Informácie o poviedke:Túto poviedku sme získali spolu s inými od rôznych užívateľov, ktoré si ju kedysi stiahli na svoj pevný disk, kde odpočívala dlhé roky. Nepoznáme portál jej pôvodného umiestnenia. Vzhľadom na to, že nechceme, aby upadla do zabudnutia, rozhodli sme sa ju skopírovať priamo na túto stránku. Všetky práva na túto poviedku sú vyhradené jej pôvodným autorom a na tejto stránke sú umiestnené bez nároku na akýkoľvek honorár od jej čitateľov. Jednoducho chceme, aby sa na ňu nezabudlo. :-)
Přijímací pohovor
„Další prosím,“ zaševelila personalistka Bernarda Fostová do mikrofonu a sáhla po hrnku s kávou.
Každoměsíční martýrium ji zmáhalo tím spíš, že bylo úplně zbytečné. Vůbec nechápala, co tím pan William Bloody sleduje. Ale i když mu po stodvacáté vysvětlovala, že na tak absurdní inzerát se může přihlásit jen blázen, šéf na ni vždycky jen upřel ty svá šmolkově modrá kukadla a bezelstně odvětil: „Klíčové je, drahá Bernardo, aby vám na vaši otázku, uchazeč odpověděl kýženým způsobem. Obojí máte uvedeno v přesném znění na tom papíře, který jsem vám přilepil k vašemu stolnímu kalendáři. Víc vás zajímat nemusí.“ Na její zaťatý výraz většinou zareagoval otázkou na její zdraví či prospěch dětí a dotázal se, zda nepotřebuje zvýšit plat. Ovšemže něco malého přihodit se vždycky hodilo. A tak už po dobu desíti let každý měsíc vždy k desátému zadávala do celostátních deníků stále stejný nesmyslný inzerát: „Barmana, který ovládá plynnou Pyleosštinou do hotelu Hyperion v LA přijmeme na dobu neurčitou. Nástup dvacátého tohoto měsíce v 10:00, personální oddělení hotelu.“
Vždy dvacátého pak u sekretářky čekal hlouček podivných individuí, z nichž každé se holedbalo znalostí zmiňovaného jazyka. Bernarda si je volala jedno po druhém a pokládala jim stále tutéž nesmyslnou otázku v jazyce, který dle jejího bratra lingvisty a profesora na Harvardu neexistoval. Zněla takto: „Kvi. Huese-ee-ko. Uhe he e. IItech. Ch?“ Větu se pod šéfovým dohledem musela naučit zpaměti a připadala si jako idiot. Kdyby jinak v hotelu nebyla se svou prací absolutně spokojena, byl by to pro ni důvod si sbalit fidlátka.
Každý z uchazečů, ať už to byli dobrodruzi, neúspěšní herci, hochštapleři, či obyčejní zvědavci, na ni nejdřív vyvalil oči a pak se pokusil nějakým způsobem odpovědět. Nikdo však neřekl to, co měla Bernarda nalepena na lístku na svém kalendáři a sice „utech“.
Tak ještě ten poslední a zase bude na měsíc pokoj. Položila prázdný hrnek na podšálek a obrnila svou trpělivost vůči poslednímu uchazeči. Tajně doufala, že to šéfa jednou přestane bavit.
Vešel zarostlý chlap v dlouhém zimáku a huňaté kožešinové čapce jakoby se vyloupl ze sibiřské Tajgy. Tvářil se zasmušile, jakoby právě pochoval celou svou rodinu. Na půl úst pozdravil, posadil se do židle a natáhl si nohy.
Bernarda zvedla obočí. Ten drzoun se ani nenamáhal sundat tu hroznou hučku.
Tak ať to máme za sebou, pomyslela si a spustila: „Kvi. Huese-ee-ko. Uhe he e. IItech. Ch?“
„Utech,“ houkl muž a přeložil si jednu nohu přes druhou.
Bernarda až nyní zaznamenala, že ta bagančata má od bláta a na nablýskané parketové podlaze se pod nimi rozlévá odporná kaluž.
Už jej chtěla vypeskovat, když tu jí došlo, že vlastně odpověděl předepsaným způsobem. Zaťala zuby. Hlavou jí prolétla kacířská myšlenka, nemohla-li by to před šéfem nějak ututlat, ale pak si uvědomila, kdo je její šéf. Osobnost. Někdo, o kom se toho příliš neví, ale když projde chodbou, každému se zježí chloupky za krkem. Bernarda nebyla personalistkou v jeho hotelu nadarmo. Dobře věděla, že za jeho nevinným zjevem se skrývá železná vůle, nezdolný charakter a ještě něco tajemného, snad až hrozivého, co nebyla schopna dešifrovat. Takže vypjala hruď a statečně na uchazeče vyštěkla: „Jste přijat!“
„Dál už se Pyleosšky bavit nebudeme?“ broukl vousatec. „Co kdybych vám lhal a ve skutečnosti ji uměl jen pasivně?“
Bernarda měla v zásobě spoustu konverzačních frází, ale všechno se jí vykouřilo z hlavy, když si ten muž konečně sundal čepici, odhrnul si z čela tmavé neupravené vlasy a pak se na ni zvědavě podíval hnědýma hlubokýma a vědoucíma očima. Bernarda se mimoděk otřásla, ačkoliv venku byl velmi teplý jarní den.
„Nesmysl,“ hekla zcela vyvedena z konceptu. „Takový jazyk neexistuje. Můj švagr je na to odborník, ten to musí vědět.“
„No, když to říká váš švagr, madam, jistě to tak bude,“ přisvědčil vážně muž. Bernarda skrze houštinu na jeho tváři neviděla, jestli se jí vysmívá, ale jiskřičky v jeho očích jej usvědčily.
„Tak podívejte se, pane…“
„Zero.“
„A dál?“
„Zero Zero“
„Zvláštní jméno. Takže pane, ehm, Zero, aby bylo mezi námi jasno. Majitel tohoto hotelu pan William mne pověřil přijmout barmana, který zodpoví tu nesmyslnou otázku, a vy jste vyhověl. Mám vám odevzdat klíče od vašeho nového bytu, a vyřídit, že nastoupit můžete kdykoliv. Máte se domluvit s hlavním barmanem panem Millerem na směnách, podmínky práce i plat vám prý budou jasné, což opravdu nechápu, ale o příkazech pana Williama Bloodyho nemám ve zvyku polemizovat.“
Uchazeč o místo se mdle usmál a vstal. Bernarda zaklonila hlavu a až nyní si uvědomila, jak je vysoký. „To je celý on. Tak mi dejte ty klíče. Předpokládám, že jsou od toho zanedbaného služebního bytu se samostatným vchodem, který sousedí se sklepním traktem. Konečně nechal opravit ty staré stupačky?“
„No, počkejte!“ ohradila se personalistka. „Nejdříve musíme vyplnit přijímací papíry. Tady není žádný holubník.“
„Netřeba,“ zavrtěl hlavou vousáč. „Všechno už je zařízené. Moje papíry dávno leží v sejfu vašeho osvíceného šéfa. Račte se pozeptat.“
„Ale to není možné,“ opáčila dáma. „Pan baron je na dovolené a nepřeje si být rušen.“
„Spíš není v dosahu mobilní sítě,“ namítl nakvašeně muž, jako by jej už otravovala Bernardina neodbytnost. „Test jsem udělal, prozatím mi budete muset věřit.“
Bernardina ústa se stáhla do úzké linky: „To je velmi nestandardní situace. Podle všeho se s panem baronem osobně znáte. Pokud víte i to, že svou dovolenou tráví někde v pustině, kam se mu nikdo nedovolá, mohl byste nám být nápomocen se s ním kontaktovat. V opačném případě mi ukažte nějaký průkaz totožnosti, a oba si ušetříme spoustu času.
