Začít znovu

Informácie o poviedke:Túto poviedku sme objavili zašitú na jednom z neaktívnych blogov o Buffy a Angelovi, konkrétne na adrese: www.buffy-angel-povidky.blog.cz. Prevzali sme ju preto aj na tieto stránky, aby neupadla do zabudnutia.

Všude bylo vedro k padnutí, jen na hřbitově byl nezvyklý chlad, který byl protkán přívaly bolesti, mladá dívka seděla na náhrobku, a upoutávala tak pozornost lidí, kteří občas zašli sem na temný konec hřbitova s touhou najít něco zvláštního. Právě se stmívalo a i poslední truchlící opouštěli hřbitov. V noci tak tajemné místo. Jen ta dívka stále seděla na náhrobku a vypadala, jako by na něco čekala. Přemýšlela o lidech, kteří již neexistují, o těch kteří věčně spí a náležejí snad už jen fotografiím jako mlhavá vzpomínka na ně samotné.
Byla plně zahloubána do svých myšlenek, když se z hrobu nad nímž seděla, začal škrábat ven jeho majitel. Postarší muž se napřímil, ale než se stačil rozhlédnout, dívka ho probodla dřevěným kolíkem a on se rozpadl na prach.
"Promiňte Merricku, ale bude to tak lepší," špitla omluvně a s těmito slovy opouštěla hřbitov, ze smaragdově zelenkavých očí se hrnuly po její mladé tváři slané slzy ochucené hořkostí.

Kráčela po ulicích Los Angeles, jejího rodného města, které jí najednou připadalo tak cizí, špinavé, zlé. Procházela kolem nějakého baru, odkud se z ničeho nic vyřítil Ford.
"Ahoj Buffy, tebe bych tu nečekal, myslel sem, že ti rodiče po tom všem zakázali chodit ven." Pohlédl na ni tázavě. Jistěže zakázali, pomyslela si. Jak moc mu to dneska sluší, projelo jí hlavou, do Forda byla jako menší zamilovaná, teď jsou z nich přátelé, kteří si občas někam vyrazí, opět se zahloubala do svých myšlenek a tak jako už tolikrát poslední dobou si neuvědomila, že na ní vůbec někdo mluví. Utíkala do svých paralelních světů.
"Hmm, eh, promiň, co si říkal?"
Pohlédl na ni ještě tázavěji než před chvílí. "Říkal jsem, jestli nepůjdeš se mnou dovnitř, jsou tam i tvé kamarádky, dokaž jim, že jsi se nezměnila, že není pravda to, co všichni říkají.
"A co říkají, no co?" Rozkřičela se na celé kolo, až se po ní pár lidí ohlédlo. Ford si uvědomil, že pláče, ale než stačil cokoli udělat zatáhly ho něčí ruce zpátky dovnitř, byly to ruce Buffyiny kamarádky Nancy, která se na ni jen zašklebila a se slovy. "Jak se můžeš bavit s tím bláznem?" směřovaným k Fordovi, zavřela Buffy dveře před nosem.
Buffy se dala do ještě usedavějšího pláče a začala utíkat, utíkat pryč odsud, utíkat do jiné země, jiného světa, kamkoli, ale jen pryč odsud, přesto ale směřovala domů. Náhle do někoho vrazila, aniž by se omluvila nebo stačila zaregistrovat, koho teď málem povalila, začala utíkat ještě rychleji, musí být doma dřív než rodiče…

Vysoký, mladý muž s tmavými vlasy, oblečený v černém kabátě, se zadíval svýma čokoládovýma očima za utíkající dívkou, která do něho právě vrazila, sledoval ji svým pohledem po celou dobu, než se mu stačila ztratit ve tmě.

