Jediné, co potřebujeme je láska

Informácie o poviedke:Túto poviedku sme objavili zašitú na jednom z neaktívnych blogov o Buffy a Angelovi, konkrétne na adrese: www.buffy-angel-povidky.blog.cz. Prevzali sme ju preto aj na tieto stránky, aby neupadla do zabudnutia.

Rozlehlé zelené pláně, patřící ke starému anglickému sídlu, působily osaměle, všude jen samá zeleň a pár květin, v dálce se nacházel jediný strom. Přesto přese všechno přes veškerou anglickou strohost tohoto místa, tu člověk dokázal najít ztracenou rovnováhu a možná potřebný klid, nebo cokoli jiného, co mu scházel. Snad to způsobovalo to dokonalé ticho, co tu panovalo, naplňovalo člověka čímsi zvláštním, možná magickým.

Ten jediný strom, který tam stál. Košatý strom, tyčíce své větve prosebně k nebi jako jediný osamělý bojovník, tenhle starý strom - lípa, schovával v náručí stínu, které vrhají jeho větve, mladou ženu. Ale v jejích očích bylo cosi, co naznačovalo, že za krátkou dobu hodně zestárla, ne fyzicky, ale na duši, její oči byly jako zrcadlo do její vlastní duše. Vypadaly jako když hledí do prázdna, a také vypadaly trochu skleněně, jako když člověk hodně pláče, ale tyhle oči snad prolily slz tolik, že by jim nestačil oceán. Spoustu listí ve tvaru srdce obklopovalo tuhle mladou ženu se smutnýma očima, některá listová srdce jí v slabém větru spadly přímo k nohám. A přesně tak si teď připadala, jako kdyby někdo z foukával její srdce z pořádné výšky přímo na zem, a to se po dopadu roztříštilo na tisíc kousků a posléze bylo zase slepeno do hromady, ale nějaký velmi důležitý kousek chyběl.

"Willow" volal na ni z dálky mužský hlas. Mladá žena se zvedla a ze svého dosavadního úkrytu a zamířila si to přímo ke starému domu. U jeho vchodu už na ni čekal Giles, a roztržitě si čistil svoje brýle, což dělával, když byl nervózní, nebo když něco prostě nechtěl vidět. Tentokrát se spíš zdál nervózní.

"Dobré dopoledne Gilesi" pozdravila ho Willow a dříve než se stačila zeptat, co potřeboval, rozpovídal se sám.

"Willow, já je mi to moc líto, ale musím odjet, je to neodkladná záležitost", ještě urputněji si začal čistit brýle, "je mi moc líto, že tě tu nechám samotnou, ale je to opravdu důležité, až se vrátím, začneme uvažovat i o tvém návratu."

"Ale"…chtěla něco dodat.

"Žádné, ale nechci slyšet, teď musím už opravdu jet". Před domem právě zastavil taxík. "Měj se moc hezky Willow, pokračuj ve svých meditacích, zatím se měj, neboj se dají tu na tebe pozor." Giles nasedl do auta a to se rozjelo, Willow ho sledovala zkoumavým pohledem, když jí někdo položil ruku na rameno.

"Ah drahoušku Willow, že ty si zase seděla už od rána pod tím svým stromem, jsi celá prochladlá, u nás je počasí chladnější než u vás v Kalifornii, musíš se tepleji oblékat." Willow se otočila, i když osobu, která stála za ní poznala po hlase, byla to Nanna, měla velice uklidňující éterický hlas.

"To je v pořádku Nanno."

"Ne nic není v pořádku, běž nahoru, do teploučké postele a já ti přinesu hrnek horké čokolády, ale kdyby se tě náhodou někdy Giles nebo kdokoli ptal, vždy piješ jen čaj, holt Anglie" pokoušela se zavtipkovat Nanna, která si všimla, že Willow má tak jako už po tolikáté od té doby, co zde je uplakané oči a smutný pohled. Willow poslechla, jako kdyby byla malá holčička a odcupitala nahoru.

