Do sviítaní mě musíš zachránit

Informácie o poviedke:Túto poviedku sme získali spolu s inými od rôznych užívateľov, ktoré si ju kedysi stiahli na svoj pevný disk, kde odpočívala dlhé roky. Nepoznáme portál jej pôvodného umiestnenia. Vzhľadom na to, že nechceme, aby upadla do zabudnutia, rozhodli sme sa ju skopírovať priamo na túto stránku. Všetky práva na túto poviedku sú vyhradené jej pôvodným autorom a na tejto stránke sú umiestnené bez nároku na akýkoľvek honorár od jej čitateľov. Jednoducho chceme, aby sa na ňu nezabudlo. :-)
Pozn. autora: Děj je "zapasovaný" mezi epizodou Release a epizodou Orpheus z Angela (4. série) a mezi epizodou Get it done a Dirty girls z Buffy (7. série).



„Jasně, Buffy nesmí nic vědět, teď se musí soustředit na naše místní problémy. Tak mi hlavně zavolej hned, jak ho chytíte.“ Willow položila telefon. „Angelus utekl. Tak až ho chytí, musím mu zajet vrátit duši,“ odpověděla čarodějka své Kennedy na její nevyřčenou otázku. A potom jí řekla podrobně všechno to, co se právě dozvěděla z Wesleyho telefonátu. Ani její nadpřirozené čarodějné schopnosti nezbránily tomu, že všechno to, co Buffy neměla slyšet, slyšela právě Buffy a to naprosto přesně a zřetelně. Protože Buffy celou tu dobu seděla na schodech u vchodu pod otevřeným oknem obýváku. Byla v šoku. Willow vyslovila to „Angelus utekl“ tak věcně, jako by mluvila o sousedovic kokršpanělovi. Lehce se zvedla a dala se na útěk.

Cítila se plná tmy. V Sunnydale se otevírá pekelný jícen a na svět si brousí zuby Prvotní zlo. Utíkala ulicemi svého města, zrychlovala, aby nemusela křičet. A já mám prázdné ruce, teď už nemám nic. To, co ji vždycky v tom nejhorším podrželo, byla jistota, že on tam někde daleko pořád je. Že ji pořád miluje, že na ni nikdy nezapomene, že nepřestane bojovat stejně jako ona a že nepřestane věřit v ni tak, jako ona nepřestane věřit v něho. Až do té chvíle, než vyslechla ten hovor, který nebyl určený pro její uši. Pokaždé, když už se ji zmocňovalo to nejčernější zoufalství, pokaždé měla ještě něco, čeho se mohla držet. Až do této chvíle. Dosud měla jistotu, že když ona zklame, bude tady ještě on, aby mohl zachránit svět. A teď neměla nic. Jenom hrozný strach. O něho. Vztek . Na svět. Hrůzu. Hrůzu i ze sebe samotné.

To co Willow vyprávěla Kenedy o událostech v Los Angeles ji naplňovalo děsem.
Snažila se před tím děsem utíkat.
Angel dobrovolně změněný v Angeluse, aby mohl dodat informace o tom, jak zabít Bestii, která zakryla slunce. Jenže pak se jim to vymklo z rukou. Angelova duše ukradena. Angelus uprchnul, apokalypsa na postupu. Ti diletanti ho nedokázali uhlídat.
Cítila, jak namáhavé dýchá, kyslíkový dluh se hlásil. Sípala, ale řítila se dál.
Neochránili Angela před Angelusem. Dopustili, aby znovu začal řádit.
Chtělo se jí řvát.
Wesley dokonce odjel pro Faith do vězení, aby Angeluse odchytila. Proboha proč zase Faith? Nikdo jiný toho nebyl schopen – aniž by ho při tom nezabil. Až na mne. Ale mne nechali stranou. Kdyby Willow věděla, že jsem to všechno slyšela… „Ale ne, Buffy přece musí bojovat v Sunnydale, stávají se hrozné věci, když je Buffy nablízku Angelovi…“ Ještěže mu Faith má za co být vděčná – za záchranu vlastní duše..
Bloudila po tmavých uličkách, sama. Měla barák pořád plný lidí, nikde neměla klid, cítila, jak se na město žene ta hrozba, cítila, že to, co viděla ve svých vizích, se už brzy začne naplňovat. Jáma plná Undervampů. Musí být připravená k boji. Jenže co to bylo platné, když po tom, co se teď dozvěděla o Angelusově řádění, nemyslela na nic jiného, než na něho, tolik toužila odjet za ním… a co? Našla by Angeluse. Tak ať, přemohla by ho a donutila by čarodějku, aby mu vrátila duši.
Zakazovala si na to myslet. Samu sebe přesvědčovala, že se to jeho gangu v LA podaří i bez její pomoci. Odchytit ho a duši vrátit. I když ho teď neuhlídali. Sakra, diletanti. Ale ne, určitě si už dají pozor. Přesvědčovala se, že Faith udělá všechno pro to, aby ho nemusela zabít. I když ji neměla ráda, musela připustit, že věří tomu, že Faith se bude snažit.
Ale měla jsem to být já, kdo ho bude potom utěšovat, až se bude muset postavit tomu, co zase ve stavu bez duše strašného vykonal…To je moje právo. Moje, nikoho jiného. Nemůžu se s ním milovat, nemůžu s ním žít, můžu… co vůbec můžu? Vzpomněla si, jak se zlobil, když tehdy před třemi lety přijela do LA kvůli Faith. Už je to tak dávno. Skoro se už neznáme. Viděli jsme se tak málo, a přesto, přesto… A on žije už tolik let daleko ode mě. Má dokonce syna. S Darlou. Jaký asi je? Má jeho oči? Zatřepala s ní zima. Teď by to vypadalo tak, že polezu Faith do zelí… Požádali Faith, ne mě. Ode mě se očekává, že se postarám o Sunnydale. Cítila se rozervaná a zoufalá. Kéž by nic z toho nevěděla. Ale teď už se to nedalo změnit, něco se v ní zlomilo, tak slabá a bezmocná se snad nikdy necítila…Bylo to i tím, jak ji toho chtěli ušetřit? Jen nepouštět Buffy a Angela k sobě…To byla vždycky filosofie ostatních a ano, byla to i nucená filosofie její a Angelova. Nic jiného jim nezbývalo. Zhrouceně se opřela o nejbližší náhrobek. Uvědomila si, že zase došla na hřbitov. No jistě, kam by taky, jinam, mohla dojít?

