Informácie o poviedke:Túto poviedku sme získali spolu s inými od rôznych užívateľov, ktoré si ju kedysi stiahli na svoj pevný disk, kde odpočívala dlhé roky. Nepoznáme portál jej pôvodného umiestnenia. Vzhľadom na to, že nechceme, aby upadla do zabudnutia, rozhodli sme sa ju skopírovať priamo na túto stránku. Všetky práva na túto poviedku sú vyhradené jej pôvodným autorom a na tejto stránke sú umiestnené bez nároku na akýkoľvek honorár od jej čitateľov. Jednoducho chceme, aby sa na ňu nezabudlo. :-)
dimenze Awanhtra
Connor stačil doskočit na pevnou zem, a portál se se syčením uzavřel. Právě proletěl nicotou a věděl, že se mu vůbec nebude líbit, kam se to přiřítil. Měl na to čich. Ale musel ji konečně chytit. Deset let lží! „Tracy!“ volal. „Tracy!“ Uviděl ji, jak utíká tou růžovou krajinou ke kruhu bílého světla. Následoval ji. Musí mu to všechno vysvětlit. Měl těch lží už plné zuby. Vždycky mu všichni lhali. Proč? To nikomu nestál za to, aby mu říkali pravdu? Utíkal a sípal. Bylo tady dusno a vlhko. Pomalu ji doháněl. V běhu ji zachytil a smýkl jí směrem do strany. „Mluv!“ zařval. „Za co ses zaprodala! Za co! Myslel jsem, že mě miluješ!“
„Tak to není.“ Zadýchaně se hroutila vysílená z běhu, přerývavě ze sebe vyrážela jednotlivá slova. „Odmalička mě tak vychovali. Wolfram & Hart byla jediná rodina, kterou jsem ve skutečnosti měla. I mí fiktivní rodiče, které tak dobře znáš, jsou zaměstnanci W&H. Nechápeš to. Nemůžeš. Nasadili mě na tebe už tehdy, když donutili tvého pravého otce, aby vzal místo ředitele odměnou za to, že ty budeš žít normální šťastný život. Tehdy, když ses objevil u své adoptivní rodiny a všichni si pamatovali, že tam patříš odjakživa, objevila jsem se se svými fiktivními rodiči v sousedství i já a taky si všichni pamatovali, že jsme tam žili odjakživa. Byla jsem tehdy ještě dítě. Pamatuješ? Dělala jsem to, co mi radili a byla jsem přesvědčená, že dělám všechno správně. Nic jiného mi nezbývalo. Potom jsem dospěla a měla najednou vlastní rozum, ale už bylo na pravdu pozdě. Poslední roky mě už neřídila bukurešťská centrála, ani centrála v New Yorku. Řídil mě Sebassis, který se chce vrátit zpátky na Zemi. A senior partneři samotní to podporují. S nimi se nedala hrát habaďůra tak snadno. Musela jsem tě sem přilákat. Jinak by tě zabili, a to jsem nechtěla připustit. Oni přišli na to, že tě chci toho uchránit, že nekonám tak aktivně, jak bych měla. Kdykoliv mi mohli dát přečíst myšlenky. A co by tam asi našli? Agentka zamilovaná bláznivě do svého objektu?“
„To jsem pro tebe? Objekt?“ zařval Connor a zatřepal s ní jako s útlou břízkou.
„Ale tomu přece sám nevěříš. Ne po tom, co jsme spolu byli v Afghánistánu a ve Rwandě.“ Narážela na jejich společné cesty, kdy ji jako zdravotník doprovázel, když natáčela reportáže z válečných konfliktů. Narážela na to, že už spolu přece prožili tolik dobrého i zlého, že by se dalo o co opřít, pokud by se mělo uvažovat o důvěryhodnosti.
„Ale tys mě zradila…“ řekl tiše a dal jí tím najevo, že pochopil, na co narážela.
„Nic jiného mi nezbylo. Dali mi na vybranou. Buď tě sem dostanu, nebo tě radši zabijou. Zaručili mi, že pokud tě sem dostanu, nabídnou ti místo ředitele pobočky W&H v Los Angeles. Máš se tady setkat s arcivévodou Sebassisem. On má eminentní zájem, abys to místo dostal. A já si, Connore, myslím, že když to místo dostaneš, budeš natolik mocný, aby sis s nimi poradil. Tak, jak to kdysi prý dokázal tvůj otec, jestli je pravda to, co se o tom proslýchá.“ Smutně se usmála. „Neměli důvod mi lhát. Můžou mě kdykoliv eliminovat. Už nejsem důležitá. Udělala jsem svou práci. Toto byla už jen poslední kosmetická záležitost.“ Řekla zlomeně.
Díval se na ni. Vysoká a štíhlá jako stromek. Černé jí vlasy padaly dramaticky do očí, její snědá pleť byla teď i v tom růžovém přísvitu bledší, než jindy. Díval se jí do očí a pokoušel se v nich číst. Nebyl na tomto světě dlouho, ale zažil toho tolik, že by z toho mnozí z blázince nikdy nevyšli. Uvědomoval si to každou buňkou svého neobyčejného těla. Věděl, že je jiný, že je exot. Ona to taky věděla. Přesto se nemohl ubránit tomu pocitu, že ho pořád miluje.
„Miluješ mě?“ zeptal se jí a na té odpovědi záleželo úplně všechno.
„Záleží na tom ještě vůbec?“ zeptala se s očima plnýma slz.
„Záleží na tom úplně všechno.“ Odpověděl jí, protože už se naučil tomu, že někoho odsoudit je strašně snadné a pohodlné. Tak, jak snadno dokázal odsoudit Angela, i když ho vůbec neznal. A šoupnul ho tehdy do té rakve. A Angel to s ním nevzdal. Znova a znova přesvědčoval svého syna o tom, že ho miluje. A po tom humbuku s Bestií, Cordelií a Jasmine, právě Angel mu umožnil získat chvilku normálního života. Aby měl alespoň představu, jak takový normální život vypadá. Zatímco Connor si s vymazanou pamětí spokojeně žil se svou adoptivní rodinou, výměnou za to, Angel šel dělat práci pro W&H, kterou nenáviděl. Prostě Connor věděl, že rychlé a definitivní soudy nebývají ty nejsprávnější. To všechno Connorovi teď proběhlo myslí, když čekal, jak mu Tracy odpoví.
„Přece musíš vědět, co k tobě cítím,“ vyjekla a vrhla se mu do náruče, protože pochopila, že ji nezavrhne, poznala to podle toho, jak se na ni díval.
„Miluju tě, Tracy, ale už si nikdy nebudeme lhát. Už bych to příště nevydýchal. Víš, já nejsem na nic jiného tak háklivý, jako na lež. Zvládneme to. Spolu. Důvěřuj mi.“ Tisknul ji k sobě, jako by ji konečně až teď zase našel.
Arcivévoda Sebassis se zavrtěl ve svém vzduchovém antigravitačním křesílku. „Hej,“ zavolal slabým hlasem, „můj elixír.“
„Jistě pane, už ho nesu,“ radostně se hrnul příjemný mladý muž v laboratorním plášti s fialově opalizujícím roztokem v kádince.
„Někdo jde,“ varovně zasyčel démon, jehož smysly byly ostřejší, než smysly lidské. „Zmiz, to bude konečně on. Nechci, aby tě poznal. Možná, že by mohl. S tou jejich partou ses přece často stýkal.“ Houknul na laboranta a ten se skutečně po anglicku vypařil.
„Vítám tě, hochu, už na tebe čekám. Tracy, zlatíčko, dlouho jsme se neviděli. Neposadíte se?“ Předl arcidémon, když se Connor s Tracy objevili ve dveřích jeho pokoje.
