Popis poviedky : Vypadala úplně stejně, ale teď se něco změnilo, ona se změnila.
Díval se jí do očí a nemohl poznat dívku, která před ním seděla. V jejích očích bylo něco jiného. Něco, co ji změnilo ve vyzrálou ženu, která i přes zmatek v sobě ví, co chce, nebo aspoň požaduje. A to co mu právě řekla o své smrti… ona zemřela. A za tu dobu co byl pryč se z ní stala skutečná žena. Tolik toho prožila a on jí opustil, když prožívala těžké období. Ale kdyby zůstal, změnilo by to něco? Volala by jen, když by ho bylo třeba? I když, co kdyby se vše naopak obrátilo k lepšímu? Na tohle přemýšlení je už pozdě.
2. kapitola
Nic necítila, jen takový zvláštní pocit na hrudi, něco co se podobalo úzkosti, ale přesto pociťovala volnost. Byla ničím nespoutaná a zároveň jí něco říkalo, že to tak není ani zdaleka. Zcela jí pohltily její pocity. Na kůži se jí zježily chloupky, ucítila zvláštní chlad na těle. Pořádně se kolem sebe rozhlédla. Nepoznávala to tu, nic jí nepřipadalo povědomé. Nacházela se v dlouhé chodbě, bylo šero a přitom světlo, byla zmatená a přesto šla chodbou dál. K jejím uším začaly doléhat zvuky, nebo spíše stony. Zrychlila krok, její srdce začalo bít, jako splašené. Cítila někoho za zády, chtěla se otočit a podívat, kdo tam je, ale něco jí v tom bránilo, její smysly varovně křičely a ona se rozeběhla.
Běžela už nějakou dobu, zpomalila, a když zastavila úplně, rozhlédla se kolem. Doběhla do nějaké haly, kde na stěnách visely zvláštní obrazy, jakési vlajky, stejné jako bývaly na hradech. Na velkých oknech byli dlouhé závěsy se kterými si pohrával vítr, nějaká síla jí nutila jít dál, možná její zvědavost. Vykročila směrem do západního křídla, prohlížela si zdi, malby, procházela blízko oken, závěsy se jí pletly do cesty, ale ona to nevnímala, jen je rukou jemně dávala stranou a dál nechala vítr, aby si mohl hrát. Okny proudil čerstvý vzduch, který nasála pořádně do plic a vychutnávala si pocit naprosté blaženosti.
Na okamžik se zastavila a pohlédla z okna ven. Byl krásný slunečný den, slunce paprsky pouštělo i do chodby, ba kdyby jen tam. Celé místo jim bylo zaplavené. Nedokázala popsat, co cítí a podívaná z okna jí vyrazila dech. Její pohled uchvátila nádherná zahrada plná růží. Měly pouze dvě barvy. Bílou a krvavě rudou, ale i to stačilo k tomu, aby zahradu udělaly kouzelnou. S Buffyinými vlasy si jemně pohrával vánek. Vznášely se lehce vzduchem a zase se spouštěly zpět k ramenům. Zavřela oči, ucítila paže, které jí objaly kolem pasu, něčí hruď, do které se zapřela. Když je otevřela, vše se rozplynulo a ona byla zase sama, ze vzdálené chodby uslyšela výkřik, při kterém jí ztuhla krev v žilách. Prudce se otočila, ale nikdo tam neviděla, vlastně nikdo nikde nebyl.
Další výkřik a rána dopadajícího těla. Slyšela to tak blízko a při tom to přicházelo z dálky. Vyšla tím směrem, svraštila obočí a mírně přivřela oči. Spatřila dveře do pokoje. Škvírkou ve dveřích nahlédla dovnitř. Byl tmavý, ne tak krásný ani tak prosluněný, jako chodba s halou a nejspíš i dalšími pokoji. Kdyby se tam pustila trocha slunce, možná by to vypadalo jinak. Slunce přestalo hřát, obrátila se směrem k oknům. Venku se stmívalo a jediné, co v tu chvíli osvěcovalo místo, kde stála, byly svíce. Uchopila je do ruky a pootevřela dveře tak, aby prošla. Jediné, co viděla, byla silueta postavy krčící se v rohu. Slyšela, jak dýchá zrychleně a ztěžka.