Doběhla domů, byla celá udýchaná. Než vešla do domu stačila si povšimnout, že se v domě nesvítí, což bylo jasným znamením, že nikdo není doma. Její rodiče se teď zdržovali v práci, jak nejdéle jen mohli, snažili se dosáhnout toho, že spolu budou trávit jen minimálně času, což bylo podle jejich názoru pro všechny to nejlepší, tím spíš, že se rozvádí.
Uf, má tedy štěstí, nebude se muset plížit tajně a potichu jako zloděj ve vlastním domě. Jenže sotva stačila odemknout dveře, vrhla se na ní její matka Joyce.
"Kde jsi proboha byla? Copak nevíš, jaký mám o tebe strach, když se touláš po nocích i přes můj zákaz, všechno tak jen zhoršuješ, zamysli se taky někdy nad ostatními, mladá slečinka si může dělat, co chce…"
"Ale mami, já…"
"Ne teď mě dobře poslouchej," nepustila Buffy její matka ke slovu. "Ze všeho vyvodím důsledky, to si piš, ode dneška budeš poslouchat na slovo, na slovo rozumíš, nikam se bez mého svolení nehneš, budeš mi hlásit, kam jdeš a kdy a já ti schválím, zda můžeš jít! A pokud to jen jednou porušíš, vyvodím z toho důsledky."
Takovouhle ji Buffy ještě nezažila, ba takovou ji vůbec neznala, mluvila teď zostřeným hlasem a dívala se na ni zvláštním pohledem, takovým pohledem plným zloby. Teprve nyní dokončila Joyce svůj monolog a pořádně si dceru prohlédla. Byla celá schvácená, vlasy rozcuchané a oči opuchlé od usedavého pláče, ale to nebylo to nejhorší, nejhorší bylo, že v dceřiných očí neviděla nic, naprosto nic, jen prázdnotu.
"Ach Buffy, proboha, jak to vypadáš, nestalo se ti nic?" Buffy neodpověděla a zamířila po schodech nahoru ke svému pokoji, zděšená zlobou v matčině hlasu.
Vběhla do pokoje a zamkla se, slyšela, jak na ni máma buší z druhé strany dveří a jak vzlyká, ale Buffy se jen svezla k zemi. Chtělo se jí znovu plakat, řvát, křičet a nadávat na celý svět, ale ovládla se, věděla, co musí udělat, řekne rodičům pravdu, pravdu o tom, proč podpálila školní tělocvičnu, o tom kam každý večer mizí, o tom proč se tak změnila, prostě musí a pak až jim to řekne, skončí s tím, s jejím posláním, a bude taková jako dřív, královna plesu, roztleskávačka, nejoblíbenější dívka na škole, a máma s tátou se dají znovu dohromady, stejně za to za všechno může jen ona… Ale jak jim to říct? Nedokáže přijít postavit se před rodiče a všechno jim vyklopit, tak jak? Pak dostala nápad, sedla ke stolu a začala psát dopis…

Mami a tati,
předem tohohle dopis chci, abyste věděli, jak moc vás oba miluju, nejvíc na světě, chci, abyste věděli, jak moc mi na vás záleží a jak moc trpím tím, co se v naší rodině děje. Já vím, vy trpíte také a beru na vědomí, že všechny problémy vznikají hlavně kvůli mně a proto jsem se rozhodla říct vám pravdu, krutou realitu, svěřit se vám s ránou osudu, která tolik bolestivě zasáhla můj život i životy mých nejbližších.

Nejsem schopná vám to říct do očí, bojím se totiž, že se mi vysmějete, a proto radši použiju papír a tužku. Než začnu svůj příběh, jen chci, abyste věděli, že je celý pravdivý, chápu, že pochopit a hlavně tu skutečnost přijmout, bude těžké, ale musíte se s tím vyrovnat tak jako já. Jen doufám, že mě znovu nepošlete do blázince, tam jsem se zapřísáhla, že už nikdy nebudu o těch věcech mluvit, ale je to nutné, jen mě tam prosím neposílejte znovu. Dočtěte si můj dopis do konce.

Tak tedy… je to už nějakou dobu, co mě oslovil před naší školou jeden postarší muž, jmenoval se Merrick a hledal mě, Buffy Summersovou - tu vyvolenou. Ano, řekl mi, že jsem vyvolená, jen ta jedna jediná vyvolená k boji s upíry a demóny, řekl, že jsem přemožitelka. Bylo těžké tomu uvěřit, z počátku jsem si myslela, že je blázen, ale potom mě dotáhl na hřbitov a já skutečně pohlédla do tváře svému prvnímu upírovi. Bylo strašně těžké se s tím srovnat, jak pane bože já můžu být přemožitelka. Já, která nesnáším špínu, miluju večírky, nákupy, tlachání o klucích… Ale byla to krutá pravda, Merrick se stal mým pozorovatelem - učil mě bojovat a dohlížel na mě, vždycky všechno věděl, ale nikdy mi nepomohl v boji, to jsem musela zvládnout sama. Od té doby se noc co noc vytrácím ven a zabíjím upíry. Ano, už je to venku, to je to, co jste chtěli vědět, nechodím za klukama ani někam jinam se pobavit, já v noci pracuju, dá-li se tomu tak říct. Od té doby, co mě Merrick oslovil, se ke mně všichni obrací zády, najednou ztrácím kamarády a rodiče se kvůli mně hádají, ale po dnešní noci, to slibuju, toho nechám, všechno bude jako dřív. Proč právě dnes? Dnes jsem zabila svého posledního upírá a tím upírem nebyl nikdo jiný než Merrick. Boji byl schopný naučit, ale sám ho používat moc neuměl, a tak když jsme byly před pár dny na hlídce, napadlo nás několik upírů, dařilo se mi se bránit, ale bylo jich moc, neuhlídala jsem Merricka, nějaký upír ho zabil. Napadl mě jediný plán, možná špatný, ale víc jsem ze své hlavy, když sem viděla jak zabíjí Merricka nemohla dostat, musím je zahnat na místo, odkud není úniku a tam je nějak zabít. Začala jsem utíkat a dostala se až k naší škole, teď už vám to možná dochází, zahnala jsem je do školní tělocvičny a tu podpálila, ano to je ten důvod. Né rebelství, drogy ani alkohol, jak si všichni myslí. A víte jak mi bylo dnes večer, když sem ještě před západem slunce čekala u Merrickova hrobu až se "probere", ale tím, že jsem zabila Merricka, zabila jsem i tu přemožitelku v sobě. Proto slibuji, že budu zase tou starou Buffy Summers, nejsem blázen jak si všichni myslí, půjdu do školy a omluvím se.