„Dobře. Jsem tu. Co ode mě chceš?“ začal Connor.
„Neztrácíš čas, že?“ usmál se Sebassis.
„Mám pro tebe lukrativní nabídku.“ řekl a odpil si fialového nápoje z kádinky.
„Nemám zájem o žádné lukrativní nabídky. Chci se vrátit domů. Ale to asi nebude tak jednoduché, že? No, tak co na mě máš? Vybal to rychle, nebaví mě tady trčet.“
„Tvůj otec dostal už dvě lukrativní nabídky a obě pošlapal. Tou první byla vláda nad Peklem a druhou bylo ředitelské místo ve Wolfram & Hart. Možná, že kdyby je dostal v opačném pořadí, všechno by dopadlo jinak, ale to už se nedozvíme. Mám pro tebe něco jiného. První nabídkou by bylo ředitelské místo W&H v New Yorku a potom, až bys vykonal jednu určitou věc, tak ta druhá nabídka by vysoce přesáhla tu první. Byla by to vláda nad světem. Ne jen nad Peklem, ale nad Světem. Ani Síly by proti tomu nemohly nic namítat, protože samy tolerovaly, když bylo to proroctví před věky ustanoveno.“
Connor se začal smát. „To snad není možný. Ty mě opravdu bavíš. To je dojemný. Jak se každej snaží se mnou manipulovat. Uvažuju, jestli to berete jako sport, nebo jestli je to druh kultury. Víš? Oblbování Connora. Přímo vědecká disciplína. Pusť nejdřív Tracy domů. Hned.“ Očima se nesmlouvavě zabodával do tyrkysově zbarveného Sebassise.
„Prosím,“ mávl rukou Sebassis, začal odříkávat zaklínadlo a počkal, než se vytvoří portál. „Běž.“ Vyzval bledou Tracy Connor a ona se na něho jenom podívala a pak bez jakéhokoliv slova poslechla.
„Teď se můžeme bavit vážně. Samozřejmě, že nic takového, co mi navrhuješ, nepřijmu.“ A bezprostředně potom se vrhnul na démona a strhnul ho z antigravitačního křesla. Vzápětí se z vedlejší místnosti vynořily čtyři gorily Sebasissovy ochranky a začala mela. Ke konci zápasu držel pod krkem Connor Sebassise, zatímco Connora držely všechny čtyři gorily současně. Musel to odpískat. Kdyby se nechal zabít, vzal by sice Sebassise sebou, ale tak moc se mu ještě umírat nechtělo. A tak arcidémona pustil. Ochranka ho okamžitě ještě víc přidusila.
„Nezabíjet,“ skřípavě ze sebe vypravil Sebassis. A nechal se znova usadit v křesle. Kolohnáti Connora pevně drželi. „Kdybys to nezkusil, byl bych zklamaný. A taky bych nevěřil, že mi můj scénář vychází,“ pokýval Sebassis spokojeně hlavou.
„Proč právě já?“ zeptal se Connor neutrálním hlasem.
„Konečně příhodná otázka.“ Zakřenil se arcivévoda. „Ale odpověď přece musíš znát. Jsi snad nejvýjimečnější exot v širokém fyzikálním a esoterickém prostoru. Dítě dvou upírů. Ty ses přece nemohl narodit z lásky! To není technicky možné. Prostě to nelze. Jedině ty jsi ten pravý vládce, ten, o kterém i třeba katolická církev mluví jako o antikristovi. Ty jsi předurčený stát se temným vládcem světa. Jenom to konečně musíš přijmout. Svoji sudbu.“
Connor cítil, jak se mu dělá špatně od žaludku. Hlava se mu začala točit. Ne, to opravdu nechtěl poslouchat. Fakt už další šrouby do hlavy nepotřeboval. Kolik let mu šrouby do hlavy vrážel Holtz? A potom? Posedlá Cordelie, Jasmine, Tracy… Uvažoval o tom, jestli mu taky někdy lhal Angel… a potom musel uznat, že ne. Angel mi nikdy nelhal. A tehdy, když už měl Connor svou fiktivní rodinu a vymazanou paměť a s Angelem se setkali, nemohl mu nic říct, aby ho nezmátl, aby ho chránil. Věděl, že bude muset hrát vhodně vysokou hru. Věděl, že ho bude Sebassis chtít něčím šokovat, zpracovat, přesvědčit. Přemýšlel, co by to asi mohlo být tak strašného, aby změnil názor. Muselo se to nějak týkat jeho rodičů, vždycky to nějak končilo a začínalo u nich. U Darly a u Angela.
„Divím se, že se mnou ještě bavíš. Mohl bys mi přece nechat vymýt mozek, vymazat paměť, nebo tak něco…“ plácl do větru, aby získal čas, i když věděl, že je to nesmysl, protože Sebassis ho potřeboval v plné síle se všemi schopnostmi a s celou pamětí. Nezměněného. Určitě ho potřeboval dobrovolně odhodlaného ke spolupráci. Jinak by už ležel někde v laboratoři přivázaný popruhy ke stolu.
„Ts, ts, ts,“ zakroutil hlavou Sebassis, „oba víme, že to by pro moje cíle nestačilo. Nepodceňuj mě, já tebe také nepodceňuji, hochu.“ Gestem naznačil démonům své ochranky, aby Connorovi přistrčili židli. „A posaď se, konečně. Máme před sebou dlouhý rozhovor.“
Connor se tedy posadil. Věděl, že Tracy není v bezpečí, dokud jsou Sebassis a jeho poskokové naživu, lhostejno, zda je v této dimenzi, nebo na Zemi. Musel se tedy se Sebassisem nějak vypořádat. Počítal s tím, že na něho Sebassis vybalí ten nejtěžší kalibr, ale taky si byl vědom toho, že Sebassis nemohl mít ani tušení, čím vším si musel projít. Jaké vnitřní bouře už prodělal, kolikrát už musel odolat manipulacím tak obludným, že byl vůči nim „skoro“ odolný. Už od útlého věku ho zpracovával jeho první adoptivní „otec“ Holtz. Unesl ho do démoní dimenze. Přejmenoval ho na Stevena . Vychovával ho láskyplně. Connor měl Holtze upřímně rád. Holtz ho vychoval v nenávisti k upírům. Nelhal mu. Upíři byly skutečně zlé krvelačné příšery. I jeho otec byl. To mu Holtz pořád kladl na srdce. Pořád Connorovi opakoval, že jeho vlastní otec je zlá krvelačná příšera a že Connorovou svatou povinností je Angela zabít. Celých osmnáct let ho takto láskyplně připravoval k jeho jedinému údělu. Jenom v jednom a tom zásadním mu lhal. Angel už dobrých sto let nebyl Angelusem. Už dobrých sto let nedělal nic jiného, než napravoval hříchy, které sám spáchal, a víc než jenom to. To jaksi Holtz Connorovi říct pozapomněl. Taky mu neřekl, za jakých podmínek se k němu vlastně dostal. Connor o manipulaci s informacemi věděl své. Měl svůj vlastní rozlišovací rastr. Měl srdce. Vzpomněl si, jak ho Angel ubezpečil, že ho jeho matka milovala, že Angelovi řekla, že jejich dítě je jediná dobrá věc, kterou spolu oni dva stvořili. Vzpomněl si, jak mu Angel řekl, že Darla měla v té době duši. Věděl, že to bylo tehdy těžké pro otce o tom s ním mluvit, ale až nyní se mělo ukázat, jak moc důležité bylo, že mu to tehdy pověděl. To všechno si Connor připomněl, zatímco Sebassis zálibně vychutnával, že se mu podařilo dostat další kamínek do mozaiky a prohlížel si zádumčivé rysy svého mladého společníka.
