Smrt je můj dar, kruciš

Informácie o poviedke:Túto poviedku nám poslala bývalá návštevníčka serveru buffy-angel.org, ktorá ju mala odloženú u seba na disku niekoľko rokov. Vzhľadom na to, že nechceme, aby upadla do zabudnutia, rozhodli sme sa ju skopírovať priamo na túto stránku. Všetky práva na túto poviedku sú vyhradené jej pôvodným autorom a na tejto stránke sú umiestnené bez nároku na akýkoľvek honorár od jej čitateľov. Jednoducho chceme, aby sa na ňu nezabudlo. :-)


Smrt je můj dar...kruciš

Odtrhla se od roztřesené Dawn a vyrazila k můstku. Běžela a její nohy se sotva dotýkaly podkladu. Na konci můstku čekala hlubina, ve které se otevíral dimenzionální portál. Odrazila se a skočila do hlubiny brány. Okamžik pádu trval zlomky času. Prolnula se portálem. Kontaktem s její energetickou podstatou se portál syčivě rozpustil. Mrtvé tělo dopadlo na tvrdou zem.

Letěla prostorem a vnímala rychlost a duhové záblesky. Hlavou jí běželo, jak bylo dobře, když mnichové dali Klíči podstatu její sestry. Pokrevní sestry. Jen díky tomu je to i její krev, kterou mohla portál zavřít. Fyzicky zemřela již při kontaktu s portálem, protože z výšky při pádu stačila zahlédnout svoje bezduché tělo. Někam se řítila. Přitom bylo těžko patrné, zda se pohybuje ona sama nebo okolí. Necítila únavu, naopak byla svěží a zvědavá. Prolínala se někam dál, jako se myšlenka prolíná mozkem.. Za hranice existence.

Pružně doskočila na obě nohy.

„Nezacláněj, stojíš mi v dráze,“ upozorňoval klidný hlas za jejími zády právě ve chvíli, kdy se rozhlížela po měkkém travnatém terénu. Otočila se. Stál tam zrzavý chlapík středního věku v triku s rozhalenkou a golfovou holí. Právě si vyměřoval úder.

„E?“ vybafla zaraženě, protože takto si život po životě nepředstavovala. Travnaté kopce, modré nebe bez mraků, vůně trávy a ticho.

„Nechceš si zahrát? Potřebuji vylepšit svůj hendikep,“ navrhoval golfista.

„Já…“ nedopověděla. Připadala si jako ve snu.

„Ty jsi tady nová?“ chápavě pokýval hlavou, narovnal se a rozvážně vysvětloval: „No, první vteřiny je každý trochu zmatený, ale to se spraví. Právě si ujasňuješ svou pozici. A pak budeš vědět všechno? Tak zahraješ si?“ netrpělivě se zavrtěl.

„Kde to jsem?“

„V nebi, samozřejmě. Právě teď už bys to měla vědět. Každý, co se sem po smrti dostane, hned všechno ví, stačí několik minut.“ Chlápek se zatvářil zpytavě: „Já sám to znám z vlastní zkušenosti. Jen pár okamžiků těsně po přechodu hranic každý potřebuje chvilku na aklimatizaci.“

Buffy zavřela oči, aby se mohla lépe soustředit. Nic. Zase je otevřela a zavrtěla hlavou.

„Nic? Pořád nic?“ divil se chlápek.

„Sakra, co bych měla cítit?“ vyjekla rozčileně.

„No přece… to kolem… ten oceán…“ vysvětloval muž a mávl golfovou holí kolem sebe jakoby to byla čarovná hůlka.

„Jsme přece na louce, tady žádný oceán není…“ namítala Buffy. Do mysli se jí začala vkrádat panika.

„Oceán energie, oceán informací, všechno, co jsi kdy chtěla nebo nechtěla vědět, je kolem tebe. Musíš to cítit,“ sděloval zaujatě společník a bylo patrné, že i on je hodně překvapený její nechápavou reakcí.

„Ale já nic necítím. Vůbec nic.“

„Dobře, tak se proměň. Polož se do toho. Prolni se.“

„Nechápu, o čem mluvíš.“

„Předvedu ti to. Jen doufám, že si ze mě neutahuješ,“ uvolil se golfista a… rozplynul se ve vzduchu. Vzápětí se zase zmaterializoval. „Toto přece dokážeme všichni. Všichni, kteří se sem dostaneme. Je jen na nás, jestli si ponecháme hmotnou formu, nebo se budeme rozprostírat nekonečnem a plout v moři a objevovat a splývat s ostatními entitami.“

Buffy už cítila naprostý zmatek. Před okamžikem zemřela. Skočila do dimenzionální brány, kterou chtěla Glory rozpoutat Peklo na Zemi. Ušetřila tak život své sestry. Doufala jen, že to Giles a Willow s Glory definitivně vyřídí. Vůbec neuvažovala o nějakém „potom“. A nyní to bylo tady. Když už by měla něco podvědomě čekat, tak snad nějaké zástupy andělů v nebi, nebo kotle ďáblů v pekle.

„Jak se mám prolnout?“ zeptala se.

„Děvče, jestli to nevíš sama, tak já ti teda říct nedokážu. Je to tak přirozená věc, jakou bylo za života dýchání. Tady máme dar uvědomění si souvislostí. Informace nás obklopují a když se chceme povozit, vtáhnou nás do svého víru. Může to být jako uragán, ale není to nebezpečné, protože nemáme hladová křehká těla v pozemském slova smyslu. Živé tělo by to určitě zabilo. Nemusíme se za ničím pachtit. Tady ve vzduchu visí odpovědi na všechny možné i nemožné otázky. Nemusím o to nijak usilovat. Prostě na to jen pomyslím… ale,“ zarazil proud své výmluvnosti, „ty jsi nějaká podivná. Špatně ses přenesla. To jsem ještě nezažil.“

„Co mám dělat?“ Buffy se zhrouceně posadila na travnatou zem.

„Nevím. Je nenormální, že se neumíš rozprostranit… O někom, kdo se nedokáže napojit na informační pole, jsem ještě neslyšel. Nejsme na to zařízení. Každý hned všechno ví, proto nepotřebujeme hledat odpovědi. Většinou si hrajeme, nebo něco tvoříme a víme všechno, co potřebujeme. Můžeme mít všechno, na co pomyslíme, pokud se to netýká našich pozůstalých, co ještě žijí… No, ale jestli nechceš hrát golf, tak se prosím posuň o kousek dál. Vážně mi stojíš v ráně. Kdybych tě trefil, tak bych ti neublížil, ale míček by mi odletěl a musel bych ho hledat.“

„Proč bys musel ten míček hledat, když můžeš mít všechno, na co pomyslíš? Můžeš si stvořit nový,“ namítla drze.