Tak teď znáte celou mojí pravdu, přísahám, že nikdy už žádného upíra nezabiju, vše bude jako dřív, doufám, že mne pochopíte a slibuji, že až budete chtít zodpovím vám další vaše otázky. Jen chci, abyste věděli, jak moc mě všechno mrzí, jak mě to zevnitř užírá, jak se cítím pohlcena samotou. Teď naposledy vám slibuji, že bude všechno jako dřív, ode dneška přestávám slibovat, ale začínám konat!

Vaše milující Buffy.



Buffy dopsala dopis a nechala ho na terase, nechtěla riskovat, že kdyby ho chtěla teď dát na ledničku, kde si obvykle poštu nechávají, narazí na mámu nebo tátu. Ale rozhodla se, že si jej ještě jednou přečte, aby si byla více jistá tím, co napsala.
Četla nahlas a pomalu, po tvářích se jí opět kutálely slzy a její čtení bylo prosyceno vzlyky plnými bolesti, bolesti, která pomalu odplouvala vždy s dalším slovem, které Buffy přečetla. Netušila, že pod otevřenými okny stojí tichý svědek její bolesti a že slyší vše, co Buffy předčítá sama sobě.
Když dočetla a chystala se po zdi slézt dolů na verandu, schoval se do přítmí keřů obklopující dům. Slezla snadno, měla to naučené a také zdi domu byly obklopeny jakýmisi dřevěnými mřížkami, takže by snadno slezlo i malé dítě. Poslední metr nad zemí seskočila a dopis v obálce položila pod konev, kterou její matka každé ráno zalévá květiny na verandě, byla si jistá, že tady si ho určitě všimne, květiny byly její láskou, o ty se každé ráno nezapomene postarat.
Vylezla zpátky do pokoje, svlékla se a převlékla, sedla si na postel a přemýšlela o tom, co právě udělala, o tom, jestli jí rodiče díky tomu nepošlou znovu do blázince, jestli si tímhle dopisem nezkazila celý život. Určitě jí spadl ze srdce veliký kámen, ale cítila se podivně prázdná. Seděla na posteli s pevně objatými koleny a v rytmu svých myšlenek se kolébala dopředu a dozadu, než usnula, bylo její poslední myšlenkou to, že vše bude v pořádku, že rodiče se nerozvedou a zůstanou spolu až si přečtou ten dopis. Nechtěla si to přiznat, ale tahle šestnáctiletá dívka byla uvnitř ještě stále malým naivním dítětem.

Ráno sešla Buffy do kuchyně, kde její máma chystala snídani. Buffy ji tiše pozdravila, ale Joyce se tvářila podivně.
"Přišel mi dopis," řekla Joyce směrem k Buffy.
"Ano," odpověděla jí dcera vyděšeným pohledem.
"Ano a věř mi že tím nejsem moc nadšena, musíme okamžitě jednat, věřím, že to, co jsem vymyslela, bude pro tebe to nejlepší." Buffy nechápala kam směřuje "pro nás pro všechny" dodala po sléze Joyce. "Potřebuješ změnu prostředí."
Buffy se téhle věty strašně zalekla, oni jí chtějí poslat zpátky…