„Možná by bylo užitečné, kdybychom si připomněli něco z historie.“ Usmál se mile démon a tleskl slabě do dlaní. Jeden démon ochranky někam odběhl a přivedl ženu se strupatou černou pokožkou. „To je čarodějka Melisa.“ Představil ji a ona mírně pokynula hlavou. Ukáže nám nějaké události z minulosti v tvé rodné dimenzi, které se staly dávno v době před tvým narozením.“
Melisa se křivě usmála a natáhla do prostoru napřaženou dlaň. Utvořilo se okno, ve kterém se začal odvíjet záznam jedné staré události.
Angel a překrásná plavovlasá žena v historickém oblečení tak z druhé půlky osmnáctého století klepou na dveře domu. Otevírá jim malá holčička. Přemlouvají ji, aby je pustila dál. Nakonec je malá pozve. Otec zamyká dveře zevnitř. Tváří se nevyzpytatelně. Jsou uvedeni do kuchyně k matce té dívky. Angel a jeho společnice se chovají velmi mile, jen do té doby, dokud ta žena nenařídí dívce, aby zavřela oči. Pak změní tvář v upíří a zakousne se dítěti do krku. Angel, Connorovi je už jasné, že to není Angel ale Angelus, potom udělá to samé její matce. Potom uslyší plakat ve vedlejším pokoji nemluvně…
Obraz už dávno zmizel. Connor nechal slzy odtéct. Kašlal na to, že mu tekly a že se na to Sebassis díval. Věděl, o čem ten výjev byl. Jeho matka s otcem v roce 1764 vyvraždili Holtzovu rodinu. Vybavil si Holtze a všechny ty roky, které s ním strávil. Jeho výchovu. To, jak ho učil, aby dělal to, co je nutné. To, o čem je přesvědčený, že je prospěšné. Věděl, že ho měl Holtz svým způsobem rád. Bylo mu to všechno tak líto…těch zmařených životů… cítil prázdno… a srdce mu tlouklo jako o závod.
„To, co ti teče z očí, to jsou slzy, ts, ts, ts…“ vytrhnul ho z myšlenek Sebassisův hlas. Asi by tě zajímalo, mladý muži, kým se tví rodiče tak pěkně nakrmili.“ Connor byl překvapený, že Sebassis snad počítá s tím, že to netuší… ale potom mu došlo, že je to démon, žije ve svém vlastním světě. O upírech a lidech toho zase tolik neví, ví jenom to, co si myslí, že vědět potřebuje. Je zahleděný do sebe, jako všichni aristokraté. To bude ta jeho modrá krev.
„Opravdu nevím, proč jsi mi ten horror pouštěl. A ujišťuju tě, že můj otec ty věci už dávno nedělá. A dělat nebude, i když jste se snažili, abyste mu duši zase vzali. Pokud ta žena, která byla s ním, byla snad má matka, a má mě to šokovat, ta mě uklidňuje to, že je mrtvá.“ Řekl rozhořčeně.
„Ještě by tě mohla šokovat jedna záležitost.“ Usmál se spokojeně Sebassis. „Ty jsi měl Holtze docela rád? Vy lidi s tou vaší láskou přece docela dost naděláte…“ odmlčel se, aby dal svým dalším slovům důraz. „Tak ta žena, holčička i to mládě… to byla Holtzova rodina.“ Sebassis spokojeně sledoval, jaký účinek mělo jeho prohlášení na objekt jeho plánů. Už ho měl na lopatě, už stačilo jenom málo… „Už vidíš, že ty, jako potomek takových dvou monster nemůžeš prostě jenom tak mávnout rukou nad mou úžasnou nabídkou?“
To mi říká to pravý monstrum. Uvažoval právě Connor. Démon z aristokratické rodiny, co ve volném čase studoval psychologii lidí, věděl, že nesmí nic uspěchat, musel získat trochu času. „Jsem unavený. Chce se mi spát.“ Překvapil Sebassise svou reakcí.
Los Angeles
Kolem byla plno růžového světla a převalovaly se tam šedé chuchvalce mlhy. Bylo tam dusné a vlhké prostředí. Syčela tam unikající pára? Nebo to bylo něco jiného. To se nedalo poznat. Ten výkřik prořízl tu hustou atmosféru jako mačeta. Poznal ten hlas a věděl, že je zle.
S trhnutím se probral. Zíral do monitoru počítače. Spořič obrazovky vystřeloval hypnotizující fraktály vpíjející se do nicoty jediného středového bodu.
„Nemyslím si, že citlivost pro brány je jenom vlkodlačí specialita,“ ozval se právě hlas Buffy, která přicházela do výtahů v chodbě „Tu schopnost mají i jiný příšery… nechtěj po mě jejich výčet, víš, jak mě nebaví se hrabat v knihách… jo, ráda jsem tě slyšela.“ To už Buffy vpadla do kanceláře.
„Ahoj,“ usmál se.
„Co se děje?“ starala se, okamžitě si všimla, jeho zaraženého výrazu.
„Nevím jistě, jenom jsem měl nějaký výpadek… Honíš vlkodlaky?“
Buffy se k němu naklonila a objala ho zezadu kolem ramen. Přitiskla se k němu. Pořád i po těch letech si dokázala užít té skutečnosti, že může být u něho, tak blízko.
„Ale ne, staroušek Giles volal. Rada pozorovatelů se zase plaší. Trvá to týden. Ustává dimenzionální průvan. Giles zaregistroval ten můj postřeh z minulého roku, že vlkodlaci mají zvláštní smysl pro místa spontánního průlinu dimenzí a tak chtěl vědět, jestli jsme s profesorem Parkhillem nějak nepokročili.“
„Nemohli jste pokročit, když je Gideon už půl roku na návštěvě v dimenzi Hrol… já to prostě nevyslovím,“ zavrtěl hlavou bezradně, „ale uvědomuješ si, že ty změny možná máš na svědomí právě ty s Gideonem, jak jste to pořád zkoušeli?“
„Tak to teda ne!“ ohradila se. „My to nezkoušeli otevírat aktivně! Hlavně jsme hledali místa spontánního průlinu časoprostoru, tam, kde se brány otevírají samovolně. Protože na tato místa mají vlkodlaci vyvinutý speciální smysl. Rozhodně jsme sami neotevřeli víc portálů, než tak sedm, možná deset během půl roku. A Giles mluvil o opačném jevu. Dimenzionální brány se začaly zavírat. Normálně je přece prostor děravý jako ementál. Pořád někudy něco proudí z jednoho světa do jiného. Ale teď to proudění ustává, protože díry někdo ucpává. A rychlostí geometrické řady.“ To už Buffy rázovala po Angelově kanceláři a bylo vidět, že ji to přece jen znepokojuje víc, než dala zprvu najevo.
Angel vypnul počítač. Uvažoval o systému měření. Nemohla to být jenom chyba systému měření? „Možná, že je to jenom tím, že Rada pozorovatelů zdokonalila svůj monitorovací systém. Propašovali ho totiž konečně na satelitní síť. Předtím se jenom domýšleli, ale teď mají přesná čísla. A jsou šokovaní z toho, jak je prostor vlastně řídký a děravý. To, o čem si myslíme, že je pevné,“ uvažoval nahlas, zatímco popaměti hladil Buffy po jejím pevném zadečku, „je ve skutečnosti děravé, jak cedník a všude jsou díry do jiných dimenzí. Vším k nám proniká něco cizího a my tím můžeme pronikat jinam.“
Buffy ho sice poslouchala, ale současně uvažovala o pronikání a pulzování vesmíru v kontrastu s pronikáním a pulsováním dvou propletených těl. To druhé ji přitahovalo mnohem víc. Jenže Angel byl nyní zcela zaujatý kosmologií: „Možná, že je to tak, že nějaký čas počet otevírajících bran narůstá a potom zase v nějakém intervalu ten počet klesá. Oni to vlastně ještě nikdy nemohli přesně měřit. Takže teď se plaší, ale nemají to s čím srovnat. Možná, že bukurešťská centrála Wolfram a Hart má monitorovací systém instalovaný delší čas… ale ne, nestojí to za to se s nimi špinit. To by muselo jít opravdu o moc, abychom bylo nuceni s nimi jednat. To by muselo jít o všechno,“ byl roztržitý, protože ho napadlo, jestli ten podivný ranní výpadek, kdy slyšel ten varovný výkřik, který ho opravdu vyděsil, s tím vším nemůže nějak souviset.