Muž se usmál: „To sice jo, ale už by to nebyla fér hra. Jsi podivná,“ zvedl obočí a uchopil hůl oběma rukama, „jako bys… jako kdybys byla nesprávně mrtvá…“

„Fajn,“ hýkla naštvaně a vyskočila ze země. „Tak co mám, kruci, dělat? Když jsem špatně mrtvá? Můžeš mi laskavě poradit, co mám dělat?“

Muž odevzdaně pokrčil rameny a posadil se na turka do trávy. Pokynul Buffy, aby se posadila k němu. Její problém ho přece jen nenechal lhostejným: „Mohla bys hrát golf…“ nadhodil lehce, ale Buffyin nasupený výraz mu dal jasně najevo, že toto řešení jí stačit nebude. Poškrábal se za uchem: „Víš, ty jsi netypický případ. Těžko ti radit. My, co jsme správně mrtví, můžeme cestovat rychlostí myšlenky. Objevovat nové světy, koupat se ve světle nových hvězd. Snad jen Zemi příliš nenavštěvujeme, pokud jsme tam nechali lidi, na kterých nám záleží. Bývá to frustrující, protože na Zemi hmotná forma, kterou tady disponujem není viditelná. Chce to jen trpělivost. Pokud tě tví blízcí milují a ty miluješ je, můžeš tu na ně počkat. Ostatně i já čekám na svou Mildred. Ještě dva, nejvýš tři roky a přijde sem za mnou.“

„Říkáš, že můžeš všechno vědět. Jak je možné, že teď nevíš přesně, kdy tvoje Mildred za tebou přijde?“

„Když se napojím na její potenciální budoucnost, vždycky je těch možností hodně. Nekonečně mnoho. Ale všechny se liší jen nepatrně. Doba jejího odchodu ze Země se tak pohybuje v intervalu pravděpodobnosti od dvou do tří pozemských let. Přijde za mnou a pak už nás nic nerozdělí. Alespoň doufám. Já už nemám zájem o další lidskou existenci. Doufám, že ani ona ne. Můžeme se spolu prolínat oceánem energie a splývat…“ zasnil se golfista. „Jaký jsi měla život?“ zeptal se dál.

„Všechno si můžeš zjistit, tak proč se ptáš?“

„Ze slušnosti. Nelezeme tu do soukromí jiným. Jen když nám to dovolí,“ opáčil zrzoun.

„Můžeš se zkusit podívat? Vážně by mě zajímalo, co se z toho oceánu energie, o kterém jsi mluvil, o mně dozvíš,“ navrhovala Buffy.

Muž kývnul a na chvilku znehybněl. Pak se mu oči rozšířily úlekem: „Jejda. Jmenuješ se Buffy? Ty jsi opravdu zvláštní ptáček… Pokaždé až po smrti se dozvím, že démoni opravdu existují… Já mám tu smůlu, že jsem ještě v žádném ze svých životů na strašidla nenarazil. Víš, v předešlém životě jsem pracoval jako účetní v tiskárně. Byl to dobrý život, ale žádná velká překvapení. A teď, světe div se! Seznámím se s Přemožitelkou! A ten šílený rej událostí, co jsi prožila… to se snad ani nedalo stihnout… a zemřela jsi tak mladá… A takové zásluhy! Skoro se…“ muž se zajíknul, vyrazily mu slzy a stékaly po nazrzlých knírech, „skoro se stydím, že já sám jsem nic tak závažného nevykonal a přesto jsem tady. Ale něco ti teda řeknu, Buffy: Tvoje minulost je podivná!“ vykřikoval a jak byl rozrušený, vyskočil na nohy, rázoval kolem otřesené Buffy a patami sportovních bot pustošil upravený golfový trávník. Ani nečekal na pobídku a vysvětloval dál: „Máš ve své minulosti hodně událostí, kdy jsi byla blízko smrti. Ale je tam časový uzlík, o kterém nic nevíš. Zažila jsi událost, která byla vymazána. Trvalo to jeden den a jednu noc v Los Angeles… Protože jsi v nebi, a protože jsi špatně mrtvá, nemůžeš se na linii své minulosti podívat sama. Takže mám to potěšení ti oznámit, že jsi byla v tom čase, o kterém nic nevíš, velice šťastná. Zasloužíš si to vědět. Je to paradoxní záležitost, protože tu noc štěstí jsi prožila… s upírem. Den a noc s upírem? Ty přemožitelka upírů… On tvá životní láska. Opravdu netradiční, ale to si musíš posoudit ty sama. Ty si na to nepamatuješ, ale on ano.“

„Aha,“ zmohla se Buffy na jednoslabičnou odpověď.

Chlapík byl tak zaujatý výjimečností situace, že ho ani nenapadlo, že se chová neomaleně. Byl ponořen do role zvěstovatele. Oči mu svítily a v obličeji byl rudý jako krocan: „Potom je tu další paradox: Odtud z nebe vede do minulosti a zpět slabě patrná časová smyčka. Směřuje do temné vzdálené dimenze. Co se děje v té cizí dimenzi, to nevím. Tam nedohlédnu, protože je mimo zdejší informační pole. Nevím, co to znamená, ale vypadá to podivně. Jakoby ses teď odtud měla někam vydat proti proudu času a zase se vrátit. A potom, to nejšílenější: Buffy, ty máš budoucnost!“

„No a?“ zmohla se na dvouslovnou reakci.

„Mimochodem, jmenuji se Sebastian,“ kývnul muž rozrušeně a šmátral v kapse, aby vytáhnul dýmku. Zatímco si ji nacpával, vzrušeně drmolil dál: „To je nenormální! Každý, kdo se sem dostane, ukončil svou pozemskou existenci. Kdybych se rozhodl nečekat na Mildred a chtěl se znovu narodit, tak můžu, ale už bych byl někým jiným. Narodil bych se jako jiný člověk, i když duše by byla stále tatáž, nepamatoval bych si na svou předcházející existenci. Tak je to prostě zařízeno, nejsem ještě na takové úrovni rozvoje vědomí, možná někdy za eóny budu… někteří to dokázali, ale já mam do toho ještě daleko,“ pokrčil rameny a zase se soustředěně posadil. Bafal z dýmky a oči mu plály zaujetím. „Vtip je v tom, že já cítil mnoho, velmi mnoho variant tvé budoucnosti. A všechny ty potencionality se týkaly budoucnosti Buffy – přemožitelky upírů! Tvé staré existence, kterou jsi měla definitivně opustit prostřednictvím smrti. To je neslýchané! Měl jsem pravdu, když mne napadlo, že jsi špatně mrtvá! Protože podle informací, které mám k dispozici, tak podle těch informací, se nejspíš do své původní existence vrátíš. Popření vesmírných zákonů… nemám slov,“ dodal vyčerpaně.

To já už nemám sílu to všechno zpracovat, blesklo hlavou Buffy. „Moje matka zemřela. Jak se s ní mohu spojit?“ zeptala se jako v tranzu.

„No to je jednoduché, prolni se do oceánu energie a…“

„Nedokážu to,“ připomněla kousavě Buffy.

„Aha. Promiň… tak dobře. Zkusím se po ní podívat, jestli je pořád ještě tady, seženu ji. To mi Mildred neuvěří, až jí o tom budu vyprávět,“ vrtěl hlavou Sebastian. „Počkej tady,“ houknul a rozplynul se ve vzduchu.

Buffy se odevzdaně natáhla do trávy. Hleděla do nebe a až po chvíli jí došlo, že se může dívat přímo do slunce a že ji neoslepuje jeho zář. Cože to říkal o tom uzlíku v minulosti? O něčem, co bylo smazáno? Co si nepamatuje a Angel prý ano? Protože když mluvil o upírovi – životní lásce, musel tím mínit Angela. Otřásla se. Neměla jsem toho chlapa pouštět, pomyslela si naštvaně. Měla jsem chtít podrobnosti. Cítila, že je to důležité. Vlastně to bylo podivné, že se stále cítila tak silně svázaní se svým pozemským životem. Už to nemůže ovlivnit. Nebo snad ano? Je opravdu špatně mrtvá?

„Můžeme si zahrát ve třech, Joyce,“ ozvalo se ještě dřív, než se oba příchozí zhmotnili.

Buffy se prudce posadila. „Buffy!“ matka se svezla na zem aby se mohly obejmout.

„Mami,“ vydechla Buffy a pak se rozplakala. Nebyla k zastavení.

„Hmmm,“ zamručel Sebastian, „tady se spoluhráčů nedočkám. No dobře, pro dnešek se přesunu k šesté jamce. Uchopil vozík s holemi a odkráčel.