Zaslechla ječení a hlasy, a taky hluboký Spikův hlas. Usmála se. Od té doby, co má Spike ven z hlavy ten svůj čip, je s ním rozhodně větší zábava. Sledovala, jak dělá figuranta třem potencionálním přemožitelkám – kde jinde, než na hřbitově je to nejvhodnější. Schovala se za náhrobek a pozorovala je. Nechtěla, aby ji tu našli. Chvíli sice trénovali, ale potom začali blbnout. Jejich smích už stejně vyplašil všechny obyčejné upíry široko daleko. Dvě dívky nakonec odběhly do Bronzu, zatímco Spike s Erikou zůstali opření o hrobku pastora Robbinse ve velmi důvěrném rozhovoru… sledovala, jak ze sebe rvali oblečení a jak nedočkavě se začali milovat. Ach jejda, teď by nebylo dobře, kdyby mě tu načapali… Divila se tomu, že jí to vlastně vůbec nevadí. Nebylo to dávno, kdy byli jeden druhým posedlí. Byla vytržena z nebe, potřebovala cítit, že je naživu… Tehdy byl Spike první, kdo objevil, že její součástí je démon, který se zrodil při přechodu hranic existence, při tom nekromantickém obřadu, když ji přivolali zpět k životu. Mohla se z toho tehdy zbláznit. A skoro se zbláznila. A tak se místo toho, aby se zbláznila, radši se milovala se Spikem. Ale to bylo ještě před tím, než získal duši. Potom se něco změnilo. Bylo mezi nimi nějaké tabu a už to nešlo vrátit. A teď jenom sledovala ty dva nadšence, jak si to rozdávají, a necítila žárlivost ani křivdu, jenom ji bolelo, že nemůže ona být taky s někým šťastná… s někým? Jedině s ním. S Angelem. S nikým jiným. Spalovala ji závist, nebyla na to pyšná na to, jak jim strašně závidí.
Ucítila takový vztek. Na svět. Na to, že to bylo dopuštěno. Na to, že se od ní očekávalo, že ten svět bude zachraňovat, ale sama bude nešťastná, žít vzdálená tomu jedinému muži, se kterým vždycky toužila být… Ať ten shnilý svět skončí. Kašlu na svět.

Chtělo se jí skučet, ale věděla, že musí být zticha.Věděla, že nemůže teď odejít. Kdyby se hnula, Spike se svým jemným upířím čichem by ji zavětřil. Nechtěla mu tu chvilku kazit. Přála mu to, až se tomu sama divila. Proč proboha nežárlí? Vždyť si do této chvíle byla tak jistá, že tím pravým skutečným důvodem, který sama sobě nechtěla přiznat, proč se okamžitě nerozjede k Angelovi, není blížící se apokalypsa v Sunnydale, ale Spike, kterému za tolik vděčila, kterého tím nechtěla zranit – ten jejich vztah, který byl pořád tak nějak nedořešený. Myslela si, že by mu tím zase ublížila – ale teď viděla jasný důkaz, že se Spike rozhodně zas tak moc neomezuje, že na rozdíl od ní se asi nebudí v noci zpocený touhou a s vyprahlými ústy…

„Anyo, potřebuju pomoc,“
„Ode mě?“ vyvalila oči, „Buff, nespletla sis adresu?“
„Jenom ty jsi snad schopná mě pochopit a možná mi i pomoct. Jinak nechám tento svět klidně táhnout do horoucích pekel,“ vyrážela ze sebe, oči jí svítily jak v horečce, když vysvětlovala, co ji sem přivádí.
„To fakt chceš udělat?“ nevěřícně vypískla Anya
„Musím pohlídat, aby ho nezabili. Oni dopustili, aby Angelus uprchl. Jenom já vím, jak silný opravdu je. Ochráním Angela před ním samotným i před jeho povedeným gangem. Musím to udělat.“
Zatímco exdémonka nesla kafe na stůl, Buffy nastiňovala svou představu, jak by mohla postupovat: „Nejsem přece tak úplně člověk mám v sobě démona. A démoni mohou procházet časem. Můj démon by snad taky mohl?“ rázovala po Alexově kuchyni, a přerývavě ze sebe dostávala pravdu, konečně po dlouhé době mluvila pravdu o tom, co skutečně chtěla udělat. Anya zírala, protože takovou Buffy neznala. Tuto ženu tak rozrušenou a tak spravedlivě rozzlobenou. Takové ženy si pamatovala z dob, kdy působila ještě jako démonka pomsty… „Pojmenovala jsem ho Buf – jenom tak pro sebe. Nemohl by mi Buf nějak pomoct? Třeba nějaký časový návrat, tys jako démon mohla čarovat s časem…“
„Ano,“ zamyšleně odpověděla Anya, „ale já byla silný démon. Neuraz se, ale Buf je jenom slabý sdílející pomocný démon, víš? Buf je docela slabý démon, nevím, jestli by na to měl dost sil… možná by pomohl amulet D´Hoffrynovy babičky, mohla by nám ho půjčit, ale i tak by to stačilo na chvilku…“
„Na jak dlouho?“ chytla se Buffy naděje.
„No, co já vím, na pár hodin. Řekněme, že kdybys do LA dorazila v deset večer, tak do svítání by mohl Buf zařídit, aby ses přenesla s Angelusem v časové bublině o pár dnů zpět. On by byl zase Angel a ty Buffy. Ale vydrželo by to jenom těch pár hodin. Buf by to dýl udržet nemohla. No a těsně před tím, než by bublina splaskla, tak bys Angela oblbla nějakou zpomalující drogou. Když teda nechceš, aby se to nikdo nedozvěděl. Tak, aby až z něho bude zase Angelus, kladl při odchytu menší odpor Faith a ostatním, třeba aby byl pomalejší nebo unavenější co já vím.

„Tak mi řekni, jak se s mým dobrým démonem mám spojit, jak ho mám požádat o pomoc.“
„Je tvou součástí, ví všechno, co chceš dělat, jenom s tebou nemůže komunikovat – to jde jen ve změněném stavu vědomí.
„Jak to mám udělat?“
„Nechceš požádat o pomoc Willow?“
„Radši, bych, kdyby to nevěděla…“
„Buffy, tobě nejde jenom o to, pohlídat, aby ho nezabili, že ne?“ Anya významně zvedla obočí
Buffy sebou trhla, jako by ji nachytali na hruškách, ale pochopila, že teď nesmí lhát, pokud chce, aby se jí dostalo pomoci. Musí být opravdu upřímná.
„Fjů,“ zazpívala Anya.
„No, já, víš… miluju ho.“ Potom Buffy zatnula zuby a polkla a když se konečně odvážila podívat exdémonce do očí, řekla tiše to, co ještě do poslední vteřiny nebyla ochotná si přiznat. „Strašně ho chci. A chci, aby on chtěl mě a aby mě mohl mít. Aspoň na chvíli. Chci, abych na to mohla vzpomínat a on taky. Nedovolím, aby se tam Faith nějak moc roztahovala, nedovolím, aby ho ona utěšovala, až se bude muset vyrovnat s tím, co vykonal jako Angelus. Já vím, že pro záchranu světa se musel změnit v Angeluse, ale mohlo to jít i jinak, než kouzlem, já bych přijela, kdyby mě o to požádal…“ blekotala a měla slzy v očích…
„Ach ty můj chudáčku,“ objala ji exdémonka pomsty, „ty ho tak strašně chceš, já to přece chápu, to je tak starý příběh. No tak s tím něco uděláme. Mám ještě nějaké známosti a Will taky nemusí všechno vědět.“