Ve tmavém autě s začerněnými okny seděli dva muži. Jeden z nich měl na sobě i v tomto horkém počasí dlouhý černý kabát a promlouval k druhému muži.
"Jsi si jistý tím, co jsi zjistil?"
"Na sto procent," zazněla odpověď
"Dobře, Whistlere, řekni mi, co víš."
"Za pár dní můžeš opustit město, dorazíš ve stejnou dobu jako ona, je to všechno už zařízené, ověřoval jsem to, kde se dalo."
Muž v kabátě přikývl, ale mlčel.
"Co se ti stalo?" Zeptal se Whistler svého společníka a kývnul hlavou směrem k jeho zafačované ruce.
"Popálil jsem se."
"Lezl si ven v nevhodnou dobu, co?" zasmál se
"Spíše jsem zachraňoval jeden lidský život od utrpení, do kterého by se mohl dostat, kdyby vyšla pravda na povrch, ale měl jsem u toho na spěch."
"Aha, pan tajemný." Okomentoval to Whistler, vysedal z auta a k tajemnému muži ještě dodal, že kdyby cokoliv kdykoliv potřeboval, ať se ozve. Ten jen přikývl a pak podal druhému muži ruku a řekl: "Děkuju za všechno." Nikdy nebyl moc výřečný a loučení mu šlo těžko, byl moc vděčný za to, že ho vytáhl ze svrabu v jakém žil, ale nevěděl, jaká slova zvolit dál.
"Tak prozatím sbohem, Angele." Usnadnil mu to Whistler a vystoupil z auta.

"Ne, mami, prosím"
"Nech mě domluvit, holčičko, vždyť ani nevíš, co ti chci říct. Přišel dopis o tvém vyloučení ze školy, je to definitivní, bohužel zakázali nám se odvolat."
Buffy se musela posadit očekávala trochu něco jiného. Vyloučili ji! Myslela si, že se bude bránit, že dokáže to, aby mohla chodit dál do své školy. Teď jí znovu tekly po tvářích slzy i když si slíbila, že už nebude plakat. Její matka k ní mluvila, ale ona začala vnímat až když zaslechla slovo stěhovat.
"Bude to pro nás pro všechny lepší, nebudeme pátrat po tom, proč si zapálila školní tělocvičnu a já a tvůj otec budeme stejně co nejdřív rozvedeni, vždyť dneska už ani nepřišel domů, začneme znovu, Buffy, jen my dvě, nebudeme se vracet ke starým chybám, co ty na to?" Buffy neodpověděla a tak Joyce pokračovala dál. "Ten dům mám vyhlédnutý už delší dobu, bylo mi jasné, že po tom všem, co se stalo v tvé škole, nemyslím jen tu tělocvičnu, ale i tvoje časté neomluvené hodiny, zanedbávání učiva a rvačky, že tě musí vyloučit a ta tělocvična byla poslední kapka. A taky jsem chtěla být dál od tvého otce. Už jsem volala i do místní školy a rádi tě přijmou, vše jsem jim vysvětlila. Uvidíš bude se ti tam líbit. Zapomeneme na všechno špatné." Joyce chtěla nechat Buffy samotnou jejím myšlenkám a vyšla z domu přímo na terasu.
Má to moc dobře vymyšlené, pomyslela si Buffy. Nechtěla se stěhovat, ale taky nechtěla zůstat, možná to bude dobře, odstěhují se najde si nové přátele, bude zase chodit do klubů a na večírky, ve škole bude opět jednička, najde ztracené sebevědomí, ano začne znovu, nový život bez upírů…
Zalekla se, vzpomněla si na dopis, co nechala na verandě, teď se nesmí dostat mámě do rukou, teď už ne, ne teď když má pocit, že její matka jí miluje a že by s ní znovu mohla být šťastná, teď by mohl mít katastrofální následky. Rychle vyskočila ze židle a vběhla na terasu, ale Joyce po dlouhé době jen v poklidu seděla v proutěném křesle a popíjela kávu. Pohlédla na dceru, která sem vběhla takovou rychlostí, až převrátila konev na zalévání květin, položenou na dřevěném stojanu. Buffy hledala dopis, ale viděla jen zbytky spáleného papíru který se válel na zemi. Vyšla ven z verandy a u křoví ležela krabička se sirkami, někdo ji musel ztratit problesklo jí hlavou, někdo, kdo jí možná zachránil od života v ústavu pro choromyslné. Ale kdo, kdo zná její tajemství, kdo jí zachránil život?

Uplynulo pár dní od okamžiku, kdy našla Buffy svůj dopis spálený, několikrát se nenápadně vyptávala mámy, když společně balily věci, ale Joyce, jak se zdálo, opravdu o ničem neměla ani potuchy.

Buffy seděla v autě zahloubána znovu do svých myšlenek, opouštěly Los Angeles, její osamělá duše hledala útočiště jinde, netušila, že další samotář má stejný cíl jako ona, že tam kam oba míří, dojde k naplnění jejich osudu. Každý zvlášť Buffy i Angel po pár hodinách jízdy projeli kolem cedule s nápisem WELCOME TO SUNNYDAYLE. Neměli ani ponětí o tom, že toto místo navždy spojí jejich životy.

~ konec ~