„Sebastian mi všechno řekl,“ kývla matka, zatímco hladila Buffy po vlasech. „Čekala jsem, že se tu objevíš. Neudržela jsem se a už dřív jsem se podívala na tvou časovou linii. Nestačila jsem se divit. A jímala mne hrůza, když jsem se dozvěděla, čím vším jste musely s Dawn projít. Kdybych nebyla mrtvá, klepla by mě pepka. Ale faktem je, že odtud je všechno vnímáno z jiné perspektivy. Když jsme tady, máme možnost vědět…“

„Co všechno o mně víš?“ skočila jí Buffy nedočkavě do řeči.

„No… hodně,“ rozpačitě se zavrtěla Joyce.

„Vysvětli mi ten uzlík. Ten časový uzlík v mé minulosti, který se týká Angela, co o něm mluvil Sebastian,“ vyzvala matku.

Joyce zvedla obočí: „Sebastian je protivný všetečka. Měl to nechat spát. Nevím, jestli jsem já ta pravá, abych o tom měla vyprávět… Je divné, že to nemůžeš vnímat sama…“ povzdechla si rozpačitě a v duchu usoudila, že je to tak lepší. Nebylo dobré, že se na to Buffy ptá… Příliš to svazovalo s životem, který opustila… Ale nakonec, když viděla, jak jí dcera visí na rtech, pověděla jí příběh o dnu a noci s Angelem v Los Angeles, na které musela kvůli svému i jeho poslání zapomenout. O tom jak v počátcích svých vysokoškolských studií, když začínala chodit s Rileym, Angela navštívila v LA. O tom, jak se Angel na den a noc stal člověkem. A nakonec i o tom, jak požádal věštce, aby vrátili čas, protože ho vyděsila fatální předpověď Buffyiny smrti.

„Ten darebák,“ vykřikla Buffy rozčileně: „On mi ani nedal šanci, abych se na tom rozhodnutí mohla podílet! Obětoval naši možnou budoucnost! Byl člověkem a on se toho vzdal! Nenávidím ho! Proto se choval tak divně, když mě v Sunnydale viděl s Rileym!“

„Ehm,“ zajíkla se Joyce, celá rudá, protože ačkoliv byla v nebi, zůstávala stále matkou: „Nemyslím, že bys ho měla soudit tak přísně. Myslel to dobře, nechtěl, abys zemřela…“

„Co když to byla nějaká finta? Já těm věštcům nevěřím! A teď? Jsem špatně mrtvá! Jsem v nebi a nejsem normální! Nemůžu využívat informací, které využíváte vy všichni, co jste mrtví normálně!“ ječela Buffy v amoku.

„Protože byl ten den smazán, tak se už nikdy nedozvíme, jestli bys skutečně zemřela, kdyby zůstal člověkem. Ta větev času byla zaslepena, miláčku. Přestaň jančit. Tvoje minulost se změnit nedá. Je tu mnohem závažnější problém. Faktem je, že ty máš budoucnost. Tím se vymykáš zdejšímu normálu. Já se tu docela nudím a už se těším na svou další existenci na Zemi, ale dokud nevyřešíš svůj problém, dokud ty šmodrchance nerozmotáš, rozhodně tady zůstanu a pomůžu, budu-li toho schopná.“

„Dobře,“ broukla Buffy, „tak co vidíš v mé budoucnosti?“

„No, to je celé tak divné… je tam nesčetné množství možných realit tvé budoucnosti. Podle všeho se vrátíš na Zem jako Buffy. Spíská to Willow, prostřednictvím černé magie. Uspořádá nekromantický obřad a přetáhne tě násilím skrz hranice existence zpět do života. Brrr… a ty následky, porušení vesmírných pořádků, se vám všem vymstí. Willow se stane drogově závislou na magii a začne podléhat její temné stránce. Otevře se brána Pekla a znovu se vynoří Prvotní zlo. Potom…“

„A Angel?“ skočila jí Buffy do řeči.

„Ale Buffy, jsou tam mnohem závažnější věci… Ostatně, neříkala jsi, že ho nenávidíš?“

„Jistě,“ odsekla přemožitelka, „jen chci vědět, jestli se ten zbabělec k něčemu průlomovému vůbec kdy vzchopí!“

„No, možná by bylo lepší, kdybychom o něm nemluvily. Já… se nedomnívám, že by ti ty informace nějak prospěly v této nestandardní situaci. Ostatně, jestli jsi špatně mrtvá, kdoví, jestli by ses neměla nějak šetřit… co já vím?“

„Tady přece víte všechno!“ vybafla Buffy.

Joyce tonula v rozpacích. Takto si setkání s dcerou nepředstavovala. Vlastně skoro zapomněla, jak dokáže být Buffy úporná. Joyce měla v plánu hned po tom, co Buffy dorazí do ráje, Buffy varovat před nebezpečím, které by na ni číhalo v případě, že by se nechala zlákat svými přáteli k cestě zpět. V možných variantách Buffyiny budoucnosti Joyce viděla věci, které ji vyděsily. Došla v pátrání k momentům, kdy Prvotní zlo a Underwampové začali řádit. Došla k okamžikům, kdy i cizí lidé vynášeli z úst proroctví, kterých si nebyli vědomi: „Ten zespoda tě sežere…“ Taky se neopomněla podívat na Buffyiny vztahy. Vazba na Spika ji vyděsila. Mnohem více ji ale vyděsilo, co se dělo v LA s Angelem, když kvůli Bestii dobrovolně pozbyl své duše a pak ničil všechny svoje blízké… Posedlá Cordelie a rozrušený Connor. Nejvíc se Joyce vyděsila tehdy, když Angelus telefonoval do Sunnydale a ptal se Dawn, jestli je Buffy doma. A pak – ten beznadějný zápas u Pekelné brány – hořící Spike a Buffy, která stále ještě s ním stojí v epicentru… Ostatní už mrtví, nebo na útěku… A všechno se hroutí… To byla poslední kapka. Po této zkušenosti Joyce neměla dál sílu v pátrání v budoucnosti své dcery pokračovat.

A nyní je Buffy konečně tady. Mrtvá – i když ne úplně dokonale. To bude tím, že zemřela magickou smrtí při kontaktu s portálem, uvažovala Joyce. Jako správná matka věděla, co musí udělat. Byla připravená chránit své děti, protože i Dawn už pokládala za svou. Byla připravená udělat všechno, aby Buffy zadržela zde. Rozhodla se, že přesvědčí Buffy, aby se nevracela. Když Buffy odolá síle temné energie nekromantického obřadu, který Willow uspořádá, hrozná budoucnost se konat nebude. Ten řetěz soužení a skončí. Buffy pro lidstvo vykonala už dost. Zaslouží si pokoj a pohodu. Když nemůže být šťastná na Zemi, bude šťastná v ráji. K tomu přece ráj je, ne? Joyce chápala, že nyní má příležitost Buffy přesvědčit, že pro ni bude nejlepší zůstat tady. V žádném případě se nevracet zpět, ani kdyby Willow tisíckrát volala…

„Mami,“ naléhala Buffy, „posloucháš mě? Jsi jako ve snách. Ptala jsem se tě na Angela…“

„Promiň, zlato,“ usmála se Joyce, „ale právě se snažím ti vysvětlit, že kdyby ses vrátila zpět, čekala by tě jen bolest. Současně by zemřela spousta nevinných lidí.“ Podívala se na Buffy. V její tváři svítila ta zvláštní naléhavost. Chvěla se očekáváním, když se ptala na toho nešťastného upíra… který, a to si musela Joyce přiznat, ji ani v té budoucnosti nepřestal milovat. „Tvoje smrt ho velmi zasáhla,“ šeptla Joyce.