Namačkala číslo, „Wesley, kde je?“
„Buffy, nemyslím si, že by bylo žádoucí, abys sem teď jezdila…“
„Pozdě, jsem na cestě. Neměli jste dopustit, aby utekl. Byla to vaše zodpovědnost. Zklamali jste ho. On věřil, že to zvládnete. Tak mi teď neříkej, co je ,sakra, žádoucí.“
„Naposledy jsme ho zastihli tady v Hyperionu. Ohrožoval Fred, a když jsem ho chtěli chytit, tak utekl.“ Faith je strašně zmlácená po té rvačce s Bestií, ale drží se. Možná ten démoní bar na Livingstonové.“
„Dejte mi šanci, jedu tam.“
„Máš dnešní noc. Zadržím je tady.“
„A Wesley, nikomu nic neříkej. Neprosím. Žádám. Ohlásím se ti.“
„Dobře.“

„Hledám Angeluse, nečekám, že se budeš vykrucovat, rychle mi řekni, kde je a budem kamarádi,“ pustila recepčního krk jen tak, aby mohl ze sebe s chrapotem vypravit číslo pokoje.
Jak se blížila k těm dveřím v patře nad barem věděla, že je to úlet, že je nezodpovědná, že tím, co teď dělá strašně riskuje. Jestli to nezvládnu, tak ohrozím celý Sunnydaleský projekt. Kvůli lásce – zničím svět. Tak ať. To já potřebuju zachránit, došlo jí v úžasu. Ale to už vytáhla malou injekční stříkačku a sundala ochranný kryt. Vyhrnula si rukáv. Jeden vpich. Bolelo to jen trochu. Za chvíli pustí Buf ven a ona Buffy bude už jen přihlížet a cítit a vnímat. Co všechno? Otřásla se. Ne, už nebude měnit rozhodnutí.

Cítila, jak se jí tělem rozlévá příjemná malátnost, a potom jakoby stála na balkoně a vládu nad jejím tělem převzala Buf – tak blízká jí samotné – poznávala její a své myšlení. Byly si podobné – ne úplně, ale přece dost na to, aby to bylo povědomé a důvěrné intimní.
Vzala za kliku. No jasně. Nemusel se zamykat. Nejhorší upír všech dob přece necítil potřebu se zamykat. „Ahoj.“ Bufin hlas byl o něco jasnější, zvonivější, přesto důvěrně známý…
„Buffy?“ seděl v křesle a na klíně měl nějaký pergamen. V tom momentu, když k ní vzhlédl jí blesklo nadějí, že je to snad Angel, že jde o nedorozumění, ale už vzápětí jeho ironický úsměv ji vyvedl z omylu.
„Koho to tu máme? Druhá směna? Samaritánky na mě stojí fronty. Nechápu, čím vám ten impotentní Angel tak učaroval…“ protahoval se, propínal svaly, bylo jasné, že očekává boj.
„Učaroval. To máš pravdu. Na věky.“
Angelus se zarazil: „Ty nejsi Buffy.“
„Jsem a nejsem. Jsem Buf. Narodila jsem se, když Buffy byla vytržena z nebe při nekromantickém obřadu. Jsem vedlejší produkt přechodu hranic existence. Vznikla jsem jaksi nedopatřením. Jsem její součástí. Normálně se navenek neprojevuju, jenom, když mě o to požádá, jenom když je to nezbytné a teď to udělala. Je tu se mnou, sleduje tento rozhovor,“
„Grrr,“ zavrčel svou upíří tváří, „na chuti krve se snad moc nezmění…“ vyjekl pobaveně, přeletěl pokoj, vrhl se na ni a přistál na jejím těle… „ škoda, radši bych, aby při tom křičela ona a ne nějaký náhražkový démon…“
„Nezabiješ mě.“ Usmála se na něho Buf
„Jak si můžeš být tak jistá?“ Angelus se divil, proč se vůbec ještě vybavuje, ale na druhé straně musel uznat, že to bylo docela zábava – to její odhodlání…
„Už jsem jednou přešla hranice existence. Vím to, co Buffy ne. Jsem dobrý démon. Na rozdíl od tebe. Já můžu znát. Na rozdíl od tebe vím, cos dělal v pekle.“ Sledovala, jak sebou překvapeně trhnul.
„Blafuješ…“ odfrknul a mimoděk ji přejížděl prsty po spáncích… Bylo to tak povědomé…
„Ne, neblafuju, nepamatuješ si to, ale jednou si vzpomeneš, že se tam stalo něco hodně důležitého, něco co má význam pro nás. Pro tebe, pro mě. Nemíváš někdy podivné sny? Vysoká okna s vlajícími šedivými záclonami? Okrová zem a rudé nebe? Červené světlo?“
„Přestaň,“ štěknul na ni, a chytil ji oběma rukama z hrdlo. Potom se opanoval. „Co ještě víš?“
„To, co vím, je, že si jednou na to všechno vzpomeneš. To co vím je, že ty nejsi z těch, kteří by se měli znova vracet tam, odkud tě už jednou vykopli.“
„Myslel jsem si to, že mě vykopli. Jsem fakt dobrej, ani v pekle mě nechtěli…“ začal se chichotat.