Tam si ve svém pokoji opravdu lehla na postel a vzpomínala, jak sem přijela poprvé, jak ji sem Giles přivezl po tom všem, co se stalo. Jak to bylo dlouho neměla ani ponětí, jakoby čas zde plynul jinak. Tento starobylý dům se jí stal dočasným domovem, měla zde podle Gilese opět najít samu sebe, své dřívější já. Měla zakázáno kouzlit a jí to vyhovovalo, pouze meditovala a pomáhala ostatním lidem, co zde žily. Byly to samé čarodějky, proto si napřed myslela, že Giles nemůže myslet vážně, že v domě, kde žijí jen čarodějky, může žít bez kouzel. Ale ony všechny byly velice vstřícné a Willow se ve vlastním strachu nikdy nepokusila o kouzlo. Měla sice strach, že se v ní její potlačovaná síla opět nahromadí a pak vybuchne, ale tady to bylo jiné, všechno to prostředí na ní působilo tak jak mělo. Jen rány na duši zůstávali nebezpečně ostré, jako nůž připravený kdykoli bodnout.Willow měla pocit, že se s čarodějkami, které zde žijí nemůže vůbec srovnávat, jak pochopila, byly to nejmocnější čarodějky světa. Dobrodějky samozřejmě, sloužily vyšším účelům, více neměla vědět a byla za to ráda. Jejich síla z nich přímo vyzařovala, některé když chodily vypadali jako když se vznášejí, vypadali nesmírně jemně, přesto jim z očí svítila jejich vlastní moc. Willow si velice oblíbila Nannu, byla to žena nejspíš středního věku, tady všichni působily tak svěže a mladě. Nanna jí velice pomohla, často s ní sedávala až do noci a povídala si s ní o její milované. Ano Nanna byla moc hodná, nikdy jí, jako nikdo tady nevyčítala, to co provedla, podporovala Willow v meditaci a vtom, aby se mohla vrátit do "normálního světa".

Willow vyrušilo z jejích myšlenek zaťukání na dveře, vstoupila Nanna s šálkem plným nádherně vonící čokolády, podala jí Willow a přisedla si k ní na postel.

"Co se děje děvenko?" zeptala se mateřským hlasem a pohladila ji po jejích rezavých vlasech.

"Nic Nanno, kam jel Giles?" snažila se Willow odběhnout od tématu.

"Musel naléhavě odjet do Londýna, Rada ho potřebuje." Dostalo se jí odpovědi. "Ale já se ptala na tebe!"

" Giles vypadal nervózně, když odjížděl, bylo to kvůli mně, že. Má strach, že to sama nezvládnu, bojí se, že do toho opět spadnu, že se nikdy nebudu moci vrátit mezi lidi aniž bych někomu neublížila". Willow začala plakat, vzlykala a po tvářích se jí kutáleli slzy. "A víš, co je nejhorší Nanno, že si mylím, že má pravdu, že se nikdy nebudu moci vrátit, že to nepřekonám…" Pak jí slova došla a dokázala už jen plakat. Nanna se na svojí milou Willow nemohla dívat, ani možná netušila jakou má pravdu, že Giles, má obavy, co s ní bude, že meditace nepomáhají tak jak by měli. Nanna věděla, co by Willow potřebovala! Taru, svoji milující Taru, potřebovala by si promluvit s ní osobně jen tak by došla pokoje, ona a možná i Tara. Willow vypadala hrozně, působila jako hromádka nervů, která se co nejdříve rozsype, kdysi možná bývala silnou milující ženou, ale nyní tu už nebyl ani kousíček toho, co dřív.

"Willow" znovu ji pohladila, tak jako před chvílí, "Možná ti mohu pomoci, ale nevím, jestli budeš chtít."

Willow k ní vzhlédla. "Co tím myslíš?"