„Nechme to Gilesovi, ať se s tím poperou v Anglii.“ Mávla rukou Buffy, i když se jí Angel už od začátku nezdál úplně ve své kůži, věděla že nemá smysl to z něho páčit. Musela počkat, až jí to řekne sám. „Ostatně na citlivost vlkodlaků pro brány jsme přišli úplně náhodou. Jsem především přemožitelka. Výzkumu vlkodlaků se věnuju jenom ze záliby a taky trochu kvůli rodině“.
„Vezmeš mě dnes sebou na hlídku?“ to už si ji přitáhnul k sobě a celou si ji usadil na klíně. „A nechal jsi mě někdy jít dobrovolně samotnou?“ odpověděla otázkou, ale nebyla v tom ani špetka sarkasmu. Prostě to akceptovala, protože to bylo pohodlnější, než se s ním pořád hádat, že by si bez něho poradila.
„Objednal jsem ti večeři k nám domů na osmou, tak bychom mohli jít, ať nás nemusí nahánět.“ Pohladil ji po krku.
Provokativně mu ho nadstavila i se dvěma malými jizvami po jeho kousnutí: „Dík za tu péči. A jestli ty, máš hlad, tak první pomoc je zde na místě,“ řekla škádlivě.
„Netahej tygra za vousy, přemožitelko,“ zavrčel, než ji přejel po jizvách svými rty.
Když sjížděli výtahem do jejich bytu, který se nacházel v soukromém křídle Hyperionu, vybavil si Angel znovu ten svůj výpadek před počítačovým monitorem. Snad o nic nešlo. Ale přece, možná pro klid duše bude dobré zavolat do toho města, jestli je v pořádku.
Toho dne byl ve městě klid. Nenarazili ani na jednoho upíra a tak si vlastně udělali romantickou noční vycházku po tmavých tichých hřbitovech. Ráno to už Angel nevydržel. Když Buffy zmizela v koupelně, naťukal číslo Connorovy náhradní rodiny, u které tou dobou trávil letní dovolenou. Našla ho s mobilem v ruce s bezvýrazným obličejem.
„Tak už mi konečně řekneš, co se děje?“
„Pořád ještě přesně nevím, promiň, musím si jít něco ověřit.“ Zahučel, rychle se oblékl a odešel do své kanceláře Angel Investigation. Nažhavil počítač a zadal pár úkolů, napojil se na databáze policejních stanic.
Buffy se pozdravila s Ilyrií a Agrippou, zběžně poklábosila telefonicky s Dawn a potom zkontrolovala svůj vlkodlačí registr. Musela mít přehled, kolik vlkodlaků se bude během úplňku zdržovat v okolí LA, aby měli nachystanou dostatečnou kapacitu záchytné stanice. Zatím se nikomu nepodařilo docílit takové úrovně, aby svou přeměnu dostal pod kontrolu tak, jako se povedlo Ozovi. Buffy vždycky znova a znova litovala, že se Oze, když ještě žil, dokud ho Wolfram & Hart nedali zavraždit nezeptala na podrobnosti. Jak tu svou přeměnu dokázal potlačit. Jason, Johanna a Jane, Ozbornovic vlkodlačí trojčata se měly čile k světu. Děti, které byly vlkodlaky od narození, neměly s proměnou žádný problém, dokonce poslední dobou ani nemusely být během úplňku v kleci, protože vůbec nebyly agresivní. Potlačit proměnu ale zatím rovněž nedokázaly. Willow slibovala, že jim zařídí nějaký internátní kurz na Aljašce, jenom co budou dostatečně staré, aby ho mohly podstoupit. Před obědem ale už Buffy nevydržela to podivné napětí, které cítila už od včerejška, od té doby, co uviděla Angela sedět před monitorem počítače. Šla se za ním podívat. Právě končili poradu v zasedačce. „Půjdeme se najíst?“ zeptala se ho.
„Už jsem měl,“ řekl. Stál k ní zády a v rukách držel nějakou těžkou tlustou knihu.
„Co to máš?“zeptala se, protože ho chtěla konečně vyprovokovat k tomu, aby jí něco řekl.
„Hm.“ Odpověděl vyhýbavě.
„Už toho mám dost.“ vyletěla „Chováš se jako kdyby měl někdo za dva dny umřít!“ dupla si. „Chci vědět, jaká apokalypsa se blíží!“
„Asi ne apokalypsa. Já nevím, včera jsem slyšel Darlin hlas, víš, ten hlas já poznám,“ přerušila ho. „Darla? Kdo tady řeší Darlu? Myslela jsem, že je opravdu, ale opravdu mrtvá.“ Buffy se zježily chloupky na zádech. Tak toho by se nenadála. Darla. Jenom to málo, co jí pověděl o tom, co se dělo předtím, než se narodil Connor, o tom, jak byla Darla člověkem, jak se nejdřív snažila spolupracovat s W&H proti Angelovi a potom už se smířila se svou nemocí a s tím, že on u ní zůstane, než zemře a oni z ní zase udělali upíra… a on tím musel vším projít… a potom spolu měli Connora… Buffy se prostě nemohla ubránit žárlivosti. A ano, i závisti. To Darla mohla dát Angelovi syna. Tak úžasného, jakým Connor byl. Ne ona. Takže každá zmínka o Darle chtě nechtě v Buffy vyvolávala stejné reakce, jako když máváme před býkem muletou.
Angel pochopil, že nezačal své vysvětlování situace právě nejšťastněji, ale už se toho mnoho zachránit nedalo. Buffy už byla rozpálená doběla. A tak spustil stavidla své nechvalně známé „výmluvnosti“ a zase se jednou překonával. Pověděl Buffy o tom, že měl podivný nejasný sen, na konci snu uslyšel Darlin výkřik. Křičela: „Connor!“ Napadlo ho, že ho možná přes propasti času a prostoru chce upozornit, že jejich syn je v nebezpečí. A tak si zavolal ke Connorově náhradní rodině, která neví, kdo je jeho skutečným otcem, a zná Angela jako Connorova přítele z LA. Zeptal se, jestli s ním může mluvit a dozvěděl se, že Connor před týdnem zmizel neznámo kam, a že o něm nemají žádné zprávy, což je podivné, protože to zatím nikdy neudělal.
Angel s úlevou sledoval, jak se Buffy pomalu zklidňuje a zuřivost je střídána starostí o Connora. Věděl dobře, že Buffy má pro Connora slabost. Někdy se nemohl ubránit pocitu, že až přílišnou, ale potom si za to vždycky v duchu vynadal do šílených žárlivců.
„Co jsi dál zjistil?“ chtěla vědět Buffy.