Jsi zlý, Angelusi. Jsi démon. Ale já jsem taky démon. Nemyslíš si, že není čas na zabíjení? Nemyslíš si, že Bestie je zabita a teď ti chvilku nic neuteče?
„Co ještě víš, ty jeden HODNÝ démone?“ zasyčel zlověstně a tlačil jí na hrtan. Když tlak povolil, chraptivě šeptala „Vím, že jednou budete spolu, ať se ti to líbí nebo ne. On pro to udělá všechno a ona taky. A opravdu legrační je že on je ty a ona je já.“
Buf celou tu dobu mohla amulet použít, ale nemohla odolat, musela si s ním chvilku popovídat. Teď to ale už stačilo, byl čas, aby dala žezlo Buffy. Stiskla amulet, co celou dobu pevně svírala v dlani. Ten amulet, který Anya na 48 hodin vypůjčila od D´Hoffrynovy babičky. „Přeju si přenést mě a jeho o týden zpět, jenom do dnešního úsvitu, prosím.“ Zamumlala Buf a stiskla amulet v dlani. Zablesklo se. Cítila, jak kolem jejich těl víří vzduch… držela se ho jako klíště a cítila, přesně ten okamžik, kdy se z Angeluse stal Angel, a cítila, že on ví, kdy Buf opustila její tělo a předala vládu Buffy. Jeho ústa byla tak blízko. Se zavřenýma očima vyhledali vzájemně svoje rty. Buffy, Angel cítil, že je u něho, byla to jenom její vůně, poznal by ji i za milion let, musel to být další jeho sen. Byl za ten sen vděčný, tak živý, tak intenzivní... Ruce, které předtím tiskly průdušnici, zjemněly a začaly přejíždět, po rozpálené kůži a ten polibek byl hladový a hluboký a tak přirozený, jakoby nic přirozenějšího nebylo, leželi na sobě a líbali se, do té doby, než se přes intenzitu vášně začal hlásit rozum. „Áach… Buffy… já tě škrtil?“ vyděšeně zíral na její krk. To nebyl sen.
Ležel na jejím těle. Cítila jeho tíhu, zavřela oči a poddala se tomu pocitu… tak moc chtěla zůstat tak, jak byli… Zděšeně na ni zíral. Potom se z ní pomalu zvedl a zapotácel se. Chytil se o opěradlo křesla… Už zase, vymklo se jim to z rukou. „Zase jsem zabíjel?“ zeptal se tiše, zlomeným hlasem.
„Vím jenom, že Bestii jsi zabil.“
„Angelus venku… vzpomínám si. Ale teď jsem to zase já? Co se teď děje?“
„Jsme v časové bublině, do úsvitu. Tu časovou bublinu pomohl vyvolat můj ochranný démon Buf. Ten, který je mou součástí od té doby, co jsem se vrátila z nebe. Nedovolím, aby se ti něco stalo. Než bublina splaskne, píchnu ti drogu, aby tě mohli odchytit.“
„Když jsi přišla, ať už jsi Buf nebo Buffy, pořád jsi to ty, tak Angelus právě došel k závěru, že to byl komplot. Někdo měl zájem na osvobození Angeluse. Někdo nastrčil Bestii jenom proto, abych musel Angeluse osvobodit. Naletěl jsem.“
„Udělal jsi to, o čem jsi byl přesvědčený, že bylo nutné.“
„Cože? To myslíš vážně? Už si vzpomínám, co všechno jsem zase jako Angelus stačil…“ hlas se mu třásl „Do úsvitu tahle časová bublina pomine? A já budu znova Angelus bez duše? Prosím, odejdi!“
„Ne. Vím, co bys udělal.“
„Je to jediné možné řešení! Nemá to konce, jsem vraždící monstrum!“ sípal „Nemůžu to nést dál. Už ne. Nedovolím vám, abyste mě pořád zachraňovali. Ani tobě ani Faith.“
„Pamatuješ si všechno?“
„Oh už ano, bohužel, už velmi dobře, všechno. Na to, jak jsem se klidně díval, jak Bestie do krve mlátí Faith, a co jsem udělal Wesleymu… a Fred jsem vyděsil… a můj syn se na to musel dívat… a Cordelie, ta je teď nějaká divná… a Lilah…“
„Žárlím na ně, na všechny, oni mohou být s tebou.Zuřím, že tě nedokázali uhlídat. Že nedokázali ochránit Angela před Angelusem.“
„Žárlíš i na ty krvavé rány, co jsem jim udělal?“ zařval a obličej se mu změnil do upíří podoby.
„Ano, i na ně!“ zařvala na něho ona „Nemůžu bez tebe žít! Nechci zachraňovat svět, když ty v něm nebudeš! Kašlu na svět bez tebe!“
„Prosím, odejdi!“ sledovala, jak se přinutil, aby svou tvář opět přeměnil v lidskou.
„Každou noc se miluju s krásným silným mužem.“ řekla tiše a sledovala, jak se ta krásná tvář stáhla bolestí.
„Jo, vím, že to myslíš dobře,“ zachraptěl, „že přesně toto potřebuju slyšet, abych se dokázal bez problémů utratit. Ale překvapím tě. Zvládnu to i bez dopingu. Už běž. Prosím.“
„Je vysoký, krásný až to bere dech, má tmavý pohled a silná ramena, celá se v nich ztrácím…“ vzdychla a sundala si bundu. Sledovala ho. Stál otočený k ní zády a čelem k oknu a celý se třásl.
„Prosím, ušetři mě… podrobností…“ svíralo ho to tak, že už jenom sípal.
„Má hnědé oči, a chladnou pleť. Vždycky když se ráno probudím, jsem zase sama a tak strašně roztoužená… tak smutná a já pokaždé pomyslím na to, jaké by to bylo, kdybych mu mohla zavolat a říct mu, jak moc ho miluju, jak moc ho chci, přes všechno, co jsme si kdy řekli nebo neřekli…“
„Buffy…?“ otočil se s nadějí v hlase, protože i přes ten žal, který ho drtil, k němu pronikla její slova a teď si ani netroufal pomyslet, že by snad… že by snad opravdu mluvila o něm?
Ona zatím mluvila dál: „Ale potom mi to dojde, to, že i kdybych k němu přišla, a kdybychom se neudrželi, on by ztratil znovu svou duši. A takový důkaz lásky – to po něm přece nemohu chtít – už jednou to skoro zničilo svět – a to jsme o tom nevěděli, to jediné nás tehdy omlouvalo.“