Živý výraz v uchazečově tváři se někam vytratil a jeho rysy strnuly. Ohníčky v jeho očích vyhasly. Najednou bylo v kanceláři zima a teskno. „Hm,“ broukl. „Tak jo. Až se blonďák vrátí, vyřiďte mu, že jsem se stavil. Ale vlastně, vy mu to nevyřídíte. Chápu. Vyhodil by vás. Ale to nic. Stejně je to jedno. Všechno je to už jedno. Mějte se fajn, Bernie.“
Po té udělal tři dlouhé kroky ke dveřím a vzápětí byl pryč.
Bernarda seděla za stolem jako opařená.
Pak dřív, než jí došlo, co že to vlastně slyšela, vyskočila ze židle, a upalovala jako postřelená srnka dlouhou nablýskanou chodbou správního podlaží hotelu až ke schodišti a cestou štěkala dotazy na personál, zda někdo nepotkal chlapa v zimáku a ušance. Měla štěstí až u recepce, kde ji mládenec od výtahu nasměroval ke dveřím vedoucím k prádelně a podzemním garážím.
Od garáží vedla chodba podepřená masivními železobetonovými sloupy do „země za zrcadlem“, jak tomu říkala. Bernarda vytušila, že právě sem cizinec zamířil a nemýlila se.
Doběhla jej až u pancéřovaných vrat do sklepení, kam měli všichni vyjma úzkého okruhu kolem majitele vstup přísně zakázán.
Stál u ovladače s čtečkou magnetických karet a alternativním číselným kódovacím zámkem a právě se chystal navolit nějakou číselnou variaci.
„Hej!“ křikla. „Co to děláte?“
Nevzrušeně k ní stočil zrak a broukl: „Jen se trochu umyju, převleču a vyspím. To by snad nemuselo vadit, ne?“
Bernarda si podrážděně dupla: „To je rezervní protiatomový kryt a zakonzervovaná vojenská laboratoř! Tam přece nikdo nesmí!“
„Samozřejmě, že ne,“ přisvědčil vážně pobuda.
„Copak pro vás to neplatí?“ vypískla personalistka a šokovaně sledovala, jak mužovy prsty rejdí po malé klávesnici zabudované ve stěně a volí složitou číselnou a slovní kombinaci.
„Já ta pravidla vytvářel, dámo,“ houkl unaveně muž.
Zámek konečně souhlasně zapípal a půl metru tlusté dveře začaly nehlučně zajíždět do betonové stěny.
„Dobře,“ pípla Bernarda. „Tak tady, vezměte si ty klíče. Ten byt je opravdu velmi nákladně zrenovovaný. Pojďte. Zavřete ta vrata a vraťte se se mnou nahoru. A… nejste náhodou malíř?“
Muž se zastavil v širokém černém otvoru a převzal svazek. „Proč?“
„Pak Wiliam nechal do toho bytu nakoupit stojan a krabici olejových barev. Pořád jsem nemohla pochopit, jak může vědět dopředu, že barman, kterého ještě ani nezná…“
„Jo, občas se tím bavím,“ usmál se pobuda a mávl směrem k černému otvoru. „A s tím sklepem si nedělejte starosti. Do toho bytu se dostanu i odtud. Je tam spojovací chodba.“
Bernarda nejistě přešlápla a odkašlala si. „Takže, pane… ehm, Zero, jelikož nastoupit můžete kdykoliv, zatím vám přeji příjemný pobyt. Jídlo si samozřejmě můžete objednat v hotelové kuchyni, čisté prádlo u hlavní pokojské paní Dowsettové, snad vám nebude nic chybět. Až se pan William vrátí z dovolené…“
„Však on si mne už najde,“ ušklíbl se kverulant a zmizel v černi sklepení a tlustá vrata se zasunula do původní polohy.
Bernarda se pomalou chůzí vracela do své kanceláře a stále se ještě nedokázala srovnat s tím, že dopustila něco tak neprofesionálního, leč stalo se tak.
Po víkendu už to Bernarda nevydržela a v pondělí večer zašla dolů do baru na panáka, aby se podívala, jestli už nový barman nastoupil.
Hotel Hyperion měl dva noční bary a v každém se točilo na směny asi dvanáct lidí. První byl ryze typický a moderní s diskotékovou muzikou i klientelou, ale druhý byl zařízen ve středověkém stylu. Pod klenutými stropy mezi masivními kamennými sloupy stály dřevěné stoly a vyřezávané židle, za barem obsluhoval personál v historických kostýmech, v krbu hořel oheň, nad kterým se často opékalo celé sele a k poslechu i tanci hrávali hudebníci z konzervatoří i hereckých škol.
Zero Zero pracoval v moderní jedničce, ale Bernarda jej nejdřív vůbec nepoznala. Hladce vyholený, tmavé vlasy sčesané a svázané do ohonu, v bílém tričku, a černých džínsech vypadal jako student, co si přivydělává na živobytí. Personalistka se opřela o sloup a chvíli zpovzdálí sledovala, jak se nový barman nenuceně baví se skupinkou decentně oblečených mužů a žen. Jednalo se o frekventanty třídenního semináře geografů. Kverulant zručně míchal drinky. Se zvednutým obočím zaznamenala, jak s každým prohodil pár vět v jeho rodném jazyce. Když se geografové odporoučeli k uvolněnému stolu, popošla Bernarda blíž. Vytušila, že si jí všiml hned, jak se objevila.
Bledou rukou se štíhlými prsty jí po neleštěném mramorovém barovém pultu mlčky přisunul plnou sklenici.
Vyšplhala se na židličku a nedůvěřivě si přičichla. Ucítila mátu, rum a limetku. „Mochitto?“
Uličnicky se usmál: „Není vám snad vhod?“
„Ale ano, docela jste se trefil,“ přikývla upjatě.
