašli. Kde by ji nenašla… ONA.
NE! Takhle to nebude! Je přece Doktor, ona před nikým neutíká, naopak… JEJÍ sílu může využít pro sebe… Ano tak to bude. Zmocní se JÍ, využije, zničí… A Doktor pak bude ovládat všechny a všechno…

* * *

Angel rychle kráčel ulicí a slyšel za sebou tlachat Alexe s Rileym.
„Sklapněte,“ zavrčel na ně. Oba okamžitě zmlkli. Angela potěšilo, jaký z něj ti dva měli respekt a strach. Když vedl jejich nesourodou skupinku tmavými ulicemi Sunnydale k domu paní Caprescuové, měl Angel podivný pocit, jakoby se vrátil zpátky do dětství. Všechno mu tady připadalo malé a tak známé. Každá ulice, každý dům, vůně. Velmi dobře si vybavoval cestu, i když za jeho sunnydaleských dnů se démonské části města vyhýbal. Nedivil se, že se tu Spike cítí jako doma, pro vyšší upíry tak typická odtažitost mu nikdy nebyla vlastní. Vždycky si našel nějaké kamarádíčky na společný lov nebo jen partičku pokeru.
Za starých dnů se Angel – Angelus, opravil upír sám sebe – cítil povznesený nad obyčejné démony a věděl, že Spike jeho předsudky opovrhuje, i když ne otevřeně. Nakonec se ukázalo, že tyhle Spikovy známosti můžou být přece jen k něčemu dobré, jejich znalost prostředí byla neocenitelná. A koho zajímalo, že svou vizáží nezapadali mezi většinovou populaci?
Zazvonili a dveře se otevřely. V nich stála starší démonka a klidně si je prohlížela. Angel se cítil na moment jako nahý a na okamžik zaváhal.
„Paní Magda Caprescu?“zeptal se nakonec. „Já jsem…“
„Angel, já vím,“ usmála se a podala mu ruku. Stisk měla pevný a zároveň se zadívala Angelovi upřeně do očí. Upír cítil, jak se neviditelný kámen, co mu tak dlouho ležel na jeho nebijícím srdci, najednou rozpadl a on měl pocit absolutní svobody a smíření. Čarodějka se usmála ještě víc, lehce pokývla hlavou a naprosto zmateného Angela pozvala dál.
„Pojďte dál, jste víc jak vítáni.“
Angel pustil její ruku, ale chuť volnosti a lehkosti v něm zůstala.
„Děkuji, madam,“ odpověděl vděčně a nemyslel tím jen pozvání do domu.

* * *

„Takže tohle je čistě upírsko-lidská výprava,“ jezdil Spike prstem po mapě. „To otročí kouzlo na nás nepůsobí a pro ostatní ještě nemáme dostatečnou ochranu. Rozdělíme se do dvou týmů, v jednom já s Přemožitelkou a…“
Alex otevřel pusu, aby protestoval, ale Buffy ho spražila pohledem.
„…a Gunn s Dědečkem budou druhá dvojka.“
„Hej! Kolikrát jsem tě žádal, abys mi tak neříkal?“ Jako odpověď si od mladšího upíra vysloužil jen úšklebek.
„Takže, k tomuhle místu se zkusíme dostat ze dvou protilehlých stran,“ pokračoval Spike a zapíchl prst do jednoho určitého bodu. Jsou tam dva vchody, takže když už tam budeme, trochu to prošmejdíme. Který vchod je hlavní, jak moc je to střežené, co se tam pohybuje, prostě s čím musíme počítat až podnikneme frontální útok…“
Buffy cítila, jak ji zaplavuje pocit marnosti. Hledat po takové době nějaké známky po Sam bylo jako hledat jehlu v kupce sena. Kolik tam ale mohlo být vysokých tmavovlasých polodémonských dívek? Když najdou jednu, určitě to bude Sam. A když ji přivedou, Riley vypadne z jejího života, Angel nasedne do toho svého naleštěného vozítka a odfrčí zpátky do L.A. a Alex… O Alexe se postará Anya. A ona se Spikem budou mít konečně čas sami na sebe. Ty ukradnuté krátké chvilky strávené líbáním byly sice příjemné, ale… ne právě uspokojující. Navíc si toho museli spoustu vyříkat, vysvětlit, naplánovat, co bude dál… Buffy zjistila, že se v myšlenkách zatoulala poněkud daleko a ucítila na sobě upřený, ale souhlasný pohled Magdy Caprescu.
Bylo zvláštní, jak rychle Buffy začala této ženě důvěřovat. No vida, už o ní přemýšlí jako o ženě a ne jako démonce. To byl v jejím černobílém světě pokrok. Buffy si udělal v duchu poznámku, že až na to bude čas, musí s ní promluvit o Alexovi. Něco zvláštního se s ním dělo. Už přece musel mít dávno po kocovině, ale pořád byl bledý a občas se nekontrolovatelně třásl. Navíc byl prapodivně zamlklý, tak nealexovitě tichý. Párkrát ho nachytala, jak na ni zírá a v očích… strach?
„Tady je lektvar,“ řekla čarodějka a podala jednu lahvičku Angelovi a jednu Spikovi. „Na spaní. Stačí pár kapek, usne a nebude se vám vzpírat. Doneste ji zpátky a pak vyléčíme tu její závislost na Doktorovi.“ Podívala se Rileyho, který si rukama mnul zarudlé oči a účastně ho popleskala po ruce: „Neboj se, mladíku, určitě ji najdou.“

* * *

Jestli po těch letech byl Angel v něčem opravdu dobrý, tak to bylo neslyšné procházení tmavými tunely. K jeho překvapení si tuto cestu vybavoval i bez podrobné Spikovy mapy. Už když vstoupili do ústí stoky, nějak věděl, že je tato cesta dovede přímo k předpokládanému Doktorově doupěti. Gunn, když si Angel odmyslel jeho velikost a no… hmm… člověčenství, ho dokázal následovat v absolutní tichosti. Na světě nebyl nikdo druhý, koho by chtěl mít v této chvíli za zády, komu by víc důvěřoval. Pomalu se blížili k cíli a opatrně se vyhýbali zvědavým očím Doktorových zvědů a strážců. Oba věděli, že otázkou není, JESTLI na ně někdo z nich zaútočí, otázkou bylo - KDY?

* * *

Na druhé straně města, na pomyslné opačné straně Spikovy mapy, se ke stejnému cíli blížili Spike a Buffy. Tunel byl spoře osvětlený a Buffy se ve tmě orientovala i díky Spikově odbarvené hlavě. Jeho pohyby skrz úzké a nízké části byly jisté, téměř neslyšné a jistým způsobem… plavné. Už spolu byli na lovu mnohokrát, ale to vždy zahrnovalo nějakou hlasitou honičku, hodně křiku a většinou končilo mohutnou rvačkou. Buffy úplně zapomněla, jaký predátor se ve Spikovi skrývá. Když se tak za ním tmou plížila a pozorovala jeho sebejisté pohyby, musela si přiznat, že je to svým způsobem… vzrušující. Neřádi a bestie pozor, Velký Zloun je dnes večer na lovu! Až na to, že je tak trochu… hodný.

* * *

Alex se nudil. Fred si povídala s jejich hostitelkou a vypadalo to, že se výborně baví. Společnost mu dělal akorát Finn, který seděl zhroucený v křesle, vypadal zničeně, vojenské oblečení zmačkané, tvář opuchlou, oči zarudlé. Tohle byl ten neohrožený tajný agent, kterého viděl minulé jaro? Alex tomu nemohl uvěřit.
„Takže… hm… jak se vlastně ta vaše organizace jmenuje?“ zeptal se Alex nakonec Rileyho. „Vsadím se, že v jejím názvu není nic, co by připomínalo U.S.Army, co?“
Riley se na něj podíval: „Nechceš to vědět,“ odpověděl. „Věř mi, že nechceš.“
Alex cítil, jak mu po těch slovech přejel mráz po zádech, ale než mohl cokoliv odpovědět, ozvalo se nějaké volání od zadních dveří.

Spike následoval Buffy do místnosti a snažil se moc nenafukovat. Dokázali to a jejich úlovek mu teď visel přes rameno jak pytel brambor.
„Našli jsme ji,“ oznamovala Buffy. „Je v bezvědomí, ale v pořádku.“
„Ty uspávací kapky zabraly, Magdo, můžu si nechat zbytek, kdyby někdy některá…“ nedokončil a navíc mu vítězoslavný škleb smázla Buffy dobře mířenou ranou lokte do žeber.
Magda Caprescu jeho poznámky raději ignorovala a ukazovala na gauč. „Dejte ji sem.“
Spike položil Sam opatrně na pohovku, hlavu na polštář. Mohl říct, že srdce bije silně a dech je pravidelný, ale copak věděl něco o mozku? Tvář měla bledou, lehce špinavou a nejevila sebemenší známky vědomí, ale připadala mu jako normální dívka, která spí.
Riley vystartoval z křesla: „To je Sam!“ Klekl si vedle ní, hladil ji po tváři, upravoval rozcuchané vlasy. „Jak jste ji našli? Sam! Sam! Lásko, vzbuď se, to jsem já, Riley!“
„Chlapče, uklidni se, tvoje žena teď bude chvíli spát,“ chlácholila ho Magda Caprescu. „A až se vzbudí, můžeme napravit Doktorovo kouzlo.“
„Je v pořádku? Jste si jistá, že je v pořádku?“ jako by ji neslyšel voják. „Proč se nehýbe?“
„Je v bezvědomí, hlupáku,“ zavrčel Spike. Ten pitomec byl úplně mimo. Copak celou dobu neposlouchal? „Když jsme ji chytili, byla úplně v pohodě.“
„Ublížili jste jí? Co jsi jí udělal, ty zrůdo?“ vystartoval po něm Finn.
„Riley!“ pověsila se na něj Buffy. Riley ji setřásl a klekl si zpátky ke své ženě.
Všichni byli tiše a čekali, co bude dál, když se od zadních dveří ozval Gunnův hlas. „Člověče, ten chlupatej démon byl nechutnej…“
„Musíš si vždycky dávat pozor na ty jejich výměšky,“ odpovídal Angel a zněl trochu udýchaně. „Někteří z nich můžou…“
„Co váš zdrželo, Vazoune?“ volal na ně z obýváku Spike. „Přemožitelka a já jsme se vrátili v rekordním čase. Vyhráli jsme!“
„Spiku! To nebyl závod!“ šťouchla do něj Buffy, ale ne nijak zvlášť důrazně.
„Ne? Ale stejně jsme tu byli první,“ šklebil se upír.
„Moment, co tím chcete říct, že jste vyhráli?“ ozval se Angel z kuchyně.
„Ta vojákova holka je už tady,“ Spike. „Jako nová. No, skoro jako nová…“
Povzdech Fred, Buffy a Alexe přivítal Angela, který se najednou zjevil ve dveřích: temný zamračený hrdina s pláštěm vlajícím jako dvě havraní křídla. Ten starý pán ví, jak si načasovat příchod, proletělo Spikovi hlavou. Ještě že je upír, jinak by jeho dramatický příchod provázely paprsky zapadající ho slunce…
Angel stál ve dveřích, v náruči bezvědomou tmavovlasou dívku.
„Takže,“ řekl upír. „Kdo je potom tohle? Protože podle toho co cítím, není tak úplně člověk.“
Přešel ke křeslu a dívku do něj posadil. Svezla se jí hlava, tmavé vlasy spadly dozadu a odhalily tvář…
Buffy překvapením zasyčela a Alexovi unikl poplašený výkřik. Spikovy oči tázavě poletovaly z jednoho na druhého, protože oba očividně spatřili něco, co je vyděsilo.
„Oh, můj bože,“ hlesla Buffy. „Alexi, to je…“
„Jo, je,“ souhlasil Harris. „Buffy, koukni na její ruce.“
Ale Buffy stála a jen v hrůze zírala na dívku. Spike k ní přišel blíž a pozorně si ji začal prohlížet. Tam, kde normálnímu člověku začínaly nehty, měla neznámá dívka dlouhé tvrdé drápy a ruce samotné se jí kroutily do podoby spárů. Dlouhé uši se podivně vinuly podél lebky, nos protáhlý a ret vystouplý, horní dva řezáky nepřirozeně prodloužené. Bylo jasné, že musí být částečně démon, ale odkud ji Buffy a Alex znali?
„To… to je Amy,“„ koktala Buffy.
„A to je kdo, lásko?“ ptal se Spike. „Měl bych ji znát? Nikdy jsem ji neviděl.“
„Myslím, že viděl,“ odporoval Alex. Spike už mu chtěl něco odseknout, ale Opičák vypadal, že toho už má v poslední době dost, tak se raději kousl do jazyka. Prokletá duše, teď mu ani nedovolí si utahovat z Harrise…
„Mám pocit, že si na ni vzpomínám,“ řekl Angel a mračil se. „Ale ona byla člověk, ne? Normální dívka, se kterou jste chodili do školy?“
„Ano, ona… ona…“ Alex jen těžko hledal ta správná slova. „Byla to holka, jasně, pak byla pár let… byla…“
„Ona je čarodějka,“ šeptla Buffy. „Opravdová čarodějka. Když se ocitla v nebezpečí, proměnila sama sebe v krysu, aby mohla uniknout. Ale už nebyla cesta, jak by se mohla očarovat zpátky. Takže se o ni začala starat Willow. Ta pak přišla na to, jak ji znovu proměnit. Nebo si to aspoň myslela.“
„Cože? Ten Willowin krysí mazlíček s tím příšerným běhacím kolem v kleci byla vlastně vaše spolužačka?“ nevěřil Spike. „Vy američtí puberťáci jste samý překvapení.“
„Náhodou měla i překážkovou dráhu a domeček,“ bránil se Alex.
„A ona teď… ona…“
„No, je to očividné, ne?“ řekl Alex znepokojeně. „Mění se zpátky.“

Lektvar paní Caprescuové bublal v kuchyni a plnil dům kořeněnou vůní, která Buffy vzdáleně připomínala Vánoce. Nebude hotový ještě pár hodin a pak stejně musel zvolna chladnout. Momentálně nebylo co užitečného dělat a všichni vypadali vyčerpaně. Sam a Amy se probudí, když to půjde dobře, až někdy druhý den kolem poledne, Grak byl pořád mimo a nejevil zájem o své okolí, takže nezbývalo než čekat. Paní Caprescuová nabídla jednu ze svých ložnic Rileymu, který tam opatrně uložil Sam, a Amy odnesli do druhé ložnice. Angel, Gunn a Fred se rozhodli vrátit do motelu a cestou hodili Alexe do jeho bytu.
Buffy se Spikem se rozloučili s ostatními.
„Pojď, lásko, doprovodím tě domů.“
„Neměl bys spíš jít k sobě do krypty? Musíš být unavený.“
„Kdo, já? Neměj péči, noc je ještě mladá.“
„Když to říkáš,“ pokrčila Buffy rameny. „Pane Vydržím Všechno.“

* * *

Ta Síla hořela zlatým plamenem a vábila Doktora k sobě. Kamkoliv se pohnula, mohla ji cítit. Pálila na kůži, znervózňovala, nutila třást a kroutit touhou po ní. Vysmívala se její neschopnosti. Doktor se občas probudila z neklidného spánku, skřípala a cenila zuby v záchvatech frustrace.
Ale nakonec stejně vyhraje a Síla bude její. Vytržená a vysátá z té malé hloupé holky, která vůbec neměla ponětí, jak s takovou mocí nakládat. Toužila se v ní vykoupat a utopit. Brzy, už brzy plán byl uveden do pohybu, nezbývalo než čekat…

* * *

„Spiku, chceš kafe nebo něco?“ ptala se Buffy a přešla z kuchyně do obýváku. Ale Spike spal, schoulený na jejich gauči. Buffy se vrátila do kuchyně, zhasla všechna světla v domě, pečlivě zatáhla všechny závěsy a pak si opatrně přisedla ke spícímu upírovi. Podepřela si hlavu a studovala elegantní křivky jeho tváře. Teď, když byl uvolněný, beze všech rušivých vlivů, které ho nutily na něco reagovat, něčemu se věnovat, všimla si tmavých kruhů únavy, které se mu rýsovaly pod očima, a malých trpkých vrásek v koutcích úst, které tam nikdy předtím nebyly. Vypadal vyčerpaně. Nedýchal, což u něj znamenalo, že spí opravdu hluboce.
Pomalu natáhla ruku a jemně pohladila bříšky prstů Spika po tváři. Pak si podala deku a přehodila ji přes něj. Nemohl cítit chlad, ale na druhé straně, Spike vždycky spával něčím přikrytý. Spíše než z potřeby to bylo pro pocit pohodlí. Opatrně ho do přikrývky zabalila a stulila se vedle něj. Natáhla se pro ovladač, ztišila zvuk a začala se dívat na nějaký film. Nakonec byla unavená taky, měla by si jít lehnout, ale nechtěla opustit spícího upíra.
Ani nevěděla jak a usnula také. Probudila se po pár hodinách, v polospánku našmátrala ovladač a vypnula televizi. Chystala se znovu usnout, když sebou Spike trhnul. Z hrdla mu unikl sten, najednou se s výkřikem probudil a posadil, hlavu zabořenou v dlaních. Buffy nevěděla co dělat, tak si klekla vedle gauče, objala upíra kolem ramen a začala ho pomalu kolíbat v náruči.
„Špatné sny?“
Cítila, jak se otřásl.
„Můžeš tomu tak říkat,“ odpověděl, aniž by se na ni podíval.
„Noční můry?“ hladila ho po zádech.
„Ne tak úplně,“ konečně k otočil zarudlé oči. „Nejsou to nějaké sny nebo fantazie… Nejsou to SNY. Je to to, co se stalo. Všechno to vidím znovu. Můžu to vidět, prožívat, ale nemůžu se zastavit. Nemůžu zastavit sebe dělat… věci.“
Buffy ho objala ještě pevněji.
„To zvládneme,“ konejšila ho. „Zvládneme to spolu, pomůžu ti. Nenechám tě samotného,“ mumlala mu do vlasů. Spike se pomalu uklidňoval a znovu usnul.