„Jenže teď, můj milý, jsme v časové bublině. Jenom díky tomu, že jsem zčásti démon, mi to kouzlo s Anyiným vypůjčeným amuletem funguje. Kdybych byla člověkem, nešlo by to. Máme na sebe přesně šest hodin do úsvitu, potom kouzlo pomine, časová bublina zmizí a ty budeš Angelus a já toho času Buf s amuletem, i když, teď jsem Buffy.“
„Všimnul jsem si, že jsi Buffy a ne Buf,“ hlas se mu ještě třásl
„Tak už žádné řeči o sebevraždách?“
„Možná bychom mohli před popravou splnit odsouzenci poslední přání?“ řekl hořce a uvažoval, jestli to opravdu není jenom šílený sen.
„Těsně před tím,“ nebrala ohled na jeho slova, „než budeš zase Angelusem, tě zfetuju. Oslabím. Mám to s sebou. Faith tě potom snadno dorazí, nechci jí tu zásluhu upírat. Vím, že tě nezabije. Ona potřebuje ten pocit, že tě zachránila. Já jí umožním ho mít, ale bude to jenom moje a tvoje tajemství. Krev není voda a já prostě pořád ještě docela zuřím, když si vzpomenu, co mi všechno provedla…“
„To jsi přece mohla udělat hned, mohla jsi do Angeluse zapíchnout tu injekci hned, místo, abys čarovala s amuletem a prováděla démoní kejkle s časem…“ řekl zamyšleně
„To jsem ráda, že ti to došlo.“
„Proč?“
„To je to tak těžké pochopit?“
„My dva spolu…“ řekl tak tiše, že musela z jeho rtů skoro odezírat
„V Sunnydale se chystá Apokalypsa. Budu bojovat a budu zachraňovat svět. Nikdo mi nechtěl říct, co se s tebou děje. Dozvěděla jsem se to náhodou. Neřekla jsem jim, že sem jedu. Když jsem se dozvěděla, co s tebou je, došlo mi, že už nemám vůbec nic. Už jsem neměla ani tu jistotu, že někde daleko ode mě jsi ty a že tě tam pořád mám. To jediné, o co opravdu stojím. Zuřila jsem, že mi to nechtěli říct, že mě obešli, že mi nedovolili, abych tě mohla zachránit. Zuřila jsem a pořád zuřím. Cítím se tak plná tmy. Mám chuť ničit a ubližovat a působit bolest. A tak teď potřebuju zachránit já. Potřebuju zachránit, nebo se na to všechno vykašlu. Aspoň teď, aspoň na chvíli chci být u tebe, cítit tebe a ne někoho náhradního, někoho, kdo jenom zaujme místo, které patří, patřilo a bude patřit tobě…“
„A Spike?“
„Ano, Spike, mám ho ráda,“ řekla a vyzývavě se na něho podívala, „nemůžeš vědět, co pro mě všechno udělal, co udělal pro Dawn, moje srdce o něm ví, má v něm svoje místo. Ale Ty jsi ten s kým jsou spojeny všechny moje sny, touhy. Jenom s tebou se chci probouzet a usínat, i když mi to asi nikdy nebude dopřáno. Já vím, Buf něco naznačovala, ale já moc nevěřím nějakým nejasným náznakům. Chci teď, protože jestli mě teď nezachráníš, nebudu už mít vůli ani sílu dál se o něco pokoušet. Poslední dobou jsem se několikrát přistihla při myšlence, že by to bylo docela fajn, kdyby svět skončil. No a co? Měla bych konečně klid. Byl by pokoj od té věčné bolesti od té nekonečné mučivé touhy po něčem, co nikdy nemůžu mít… po tobě.“
Nevěřícně se na ni díval. Pořád nemohl uvěřit, že by se někdy mohl dočkat něčeho takového. Po tom, co za ní jel, když se vrátila z nebe, věděl, že navěky zůstanou jeden pro druhého, že to bylo, je a zůstane silné. Ale museli žít odděleně svoje životy. Platonická láska. Osudová láska. Prokletá láska. Po tom, co občas zaslechl od přátel, vždycky rozbíjel nábytek. Když viděl, jak Cordy s Wesleym občas ztichli, když je zastihnul, jak si špitali o Buffy a Spikovi… Tolik ho to bolelo a on s tím nemohl nic dělat. Proklínal svoje bystré upíří smysly, vždycky slyšel, když si povídali o novinkách ze Sunnydale, o tom co Buffy a Spike, a potom, když si mysleli, že ho ušetřili těch zpráv, házeli po sobě soucitnými a vědoucími pohledy… Tak si zakazoval na to myslet. Ale pořád byla součástí všeho, co každodenně prožíval. V každé další ženě, kterou kdy vídal a se kterou kdy navázal jakýs takýs vztah, vždycky tam hluboko byla ukrytá ona, ačkoliv ho drásalo, když musel slýchat o jiných chlapech v jejím životě a o jejích divokých jízdách se Spikem v poslední době. „Spala jsi s ním…“ zavrčel.

„Přátelé,“ protáhla jízlivě, proboha, co ještě věděl, s čím vším musel žít… „ještě že je máme.“
„Zbořili jste při tom barák,“ jeho hlas řezal jako nůž.
„No ano, ale to bylo před tím, než získal duši, a před tím, než jsem se srovnala s tím, že jsem zpátky živá a že už nejsem tak úplně člověk. Jestli mě chceš soudit, tak vidím, že jsem se spletla. Uděláme to hned a půjdu.“ Vytáhla z kapsy saka, které předtím přehodila přes opěradlo křesla malou injekční stříkačku. Pozorovala, jak se jí třese ruka. Tma byla blíž, žaludek měla na vodě.
„Počkej, jak s tím souvisí to, že jsi s ním spala, ještě před tím, než získal duši? Jeden by čekal, že s ním budeš ochotná spát, ne bez duše, ale s duší?“ vyjel na ni
„Opravdu to nechápeš!“ křičela „To nebyl můj problém. To byl jeho problém, že když potom měl duši, že už se mnou spát nechtěl!“
„Proboha proč? Proboha proč, když tě mohl mít a on nechtěl?“ křičel, protože on sám by za to dal všechno.
„Protože když už měl duši, tak věděl, že má jenom to tělo. Pochopil, že moje duše a moje láska je někde jinde… kde asi? A on když už měl duši, nestál jenom o tělo. Chtěl všechno, nebo nic. A to já jsem mu nikdy dát nemohla. Chápeš?“ potom sundala kryt z jehly, „vyhrň si rukáv,“ řekla cizím hlasem.

Tak je to tedy? Je to tak prosté? „Prosím, polož to tady na stůl. Máme čas do svítání. Dej mi čas se s tím srovnat. Víš přece, že jsem byl vždycky žárlivej idiot. Já vím, že ti nemám právo nic vyčítat. Odpusť mi to.“ Stál tři metry od ní a bál se k ní přiblížit, protože by mohla tu stříkačku ve vzteku opravdu použít předčasně. Znal její prchlivost a tvrdohlavost. To byla jeho Buffy.