„Rozhodil jsem sítě, zkontrolovali jsme nemocnice, policejní stanice, kontaktoval jsem i Willow. Potom jsem nechal znovu proklepnout všechny členy jeho náhradní rodiny. Víš, udělal jsem to samozřejmě už několikrát. Právě proto, že ten obchod byl s Wolfram & Hart. Jim se nedá nikdy věřit. Jsou jako hydra. Ale členové rodiny vypadají bez poskvrnky.“ Konečně praštil tlustou knihou na stůl. Zvedl se z ní oblak prachu. Buffy konečně zaregistrovala název knihy, jednalo se o Velkou encyklopedii dimenzí.
„Ale za to jsem zjistil, že někdo, s kým se Connor stýká už přes deset let, je asi nasazený právě naší milovanou ambasádou pekla na Zemi. Mám na sebe strašný vztek, Buffy. Měl jsem si ji taky proklepnout. Mělo mě to napadnout. Jak jsem mohl být tak pitomej?“ To už rázoval po kanceláři a mlátil se pěstí do čela.
„Ale kdo?“ Buffy pořád nechápala, o kom mluví.
„Tracy. To milé děvče, které přivezl tehdy na svatbu Ilyrie a exnesmrtelného. Občas o ní mluví.“
Buffy se vrhla ke svému upírovi a drapla ho za ruce. „Přestaň, nebo si ublížíš. Ještě toho mlácení do hlavy nemáš dost? No a kdo je teda Tracy? Myslela jsem si, že je novinářka. Že natáčí reportáže pro nějaké regionální televizní kanály a pomalu líčí na Connora chomout. Dokonce jí dělal několikrát bodyguarda, když točila v cizině. Vypadalo to na vážný vztah. Aspoň takový dělal posledně dojem, když jsme spolu mluvili o životě. Působil tehdy spokojeně a vyrovnaně… když odmyslím ten jeho roztomilý cynismus, za který ale při svém původu opravdu nemůže.“
„Jo. Connor je unikát.“ Řekl tiše a vzal její ruce do svých. „A teď zmizel a ta Tracy taky není k nalezení.“
Za tři dny využili všech možností, které měly, a že jich neměly málo, ale po Connorovi jakoby se zem slehla. Zato o Tracy už věděli, že prakticky nikdy neexistovala. Nikdo nebyl schopný doložit její pravou totožnost. Všechny její doklady, všechny lékařské záznamy, matriční zápisy, vše bylo falešné. Jakoby ani nepocházela ze Země.
„Je setsakra dobrá, když jsem si ani já ničeho nevšimla,“ konstatovala Ilyrie svým obvyklým nevzrušeným tónem.
„Jo, Modrásku,“ uchechtl se Spike, „ve svůj svatební den si budeš všímat špehů nasazených bukurešťskou centrálou W&H.“
„Bukurešťská centrála,“ opakoval Angel.
„Udělají z tebe ražniči po balkánsku na pěkné špejli z dřeva karpatských borovic.“ Podotkl Agrippa, který listoval v té samé tlusté knize, kterou Angel třískal posledně o stůl.
„Nepůjde to zjistit informace o Tracy i jinak?“ rozhodila rukama Buffy, přestože tušila, že už je rozhodnuto.
„Máme prsten Amara. Navíc, vy tady budete s Willow v Peru a Gilesem v Anglii prošetřovat, jestli opravdu není souvislost mezi Connorovým zmizením a zavíráním bran. Connor uměl cestovat mezi dimenzemi. Nikdy jsme neměli čas o tom mluvit. Teď je asi pozdě to dohánět. Sakra,“ zaklel a otočil se ke Spikovi: „Půjčíš mi ho?“ měl na mysli prsten Amara. Spike se ošil: „Leda, že bys mi napsal předmluvu k mé nové sbírce básní.“
„Tak to radši popluju lodí.“ odfrkl Angel.
„Jenom jsem to zkoušel, Ale když jde o Connora,“ sundával si z prstu prsten se zeleným kamenem Spike. „Budu muset přesunout některé přednášky do večerních hodin a omezit konzultace. Stejně Dawn poslední dobou protestovala, že ke mně chodí konzultovat příliš mnoho hezkých studentek. No, můžu já za to?“
Buffy bylo jasné, že Angel poletí do Bukurešti sám. Protože měl sebou prsten Amara, mohla být poměrně v klidu. Věděla, že díky moci prstenu mu sluneční světlo neublíží a že s prstenem je téměř nezranitelný, ale dobře jí z toho nebylo. Chápala ale, že nemůže jinak. Letadlo do Evropy letělo už večer.
dimenze Awanhtra
Connor byl uložen ke spánku gorilami Sebassisovy ochranky. Byl pod neustálým dohledem I když ležel v posteli a škvírami přivřených řas šmejdil očima v šeru pokoje. Stáli u nohou jeho postele na stráži. Dva z těch arcivévodových kolohnátů. Hlídali ho z toho důvodu, aby si nemohl vytvořit portál, kterým by mohl utéct.
Pokusil se skutečně usnout, protože se cítil úplně převálcovaný. Všechny důležité věci musí počkat na později. Propadl se do spánku.
Krásná a plavovlasá v rudých šatech s křehkým úsměvem. Přicházela k němu. Jeho matka. Darla. Potom její tvář zesmutněla: „Všechno to, cos viděl, byla pravda, můj milý.“ Sklopila oči, ale potom se na svého syna znovu odvážila podívat. „Nemůžu to už nijak změnit. Ale jestli ti bude k něčemu dobré, když uvidíš ještě něco dalšího, co je taky pravda, tak ti to ukážu. Chtěl bys?“ v očích měla prosbu. Connor vlastně už žádné další ideové školení nepotřeboval, měl toho plné zuby. Tušil, co mu asi chce máti ukázat… ale když viděl tu němou prosbu v jejích očích, když viděl, jak moc jí záleží na tom, aby to viděl, tak kývnul. Ukázala mu výjevy z doby, kdy ji Wolfram and Hart přivolali znovu k životu, těsně před tím, než z ní násilím znova nechali udělat upírku. Jak Angel bojoval za její život, ačkoliv splnil všechny úkoly, tak neuspěl, protože už jednou život navíc dostala. A jak se potom po její smrti staral o maličkého Connora. Už potřetí cítil, jak mu tečou slzy. Tentokrát ve snu.
„Nesmíš Sebassise zabít, jeho krev tě nesmí potřísnit, protože bys neprošel detektory v New Yorku. A ty se tam musíš dostat stůj co stůj, protože se hroutí celý systém prostoročasu. Zavírají se dimenzionální brány. Jde o víc, než jen o nějakou hloupou nabídku Vlády nad světem. Jde o samotné zachování systému. Proto si se Sebassisovou nabídkou nedělej hlavu, já už taky nemám o tebe starost. Tvoje slzy mi stačí, jako důkaz. Ty se nenecháš zlákat. Jsi silnější, než kdokoliv jiný. Tolik tě miluju.“
„Když nesmím zabít Sebassise,“ namítnul Connor, „to mám dopustit, aby se vrátil zpátky na Zem?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou jeho matka. „Intenzivně pracuju na tom, aby si tu pro jeho další smrt přišel tvůj otec. Už je skoro na cestě. A navíc, když se sytém zavře, a brány se zavřou, bude tady Angel chráněný.“ Jemně se usmála.
„Před kým?“ zeptal se Connor.
