„No to snad ne!“ rozčilovala se v duchu drobná blondýnka, když hleděla na mužná, široká, tmavá záda, která se od ní vzdalovala. Po kolikáté tohle už viděla? Ponořila se do vzpomínek.

Ten první den v uličce za Bronzem, potom každý večer když šla z hlídky, když jí opustil tenkrát po maturitě, po maminčině pohřbu, když se setkali po jejím zmrtvýchvstání, na hřbitově před bojem s Prvním...a teď.

Vždycky je to to samý. „ Víš že nemůžeme být spolu, víš že to nejde, Buffy...“ pitvořila se vztekle. „ Pomohla jsem mu v té jeho debilní bitvě s tou debilní právnickou firmou, ani se neobtěžoval mi o tom předem říct a teď si dovolil odejít, jako by všechno co mezi námi kdy bylo byl jenom nějaký řadový cit. Nejradši bych mu nakopala ten jeho namyšlenej nesmrtelnej zadek. A ten druhej zmetek... Ten mě taky důkladně vytočil... “ neuvědomovala si, že mluví nahlas.

„Nějaká špatně naložená, poslouchej.“ ozvalo se za ní. Otočila se. Stála tam tmavovlasá čarodějka s pobaveným úsměvem ve tváři.

„Jo.“ odsekla Buffy podrážděně. „Jo, Will, zuřím. Upíři jsou na to aby se zabíjeli a ne na to, aby se s nimi navazovaly vztahy. Zapamatuj si to pro budoucí život.“

Vztekle praštila do zdi domu o který se opírala a k zemi se sneslo pár kusů omítky.

„Nechceš se svěřit?“ otázala se s úšklebkem Willow a prohrábla si dlouhé tmavě hnědé vlasy.

Buffy si jí přeměřila zlostným pohledem. „Není s čím. Jo, vlastně možná s tím, že pan vyplivl-mě-amulet-poté-co-jsem-byl-mrtvej-a-já-se-přece-nebudu-obtěžovat-zvedat-telefon-a-dávat-o-tom-vědět-někomu-komu-na-mě-záleželo se celou dobu tvářil, jako by to bylo úplně normální a nechápal, proč jsem na něj naštvaná. Jo! A pak je tu taky pan děsně-tě-miluju-drahá-ale-vlastně-spolu-nemůžem-být-protože-je-zábavné-sledovat-tvůj-obličej-pokaždé-když-odcházím a ten si zas tajemně odkvačil do tmy, aniž by mi poděkoval, popřípadě se obtěžoval ztratit se mnou jediné slovo.

Willow se i nadále pobaveně škebila.

Buffy to dožralo ještě víc. „Je ti snad něco k smíchu?“ zeptala se výhružně.

„Všechno.“ prohlásila Willow. „Buffy na tobě se projevuje typický postbitevně-přemožitelský šok.

Všichni ostatní jsou rádi, že jsou naživu, ale ty musíš vložit stále ještě nevybitou energii do obviňování kohokoliv za cokoliv“

„Dovol? Tohle není cokoliv! Ti dva mě nepříčetně vytočili!“ vedla si Buffy svou, nevšímajíc si faktu, že se chová jako rozmazlená puberťačka. Will jí se shovívavým výrazem pozorovala.

„Na tohle existuje úžasnej lék. Vlastně dva.“ prohlásila nakonec.

„Hm?“ vyjádřila se Buffy a znovu připravila nejbližší dům o část jeho omítky.

„První z nich – něco zabít. Ale já myslím, že v posledních třech hodinách ses nazabíjela až dost, takže tenhle lék ti asi nepomůže.“ usmála se Will. Buffy dopalovala jen tím svým úsměvem.

„A druhej?“ zavrčela nervózně.

„Druhej je přestat ubližovat tomu nebohému stavení a jít si to s nima pěkně zatepla vyřídit.“

Buffy přestala mlátit do domu a na okamžik se zarazila. „Mám jim jít nakopat?“ otázala se nedůvěřivě.

„Hm...myslela jsem spíš hodit řeč. I když, nakopání to může být taky.“ přikývla Willow.

Buffy vypadala celkem přesvědčeně.

„Jo.“ usoudila. „To vypadá jako rozumnej nápad. Ale jestli to nepřežijou, věz že je to tvoje vina.“

Než stačila Willow něco říct, drobná plavovláska zmizela ve tmavé uličce před ní.

Angel zrovna vracel svoji oblíbenou sekyru na místo a spokojeně si uvědomil, že všichni na jejich straně to přežili a jsou jakž-takž v pořádku. Měl i palčivější problémy na řešení, ale nechtěl je nechat proniknout do mysli tady, mezi ostatními. Nechtěl jim kazit radost z vyhrané bitvy svojí mrzutostí.

„Šel bych to zapít.“ prohlásil znaveně Gunn a zhroutil se na pohovku v přijímací hale Hyperionu.

„Šla bych to zaspat.“ zívla Fred a znechuceně si prohlédla svůj zablácený a zakrvavený zevnějšek. „Až po pořádné sprše.“ dodala.