Srdce jí bušilo, opatrně se přibližovala. Uslyšela, jak se o sebe otřely řetězy, když si silueta přitiskla svá kolena pevně k sobě, ruce schovala na hruď a snažila se zakrýt do kouta a stát se neviditelnou. „Prosím ne.. Už ne.. Já už to nevydržím..“ byl to mužský hlas, plný bolesti. Vzlykl a třásl se.. Šla blíž, možná ho děsilo to světlo. Položila svíce na zem a pak se pomalounce přiblížila. Uvnitř hrudi ji píchlo nad tím, co právě slyšela a hlavně při představě, jak moc tu musí trpět. „Sšššš. To nic, já ti neublížím. Neboj.“ Řekla jemným a uklidňujícím tónem a zároveň se pomalu a zlehoučka dotkla tváře muže před sebou. Ucukl, ale nedala se zastrašit, pokračovala až ve dlani držela jeho tvář. Na kůži jí stekla slza, jeho slza. Přiblížila se k němu a poklekla vedle něj, chytl jí za paži a nechal se obejmout. Položil jí hlavu na její hrudník. Druhou rukou ho pohladila po vlasech, cítila na své kůži látku košile, kterou měl na sobě a která byla rozepnutá. Byl to satén nebo nějaká mu podobná látka. Na pokožce ruky i v dekoltu jí najednou něco zahřálo. On to nebyl, jeho kůže byla až děsivě chladná, tlukot jeho srdce nebylo slyšet, vzlykal jí tiše do náruče, tlak na její hrudi se zvětšil. Svraštila obočí a z oka jí stekla slza, když si uvědomila, co je to teplé na její pokožce. Cítila jeho krev, krvácel: „Buffy, pomoz mi prosím, pomoz mi..“ ve chvíli kdy jí muž pohleděl do zelených studánek, se lapající po dechu posadila na posteli s oroseným čelem a srdcem, co mělo každou chvíli opustit její tělo.
Rozhlížela se kolem. Byla ve svém pokoji, to jí bylo jasné. Ten sen byl ale tak živý… Odkryla se a šla do koupelny, kde si chtěla opláchnout obličej. Z kohoutku začala téct vlažná voda. Uchopila jí do dlaní, pak si rukama otřela obličej a ztěžka vydechla. Pomalu zvedla hlavu a podívala se na sebe do zrcadla.
Tomu, co spatřila, nechtěla věřit. To nemůže být možné, to ne. Její hrudník se zvedal tak rychle, jak jen to šlo. Snažila se dýchat, ale spíš měla pocit, že se dusí. Kroutila hlavou, dotkla se zlehka krku a brady, prohlížela si rukávy s dekoltem, slza si razila cestu dolů po tváři, jako malý horský potůček.
„Buffy, co se stalo?! Co se děje?“ Will stála ve dveřích koupelny a pozorovala Buffy.
Hlas její přítelkyně k ní doléhal z dálky. Stále si prohlížela svůj odraz v zrcadle před sebou s lesknoucíma očima.
„Buffy, no tak!“ to ticho bylo strašné. Jediná odpověď na její prosbu byl vzlyk, co se vydral z hrudníku přemožitelky.
Will uchopila její dlaně do svých. Levou rukou jí odhrnula zlobivý pramínek vlasů a pořádně si jí prohlídla, jestli nemá zranění. Pomalu jí odvedla zpět do pokoje a posadila na postel. „Buffy, co stalo? Proč máš krvavý pyžamo? Prosím tě, mluv se mnou!“ zasypala jí otázkami a hlasem, ve kterém se dalo rozpoznat zděšení a starost. Zrzka pohladila Buffy po vlasech. Ta začala lehce vzlykat, pohlédla Will do očí, poprvé za celou dobu. Nemohla odtrhnout pohled od svého pyžama. Ta krev je jeho, ten sen, ta prosba. Bylo to skutečné, panebože.. to jediné se jí honilo hlavou, přítomnost čarodějky jakoby ani nevnímala.
Will nechápala, co se děje. Pozorovala ji a přitom se jí zaleskly oči. Pomohla své kamarádce se převléknout a uložila ji do postele. Sedla si k ní a čekala, než zavře oči. Teď moc odpovědí nedostane, ráno je vždy moudřejší večera. Will po chvíli usla, ale přemožitelka v její náruči nemohla spát dlouho do večera.