Kolem sedmé ráno se Buffy probudila znovu. Slyšela nějaké šramocení, zvuky sprchy a pak kroky na schodech. Dawn.
„Ahoj, zlato,“ pozdravila Buffy.
„Čau. Podařilo se vám najít Sam?“ Dawnin jasný hlas se rozléhal kuchyní.
„Pššt, Spike spí na gauči v obýváku. Je úplně vyčerpaný.“ Buffy Dawn objala sestru. „Včerejší noc byla náročná.“
„Buffy, jsi si jistá, že s ním nic není? V poslední době se chová divně a tak… jinak. Ptala jsem se ho, jestli není nemocný, ale akorát se smál.“ Dawn se třásl hlas, ale viděla, jak se Buffy začíná pomalu usmívat, ale přitom má v očích slzy.
„Stalo se něco?“
„Dawnie,“ Buffy vzala setru za ruku. Už to samo bylo divné. Dawn se začala bát. „Neboj se, nic hrozného se neděje. Spike je… on je opravdu jiný. Změnil se. Stalo se něco… úžasného.“ Buffy začaly stékat po tváři slzy, když si znovu připomněla, co všechno jejich odbarvený upír dokázal. „Je to něco úžasného, pojď, raději si sedni a já ti to…“
Ale přerušil ji další Spikův výkřik, který zněl tak bezmocně a zoufale, že Buffy na okamžik ztuhla. Pak ale pustila Dawn a rozběhla se do obýváku.
Dawn tiše po špičkách přešla ke dveřím a nakoukla dovnitř. Závěsy byly zatažené, ale přesto zřetelně viděla Buffy, jak klečí na zemi gauče, na kterém ležel Spike. Buffy ho objímala a hladila zároveň, Spike měl hlavu zabořenou v jejím náručí a slabě vzlykal.
„Jsem tu, lásko,“ šeptala Buffy. „Je to v pořádku, jsem tady.“
Zmatená a rozpačitá Dawn vycouvala zpátky do kuchyně. Věděla, že zahlédla něco velmi soukromého a co rozhodně nebylo určené pro její oči. Něco na té scéně bylo neuvěřitelně smutného, ale v ní přesto zůstal pocit, že od teď už bude všechno v naprostém pořádku. S ní, s Buffy, se Spikem.
Dawn si nalila kávu, připravila pár toastů a začala snídat. Čekala, až se Buffy vrátí a všechno jí vysvětlí.

* * *

Úspěch! Rozhodně to byl úspěch. Dozvěděla se víc o Ní. O její Síle. Jinak byly ty dvě na nic. Nebyly jí k ničemu. Ta krysí rádoby-čarodějka? Nepoužitelná. Ta polodémonka? Horší než nepoužitelná. Sice mohla trénovat Fyarly, ale ti pod vlivem kouzla nevnímali nic jiného, než přímé rozkazy. A na co taky trénink? Fyarlů bylo dost, pořád bylo odkud brát.
Ale ta Zlatá, ta byla ona, po které toužila. I na tu dálku cítila její Sílu, vábila ji jako plamen můru. Pořád mimo dosah. Ale ne na dlouho. Plán už začal vycházet…

* * *

„Grak, bolí,“ démon seděl na podlaze a svou mohutnou hlavu si svíral v pařátech. Asi před hodinou mu sundali pouta, zpočátku byli ve střehu, ale Fyarl nevypadal, že by se chystal někam odejít. Spike si nebyl jistý, že by z něj dostali něco souvislého, ale Grak, když slyšel svou vlastní řeč, tak reagoval mnohem přístupněji a jeho stav se zlepšoval.
„Poslouchej, Velikáne,“ řekl Spike. „Vrátíme tě co nejdřív domů k tvým vlastním, neboj se, ale nejdřív nám musíš říct všechno, co si pamatuješ o té… hm… Tvrdé ženské.“
Fyarl se přikrčil. „Tvrdá ženská UBLÍŽILA Grakovi,“ řekl bázlivě.
„Nenechám ji to udělat znovu a to je slib, ano?“ Na moment se Spike odmlčel a snažil se obrousit hrany svého ostrého tónu. Fyarlové nepatřili mezi nebystřejší stvoření, ale když přišlo na to nakopat někomu zadek, první si vzpomněl na ně. Nikdy nezažil, aby se některý z Fyarlů bál. Z toho pohledu mu bylo špatně. „Ale já potřebuju vědět všechno, co víš ty. Pak já a Bojovná ženská a všichni naši kamarádi bojovníci ji přinutíme odtáhnout, rozumíš?“
„Tvrdá ženská půjde pryč?“ řekl Grak a jeho červenýma démonskýma se mihla naděje.
„Správně,“ řekl Spike trpělivě. „Vypadne nadobro.“
Spike mohl vidět stát Buffy ve stínech pod schody, zlatý záblesk v temnotě. Samozřejmě jim nerozuměla ani slovo, ale chtěla se jen dívat. Vyslýchat Graka jim dovolila paní Caprescu až někdy před polednem, když se ujistila, že její lektvar funguje. „Raději zůstaň někde, kde tě neuvidí, lásko,“ žádal Spike Buffy. „Bojí se tě a už takhle je nervózní až dost.“
„A proč se bojí mne?“ odfrkla Buffy. „Chytili jsme ho oba.“
„Jsi Přemožitelka, nezapomínej,“ mrkl na ni upír.
„Oh.“ S bolestí se díval, jak se její tvář zachmuřila. Ví vůbec, že tam venku, v ne-lidském světě je zosobněním mýtu? Živá legenda, kterou straší malé démonky před spaním? Opravdu o sobě pořád ještě přemýšlí jako ‚jen jedné z holek‘?
„No, hm, dobrá,“ souhlasila nakonec.

Když Spike vypáčil z Graka všechno, co šlo, připojili se k ostatním v kuchyni. Fred něco zaujatě bušila do klávesnice svého laptopu a Spike neodolal, natáhl se jí před rameno a jen tak pomačkal náhodně pár kláves. Pak sebou pleskl vedle Angela a natáhl se pro pivo.
„Kde je Gunn?“
„Šel se vyptat pár věcí nějakých démonů, co mu doporučil Vinnie. Co ten Fyarl? Vypadlo z něj něco… použitelného?“ ptal se Angel.
„No, Grak se snažil. Ale jediné důležité asi je, že Doktor mu prý ‚mluvila v hlavě‘, a tak mu dokázala i ubližovat. Nějak mu dokázala způsobovat bolest v mozku, asi něco jako můj čip.“
„To naznačuje opravdu velkou sílu. Ovládat tolik poskoků najednou pomocí manipulace vědomím,“ odtušil Angel.

* * *

„Nechci to udělat,“ vzpouzel se Alex, když stáli přede dveřmi pokoje, kde uložili Amy. Měla by v tuto dobu být už vzhůru a Buffy rozhodla, že je důležité, aby si s ní promluvili. Proto s sebou táhla Alexe a Spike, Angel a Fred zůstali za nimi, čistě jen pro případ. Pro jaký, to už neřekli.
Alex opravdu nechtěl Amy znovu vidět. Byla ztělesněním jeho nočních můr – škrábavé zvuky, malá krutá očka svítící ve tmě… Navíc si nevyhnutelně pokládal otázky jako: pamatovala si Amy jako krysa, že je dívka a pamatuje si teď Amy, jaké to bylo být krysou? A teď, když se měnila zpátky, je vyděšená? Spokojená? Chtěla by raději být člověkem, nebo se vrátit do tmavých tunelů a pokračovat v transformaci v… v co vlastně?
„Asi bude mít hlad,“ ozval se Alex znovu. „Měli jsme jí něco vzít, třeba sýr.“
„Alexi!“
„Nebo pizzu. Sýrovou,“ nedal se rušit Alex. „Nebo třeba sýrové--“
„Alexi, to fakt není vtipné!“
„Copak si dělám srandu?“ Alex se díval do její rozzlobené tváře a pokrčil rameny. „Není moc problémů, které by se nedaly vyřešit nad spoustou nezdravého jídla.“
„Že nás to nenapadlo dřív,“ ozval se sarkasticky Angel. „Mohli jsme tenkrát na starostu zaútočit rýžovýma nudlema a zachránit sebe i svět před spoustou trablů.“
„No jo, ale to musí být to SPRÁVNÉ nechutné jídlo,“ rozvíjel teorii Alex. „Perfektně vyvážený podíl tuků, cukrů a soli.“
„Je skvělé vědět, že jsi se po těch letech VŮBEC nezměnil, Harrisi,“„ odpověděl Angel.
„Od tebe to zní, pane Zamračené Čelo,“ nedal se Alex.
„Nechci vás rušit,“ ozval se Spike. „Ale musím uznat, ač hodně nerad, že tady Opičák má asi pravdu.“
„Má?“ nevěřila Buffy.
„Mám?“ zajásal Alex.
„Ta holka byla zavřená skoro dvanáct hodin v naprosto cizím pokoji, takže teď asi bude vyděšená a určitě hladová. Takže přijít za ní s něčím na zub není až tak špatný nápad. Pizza asi ne, ta je tak na oslavu. Já nevím, co vy, holky, tak jíte? otočil se na Buffy a Fred.
„Tacos!“ vyhrkla Fred. „Nebo ne,“ pokračovala, když viděla jejich udivené výrazy. „To funguje asi jen u mě. Tak co třeba vafle? Nebo sušenky?“
„Chtěla jsem navrhnout zmrzlinu,“ řekla Buffy. „Ale sušenky zní líp. Amy se ptala po sušenkách, když se poprvé proměnila zpátky na člověka.“
„Takže, co třeba čokoládové? Holky mají rády čokoládu,“ řekl Spike. Když se k němu Buffy otočila s tázavým výrazem, zvedl v sebeobraně ruce. „Někde jsem to četl. Budu hned zpátky.“ Raději vycouval z chodby, zamířil do kuchyně a poskytl tak Alexovi pár minut k dobru, než bude muset vstoupit do jámy lvové.

Buffy opatrně vyvažovala tác v jedné ruce, když zaklepala na dveře. Bez odpovědi, tak otevřela dveře. „Amy?“ a vstoupili do pokoje.
Buffy položila tác na prádelník. Alex ji následoval a jeho srdce tlouklo jako splašené. Tohle je hloupé, letělo mu hlavou, není tu nic, čeho bych se měl bát. V mém úchylném světě je přeměna holky v obří krysu přece naprosto běžná… Ale já ji znám, znám Amy, a o na se mění přímo před mýma očima…
Amy nikde neviděli. Nebyla v křesle, nebyla na posteli. Ale z jednoho místa se ozývalo podivné škrábání a oni šli za zvukem. Dívka byla stočená do klubíčka v rohu pokoje a drápky ťukala na dřevěné obložení.
„Amy?“ zkusila to Buffy.
Dívala se na ně a pak najednou promluvila: „Ahoj Buffy! Ahoj Alexi!“ Zněla přesně jako ta namyšlená roztleskávačka, kterou kdysi byla.
„Ahoj Amy,“ řekla Buffy jemně. „Jak se cítíš? Jestli máš hlad, přinesli jsme ti sušenky a mléko.“
„Myslím, že ano,“ řekla Amy a vstala. Ale nenarovnala se, zůstala divně přikrčená a nahrbená. Doslova přecupitala drobnými krůčky k prádelníku Z talíře popadla jednu sušenku, držela si ji oběma rukama před pusou a začala ji okousávat. Alex ztěžka polkl a raději se díval jinam.
Buffy se posadila na roh postele. „Amy, chtěla jsem se tě zeptat--“
„Kde to vlastně jsem?“ přerušila ji Amy. „Tohle není tvůj dům.“
„Tohle je dům našich přátel. Jsi tu v bezpečí.“
„To si fakt myslíš?“ nepříjemně se zachichotala Amy.
„Samozřejmě, že jsi,“ ubezpečovala ji Buffy. „Amy, myslím, že bychom ti mohli pomoci s tvým… problémem.“
„Já má problém?“ Amy mluvila rychle, sekala jedno slovo za druhým a oči jí neklidně těkaly po místnosti. „Ty si myslíš, že mne tu nemůže najít, že? Najde mne. A tebe najde taky.“
„Stejně tu pořád budeš v bezpečí.“
Amy začichala a hrábla po další sušence. „Ona stejně nechce mne. Nikdy mne nechtěla. Chce tebe, Buffy. Ty jsi ta jediná. Chce jen tebe.“
„Co to znamená?“ našel Alex konečně odvahu.
„Ona na mne kašle. Ostatní jsou jí taky ukradení. Byl to jen trik, jak najít Buffy. Buffy je ta, co má Sílu. Jediné, co ONA chce, je Síla. Takže chce Buffy.“
„Na co?“ zeptala se Buffy. „Síla Přemožitelky není jako baterka, kterou vycucne. Je to mojí součástí.“
Amy se znovu začala smát. „Neuhodla bys. Ale vsadím se, že budeš překvapená.“ Amy najednou skočila do postele, přikrčila se ke zdi a začala se třást, jako zvíře v ohrožení.
„Můžeš nám říct…“
„Nemůžu!“ zaječela Amy najednou. „Nemůžu ti nic říct! Najde mne a zabije, když něco vyžvaním! Nedonutíš mne! Nedonutíš!“ Amy sebou zmítala a tloukla rukama do zdi.
„Amy, klid, uklidni se,“ tišila ji Buffy. „Nebudeme tě nutit k ničemu. Ale když si to rozmyslíš, řekni mi to, prosím. Můžeš tu zůstat a my ti pomůžeme. Nebo tě dovedeme do domu tvého otce.“
„Ne, prosím ne!“ rozplakal se Amy a její hlas najednou zněl mnohem více lidštěji. Nesmí mne takhle vidět!“

Buffy a Alex vycouvali z pokoje a zavřeli za sebou dveře.
„No,“ oddechla si Buffy. „To bylo… hm…“
„Příšerné?“ napovídal Alex. „Odporné? Groteskní? Děsivé? Hnusné?“
„Chtěla jsem říct zvláštní.“
Alex cítil, jak se mu ústa plní slinami a stěny chodby se začínají rozplývat před očima. Ztěžka polkl. „No, pro mne to bylo nechutné.“
„Ups,“ ještě zaslechl Spika a cítil, jak ho chytily pevné paže a strčily do nejbližších dveří. Alex s úlevou zjistil, že je to koupelna, klekl si před mísu a zvracel.
Po pár minutách křečí se mu udělalo trochu líp, zvedl hlavu a zjistil, že vedle něj stojí Spike a nabízí mu sklenici vody. Alex ji vděčně přijal, vypláchl si ústa a zbytek nalil za krk. Pak se pomalu postavil, chytil se umyvadla a potlačil další příval nevolnosti. Spike pustil studenou vodu a Alex strčil hlavu pod kohoutek. Po chvíli Alex nahmátl kohoutek a zastavil vodu. Spike mu podával ručník a když se Alex utřel, upír si ho vzal zpátky a pečlivě ho pověsil zpátky na věšák.
„To zvládneš, Opičáku,“ řekl Spike.
Alex si byl jistý, že to všechno Spike dělá dobrovolně. Buffy si ho asi vzala do parády a dala mu Buffyinu ‚Lekci slušného chování‘. Asi jako Rileymu nebo Angelovi, protože ti tři teď spolu vycházeli mnohem líp. Alex měl pocit, že má hlavu plnou písku, na jazyk se mu vyčurala kočka, celý život byl na draka, žena co miluje, ho nenávidí, on sám je uvězněný v příšerném domě plném divných lidí, upírů a démonů. Tohle byla poslední kapka.
„Spiku, přestaň mi tak říkat!“
Pak ztuhnul a přikrčil se. Spike vypadal překvapeně. Ta odbarvená krvopijka to nenechá jen tak, praští mne, bude na mne ječet nějaké svoje sprosťárny, bude do všeho mlátit a Buffy obviní zase mne, že jsem si začal. Život je na hovno.
„Dobře,“ řekl Spike.