"Mohu ti pomoci, ale jsem čarodějka, ne psycholog, mohu ti pomoci, ale dokážu to jedině kouzlem."

"Já už nechci mít s kouzli nic společného, to přece víš." Odvětila Willow.

"Ano vím, ale taky vím, co by ti dokázalo pomoci. Tara!" Willow sebou škubla.

"Tara?" Ptala se nechápavě a na rtech jakoby jí přeběhl nepřítomný úsměv.

"To kouzlo, které mám na mysli, vykonám já, ty budeš jen jeho součástí, svážu tě magickým zaříkadlem tak, aby si do něj nemohla zasáhnout. Nechci tě nějak urazit Willow, ale mám sílu o které ty zatím nemáš ani zdání. Tohle kouzlo může být nebezpečné, ale pokud ho dělá správná osoba nemůže se nic stát, a myslím, že je to to jediné, co ti dokáže pomoci." Nanna ustala v řeči.

"Tak pro Boha mluv dál Nanno!!!"

" Tohle kouzlo se smí provádět až v určitém stupni magie, jakém si povýšení, je to kouzlo, které mohou vykonat jen dobrodějky, mnoho jich zemřelo, když je zlo nutilo, aby jej provedly." Nanna na chvíli vydechla a pak dodala "Zařídím, aby si se viděla s Tarou."

"Co že?" vyhrkla Willow; "ale Tara je mrtvá!" při posledním slovu jí píchlo u srdce.

"Poslouchej Willow, já mám tu moc, abych ti sní dopřála strávit trochu času, Tara byla taky čarodějka, jak si říkala a pro mě by tím pádem nebyl problém navázat s ní kontakt, přivést ji zpět. Umožním ti se s ní setkat, ale nikdy se o tom nikdo nesmí dozvědět, umožním ti se setkat s tvojí milující Tarou."

"Na jak dlouho?"

"Hodinu, dostaneš hodinu na to, aby jste si mohly vyříkat staré křivdy, hodinu na to, aby si rozhodla o svém budoucím životě." Nanně bylo jasné, že buď to vše vyjde, nebo možná riskuje a zničí sebe i Willow a možná okolní svět, nikdy by od sebe tolik pošetilosti nečekala, ale byla přesvědčena, že Willow má v budoucnu vykonat velké skutky, kterými se jí dostane povýšení. Ano tím si byla jistá, ale to se nikdy nestane pokud tady bude jen čekat, až čas, nejlepší doktor zahojí bolavé rány. Ale někdy i ti nejlepší doktoři nedokážou pomoci.

Willow nevěřila vlastním uším, uvidí zase Taru, svou milovanou Taru, svoji lásku! Nemohla se dočkat až se opět dotkne jejího hedvábného těla, až políbí její měkoučké rty, ale co když jí Tara neodpustí, co když ji odsoudí za to, co udělala? Jestliže ne, pak už pro ni nemá cenu žít.

Domluvily se s Nannou, že se před půlnocí sejdou, pod tou košatou lípou, Willow, dostane magickou hodinu, hodinu duchů, na to aby opět viděla Taru, přesně o půlnoci, kdy lomí se starý s novým dnem.

A opravdu se sešly, Willow se podle instrukcí oblékla do bílé a byla bosa, neměla na sobě nic jiného než jen bílé šaty, nesměl ji zdobit ani jediný šperk. Musela být takto oblečená na znamení čistoty i Nanna byla v bílém.

"Willow než začneme musím ti ještě něco povědět, něž se setkáš s Tarou, budeš nucena prožít všechny šťastné i bolestné okamžiky, co jste spolu zažily. Uvidíš všechno znovu, i pocity se vrátí, jsi ochotná zaplatit tuto daň? Mnoho lidí, to nezvládlo a přerušili kouzlo dřív než mohlo pořádně začít, někteří utrpěli velký šok. Jsi ochotna riskovat?"