Otevřela oči, už bylo ráno. Protáhla se a koukla vedle sebe. Byla sama.
„To znamená jediné, Buffy je vzhůru“ vstala a šla k sobě do pokoje, dát se tam do pořádku. Ve stejnou dobu dole v pokoji seděla Buffy s Faith na gauči a čekaly, až přijde Giles a Alex. „Vyspala ses dobře?“
„Jo, díky B. Víš, že si mě tu nechala. Ten hotel byl fakt strašnej.“ Usrkla kafe a podívala se na Buffy, která vstala a přešla k oknu. „Už přijeli?“ koukala na ni, vyčkávala na odpověď. Zůstaň se mnou. To bylo poslední, co zaslechla, ještě než se probudila. Co když vážně tak trpí? A znovu se jí promítl před očima celý sen. „Buffy?!“ zeptala se znovu brunetka se zadumavým pohledem. „Co?“ otočila se na přemožitelku sedící na gauči: „Promiň, zamyslela jsem se. Ještě tu nejsou..“ svěsila hlavu a naposledy se podívala z okna.
Šla si sednout do křesla. „Dobré ráno všem. Faith? Spalo se ti dobře?“ s úsměvem na tváři, mladá čarodějka rozsvítila místnost.
„Jsi druhá, co se ptá. Spalo se mi dobře, konečně odpočinek.“ Oplatila úsměv a pohlédla na dívku sedící naproti v křesle, která měla nepřítomný výraz. Will zašla do kuchyně a nalila si trochu kafe.
„Buffy, Alex s Gilesem se zdrží, prý za nimi ráno přišla Dawn a poprosila je o odvoz do školy.“ Křičela z kuchyně.
„Dobře.“ Nohy měla složené pod sebou, rukama si zahalovala mikinu na hrudníku a stále myslela na ten sen, na to místo, kde se vše odehrávalo. Po těle se jí rozprostřel chlad, jemně se třásla. Očima přejela stolek s telefonem, minula televizi, když se zamračila a vrátila svůj pohled zpátky ke stolku. Byl tam nějaký dopis v obálce. Zvedla ho a začala číst, ani si nevšimla, když Faith vstala a šla za Will do kuchyně.
Buffy,
Vždy si byla a budeš mému srdci nejblíže, než jakákoliv žena. I když znovu kvůli tobě porušuji pravidla. Ale víš, co je na tom zvláštní? Dělám to rád. Na tom malým papírku, co je tu přiložený, najdeš číslo, na kterém mě seženeš, když bude potřeba. Třeba se jednou dočkám a ty zavoláš jen pro to, abychom zašli bychom třeba jen na nějakou procházku po večerním hřbitově. Jako kdysi. Chybíš mi a to, co jsme spolu zažili, bylo nádherný a já ti za to děkuju. Občas mě jen vzpomínka na to vše drží nad vodou. Sam svým způsobem miluju, ale ne tak, jako tebe. To ty jsi mi dala něco nového, něco, co nejde vzít. Probudila jsi ve mně sílu, o které bych nevěděl, nebýt tebe. Zasáhla jsi mi do života a neuvěřitelně ho změnila. Dala jsi mi krásný vzpomínky, s tebou jsem si uvědomil, kdo vlastně jsem. A teď, když vím, že jsi mě chtěla zastavit, veřím, že jsi mě milovala snad tak, jako já tebe, nebo alespoň v to doufám.
Tvůj Riley.
Pousmála se, složila dopis a schovala ho do mikiny. Pečlivě, aby nevypadl. Utřela slzičku a rázně se zvedla z křesla. Když byla ve dveřích kuchyně, uslyšela na příjezdové cestě auto a známé hlasy.
„Vážně Gilesi nechápu, proč si nepořídíte nové auto, nebo aspoň jinou barvu. Uznejte, že žlutá je jak pro…“ do řeči mu skočil pozorovatel s mírně dotčeným a znaveným výrazem. „Alexi, můžeš už přestat mluvit. Mám toho plnou hlavu,“ když se Alex nadechnul „P-Prosím tě jen na několik minut buď potichu,“ zoufalým tónem vydechl Giles.