* * *

Buffy stála váhavě před dveřmi ložnice Rileyho a Samanthy. Tohle bylo trapné. Paní Caprescu kontrolovala Sam asi před hodinou a donesla jí svůj proti-otročí lektvar. Od té doby neslyšeli z pokoje sebemenší zvuk. Asi usnuli, nebo tak, přemítala Buffy. Ale zároveň ji napadlo, že třeba potřebují být sami. Ona by určitě chtěla mít víc času se Spikem, kdyby byli od sebe takhle dlouho a násilně odděleni. Vlastně ona CHTĚLA víc času se Spikem a to co nejdřív, ale teď rozhodně nechtěla přerušit něco… intimního.
Spike a Angel jí stáli za zády a opět jen ‚pro případ‘. Alex raději vypadl s výmluvou, že musí jít zkontrolovat tu díru ve sklepě Magic Boxu a Fred probírala s paní Caprescu detaily ohledně pomoci Amy.
„Hádám, že po tom, co nám řekla Amy, bych si měla co nejdřív promluvit se Sam,“ mumlala si Buffy sama pro sebe. Pak se otočila na upíry. „Myslíte, že potřebují víc času?“
Angel se zamračil: „Buffy, něco není v pořádku. Já neslyším…“
Spike se na něj podíval, ale pak se zamračil taky. „Má pravdu, raději otevři ty dveře hned, lásko.“
Buffy tedy ani neklepala, rozrazila dveře a zalapala po dechu.
„Buffy?“ ozval se Spike, ale ona neodpověděla. Jen cítila, jak se oba upíři protáhli kolem ní.
„Do hajzlu, měl jsem to VĚDĚT! Ten PARCHANT nevděčnej! PODRAZÁK! KŘIVÁK!“ klel Spike a vztekle nakopl křeslo, až přeletělo celou místnost.
Ložnice byla prázdná, okno otevřené. Riley i Sam byli pryč.

* * *

„Pohni sebou, Spiku, jdeme!“ křičel Angel, jednou nohou už venku z okna.
„Počkat!“ protestovala Buffy. „Jdu s váma…“
„Ne, Buffy,“ bránil jí Angel. „Nevidíš, že je to past?“
„To je přesně to, co chce, lásko,“ podpořil ho Spike a odstrčil Buffy. Stěží potlačoval vztek nad Rileyho zradou. „Budou čekat tebe, nebudou čekat nás,“ dodal s divokým úšklebkem.
Podívala se na Angela a hledala u něj podporu, ale ten jen zavrtěl hlavou. „Jdeme za nimi, Buffy. Nestačila bys nám…“ Buffy bezmocně zvedla ruce v gestu, že se vzdává. No, nakonec vědí, do čeho jdou a jako upíři jsou vůči tomu Doktorově kouzlu imunní. „Běžte.“
Angel ani nečekal na její svolení, vyhoupl se z okna a měkce dopadl na trávník, Spike vyskočil hned za ním a oba se rozběhli do tmy.
„Buďte opatrní!“ volala za nimi Buffy. „Vraťte se hned zpátky! A ne, že se dostanete do nějakých trablů!“ Pak se zarazila. Ježiš, zněla jako nějaká bláznivá matka a ne jako Přemožitelka. Sakra!

Spike s Angelem ani nemuseli nějak zvlášť složitě sledovat stopu a zamířili přímo k dřevěným dveřím vedoucím do starého sklepa. Tunely. Samozřejmě, vždycky to byly tunely. Typické pro démony, vždy příhodné pro únik nevítaných návštěvníků, možná únosců, ale nikde nebyly známky toho, že by ti dva opustili pokoj nedobrovolně.
Spike soptil. Udělali z nich blázny, ze všech. Nejen že se nechal napálit on, dokonce přiměl své kamarády, aby pomohli tomuhle podrazáckému vojákovi! Donutil se ke klidu. Na tuhle akci bude potřebovat čistou a jasnou hlavu. Ale až toho bastarda najdou, to už bude něco jiného…
„Já tomu hajzlovi věřil,“ vrčel Spike, když rozrazil dveře sklepa a vklouzl do chladu a tmy podzemních tunelů. „Věřil jsem mu! Jenom proto, že je to zatracený člověk, jsem mu uvěřil!“
„Vítej v mém světě,“ řekl Angel a v očích se mu žlutě zablesklo.

* * *

Buffy pomalu sešla ze schodů a proklínala svou bezmoc. Našla Fred v kuchyni, jak opět něco zuřivě datluje do svého laptopu.
„Kde jsou všichni?“ zeptala se. Teď teprve pochopila, jak se asi celou dobu cítí Dawn, když je věčně někde odstrčená mimo dění. Není divu, že tak občas vyvádí.
„Paní Caprescu šla do obchodu, Clem je asi s Grakem a Charles by se měl co nevidět vrátit s nějakými novými informacemi,“ odpověděla Fred, posunula si brýle na nose a konečně se na Buffy podívala. „Kde jsou chlapi? Teda upíři… no, víš jak to myslím.“
Buffy se posadila za stůl. „Dobrá… Riley a Sam jsou pryč. Zmizeli,“ mávla rukou. „Pfff, jen tak.“
„Oh, můj bože! Jak se to mohlo stát? Byli uneseni?“
„Nevypadá to tak. Prostě tam nejsou. Je to tak trochu podezřelé. Angel se Spikem se jim vydali po stopě,“ řekla Buffy a natáhla se pro pár chipsů. „Nemohli se dočkat, až vyrazí a vyskočili rovnou z okna.“
„Ooo, tak to pro ně musí být zábava!“ řekla Fred s nadšeným úsměvem. Na udivený Buffyin pohled s to pokusila vysvětlit: „Vždyť víš, být zase na lovu. Teď jsou oba dva na té správné straně, ale instinkty predátorů jsou stále v nich. Už normálně neloví, teda lidi pro jídlo nebo zábavu. Protože to by nebylo správné.“
„Aha,“ řekla Buffy. „Nikdy jsem o tomhle tak nepřemýšlela. Myslela jsem, že je to něco jako ‚jen mezi náma chlapama‘„.
„No, spíš ‚mezi náma upírama‘,“usmála se Fred.

* * *

Navzdory uplynulým desetiletím Angel se Spikem během okamžiku zapadli zpátky do bývalých zvyků jejich společného lovu. Angel první, Spike dva kroky za ním, neslyšně jako dva temné stíny procházeli tunely. Mít Starého Pána zase nablízku, kdy každý jeho pohyb Spike kopíruje svým vlastním, bylo pro odbarveného upíra jako vrátit se o sto let zpátky. Věděl, že cokoliv ucítí on, ucítí i jeho ‚předek‘, dorozumívali se jen pohledy, přikývnutím hlavy, jinými tolik známými signály. Bylo to téměř uklidňující.
Uklidňující, až na ten svíravý pocit v žaludku, když jim oběma došlo, kam jejich cesta vede. Naděje v to, že ten přerostlý skautík jednoduše sbalil svou nalezenou ženu a vypařili se z města, se rozplynula. Finn a Samantha mířili přímo do Doktorova doupěte.
Otázka byla - proč? Jak daleko až hodlá ten nepoučitelný voják dojít?

* * *

„Jak je to ještě daleko?“ syknul Riley. Sam stiskla jeho velkou, teplou ruku. Tunel byl tmavý, spoře osvětlený a oni těžko ve tmě rozeznávali jeden druhého, ale Sam si dokázala představit jeho výraz. Nic nebylo lepší, než společné dobrodružství a Sam v duchu jásala.
„Už jsme blízko,“ šeptla a prsty jí klouzaly po zdi a hledaly známé značky. Riley ji pobízel ke spěchu a neustále se ohlížel přes rameno, aniž by jí vysvětlil, kdo by je pronásledoval.
Nikdy v životě se necítila tak šťastná, než když se probudila a uviděla jeho obličej, jak se nad ní sklání. A zároveň cítila, že je volná. Ten nesnesitelný tlak, mlha, která jí týdny zastírala mozek, byla pryč, jako by nikdy neexistovala. Najednou cítila, jako by něco prasklo a ona se dívala do Rileyho očí.
„Riley!“ rozplakala se. „Já věděla, že si pro mne přijdeš!“
Držel ji pevně a pomalu kolébal, než se uklidnila. Líbal na tváře a ústa, jemně hladil rozcuchané vlasy. Sam byla jako v nebi, když byla v jeho náručí, nic jí nemohlo ublížit. Ale po chvíli jí její muž zašeptal do ucha: „Sam, potřebuju, abys pro mne něco udělala.“
„Cokoliv.“ Usmála se na něj a rychle si stírala slzy z tváře. Zatraceně, byla přece voják a ne nějaký ubrečený civilista! „Cokoliv, vždyť to víš.“
„Tohle by mohlo být pro tebe těžké,“ jeho výraz najednou zvážněl. „Potřebuju, abys mne odvedla k Doktorovi. Musím s ní mluvit.“

* * *

Najednou se Spike zarazil, natáhl ruku do jedné tmavé odbočky a vytáhl vysokého, vychrtlého démona, který se sesunul na zem, kostnaté pěsti sevřené v obraně. Angel neviděn zmizel ve stínech.
„Chalky,“ řekl Spike. „Co tu, ksakru, hraješ za podivné hry?“
Bělovlasý bledý démon se ještě víc přikrčil. Měl vystouplý nos, výraznou bradu, pichlavá černá očka, která zmateně přeskakovala z upíra zpátky do tmy, jakoby odtud čekal nějakou záchranu. Chalky byl oblečený do rozervaných špinavých riflí a stejně ušmudlané džínové vesty, která odhalovala vyzáblý potetovaný hrudník a paže.
„Sleduješ mne snad?“ zeptal se Spike podezřívavě.
„To bych nikdy neudělal, chlape!“ kňoural Chalky. „Jenom jsem se procházel. Pro zdraví.“ Zkoušel se posadit, ale Spike ho kopancem srazil zpátky.
„Pro zdraví, jo? Proč ti nevěřím?“ odpověděl Spike a jeho oči se zle zablýskly. „Pro koho děláš, Chalky? Vinnieho Zubouna? Trolla Rogera? Nebo možná… Doktora?“
„Doktor?“ pokoušel se protestovat démon. „Jaký doktor? Tady je nějaký doktor?“
Spike na okamžik vyhledal Angelovy oči. Příležitost zaťukala a Angel odhadl, že přišel čas přitlačit. Vystoupil ze stínů, upíří tvář nasazenou.
„Co tě zdrželo, Spiku?“„ zeptala se a ignoroval Chalkyho vystrašené zalapání po dechu. „Kdo je ten ubožák?“
„Zatracený nájemný práskač,“ zavrčel Spike. „Příliš hloupý, aby nám byl k něčemu dobrý.“
Angel zvedl Chalkyho ze země a přitiskl ho na zeď. Popadl jednu jeho ruku a začal si ji pečlivě prohlížet. „To ale neznamená, že není tak úplně bezcenný,“ poznamenal. „Musíš myslet v širších souvislostech, Spiku,“ a ukázal na démonovo tetování. „Hezká práce.“
„Díky, dole ve městě je jeden salón…“
Spike se zašklebil a ukázal zuby. „Vidím, co myslíš, kámo,“ řekl a zkoumal druhou Chalkyho paži. „Tohle by vyneslo pár zlatejch.“
„Která se ti líbí víc?“ zeptal se Angel a jen tak mimoděk zakroutil démonovi bolestivě rukou.
„Já ti nevím,“ hrál Spike Angelovu hru. „Tady tohle je moc hezký, umělecký, to se mi líbí.“
„Možná bychom si měli vzít obě. Asi budou trochu špinavý od krve, ale prachy jsou prachy...“
„HEJ!“ zmítal se Chalky. „Počkejte! Vzít co? Jste snad šílení? O čem to mluvíte?“
„Zavři hubu!“ nakopl ho znovu Spike. „Měl jsi šanci, ale prošvihls ji.“ Podíval se na Angela: „OK, takže na můj signál oba trhneme…“
„NE! Počkejte! Dělal jsem si srandu!“ ječel Chalky. „Srandu, jasný? To se ví, že znám Doktora! Donesu jí vzkaz! Cokoliv, není problém. Vlastně jsem teď mířil přímo za ní, takže vám rád prokážu laskavost, hm… pánové.“
Spike drapl démona pod krkem, praštil s ním o zeď a zíral mu přímo do očí. Angel stál přímo za ním a vrčel. Chalkyho oči splašeně poletovaly z jednoho upíra na druhého a ohryzek mu strachy zběsile pumpoval nahoru a dolů.
„Žádné podrazy, Chalky,“ varoval Spike vyděšeného démona. „Chceme vidět Doktora. Vezmeš nás k ní.“

Upíři následovali svého nedobrovolného průvodce skrz tunely, které nakonec vyústily v něco, co vypadalo jako nějaký druh dvorany veřejné budovy. Angelovo obočí – tradičně zamračené – překvapeně vyskočilo. Už tady někdy byl. Co to je? Byla tu slabá, povědomá vůně…
„Takže,“ odkašlal si Chalky. „Vy chcete dělat obchod s Doktorem? Protože ona moc s upíry nespolupracuje, to byste měli vědět. Nic osobního, ale…“
„S námi bude,“ odtušil Angel.
„Učiníme jí nabídku, kterou nelze odmítnout,“ navázal Spike.
Chalky se na ně podíval zvědavě přes rameno. „Jaký druh nabídky? Měli byste být opatrní, ráda hraje tvrdou hru, nerada smlouvá.“
„Dáme jí něco, co chce,“ řekl Angel.
„Něco, za co bude ochotná vyklopit spoustu prachů,“ dodal Spike.
„Se vším respektem pánové, ale vy nevypadáte jako velcí hráči,“ řekl hubený démon. „Co nabízíte?“
„Přemožitelku,“ odpověděl Spike.

„Bezva, jen mne nechte mluvit, jo?“ šeptal Chalky. „Musíme projít přes tohle,“ ukázal démon na masivní dubové dveře.
„Nezklam mne, Chalky, nebo budeš litovat,“ zasyčel mu Spike do ucha.
Hubeňour zaklepal na dveře. „Hej, Gargu, to jsem já, Chalky!“„
Dveře se otevřely a v nich stál obrovský Fyarl a blokoval vchod.
„Jak to jde, Gargu? Tihle dva týpci chtějí dát řeč s šéfkou. Důležitý. Beze srandy.“
Fyarl na ně chvíli nehybně zíral svýma mrňavýma rudýma očima, ale pak se přece jen pohnul, ustoupil a otevřel dveře pořádně.
Spike a Angel následovali Chalkyho do místnosti, která kdysi byla zřejmě nějakou kanceláří. Garg za nimi práskl dveřmi a když se oba upíři otočili, viděli, že dveře jsou oplátované masivní ocelí a opatřené automatickým zámkem.
„Díky, kámo!“„ otočil se Chalky na Garga. „Myslím, že šéfka bude… ups!“ Chalkymu podklesly nohy, když na jeho rameni přistála obrovská Fyarlova tlapa.
Ze tmy se vynořilo asi deset Fyarlů a obklopili upíry. Pár se jich oddělilo a někam vlekli vyděšeného a ječícího Chalkyho. Jeden démon něco zabručel a Angel se otočil tázavě na Spika.
„Říká ‚jít‘,“pokrčil Spike rameny. Následovali tedy Fyarly k dalším podivným dveřím. Fyarl otevřel dveře, mávl dovnitř a zase něco zabručel.
„Říká ‚čekat‘,“ přeložil Spike.
Angel se Spikem vešli do místnosti, která připomínala spíš kumbál, na zemi vrstva prachu, jakoby ji nikdo už hodně dlouho nepoužíval. Dveře zaklaply, upíři se na sebe podívali a vrátili se oba naráz ke svým lidským tvářím.
Nezbývalo než čekat.