„Před tebou, synu, před tebou. Protože věz, že ta důležitá věc, kterou bys musel vykonat v místě ředitele Wand Hart by bylo vyplnění podmínky proroctví „syn zabije svého otce…“ Aby ses mohl stát Antikristem, tak jak si to Sebassis pěkně sesumíroval.“
„To se nikdy nestane.“ Řekl Connor naštvaně. „Věřím, že jsi přesvědčený o tom, co teď říkáš. Ale až budeš zase na Zemi a budeš mít na povel celý ten aparát v New Yorku pod rukama, tak oni budou velmi přičinliví, aby ti to usnadnili. Sebassis by byl jediný, který by byl schopný přijít na to, že nehraješ podle jejich pravidel. Jedině on. Protože svého schopného vnuka Warlocka nechal vyhodit. S tím si starosti dělat nemusíš. A ty se ve skutečnosti musíš zaměřit na Tracy. Sama nevím, proč si tím jsem tak jistá. Ale asi jenom ona ti může pomoct s vyřešením problému s hroucením prostoročasu. To je ten skutečný problém. Ne ta Sebassisova nabídka, jak jsem se dřív obávala. Nikdo neví, co se to děje. Svět se hroutí a možná jedině ty s tím můžeš něco udělat.“
„Takže tu nabídku musím přijmout, abych zabránil konci světa.“ Konstatoval.
„Ano, abys zabránil zhroucení celého systému prostoročasu, musíš získat čas a musíš mít k tomu prostředky. Ať si Wolfram a Hart myslí, že se chceš stát Antikristem, ty hlavně musíš promluvit s Tracy, až ji najdeš, i když vím, že to zní šíleně. Jsem jenom duch, co se toulá. Nevím toho zase tak moc, ale cítím některé věci. Chybí mi výrazové prostředky, slova, ale prostě to tak cítím… musíš mi věřit. Prosím, věř mi…“
„Uvidím tě ještě někdy… mami?“ zeptal se Connor s cítil se tak podivně, tak paradoxně svátečně…
„Nevím, můj drahý, můj nejdražší. Svět je tolik v pohybu a věci se vyvíjejí tak strašně rychle. Ale ať už se stane cokoliv, všichni uděláme to, co budeme pokládat za nejlepší. Toto tě Holtz naučil dobře. Dal jsi mi tolik radosti, tolik ti děkuji, tolik si přeji, abys mohl být konečně šťastný…“
Los Angeles
Kolem byla plno růžového světla a převalovaly se tam šedé chuchvalce mlhy. Bylo tam dusné a vlhké prostředí. Syčela tam unikající pára? Nebo to bylo něco jiného. To se nedalo poznat. Ten výkřik prořízl tu hustou atmosféru jako mačeta. Poznal ten hlas a věděl, že je zle.
S trhnutím se probral. Zíral do monitoru počítače. Spořič obrazovky vystřeloval hypnotizující fraktály vpíjející se do nicoty jediného středového bodu.
„Nemyslím si, že citlivost pro brány je jenom vlkodlačí specialita,“ ozval se právě hlas Buffy, která přicházela do výtahů v chodbě „Tu schopnost mají i jiný příšery… nechtěj po mě jejich výčet, víš, jak mě nebaví se hrabat v knihách… jo, ráda jsem tě slyšela.“ To už Buffy vpadla do kanceláře.
„Ahoj,“ usmál se.
„Co se děje?“ starala se, okamžitě si všimla, jeho zaraženého výrazu.
„Nevím jistě, jenom jsem měl nějaký výpadek… Honíš vlkodlaky?“
Buffy se k němu naklonila a objala ho zezadu kolem ramen. Přitiskla se k němu. Pořád i po těch letech si dokázala užít té skutečnosti, že může být u něho, tak blízko.
„Ale ne, staroušek Giles volal. Rada pozorovatelů se zase plaší. Trvá to týden. Ustává dimenzionální průvan. Giles zaregistroval ten můj postřeh z minulého roku, že vlkodlaci mají zvláštní smysl pro místa spontánního průlinu dimenzí a tak chtěl vědět, jestli jsme s profesorem Parkhillem nějak nepokročili.“
„Nemohli jste pokročit, když je Gideon už půl roku na návštěvě v dimenzi Hrol… já to prostě nevyslovím,“ zavrtěl hlavou bezradně, „ale uvědomuješ si, že ty změny možná máš na svědomí právě ty s Gideonem, jak jste to pořád zkoušeli?“
„Tak to teda ne!“ ohradila se. „My to nezkoušeli otevírat aktivně! Hlavně jsme hledali místa spontánního průlinu časoprostoru, tam, kde se brány otevírají samovolně. Protože na tato místa mají vlkodlaci vyvinutý speciální smysl. Rozhodně jsme sami neotevřeli víc portálů, než tak sedm, možná deset během půl roku. A Giles mluvil o opačném jevu. Dimenzionální brány se začaly zavírat. Normálně je přece prostor děravý jako ementál. Pořád někudy něco proudí z jednoho světa do jiného. Ale teď to proudění ustává, protože díry někdo ucpává. A rychlostí geometrické řady.“ To už Buffy rázovala po Angelově kanceláři a bylo vidět, že ji to přece jen znepokojuje víc, než dala zprvu najevo.
Angel vypnul počítač. Uvažoval o systému měření. Nemohla to být jenom chyba systému měření? „Možná, že je to jenom tím, že Rada pozorovatelů zdokonalila svůj monitorovací systém. Propašovali ho totiž konečně na satelitní síť. Předtím se jenom domýšleli, ale teď mají přesná čísla. A jsou šokovaní z toho, jak je prostor vlastně řídký a děravý. To, o čem si myslíme, že je pevné,“ uvažoval nahlas, zatímco popaměti hladil Buffy po jejím pevném zadečku, „je ve skutečnosti děravé, jak cedník a všude jsou díry do jiných dimenzí. Vším k nám proniká něco cizího a my tím můžeme pronikat jinam.“
Buffy ho sice poslouchala, ale současně uvažovala o pronikání a pulzování vesmíru v kontrastu s pronikáním a pulsováním dvou propletených těl. To druhé ji přitahovalo mnohem víc. Jenže Angel byl nyní zcela zaujatý kosmologií: „Možná, že je to tak, že nějaký čas počet otevírajících bran narůstá a potom zase v nějakém intervalu ten počet klesá. Oni to vlastně ještě nikdy nemohli přesně měřit. Takže teď se plaší, ale nemají to s čím srovnat. Možná, že bukurešťská centrála Wolfram a Hart má monitorovací systém instalovaný delší čas… ale ne, nestojí to za to se s nimi špinit. To by muselo jít opravdu o moc, abychom bylo nuceni s nimi jednat. To by muselo jít o všechno,“ byl roztržitý, protože ho napadlo, jestli ten podivný ranní výpadek, kdy slyšel ten varovný výkřik, který ho opravdu vyděsil, s tím vším nemůže nějak souviset.
„Nechme to Gilesovi, ať se s tím poperou v Anglii.“ Mávla rukou Buffy, i když se jí Angel už od začátku nezdál úplně ve své kůži, věděla že nemá smysl to z něho páčit. Musela počkat, až jí to řekne sám. „Ostatně na citlivost vlkodlaků pro brány jsme přišli úplně náhodou. Jsem především přemožitelka. Výzkumu vlkodlaků se věnuju jenom ze záliby a taky trochu kvůli rodině“.
„Vezmeš mě dnes sebou na hlídku?“ to už si ji přitáhnul k sobě a celou si ji usadil na klíně. „A nechal jsi mě někdy jít dobrovolně samotnou?“ odpověděla otázkou, ale nebyla v tom ani špetka sarkasmu. Prostě to akceptovala, protože to bylo pohodlnější, než se s ním pořád hádat, že by si bez něho poradila.
„Objednal jsem ti večeři k nám domů na osmou, tak bychom mohli jít, ať nás nemusí nahánět.“ Pohladil ji po krku.
Provokativně mu ho nadstavila i se dvěma malými jizvami po jeho kousnutí: „Dík za tu péči. A jestli ty, máš hlad, tak první pomoc je zde na místě,“ řekla škádlivě.