„Přišla jste se podívat, jestli jste nekoupila zajíce v pytli, co?“
Bernarda pokrčila rameny, napila se a řekla: „Myslím, že to nebyla tak špatná investice. Přesto se přiznám, že dráždíte mou zvědavost.“
Barman odložil utěrku a upřeně se Bernardě zadíval do očí. „Drahá paní, někdy je lepší nevědět. Věřte, vím, o čem mluvím.“
Bernarda na židličce nadskočila: „Co to povídáte? Mluvíte, jakoby vám bylo osmdesát a přitom jste ještě tak mladý! A takový nadaný lingvista a pracujete jako barman! Kolik řečí ovládáte? Můj bratr by vám mohl sehnat něco lepšího.“
Zero se hřejivě usmál a zavrtěl hlavou: „Děkuji za vaši nabídku. Budu si to pamatovat. Kdybyste někdy potřebovala pomoct s čímkoliv, dejte vědět.“
Vzápětí se k pultu nahrnula skupina byznysmenů z konference, která právě skočila v modrém sále. Zero měl plné ruce práce. Bernarda se kývnutím rozloučila.
Návrat domů
V úterý nastaly problémy. Ředitel hotelu, šikovný čtyřicátník Willis, se Bernardě ustaraně svěřil, že ráno už podruhé volal major Fils z FBI a ptal se, kdy se pan baron s chotí konečně vrátí z dovolené. Všechno začalo minulý týden, kdy došlo k havárii kanalizační přípojky v sousední ulici. Při opravě v podzemí dělníci narazili na masivní betonové konstrukce, které nebyly na žádné mapě. Odtud už byl jen krůček k zásahu státního stavebního dohledu, který po došetření rozsáhlosti podzemního objektu okamžitě celou záležitost předal FBI.
Události začínaly nabírat spád. Major Fils se opět vyptával na místo, kde tráví William s Ilyrií dovolenou. Willis i Bernarda věděli, že majitelé se z dovolené vrací většinou po čtyřech až pěti týdnech. Nikdo nevěděl, kde se celou tu dobu zdržují. Dvakrát ročně takto mizeli do neznáma, vraceli se tak, že to vypadalo, že jen sjeli výtahem ze svého bytu v nejvyšším podlaží hotelu rozesmátí, ověšení podivnými šperky nebo opojně voňavými květinami do svých kanceláří. Jedno bylo jisté. Nikdy nebylo třeba pro ně jezdit na letiště.
„Tentokrát se ten policajt choval dost neodbytně,“ povzdechl si Willis a zatahal se za kravatu se sponou s logem jedné ze tří univerzit, které úspěšně absolvoval. „Řekl mi, že pokud se majitelé hotelu do zítřka nevrátí, přinese si soudní příkaz a zvláštní operační jednotka udělá ve sklepení domovní prohlídku. Cílem je prošetřit, za jakým účelem k neoprávněným stavebním zásahům došlo.“
„Tomu nerozumím,“ podivila se Bernarda. „Na stavebním úřadě o existenci armádního krytu a laboratořích vědět nemusejí, ale v centrále FBI tu informaci mít musí!“
„No právě,“ povzdechl si Willis. „Kdybych si nebyl setsakra jistý, že je pan baron slušný člověk, musel bych se domnívat, že nás celá ta léta udržoval v omylu.“
„Že tam v tom sklepení žádný atomový kryt není. Že je tam něco úplně jiného,“ polkla Bernarda.
„Přesně.“
„Zatím jsou pryč pouhé dva týdny. Do zítřka se určitě nevrátí. Jestli sem FBI vtrhne, a najde něco nekalého, celý hotel zavřou a máme po existenci,“ vyhekla Bernarda.
„A co nekalého by mohli najít?“ šeptnul ředitel Willis.
„Sklad zbraní, drog, toxického odpadu, radioaktivního paliva do raketoplánů, mimozemské technologie,“ rozjela se Bernarda.
„Bernie, vy jste něco pila?“
„Ne, jen se snažím pomoct.“
„Tak se snažte víc. Jediná možnost, kterou máme, je sejf v šéfově kanceláři, ale do toho můžu jen v případě, že vypukne válka, nebo požár. Přísahal jsem na Bibli. Znám kód. Ale zatím bych to viděl opravdu jako poslední řešení.“
Bernarda si mimoděk pomyslela, že Willis je taky velice slušný člověk.
Odvážně se nadechla:„A já znám chlapa, který zná kód pro vstup do toho sklepa. Dokonce prý vytvářel pravidla.“
„Prosím?“
„Jak říkám. Zatímco vy jste měl plno práce s organizací všech těch konferencí, já jsem konečně přijala toho nového barmana na ten ztřeštěný inzerát. Pamatujete? Na ten šílený text, co mi ho William před deseti lety přilepil na stolní kalendář? Jak se hlavní účetní vsadila s doktorem Havrankem, že to nemůže nikdy vyjít? Doktor Havranek je už pět let po smrti, chudák. Svou výhru si už nikdy nevybere.“ Pak řediteli všechno podrobně pověděla.
Bylo devět dopoledne. Proto se vypravili do suterénu a postranní chodbou až kolem kuchyně kolem skladů se dostali na vnitřní nádvoří k samostatnému vstupu do nově opraveného bytu podivně jazykově vybaveného barmana. Museli hodně dlouho zvonit.
Když už se zklamaně otočili k odchodu, dveře se otevřely. Kverulant v bílém hotelovém županu s mokrými vlasy ještě mokrý ze sprchy uhnul a dovolil jim projít.
„Čemu vděčím za vaši návštěvu?“
Bernarda pokynula směrem k Willisovi. „To je ředitel hotelu pan Willis. Máme problém a potřebujeme pomoc.“
„Všechny stavební úřady bych vystříkal postřikem proti švábům,“ povzdechl si otráveně a pak pokýval hlavou. „Říkáte, že se ten policajt jmenuje Fils?“ zakoulel očima Kverulant, když oba návštěvníci usazení v proutěných křesílkách skončili svou litanii. Přešel do vedlejšího pokoje a nechal pootevřené dveře, aby s nimi mohl mluvit. Bylo slyšet, jak otevírá prádelník a tříská dvířky skříně.
„A je jenom major? Hm, to by neměl být problém. Dejte mi pár hodin.“ Zatímco se převlékal, oba návštěvníci nepokrytě zírali na nedomalovaný obraz ve vypjatém rámu na stojanu. Zpodobňoval nesmírně krásnou ženu s alabastrově bledou pletí, plavými vlasy a zelenýma očima. Nymfa ležela nahá v kapradí a nacházela se v tak nemravné pozici, že řediteli vysychalo v krku. Když Kverulant znovu vešel do pokoje, Bernarda se vzrušeně zajíkla. Byl celý v černém a vypadal uhlazeně jako prezidentův poradce. Jen samotná kravata musela mít cenu jejího týdenního platu.
Willis se vzpamatoval jako první: „Budete potřebovat auto se šoférem? Nebo zabukovat letenku?“
„To nebude třeba,“ zavrtěl hlavou barman. „Teď vás musím vyprovodit. Večer mě najdete v baru. Povím vám, jak jsem pochodil, ale na devadesát devět procent to dopadne dobře.“
Krátce po osmé napochodovali ředitel s personalistkou do baru s otázkou na rtech. „Tak jak to dopadlo?“ vybafl Willis na barmana místo pozdravu.