Tma se začala ztrácet, někde probleskla naděje, někde se objevilo pochopení…“Přijela jsem ne proto, abych tě zachraňovala, no možná i proto – abych to pohlídala, ale hlavně proto, že sama potřebuju zachránit…“ vypravila ze sebe mezi jednotlivými vzlyky. „Zachraň mě, lásko moje, máme na to málo času. Napřed, zachráníš ty mě,“ vydechla a položila stříkačku na stůl do popelníku, „a pak pomůžu já zachránit tebe. Potom oba každý po svém zachráníme tento svět. A možná někdy tento svět zachrání nás dva…“
To už se neudržela a vklouzla mu do náruče, podlamovaly se jí nohy, všechno se rozplývalo, nic jiného než on pro ni nebylo v tomto světě.
„Přemožitelka žádá největšího zoufalce o svou záchranu…“ šeptal jí vroucně, když ji pevně objal. „Ach ano,“ hlas se mu zadrhnul.
„Nemusíme se bát, že přijdeš o duši, protože bys o ni stejně přišel, až bublina splaskne. Nebude to moje vina…“ vzdychala, když mu vyhrnovala triko z kalhot. Jeho kůže, ach ten pocit, se ho znovu dotýkat, „Angele,“ hladila ho po zádech a on si přetahoval triko přes hlavu, byl tak vzrušený, že se neudržel a neubránil se svému upířímu obličeji, ale ona do něho jenom strčila a on se skácel na pohovku a bral si ji sebou, skončila na jeho svalnatém hrudníku, hledala jeho ústa, třela se o jeho svraštělou upíří tvář, zatímco vrčel a rozepínal jí halenku, takové titěrné knoflíčky, tak rád by trhnul, aby to bylo rychleji, ale věděl, že bude muset odtud odejít oblečená, pořád si byl vědomý toho, kde oba jsou, přes to všechno, co se dělo, přes všechny ty pochmurné okolnosti, měli na sebe pár hodin. „Buffy,“ zavrčel bezmocně, „pomůžu ti,“ usmála se, titěrné knoflíčky byly opravdu zkouškou trpělivosti i pro její drobné prsty.
„Teď hned… nebo zemřu hned tady na místě…“ hrčel tím svým hrubým upířím hlasem a ona se mu přiblížila rty k jeho vyceněným zubům. „Neumírej mi, lásko,“ jemně se o sebe třeli, oba sténali, on temně a ona vysoce, potom se polibek prohloubil, proudila jimi energie jejich lásky, bylo to jako pouto, které je svazovalo, vibrovalo a oni spolu s ním, třásli se jako v zimnici. Horečnatě se zbavovali zbytků oblečení, sténali a vlnili se v tom podmanivém tanci. Potom se do sebe jejich těla zaklesla, vklouzl do ní a věděl, že je to zase ta chvíle, za kterou je ochotný tisíckrát umřít. Když ho konečně ucítila uvnitř svého těla, pochopila, že skutečně potřebovala zachránit. To, co teď mohla byť na krátkou chvíli zažít, bylo něco, za co se dá v boji o záchranu světa položit život s úsměvem na rtech. Jestli má umřít, tak umře šťastná, protože mohla být s ním. Ani jeden z nich si nepamatoval na to, kolikrát spolu mohli takto být, protože den, co se nikdy nestal, si pamatoval jenom on a to, co se stalo, když byl on v pekle, o tom věděl jenom Buffin démon Buf. Ačkoliv se snažil, aby byl jemný a ona se snažila aby nebyla tak strašně dychtivá, ta snaha vycházela vniveč. Důkazem bylo, když se oba s tupým úderem našli nazí na podlaze. Zapomněli na veškeré zábrany… „tak dlouho… jsem tě chtěla, tak dlouho, jsem po tobě toužila… drž mě a nepouštěj mě… nikdy už mě nepouštěj…“ vyrážela ze sebe, cítil její orgasmus, cítil jak její tělo okolo něho rytmicky pulzuje a on vrčel a křičel, protože teď byla jeho, jenom jeho a dokazovala mu to tak, že nemohl pochybovat, rozbíjela těmi výkřiky všechny ty pochyby, kterými se trápil za všechny ty roky, které trávil bez ní, s trpkými myšlenkami na to, kdo asi má to štěstí a zahřívá jí postel… musel to ještě vydržet, ještě nemohl… teď ještě ne, ale už brzy…
Překulil ji na sebe. „Nespálila sis záda?“ líbal ji za uchem a ona cítila, že jeho kůže už je zase hladká, že má zase svou krásnou tvář. „Myslíš o koberec?“ usmála se, „přemožitelka má kůži jako hroch, to nevíš?“ hluboce oddychovala, ještě se celá třásla.
„Jako hedvábí. Kreslil bych na ni orchideje a slavíky…“ jeho hlas ji hladil společně s prsty
„Kolik je času do svítání?“ hnětla mu ramena, kopírovala mu každý sval, jakoby si chtěla vtisknout do paměti všechny ty báječné tvary, kterými jeho tělo oplývalo.
„Tak tři hodiny… co to děláš?“ překvapeně se usmál
„To, co jsem chtěla udělat tolikrát předtím.“ Broukla. „Ale nešlo to, protože by ti to ublížilo. Protože bychom to nemohli dokončit… Vtiskávám si tě do paměti. Abych tě pořád měla i v rukách, až zase budu sama, protože z hlavy ani srdce tě nedostanu. Jsi tam zalisovaný,“ zaslechl, jak se jí hlas zachvěl, potom se nadechla a odhodlaně pokračovala „nebudeme spát, vždycky, když usnu, něco zlého se stane… budeme vzhůru, ano? Budeme se ještě…“
„Co?“ ústa se mu stáhla do škádlivého úsměvu.
„Ty jsi to ještě nedokončil…“ cítila jeho erekci, byl tvrdý jako kámen, vzrušovalo ji to, chtěla se ho dotýkat, hledala ho rukama.
Odtáhl ty ruce a začal je líbat: „Já nechci pustit Angeluse z řetězu dřív, než to bude nutné,“ řekl a v očích se mu mihnul smutek.
Nemohla to potlačit a z oka se jí skutálela slza: „Nemusíš se ovládat. I kdyby se to nestalo, stejně se svítáním bude Angelus zpět, tak se nemusíš ovládat. Já chci abys mohl být šťastný. Miláčku, tak už pojď.“
Topila se v jeho hnědých očích, viděla tam jeho lásku, mohla vidět, jak se i smál očima, tak málokdy jí to bylo dopřáno, ho takto vidět. „Ale já jsem šťastný, a abych byl dokonale… na to stačí pár vteřin. Já ještě chci chvilku vydržet.“ Usmál se tak smutně, jak to uměl jenom on, potom pomalu putoval svými ústy po její těle, ochutnával její kůži, vnímal její vůni… Kdybych uměl zpívat, tak bych složil píseň, lásko. Ale já umím jenom trochu malovat. Jestli to přežijeme, budu o tobě malovat obraz. O tobě a o nás… „Za tu dobu, co vím o své kletbě…“ zavrtěla hlavou a skočila mu do řeči: „O naší kletbě.“ Vážně se na ni podíval. „Máš pravdu. Proboha, je to tak. Vlastně je to naše kletba. Moje a tvoje. Nikdy jsem o tom takto nepřemýšlel. Jenom s tebou chci to dokonalé štěstí zažít. Chci se s tebou líbat, objímat tě, milovat tě.“
„Jak jsi mi předhodil Spika,“ řekla a hleděla mu do očí, „Já ti chtěla stejně předhodit Darlu, ale potom mi došlo, žes musel mít taky asi nějaké důvody a okolnosti, které prostě já neznám. Tolik se toho stalo a my o sobě toho tolik nevíme… ale vím o tobě jedno, že tě nikdy nepřestanu milovat, protože tě znám a vím, že ty znáš mě.“
Bloudil rukama po jejím těle. „Pořád mě znáš, pořád jsem tvůj. Jsi tak krásná. Moje lásko, moje všechno, všechno, co jsem kdy měl…“ šeptal ta slova, „tolikrát ti to říkám, pořád dokola to opakuju po nocích, když mi tak chybíš a zase mi budeš chybět… tak moc… tak moc tě potřebuju…“ zasténal
„Teď jsem ještě tady, jsem tvoje, vždycky budu, ať se už stane cokoliv, tak si mě vem, svítání je ještě daleko, zachraňuj mě, dej mi sílu dej mi vůli, protože jenom když mi ji dáš, budu chtít, aby tento svět pokračoval dál…“ šeptala mu do ucha, zatímco on pomalu hladil to místo mezi jejími stehny a ona usykávala slastí a chtěla pořád víc a hledala ho rukama, aby ho do sebe navedla, nechtěla už čekat ani minutu. „Až se to bude blížit, poznám to, řeknu ti to. Píchnu si injekci a ty musíš hned odejít. Prosím, slib mi, že to uděláš, nesmíš tady zůstávat. Slib mi to.“ Vyrážel ze sebe s posledním zbytkem sebeovládání, hladově ji líbal a potom se v ní začal pohybovat. Už ho ovládla jenom divoká vášnivá prastará píseň milování, starší než lidstvo, démoni nebo všichni bohové. „Miluju tě, miluju tě, miluju tě…“ opakovala pořád donekonečna, potom křičela a slyšela, že křičí s ní. Svět se točil kolem nich a netušil, že jenom díky tomu, že jí bylo dovoleno být na pár hodin s ním a pomilovat se s ním, byl tento nevděčný svět v následujících dnech ušetřen zkázy, kterou hrozilo otevření pekelné brány v Sunnydale. Jenom díky tomu, že mohla být na pár hodin se svou láskou, našla znovu sílu vůli k boji, i když kromě Anyi to nikomu ze svých přátel nikdy neřekla a protože Anya při zničení pekelné brány zahynula, zemřelo to tajemství spolu s ní…