Ve chvíli, kdy už se mladík nadechoval na ráznou odpověď, se rozlétly dveře od domu. Stála v nich drobná blondýnka, na tváři lehoučký úsměv. Nečekaně se na oba vrhla a pevným stiskem je sevřela v náručí. Jakoby je neviděla roky. Zpočátku byli zaskočeni, ale uvědomili si, že tohle se nebude opakovat každý den, a tak jí objal každý jednou rukou.
Povolila, odtáhla se a gestem je pozvala dál. Will dala postavit na čaj. Pro Gilese a pro Alexe udělala ledový čaj, Faith připravila lehké občerstvení, jen nějaké sušenky a specielně pro jednoho člověka mísu s popcornem. Když se Buffy, Alex a Giles posadili do křesel, z kuchyně už přicházely dívky s tácem. Na pozorovateli a mladíkovi vedle něj, bylo znát překvapení když spatřili Faith.
Nějakou dobu bylo ticho. Faith se významně podívala na Buffy, která seděla naproti ní.
„Ehm ehm,“ pokašlala si a ostatní k ní upřeli pohledy. „Je tu něco, co vám musím vysvětlit. Asi máte otázku, jak to, že je tu Faith. A já vám to vysvětlím. Během toho ale nechci být rušena a žádné skákání do řeči!“ Očima se podívala hlavně na Alexe. „Faith sem přijela, aby mě požádala o pomoc. Tou pomocí má být to..“ schválně to prodlužovala, bála se reakcí.
„ Tou pomocí ma být to, že pomůžu najít Angela.“ Giles se zakuckal svým čajem, Alex vyprsknul trochu popcornu a Will zaskočila sušenka. Faith se jen pousmála, ale hned vrátila mimiku ve tváři na kamenný výraz. Buffy od nich neodtrhla oči, jen vyčkávala, až Giles promluví. Ale pak se zamyslela a začala vyprávět o snu, co měla v noci.
L.A
„Už je tomu několik dní a od Faith žádné zprávy. Začínám se bát, že Buffy nepřemluví. A když jsme u toho, asi budeme potřebovat i čarodějku,“ pronesl až mrazivě vážným tónem Wesley a přitom si mnul brýle. Do místnosti vešel upír s neproniknutelným výrazem. Během doby, co tu Angel nebyl, tu nálada klesla na hodně nízkou úroveň. Spike si musel přiznat už po několikáté, že jakkoliv Angela nemusel, byl to opravdový přítel a hodně toho s ním zažil. Byl rozhodnut najít ho za každou cenu, i kdyby měl Buffy dotáhnout do L.A sám, vlastníma rukama a klidně násilím. „Kde je Cordy?“
„Ah, um. Ve svém pokoji, poslal jsem ji spát. A Fred?“
„Tu jsem já odnesl do pokoje. Nešlo ji vzbudit. A Gunn, ten vytuhnul s nějakou knížkou na gauči, tak jsem ti jí přinesl, třeba se bude hodit.“ Položil knihu na stůl a postrčil jí k Wesleymu. Ten knihu otevřel na náhodné straně, nasadil si brýle, aby se ujistil, že čte správně. Kouzlo ke komunikaci s osobou či démonem pomocí snu. Proč si toho před tím nevšiml? Četl dál, komunikovat smí pouze osoby, které jsou si nejblíže. A důležitý je zde popsaný rituál… „Spiku, to je ono, našli jsme malinkou naději, která se ovšem bez Buffy neobejde.“ A zase se vrátil do křesla, ze kterého samým vzrušením vstal. „O co jde Wesy?“ přešel k němu, nahlédl mu přes rameno a četl, co bylo v knize napsáno. Aspoň nějaká naděje. „Spiku, prosím, dojdi tady pro ty přísady do obchodu, ať je vše trochu připravené, jestli naše přemožitelka uspěje.“
„No já bych strašně rád, ale došel mi opalovací krém, nemáš nějakej?“ promnul si bradu a na tváři mu zahrál lehký úsměv.
„Moc vtipné. Dobře, dojdeme pro Gunna.“ Wesley sebral knihu dal si ji do podpaží a se Spikem vykročil do Gunnova pokoje.