„Netahej tygra za vousy, přemožitelko,“ zavrčel, než ji přejel po jizvách svými rty.
Když sjížděli výtahem do jejich bytu, který se nacházel v soukromém křídle Hyperionu, vybavil si Angel znovu ten svůj výpadek před počítačovým monitorem. Snad o nic nešlo. Ale přece, možná pro klid duše bude dobré zavolat do toho města, jestli je v pořádku.
Toho dne byl ve městě klid. Nenarazili ani na jednoho upíra a tak si vlastně udělali romantickou noční vycházku po tmavých tichých hřbitovech. Ráno to už Angel nevydržel. Když Buffy zmizela v koupelně, naťukal číslo Connorovy náhradní rodiny, u které tou dobou trávil letní dovolenou. Našla ho s mobilem v ruce s bezvýrazným obličejem.
„Tak už mi konečně řekneš, co se děje?“
„Pořád ještě přesně nevím, promiň, musím si jít něco ověřit.“ Zahučel, rychle se oblékl a odešel do své kanceláře Angel Investigation. Nažhavil počítač a zadal pár úkolů, napojil se na databáze policejních stanic.
Buffy se pozdravila s Ilyrií a Agrippou, zběžně poklábosila telefonicky s Dawn a potom zkontrolovala svůj vlkodlačí registr. Musela mít přehled, kolik vlkodlaků se bude během úplňku zdržovat v okolí LA, aby měli nachystanou dostatečnou kapacitu záchytné stanice. Zatím se nikomu nepodařilo docílit takové úrovně, aby svou přeměnu dostal pod kontrolu tak, jako se povedlo Ozovi. Buffy vždycky znova a znova litovala, že se Oze, když ještě žil, dokud ho Wolfram & Hart nedali zavraždit nezeptala na podrobnosti. Jak tu svou přeměnu dokázal potlačit. Jason, Johanna a Jane, Ozbornovic vlkodlačí trojčata se měly čile k světu. Děti, které byly vlkodlaky od narození, neměly s proměnou žádný problém, dokonce poslední dobou ani nemusely být během úplňku v kleci, protože vůbec nebyly agresivní. Potlačit proměnu ale zatím rovněž nedokázaly. Willow slibovala, že jim zařídí nějaký internátní kurz na Aljašce, jenom co budou dostatečně staré, aby ho mohly podstoupit. Před obědem ale už Buffy nevydržela to podivné napětí, které cítila už od včerejška, od té doby, co uviděla Angela sedět před monitorem počítače. Šla se za ním podívat. Právě končili poradu v zasedačce. „Půjdeme se najíst?“ zeptala se ho.
„Už jsem měl,“ řekl. Stál k ní zády a v rukách držel nějakou těžkou tlustou knihu.
„Co to máš?“zeptala se, protože ho chtěla konečně vyprovokovat k tomu, aby jí něco řekl.
„Hm.“ Odpověděl vyhýbavě.
„Už toho mám dost.“ vyletěla „Chováš se jako kdyby měl někdo za dva dny umřít!“ dupla si. „Chci vědět, jaká apokalypsa se blíží!“
„Asi ne apokalypsa. Já nevím, včera jsem slyšel Darlin hlas, víš, ten hlas já poznám,“ přerušila ho. „Darla? Kdo tady řeší Darlu? Myslela jsem, že je opravdu, ale opravdu mrtvá.“ Buffy se zježily chloupky na zádech. Tak toho by se nenadála. Darla. Jenom to málo, co jí pověděl o tom, co se dělo předtím, než se narodil Connor, o tom, jak byla Darla člověkem, jak se nejdřív snažila spolupracovat s W&H proti Angelovi a potom už se smířila se svou nemocí a s tím, že on u ní zůstane, než zemře a oni z ní zase udělali upíra… a on tím musel vším projít… a potom spolu měli Connora… Buffy se prostě nemohla ubránit žárlivosti. A ano, i závisti. To Darla mohla dát Angelovi syna. Tak úžasného, jakým Connor byl. Ne ona. Takže každá zmínka o Darle chtě nechtě v Buffy vyvolávala stejné reakce, jako když máváme před býkem muletou.
Angel pochopil, že nezačal své vysvětlování situace právě nejšťastněji, ale už se toho mnoho zachránit nedalo. Buffy už byla rozpálená doběla. A tak spustil stavidla své nechvalně známé „výmluvnosti“ a zase se jednou překonával. Pověděl Buffy o tom, že měl podivný nejasný sen, na konci snu uslyšel Darlin výkřik. Křičela: „Connor!“ Napadlo ho, že ho možná přes propasti času a prostoru chce upozornit, že jejich syn je v nebezpečí. A tak si zavolal ke Connorově náhradní rodině, která neví, kdo je jeho skutečným otcem, a zná Angela jako Connorova přítele z LA. Zeptal se, jestli s ním může mluvit a dozvěděl se, že Connor před týdnem zmizel neznámo kam, a že o něm nemají žádné zprávy, což je podivné, protože to zatím nikdy neudělal.
Angel s úlevou sledoval, jak se Buffy pomalu zklidňuje a zuřivost je střídána starostí o Connora. Věděl dobře, že Buffy má pro Connora slabost. Někdy se nemohl ubránit pocitu, že až přílišnou, ale potom si za to vždycky v duchu vynadal do šílených žárlivců.
„Co jsi dál zjistil?“ chtěla vědět Buffy.
„Rozhodil jsem sítě, zkontrolovali jsme nemocnice, policejní stanice, kontaktoval jsem i Willow. Potom jsem nechal znovu proklepnout všechny členy jeho náhradní rodiny. Víš, udělal jsem to samozřejmě už několikrát. Právě proto, že ten obchod byl s Wolfram & Hart. Jim se nedá nikdy věřit. Jsou jako hydra. Ale členové rodiny vypadají bez poskvrnky.“ Konečně praštil tlustou knihou na stůl. Zvedl se z ní oblak prachu. Buffy konečně zaregistrovala název knihy jednalo se o Velkou encyklopedii dimenzí.
„Ale za to jsem zjistil, že někdo, s kým se Connor stýká už přes deset let je asi nasazený právě naší milovanou ambasádou pekla na Zemi. Mám na sebe strašný vztek, Buffy. Měl jsem si ji taky proklepnout. Mělo mě to napadnout. Jak jsem mohl být tak pitomej?“ To už rázoval po kanceláři a mlátil se pěstí do čela.
„Ale kdo?“ Buffy pořád nechápala, o kom mluví.
„Tracy. To milé děvče, které přivezl tehdy na svatbu Ilyrie a exnesmrtelného. Občas o ní mluví.“
Buffy se vrhla ke svému upírovi a drapla ho za ruce. „Přestaň, nebo si ublížíš. Ještě toho mlácení do hlavy nemáš dost? No a kdo je teda Tracy? Myslela jsem si, že je novinářka. Že natáčí reportáže pro nějaké regionální televizní kanály a pomalu líčí na Connora chomout. Dokonce jí dělal několikrát bodyguarda, když točila v cizině. Vypadalo to na vážný vztah. Aspoň takový dělal posledně dojem, když jsme spolu mluvili o životě. Působil tehdy spokojeně a vyrovnaně… když odmyslím ten jeho roztomilý cynismus, za který ale při svém původu opravdu nemůže.“
„Jo. Connor je unikát.“ Řekl tiše a vzal její ruce do svých. „A teď zmizel a ta Tracy taky není k nalezení.“
Za tři dny využili všech možností, které měly, a že jich neměly málo, ale po Connorovi jakoby se zem slehla. Zato o Tracy už věděli, že prakticky nikdy neexistovala. Nikdo nebyl schopný doložit její pravou totožnost. Všechny její doklady, všechny lékařské záznamy, matriční zápisy, vše bylo falešné. Jakoby ani nepocházela ze Země.