„Dobře, už nebudou otravovat.“
„Co je v tom sklepě?“ zeptala se Bernarda.
„Atomový kryt, samozřejmě,“ ušklíbl se Zero.
„To je přece pitomost,“ nedala se dáma.
„Ale ne,“ ošil se barman a podal nejdříve jí a vzápětí i řediteli po skleničce. „Vždyť to přece znáte,“ pokrčil rameny. „Úřady. Někdo odejde do důchodu, pár papírů se ztratí, pár souborů v počítači se vymaže, jedna ruka neví, co dělá ta druhá. Mají v tom bordel. Samozřejmě, že je tam kryt.“
„Když to tu tak dobře všechno znáte,“ nadechla se Bernarda, „jak je možné, že vás neznám já? Pracuji tady dvacet let. Tady pan ředitel je oproti mně zajíc. Je mu sotva čtyřicet. Ale mně táhne na šedesát. Pamatuji ledacos. Ledacos vím i o majitelích Hyperionu. Jsem ale loajální a spolehlivá osoba. To si vymiňuji. Předpokládejme, že pan šéf s paní se ještě tři čtyři týdny neobjeví. Můžete nám zaručit, že celou tu dobu už budeme mít od úřadů pokoj?“
Zero se chladně usmál. „Chápu. Bojíte se, že jsem mega zločinec. Že jsem někoho zastrašil, uplatil, podřezal a tak podobně a že se to vrátí jako bumerang. Ale to je omyl. Opravdu nic takového. Prostě jsem byl navštívit jistou státní organizaci a ve vší počestnosti jsem si promluvil s vedením. Oni kontaktovali zdejší represivní složky a přesvědčili je, že je v nejlepším zájmu, aby nás nechali dělat naši práci. To je vše.“
„Ta žena z vašeho obrazu,“ vydechl Willis.
„Hm?“ broukl barman.
„Myslím, že už jsem ji někde viděl.
Zero se zasněně usmál. „To se vám asi něco zdálo. Zmizela před dvaceti lety. Od té doby jsem tady nebyl. Možná proto mě tady Bernie nezná. Celou tu dobu jsem se toulal po světě a ještě i jinde… ale to je jedno. Teď jsem tady, protože Spikey si asi myslí, že když budu poslouchat opilecký kecy hotelových hostů o tom, jak si někdo zbabral život, nebudu mít čas myslet na ten svůj. No nic. Takže to bychom měli. Každopádně, dokud tu budu, postarám se, aby nebyly potíže. Kdyby něco, můžeme vytasit těžký kalibr, protože v sejfu máme generální dispens OSN i prezidenta USA. Kód znám a pochybuji, že by ho blonďák měnil. A teď mě omluvte, přichází další várka žíznivých zeměpisců.“
Zero Zero alias Angel ve tři ráno zavřel hotelový bar a spojovací chodbou se dostal do svého nového bytu. Protože se mu ještě nechtělo spát, chvíli jen bloumal z jednoho pokoje do druhého. Musel uznat, že Spike na něm nešetřil, byt byl skoro stejně veliký jako ten v nejvyšším patře. Byl výhodně propojený s podzemím a na střešní terasu vedl soukromý rychlovýtah. Další vychytávkou byl přímý vstup do hotelové zahrady, kam si Angel nakonec zašel vypít hrnek višňového čaje. Seděl na lavičce, poslouchal šumění vodotrysku, a přemýšlel, jak snadno se vpravil do normálních lidských zvyklostí. Už celých dvacet let nemusel pokoutně shánět krev, protože už celých dvacet let nebyl upírem.
Po konečné bitvě s Wolfram and Hart se proroctví Shanshu naplnilo dokonce dvojnásobně, protože i šampioni byli dva. Ani jeden z nich se však z vítězství a naplnění svého osudu neradoval, protože cena, kterou museli zaplatit, byla hrozivá.
Než se dali jakž takž dohromady, rekonstrukce Hyperionu pokročila a mohli se tam vrátit. Angel se jen mihnul po chodbách a tehdy jej také na dlouhých dvacet let viděli naposledy. Spike se vrhl do práce, aby otupil vzpomínky a Illyria mu byla parťačkou. Zpočátku se kolem nich motali staří přátelé, ale posledních patnáct let si Spike s Ilyrií s vedením hotelu vystačili v páru.
Angel se toulal po světě a hledal odpovědi na své otázky. Dlouho putoval, až došel do zrcadlové chodby, kde na něj čekali strážci orákula. Tam se dozvěděl o svém novém údělu.
„Země je neustálým cílem cizích průniků,“ řekla kněžka Tresitea. „V případě, že se na ni zaměří instituce typu Wolfram and Hart, bude tvým úkolem ji zlikvidovat dřív, než stačí zapustit kořeny. Budeš hlídat míru. Aby nebylo příliš mnoho zla na Zemi. S domácím zlořádem si pozemšťané poradí sami, ale s tím cizorodým bojovat neumí. Není to příliš intenzivní práce, jedná se spíš o dlouhodobý sběr informací, a následnou analýzu faktů… Trvá to i desetiletí, ale placené je to velice slušně...“
Tu práci přijal se stoickým klidem, protože pochopil, že už stejně nemá co ztratit. „Beru, pokud nebude vadit, že nebudu mít stálou adresu. Hodlám cestovat a to se tou prací nevylučuje. Stejně nevím, co bych jinak dělal. Do Pekla už nepatřím a v Nebi mě nechtějí,“ řekl tehdy kněžce.
Ze začátku mu vůbec nedocházelo, že ačkoliv se cítí jako člověk, přece jen člověk není. Všechno mu to zaklaplo po prvních pěti letech, kdy se zapletl do občanské války v Jižní Americe a kdy byl smrtelně zraněn, ale navzdory nevyhnutelnosti se do tří hodin zcela uzdravil a návdavkem se to opakovalo hned den po té. Tehdy si ověřil, že i kdyby sám chtěl, nedokáže zemřít. Pak se dostal do drápů devadesátiletého šamana, u kterého se naučil první teleportační formuli. Pak navštívil Connora a naučil se druhou. Pak si přiznal, co vlastně hledá. Buffyinu duši. A skoro se z toho pocitu marnosti zbláznil. Asi před deseti lety se mu poprvé začaly zdát ty sny, ve kterých jej Buffy volala, aby si pro ni přišel. Pokaždé se budil zpocený a zoufalý a nepříčetný stekem.