„Ach…“ vzdychla Buffy. Pak si vybavila slova toho golfisty: „Pokud tě tví blízcí milují a ty miluješ je, můžeš tu na ně počkat…“ Jenomže Buffy dobře věděla, že i kdyby na Angela čekala tisíc let, tak tady v ráji se ho nedočká. Ačkoliv už udělal mnoho dobrého, to zlé nejspíš stále převažuje. Je jen minimální naděje, že by se upír dostal do nebe… Pak vyslovila něco, co by si jako živá nedovolila nikdy přiznat: „To už se s ním nikdy nesetkám? Ale já jsem vždycky tajně věřila, že jednou, až bude vhodnější doba, že snad znovu on a já… Dala bych cokoliv za to, ho ještě někdy vidět… Možná že by stálo za to se na Zem vrátit… kvůli němu…“

„Buffy, některé věci ani smrt nevyřeší,“ Joyce ji pohladila po vlasech. Její holčička je pořád nešťastně zamilovaná. Nedá se nic dělat. Je čas říznout do živého. Použít nejtěžší kalibr: „Já vím, že jsi ho velmi milovala, ale on bude už jinde. I když by ses vrátila, stejně byste spolu nemohli být… setkali byste se jen letmo a zřídka a… on bude mít svůj život a své starosti, do kterých bys nepatřila…“

„Vždycky budu do jeho života patřit,“ odsekla Buffy nasupeně.

Joyce zavrtěla hlavou: „Když jinak nedáš, řeknu ti o tom: Angel bude mít syna s tou… upírkou, pamatuji si na ni… chtěla nás obě zabít. S Darlou.“

„Cože?!“

„Vím, že to zdí neuvěřitelně, ale prostě to tak je – teda bude. Tato budoucnost je neodvratná. Je to pojištěno mocnostmi pekel. Darlu taky přivolali zpět k životu a dopadlo to s ní zle. Radši bych o tom nemluvila…“

„Ale ty o tom mluvíš, jako by se to už stalo, ale sama přiznáváš, že se jedná o budoucnost!“ namítala Buffy.

„Tady je to jedno. Jsme mimo čas. Je pro nás poznatelný podle toho, jak prožíváme jeho poznávání. Ale nikdy se to netýká budoucnosti, protože my, co jsme tady, žádnou budoucnost, která by byla pokračováním minulosti, nemáme. Pokud se rozhodneme se vrátit na Zem, pak jen v nových životech a nových existencích…“ vysvětlovala Joyce.

„Dobře,“ kývla Buffy zkoprněle, „cos tam ještě viděla?“

„To, co jsem viděla, bylo tak hrozné, že jsem neměla odvahu se dívat dál…“ přiznala matka, a pak chytila Buffy kolem ramen: „Vůbec není důležité, jaké hrůzy jsem tam viděla, protože se to nestane, pokud zůstaneš tady. Nic z toho se nemusí stát. Žádná pekelná jáma, žádní Undervampové, žádná zlá Willow… Prostě se tam nevrátíš. Pomůžu ti. Když bude potřeba, sama tě podržím, aby tě nemohli přetáhnout přes hranice existence proti tvé vůli. Nedám tě, holčičko.“

Buffy omámeně kývla: „Dobře. To bude nejlepší.“

Toto je elysium vyvolených? Ptala se sama sebe, když se ploužila po trávníku a pokoušela se hrát golf s těmi, kteří ji přicházeli navštívit. Bylo tu bezpečno. Ale to bylo všechno. Všichni, které potkávala, byli šťastní. Co se může stát někomu, kdo ví, že může mít cokoliv? Někteří čekali, až za nimi po smrti přijdou jejich milovaní. Ti, co už se dočkali, si užívali vzájemnou blízkost. Další plánovali nové zrození jako generálové bitvu. Jiní si hráli… pluli tím tajemným oceánem informací a nechali sebou protékat vědění staré, jako sám vesmír. Těm Buffy záviděla nejvíc. Ona tu možnost neměla.

Neměla dokonce ani možnost opustit golfové hřiště. Celá její existence se smrskla jen do toho prostoru. Joyce zde trávila většinu času, protože tvrdila, že co nevidět Willow na Zemi přistoupí k rituálu oživení. Udržovala pohotovost, byla připravená Buffy podržet. Buffy svou matku velmi milovala, byla ráda, že jsou spolu, ale už začínala pěnit. Byla tady zaseklá. Nemohla ani ke smrti ani k životu. Zuřila. Provokoval ji entuziasmus a bezbřehé nadšení ostatních…

Tentokrát byla výjimečně sama. Lomcovala jí zlost a neměla kde ji vybít. Pokoušela se hrát golf. Namířila si další úder a švihla holí. Minula míček a do vzduchu vymrštila travnatý drn. Přistál jí na hlavě. Áááách, už toho měla dost. S holí v ruce se vrhla na pojízdný pytel s golfovým náčiním a začala do něho mlátit, jakoby ten batoh na kolečkách mohl za všechny hrůzy světa.

„Dost! Mám toho dost! Bezpečí a klid! Selanka, ráj, elysium… A všichni jsou tak spokojení! Všichni jsou tak svobodní… Až na mně! Nikde jsem se necítila tak zbytečně… zbytečně… na nic! Jsem na nic! Alespoň že moje tělo na Zemi pohnojilo půdu!“ řvala v amoku a třískala kvalitní holí… Pořád měla sílu přemožitelky, takže ani kvalita hůl nezachránila. Patka se při nárazu do podvozku golfového stojanu odlomila, odrazila se a praštila Buffy do nosu.

To teplé, co jí stékalo po tváři byla nejspíš krev… skutečně jsem špatně mrtvá, blesklo jí hlavou, ale pak si její pozornost získal úkaz, který přímo před jejíma očima vznikal: V místě, kam dopadla první kapka její krve se zatočil větrný vír a pak se začal otevírat… portál.

„Krev je klíč,“ zachraptěla v úžasu, když jí to došlo. Víc nestihla, protože ji vzdušný vír nasál do oka brány.

Skulila se na pružný podklad, jakoby to byla žíněnka. Pralesní šero a vlhko a spousta zvuků a skřeků. Kmeny stromů maskované šlahouny lián, které visely shůry až k načervenalé půdě s odolnou odrůdou mechu. Neměla čas se kolem rozhlížet, protože její pozornost zaujalo monstrum rozvalené na větvi, porostlé urousanými rudými chlupy.

„Co tam děláš?“ křikla na potvoru jen aby překonala šok.

Překvapilo ji, že příšera jí pokynula prackou: „Žvýkám betel. Je to osvěžující. To je dost, že se tu někdo zastaví. Tvůj způsob cestování je inspirativní… Ty jsi klíč? Nevěděl jsem, že existuje ještě jeden. Ten první jsem znával, než ho Síly schovaly kamsi do zapadákova.“

„Jsem svá sestra,“ vyhrkla Buffy a hned se opravila: „Promiň, chtěla jsem říct, že jsem sestra toho klíče… nebo, vlastně, ten klíč se stal mou sestrou… no, je to trochu zamotané,“ uchechtla se v rozpacích, jak civěla na mluvícího orangutana, protože to nepochybně byl orangutan a mluvil, seděl na větvi a žvýkal zelené listy.

„Vždycky je všechno zamotané,“ zahučel chlupáč, „ono nakonec je to jedno, protože vždycky jde jen a jen o vztahy… Koukám, že by ti trochu betele fakt neuškodilo. Nechceš si vylézt za mnou? Povíš mi, co tady děláš a jaké máš plány… strávíme spolu pěknou chvilku rozhovorem o životě. Co říkáš?“

Buffy se při vyprávění snažila nezacházet do podrobností, ale chlupáč ji neustále dával doplňující otázky a tak bylo její vyprávění košaté, jako mladá višeň. Neměla pojem o čase, necítila hlad ani únavu. Ale už tam spolu seděli hodně dlouho. Tím, že mohla vyprávět o svém životě pozornému posluchači, prodělávala kýženou duševní očistu. Mohla formulovat i myšlenky, které by dřív neměla odvahu vyslovit.