Wesley se jen tiše sesunul na gauč a Spike vítězoslavně zahlížel na svoji kamarádku placatku, která stála na recepčním pultu.

V tu chvíli do haly vniknul náhlý poryv větru. Dveře se otevřely a v nich jako bohyně pomsty s šíleným výrazem stála malá postava oblečená v černých kořených kalhotách a korzetu téže barvy. Blonďaté vlasy jí povlávaly okolo obličeje.

Angelovi v tu chvíli bylo jasné, že palčivější problémy vyvstávají na povrch právě teď.

Přemožitelka rázným krokem vstoupila do haly, zastavila se u Spika a než se milý upír vzpamatoval, už letěl pozadu ke zdi.

Totéž se opakovalo i u druhého upíra.

Gunn se líně zvedl z pohovky. „Hodláš v tom pokračovat, že bych se někam uklidil?“ optal se obezřetně.

Buffy se rozhlédla po všech přítomných. „Omluvíte nás prosím?“ otázala se sladce a vůbec se nedivila, že skupina dobitých, unavených bojovníků se kvapně vytratila. Spike se snažil o totéž, ale Buffy ho zpražila významným pohledem.

„Ty nikam!“ zahřměla. Potom vytáhla Spika na nohy a padla mu kolem krku. Spike si jí potěšeně přitáhl. Jak už to bylo dlouho, co jí mohl takhle držet.

Angel jen bolestně přivřel oči. Teď tu bude přihlížet jejich milostné scéně? No bezva.

Buffy se po dlouhé době vyprostila ze Spikovy náruče a opět mu jednu vrazila. Vlastně víc než jednu.

„PROČ-JSI-MI-NEDAL-VĚDĚT-ŽE-ŽIJEŠ-TY-ZMETKU?“

Zuřivost v ní opět vyplula na povrch a s každým slovem mu jednu natáhla.

Angel se zašklebil. Tomuhle se mu asistovalo líp než objímání jeho lásky s jeho (ne)přítelem.

„Nechtěl jsem...“ začal Spike s obhajobou, ale Buffy ho nenechala domluvit.

„Jestli chceš i nadále zůstat nezmrzačen, odložíme tento rozhovor na později.“ prohlásila odměřeně. Musím si ještě podat jeho. Kývla hlavou směrem k Angelovi. Spike se ušklíbl.

„To si dám líbit.“ pronesl potěšeně.

„To teda nedáš.“ zarazila Buffy jeho nadšení hned v počátcích. „Ty teď odneseš svůj nesmrtelnej zadek do svýho pokoje, kde budeš sepisovat nějakou hodně dobrou omluvu a já si tady s panem Nagelovaným pohovořím osamotě.“

Spike se se schlíplýma ušima, ale s potutelným úsměvem odploužil z haly. Věděl, že hádat se s takhle rozjetou přemožitelkou nemá cenu, stejně jako věděl, že při „rozhovoru“ těch dvou budou padat rány ještě víc. Znal jejich vztah ze všech různých úhlů a tušil, že do takové konverzace se připlést nechce. Buffy stále miloval, ale už to přešlo spíš do takové té „jako vlastní sestru a nejlepší kámošku“ etapy. Věděl, že její srdce bylo obsazené.

Angel se ještě ani pořádně nezvedl ze země a už tam byl zpět.

„A ty si to představuješ jak?“ ozvalo se zezhora. Vzlédl do těch nejkrásnějších očí, které znal. V současné době se ale jasně zelená změnila na temnou a šlehaly z nich blesky.

„Myslíš že jsem blbá?“ zeptala se, zatímco se zvedal ze země. Tušil řečnickou otázku a tak jí radši nechal pokračovat v monologu.

„Myslíš, že můžeš pokaždé vítězoslavně odkráčet a nechat mě tam stát jak trubku a koukat jak odcházíš? Znovu a znovu? Opakovaný vtip není vtipem, zlato...Už nejsem hloupá školačka. A už ti na ty tvoje miluju-tě-ale-vlastně-budu-radši-spát-s-jinýma-než-s-tebou kecy neskočím.“

Buffy se nachvilku zarazila, aby se nadechla. Doufala, že Angel bude mít snahu něco podotknout, aby ho mohla umlčet. Když to neudělal, otráveně pokračovala.

„Máš potíže s nějakou právnickou firmou. Ok, proč si to nerozdat se senior-partnerama? Co nám vadí, že jsou to nejspíš příšery a že ta bitva spustí apokalypsu? Nic! To bych pochopila, ale že budeš tak namyšlenej a budeš si myslet, že vás šest zvládne takovou kupu oblud? Upřímně. Bez nás byste byli nahraní. Ale nevadí, že jo? Proč se nevrhnout do sebevražedné mise?“

Buffy už zase docházel dech, ale zjevně jí to netankovalo.