Pokoušel se zemřít, aby překonal hranici, která je od sebe dělila, ale pokaždé znovu vstal z mrtvých. Vybíral si ty nejšílenější způsoby. Vrhnul se do jícnu sopky na Tichomořských ostrovech, skočil do obrovského stroje drtícího vytěženou horninu v povrchovém dole v Jižní Africe, ve dvousetkilometrové rychlosti to na motorce napálil do betonové zdi, ale jeho protivné regenerační schopnosti ho do několika hodin zase poskládaly dohromady, jako by byl z plastelíny. Prostě se pokaždé probral naprosto v pořádku, jen zase o něco více naštvaný. Takže utíkal z místa na místo, doufaje, že to snad jednou skončí.
Občas skutečně narazil na známky mimozemských aktivit, a tehdy dělal, co uměl nejlépe. Přesto měl stále příliš mnoho volného času.
Několik měsíců každého roku si navykl trávit v dimenzi Droontse, kam jej naučil cestovat jeho první učitel, jihoamerický šaman. Odtud zkoušel další dimenzionální cesty. Sny cestovaly s ním. Staly se jeho součástí.
Jeho život plynul jako sen. Dny i noci splývaly v celé týdny, kdy se potuloval městy, střídal identity, míjel se se stovkami lidí, ale s nikým se nesblížil, protože jeho srdce, ačkoliv dnes tepalo v hrudi, bylo více mrtvé, než v těch bouřlivých dobách, kdy bodalo při každém pohledu do hlubokých zelených očí plavovlasé přemožitelky.
A teď se konečně vrátil do místa, které nejvíc připomínalo domov.
Vlastně byl rád, že Spike s Ilyrií jsou mimo, protože má čas se na ně připravit. Dokázal si živě představit, že mu Spike dá jeho dvacetiletou ignoranci pěkně sežrat.
Kolem kotníků se prohnal větrný vír unášející odkvetlé květy pustorylu. Obloha se zatáhla. Bylo krátce nad ránem. Rudimenty upířích smyslů dávaly tušit, že brzy vyjde slunce. Byl čas jít spát.
Ještě cítil doteky její paže na svém rameni a za krkem dosud cítil závan jejího dechu. Už byla zase pryč, protože sen skončil. Za zavřenými víčky si stále ještě promítal ten kouzelný a přesto tak ošidný výjev, ve kterém se spolu milovali tak zoufale, jako dva odsouzenci, na které ráno čeká poprava. Promlouvala k němu řečí beze slov a úpěnlivě jej žádala o stále stejnou věc. Dokonce se i vztekala: „Najdi mě, sakra. Už mě konečně najdi.“
Angela štvalo, že se jí nikdy nedokázal zeptat, kde ji má ještě hledat, když už vyčerpal všechny dostupné možnosti. Pokaždé, když jej takto ve snu navštívila, ztrácel řeč, a choval se jako idiot.
„Příště už to určitě dokážu, miláčku,“ broukl nešťastně a vyhrabal se z postele. Pohled na hodiny mu prozradil, že je krátce před polednem. Rozhodl se, že zkusí něco namalovat, než nastoupí večer do práce.
Po dvou dnech se k baru usadil na ježka ostříhaný chlápek v koženém saku a poručil si dvojitou whisky. Když dostal, co si objednal, gestem si barmana přivolal a procedil mezi zuby: „Jmenuji se Fils a vy jste ten chlápek, co předvčerem navštívil ředitelku Rosenbergovou. Mám známého v zázemí ochranky na ústředí. Na chodbách je kamerový systém. Žádná kamera váš příchod nezaznamenala. Jen ta jediná, která zabrala kancelář směrem z chodby, když se otevřely dveře a sekretářka vám nesla nějaké pití. Ředitelka některé své rozhovory nahrává, ale tento něčím rušila. Žádný z techniků nedokázal záznam vyčistit. Hned po vaší intervenci mě z případu stáhli a když jsem se zajímal, kdo to dostal po mně, dozvěděl jsem se, že nikdo! Máte moc dlouhé prsty, barmane,“ zašklebil se policajt.
„Barmani pracují s křehkým zbožím, takže je to žádoucí,“ přikývl vážně Zero.
„Dám si na vás pozor.“
„Myslím, že ztrácíte čas. Ale když si nemůžete pomoct, nedá se nic dělat,“ pokrčil rameny barman, pak dodal. „Nezbude mi, než abych si i já dal pozor na vás. Škoda.“
Herman Fils vystrčil bradu a jeho docela hezký obličej zlověstně ztuhnul. „Chcete mi vyhrožovat? Tak, jak jste zastrašil Rosenbergovou?“
„Willow Rosenbergová se jen tak zastrašit nedá,“ zavrtěl hlavou barman. „Říkám jen, že vám nedovolím dělat tu zmatky. Dáte si ještě jednou?“
V dalších dnech zaznamenala hotelová ochranka vpád do ředitelovy kanceláře a u trezoru zadržela dva maskované policajty, kteří se neúspěšně snažili odblokovat zámek trezoru. Svázané a ponížené je na podlaze dodávky přivezli na policejní stanici a předali městským strážníkům. Ale ani pořádná ostuda Filse neodradila, a ještě téhož dne o půlnoci se major osobně přikradl skrze podzemní garáže k pancéřovaným vratům do sklepení, aby u kódovacího terminálu dřív, než soudce definitivně zatrhne veškeré aktivity, naposledy zkusil štěstí. V černé pletené kukle s hromádkou kradených magnetických karet strkal jednu za druhou do štěrbiny a vztekal se, že mechanismus nereaguje. Když vyzkoušel všechny, jal se zkoušet nejrůznější číselné a písmenné variace. Ale marně.
„Tak jak to jde, Filsi?“ Ozvalo se mu za zády.
Agent téměř nadskočil. Měl velmi dobrý výcvik. Pět let byl u lachtanů a nestávalo se mu, že by jej někdo takto překvapil.
„Proč to děláte?“ uhodil na něj zvědavě Zero a současně mu zezadu sevřel obě paže tak silně, že mu téměř vykloubil ramena.
„Jak, proč?“ hekl policajt.
„No, chcete povýšení? Víc peněz? Nebo slávu? Udělat dojem na svou ženu? Nebo na šéfa?“
„Jsem prostě zvědavej, v jaké levárně tu jedete, vy zasraní bělorukavičkáři,“ vyplivl ze sebe pohrdavě agent.
„Proč tolik zášti? Nějaké komplexy?“ broukl barman.
„Pod pozlátkem se vždycky skrývá hnůj. Znám to velice dobře,“ odsekl Fils.
„Co když tohle je výjimka, co potvrzuje pravidlo?“ ušklíbl se barman.
„Vsadím krk, že se nepletu,“ trval na svém policajt.
„Doufám, že máš předplacený hrobový místo,“ povzdechl si barman a uvolnil své sevření. K Filsově údivu přistoupil ke klávesnici, navolil dlouhou sekvenci znaků a otevřel vrata. Vstoupil do tmy a po pár krocích zareagovala pohybová čidla a rozsvítila se první světla. Vnitřní interiér bunkru, který zvědavec měl možnost zvenčí chodby zpozorovat, zatím nedával mnoho informací.