* * *

„Fajn,“ šeptala Samantha. „Jsme tady. Jen se sem postav a čekej, oni tě uvidí. Nedej znát jakýkoliv strach.“
Riley ji objal, políbil a zašeptal do ucha: „Čekej tady, když se do hodiny nevrátím, potkáme se u místa, kde jsme posledně odlítali, pamatuješ? Když nepřijdu další dvě hodiny, vrať pro mne s posilami, ano?“
„Ale já bych ti mohla…“ začala.
„Ne!“ políbil ji Riley. „Vážně. Nechci, aby tě chytila znovu. Slib mi to.“
„Jestli je to, to co chceš.“
„Až to tady skončí, vrátíme se domů a všechno bude zase jako dřív, slibuju.“

* * *

„Dělej, já vím, že chceš,“ řekl Angel.
„Zmlkni,“ odpověděl Spike a začal přecházet po místnosti sem a tam. Ve skutečnosti by nebylo pro ně tak těžké, aby se odtud dostali. V první řadě tu byl poměrně velký vstup do ventilační šachty a dveře taky nevypadaly, že něco vydrží. Angel přemýšlel, jestli jsou Doktořiny poskoci opravdu tak hloupí, nebo je to jen nějaký druh testu. Zatím jejich jediným problémem bylo zabití času a on nebyl zrovna v náladě na nějaké meditace. Navíc, když zdroj zábavy byl po ruce.
„Ale jdi. Nudím se a tebe to baví! Kdybych měl tužku, tak si kreslím. No tak, Spiku…“
Spike si povzdechl a začal:

Častokrát ve mně krásná tvář ta drahá
S nadějí věrnou odhodlání vznítí,
Na nepřítelku svoji útočiti
Pokorou, něhou, slovem, které zmáhá.

Před jejím zrakem však má mysl váhá.
Neb úděl můj, mé sudby všechny niti,
Mé dobro, zlo, mou smrt i moje žití
Jí v ruce dal pán veškerého blaha.

Pak slova stísněná i bázlivá,
Jimž rozumím jen já, se na rtech tvoří,
Tak hluboce mnou láska zachvívá.

Tu poznávám, že v lásce jako v hoři
Oněmí jazyk, duch se zatmívá.
Kdo vypoví, jak hoří, málo hoří.

Ta tvář a soucit, rozestřený na ní,
Ať už to byla pravda nebo klam:
Jak div, že jsem chytl na potkání,
Byl-li troud lásky ve mně přichystán?

Když přicházela, když se kolem brala
Šla jako anděl, a když promlouvala,
Jako by někdo z nebe promlouval.

Bylo to pro mne božské navštívení,
Živoucí den, a i když se dnes mění,
i když luk klesá, rána trvá dál.

„Spokojenej?“ zahučel, když dorecitoval.
„Jo,“ mlaskl Angel.
Nastalo na chvíli ticho, které přerušilo až Spikovo opětovné popocházení.
„Spiku, můžeš toho nechat?“ žádal Angel. „Doháníš mne k šílenství. A ty VÍŠ, že mne nechceš vidět vytočeného.“
„No jo,“ zabručel Spike. Sedl si na zem vedle Angela a začal prohledávat kapsy. „Promiň,“ řekl, když dokončil prohlídku. Z jedné kapsy vylovil poslední zmuchlanou cigaretu, rozlomil ji na půl a nabídl Angelovi.
„Co to…“ zabručel Angel, ale pak si přece jen vzal. „Díky,“ popotáhl slastně, když mu Spike připálil.
„Jak dlouho myslíš, že tu budeme čekat?“ zeptal se Spike.
„Pár hodin, řekl bych. Chce, abychom si mysleli, že je děsně důležitá.“
Spike se bavil vyfukováním kroužků a pak si začal pohrávat se zapalovačem.
„Ještě jedna věc,“ ozval se mladší upír, když si kreslil prstem do prachu. „Kdybych náhodou usnul, nezapomeň mne vzbudit.“
Angel se na něj chvíli díval. „Jasně,“ řekl nakonec. „Není problém.“

* * *

Riley stál u vchodu, jak mu ukázala Sam. Strčil ruce do kapes, aby nebylo vidět, jak se mu třesou a snažil se tvářit nezaujatě. Nečekal dlouho. Dveře se otevřely a Riley se díval do tváře malého zeleného Pakik démona.
„Co sssi přeješšš?“ syčel Pakik.
„Chci vidět Doktora. Ona ví, kdo jsem.“
Démon na něj zíral podivně prázdným výrazem. Riley potlačil třes a přemýšlel, jestli Sam taky vypadala tak… otupěle. Pakik přikývl jako odpověď na povel, který slyšel jen on sám a otevřel dveře.
„Pojď.“
Finn prošel dveřmi a v duchu vzdal díky, že se vzdal myšlenky, si cestu dovnitř probojovat. Místnost byla plná Fyarlů. Rileymu nezbývalo, než čekat, zatímco Pakik odhopkal na svých tříprstých nožkách někam dalšími dveřmi.
Nakonec se dveře přece jen otevřely a Pakik ho zval znovu.
„Vssstup.“

* * *

„Ne.“
„Ale no tak. Jen zabijem čas a udrží nás to vzhůru,“ dožadoval se Angel. „Děsně se nudím.“
„Já si na nic nevzpomínám.“
„Kecáš. Ale no tak, Spiku. Nějakou dlouhou a ať je tam příroda. A rozhodně žádného Wordsworthyho.“
Spike se mračil, ale pak to vzdal. „Dobrá, když pak přestaneš otravovat.“
Angel se zavrtěl, našel si pohodlnou polohu a zavřel oči. Opřel si hlavu pohodlně o zeď a zaposlouchal se do Spikova sytého, příjemného hlasu. Bylo to tak dávno, co ho slyšel zpívat naposledy…

Ten, kdo jedenkrát poznal tu zem, navždy patří k ní.
Tu zem, jejíž píseň jak džbán duši tvou naplní.
Když se kvetoucí vřes zrcadlí v hladinách jezerních,
věčný čas všechny legendy dávné si ukrývá v nich.

Pojď poslouchat písně, co na kopcích déšť vypráví,
když se kapradí dotýká mraků, padá do trávy.
V jeho písních vždy zaznívá naděje, radost i žal.
Nitky příběhů minulých dob, co čas s sebou vzal.

Pojď se na chvíli podívat tam, kde život je sen,
do kopců, když v nich vychází slunce a noc mění v den.
Když se modravé paprsky řek zatřpytí v údolích náhle cítíš,
že starosti tvé se utápí v nich.

Spikův hlas byl zpočátku nesmělý, ale s každým tónem se zjasňoval a nabýval na jistotě. Jak Angel naslouchal, melodie a slova ho vedly pryč, z tohohle hnusného, špinavého místa, z téhle ošklivé, hlučné země, která se ani po sto letech nestala jeho domovem. Píseň odnášela smutek z jeho srdce a Angel, Liam, se ve své mysli vrátil do dob svého nevinného mládí, chůviny náruče, zelených kopců a ranních mlh, zpátky domů, do Irska.

* * *

Riley následoval démonské dveřníka do obrovského, spoře osvětleného prostoru s dřevěnou podlahou a holými zdmi, vysoký strop se ztrácel někde nahoře ve tmě. Místnost na jedné straně končila asi metr vysokým a osm metrů širokým pódiem. Na něm stál stůl a za ním mohl Riley zahlédnout nějaké elektronické zařízení, ale jaké, to nedokázal rozeznat, přítmím jen občas zablikaly červené a zelené kontrolky.
Překvapeně se rozhlížel kolem sebe. Doktor zjevně nebyla Fyarl nebo jeden z těch přihlouple se tvářících démonů, kteří stáli strategicky rozmístění kolem zdí. Najednou ale zaslechl plazivý, šustivý zvuk, který mohl vydávat jen had. Hodně VELKÝ had.
Vojákem proběhlo zamrazení a celý ztuhl. Teď, když ten okamžik nastal, se bál podívat. Bál se toho, co uvidí. ale to bylo dětinské. Měl přece PLÁN.
„Hm,“ řekl ženský hlas. „Dneska musí být můj návštěvní den.“
Riley se otočil za hlasem a cítil, jak je proti své vůli tažen blíž k… Ní.
Byla mimo jeho zorné pole, takže musel zvednout hlavu. Zpočátku se nemohl zorientovat, na její tváři bylo něco divného. Hodně divného. A ten způsob, jakým stála… Riley ztěžka polkl.
Neměla nohy, její tělo bylo hadí a ona, vztyčená do výšky, se mírně pohupovala v téměř hypnotickém rytmu. Hlavu jí zakrývala kovová maska, mohl zahlédnout pouze upřené oči, ale když mluvila, ústa se nepohybovala.
Ale to nebylo to, co ho přinutilo křičet hrůzou, padnout na kolena, zběsile bušící srdce sotva zvládalo nápor adrenalinu.
Ach, Bože… Ach, Bože… Bože… To je nemožné… To nemůže být pravda… Nemůže… Ach, Bože.
Tělo zpola zakrýval špinavý a omšelý laboratorní plášť, ale její ruce – silné, bledé, tak schopné – on ty ruce znal. Tu jizvu na hřbetu ruky, kam ji kdysi kousl pes a ona se jich od té doby trochu bála…
Byly to ruce Maggie Walshové.
„Vítejte, agente Finne,“ řekla Doktor.
Svět se zatočil a Riley Finn slyšel sám sebe křičet strachem.

* * *

Clem hrál ve sklepě s Grakem karty a právě ho zasvěcoval do tajemství pokru, což velmi pomalu myslícímu Fyarlovi moc nešlo, když Clem uviděl na schodech Buffy.
„Cleme? Můžeš na chvilku, prosím?“ prosila ho Přemožitelka. „Nechci jít až přímo k vám a děsit Graka.“
„Jasně. Budu hned zpátky, Graku, jo?“ řekl Clem, věnoval Fyarlovi uklidňující plácnutí přes rameno a šel k Buffy.
„Co pro tebe můžu udělat, Přemožitelko?“
„Angel se Spikem jsou pryč příliš dlouho a já už nejsem ochotná čekat ani minutu. Jdeme pro ně.“

* * *

Slunečních paprsků s večerem ubývá,
pod tebou ve skalách ptačí křik doznívá.
I když znáš spoustu míst od Brisbane po Londýn,
vždycky zpátky přicházíš k útesům u Dooneen.

Je to nádherný kout v podzimní podvečer.
Prudký příboj dobývá drsný břeh jižní Clare.
Tichý záliv u Kilkee je jak stříbrný klín,
v němž se z dálky zrcadlí štíty skal u Dooneen.

Zvedni svůj pohled výš až na úbočí hor,
spatříš louky plné kvítí, jež se táhnou za obzor.
Slunce západ prodlouží útesům černý stín.
Tolik krásy nabízí tenhle kraj u Dooneen.

Když se Spikův hlas vytratil, vrátil se pomalu a nerad do přítomnosti i Angel.
„Jedno téhle písničce nemůžu upřít,“ povzdechl si Spike. „Vždycky, když to slyším, je to jako vrátit se domů. Skoro cítím ten vítr ve tvářích…“
„Jo,“ brouknul Angel a přetřel si dlaněmi obličej, aby vyhnal poslední známky svého snění. „Já taky.“
Spike zíral na své ruce. „Myslíš na to někdy? Vrátit se zase zpátky?“
„Ne. Všechno tam musí být tak… jiné.“
„Možná je to tak lepší. Nic ti to nebude připomínat.“
„Stejně by připomnělo… Ale mimochodem,“ řekl Angel a natáhl si nohy pohodlně před sebe. „Všiml sis, že dneska už nikdo jen tak nerecituje nebo nezpívá? Tak trochu mi to chybí.“
„To mi povídej!“ přitakal Spike. „Ty dnešní děcka sotva čtou. Já nevím, co je v té zatracené škole učí, ale…“
Nedořekl, protože je přerušil nějaký skřípavý zvuk. Oba upíři byli rázem ve střehu a dva páry žlutých očí sledovaly ostražitě ústí ventilační šachty. Podlahu zasypal déšť úlomků a prachu, víko dopadlo na zem a do místnosti nakoukl zelený obličej nějakého démona. Angel viděl, že se Spike uvolnil a tak se i on vrátil ke své lidské podobě.
„Eddie! Rád tě vidím!“ zdravil Spike.
„Čau, Spiku,“ zadrnčel Eddie zpátky. „Jak je?“
„Eddie, tohle je Angel, Angele - Eddie.“
„Jak se máš?“ kýval Eddie přátelsky.
„Nemůžu si stěžovat,“ odpověděl Angel a proti své vůli se začal usmívat. „A ty?“
„Taky dobrý. Tak co, kluci, chcete pryč?“

* * *

„Agente Finne,“ předl Doktorův hlas zpoza masky. „Zklamal jste mne. Takhle se voják nechová.“
Srdce mu bušilo o závod, jak se pozpátku snažil uniknout z jejího dosahu. Nakonec narazil na zbytky křesla a málem přepadl dozadu. To ho přinutilo se aspoň trochu vzpamatovat. Zíral nahoru na Doktora, na její hadí tělo vzepřené do výšky na masivním svalnatém ocase. Ruce – JEJÍ ruce – v kapsách laboratorního pláště. Otřásl se.
„Kdo… Kdo jsi?“ Riley se snažil o sebekontrolu. „Já nevěřím, že… ty nejsi ona… nejsi…“
„Ale ano, jsem. Ona je. MY jsme.“
Co to, sakra, mělo znamenat? Ale tohle nebyl JEJÍ hlas, to věděl jistě. JEJÍ hlas znal stejně dobře jako hlas vlastní matky.
„Nevěřím ti,“ řekl. „Jestli jsi… jestli jsi ona, tak si sundej masku. Ukaž se mi.“
Nevěděl, co čekal, ale smích to nebyl určitě.
„Nemyslím, že to můžu udělat, agente Finne,“ řekla Doktor a trochu víc se k němu nahnula. Rileym proběhla další vlna šoku, když zjistil, že se za maskou skrývají zcela lidské, hnědé oči. Ale ONA, jeho nadřízená, Maggie Walshová, měla modré oči, ne? „Vidíš,“ pokračovalo stvoření. „Tohle není maska…“

* * *

„Díky, Eddie, za nabídku,“ odpověděl Spike. „Ale musíme mluvit s Doktorem, zjistit, co se děje, najít toho zatraceného vojáka a…“
„A vyřídit si to s ním,“ dodal Angel.
„Fajn, chápu. Ale raději si pospěšte. Přemožitelka přichází.“
Spike zaklel.
„No, myslím, že jsme s tím měli počítat,“ řekl Angel.
„Tak to abychom si fakt pohnuli,“ namířil si to Spike ke dveřím. „Odtud se dostaneme snadno. Ale já chci vědět, jaký měl ten bastard plán a pak mu vyrvat tu jeho křivou páteř z těla!“ Angel zvedl obočí a Spike s povzdechem dodal: „Obrazně řečeno.“
„Máme uvnitř svého člověka… ééé… démona,“ řekl Eddie. „Když budou potíže, dostane vás ven. Mám vám dát tohle,“ hodil Eddie upírům dva malé předměty. „Tajné zbraně. Pro případ nebezpečí.“
„Hej, skvělý!“ zajásal Angel, když zjistil, co má v rukách.