Willow skálopevně přikývla, možná ani pořádně nevnímala, co Nanna říká. Už brzy bude s Tarou!.

"Dobře Willow, teď poslouchej, nikdy o tom nikomu nesmíš nic říct! S Tarou se setkáš na takzvané Hranici, je to takový přestup mezi životem a smrtí, není tam nic jen tma a světlo vycházející z lidských duší, nezapomeň budeš mít hodinu, tak nemrhej časem, je to nejdražší, co máš! Připravena?"

Willow opět přikývla.

"Tak se tedy posaď a naprosto se koncentruj, představuj si Taru, jak se k Tobě blíží, buď naprosto uvolněná."

Willow dělala to, co po ní Nanna chtěla, snažila se uvolnit. Tu jí něco jakoby bodlo do srdce, to jí Nanna, ostrým perem bodla, aby získala trochu Wilowini krve a nakreslila jím Willow na čelo magický znak, začala odříkávat zaklínadlo a Willow připadalo, že se propadá do hloubky. Nanna zažehla oheň, do vzduchu vyfoukla hlínu z této země a tu potom začala kolem sebe kropit vodu.

"Volám vzduch, který dává poznání!"

"Volám oheň, který očišťuje!"

"Volám vodu, která odplavuje!"

"Volám zemi, která hojí!"

"Pomozte Willow!"

"Vesmírná sílo a sílo přírody, pomozte jí dosáhnout jejího cíle, nechť vzduch její hlavu pročistí, nechť voda přinese nový život, nechť země jí dá stabilitu a sílu a energii a nechť odnese její přání jako proužek dýmu k božské moci. S vírou v moudrost přírody a sílu vyššího dobra, děkuji za pomoc a říkám: stanižse!"…

Willow se začala vznášet, měla spokojený výraz.

Najednou byla zase na vysoké seděla na pohovce ještě s nějakými dívkami a přímo naproti ní ji nenápadně a plaše pozorovala dívka se špinavě-blonďatými vlasy*

Tara a Willow jsou schované v místnosti a právě pomocí kouzel proti dveřím posílají automat*

Willow je u Tary v pokoji a říká jí, že je ráda, že má taky něco svého*

Willow dá přednost Taře před Ozem*

Willow a Tara se milují*

v Magic Boxu se všichni postaví za Taru, když si jí chce rodina odvést*

Willow se dál vznáší ve vzduchu a usmívá se, právě vidí jak se s Tarou líbají*

najednou se hádají* že Willow používá moc kouzel*

Willow slibuje, že kouzlení omezí*

Willow použije kouzlo zapomnění*

Tara vše zjistí a odchází od Willow*

Willow teď pláče, už se nevznáší jakoby padá dolů, bodá ji u srdce, trpí.

Willow používá čím dál více magie*

Zmrzačená Dawn díky Willow;*

Willow přestává kouzlit*

je těžké to zvládnout, ale musí *

přesto to překonává*

Willow čeká na Taru před třídou a neobratně jí zve na kávu* Willow má už zase šťastný úsměv na rtech.

*Tara se k ní vrací líbají se *

leží na posteli povídají si *

Tara stojí před oknem a najednou se kácí k zemi, přímo Willow do náruče *

Willow teď křičí zmítá se jako v křeči; taková bolest, znovu a znovu, jako by jí do srdce vráželi tisíc dýk.

*Willowiny oči se barví do černa, pomsta, pomsta pomsta!!!!*

Willow zuří a přitom strašně trpí, vlasy teď mají černou barvu * pronásleduje Warrena * mučí ho, jen ať trpí, ať trpí za Taru * Stáhne ho z kůže *

Zničí je všechny * Málem zabije Gilese * ať všichni trpí tak jako ona * nahromaděná magie vybuchuje * zničí svět * když nežije Tara tak ať nikdo * Pomsta, pomsta, pomsta *

Alex jí říká, že jí miluje * Willow mu vysíleně padá do náruče a pláče…

To, co se stalo, ještě nikdy nezažila, v jediné vteřině, jí proběhl před očima její život s Tarou a události s tím související, tolik emocí najednou. Během střípku okamžiku, měla pocit, že toho víc nezvládne, tu bolest, co znova zažívala, myslela, že jí pukne srdce. A teď tma, nic, prázdno. Jen z dálky slyší Nannina slova.