„No tak, pojď se přesvědčit,“ zavolal barman na zkoprnělého policajta. „Jenom mi potom nevyčítej, že jsem tě zbavil iluzí o bezpečném klidném světě, který důvěrně znáš.“
Prohlídka byla jen zběžná, ale ukázala mnohé. „Tohle je sklad zbraní, ale takových, se kterými bys tady na Zemi neuspěl. Většina by tu ani nefungovala. A tady je archív. A tady technologická laboratoř. A tady biologická. A tady dimenzionální buňka. V případě, že selže matrice, kterou otevíráme jednotlivé dimenzionální portály, cestujeme pomocí tohoto zařízení.“
„Copak vy cestujete hyperprostorem?“ vykoktal ze sebe Filc, když jej muž s kamenným výrazem provázel rozsáhlým podzemním komplexem, za který by se nemusela stydět žádná světová velmoc a který podle průvodce sloužil ochraně pozemšťanů bez ohledu na národnost, rasu či vyznání, ačkoliv o tom pozemšťané jako takoví neměli ani páru.
„Pomocí buňky je to snadné, ale tuhle technologii máme na Zemi jen vypůjčenou. Skákat portály můžeš i pomocí magie. Je to levnější, ale dá to fušku. Já sám se to pořád učím a umím jen pár vzorců. Přiznám se, že kdyby mě můj syn nepřinutil to vyzkoušet…“
„Asi jsem si někde šlehnul…“
„Takže teď musíš přísahat, že o tom nepovíš živé duši a necháš nás na pokoji.“
„Jinak?“
„Je mi to líto, ale jinak zemřeš.“
Dohodli se.
Nedělat ukvapené závěry
Za tři týdny se majitelé hotelu vrátili z dovolené. Jako vždy se oba vyloupli z kabinky svého soukromého výtahu. Paní Illyria měla na hlavě neobyčejně složitý účes z umně propletených copánků a velice zajímavě ušité šaty z bílé poloprůsvitné látky, jejíž původ nedal hlavní pokojské paní Dowsettové spát. Pan William vězel v bílém obleku klasického střihu, jen klopy saka byly zdobeny nezvyklým dezénem připomínajícím žraločí kůži.
Illyria zamířila do koordinačního střediska, aby dohlédla na optimální vytížení hotelových kapacit, Spike se chystal na setkání s ředitelem. Nečekal žádné problémy, protože Willise mu doporučila Willow, a zatím byl se svou volbou na výsost spokojen.
Vpadl do ředitelské pracovny jako velká voda, udeřil o stůl podivně tvarovanou zelenou lahví se zlatým žilkováním a zahalekal: „Všechno v pořádku, pane řediteli?“
Donald Willis si s úlevou oddechl. „Nyní bude zajisté vše, jak má být. Podle vašeho výrazu odhaduji, že dovolená se vydařila. Kromě malého problému se stavebním dohledem a FBI tu byl klid. Myslím, že podrobnější informace vám podá Bernarda Fostová, protože to souvisí s naším novým zaměstnancem. Hned ji zavolám.“
Illyria si vzala itineráře nabídkových listů nahoru na terasu. Usazena u vodotrysku vysoko nad městem mezi svými milovanými rostlinami listovala žádostmi korporací, které toužily pořádat svá zasedání ve vyhlášeném Hyperionu, a vybírala, které přijme a které přepustí ke konkurenci. Byla vyrušena cinknutím výtahu a Spikovým jekotem: „Že nevíš, co je nového?!“
„Kočka nočního vrátného porodila dvouhlavá koťata?“ zkusila štěstí bývalá bohyně.
„Ten umanutej pitomec se konečně vrátil!“
„Angel?“ zbystřila pozornost Illyria a na okamžik se radostí zbarvila do modra. „Kde ho máš?“
„Co já vím, kde se fláká?“ rozhodil rukama Spike. V bytě, který jsme mu přichystali, teď není, ale do práce prý chodí docela pravidelně. Musel jsem ti jen říct, ale hned jedu zase dolů. Však se dočkám. Odpoledne se určitě objeví. A pak si konečně promluvíme.“
Spike neměl po celý zbytek dne stání. Netušil, že Zero se toho dne vydal malovat do parku a tak se do toho zabral, že skončil téměř, až slunce zapadalo. Nastoupil rovnou do baru, vzadu v přípravně si uložil nedokončený obraz a hned nastoupil do práce. Tam jej také nasupený majitel Hyperionu s chotí v půl desáté večer zastihli.
„Vypadáš docela dobře, dědečku,“ ušklíbl se blonďák, když mu Angel za barem vážně pokynul na pozdrav. To Illyria to nevydržela, prostě obešla pult a bez zábran barmana objala. „Něco už jsem se od vás lidí naučila,“ šeptla dojatě.
„Člověk už dávno nejsem, ale přesto tě moc rád vidím, Il,“ broukl barman.
„Ty abys neměl nějaký námitky! Celých dvacet let jsi nás ignoroval!“ prskal dál Spike.
Angel soustředěně naléval do sklenic jantarově zbarvenou starou whisky. S očima upřenýma na kostičky tajícího ledu, pokrčil rameny: „Jo, promiň. Nemohl jsem dál. Jen s Connorem jsem byl ve styku, ale tomu jsem zakázal, aby komukoliv cokoliv řekl. Však jsme nakonec vyhráli. Své jsem si splnil, tak co. Už mně nebylo potřeba.“
„Angele, Buffy je…“
„Mlč a nevyslovuj to. Milionkrát jsem to měl znovu před očima. Kéž by za mnou tehdy nepřijela. Wesley už byl tou dobou mrtvý, Gunn smrtelně zraněný, lilo jako by na nás samo peklo otevřelo svou stoku, nad hlavami létali draci. Mlátili jsme se hlava nehlava, už jsem se jen bránil ze země a pak najednou se v oblaku světla zjevila ona s tou svou stříbrnou sekerou, která krájela tmu a rozháněla zlo. Já tam pak už jenom ležel v blátě jako idiot, víc mrtvý než živý, ale pořád jsem velice dobře viděl, co se s ní děje. Viděl jsem, že je čím dál tím víc průsvitná a jak jí ubývají síly. A když to všechno za nás vyčistila, tak ji ta sekera prostě pohltila do sebe. Zaplatila svým životem za ty naše. Zase se nám darovala. Pokolikáté už? Strašně jsem se zlobil, že zemřela. Jo. Zemřela. Teď jsem to řekl. Já to přece vím,“ zamručel tiše barman.
„I po dvaceti letech to zní pořád stejně výsměšně. Jako celé Shanshu. Oba jsme naletěli na blábol. Co je nám platné, že teď můžeme na světlo? Na co je nám nesmrtelnost? Jen na to, abychom byli lépe k užitku. Abychom lépe hlídali ten tenoučký břit, za kterým se skrývá terra inkognita. Jsme bytosti předělu. Zůstalo to na nás, protože jsme na to zbyli, a ne proto, že bychom byli nejlepší. Hra na nejlepšího je totiž ten nejfikanější podvod, jaký kdy Síly vymyslely.“
„Kdes celou tu dobu byl?“ ozvala se Illyria.