* * *

Buffy nesla meč, kuši zavěšenou na zádech a vedla svou malou, ale po zuby vyzbrojenou armádu tunely. Nenáviděla tyhle pitomé tunely. Proč si nemůžou záporáci zřídit svoje úkryty někde na povrchu? Když o tom tak začala přemýšlet, jeden z mála z těch ‚zlejch‘ byl na relativním světle Spike. Ten původní, zlý Spike… Spike… s těmi hebkými rty a tak šikovnýma rukama... Z myšlenek jí vytrhl nejbližší roh. Tedy, když za tím rohem do něčeho… někoho narazila a spustila tak malý dominový efekt. Do zad jí vrazil Alex, do Alexe Gunn a do Gunna Clem. Jako v té pohádce o řepě… Tmou zařinčely zbraně a nadávky.
„Sam?“ nevěřila svým očím Buffy.
„Buffy? Alexi?“ Sam vstala ze země, kde celou dobu seděla a čekala na Rileyho. „Co tu DĚLÁTE?“
Buffy byla na okamžik beze slov. Pak cítila, jak jí začíná vřít krev. Co ONA tu DĚLÁ? Tohle bylo její město, sakra! Sam byla ta, která sem s Rileym v zádech vtrhla, nevítaná, nečekaná a spustila tuhle lavinu událostí!
„Kde je Riley?“ dožadovala se vztekle.
„Šel dovnitř,“ odpověděla Sam nejistě, zmatená Buffyiným ostrým tónem. „Potřeboval kvůli něčemu vidět Doktora…“
„To se vsadím, že potřeboval,“ ozval se Alex.
„Řekl, ať tu počkám,“ řekla Sam a prohrábla si vlasy třesoucími se prsty. „Ale už je pryč dlouho a já se začínám bát.“
„Začínáš bát?“ Buffy se snažila uklidnit a opakovala si, že to není chyba Sam, že její podráždění je vyvoláno Rileyho podlostí a obavami o Spika. Pokusila se o přátelštější tón. „Jak moc si toho pamatuješ?“
„Moc ne,“ oči Sam překryl stín. „Celé je to jako v mlze. Slyšela jsem ji ve své hlavě a nemohla jsem dělat nic, co mi výslovně nepřikázala. Cítila jsem se tak sama…“ hlas se jí zlomil a Sam objala sama sebe. „Ale tam někde hluboko jsem věděla, že si pro mne přijde, prostě jsem to věděla.“
„Hm, romantické,“ podotkl kousavě Alex a pohupoval si sovou obrovskou sekerou. „Dojemné. Zmínil se ti vůbec ten tvůj Lancelot, že o pomoc požádal NÁS?“
„N-ne,“ řekla nejistě. „Řekl, že zaplatil nějaké démonce za to zlomení kouzla…“
„Řekl CO?“ Clem byl vzteky bez sebe a Buffy ho musela začít uklidňovat.
„Cleme, ona to tak nemyslela, neví vůbec, co se stalo,“ tišila ho. Pak se otočila znovu k dívce: „Sam, Riley přišel za námi, abychom mu pomohli tě najít. Paní Caprescu, Clemova máma, mu prokázala laskavost, ani ve snu by ji nenapadlo si za to vzít peníze. A Riley se nikdy ani slovem nezmínil o nějakém ‚obchodě‘ s Doktorem.“
„Oh,“ Sam vypadala překvapeně. „Možná… možná jsem mu špatně rozuměla…“
Buffy spolkla kousavou poznámku. „Na tohle teď nemáme čas,“ řekla nakonec. „Musíme najít Spika s Angelem. A Rileyho, ať už se snaží o cokoliv. Kam přesně šel, Sam?“
Je tu vchod, asi deset metrů odsud. Ale nedostanete se dovnitř, i když jste tak ozbrojení.“
„Uvidíme,“ odpověděla Buffy a rty se jí stáhly do tenké čárky.

* * *

„Ale dost těch her,“ řekla najednou Doktor. „Mám jiné věci na práci. Přišel jsi sem s nějakou nabídkou. Co chceš na oplátku?“
Riley polknul. Jasně. Obchod. Oba mají něco, co chce ten druhý.
„Já chci…“ Riley se přinutil, aby jeho hlas zněl rozhodně. „Chci ta vejce.“
„Ale ta vejce byla zničena,“ její hlas byl téměř škádlivý, ale Rileymu stály hrůzou chlupy na ruce.
„Víš moc dobře, že to nebyla Suovoltí vejce,“dodal si odvahy. „Pořád je máš.“
„Možná… A za ty vejce my nabízíš co?“ Riley to nevěděl určitě, ale měl pocit, že se Doktor za tou maskou usmívá.
„Přemožitelku.“
Zasyčela a znělo to… vítězoslavně?
„Přemožitelka! Nakonec přece jen moje!“

* * *

„Co je to za zbraň?“ ptal se Spike. Jako odpověď mu ji Angel hodil. Byla vyrobená z jasně zeleného a oranžového plastiku a přesně mu zapadla do dlaně. Malá dětská vodní pistolka naplněná průzračnou tekutinou….
„Není to svěcená voda, že?“ řekl a držel hračku štítivě dvěma prsty.
„Ne,“ zašklebil se Eddie. „Lektvar úžasné paní Cé. Trojnásobně silný protiotročí zázrak, okamžitý a trvalý efekt,“ smál se démon a napodobil vlezlý hlas moderátora teleshoppingu.
„Dobrý bože, to je zatraceně dokonalé!“ zajásal Spike a protočil pistolku kolem prstu jak westernový hrdina.
„A Doktor se nedostane moc daleko bez svých poskoků…“ odtušil Angel.
„Bezvadný,“ řekl Spike. „Díky moc, kámo, tohle se rozhodně bude hodit.“
„Asi bychom měli jít,“ pobízel Angel Spika ke spěchu. S tou plastikovou hračkou v ruce si připadal jako blbec, ale doufal, že to bude fungovat.
Spike zamával na Eddieho a ten zase zmizel ve ventilační šachtě. Oba upíři se zastavili před dveřmi a Spike se tázavě zadíval na Angela. Angel si krouživým pohybem uvolnil ramena a krk a na jeho kývnutí oba upíři zasadili dveřím mohutný kopanec. Dveře vyvrátily a spadly na zem.

* * *

Buffy stála před vchodem do Doktorova doupěte, meč opřený o zem a zabušila na dveře. Po chvíli se ozval zvuk odemykání a dveře se otevřely. V nich stál malý ještěří démon a tázavě se na ni díval.
„Co chceššš?“ zasyčel.
„Očekává mne,“ řekla Buffy jednoduše.
Dveřník na ni zíral nemrkajícíma očima, jeho výraz a okamžik zmatněl, ale nakonec přece jen otevřel dveře a pokynul: „Vítej, Přemožitelko.“

* * *

„Tvoje nabídka je lákavá, agente Finne,“ řekla Doktor. „Více než lákavá. Ale možná tě překvapím. Mám i jinou nabídku.“
„Cože?“ Riley byl překvapený. Co to má znamenat? Proč to neřekne přímo? Bože, jak on nenáviděl démony! Nikdy nejednají na rovinu.
„Vypadá to, že nejen ty jsi podnikavý v tomto oboru,“ řekla. V jejím hlase zaslechl lehce pobavený podtón, proklatě. „I jiní mne navštívili se úplně stejnou nabídkou.“
„Tak to se tě snaží podvést,“ řekl zoufale. On POTŘEBOVAL ta vejce! Tahle zatracená vejce byla jeho jízdenkou domů! Sbalí je, vezme Samanthu a tohle zatracené město ho už nikdy neuvidí. „JÁ jsem ten, se kterým bys měla jednat. Profesorka Walshová by to věděla. Já jsem ten jediný, který ti může dodat Přemožitelku!“ Riley si dodal odvahu a podíval se jí do tváře: „Protože ona mi věří!“

* * *

Buffy přešla přes práh a zastavila se. Před ní se tyčila masa přibližně deseti otupěle se tvářících Fyarlů.
„Pojď,“ řekl Pakik.
„Jistě, že půjdu,“ usmála se Buffy. „Ale ne sama… Jdeme, pánové?“
Za zády se jí vynořili Gunn, Alex a Clem a všichni jako na povel si sundali ze zad dětská plastiková vodní děla a namířili na Fyarly.
„A teď tu uděláme pořádné horko,“ řekl Gunn.
„Spíš pořádné mokro,“ zasmál se Alex.
„Takže se nemá cenu ani bránit,“ šklebil se Clem.
Fyarlové na okamžik ztuhli, ale pak se po nich začali sápat. Buffy si rychle dřepla, nad hlavou jí tryskaly proudy kořeněné tekutiny a začaly kosit překvapené démony.

* * *

Angel se Spikem zrovna stáli za dveřmi Doktorova trůnního sálu, když zaslechli toho proklatého žrouta kukuřice z Iowy, jak se chlubí. „Ona mi věří.“
Spikovi se z hrdla vydralo hluboké vrčení, zuby vyjely z dásní a mozek zastřela rudá mlha. Angel ho okamžitě pevně chytil a jedině to zachránilo Spika od toho, aby vpadl dovnitř a okamžitě rozerval tomu hajzlovi krk, čip – nečip. Po pár sekundách se krvavý běs změnil v bílý plamen chladné zuřivosti a Spike se uklidnil. Angel uvolnil sevření a Spike přikývl, vztek plně pod kontrolou. Opět společně vykopli dveře a Spike překvapeně přemýšlel, kam se poděli všichni Fyarlové.
V plném upířím módu vpadli do obrovské místnosti a uviděli svou kořist, jak se na krčí před někým… něčím… A pak spatřili JI a bylo jim, jasné, proč se Finn třese strachy. Spike na okamžik ztuhl. Co to, ksakru, je? Střelil pohledem po Angelovi, který stál na místě a jen si tu kreaturu prohlížel.
„Chiméra,“ šeptl Angel, sotva hýbal rty, ale Spikovy citlivé upíří uši to zachytily. „Teď už je jasné, na co chce Buffy.“
Spike cítil, jak mu jeho krev, zpěněná Rileyho zradou, tuhne v žilách.

* * *

Efekt kouzelného lektvaru byl okamžitý. Buffy mohla cítit, jak se podlaha otřásá pod nohama, když všichni rohatí démoni pomalu padali v bezvědomí k zemi.
„Vau!“ vydechla překvapeně. „Paní Caprescu jede!“
„Člověče, musím si to vzít s sebou domů,“ byl nadšený Gunn. „Nejdřív jsem se s tím vodním dělem připadal jak totální trotl, ale to nemá chybu! Ti parchanti v L.A. ani nebudou vědět, co je dostalo.“
„Doufám, že budou v pořádku,“ řekl Clem, když opatrně procházel mezi ležícími Fyarly. „Někteří můžou být Grakovi příbuzní.“
Pakik démon, který jim otevřel dveře, se vynořil zpoza rohu, kde se skrýval od okamžiku, kdy začal ‚střelba‘.
„Rychle, tudy, Přemožitelko,“ syčel.
Buffy se rychle otočila a dívala se do jeho najednou překvapivě čistých a jasných očí.
„Musssíš být rychlá. Vaššše zbraně byly dobré na Fyarly, ale pořád tě ješšště čeká boj. Doktor má u sssebe ješšště ssspoustu grázlů, kteří pro ni bojují za peníze.“
„Opravdu? Včetně tebe?“ zeptal se Alex a významně zvedl sekeru.
„Nejsem žádný grázl a už vůbec ne k pronajmutí,“ sjel ho pohrdavým pohledem malý démon.
„Hm,“ zarazil se Alex.
„Kde je Spike?“ ptala se Buffy.
Pakikův zrak se opět na chvíli zamlžil: „Je teď sss ní, i ten druhý,“ odpověděl. „Ten člověk také. Rychle, upíři přicházejí.“

* * *

„No to se podívejme,“ řekl Angel a vykročil směrem k Rileymu. „Naše zatoulaná ovečka se našla.“
„Doufám, že jsi toho sráče nebrala moc vážně,“ přidal se k němu Spike. „Od té doby, co se nás pokusil přechytračit, mu nevěřím ani slovo.“
„Opravdu?“ řekla Doktor a v jejím hlase bylo znát rozčarování. „A má tak upřímnou tvář.“
„Přesně to, co lhář potřebuje,“ odseknul Spike a chtěl se natáhnout po Rileym. Ale Angel ho popadl za rameno a stáhl zpátky. Spike stál, celé tělo ve střehu a čekal na Rileyho sebemenší pohyb.
„Zchladni, Spiku,“ zavrčel Angel. „Je můj.“
Angel udělal pár kroků vpřed, zvedl Rileyho ne právě jemně ze země a postavil na nohy. Pak se na něj ošklivě usmál a Spike věděl, že bude zle. Angel předal na chvíli žezlo Angelusovi…
Riley ani neměl šanci cokoliv říct a Angel mu zasadil několik rychlých ran na bradu a břicho. Voják se zkroutil bolestí a padl na kolena. Angel mu nedal čas se vzpamatovat, drapl ho za předek svetru a znovu postavil.
„Tohle nebylo součástí dohody, Finne,“ syčel mu do ucha. „Nabídl jsem ti prst a ty jsi chtěl celou ruku! Teď za to zaplatíš!“ Na Rileyho padaly rány a voják nevěděl, kterou část těla si má chránit dřív. Hlavu, obličej, žebra, břicho… Před kopanci nebo pěstmi? Na odpor ani nepomyslel…
„Parchante!“ vrčel mezi údery Angel. „Spike ti může z vlastní zkušenosti říct, že nemám rád, když mi někdo lže!“
„Jo, jo, kámo,“ potvrdil jeho slova Spike a klidně si leštil nehty o svůj kožený kabát. „Jsi v průseru.“
„Já… já nevím, o čem vy dva mluvíte!“ pokoušel se bránit Riley. „Co…“ ale jeho protest byl umlčen další Angelovou ranou do čelisti.
„Drž hubu!“ zakřičel na něj Angel a v odhalil v divokém šklebu upíří zuby. Páni, tohle ho bavilo! Na tuhle chvíli čekal dlouho a hodlal si ji užít. Nakopl zhrouceného Finna. „MY doručíme Přemožitelku Doktorovi! To byl NÁŠ plán! Ty jsi měl akorát dodat za úplatu tu tvou démonskou holku jako průvodce! To bylo všechno!“
Riley ležel na zemi a lapal po dechu.
„A my rozhodně nenecháme takovou krysu, aby nás připravila o naše prachy!“ prsknul po vojákovi Spike a pak se obrátil k Doktorovi. „Asi chápete, o co jde, madam,“ řekl. „Lokajové občas… zapomenou na své místo. Snad ho tato lekce poučí.“
„Vím přesně, jak to myslíte,“ odpověděla spokojeně. „Takže mám jednat s vámi?“
Spike se na ni zašklebil: „Jestli chcete Přemožitelku…“

„Rychle, upíři přicházejí!“
„Upíři?“ zvedl Gunn obočí. „Myslel jsem, že nepracuje s upíry.“
„Nemůžou být zotročeni,“ vysvětloval malý dveřník, „ale můžou být najati. V neomezeném počtu.“
„Fajn, sem s upírama!“ řekla Buffy. „Bude to příjemná změna proti těm buličím Fyarlům s nepřítomným pohledem. Z toho mi běhá mráz po zádech!“
„A tohle je, dámy a pánové, v kostce život u Pekelné Brány!“ komentoval to Alex. „Teď jsme RÁDI, že uvidíme staré dobré upíry! Zpátky ke kuším!“
„Musssíte tudy,“ ukazoval Pakik.
„To je v poho, kámo,“ řekl Alex a poklepal démonkovi na rameno. Ten nadskočil leknutím, ale jeho překvapený výraz byl nahrazen znechuceným, když se díval na Alexovu ruku na svém rameni. Ten ji po chvíli rozpačitě sundal a dodal: „Víme, kudy máme jít.“
„Takže už jsi na to taky přišel?“ obrátila se k němu Buffy.
„Jo. To je ten smrad. Jak ho jednou ochutnáš, nezapomeneš.“
„Nechcete se podělit i s ostatními?“ ozval se Gunn.
„Víme, kde jsme,“ řekla Buffy, vytáhla malý předmět z kapsy bundy a ukázala ho. „Když jsme se Spikem chytili Graka, našla jsem tohle. Pořád mi to něco připomínalo, ale až dneska jsem si vzpomněla.“
Gunn a Clem nechápavě zírali na malý kousek dlaždičky na její dlani.
„No, dobrá, nebudu dělat chytrýho. Co to je?“ zeptal se Gunn.
Buffy se usmála a zavřela ruku. „Je to kousek obložení v dívčích šatnách na Sunnydaleské střední. A my teď stojíme v kanceláři učitelky tělocviku. Slečna Parkinsová měla stůl právě támhle,“ ukázala rukou.
„Když jsme ji vyhodili do vzduchu, musela se tahle část v podstatě nepoškozená propadnout do země a splácnout s ostatním sunnydaleským podzemím,“ řekl Alex. „Splácnout je samozřejmě vysoce technický a odborný výraz nás konstruktérů.“
„Myslel jsem, že jste ji spálili,“ divil se Gunn.
„Ne, to byla jiná škola, a to jsem zvládla sama,“ usmála se při té vzpomínce Buffy. „Pomáhalo mi pár upírů, abych řekla pravdu.“
„Jo, tahle byla kolektivní práce. Ach, zlaté časy nevinného mládí,“ zasnil se Alex a nadhodil si sekeru na rameni. „Takže bych hádal, že budou v tělocvičně, ne? Vysoké stropy a spousta místa pro množství nevyprovokovaného násilí? Správní zlouni jdou právě po tomhle.“