"Hékaté, mocná Bohyně, vyslechni naše hlasy! Bohyně posvátných cest, stařeno moudrá, pomoz nám! Královno noci, paní smrti, paní podsvětí, voláme tě! Opouštíme světlo a vstupujeme do tmy. Hékaté ukaž nám svá tajemství a vědomosti. Ukaž nám svou potemnělou tvář, své skryté tajemství moudrosti. Odveď Willow do krajiny stínů, aby pochopila sama sebe. Královna noci přichází! Bohyně Hékaté nás vyslyšela!"

Najednou ticho. Pak ostrá záře, jako kdyby se kolem rozhořely miliony svící, Willow se snáší z veliké dálky dolů, dopadá na zem a oddychuje závratnou rychlostí, jakoby právě uběhla nejdelší vzdálenost svého života. Nemohla vstát, musela prostě jen ležet a čekat, najednou zaslechla tichounké kroky. Pořád nic neviděla, stále ji obklopovalo ostré světlo, které zhaslo ve chvíli, když jí někdo vložil ruku do dlaně. Willow projel elektrický výboj, poznala komu ta ruka patří, její oči se stále ještě vzpamatovávaly z ostrého světla, ačkoli ještě nemohla zaostřit poznala ji. Poznala ji podle vůně, ta nádherná vůně jakoby prostupovala celým tělem Willow jak ji do sebe nasávala, konečně ji spatřila v celé její kráse, pomohla jí na nohy. Byla to ona, její Tara.

Willow jí objala, objala a byla rozhodnutá, že už ji nikdy nepustí ze své náruče, i Tara ji tiskla silou k sobě.

"Willow, moje lásko, moje malá kouzelnice." Promluvila konečně po pár minutách naprostého ticha Tara.

Willow si ji prohlédla tak krásně čistá a nádherná jako vždy, možná hezčí než kdykoli před tím. Willow začala plakat a mezi jejími vzlyky bylo slyšet, jak stále opakuje ta tři slova. "Miluji tě Taro, miluji tě Taro, miluji, miluji!"

"ŠŠŠ" konejšila ji Tara a hladila ji po vlasech, "náš čas je drahocenný lásko."

Obě se posadily na zem, Willow jí toho chtěla tolik říct, svoji řeč si připravovala celý den, ale teď nevěděla, kde začít, dokázala jen plakat. Zároveň jakoby s další prolitou slzou, odcházela bolest. Willow se snažila uklidnit. Konečně našla v hodná slova.

"Ah Taro, moje Taro, jsem tak ráda, že tě vidím, musím ti toho tolik říct, musím. Jen chci, abys věděla, že tě miluju a jedinou prosbu, kterou na tebe mám, je abys mi dokázala odpustit, jediné co žádám je odpuštění. Ani nevíš, jak jsem se cítila, když si mi zemřela v náručí, jaký pocit bezmoci, z toho že ti nedokážu pomoci, mě užíral. Chtěla jsem z ničit svět, abych mohla za tebou, abych byla s tebou, abych mohla cítit tvojí lásku. Máš plné právo se zlobit lásko, ale prosím." Willow se opět rozplakala.

"Miluji tě" zašeptala Tara.

"A nikdy nepřestanu, stále budu pod tvým kouzlem." Tara se usmála a Willow jí úsměv opětovala. Willow byla klidnější a tak Tara pokračovala.