„Učil jsem se skákat portály. Taky jsem se pokoušel dostat za Hranice existence, abych našel její duši, ale asi jsem na to příliš hmotný a pořád příliš „živý“.“
„Tys ji celou tu dobu hledal,“ konstatoval blonďák a vytáhl z krabičky další cigaretu.
Angel se kousl do rtu: „Aspoň nějakou stopu, ale bylo to marné. Takže nakonec jsem se vrátil, protože jsem si v Kišiněvě přečetl v Timesech ten tvůj inzerát. Připomnělo mi to tvoje vyprávění o fenoménu lásky v krvi. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že se chci vrátit sem, protože toto je jediný domov, který mám. A taky jsem si ujasnil, jak je to s mým vztahem k ní. Vlastně si ji nosím s sebou. Pořád ji miluju. Nikdo mi ji nesebere. Uvědomil jsem si, že každý jsme na světě sám a jen letmo se potkáváme s tím druhým. Nemůžeme s ním být věčně. Už tak jsme měli obrovské štěstí, že jsme na sebe vůbec narazili i při tom všem, co nás potkalo.“
„Otevřeš znovu AI?“
„Ještě nevím, možná mám prvního zaměstnance,“ ušklíbl se Angel. „Jedná se o agenta FBI Hermana Filse.“ Vzápětí Spikovi stručně popsal, co se událo v době, kdy byli s Ilyrií pryč.
„A propos,“ zpozorněl Angel, „z ředitelova vyprávění jsem pochopil, že odcházíte dvakrát ročně. Tak která dimenze je tak atraktivní, že tam musíte tak pravidelně?
„To jsem ti chtěl říct hned na začátku,“ povzdechl si blonďatý Spike. „Byli jsme v dimenzi Kvilich, a ty se tam s námi teď musíš vrátit.“
Barman se podíval na klopy Spikova saka a štítivě nakrčil nos:„Co bych dělal v dimenzi, kde se nosí tak nemožný hadry?“
„Máš tam důležitý úkol,“ řekla Illyria.
„Blbost. Všechny úkoly mám tady na Zemi,“ odsekl Angel. „Vzal jsem na vědomí své poslání. Budu ho vykonávat, budu hlídat, aby se tu příšery z cizích dimenzí přespříliš neroztahovaly. Ale to je tak všechno. Už nechci žádný překvápka. Jsem vděčný za Connora i za Dawn. Teď, když jsem zpět, snad se s nimi budu vídat častěji. Jsem rád, že jste tu vy dva a že jste v pohodě. Když budu potřebovat pomoct, budete se mi hodit.“
„A tvá odměna?“ houkl kysele Spike.
Barman obrátil oči v sloup. „Děláš si srandu? Co tvá odměna? Věčný život a správa záchytky pro zlobivý emzáky. Bezva. Já to mám podobně, i když uznávám, že podle toho, jak se na tebe Illyria dívá, jste asi šťastní. Nikdy bych nevěřil, že to někdy řeknu, ale jo, mám z toho radost. Je vidět, blonďáku, že jsi novější model. Prostě ses dokázal posunout dál. Ale já to nedokážu a ani nechci. Proč mi to vůbec připomínáš? Chceš mě naštvat?“
Spike se třískl pěstí do barového pultu, až se někteří s hostí překvapeně otočili. „Copak ti Willow vůbec nic neřekla?“
Angel překvapeně zvedl obočí. „Co jako?“
„Neřekla ti nic, co by ti vehnalo adrenalin do žil?“
„Ne. Řekla, že jí musím přísahat, že zůstanu, dokud se nevrátíte z dovolené a to jsem jí slíbil. Tak o co tady jde. Stalo se něco s Connorem? Nebo s Dawn? Nebo se ten nádiva Hartus zase dostal do nějakých potíží? Sakra, Spiku, už mně přestaň napínat a mluv!“
„Možná že bude lepší mu nedávat plané naděje,“ naklonila se Illyria ke svému muži. „Vždyť víš, jak si Willow předloni u Gillesova hrobu posteskla, že než se Angel vrátí ze svých toulek, ztratí s ním Osud trpělivost. Že se třeba všechna ta osudová spravedlivost vyčerpá a už to nebude účinkovat…“
„Connor i Dawn jsou v pořádku,“ uklidnil Angela Spike. „A ty prostě musíš do dimenze Kvilich hned teď. A všechno ti povíme až tam, protože cestou bys řádil jako pominutý. Odhoď zástěru, jde se do sklepa. Protože jsme všichni rozrušení, radši použijeme cestovní buňku.“
Illyria sotva stačila zajistit za Angela náhradu u baru, a už se všichni tři rozeběhli do zadního traku suterénu, přeběhli podzemní garáže a otevřeli pancéřovaná vrata do betonového bunkru.
Dimenze Kvilich a světy v ní byly měkké, vlhké a příjemné. Lidé, démoni, zvířata i energetické entity zde přebývali ve vzájemné shodě či šarvátkách stejně jako všude jinde ve vesmíru, ale výhodou bylo, že zde bylo mnohem více životního prostoru pro každého a tvrdé zákony džungle typické například pro Zemi, zde neplatily tak do důsledků.
Smrt nebyla tak definitivní, a kolektivní paměť nebyla jen prázdným slovem.
Během přípravy buňky Illyria Angela seznámila s reáliemi této neobyčejné dimenze a neopomněla zdůraznit, že to právě ona v dobách své rané božské existence tuto dimenzi stvořila. „Tehdy jsem ještě nebyla zkažená vědomím své vlastní moci,“ povzdechla si hořce. „Když jsem byla mladá bohyně, tvořila jsem jen tak pro radost. Tehdy vznikala má nejlepší díla. Co bych jen mohla dokázat nyní, když už vím to, co vím…“
Angel stiskl exbohyni ruku a jemně se usmál: „Pořád lepší, když jsi takováto, než abys byla vraždící monstrum, Il.“
„Když jsme v dimenzi Kvilich,“ ozval se Spike od ovladače buňky, „tak se tady naší milé Il něco z jejích tvořivých schopností vrací. Přelévá se to k ní zpět od jejích výtvorů. Jako by jí chtěly něco vracet. Poděkovat. Proto tam dvakrát ročně skáčeme na dovolenou. Jenže to není ten hlavní důvod, proč tam teď skáčeme s tebou.“
„Čekám, kdy mi ten důvod konečně sdělíš,“ ozval se kousavě Angel.
„Radši až budeme na místě,“ povzdechla si Illyria.
Buňka připomínala malé autíčko bez kol. Náhle se jemně zachvěla a zmizela, aby se objevila na kulatém přistávacím portu vybudovaném na vymýcené pasece uprostřed zelené houštiny.