„Takže jsem se nedopatřením poranila a až nyní jsem objevila, že stále můžu otevírat a zavírat brány… Stačí trocha krve. Protože jsem formálně mrtvá, procházení branami mě už nemůže usmrtit. To je fajn. Je to alternativa, která vyrovnává moje omezení v ráji. Skoro jako by nevadilo, že jsem špatně mrtvá, když se můžu pohybovat… Stačí, když se to naučím ovládat. Myslím, že k orientaci by měla posloužit pouhá myšlenka na cílové místo,“ konstatovala, když se ve vyprávění dostala na konec.

„Vypadá to báječně. Chápu, že by to byl dobrý způsob, jak trávit věčnost. Zvlášť, když na golfovém hřišti je nuda,“ kývnul orangutan a vyplivnul zelený žvanec z širokých úst. „Ale má to háček. Nechci ti kazit radost, ale musím ti říct, že jsi neuvážila důležitou okolnost. Síly. Jestli tomu dobře rozumím, už jednou se Síly postaraly, abys nezemřela… když se ten tvůj exotický upír s duší vzdal možnosti stát se člověkem. Z toho vyplývá, že Síly nemají zájem na tom, abys zemřela. A protože i teď jsi mrtvá… nedokonale, nemají na tom zájem ani teď.“

„Proboha proč?“

„Boha do toho netahej. A nemysli si, že Síly tě chrání od normální smrti z ušlechtilých pohnutek. Ba ne, ty se neřídí tvou lidskou morálkou… Bude v tom něco jiného. Těžko jim nahlédnout pod pokličku. Možná, že kdybys byla mrtvá správně, byla bys pro ně ještě větším problémem. Ale na Zemi jako člověk jsi asi taky provokovala. To bude ono: chtějí tě mít z cesty. Uklizenou. Říkala jsi, že máš budoucnost? A hroznou? To znamená, že Silám piješ krev, jinak by si nedávaly tu práci… Chachá! Ty jsi neřízená střela! To je úžasné! Jsi Silám na obtíž a ony nevědí, co si s tebou počít.“

„Co mám dělat?“

„Víš, co máš dělat. Máš budoucnost,“ brouknul orangutan.

„Když ji do určité míry znám z doslechu, můžu to změnit…“

„To jistě, proto je té budoucnosti nesčetně mnoho variant. To ti v ráji určitě řekli… že máš nekonečně mnoho podob budoucnosti.“

„A všechny jsou příšerný. Proto se tam nevrátím,“ zarputile zavrtěla hlavou.

„Možná, že nikdo z tvých zpravodajců neměl tolik trpělivosti, aby tvou budoucnost sledoval trochu dál…“

„Možná, že nikdo neměl tak silný žaludek,“ opáčila.

„Nic není tak horké, jak se na Zemi uvaří,“ pokrčil společník širokými rameny a podával jí další balíček betelových listů, „myslím, že když budeš bojovat s větrnými mlýny, mnoho nedocílíš. Tvůj osud tě dostihne. Měla by ses vrátit, tak, jak je to prorokováno, aby ses mohla posunout dál. Třeba jen proto, abys mohla zemřít správně. Jinak tě Síly dřív či později zarazí razantněji. Už tak ti zasahovaly do života víc, než je obvyklé. Síly ti neodpustí další provokace. Jako když se budeš prohánět vesmírem neživá nemrtvá a skákat si, kam se ti zachce a ovlivňovat i to, co správně mrtví ovlivnit nemohou.“

„Nevěřím Silám ani věštcům,“ rozvášnila se Buffy. „Co když je to všechno jeden veliký podfuk? Co když se všichni mýlí? Co když si jen myslí, že viděli mou budoucnost a zatím to byla nějaká iluze?

„To zjistíš jen tehdy, když se přestaneš schovávat v ráji a vrátíš se do života,“ ušklíbnul se chlupáč.

Jeho ironický tón Buffy popuzoval: „Já nechci zpět na Zem. On už mě nebude milovat. Moje budoucnost je zoufalá, protože je bez naděje, že jednou budu s ním.“

„Jo, ten tvůj upír…“ nadechoval se orangutan k dalšímu sdělení, ale Buffy mu skočila do řeči: „Už dost o něm. Víš, spíš mě zajímá, co myslel Sebastian tou časovou smyčkou v mém životě-neživotě, která prý vede z ráje do jakési temné dimenze a zase se vrací do ráje. Nemohl dohlédnout, co bych tam mohla hledat, neřekl mi ani její jméno. Myslel tím tuto dimenzi?“

Chlupáč se rozchechtal: „Je tady sice šero, ale nemyslím, že by tím „temnem“ mínil množství světla, Buffy. Toto dozajista není temná dimenze. Řekl bych, že pokud to chceš prozkoumat, budeš se tam muset vypravit. Zvlášť když už to vlákno jaksi existuje. Mohla bys dostat odpovědi, které hledáš. Jen doufám, že cestou nenarazíš na Síly. Jsou pěkně naštvané. Už několik let se hádají a navzájem se obviňují. Jak baby na pavlači.“

„Proč?“

„Kvůli špatné personální politice,“ škytl orangutan „protože se jim nepovedla jedna z jejich inscenací. Baví se tím, že aranžují osudy smrtelníků i bohů. Pečlivě propracované scénáře se složitými zápletkami. Hrají hry na hrdiny. Jejich měřítka neznají rozdělení na dobro a zlo. Aby byla hra dynamická, stanovují pravidla. Aktéry, kteří se jim do hry nehodí, odkládají v dimenzích, ze kterých jejich duše nemohou utéct. Tak se stalo, že do dimenze, určené pro uskladnění mrtvých duší, dosadily správce, který nesplňuje jejich nároky. Místo aby duše hlídal, připravuje je k útěku do vyšších dimenzí, odkud se mohou znova narodit. A když se znovu narodí, nesedí Silám do připravených herních plánů.

Když to Síly zjistily, začaly hledat mezi sebou viníka - personalistu. Tu Sílu, která poprvé přišla s výběrem toho správce. A hádají se už několik let. Až je hádka unaví, půjdou si to s provinilcem vyřídit. A to mu teda nepřeju, co ho čeká…“

„Takže ten zlobivý správce zatím nic neví?

„Vůbec neví, že mu na to přišly. Zatím je v klidu a dál provádí svou diverzi. Dělá to, co pokládá za správné. Nesouhlasí s tím, že některé duše musí zůstat u ledu na věky z rozmaru Sil. Za nějaké banální uklouznutí… Je přesvědčený, že každý má právo na nápravu.“

„Aha,“ kývla Buffy, někoho jí to připomínalo. Ale to je pryč. Už žádné další myšlenky na napraveného hříšníka… co trpí spasitelským komplexem. Teď je tady. Obula se do toho: „Ten správce je buď strašpytel nebo alibista. Říkáš, že ty duše připravuje k útěku. Proč jen připravuje? Proč je rovnou nepustí ven? Dřív, než se to provalí?“

„Buffy, Buffy, ty jsi se vším hned hotová, že?“ zašklebil se chlupáč, „správce nemá klíč k otevírání dimenzionálních bran. Zatím studuje a hledá, jakým způsobem ho získat. Je to nenapravitelný idealista. I kdyby ten klíč sehnal a duše pustil, on sám se přes takovou bránu nemá šanci dostat. Je na to příliš hustý, jeho minulost je příliš těžká. Ať už duše ven dostane nebo ne, s ním to dopadne zle v každém případě. Síly z něho udělají sekanou. Za dobrotu na žebrotu.“

Její smysl pro spravedlnost se ozval: „Proč, když víš, jak se věci mají, toho správce nevaruješ?“ obořila se na orangutana.