* * *

Doktor se obrátila od Angela ke Spikovi a tělo se jí lehce zkroutilo. Její nepřirozené pohyby a křivky těla – ani lidské, ani démoní, ani plně robotí – z toho pohledu se Spikovu ježili vlasy na krku. Ale on i Angel měli jednu jistotu – mohla číst myšlenky všech démonů, ale jejich ne.
„Dva upíři, kteří spolupracují,“ zavrněla a zavlnila se pohybem, který byl na jedné straně hypnotický, na druhé straně nadzvedával žaludek. „To je velmi neobvyklé.“
„Neměla bys všechny soudit podle těch mamlasů, které máš kolem sebe,“ řekl Spike opovržlivě. „Babráci, do jednoho. My jsme profesionálové.“
„Ty nemrtvej hajzle! Já věděl, že ji podrazíš!“ zmítal se Riley v Angelově sevření. Spike si nemohl pomoct a chtěl po něm vystartovat, ale Angel si nevšímal toho malého vyrušení.
„To je pravda, madam,“ řekl Angel a jen tak mimoděk praštil Finnem o zem a přišlápl mu krk. „Už se tu potloukáme nějakou chvíli.“
„Svého času jsme zmákli dost velkých kšeftů,“ dodal Spike a se spokojeným úšklebkem sledoval Angelovo představení. Riley se pod Angelovou botou kroutil a pod jejím tlakem mu začal pomalu rudnout obličej. Spike si nemohl pomoct, ale cítil škodolibou radost. Když se Starý Pán rozhodl udělit někomu lekci, ten dotyčný na to hned tak nezapomněl.
„Jinak řečeno, víme, co děláme,“ pokračoval Angel.
„To vidím,“ řekla Doktor. „A když mi dodáte Přemožitelku, co čekáte na oplátku?“
„Prachy,“ odpověděl okamžitě Angel a zároveň trochu uvolnil stisk na Finnově krku. Spike nespokojeně pozoroval, jak voják zalapal po dechu a barva obličeje se mu pomalu vracela k normálu. Tak nic. „Hotovost na ruku.“
„Co třeba nějaké magické hůlky? Prsteny, koule… vejce?“ hlas měla vemlouvavý a vábivý, světlo se odráželo od kovových součástí jejího těla.
„Ne, ale díky, chceme peníze,“ řekl Spike. „Kdybychom chtěli nějaké takové krámy, tak si je seženeme sami.“

* * *

„Je to tady za rohem,“ řekla Buffy a vedla je chodbou podél vitrín plných sportovních trofejí. „Jsou tam troje dvoukřídlé dveře, nebo aspoň bývaly. A okna, bůh ví, co se stalo s nimi. A my pořád nevíme, kudy přijdou ti upíři…“
„Buffy?“ ozval se Alex. „Myslím, že přicházejí TÁMHLE,“ mávl někam vlevo a sáhl pro kuši. Buffy přehmátla a uchopila meč pevněji oběma rukama. Vzduchem se mihla šipka a slyšela, jak Alex rychle nabil znovu. Podlahu bývalé školy pokryl první prach. Upíři opravdu přicházeli a byla jich spousta. Clem a Gunn na nic nečekali, vzduchem zasvištěla ostří jejich seker.
Mručení, výkřiky a nadávky naplnily chodbu stejně rychle jako upíří prach. Alex střílel rychle, Buffyin meč se blýskal, Gunn nadšeně rozdával rány, ale situace začínala být zoufalá. Kde padl jeden upír, objevili se další tři. Bylo jasné, že je během chvilky smetou pouhým svým počtem.
Buffy se rozhlédla kolem, aby zhodnotila situaci, když se jí za zády ozvalo Gunnovo zasténání. Než se k němu stihla obrátit, popadly ji zezadu za ramena dvě silné studené ruce a stlačili Přemožitelku na kolena. Buffy se snažila instinktivně vykroutit, ale pak zjistila, že ji upír sice znehybnil, ale nechystá se ji kousnout ani nijak zranit. Přestala vzdorovat. Kdyby je upíři plánovali zabít, už by to udělali dávno. Jediné co mohla bylo čekat na vhodnou příležitost k úniku. Ze své nepohodlné pozice na podlaze zahlédla Alexe, Gunna i Clema, lehce zraněné, ale živé.
Jeden z upírů před ni předstoupil a pohrával si s jejím mečem v ruce. Byl na upíra poněkud oplácaný a navlečený v něčem, co silně připomínalo oblečení na golf. Polo tričko, žlutá vesta, kostkovaný krátký kabát, volné kalhoty, na hlavě placatá čepice. Spolu s jeho upíří tváří to působilo hodně směšně. Ale tvářil se jako jejich vůdce.
„Takže,“ řekla Buffy opovržlivě, „teď bude co, Arnolde?“
Tlustý malý upír se zašklebil: „Říkej mi Tigere.“
„Jak chceš,“ odfrkla Buffy.
„Teď vás odvedeme k šéfce a k boji se možná vrátíme jindy. Ale to budeme mít kapsy pořádně vycpané penězi.“
„To je trochu ubohé, nemyslíš?“ zeptal se Alex. „Neměli byste náhodou lidi zabíjet a ne s nima obchodovat?“
„Jo, to je fakt smutný, kámo,“ přitakal Gunn.
„Děláte démonům špatný jméno,“ přidal se Clem.
„Co na to mám říct?“ ušklíbl se upír. „Tohle je jednadvacáté století, lidi, a já jsem pokrokový druh upíra, jdu s dobou. Takže se hněte, jdeme za ní.“ řekl upír a pokynul svým nohsledům: „Pánové?“

* * *

„Takže kolik za Přemožitelku?“ ptal se Spike.
Doktor chvilku zaváhala. „Kolik chcete?“
Spike si s Angelem vyměnil pohled. „Její cena tak trochu… nevyčíslitelná, nemyslíš?“
Angel znovu přišlápl Rileyho, zastrčil ruce lhostejně do kapes kabátu. „Kolik nabízíš?“
„Dáváme přednost hotovosti, samozřejmě,“ dodal Spike. „Šetří to čas a potíže. Žádní prostředníci, nikdo, kdo by tě mohl zkusit přečůrat.“
„Jistě,“ pokrčil lhostejně rameny Angel. „Mohli jsme jít kamkoliv. Ale využili jsme příležitost. My jsme tady – ty jsi tady…“
„A ONA je tu taky!“ vykřikla najednou Doktor a oči jí za kovovou maskou zajiskřily. „Je tady! Cítím ji!“
„Samozřejmě, že je,“ improvizoval Spike. Čert aby ji vzal, zaklel v duchu. Ale ona nebyla ten typ holky, co by seděla doma, vyšívala při měsíčku a klidně čekala na jejich návrat. Měli předpokládat, že se požene je zachraňovat. „Říkali jsme, že ti ji doručíme, ne?“
V té chvíli se dvoukřídlé dveře po jeho pravici otevřely.

* * *

Do tělocvičny vtrhla smečka upírů a mezi sebou vlekla Buffy, Alexe, Gunna a Clema. Byli neozbrojení a svázaní, ale vypadali jinak v pořádku. Spike hodil po Angelovi rychle pohledem, ale Angelova tvář byla prázdná. Spike se proto donutil stát klidně až nevšímavě, zatímco upíři smýkali Buffy k nim. Prozradí je nebo bude hrát s nimi? Viděl, jak se jí oči rozšířily překvapením, když zalétla pohledem na něj, pak na Angela a na Rileyho, přišpendleného k podlaze Angelovou botou. Ucítil bodnutí nejistoty – přece věděla, že tady budou, ne? A pokud ne, proč sem přišla.?
Riley se najednou vší silou vykroutil zpod těžké Angelovy boty a začal ječet: „Prodávají tě, Buffy! Nemůžeš jim věřit! Říkám ti, abys jim nevěřila! Všechno to byla jen léčka, aby tě sem přilákali!“
„Riley? Co ty tu děláš?“ řekla a vypadla překvapeně. „A o čem to mluvíš?“
Spika polilo horko. Mohl jen bezmocně stát a zírat na Rileyho, který se plazil Buffy k nohám a křičel: „Nejsou to lidi, Buffy! Oni jen tak vypadají! Jsou to démoni! Jsou zlí! Zlí! Všichni jsou zlí! Prodají tě bez mrknutí oka!“
„Myslím, že jsem říkal, abys držel klapačku, Finne!“ Angel, jehož oči hořely žlutou zuřivostí, popadl Rileyho za krk a třepal s ním jako teriér zadávenou krysou. „Pamatuješ si náš malý rozhovor?“ najednou Finna pustil a ten spadl bolestivě obličejem na podlahu. „Ještě jednou a začnu být OPRAVDU nepříjemný!“
„Angele, ne!“ vykřikla Buffy. Ten se na ni se zavrčením otočil. Buffy se dívala z Angela na Spika a oči se jí leskly slzami. „Ale, ne,“ šeptala. „Ach, Spiku… Jak jsi mohl?“
Spikovi se na okamžik zastavil čas. Díval se jí do očí a měl pocit, že náhle zkameněl. Takže… Ona tomu uvěřila… Člověk něco řekne a ona mu věří…
Spikem projela bolest právě v těch místech, kde leželo jeho nebijící srdce. Nával hněvu a agónie volal po osvobození... Ne, teď ne. Teď musí dokončit tohle. Později pozná pravdu, pak to pochopí… Možná… Spike přinutil své náhle ztuhlé tělo k pohybu a ušklíbl se na Buffy.
„Ale jdi, Přemožitelko, nehrej to tu na mne,“ křenil se. Uviděl její meč – její meč! – v pracce nějakého špinavého tlustého upíra, který spokojeně sledoval jejich slovní výměnu. Spike udělal pár kroků a vyškubl mu ho z ruky. Upír se chtěl bránit, ale stačil jediný pohled do Spikových očí a ustoupil pár kroků. „Takže jsi nám na to skočila, co, kočičko? Nakonec, jak řekl ten hňup, my jsme démoni a vy jste jen lidi. To přece nejde dohromady.“
Spike vzal meč a opřel jeho čepel Buffy o tvář. Usmíval se, ale srdce mu pukalo bolestí. „Dostal jsem dvě Přemožitelky, lásko,“ řekl. „Měla jsi vědět, že tohle přijde.“
Podívala se na něj opovržlivě a v hlase jen nenávist. „Jsi prase, Spiku.“