Ťukali, ale nikdo nepřicházel.
„Spiku, taková otázka. Jak vypadal Gunn když si ho opouštěl?“ bývalý pozorovatel pohlédl s otázkou v očích na upíra, který ze sebe vychrlil odpověď, ani nemrkl. „No spal… Počkej, nemyslíš snad, že..“ ani nedořekl větu, rozrazil dveře pokoje a vběhl doprostřed místnosti kde našel Gunna na gauči. Svaly v obličeji hrály prazvláštní hrou stínů, bolesti a nevole, jeho obličej byl orosený potem a tělo se zmítalo nejen v křečích, ale i v bolestech, vyvolaných snem, nebo alespoň nějakou situací, ve které se zrovna nacházel... Spike se ho snažil probudit mezi tím, co Wesley hledal cokoliv, co by mělo spojitost s tím kouzlem. Spike přešel k mírnému násilí i ledové vodě, ale nic.
„Tady něco mám. Jestliže je kouzlo vyvolané nepovolanou osobou bez náležitě provedeného rituálu, bude řádně odměněn. Jeho tělo bude prožívat to, co se bude odehrávat v jeho nejhlubším nitru. Hlasy minulosti, budoucnosti i přítomnosti. Jeho duše, srdce a svědomí rozehrají hru, která může mít vítěze, ale i poražených. Sakra! To si to nemohl přečíst pořádně?! Nejen, že zmizel Angel a nikdo neví kam, a tenhle pacholek je do všeho moc hrr a tak ještě všechno zkomplikuje!“ Wesley kolem sebe rozhazoval rukama a jeho hysterie nabírala otáčky. Spike dotáhl Gunna do postele a čelo mu osvěžil ledovým ručníkem. Vstal a s rychlostí a hbitostí stál najednou u Wesleyho. „Hej, Wesy.“ Pozorovatel se otočil, nadechl se, když ho blonďák seslal dobře mířenou ranou k zemi.
„E-hm. Díky.“ Podíval se Spikeovi do očí a přijal jeho ruku. „Seš snad horší, než ženská.“ Nemohl si nerýpnout a zapálil si cigaretu. „Docela by mě zajímalo, jak se k němu ta kniha dostala.“
„Proč? Normálně si jí vzal dole. Nejspíš.“ Pokrčil rameny a nadzdvihl obočí blonďák.
„To právě ne, Spikeu. Tuhle knihu musel vzít odjinud. Není v inventáři, to bych si pamatoval. Až teď jsem si toho všiml..“
„A není to jedno? Pomůže nám najít bručouna a to je teď hlavní, ne?“
„Jo, to máš pravdu. Ale jakmile se Gunn probudí, teda jestli se probudí, tak to musíme zjistit. Moc se mi to nelíbí.“
Řím
„Faaaaith!“ Buffy se nemohla dovolat, tak snad už jí teď najde.
„Jo? Co je?“ otočila se a pozorovala zvláštní obrazce na koberci.
„Faith? Celou dobu se mi vyhýbáš. Je tu snad něco, co jsi mi neřekla?“ neuhýbala pohledem, pozorovala dívku přes sebou. Nedostala se žádná odpověď. Přistoupila k ní blíž a pomalu jí nadzdvihla bradu.
„Faith. No tak. Mě můžeš říct cokoliv. Stalo se něco?“
Hnědé oříšky vyhledali ty její smaragdy. „Víš, Buffy, až přijedeme do L.A., tak... tam na nás bude čekat Wesley a Fred a Harmony a …“ při posledním jménu se jí nalomil hlas „no a ještě Cordelie.“
„Tak to je to, co ti leží v hlavě? To je dobrý, už jsme se tam viděli. Musím si ještě dobalit nějaký věci,“ otočila se na podpatku a odkráčela do pokoje zapakovat si zbytek věcí.
„A Spike…“ to už si Faith pošeptala pro sebe a znovu sklopila hlavu.