„Protože to není moje práce,“ odsekl chlupáč. „Možná, že je to tvoje práce. Ty jsi klíč. Ty bys mohla zatraceným otevřít cestu na svobodu… a taky bys mohla varovat toho hazardéra.“

„Hmmm,“ broukla Buffy, „to bych mohla, stejně zatím nevím, jak se jmenuje ta dimenze, kam vede má časová smyčka. A dokud neznám jméno cíle, nedostanu se tam. Než to zjistím, pocvičím se v cestování a zkusím pustit ty duše, “ řekla tónem, jakým se dříve hlásila, že jde koupit mléko. Konečně udělá něco, co bude mít smysl.

„K cestě budu potřebovat znát jméno té dimenze a trochu krve. Promiň, ale už půjdu,“ vysvětlovala orangutanovi. Po flákání mezi golfovými jamkami a sezení na větvi se nemohla dočkat aktivní činnosti. Mezi řečí ulomila trn a píchla se do bříška prstu. Jediná kapka stačila, aby se ve vzduchu začalo vytvářet oko brány.

Orangutan nadskočil a křiknul: „Ty jsi Běska! Potrhlá! Tos nemohla ještě chvilku počkat? Kdybys byla trpělivější, řekl bych ti, že…“

„To jméno!“ křikla Buffy naléhavě. Připustila, že nemusela být tak zbrklá, ale na lítost bylo pozdě. Sání sílilo, cítila, že ji větrný vír co nevidět vtáhne.

Chlupáč se pevně zachytil větví, aby ho brána nenasála. S vyvalenýma očima a naježenou srstí rozzlobeně křiknul: „Acathla!“

Brána ji vtáhla.

„Acathla!“ opakovala Buffy, když letěla mimoprostorem. To jméno znala. Dobře si ho pamatovala. Temné jméno, stejně jako je temný ten svět. Tam pobýval Angel po té, co do něho zarazila meč. V Acathle. Odtud se vrátil šílený a nic si nepamatoval.

Skutečně jsem neměla být tak prudká, vyčítala si znechuceně, když se skulila na písčitý terén sypaný štěrkem. Panovalo tady šero a ozývalo se syčení. Okrově hnědá nevýrazná neúrodná pláň posázená ostrými skalami. Některé byly veliké jako dům, jiné jako psí bouda. Buffy se mezi nimi proplétala a hlavu si mohla ukroutit, jak se dívala, jestli neuvidí něco jiného, než skály, písek a rozptýleným světlem ozářený béžový obzor. Sakra, teď měla času habaděj, teď by se jí doplňující informace hodily, ale už bylo pozdě. Orangutan zůstal někde za sedmero vesmíry…

Buffy se nemohla ubránit vzpomínkám.

„Zavři oči,“ šeptla tehdy, naposledy ho políbila a pak do něho zarazila meč. Zabila Angela a oko brány ho nasálo právě… do Acathly. Chtěla tehdy umřít… to ještě nevěděla, že není o co stát. Když se šílený Angel vrátil zpět na Zem, nikdo nedokázal vysvětlit, co zapříčinilo jeho návrat. Jen Giles tvrdil, že čas v Acathle běžel jinak, než na Zemi, že to, co pro ostatní trvalo pár měsíců, mohlo pro bytost v Acathle trvat staletí…

Ta myšlenka, že čas v Acathle běží jinak, ji teď vyděsila. Bylo by snad možné, aby na něho tady narazila? Roztřásla se. Všechno do sebe podivně zapadalo. Ta temná dimenze, do které údajně vede časová smyčka jejího osudu… Mohla by to být právě Acathla? To by byla příliš velká náhoda… Ale neříkal někdo, že náhody neexistují?

Necítila fyzickou únavu, ale duševně byla na pokraji hysterie. Potulovala se tu už dlouho a hledala známky života či neživota. Neměla pojetí o čase. Pak zahlédla to mihnutí. Jen na kraji zorného pole viděla cár šedé pavučiny. Zpozorněla a soustředila se. A pak to uviděla. U paty balvanu se převaloval šedý pavučinový stín. Měl obrysy lidského těla a jemně syčel. Nerozuměla tomu sykotu. Ale vzápětí zaregistrovala, že těch stínů je kolem nepřehledně mnoho… jsou stěží viditelné, jakoby na hranici pozorování lidskými smysly… jakoby byli a nebyli současně. Mlhavé bytosti vyluzovaly to syčení, které po dlouhém bloudění skalami už vnímala jako normální zvukovou kulisu.

Posadila se na balvan a pozorovala je. Pak konečně zahlédla další pohyb. Přes další balvany zahlédla v průzoru skal nějakou postavu. Hmotnou postavu. Seskočila ze sedátka a kradla se jako indián, kryla se skalami a blížila se k cíli. Zpoza skalního úkrytu uviděla postavu, kterak se sklání k zemi. Osoba s někým hovořila. Buffy odhadla, že zřejmě k jednomu ze stínů. Začala zachycovat útržky vět: „…opravdu takto jsi to myslela? … Nemusíš… Nikdo nemusí na věky… zůstávat…“

Buffy zatínala prsty do drsného povrhu skály. To musí být ten revoltující správce, došlo jí. Nabádá duše k rebelii a netuší, že to Síly už vědí a mydlí mu schody. Hned ho musím varovat, rozhodla. Právě když se nadechla k tomu, že na něho zavolá, tak se ten člověk narovnal.

Nebyl to člověk, ale znala ho. Uskočila do úkrytu a zatínala zuby, aby nevykřikla. Naštěstí ji nezpozoroval… Myšlenky uháněly zběsilým tempem. Nic není náhoda. Toto je dozajista ta temná dimenze, kam ji osud měl dovést. Časová smyčka vedoucí z ráje do Acathly a zase zpět… Toto je dozajista úkol, který musí vykonat….

Byl to Angel.

Když se odvážila vykouknout zpoza balvanu, viděla, jak odchází. Opatrně a s velkým odstupem ho sledovala. Věděla, že jako upír ji dokáže vycítit.

Nevěděla, co má dělat. Nebyla si jistá, jestli se s ním chce setkat. Měla na něho vztek… Kvůli čemu vlastně? Kvůli tomu, že jí neřekl, že byl den a noc člověkem, když ona na všechno zapomněla? Kvůli tomu, že v budoucnosti, kterou ani jeden zřejmě nemohli ovlivnit, bude mít pletky s Darlou?

Ve světle nových souvislostí jí její pocit ukřivděnosti připadal směšný.

Když ho teď zase viděla, nemohla uvěřit tomu, že ji přestane milovat, stejně jako si nedokázala představit, že ona by přestala milovat jeho. Dokázala si představit, že budou oba nuceni žít dál odděleně… to ano. Ostatně, to, co se dělo, když se z Acathly vrátil… to trápení a nenaplněné toužení… to byl očistec. Bylo méně bolavé žít odděleně s vědomím, že pořád mají jeden druhého. Tak, jak si to řekli v den, kdy pohřbívali Joyce. A ta realita, kterou ona už prožila, na něho teprve čeká… To je Angelova budoucnost a její minulost.

Přemýšlela nad tím, co vlastně Angel provádí. Dává naději zatraceným. Připravuje je na revoltu. Vzpomněla si, že v pozemských mýtech bývá, že na bráně Pekla je napsáno: Zanechejte vší naděje, vy, kteří vstupujete…“

Nejdřív ji napadlo, že by mohla zatraceným otevřít bránu a pustit je z Acathly na svobodu sama. Ale pak připustila, že neví, jak by s nimi měla komunikovat. A taky musela přiznat, že si Angel zaslouží vědět, co se děje. Zaslouží si vědět, že Síly jeho vzpouru odhalily. Nezbývá, než ho varovat, nezbývá, než s ním spolupracovat, nezbývá, než se s ním… setkat.