* * *

Byla tak nádherná! Tváře jí hořely hněvem, vlasy rozcuchané a špinavé, ale pro Spika to byl ten nejkrásnější proud zlatého hedvábí, co kdy viděl. Oči metaly zelené blesky, když si prohlížela chiméru i její poskoky. Upír s hrdostí pozoroval, jak se jeho Přemožitelka nedala zlomit ani touto bezvýchodnou situací. Zhluboka se nadechl a konečně se odvážil se jí podívat přímo do očí. Když se jejich pohled střetl, měl Spike pocit, že ho zasáhl paprsek slunce a on na místě shoří na prach. Na kratičký okamžik byl její nenávistný výraz nahrazen zábleskem smíchu a Buffy na něj nepatrně mrkla…
„Promiň, Přemožitelko,“ zašklebil se. „Tvoje chyba, tvoje ztráta, tak už to v tom vašem krátkém lidském životě chodí.“ Znovu ji popleskal mečem po tváři a otočil se zpátky k Doktorovi. Nenápadně se tak postavil mezi Buffy a hradbu upírů. „Vidíte, madam? My své sliby plníme, spokojenost zákazníka zaručena. Takže jak ji chcete, živou nebo mrtvou?“
„Nikdy bys mě nedostal ve férovém boji, co? Ty ubožáku!“ hrála Buffy přesvědčivě svou roli. „Nikdy jsem si nemyslela, že jsi takový zbabělec!“
„Zmlkni!“ strčil do ní Spike a popadl ji za paži a oddělil tak Buffy ještě víc od jejích domnělých únosců.
„Ne! Pozor!“ vykřikla chiméra. „Nesmíš jí ublížit! Musí být celá a pokud možno nezraněná!“
Tiger, ten samozvaný vůdce upírské bandy, se najednou zavrtěl, popošel trochu blíž k Doktorovi a přitom se opatrně vyhýbal oběma vyšším upírům. „Co máme udělat s nima, madam?“ ukázal na Alexe, Gunna a Clema. „Chceme za ně nějakou prémii.“
Doktor pokrčila rameny: „Zabijte je. Ale někam je předtím odveďte, nechci to tu mít od krve. Pak se vraťte pro výplatu.“
„No moment!“ vystartoval Angel. „A co NAŠE odměna?“ Přitom jen tak jakoby mimochodem nakopl Rileyho, který se mu znovu snažil utéct. „Ale tohoto parchanta chci pro sebe.“
„Proč ne,“ řekla chiméra. „Nalož s ním po libosti, jeho kňučení už stejně začínalo být otravné.“
„Je mi ctí, madam,“ odpověděl Angel, nadzvedl Rileyho z podlahy za límec, takže v jeho rukách vypadal voják najednou jako hodně velká nákupní taška.
Chiméra si Angela chvilku prohlížela, ten jí pohled klidně vracel a čekal na vývoj událostí. Nakonec spokojeně přikývla: „Možná pro vás budu mít ještě nějakou práci…“ Pak se otočila na Tigera: „Na co čekáte, pitomci? Jděte!“
„Nevím,“ odpověděl tlustý upír a kývnul na své společníky. Ti zvedli zajatce na nohy. „Myslím, že bychom raději obdrželi dopředu nějakou zálohu, šéfko. Aby pak nedošlo k nějakým nedorozuměním…“ zamnul si ruce. Ostatní kývali hlavami a snažili se dostat blíž k Buffy, ale Spikův výraz je zase odkázal do patřičných mezí. Zajímavé, pomyslel si Spike, začínají se hádat, to by mohlo být užitečné…
Doktor se na něj nevěřícně otočila: „COŽE?“
„To není nic osobního, madam,“ zašklebil se Tiger. „Ale my makáme za hotové…“
„Tak tohle je opravdu nevychované,“ ušklíbl se Spike. Rozhodl se podporovat jejich hádku a získat tak čas. Nenápadně si přestal pohrávat mečem, přehmátl a chytil ho pevně za jílec. Když se ten pitomec chce chovat jako naprostý idiot a hloupě dráždit chiméru, Spike mu rozhodně bránit nebude. „Vidíte, to máte z toho, že jednáte s amatéry – žádná pravidla, žádná profesionální etika.“
Doktor, popíchnutá Spikovými slovy, zírala na upířího golfistu a hadí ocas se jí chvěl rozčílením: „Okamžitě uposlechnete mé příkazy, nebo vás dám na hraní Fyarlům!“„
Tiger se ušklíbl a poškrábal se na bradě. „Můžete si vyhrožovat, jak chcete. Ale co se týká Fyarlů, ti jsou mimo hru. Tahle slečinka je vyřadila. Takže?“
„Hej, my jsme pomáhali!“ protestoval Gunn.
„Jo, já jich dostal šest!“ chlubil se Clem. „Padali jako mouchy! Jen trochu hlasitěji!“
„Jasně,“ přidal se Alex. „Spočítej si zářezy na pažbách našich vodních pistolí!“
„TICHO!“ zaječela chiméra. „O čem to mluvíte?
„Zjisti si to sama. Volej, jak chceš, oni nepřijdou. Takže pokud nevyplázneš pořádnou sumičku, tak pro Přemožitelku a její kámoše možná dokážeme najít někoho, kdo zaplatí. Jasný?“ Tiger se obrátil k ostatním upírům: „Kdo myslíte, že nám za ni dá nejvíc?“
Doposud nehybný Riley se vykroutil Angelovi. „Já! Já znám lidi, kteří vám dají tolik peněz, že se vám o nich ani nesnilo!“
Angel po něm skočil a začal Rileyho mlátit hlava, nehlava. Riley dopadl na podlahu, obličej od krve. Spike se zájmem sledoval, jak Angel napřáhl nohu k dalšímu kopanci, ale Buffy najednou vykřikla: „Angele! NE!“
Moment ticha, Angel stál nad Rileym, obličej zcela bez výrazu. Pak se otočil na moment na Spika a pak se podíval na upíří hordu. Tak, to je správně, Dědečku, letělo Spikovi hlavou… Taky bych si to užil, ale my potřebujeme čas. Až to skončí, vyřídíme si to s ním někde v klidu oba… Ale tohle se nemůže protahovat do nekonečna.
„Víte, děti, my nemáme rádi lidi, ale nemáme rádi ani takové ubožáky, jako jste vy, aby se nám roztahovali na našem území a kazili upírům reputaci,“ řekl Spike konverzačním tónem. „Škodí to obchodům, škodí to naší pověsti, škodí to všemu. Někdy…“ Meč prosvištěl upírům, kteří se instinktivně přikrčili, těsně nad hlavami. „…prostě ztratíme trpělivost.“ Meč se svištivě vracel zpátky. „Pak se mohou stát divné věci a tahle podlaha může najednou připomínat vysypaný popelník…“
„Jasně, jasně, říkáš ty. Oh, jak se bojím,“ šaškoval Tiger a šťouchl do Alexe. „Jdeme kluci na malou svačinku, tenhle bude zákusek. Ostatní včetně Přemožitelky někomu střelíme…“
„Blázni!“ zakřičela najednou Doktor, vztyčila se na svém mohutném ocase vysoko do výšky, ruce rozpažené. „Řekla jsem TICHO!“
Upíří se po sobě nejistě dívali a šoupali nervózně nohama. Angelův a Spikův pohled se střetl a oba pokývli hlavami a lehce ustoupili dozadu. Jestli byla ta kreatura takhle rozjetá, bylo lepší jí jít trochu z cesty.
„Vy se opovažujete odporovat MNĚ?!“ propalovala chiméra Tigera očima. „Pokud nevíte, kde je vaše místo, musím vám ho ukázat!“
„Hej, nemusíte být hned tak hrrr, dámo,“ ozval se dotčeně Tiger.
„Buď zticha!“ Stvoření zvedlo ruce a mumlalo: „Mano del fuego!“ Všichni upíři v místnosti, včetně Spika a Angela, nadskočili, jakmile se jakoby odnikud objevila ohnivá koule a vybuchla Tigerovi u nohou.
„Budete mne poslouchat, dokud vás nepropustím, hlupáci!“ hřímala chiméra. „Je to jasné? Opovažujete se odporovat MNĚ? Roky jsem čekala, sbírala sílu a připravovala do detailu svůj plán! A teď mám svůj cíl nadosah, se mi opovažujete vzdorovat? Pochybujete snad o mé síle? Víte, kdo já jsem?“
„Ano… Ne… madam… já…“ začal Tiger podlézavým tónem. Spikovi bylo jasné, že to nebyl dobrý nápad. Arcizlouni nemívají rádi, když je někdo přeruší uprostřed plamenného projevu, ve kterém dokládají svou genialitu. A arcizlounky jako typické ženské už vůbec ne… Doktor se nahnula nad svého poskoka.
Nečekaně se ale ozvala Buffy: „Hm, možná oni nevědí, kdo jsi, ale já ano.“ Buffy pohodila hlavou a ignorovala nenávistné chiméřino syčení. „Ten prostředek je jasný, to je ta zrůda Walshová. Hadí ocas? Kdopak tady blízko školy, ne-li přímo v ní, umřel nějakou nechutnou smrtí a měl něco společného s hady? Že by starosta Wilkins?“ Buffy se šklebila a přímo provokovala chiméru k nějaké akci. „Ale ta hlava… mozek toho všeho… Mělas to nechat na starostovi, ten měl úroveň, Walshová byla chytrá, ta by se nechala takhle zesměšnit, ale ty… Catherine… tys to nezvládla.“ Buffy posměšně zavrtěla hlavou.
Chiméra se kývala a zmohla se jen na syčení.
„My se přece známe už roky, viď?“ pokračovala Buffy. „Ale musím říct, že ti víc seděl ten starý ohoz. Tvíd byl přece vždy tvůj oblíbený materiál, že jo, Catherine? Pořád lepší, než ten levný bronz, pokud to vůbec bronz je…“
„Mlč!“ zaječela chiméra.
„Ale copak, ty nechceš, aby tvoji tak oddaní poskoci věděli pravdu?“ zeptala se sladce Buffy.
„Vědět co?“ zeptal se Spike.
„Je to čarodějka. Obyčejná, průměrná domácí puťka, která se naučila pár kouzel a kdysi zatoužila po věčném mládí. A teď je tady, spíchlá ze zbytků podobných ubožáků, tak důležitá a mocná, že nechce, aby se veřejně vědělo, že strávila pár let zavřená ve vitríně školních trofejí, kde na ni akorát padal prach. Jediné, co mohla, bylo hrozit nám těmi příšernými mávátky roztleskávaček. Jak STRAŠIDELNÉ, pche,“ odprskla si Přemožitelka.
Spike slyšel, jak Alex zalapal po dechu: „To je Catherine Madisonová, matka Amy.“
Spike využil příležitosti, kdy pozornost všech byla upřena na slovní výměnu mezi Buffy a chimérou. Znovu se rozpřáhl mečem a jednou ranou setnul Tigerovi hlavu. Jeho překvapený výraz těsně před tím, než se rozpadl na prach, byl k nezaplacení. Arogantní blbec. Než stačil kdokoliv zareagovat, Angel popadl Rileyho oběma rukama a přesnou ranou srazil jako kuželky upíry, co drželi Alexe a Gunna. Spike se jen zašklebil, Starý pán měl vždycky přesnou mušku.
Spike rozetnul Buffyina pouta, rychle ji políbil: „Uvidíme se později, lásko.“ Vtiskl jí meč do ruky. „Ale nejdřív si užijem tohle.“
„Bav se,“ mrkla na něj Buffy. Jedním plavným pohybem se protočila na podpatku a setnula dva příliš dotěrné upíry. Přes rameno se otočila na šťastného Spika: „Dávej na sebe pozor.“ A pak byla pryč, rozdávajíc prašnou smrt na všechny strany. Spike se znovu ušklíbl a vytáhl z kapes dva kolíky. Ti pitomí poskoci se ani neobtěžovali jeho nebo Angela prohledat. Spike se vrhl do největšího chumlu upírů a probojovával si cestu k Alexovi, Gunnovi a Clemovi. Cestou pobral jejich zabavené zbraně od překvapených upírů. Pobral… spíš nakonec posbíral z prachu.
„Hej, Spikey,“ vítal ho Clem. „Přišli jsme tě zachránit,“ usmíval se ušatý démon. A začal svou sekerou rozdávat rány na všechny strany.
„Fakt díky,“ křenil se Spike. „To ani nemuselo být.“
„No, nějak se to nakonec vymklo, brácho,“ řekl Gunn a klekl si vedle nehybného Rileyho. „Co s ním? Nemůžeme ho tu nechat jen tak napospas upírům. Bohužel.“
Spike cítil, jak se jeho upíří démon při zmínce o Rileym snaží přebrat kontrolu, ale potlačil to. „Svažte ho a dejte ho někam dozadu. Vyřídíme si to s ním později.“
„Víš, jaké je heslo Angel‘s Investigations? Vždy připraven,“ s těmito slovy vytáhl Gunn ze zadní kapsy pár pout, obrátil Rileyho a zaklapl mu je na zápěstí. „Jako nějací skautíci.“
Najednou se ozval třesk a přerušil na okamžik hluk boje. Skrz okna bývalé tělocvičny vpadli do místnosti Eddie, následovaný Abnerem, Abelem a po zuby ozbrojenou Zevrou. Téměř ve stejném okamžiku se rozletěly dveře tělocvičny a jimi se dovnitř drala tlupa evidentně rozzuřených Fyarlů.
„Sakra,“ zaklel Spike a začal prohledávat kapsy, kam schoval svou vodní pistolku. „Ten lektvar musel přestat účinkovat!“
„Zadrž,“ zarazil ho Alex a ze své kuše střílel do upírů jednu střelu za druhou. „Nezapomněls? Nápoj číslo dvě – v první fázi uspí, po sladkém spánku uzdraví. Řekl bych, že Fyarlové mají paměť jako slon, takže asi budou na Doktora pěkně vzteklí.“ Alex začal znovu nabíjet, když se zahleděl na chiméru: „Hele, co to dělá?“
„Řekl bych, že se je snaží kontrolovat.“ Spike mezi jednotlivými ranami kolíkem pozoroval, jak se chiméra kymácí na svém ocase, hlavu v dlaních. Ale její snažení nemělo na Fyarly sebemenší účinek. Naopak, ti se vrhli mezi upíry a s neskrývaným nadšením, je začali trhat na kusy. Chiméra vykřikla a začala se sunout zpátky směrem k pódiu, kde stálo zařízení bývalé Iniciativy. Naleštěná bronzová maska byla bez výrazu, ale její vztek a zároveň zoufalství byly jasně zřetelné.
„Ta je zatím odbytá,“ řekl Spike. „Jediné, co musíme…“
„Ne, to ne! Nenechte ji tam jít!“ ječel Riley a bezmocně sebou zmítal na zemi, oči rozšířené hrůzou. „Nevíte, co se chystá udělat! Zešílela!“
Spike ho popadl za krk: „Nesmíme ji nechat udělat co? Je další z tvých triků, Finne?“
„Ne, ne!“ vykřikoval Riley. „Ta páka! Nesmí se jí dotknout! Vyhodí nás všechny do vzduchu!“

Buffyin meč svištěl a všude kolem ní se rozpadali upíři na prach. Fajn, už jsem v tom znovu – lapená ve školní tělocvičně s hordou upírů. To jsem to dotáhla daleko…
Buffy tančila, vznášela se mezi upíry jako zlatá smrt. Meč se míhal, občas vystřídán prudkými ranami a údery, které rozdávala nadšená Přemožitelka. Buffy cítila, jak jí žilami proudí adrenalin – tohle byla ona, tohle byl její život. Ne sezení v knihovně, čtení nudných, zaprášených knih a svitků, čekání na to, co přinese den. Jako v mlze se jí k uším doneslo řvaní Fyarlů, kteří se po měsících otročení mohli domoct své pomsty. Tělocvična byla naplněná jednotlivými skupinkami, kteří sváděli boj doslova na život a na smrt. Situace zpočátku tak bezvýchodná, zoufalý boj šestice odvážných proti desítkám upírů, chiméře a jejím zotročeným démonům, se pomalu začala obracet. S Fyarly se poněkud zlepšila, ale když do tělocvičny vpadli Spikovi kamarádi, posílení kouzelnými nápoji paní Caprescuové, byly síly téměř vyrovnány.
Křik, steny, úpění, mručení a nadávky se odrážely od holých stěn. Buffy probodla nejbližšího upíra a rozhlédla se okolo. Před hlavy dalších zahlédla, jak se na jednom rohu pustili Alex a Gunn do boje proti smečce Doktorových stále ještě zotročených pomocníků – Zandarové s jejich jako dýka ostrými kostěnými výrůstky na pažích, čtyřrucí Mottariáni a samozřejmě nezbytní Polgarasové. Ke Gunnovi s Alexem se přidal Clem a nápor démonů byl brzo zdolán pomocí neuvěřitelné, ale tak účinné zbraně skryté ve vodních pistolích. Angel s upíří tváří právě probodl dva upíry a Buffy si všimla, že ji po očku nenápadně sleduje a dává na ni pozor. Potěšilo ji to, ale zároveň lehce namíchlo – už by si měl konečně uvědomit, že je velká holka a umí se o sebe postarat!
A Spikovi přátelé – Buffy v duchu zaklela, když zahlédla, jak se Spike vítá se Zevrou – byli víc než užiteční. Oba Minotauři se spolu s Eddiem vrhli do boje s neuvěřitelným nadšením a Zevra kráčela v jejich stopách, chránila jim boky a dobíjela přeživší. Mnozí upíři se rozhodli vyklidit pole a začali se nenápadně trousit pryč.
Buffy ještě jednou střelila pohledem po Spikovi a uviděla, jak třese Rileym. Riley něco křičel, ale Buffy mu nerozuměla. Spike najednou vyrazil směrem k chiméře a jeho plášť za ním vlál jako dvě černá křídla. Zřejmě chtěl nějak zasáhnout proti Doktorovi, ale neměl zbraň…
„Spiku!“ zavolala. Spike se ve výskoku otočil, aby stačil zachytit meč, který mu hodila. Oči mu žlutě svítily pod náporem zuřivosti, když dopadl za Doktora a zaťal ostří do míst, kde se její svalnatý hadí ocas stáčel a poskytoval tak podporu mohutnému tělu. Zbraň i Spikovy ruce pokryla nechutná černá tekutina, která se vyřinula zpod zelených šupin. Její výraz se nezměnil, ale všem málem zalehly uši, když zaječela nelidsky vysokým hlasem. Mávla rukou směrem ke Spikovi, kterého okamžitě ke zdi odmrštil světelný záblesk. Doktor se otočila zpátky k tajemnému zařízení a pokračovala k němu. Buffy pozorovala Spika, nevěděla, proč se ji snaží za každou cenu zastavit, ale bylo jí jasné, že chiméra něco chystá.
„Hej, lidi!“ zakřičela Buffy. „Musíme ji zastavit! Rychle!“
Viděla, jak čtyři upíři doslova vybuchli, když si k ní Zevra probojovávala cestu a její kopí vířilo jak vzdušný mlýn smrti.
„Přemožitelko,“ zakřičela Amazonka. „Chytej!“ A Zevra jí hodila krátký meč, který měla připevněný u opasku. Buffy zbraň zachytila s děkovným pokývnutím a probíjela se k chiméře. Problém ale byl, kam meč zabodnout? Chiméra byla vytvořena nějakou ďábelskou magií ze třech částí jejích starých nepřátel – Catherine Madisonovou, starostou Wilkinsem a Maggie Walshovou. Musela přece mít někde nějaký slabý bod, nějaké slabé místo. Mysli, Buffy, mysli… Nějaké… švy? Bleee, Buffy se v duchu ušklíbla odporem.
Místnost plnily další a další plamenné koule a elektrické výboje z chiméřiných dlaní. Jakmile se Abner, Abel, Eddie a Zevra vypořádali se zbytky upírů a démonů, připojili se ke Spikovi a Angelovi, kteří obtěžovali stvůru svými výpady. Angelovi se podařilo jí zasadit několik bolestivých úderů, šipky z Alexovy kuše jim hvízdaly kolem hlav, ale nic nevypadalo, že by mělo nějaký větší účinek.
„Blázni! Pošetilci!“ křičela Doktor, zatímco srazila jedním mávnutím Clema a Gunna na jednu hromadu. „Nikdy nás neporazíš, Přemožitelko! Třikrát jsi to zkusila a třikrát neuspěla! Pokaždé jsme se vrátili silnější a mocnější! Tvoje směšné pokusy nás jen učinily dokonalejší! Nebude to dlouho trvat a budu si s tebou pohrávat jako s loutkou! Tvoje síla bude mou silou a bude nekonečná!“
„To si jenom myslíš, mrcho,“ prskla Buffy. „Už jsi nadělala spoustu problémů a já tě zastavím! Hádám, že je tu JEDINÁ cesta, jak tě konečně dostat z mého města a to tahle!“ S tím se Buffy vyšvihla chiméře na záda, objala její tělo stehny a zasazovala obludě do krku ránu za ranou. Brzy byl Doktořin ušmudlaný laboratorní plášť nasáklý krví.
„Jů,“ vypískl Clem. „Tohle jsem viděl v Indiana Jonesovi! Nebo to byla Lara Croft?“„ Ale nikdo mu nevěnoval pozornost.
Buffy dopadla tvrdě na zem, jak se chiméra snažila vyhnout zároveň náporu útočníků a Přemožitelky za krkem. Její tělo se svíjelo a kroutilo a Buffy v pádu stačila zahlédnout, jak Angel i Spike odletěli v kotrmelcích pryč. Angel si třel naražený zátylek, ale Spike byl okamžitě zase na nohou a vystartoval znovu za Doktorem, která se znovu snažila doplazit k ovládacímu panelu.
Jako v mlze slyšela Buffy ječet Rileyho: „Nééé…“
Jedním mocným úderem se podařilo Spikovi useknout chiméře pravou paži a v týž moment se Buffy podvlékla pod její levou rukou a zabodla ostří do chiméřiny hrudi právě tam, kde mělo bít její černé srdce, pokud tahle složenina z démonského starosty, bláznivé čarodějky a šílené vědkyně vůbec srdce měla.
Meč projel pláštěm, ještěří kůží i masem překvapivě lehce. Tmavě rudá krev vytryskla z rány, chiméra zaječela, její obrovské tělo se otřáslo a čas se zastavil… Na bojiště dolehlo strašidelné ticho, všechny pohledy byly upřené k pódiu. Buffy se dívala chiméře přímo do očí a viděla ji umírat…
Chiméřino tělo pomalu dopadlo na zem. Nestvůra byla mrtvá.