Stála před zrcadlem, měla na sobě krásné bíle šaty, jako první sníh, neposkvrněný svým okolím. Kolem vlasů a očí jí létali dva motýlci. Sledovala je pohledem a když se otočila, zpozorovala, že stojí na krásné louce plné květin a slunce, které zářilo, jako zlato a zaplavovalo louku svými paprsky. Nikde a na ničem nešetřilo. Cítila na svém těle jarní vánek, naskočila jí husí kůže. Větřík jí začal čechrat vlasy, hrát si se sukní od šatů. Cítila se báječně nepopsatelně.
Vzduchem se rozléhal hlas tichý, příjemný a uklidňující: „Láska si vždy najde cestu. Může být jakkoliv trnitá a nepřístupná, ale i na konci každého tunelu je světlo. Stejně, jako květina potřebuje světlo i Srdce potřebuje obě poloviny a krev, která ho bude pohánět, aby mohlo bít. Je jen na tobě, jestli se rozhodneš ty poloviny spojit.“
Kráčela dál, když se obloha zatáhla. První kapka smáčela její šaty, dopadla další a další. Všimla si, že to není déšť, její šaty se barvily do ruda, karmínově až krvavě. Zajela si dlaněmi do vlasů a její tvář se obrátila k nebi. Její srdce křičelo a zhrdla se vydral výkřik ženy, bojácné avšak ustrašené, milující a nenávidící, opatrné a přesto nespoutané, vášnivé a divoké, jako tango a zároveň klidné, rozvážné, jako oceán před bouří. Otevřela oči a znovu se ocitla v tom zámku. Teď už ale věděla, kam běžet.
Vedla jí paměť i strach o osobu, kterou tu posledně zanechala. Vletěla do místnosti: „Angele?“ Jediné, co v tmavém pokoji spatřila, byly oči siluety, které k ní vzhlížely. Takovou bolest v nich ještě nikdy neviděla, vlastně jen jednou a to když se loučili před tím než věštci vrátili den. „Buffy, jsi zpět. Bál jsem se, že už nepřijdeš, že ti ublížili!“
„Ššš, jsem tu.“ Klekla si k němu, a prsty mapovala jeho tvář, jeho tělo, jestli není vážně zraněný. Jeho oblečení bylo potrhané, ale žádné velké rány neviděla. „Angele, je důležité, aby jsi mi řekl, kdo oni?! Podívej se mi do očí, prosím.“
Zahleděl se do nich tak hluboko, že spatřil její srdce. Tak čisté a nevinné. „To ti nemůžu říct. Ohrozilo by tě to a to nesmím! To nejde!“ začal cukat hlavou a těkat očima. „Už jdou, jdou pro mě. Musíš pryč Buffy. Zmiz odsud!“
„Angele prosím, řekni mi to. No tak!“ koukala a v jejích očích se zračil strach z toho, co přijde v následujících okamžicích. Najednou ucítila, jak jí jeho ruka strčila za jeden ze závěsů.
Vykoukla a jedním okem sledovala, co se děje. Dvě postavy vykročily směrem k Angelovi. Vzali ho pod rameny a táhli pryč. Moment, proč nešel po svých?! Rukou si zakryla ústa a z očí jí stekly slzy s hořkostí a bolestí celého srdce. On je má obě přeražené,proto nemůže chodit. Srdce jí bušilo, každou chvíli čekala, jak vyletí z hrudníku a ona nebude muset sledovat to, co se právě začalo odehrávat před jejíma očima.
„Takže Angele, nebo Angelusi. Mám v tom zmatek, víš?! Musíme udělat ještě několik testů a zkoušek. Ale když se takhle vzpouzíš, tak to prostě nejde. Spolupracuj a nebude to tak bolet.“ Angel před osobu plivl a měl vzdorovitý až vražedný výraz.
„To má být tvoje opakovaná odpověď, že máš rád bolest?!“ a upírovi přistála na obličeji rána. Pohlédl na svého trýznitele s úšklebkem ve tváři a odhodil od sebe oba jeho poskoky. Stál pevně na nohou a ránu oplatil. Buffy mu dokázala dát sílu a podporu, kterou tolik potřeboval. To, že tu byla s ním, pro něj moc znamenalo a on jí musel ochránit. On je v pořádku, ale na jak dlouho? Pomalu jí klesala ruka z úst, ale srdce bušilo tak splašeně, věděla, že to není konec.