„Prales?“ konstatoval bývalý upír, když vystupoval z buňky. „To je pro tebe typické, Il. Modrásek prostě miluje zelenou. Tak co mi chcete ukázat?“
„Jdeme touhle pěšinou,“ pokynul Spike a zanořil se do úzkého průseku mezi divokými ibišky.
„Proč si příště nevzít mačetu?“ šklebil se Angel.
Prodírali se jen chvíli, než došli k bílé kamenné stavbě kruhového půdorysu obehnané štíhlými sloupy. Uprostřed se skrývalo malé atrium a na kulatém prostranství se k nebi vypínal necelé dva metry vysoký opalizující obelisk, který v rozptýleném pralesním světle odrážel duhové záblesky ze svých nesčetných faset.
„Co to u všech rohatých…“ zaklel bývalý upír a zvědavě popošel blíž. Pak se jeho srdce téměř zastavilo. Pod vrstvou poloprůsvitné horniny se rýsovala krásná lidská tvář. Žena s bledou pletí a světlými vlasy měla zavřené oči a na ústech jí pohrával náznak rozmarného úsměvu. Vypadala, jako by se jen na okamžik zasnila, než ji pohltila ta obludná svírající krusta.
„Buffy,“ vydechl Angel tak tiše, že to jeho přátelé spíš jen vytušili, než zaslechli a s obavami se na sebe podívali.
Stál by tam jako u vytržení a díval by se na ni snad donekonečna, kdyby mu Illyria nepoklepala na rameno. „Musíme si promluvit.“
Mlčky zavrtěl hlavou, čímž dával najevo, že žádná slova navíc nejsou třeba.
„Vážně, ty tvrdá palice,“ ozval se Spike. „Ten rozhovor je teď fakt nutný.“
„Spiku,“ zachraptěl oslovený, „vážně oceňuji, že jste mě sem přivedli. Ale teď už běžte.“
„Ty jsi ale osel!“ vyjekl blonďák, ale to už jej Illyria táhla z pralesního chrámu ven.
„Potřebuje trochu času,“ řekla nevzrušeně.
„Stejně je to idiot!“ vztekal se Spike.
„Dvacet let se toulal vesmírem, tak na nějaké té půlhodině nesejde, nemyslíš?“ podotkla uštěpačně a pak se blaženě nadechla, nasála vlhký Kvilichský vzduch a vzápětí se celá zabarvila do modra. Moje dětičky mne vítají. Připadám si tak milovaná!“
Spike po ní zavile vzhlédl. „Se mnou na Zemi si tak nepřipadáš?“
Illyria chvilku poskakovala po mechových polštářcích, což jí podle Spikových zkušeností nebylo vůbec podobné. Usoudil, že je to průvodní jev její nervozity z nastávajícího rozhovoru s Angelem, ale připustil, že někdy se chová téměř jako Fred a potutelně, aby jej nepřistihla, se usmál.
„Jen někdy,“ houkla skloněná k prameni vyvěrajícímu zpod velkých kamenů. „Ale uznávám, že když už si tak s tebou připadám, stojí to za to. Ta intenzita je přece jen… o něco větší.“
Po několika hodinách Spike odhodil prázdnou krabičku od cigaret a rázně vstal. „To už by stačilo. Jdu tam. Musí mě vyslechnout. Tohle, co dělá, je přece mnohem horší, než to, co mu chci povědět.“
Illyria seskočila z větví rozložitého dhubhukoru a houkla: „Radši jdu s tebou. Co kdyby zapomněl, že už nemá vysunovací zuby? Někde jsem četla, že takové normální kousance se strašně těžko hojí…“
Spike ji láskyplně objal kolem ramen. „Ty mě máš fakt asi ráda, Il.“
Scéna v atriu se nezměnila, jen nebe nad Angelovou hlavou mezitím potemnělo a začaly na něm blikat první hvězdy.
Truchlící pozůstalý vypadal, že je ponořený do svého žalu, ale přesto je zaslechl, protože se k nich mírně naklonil a hlesl: „Jak se tu ocitla?“
„To nevíme, ale našli jsme to tak, jak to vidíš, před deseti lety. Willow razí teorii poruchy rovnováhy. Jak ty, tak Buffy, jste exoti. Ani jeden z vás nemůže normálně zemřít, protože jste svými skutky notně vychýlili rovnováhu veškerenstva. Od té chvíle, co o ní víme, jsme tě zoufale hledali. Connor nám nechtěl nic říct, protože ti musel přísahat. To nebylo fér, chtít po tom chlapci něco takového,“ řekl Spike. „Po tom martýriu s Jasmínou si tolik zakládá na pravdě a zásadách, že ho nikdo nedokázal donutit, aby porušil slovo, které ti dal.“
„Myslíme si, a Willow si je téměř jistá, že Buffy vůbec není mrtvá,“ přidala se Illyria.
„To je jen další krutý vtip? To si Síly zase dělají dobře, že?“ zachraptěl Angel s čelem opřeným o průsvitnou krustu.
„Síly v tom nehrají žádnou roli,“ upoutala na sebe pozornost další příchozí.
„Willow!“ křikl Spike.
„Řekla jsem si, že si to radši pohlídám. Ale Angel je konečně v cíli, takže my tři můžeme jít. Všechno důležité už zařídí sám.“ Zrzavá ředitelka FBI drapla manžele Williama a Ilyrii Bloodyovy každého za jednu ruku a táhla je ven z atria.
„Co mám, sakra, udělat, ty jedna strašná ženská?“ zařval Angel v návalu vzteku.
„Máš prostě štěstí,“ zakřenila se zrzka. „Ukradneš-li ovci, pověsí tě za to. Ukradneš-li celé stádo, budou s tebou smlouvat. Žádná Síla, člověk, žádný bůh, démon ani běs, nikdo nikdy ještě neovlivnil tak razantně tolik lidských osudů jako vy dva s Buffy, protože všechno, co jste činili, jste činili nejen kvůli těm druhým ale i pro sebe navzájem. Síly už vystřílely veškerou munici, ale stejně se jim nepodařilo vás dva zastavit. Proto nezbylo, aby nastoupil Osud. Svět touží po rovnováze, to měj na paměti. Prostě jste si jeden druhého vyvzdorovali, a jestli se mě ještě na něco zeptáš, začnu křičet.“
Přesně to chtěl Angel udělat, ale uviděl už jen vzdalující se čarodějčina záda.
Plný bezmoci udeřil do drsného povrchu horniny, která věznila Buffyino tělo. Při představě, že by sarkofág rozbil, a že v okamžiku, kdy by se k tělu dostal vzduch, by se začalo rozkládat, se hrůzou zpotil.
Pak si uvědomil, čeho všeho je čarodějka schopná. A že se chová podivně klidně. To znamenalo jen jediné. Že snad skutečně existuje jistá naděje, že…
„Buffy,“ šeptl. „Miluju tě.“
Pěstmi začal bušit do průsvitné krusty, dokud nezačala praskat.