S přískoky ho sledovala. Vymotávali se z bludiště skal. Dál se táhla otevřená písčitá poušť, které vévodil veliký dům, postavený nejspíš v novogotickém slohu. Podivně dokonalý a pochmurně krásný zámek se vypínal k okrovému nebi. Spousta věžiček a cimbuří, vysoká prolamovaná okna, zdobená kamennými krajkami. Buffy zůstala ukrytá za posledním velkým balvanem a sledovala vysokou vzdalující se postavu. Rozhodla se, že ho nechá zajít do domu a pak se rychle přesune za ním. Kdo ví, co se dá čekat uvnitř. Bude lepší, když pronikne s časovou prodlevou, protože pokud v zámku někdo další čeká, pozornost zaměří na Angela a ne na ni. Mezitím Angel otevřel velké vstupní dveře a vešel dovnitř.

Seděla ve stínu balvanu a okopávala si boty o vyčnívající kameny. Teprve teď se roztřásla. Angel… Když se vrátil z Acathly, nepamatoval si vůbec nic. Byl šílený hrůzou. Už jí bylo jasné, že to musel být následek jeho podvratné činnosti. Účtování se Silami. Jestli mu teď pomůže propustit ty duše, bude spoluzodpovědná za to, co s ním Síly udělají, až se to provalí. Ale co říkal orangutan? Že se Síly hádají a hledají viníka… a že až je to přestane bavit, půjdou si to s tím hazardérem vyřídit? Takže trestu by nejspíš stejně neušel… A já toho musím být účastná? Děsila se. Přesto věděla, co musí udělat. Pomůže mu pustit ty duše, aby jeho revolta měla smysl. I když ví, že on za to potom tvrdě zaplatí… Tušila, že on s tím nejspíš počítá.

Dál už nepřemýšlela. Vyskočila na nohy a běžela k paláci. Nějak to dopadne. Bude dělat to, co je pro ni přirozené. Naplní svůj osud. A hlavně – setká se s ním. Vkradla se do rozlehlé vstupní haly. V odvážných obloucích klesala z galerií dvě široká schodiště, přímo z přízemí se do nitra stavby táhla dlouhá chodba. Zavřela oči a vyčistila mysl. Tady rozum nepomůže. Nastoupí instinkt. Všude bylo ticho a prázdno. Chodba byla přerušována vysokými klenutými okny, zdobenými průsvitnými záclonami, které povlávaly v mírném vánku. Na konci chodby dveře, kterými vešla do knihovny a pak dál do ložnice. Ve veliké posteli s nebesy ležel on. Kradla se jako zloděj, který chce uloupit jediný pohled. Oči měl zavřené a pod řasami mu tančily stíny. Knoty svící prskaly a plameny vrhaly odlesky ohně na jeho bledou tvář. Tiše jako myška se posadila na pelest a jen se dívala. Na náznak namodralého strniště, neposlušné tmavé vlasy a neposledně… na křivku úst, která i nyní ve spánku, nesla trpký výraz.

Poslední zbytky jedu, které přechovávala v srdci, se kamsi rozpustily. Čert vem minulost, čert ven budoucnost, která se stane nebo nestane… Toto je tady a teď. Jediné, po čem teď skutečně toužila, bylo mu říct, jak hluboce ho miluje. Odmítla se smířit s tím, že nemají žádnou šanci. Nikdy se s tím nesmíří. To mu také poví. Neřekne mu nic o tom, co je ještě čeká… o prohraných šarvátkách s osudem… o tom, že se vzdá svého lidství… o Darle, se kterou snad bude mít syna… Jak je údajně prorokováno. Nechce mu ublížit. Už mu ublížila i tak dost. Zabila ho a dostala ho sem. Teď mu poví, jak moc pro ni znamenal, znamená a bude znamenat, ať už se stane cokoliv…

Musel vycítit její přítomnost. Otevřel oči. Nevypadal překvapeně, když ji uviděl.

„Ne, prosím už ne, už ne. Zase mi zmizíš…“ šeptal jako v tranzu.

Pochopila, že si myslí, že je to sen. Usmála se a zavrtěla hlavou: „Musíme být tiše. Nikdy nevíš, kdo by nás mohl slyšet…“ řekla tichounce. Pásla se pohledem na jeho údivu.

Vytřeštil oči: „Buffy, to není možné! Ty tu nemůžeš být! Toto je peklo. Jestli se mi nezdáš, musíš honem pryč! Musíme vymyslet, jak tě odsud dostat…“

„Pšššt,“ položila mu prst na rty, „nemáme moc času a já ti toho musím hodně říct.“

Chytil ji za ruku a zatočil se s ní svět. Když putoval rty po její kůži, toužila zastavit ten zpropadený čas. „Já jsem utekla,“ vysvětlovala roztřeseně, „využila jsem toho, že se Síly mezi sebou zase škorpí. Musela jsem ti to říct. Angele, oni vědí, že porušuješ pravidla. Čekají jen na to, až se nějak nešikovně prozradíš. Musíš něco udělat, než se rozhodnou všechno uvést do původního stavu… Teď se tě musím na něco zásadního zeptat. Co sis nechal slíbit, když jsi vzal tuto práci?“

„Já, odmítnul jsem to. Takže jsem si nenechal slíbit nic. Promiň,“ řekl nešťastně.

Spadl jí kámen ze srdce:„Čekala jsem to. Takže tě donutili. Mučením. Takže ty sis od nich nenechal nic slíbit. Doufala jsem v to. To je moc dobře,“ cítila velkou pýchu a zadostiučinění. Pokud ty duše, které spolu propustí, tady do toho pekla nepatří, tak on rozhodně taky ne.

Potom mu vyprávěla, že v minulosti, kterou si ona pamatuje, se z Acathly na Zemi vrátil. V té době měla před maturitou. Nikdo nedokázal jeho návrat vysvětlit, tím spíš, že on sám o svém pobytu tady v pekle nikdy nemluvil. Potom spolu zabránili Povýšení, vyhodili starostu do vzduchu a potom Angel Buffy opustil. Pak žili odděleně, i když se několikrát letmo setkali. Pověděla mu, jak zemřela při boji s Glory, šílenou bohyní, která chtěla ovládnout svět. Opatrně volila slova, aby neřekla víc, než pokládala za nutné.

„Je to moje minulost a teprve tvoje budoucnost – a je vysoce pravděpodobné, že to tak stane, protože se to už stalo. Teda stalo mně a stane tobě.“ Roztřásla se.

„Proč?“ zeptal se

„Co proč? Proč mě opustíš?“ smutně se usmála, „zkus se nad tím zamyslet, odpověď znáš…“

„Já nevím, asi neunesu to, že se spolu nebudeme moct už nikdy...“

„Milovat,“ dořekla to za něho.

„Kde budu, až zemřeš?“ bál se, co uslyší.

„V nějaké démoní dimenzi, budeš zachraňovat Cordelii…“

„Co, tu roztleskávačku? Proboha, co to budu za blba?“

Snažila se ho uklidnit tím, že mu popisovala, že Cordy se změní, a že bude bojovat s ním na správné straně, že nebude sám a bude mít přátele, a že je na něho pyšná.

„Smějí se andělé líbat?“ zachraptěl

„Já nevím, nejsem anděl. Rozhodně se teď necítím jako anděl.“

Jejich ústa se konečně setkala, nejdřív opatrně, jakoby každý naléhavější dotek mohl rozbít jemné snové předivo této reality… Držel ji v náručí a nic jiného jí nepřipadalo důležité.

Potom jí varoval, když jí popsal, jak mu vládkyně pekla hned první den zmínila, že ji její přátelé prostřednictvím nekromancie přivolají z nebe zpátky na svět, že to nebude snadné .