Dostal ránu do břicha. Další… Angel se vykryl a údery vracel se stejnou intenzitou, s jakou přicházely. Úplně zapomněl na poskoky, kteří ho teď svírali z obou stran. Vzpouzel se, ale nebylo to nic platné. Buffy chtěla vyběhnout a pomoct, ale svým gestem jí dal najevo ať zůstane, kde je. „Jak chceš, chlapče!! Máš to mít“ mučitel si setřel krev z koutku, narovnal se a upravil svoje oblečení. S monoklem, který teď zdobil jeho tvář, pohlédl nezkrotnému upírovi do očí. Popošel k němu blízko, jak jen to šlo: „a počkej, jestli se mi do rukou dostane blonďatá mrcha. Za to, co udělala, ji ZNIČÍM!! Odveďte ho!“ muž uvolnil cestu poskokům a přemožitelka si ho mohla pořádně prohlédnout. Byl vysoký, špinavý blond, celkem urostlý. Bohužel víc neviděla, byl příliš daleko. Schovaná za závěsem čekala neuvěřitelně dlouhou dobu, než se otevřely dveře a do nich byl vhozen muž, který nikdy neopustil její život.
„Angele, proboha, co ti to udělali?“ přitáhla si ho k sobě do náruče, hřála ho svým tělem a on to teplo rád přijímal. Z očí se jí draly slzy, ale ona je držela za pomyslnou hranicí. Teď musí být silná, už kvůli němu. Pozdvihla jeho tvář, viděla kruhy pod očima a bledší kůži, než obvykle. Nemusel nic říkat, poznala to, měl hlad. „Angele, poslouchej mě! Ano?“ celý se třásl, na čele měl studený pot. „Musíš se ze mě trochu napít. Já věřím, že se ovládneš a nevypiješ moc. Dlouho už se tu nezdržím, ale ty musíš vydržet, být silný.“
„Buffy, ne to ne.. tohle po mě nechtěj. Minule jsem tě málem zabil!“ bolela ho vzpomínka na to, jak z ní pil.
„Angele, prosííím! Udělej to pro mě. Vrátím se, slibuji, ale musím vědět, že jsi v pořádku.“ Nedobrovolně a s lesklým pohledem přeměnil svou tvář v upíří. Buffy si sundala svetr a odhrnula vlasy. Chytila ho za zátylek a lehce pozvolna přitahovala blíž. On jí opatrně objal a jemně kousl do krku. Pil její krev, nehltal, i přes jeho zvířecí pudy se dokázal kontrolovat. I Buffy věděla, kdy to musí zarazit. Jednou rukou odstrčila svetr, a přisunula se k němu blíž. Zesílil stisk a jeho tělo přijímalo tu božskou tekutinu, která mu tak chyběla.
V Letadle mezi Římem a L.A
„Gilesi, pojďte sem, rychle! GILESIIIIIII!!!!“ Will křičela a z očí jí sršel strach. Pozorovatel přiběhl: „Co se děje?“
„Podívejte sem a tady a tady… Na krku se jí utvořily ranky, jako kdyby z ní někdo pil a krvácí to. Pokouším se to zastavit ale z rány skoro žádná krev neodchází. Občas steče nějaký ten pramínek, ale nic víc.“ Hlas se jí třásl, držela se, aby nevzlykala.
„Počkej tu, Faith by mohla něco vědět. Nebo zavolat do L.A., co se tam děje.“
Vzrušení strachem se v jeho hlase dalo rozpoznat velmi snadno. Přešel do druhé kabiny. Wesley jim zařídil soukromé letadlo. Děkoval za to, neměl rád to mačkání a jiné lidi v letadle. „Faith? Mohla by jsi prosím tě zavolat do L.A a zjistit, co se děje?“ přišel ke své bývalé přemožitelce blíž, když kolem jeho bot protekl malinký potůček krve. „Gilesi…“
„Faith? Co to? Kdo?“ sundal si rychle svetr, přitlačil ho na ránu a zastavoval krvácení.
„Gilesi, běžte k Will. Nejde o mě, ale o Buffy. Já budu dobrá, běžte!“ a odstrčila ho rukou. Rychle přeběhl zpět k čarodějce. Ta už teď měla černou barvu vlasů a očí. Zděšení střídalo strach, který ho přimrazil na místě.