"Nebudeš mi věřit, ale plně tě chápu, pochopila jsem jak si trpěla, víš tam kde teď jsem, nemůžu ti říct víc, tam utíká čas jinak a já vím, že pro tebe uplyne dlouhá doba, ale já se za chvíli dočkám a opět budeme spolu na věky. Když jste mě kouzlem přivolali, prožila jsem s tebou všechno, všechno to, co jsi viděla ty, viděla jsem i já, zažila jsem stejné pocity, pochopila jsem tě. Byla to taková bolest. Taková touha po pomstě."

Tara položila Willow ruku na srdce, "Ale tu já tady už necítím." Willow udělala to samé, co Tara a tak obě držely své srdce v dlaních, a cítili jeho tlukot, cítili, že jejich srdce tlučou pro sebe. Chvíli byli opět ticho a pak zazněla ta slova, na která Willow tolik čekala.

"Odpouštím ti."

Willow plakala a začala plakat i Tara, ale čas byl neúprosný zbývalo jen pár minut.

"Poslouchej Willow, počkám na tebe, moje lásko, moje životní lásko, jsi to jediné, co potřebuji. Víš, člověk byl stvořen, aby žil, miloval a umíral, věř mi, že umírání bolí, ale oproti lásce je to ta největší slast, přesto, ale to jediné, co potřebujeme je láska. Jsme ochotni trpět a umírat pro lásku. Takový už prostě jsme, a jen skutky, které jsme konali pro lásku jsou omluvitelné. Miluji tě a počkám na tebe a tak jako jsem ti teď odpustila já, odpustí ti i ostatní, neboj se návratu, jsi předurčena k velkým věcem a do té doby počkám na tebe.

"Děkuji ti lásko, děkuji Taro, to já jsem pod tvým kouzlem, to já, miláčku, děkuji, lásko, moje drahá Taro, děkuji, děkuji."

Zbývala poslední minuta, ačkoli nikde nebyly hodiny věděli to, slova už byla zbytečná. Políbili se, konečně se políbili, líbali se tak vášnivě, protože věděli, že je to jejich poslední polibek na dobu, která bude pro každou jinak dlouhá. Tenhle polibek byl znamením pro Willow, že vše bude v pořádku, že se zase setká se svojí Tarou, né hned, ale ona počká. Obě se začali vznášet a při tom se stále líbali, dvě milující čarodějky, teď kolem sebe vytvořili zářivý kruh.

Willow se klidně snesla k zemi se zavřenýma očima, když je otevřela seděla zpět pod lípou a koukala na Nannu, ta se na ni usmála. Willow se rozplakala, ale tentokrát to byly slzy štěstí a úlevy, cítila to, cítila, že teď je konečně připravená vrátit se.

Když, přijel Giles, nemohl ji poznat, nechápal, co se s ní stalo, jen Nanna se pořád šibalsky usmívala. Willow jí byla nesmírně vděčná, slíbila, že nikdy nikomu nepoví, co se stalo. A po pár dnech byla konečně schopná říci Gilesovi, že je připravená se vrátit. Chápala, že to bude těžké, ale zvládne to, pomocí Tařiny lásky, jež ji obklopuje, je to jediné, co teď potřebuje - lásku, musí to zvládnout kvůli ní.

Když se vrátila nastal trošku zmatek, když se vzájemně nemohla najít s ostatními, ale překonali to, tak jako vždycky.

Willow kráčí s Alexem, povídají si o tom, že bude těžké to zvládnout. Najednou se Alex zastaví a Willow kráčí dál. Prochází mezi náhrobky a míří k jednomu, jedinému, její srdce ji tam přímo táhne. Klekne si k němu, je na něm zlatým písmem vyryto:

Tara McClay

16.října - 7. května 2002

Willow se dotkne náhrobku a projede jí zvláštní teplo, uklidňuje jí to, ten studený kámen ji hřeje. Pak konečně promluví " Ahoj..to jsem já."

--konec--