* * *

Bojovníci se dívali jeden na druhého. Jeden z Fyarlů vydal sten a Angel nedokázal odhadnout, byl-li to křik vítězný nad koncem jejich mučitelky, či smuteční nad smrtí jejich paní. Ale ostatní Fyarlové rušitele okamžitě hlubokým mručením utišili. Angel trochu zasténal bolestí, když se zvedal ze země a začal si oprašovat špínu ze svého kabátu. Rozhlédl se kolem sebe – podlaha byla plná kusů těl démonů a vzduchem se vznášelo miasma smrti. Vůně sladké lidské a štiplavé démonské krve se spojila, mámivě a odpudivě zároveň. Obrázek zkázy dokresloval všudypřítomný mrazivý záhrobních pach upířího prachu. Další vítězná bitva dobojována.
Spike stál na kraji pódia, krev mu stékala po obličeji, ale ošklivá rána na hlavě se mu už pomalu začínala zavírat. Opřel si meč o zem a druhou rukou si přetřel unaveně tvář. „Fajn, tak to by bylo.“
Angel překvapeně odskočil, když viděl, jak se k odbarvenému upírovi tlačí jeho démonští kamarádi.
„Sláva! Dokázali jsme to, Spiku!“ Clemova červená očička svítila nadšením. „Ale bez tebe bychom to nedokázali! Třikrát hurá Spikovi!“
Tělocvičnou se rozlehl bouřlivý jásot, lidské a démonské hlasy se míchaly s drsným huhláním Fyarlů. Spike překvapeně mrkal a byl očividně v rozpacích. Angel si založil ruce a užíval si pohled na rozpačitého Spika. To se hned tak nevidí.
„Řeč! Řeč!“ dožadoval se Eddie.
„Díky všem,“ začal nakonec Spike. „Tak jsme to zvládli, ne? Od teď jsme všichni volní a zase se můžeme řídit našimi vlastními pravidly. Žádní poskoci, žádní otroci!“ Rozlehl se další jásot, ale Spike ho utišil zvednutou rukou. „Ale tohle všechno bychom nezvládli bez našich přátel! Musíme hlavně poděkovat tady Dědečkovi…“ řekl Spike a ukázal a Angela. Následoval další jásot a rytmické skandování: „Angel! Angel! Angel!“ Ten, jakmile zaslechl svou nenáviděnou přezdívku, měl chuť Spika okamžitě něčím praštit, ale nakonec se přece jen usmál a zamával rozjásaným Fyarlům.
„A hlavně nezapomeňme na naše lidské přátele z L.A. nebo přímo ze Sunnydale!“ A než se mohl rozeznít další jásot pokračoval: „A obzvláště Přemožitelce!“
Po malé chvilce se démoni přece jen opět rozjásali a vyvolávali Buffyino jméno. Tentokrát se k mohutnému aplausu přidal rád i Angel. Buffy s rozzářeným očima skočila Spikovi do náruče a odměnila svého šampióna vášnivým polibkem. Pod tímto vlivem se Alex otočil a natáhl ruku k Abelovi. Minotaur na ni nejdříve nechápavě hleděl, ale pak přece jen natáhl svou mohutnou tlapu, potřásl s ní a nakonec sevřel překvapeného Alexe do náruče. Jakoby všichni čekali na tento okamžik, nastalo všeobecné mohutné poplácávaní a objímaní a nikdo nerozlišoval, zda je ten druhý démon či člověk. Největší zájem byl o Zevru, která se nejdřív mračila, ale pak se poddala všeobecnému nadšení a náležitě si to vychutnávala.
„Takže, hm…“ začala Buffy. I přes rozcuchané vlasy, špinavý obličej a roztrhané oblečení byla jako zlatý paprsek, který dokázal i po těch letech pořád ještě Angela oslepit. Ale tentokrát za jejím ramenem zahlédl stín jiné dívky, tmavovlasé, s občas hloupými nápady, rozmarné a povrchní, ale chápavé a starostlivé zároveň…
„…můžeme ode dneška spolupracovat, ne? Udržovat Sunnydale bezpečný. Abych pravdu řekla,“ pokračovala nadšeně Buffy, „napadlo mne zřízení něčeho jako Sousedských hlídek…“

* * *

Koutkem oka zahlédl Angel Spika, jak se nenápadně oddělil od rozzářené Přemožitelky a zamířil někam dozadu. Jasně, blonďák nikdy nebyl příznivcem nějakých davových oslav a Angel byl zpočátku překvapený jeho směrem, než mu došlo, kdo tam leží, svázaný, neschopný utéct. Riley… Tohle nedopadne dobře.
Vydal se za ním a našel Spika, jak zírá na Rileyho s otevřenou nenávistí a rukou ho tiskne ke zdi. Riley lapal po dechu, vodové oči vyvalené strachem.
„V tom nadšení jsem málem zapomněl, že se ještě máme zbavit tady vojáčka,“ vrčel Spike.
„Spiku…“
„Mlč, Angele. Vím, co chceš říct, ale on toho ví příliš mnoho. O mně, o tobě, a hlavně o Buffy.“
„Myslíš?“ zkoušel ho uklidit Angel. „Není nejchytřejší a není to zrovna král špionů.“
„Zkoušel ji prodat! Je jen jediný způsob, jak ho umlčet navždy! Když odsud neodejde, nic nevyzradí.“
„Říct co?“ kroutil se Riley. „Nic nevím! O čem to mluvíte? Nikomu nic neřeknu! Přísahám!“
„Bude to rychlý, slibuju,“ řekl Spike temně a Angel cítil, jak jím projel mráz. „Tý jeho holce je stejně líp bez něj. Víš, moc dobře, že ji nakonec taky podrazil a využil. Je to jen ubožák,“ Spike stiskl Rileymu krk a voják mohl jen bezmocně sípat. „Je to jen malý kus…“
Sakra. Jeho vlastní instinkty na něj křičely, ať Spika nechá, ať se k němu přidá… Angel stiskl Spikovi rameno.
„Věř mi, že to nechceš udělat,“ řekl pomalu.
Spike neodpovídal, ale ani neuvolnil svůj stisk.
„Nechtěla by ho mít na svědomí,“ pokračoval Angel. „ONA by nechtěla, abys TY ho měl na svědomí. Přece bys nechtěl, aby byla Buffy kvůli tobě nešťastná!“
Po pár napjatých sekundách uvolnil Spike sevření a Riley spadl na zem. Bez jakéhokoliv dalšího náznaku protestu, položil mladší upír do natažené Angelovy dlaně klíč od pout.
„Vstávej srabe,“ kopnul Angel do Rileyho a odemknul pouta. „Nechci o tobě nikdy slyšet, jasný? Příště by to nebylo tak snadný! Nakonec bys mohl litovat dne, kdy ses narodil.“
Riley horlivě přikyvoval a nemohl se dočkat, až vypadne.
Spike je chvíli pozoroval, ale nakonec se otočil a odcházel.
Jakmile jeho kabát zmizel za rohem, Angel změnil svou tvář na upíří, znovu popadl Rileyho a praštil s ním o zeď. „Spike ještě nějaké svědomí a zábrany má, ale já žiju mezi lidmi už dlouho, ty hajzle! On má čip, já ne! Takže si to teď vyřídíme spolu! Hmm…“ přejel Angel jazykem svoje ostré upíří zuby, až si ho o jeden rozsekl. Lačně si olízl stékající krev. „…už je to příliš dlouho, co jsem ochutnal člověka.“
Riley se vyděsil a celé tělo mu sevřel strach. Ztuhnul a cítil, jak ho chtivě a hladově propalují dvě žluté oči. Neschopen sebemenšího pohybu se díval, jak se k jeho krku blíží špičaté tesáky…
V poslední chvíli se Angel zarazil, zatřepal hlavou a na Rileyho se znechuceně dívaly oříškové oči. Riley cítil, jak mu po stehnech stéká něco teplého a kolem vojenských bot se šíří zrádná louže.
„Bože, ty jsi srab, Finne! Voják? Ani náhodou! V životě tě už nechci vidět, nechci o tobě slyšet! Budeš se mně, Spikovi, ale hlavně Buffy a Sunnydale vyhýbat obloukem, jasný?“
Ponížený a vyděšený Riley neříkal nic. Jen sebou trhnul, když se k němu znovu přiblížily dvě žluté oči. „Nebo tě příště seznámím s Angelusem a věř mi, tohle zažít nechceš!“
Angel nechal Rileyho být a vrátil se mezi ostatní. Hned za dveřmi našel Spika, jak se opírá o zeď. Ten se na svého předka jen tázavě podíval a zavětřil. Angel pokrčil rameny a oba upíři se na sebe zašklebili…
Nakonec Spike plácl hravě Angela po zádech: „Tak jdem, Dědečku. Eddie nás zve na oslavu do Red Sunset baru na pár panáků. Docela bych si dal jedno pivo. Nebo tři. Nebo deset. Platím.“
„To zní dobře,“ spokojeně pokýval hlavou Angel. „Nežádal jsem tě už několikrát, abys mi tak neříkal?“
Spike se jen šťastně zasmál a oba se přidali k ostatním.

* * *

Když pak seděli v baru nad pitím, chytla Angela hloubavá nálada a vrátil se zase k Rileymu: „Myslím, že jsme ho vyděsili dost. Ale hlavně jsme zničili i ten zbytek vajec, takže se nemá pro co vracet. Tím pádem ani žádné suoshashai, žádná nekromancie, tečka.“
„Můžou je získat znovu.“
„Jsou příliš vzácná a Suovolti si je budou hlídat mnohem pečlivěji.“ Angel se odmlčel a zhluboka se napil hustého Guinesse. „Měli jsme to dotáhnout do konce…“
Spike překvapeně zvedl obočí. „Měli, škoda, že jsi mne nenechal.“ zahučel. „Počkej, to myslíš vážně, že jsme ho měli zabít za něco, co teprve MŮŽE udělat? Dědečku a co na to tvoje krásná, zářivá dušička?“
Tmavé Angelovy oči se zableskly. „Já jen říkám, že se určitě vrátí. S tím můžeš počítat. Vyděsili jsme ho, to ano, ale to nevydrží dlouho.“
Spike neodpověděl a podíval se k druhému stolu. Buffy seděla zmáčknutá mezi Zevrou a Alexem a právě si připíjeli s Fred a Gunnem. Na stole před nimi stála už pořádná řádka prázdných sklenic. Spike s lehkými obavami sledoval, jak se po chvíli Buffyina zlatá hlava a Zevřina platinová k sobě naklánějí příliš nebezpečně přátelským způsobem. Dívky vypadaly zaujaté hovorem. Byl rád, že se Zevra s Buffy skamarádili, ale děsil se představy, že by Amazonka začala Buffy sdělovat nějaké podrobnosti JEJICH přátelství. Samozřejmě, teoreticky zastával názor, že by mezi nimi nemělo být tajemství, ale přece jen… Byly věci, které by jeho Přemožitelka vědět nemusela. Jak se tak na ni díval, Buffy zaklonila hlavu a rozesmála se. Spikovi poskočilo jeho nebijící srdce radostí, takhle šťastnou a uvolněnou ji neviděl už hodně dlouho.
„Řekneš jí to? O té nekromancii a suoshashai?“ šťouchl do něj Angel.
Spike přikývl. „Nerad, ale řeknu. Možná by na to jednou přišla sama a dokážeš si představit ten tanec, kdyby zjistila, že já to vím už dávno.“
Angel si zamnul bradu a usmál se. „No, když to podáš takhle, tak máš pravdu.“

* * *

Oslava se nakonec protáhla do pozdních ranních hodin. Nakonec se všichni rozešli domů a Buffy, se Spikem a Angelem jako zálohou, se vydala zpět do chiméřina doupěte.
Tělo obludy leželo tam, kde ho předchozího večera opustili a už rozhodně nepůsobilo tak mohutně a nebezpečně. Spíš smutně a prázdně, jako pohozená rukavice. Buffy cítila divné šimrání v břiše, když se tak rozhlížela kolem sebe. Tělocvična a budova sunnydaleské střední… Tolik se tady událo. Jako tenkrát, když se jí srdce hořkosladce svíralo pod Angelovým dotykem, když jí pak o tři roky později při přípravě na bitvu se starostou řekl, že odchází… Tady v tělocvičně se jí jen jedinkrát dostalo poděkování od jejích spolužáků… Když tančila na plese s Angelem… Tady ve škole poprvé potkala Spika…
Včera naposledy se v této tělocvičně rozezněl hlahol a křik. Ale teď už byl definitivní konec.
„Víte, opravdu mi to připadá nějak menší, než kdysi,“ řekla na konec Buffy. Pak přistoupila ke stále blikajícímu zařízení Iniciativy a stiskla páku a chiméra se definitivně odebrala do pekla…
Potom všichni tři utíkali, jak ještě nikdy v životě i ne-životě. Nakonec se jim podařilo utéct mohutnému výbuchu i tlakové vlně, seděli na zemi jednoho z tunelů a lapali po dechu.
Ctihodní občané sunnydaleští nikdy nezjistili, co bylo příčinou kolapsu pár prázdných skladišť blízko obchodního centra. Ale na nejbližším zasedání stavebního odboru bylo schváleno, že se tato oblast srovná se zemí a na tom místě se vybuduje nový park. Nebo parkoviště, zápis byl poněkud nečitelný…

* * *

Jakmile na Sunnydale padl soumrak, stáli Buffy a Spike a ostatní na cestě před domem a u chodníku zaparkoval Angelův nablýskaný Plymouth i Gunnovo upravené SUV. Nastala doba loučení.
„Takže máme čekat telefon my?“ žertoval Spike. „Tentokrát je řada se zachraňováním na nás.“
„S tím počítej, Vnoučku,“ ušklíbl se Angel. „Až si v L.A. nebudeme vědět rady s nějakým zlounem, budeš první, na koho si vzpomeneme.“
Pod Spikovým pozorným pohledem Angel políbil Buffy na tvář a šel pomalu k autu.
„Měl bys nás někdy navštívit,“ volala za ním Buffy. „Jako přítel, samozřejmě.“
Angel se zastavil a podíval se na ni. „A víš ty co? Možná bych mohl.“ A usmál se. Ale za očima se mu mihlo něco, co sevřelo Buffy srdce. Najednou vypadal osaměle a křehce a Přemožitelka se chtěla za ním rozběhnout. Nakonec se ale zarazila. Ne, tohle už není její starost. Svoje můry musí porazit Angel sám.
Když na konci cesty zmizela poslední koncová světla, objal Spike Buffy. „Už jsem si myslel, že to ani neřeknu, ale… konečně sami, lásko.“
Buffy se ráda poddala jeho něžným dotekům a vychutnávala si Spikovy polibky. Najednou se od něj odtrhla, oči jako dva koláče: „Já úplně zapomněla!“
„Co?“ nechápal Spike. „Něco se děje? Něco je špatně?“
„Úplně jsem zapomněla! Ale měli jsme toho tolik na práci!“
„Tak co je?“
„Přece Giles a Willow! Vracejí se už zítra!“
Spike ztuhnul. Tisíckrát by raději čelil démonické chiméře než jednomu rozlícenému Pozorovateli s příliš silnými rodičovskými sklony. Ale to bude až zítra…