„Je setsakra dobrá, když jsem si ani já ničeho nevšimla,“ konstatovala Ilyrie svým obvyklým nevzrušeným tónem.
„Jo, Modrásku,“ uchechtl se Spike, „ve svůj svatební den si budeš všímat špehů nasazených bukurešťskou centrálou W&H.“
„Bukurešťská centrála,“ opakoval Angel.
„Udělají z tebe ražniči po balkánsku na pěkné špejli z dřeva karpatských borovic.“ Podotkl Agrippa, který listoval v té samé tlusté knize, kterou Angel třískal posledně o stůl.
„Nepůjde to zjistit informace o Tracy i jinak?“ rozhodila rukama Buffy, přestože tušila, že už je rozhodnuto.
„Máme prsten Amara. Navíc, vy tady budete s Willow v Peru a Gilesem v Anglii prošetřovat, jestli opravdu není souvislost mezi Connorovým zmizením a zavíráním bran. Connor uměl cestovat mezi dimenzemi. Nikdy jsme neměli čas o tom mluvit. Teď je asi pozdě to dohánět. Sakra,“ zaklel a otočil se ke Spikovi: „Půjčíš mi ho?“ měl na mysli prsten Amara. Spike se ošil: „Leda, že bys mi napsal předmluvu k mé nové sbírce básní.“
„Tak to radši popluju lodí.“ odfrkl Angel.
„Jenom jsem to zkoušel, Ale když jde o Connora,“ sundával si z prstu prsten se zeleným kamenem Spike. „Budu muset přesunout některé přednášky do večerních hodin a omezit konzultace. Stejně Dawn poslední dobou protestovala, že ke mně chodí konzultovat příliš mnoho hezkých studentek. No, můžu já za to?“
Buffy bylo jasné, že Angel poletí do Bukurešti sám. Protože měl sebou prsten Amara, mohla být poměrně v klidu. Věděla, že díky moci prstenu mu sluneční světlo neublíží a že s prstenem je téměř nezranitelný, ale dobře jí z toho nebylo. Chápala ale, že nemůže jinak. Letadlo do Evropy letělo už večer.
dimenze Awanhtra
Connor byl uložen ke spánku gorilami Sebassisovy ochranky. Byl pod neustálým dohledem I když ležel v posteli a škvírami přivřených řas šmejdil očima v šeru pokoje. Stáli u nohou jeho postele na stráži. Dva z těch arcivévodových kolohnátů. Hlídali ho z toho důvodu, aby si nemohl vytvořit portál, kterým by mohl utéct.
Pokusil se skutečně usnout, protože se cítil úplně převálcovaný. Všechny důležité věci musí počkat na později. Propadl se do spánku.
Krásná a plavovlasá v rudých šatech s křehkým úsměvem. Přicházela k němu. Jeho matka. Darla. Potom její tvář zesmutněla: „Všechno to, cos viděl, byla pravda, můj milý.“ Sklopila oči, ale potom se na svého syna znovu odvážila podívat. „Nemůžu to už nijak změnit. Ale jestli ti bude k něčemu dobré, když uvidíš ještě něco dalšího, co je taky pravda, tak ti to ukážu. Chtěl bys?“ v očích měla prosbu. Connor vlastně už žádné další ideové školení nepotřeboval, měl toho plné zuby. Tušil, co mu asi chce máti ukázat… ale když viděl tu němou prosbu v jejích očích, když viděl, jak moc jí záleží na tom, aby to viděl, tak kývnul. Ukázala mu výjevy z doby, kdy ji Wolfram and Hart přivolali znovu k životu, těsně před tím, než z ní násilím znova nechali udělat upírku. Jak Angel bojoval za její život, ačkoliv splnil všechny úkoly, tak neuspěl, protože už jednou život navíc dostala. A jak se potom po její smrti staral o maličkého Connora. Už potřetí cítil, jak mu tečou slzy. Tentokrát ve snu.
„Nesmíš Sebassise zabít, jeho krev tě nesmí potřísnit, protože bys neprošel detektory v New Yorku. A ty se tam musíš dostat stůj co stůj, protože se hroutí celý systém prostoročasu. Zavírají se dimenzionální brány. Jde o víc, než jen o nějakou hloupou nabídku Vlády nad světem. Jde o samotné zachování systému. Proto si se Sebassisovou nabídkou nedělej hlavu, já už taky nemám o tebe starost. Tvoje slzy mi stačí, jako důkaz. Ty se nenecháš zlákat. Jsi silnější, než kdokoliv jiný. Tolik tě miluju.“
„Když nesmím zabít Sebassise,“ namítnul Connor, „to mám dopustit, aby se vrátil zpátky na Zem?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou jeho matka. „Intenzivně pracuju na tom, aby si tu pro jeho další smrt přišel tvůj otec. Už je skoro na cestě. A navíc, když se sytém zavře, a brány se zavřou, bude tady Angel chráněný.“ Jemně se usmála.
„Před kým?“ zeptal se Connor.
„Před tebou, synu, před tebou. Protože věz, že ta důležitá věc, kterou bys musel vykonat v místě ředitele Wand Hart by bylo vyplnění podmínky proroctví „syn zabije svého otce…“ Aby ses mohl stát Antikristem, tak jak si to Sebassis pěkně sesumíroval.“
„To se nikdy nestane.“ Řekl Connor naštvaně. „Věřím, že jsi přesvědčený o tom, co teď říkáš. Ale až budeš zase na Zemi a budeš mít na povel celý ten aparát v New Yorku pod rukama, tak oni budou velmi přičinliví, aby ti to usnadnili. Sebassis by byl jediný, který by byl schopný přijít na to, že nehraješ podle jejich pravidel. Jedině on. Protože svého schopného vnuka Warlocka nechal vyhodit. S tím si starosti dělat nemusíš. A ty se ve skutečnosti musíš zaměřit na Tracy. Sama nevím, proč si tím jsem tak jistá. Ale asi jenom ona ti může pomoct s vyřešením problému s hroucením prostoročasu. To je ten skutečný problém. Ne ta Sebassisova nabídka, jak jsem se dřív obávala. Nikdo neví, co se to děje. Svět se hroutí a možná jedině ty s tím můžeš něco udělat.“
„Takže tu nabídku musím přijmout, abych zabránil konci světa.“ Konstatoval.
„Ano, abys zabránil zhroucení celého systému prostoročasu, musíš získat čas a musíš mít k tomu prostředky. Ať si Wolfram a Hart myslí, že se chceš stát Antikristem, ty hlavně musíš promluvit s Tracy, až ji najdeš, i když vím, že to zní šíleně. Jsem jenom duch, co se toulá. Nevím toho zase tak moc, ale cítím některé věci. Chybí mi výrazové prostředky, slova, ale prostě to tak cítím… musíš mi věřit. Prosím, věř mi…“
„Uvidím tě ještě někdy… mami?“ zeptal se Connor s cítil se tak podivně, tak paradoxně svátečně…
„Nevím, můj drahý, můj nejdražší. Svět je tolik v pohybu a věci se vyvíjejí tak strašně rychle. Ale ať už se stane cokoliv, všichni uděláme to, co budeme pokládat za nejlepší. Toto tě Holtz naučil dobře. Dal jsi mi tolik radosti, tolik ti děkuji, tolik si přeji, abys mohl být konečně šťastný…“
- pokračovanie nabudúce -
Poznámka redakcie: pokračovanie tejto poviedky nám chýba. Pokiaľ máte k dispozícii druhú a tretiu kapitolu poviedky, prosím zašlite nám ju na náš kontaktný e-mail. Vopred ďakujeme :-)