„Ok. Dozvěděli jsme se o tom a přijeli vám pomoct... A co udělá náš mravokárný spasitel světa, když uvidí svojí bývalou přítelkyni? Otočí se a ODEJDE!“ její slova se akustikou rozléhala přes celý hotel, ale jí to bylo úplně jedno.

Angel na ní hleděl napůl pobaveně a napůl bezmocně. Věděl, že by jí neměl ještě víc vytáčet a proto se svůj pohled snažil přetvořit na soustředěný. Tahle holka byla jednoduše živel.

„Myslíš si, že mě baví pořád čekat kdy se vynoříš a pak ještě další měsíce žít z toho, jak jsem zas viděla tvoje záda? Protože každé naše setkání je pro mě jako světlo. Nadejě která protká můj temný život světýlkem. Dal jsi mi příležitost žít bez tebe. Dal jsi mi i motiv! A co jsem udělala já? Chvíli se rozkoukávala a pak si nabrnkla prvního upíra, na kterýho jsem narazila!“ zarazila se. Věděla, že patero uší teď bedlivě naslouchá celému jejich „rozhovoru“ a že z prohlášení o prvním upírovi a naražení bude mít ještě potíže. Teď jí to bylo ale jedno, protože konečně, za ta léta našla odvahu a možnost, vykřičet do světa veškerou svou nevoli.

„Vymlouval ses, že jsi noční tvor. A co jsem asi já, co? Každou noc lítám po hřbitově jako blázen a honím upíry a pak ve dne vyspávám. Vymlouval ses, že nemůžeš mít děti. A Connor je jako co? Ta tvá sterilita je jakási pochybná, nemyslíš? Kletba? Pche, na tu se vždycky dá něco najít. Rozhodně, když máme kamarádku čarodějku.Vymlouval ses, že nestárneš. A shanshu? Ti udělalo čáru přes rozpočet. Můžeš být člověkem. A kdyby to nevyšlo, mám už delší dobu nabídku od Sil. Něco jako nesmrtelnost. Budu to s nima muset ještě projednat... Ale! Ty ses prostě rozhodl, že náš vztah nemá šanci a konec. Fajn, chlapče. Já ti to akceptovala. Ale dospěla jsem do stádia, kdy už nejsem jen malá puberťačka, která bude se slzami v očích přihlížet tvým odchodům. Ty ses rozhodl, že nemáme šanci. Ok, teda. Já se rozhodla, že ji máme. A mezi náma, kdo myslíš, že by vyhrál, kdybychom to převedli do pěstní analogie?“

Buffy se začala pomalu uklidňovat. Hlas měla tišší, ale neméně odhodlaný. Pohled v jejích očích měkl.

Angel se pousmál. „Ty, lásko, nepochybně.“ poznamenal tiše. Byla to první slova co k ní dnes pronesl. O to víc do nich vložil všechno co cítil. Do nich a do pohledu, který na ni upřel.

Buffy se nadechovala k dalšímu proslovu, ale když mu pohlédla do očí a její zelené oči se zaklesly do jeho čokoládově hnědých, zase pusu zavřela.

„Tak vidíš.“ zašeptala po nějaké chvíli. Napětí mezi nimi by se dalo krájet. Zdálo se to jako nekonečné, ta doba než jí konečně sevřel v náručí. Jemně jí pohladil po zlatavých vlasech. Byla jen jeho. Vždycky byla. Jen jemu to úplně nedocházelo.

„Teď už ano, lásko.“ zašeptal jí do vlasů.

Síně Sil

Žena fascinovaně sledovala celé toto dění ve velkém zrcadle. Muž na ni zpovzdálí nesouhlasně hleděl.

„Pořád tě to tak baví?“ otázal se nechápavě.

Žena se na něj usmála. „Vždyť se na ně podívej. Nejsou kouzelní? S nimi se člověk nikdy nenudí.“

Muž si přeměřil objímající se dvojici v zrcadle. „Pravda. Ti dva mají trochu sklon k melodramatičnosti. Ta holka. Vybere si vždycky tu nejméně schůdnou možnost a totálně se k ní upne.“

Žena na něj upřela vyčítavý pohled.

„To, co je mezi nimi tě ani trochu nedojímá? Málokde narazíš na něco tak silného. Jejich prokletá láska. Myslíš, že si nezaslouží trochu štěstí?“

Muž pokrčil rameny. „Chceš jí dát nesmrtelnost? Není to něco, čím by se nemělo plýtvat?“

„Ale no tak.“ žena k němu vztáhla ruce. „Copak nevíš, kolik toho oba pro svět udělali? Když je necháme zachraňovat svět spolu, postarají se o udržení rovnováhy mezi dobrem a zlem a my budeme mít zatím víc času na...“

„Tvoje hry?“ ušklíbl se muž.

„Nu, vlastně ano.“ odpověděla s úsměvem žena. „Myslím, že v jejich okolí je nejeden zajímavý charakter, se kterým se dá krásně hrát.“ usmála se ještě více a naposledy věnovala pohled zrcadlu. „A tihle dva, můj drahý, nám zajistí zajímavou podívanou na hodně dlouhou dobu.“