„Síly,“ naštvaně pokývala hlavou. Aha, takže on taky ví něco z „budoucnosti“. Už ji ta inzerovaná budoucnost začínala pěkně štvát. Vykašle se na ni, teď je třeba jednat: „Musíš se odtud dostat dřív, než bude pozdě,“ obrátila se na něho, „i proto jsem tady. Tím svým záchranářským působením jsi tady vytvořil tolik pozitivní energie, že někteří ze zatracených jsou způsobilí odtud frnknout. Já jsem ten klíč, na který čekáš. Mohu jim otevřít bránu, aby mohly uniknout.“

„Jo, a z tvého úhlu pohledu se to všechno už stalo,“ ujišťoval se.

„Jo, a asi za tři roky po tom, co se ty vrátíš z pekla, se já dostanu do nebe. Blázinec…“ upřesnila a s úžasem sledovala, jak se začal smát. Sledovala ho, a užívala si to. Obvykle se nesmál vůbec. Strašně se jí líbil.

Chvíli byla zticha. K něčemu se odhodlávala: „Angele, musím ti říct, že až se vrátíš z pekla, budeš jako divoká šelma. Budu tě muset přivázat na řetěz, budeš skoro šílený… já nevím, jak to změnit, aby se to neopakovalo. To dokazuje, že to, co musíme udělat se neobejde bez následků – oni ti budou ubližovat a to nechci. Je to pro mě těžké ti pomáhat, když vím, že následky…“

Svíral ji v náručí, a proto ucítila, jak se mu napjaly svaly: „Vrátí se mi potom rozum? Neublížím nikomu?“ syknul ostře. Ale ona tušila, že chce vědět víc.

„Jistě že se ti rozum vrátí a nikomu neublížíš – a ano budeš mě pořád milovat, tak jako já budu navěky milovat tebe.“

Oběma rukama obemknul její tvář: „Ale potom tě opustím – já pitomec“.

Přes slzy viděla rozmazaně, přesto cítila blesky šlehající z jeho očí. Musí mu říct ještě alespoň něco a pak udělá cokoliv, aby se raději dál neptal.

„Budeš mít ty nejlepší úmysly, potom se skoro znovu zblázníš, až umřu a tak pořád dokola. Síly se baví,“ řekla hořce. Ale myšlenkami byla už jinde. Byla bych ochotná udělat cokoliv, kdybys mě ještě chvíli líbal, objímal, miloval… běželo jí hlavou.

A potom, jakoby jí četl myšlenky, se pustil do řečnického cvičení. Hučel do ní, jako do dubu – on, který býval na slovo skoupý, deklamoval o smyslu toho všeho, co spolu podnikají. O tom, že se vlastně pořád vzpírají těm slaboduchým scénářům… že ať už udělají cokoliv, čeká je další boj… mají to spočítané tak jako tak a že na nějaké další prodlevě zas tak nezáleží. Přesvědčoval ji a snad i sebe o tom, že přece mají právo drát se za štěstím, protože její lidské i jeho upíří srdce patří k sobě…

„Pořád ještě něco budeme mít, co nám nemohou vzít. Já tě miluju a dokud jsem schopný vnímat, nepřestanu mít naději, že jednou budeme spolu,“ chraptěl rozpačitě.

Poslouchala ten vodopád slov. Mluvil jí z duše. Čas je elastický a Síly? Teď tady nejsou. Přetáhla si triko přes hlavu. Věděla, že tomuto pozvání neodolá. Už nechtěla, aby dál váhal. Konečně mu došla slova. Jeho ústa se zvlnila v úsměvu, tak povědomém… Pomalu ji pokládal do polštářů…

Dívala se na něho, muže, kterého zabila a který jí zase vyznával lásku. Dala by cokoliv za to, aby tento okamžik mohla zmrazit v čase. Všechny touhy, o kterých se neodvážila ani snít… Skláněl se nad ní a ona ho k sobě přitahovala. Nikdy nezapomněla na mrazení, když se jeho chladná pokožka dotýkala její rozpálené kůže… Oba nemrtví-neživí, přesto víc při smyslech, než kdykoliv předtím...

Milovali se spolu a troufale kašlali na riziko, hrozící tím, že je každou chvíli můžou přistihnout zlomyslné Síly…

Vychutnávala si, jak se ho může dotýkat na co největší ploše svého těla. Zatímco si pohrávala s myšlenkou, jaké následky by přineslo, kdyby se rozhodla tady zůstat, vyčetl jí to z očí a smutně zavrtěl hlavou. Pochopila. Nemůže mu přidělávat další starosti. Až Síly odhalí, co spolu provedou, bude tu horko. Nezbývá, než se do toho pustit.

„Já vím, budeme se muset rozloučit. Ty přivoláš duše, já otevřu bránu a potom… odejdu a nechám tě silám napospas.“

„Hmmm,“ kývnul. „Musíš jít. Lepší, když tu najdou jednoho, než dva. Nemohl bych tě nijak chránit. A do ráje Síly nelezou. Aspoň někam nelezou. Slib mi, že nebudeš plakat,“ řekl, když viděl, že se jí oči plní slzami.

„To ti neslíbím, ale slíbím ti, že tě nikdy nepřestanu milovat,“ odpověděla mu.

„Slib mi, prosím ještě jedno,“ šeptal naléhavě, zatímco ji hladil po spáncích, „slib mi, že nikdy neztratíš naději, že spolu budeme šťastní. Když se budeme spoléhat jen sami na sebe, můžeme to dokázat. Spolu. Zlomit tu kletbu. Buffy, já vím, že to bude těžké, ale setkáme se, a budeme se střídavě ztrácet a nacházet. Možná to bude trvat spoustu let, ale nechej nám naději.“

Znala jeho budoucnost a svou minulost, do chvíle, než zemřela v boji s Glory. Věděla, že jejich vztah bude spíš hořký, než jakkoliv nadějný, ale přesto uvěřila. Přesto všechno, co věděla, nyní pod sílou toho, s jakou nadějí to říkal, uvěřila: „Slibuji, lásko. Nechám. Ať už se stane cokoliv, i kdybych tě od sebe někdy odháněla, nevěř mi.“ Právě v tuto chvíli se rozhodla, že se z ráje vrátí. Je ještě další budoucnost. Budoucnost, které je nesčetně variant. Ta budoucnost, kterou má po návratu z ráje. A do této budoucnosti se žádný z těch, kteří o ní vyprávěli, nepodíval dost daleko. Pořád je naděje, když odhodlání nechybí.

Odešli spolu na kamennou pláň. Angel přivolal ty ze zatracených, kteří byli připraveni. Buffy otevřela portál a duše, nadlehčené vibracemi pozitivní energie, odešly jeho okem do lepších míst. Byl jich dlouhý zástup, ale trvalo to jen pár minut. Ještě mohla cítit stisk jeho dlaně, jeho chladné rty na svých, hloubku očí, ve kterých se topila stejně, jako pokaždé.

„Možná, že toto setkání zapomeneme, ale ty pocity a instinkty, ty zůstanou, ty nám napoví,“ vypravil ze sebe. „Já vím, miláčku, já vím,“ usmála se přes slzy. Odcházela.

Slova vázla. „Miluju tě!“ zaslechla, jak na ni křikl, ve chvíli, když ji vtáhnul vír dimenzionální brány.

Přistála na zeleném pažitu golfového hřiště, připadalo jí to jaksi normální, nedůležité… Vrátila se do ráje, ale v myšlenkách byla ještě stále u něho.Uvědomovala si, že on se s ní setká… ve své budoucnosti, až se vrátí z Acathly. Ale daleko důležitější bylo, že se spolu setkají i po tom, co se ona vrátí z ráje. Ať se stane, co se stane, nikdy se ho nevzdá. Vrátí se na Zem a postaví se svému osudu čelem. To by v tom musel být čert, aby se v té trudné budoucnosti nedala najít nějaká nadějnější linie!

Kde je ta Willow s tím nekromantickým obřadem? Dupla netrpělivě. Mami, promiň…

~ konec ~