Vyčerpaně na ní ležel a slíbával pot z její kůže, došlo mu, že je asi na ni moc těžký. „Buffy?“ „Ano? Zatím nic?“ zeptala se a vylekaně sebou trhla. „Ne, nemyslím, že by to mělo být tak rychle, ale pojď na pohovku, ten koberec tě vážně musí dřít do zad a do zadečku.“ Zvedal se nad ní, a bral ji do náruče. Pokládal ji na gauč jako by byla křehké umělecké dílo, klekl si k ní a líbal ji a hladil. Šeptal jí, jak moc je krásná a jak moc ji miluje. „Angele, až bude po všem, zavoláš mi?“ řekla slabým hlasem a on poznal, že zase přemáhá slzy. „Myslíš, že si to budu pamatovat?“ konečně řekl to, co ho celou dobu znepokojovalo.
„Musíš si to pamatovat!“ vykřikla. „Jinak mě to zabije!“
„To by tě spíš zabil Angelus, protože až by časová bublina splaskla, a nic z toho se vlastně nestalo, a my si nic nepamatovali, tak by ani žádná oblbovací injekce nemohla účinkovat. Ale myslím si, že Anya věděla, co dělá. Musíme věřit, že věděla co dělá, když ti dala ten amulet. Ale pro jistotu musíš být ode mě co nejdál ještě před tím, než proměna bude dokončena.“
„Zavoláš mi, jestli si to budeš pamatovat? Bude to naše tajemství, jenom naše. Naše malá vzpoura proti osudu. Já vím, že potom zase budeme muset být každý sám, já si nic nenamlouvám, ale prosím zavoláš mi a ujistíš mě, že si na toto pamatuješ?“ Viděl, jak moc jí na tom záleží. Zavřel oči, aby si nevšimla, jak se mu lesknou oči. Kdyby věděla, kolikrát si on sám přál, aby si vzpomněla na den, který se nikdy nestal, kdyby věděla, jak tehdy plakala a slibovala, že nikdy nezapomene…
„Určitě zavolám, lásko, zavolám.“ Hrdlo se mu stáhlo.
„Drž mě ještě.“ Prosila. „Líbej mě ještě.“ Nařizovala „Miluj mě ještě.“ Probírala se mu ve vlasech, utápěla se v jeho pažích, „ještě pořád jsme tady spolu, ještě pořád se tě můžu dotýkat a ještě pořád se se mnou můžeš milovat.“
„Ano, ještě pořád můžu,“ sklonil se k ní, tolik šťastný v této paradoxně tragické situaci, objímal ji, a znova se milovali, protože ani jeden netušili na jak dlouho jim to bude muset vystačit. Možná navěky, ale možná, že někdy… Pomalu a sladce.
„Ještě, ještě, ještě,“ šeptala, když už se její dech vracel k normálu „moje krásná, prokletá lásko,“ šeptala „tolik žárlím, na všechny ty ženské, co se kolem tebe motají…“
„Žárlíš zbytečně, víš to moc dobře, nikdy jsem nepatřil žádné jiné, tak jako patřím tobě. Je to naše prokletí a já jsem i za to prokletí teď vděčný. I přes to všechno, co je kolem, jsem teď šťastný. Zachraňuješ mě na stovky let dopředu, na tisíce, na eóny. Teda, pokud mě zítra nezabijou… a i kdyby. Zemřu šťastný, protože jsem teď tady s tebou.“ Potom se zamyslel. Bylo to tak vzácné. „Víš, že tolik jsem toho už dlouho nenamluvil? Jenom s tebou mluvím a mluvím,“ zasmál se a poddal se těm rukám, které si ho přitahovaly k sobě, jemně ji zalehl, přitisknul se k ní, tak moc by chtěl takto zůstat.

„Až se to přiblíží, musíš hned pryč. Nesmíš nic riskovat. Zatímco si píchnu ten oblbovák, měla bys už utíkat. Možná by ses už měla obléct,“ už začal být nervózní, protože věděl, že to brzy přijde, líbal ji jemně na tvář a myslel na to, kolikrát už chtěl zastavit čas, když byl takto s ní.
„Angele, až ti Willow vrátí duši, ne aby ses začal topit ve výčitkách. To oni Angeluse neuhlídali. Obviňuj si třeba bohy za to, že stvořili démony nebo Darlu, že s tebe udělala upíra… slyšíš? Já to nedovolím! Buf mohla mít pravdu, může vědět o něčem, o čem my dva zatím nevíme. Třeba ještě někdy budeme mít šanci.“
„Zůstat s tebou navěky, to bych opravdu chtěl…“ vyslovil nahlas svoje myšlenky
„Já to přece vím.“
A potom to už přišlo. Angel ucítil, že se to blížilo, jako zlá nevyhnutelná vlna. „Buffy, blíží se to,“ řekl ostře, „rychle, obleč se,“ odtrhl se od ní, začal jí rychle podávat kusy oblečení, které bylo poházené po celém pokoji, zatímco to házela na sebe, zacvičil rukou, vzal stříkačku a zapíchl jehlu do žíly, když stlačil píst, cítil, jak to s ním začíná házet, „Už běž, lásko, utíkej,“ vyrazil ze sebe, zatímco za sebou zavírala dveře, hodilo to s ním na zem, kroutila s ním křeč. Utíkala po schodech. Zakazovala si myslet na to, co se dělo v tom pokoji, ze kterého utekla. Z kapsy vytáhla amulet. Svítalo. Stiskla amulet v dlani. „Buf?“ Zablesklo se, zavlnil se vzduch. Na mobilu vyťukala číslo. „Wesi? Je oslabený, pospěšte si. Jestli ho nezastihnete v tom pokoji nad démoním barem, tak má namířeno do knihkupectví. Pohlídejte si to. A Wesley? Jestli mu ublížíte, tak ublížím já někomu z vás, jasný?

Nastartovala a ujížděla do Sunnydale, jako by měla v patách armádu démonů. Věděla, že kdyby tam teď zůstala, už by od něho jenom tak nedokázala odejít, a v Sunnydale má rozdělanou práci. Stejně by to nikam nevedlo, muselo jim stačit to, co spolu měli před malou chvílí – jestli to teda skutečně měli. Opravdu se to stalo? Přejela si jazykem po rtech. Cítila, jak je má rozpukané od polibků, milovala ten pocit, ještě cítila na svém těle jeho doteky. Slunce pomalu stoupalo nad obzor. Bylo časně zrána. Přijela do svého města. Stačila Anye vrátit amulet i s prosbou, aby to zůstalo jejich tajemstvím, což jí Anya s mrknutím slíbila a vrátila se do postele k Alexovi. U Buffy v domě všichni ještě spali, nikdo si ani nevšimnul, že se místo v noci vrátila až ráno a že nebyla na hlídce, ale někde úplně jinde.
Nikdo, až na… „Ahoj,“ kouřil ve stínu. „Ahoj Spiku,“ pozdravila a chtěla kolem něho proklouznout po schodech nahoru. „Byla’s za ním?“
„Cože?“
„Jsem upír, pár let se s ním znám, znám jeho pach, jsi ho plná…“
„Já, nevěděla jsem, že… promiň…“ blekotala
„Buffy, za co se mi omlouváš? Jo, za to, jak jsi mě včera šmírovala, když jsem byl na hřbitově s Erikou? No, víš, skutečně, to od tebe nebylo zrovna moc hezké…“
„Já nechápu, o co ti jde.“
„Jde mi o to, že jsem rád, že ti to konečně došlo. Patříš k němu. Nelíbí se mi to, ale už jsem se s tím smířil. Nechci tvoje tělo, když vím, že láska patří jinému muži.To si radši nezávazně skočím s Erikou. Miluju tě, ale ty mě ne. To se stává. Jsem tady a jsem pořád tvůj přítel. Ale příště radši včas zakašlej.“
„Hmm, dobře.“ A už se měla k odchodu, když ji ještě chytil za rukáv.
„A je ti teď líp?“
„Ano, já… už nejsem jenom nešťastná… jsem teď …“ nevěděla, jak to nazvat
„Nešťastně šťastná?“ pomohl jí.

Den plynul, Buffy byla jako ve snách, vnímala jak Willow oznámila, že musí odjet do LA s “něčím“ pomoct Wesleymu, sledovala, jak rozpačitá Willow očekávala její možné otázky a jak se divila, když žádné nekladla, a jak konečně odjela. Potom jako ve snách trénovala v tělocvičně, něco dělala v kuchyni, něco u televize, čekala, pořád s telefonem, k večeru už to nevydržela a vyťukala Weslyho číslo. „Tak jak?“
„Will už je na zpáteční cestě, vzala sebou i Faith, povedlo se to, ale bylo to o fous.“
„Vždycky je to o fous.“
„Jak je mu?“zeptala se.
„Hrozně,“ odpověděl jí.

Vyběhla ven před dům. Chodila ve studeném večerním šeru. Čekala. „Prosím, zavolej mi, prosím.“

Angel se rozloučil s Faith a Willow. Stál nahoře na střeše Hyperionu. Tolik hrůzy. Zase. Ten nebohý knihkupec. Nenávidím Angeluse. A já si tady stojím jako kdyby se nic nestalo. Co mě dělá tak klidným? Následky té drogy, co měla Faith v krvi? Jinak bych se už dávno hroutil… Problémem nebyla Bestie. Problém je jinde a Bestie byla jenom pro to, aby ho dostali z cesty. Něco se dělo s Cordelií a tím jejím podivným těhotenstvím, dal se tušit i nějaký zájem W&H. Věděl, že se blíží nějaká apokalypsa. Apokalypsa – dneska, ne včera už o jedné byla řeč – Sunnydale, Prvotní zlo.. Ta vzpomínka ho zasáhla jako blesk. Buffy. Opravdu tady byla? Ach ano, vždyť to, co pořád ještě cítí na sobě, je její vůně. Jak je opojná. Musela s ním teda být. Tolik se toho stalo, tak proto se cítím tak podivně šťastný i při vší té hrůze! Byla moje a pořád je moje. Mám jí přece zavolat!
Popaměti vyťukal její číslo.“
„Angele?“
„Pamatuju si na tebe, na nás, na všechno. Miluju tě Buffy. Znám tě a ty mě znáš.“
„Zachránil jsi svět, protože jsi právě zachránil mě,“ slyšel, že do telefonu pláče.
Mlčel.
„Angele, jsi tam?“
„Vždycky tady budu. Lásko moje. Ale víš, jak jsou ty karty blbě rozdaný…“
„Já vím. Ale nevzdávej to. Já to taky nevzdám,“ zajíkala se „Netrap se a mysli na mě, když už to nepůjde vydržet. Slibuju ti, že budu dělat totéž.“



KONIEC