Angelova strategie

Informácie o poviedke:Túto poviedku sme získali spolu s inými od rôznych užívateľov, ktoré si ju kedysi stiahli na svoj pevný disk, kde odpočívala dlhé roky. Nepoznáme portál jej pôvodného umiestnenia. Vzhľadom na to, že nechceme, aby upadla do zabudnutia, rozhodli sme sa ju skopírovať priamo na túto stránku. Všetky práva na túto poviedku sú vyhradené jej pôvodným autorom a na tejto stránke sú umiestnené bez nároku na akýkoľvek honorár od jej čitateľov. Jednoducho chceme, aby sa na ňu nezabudlo. :-)


Vždycky mě zajímalo, co asi dělal Angel v pekle a co dělala Buffy v nebi. I když při pohledu ze Země tam byli každý v jiném čase, tak každé malé dítě dnes už ví, že čas není lineární veličina a tak se ti dva mohli setkat a společně silám připálit guláš.

 

 

Někam se propadal a v prsou cítil cosi těžkého – co bolelo – meč, který do něho vrazila. Konečně bych mohl zemřít, napadlo ho, ale když ztrácel vědomí, věděl, že tak snadné to pro něho nebude. Asi se probudím – v pekle.

 

Otevřel oči a nic neviděl, nic neslyšel. Tma. Ticho.To je smrt? Hmatal kolem sebe. Narazil na stěnu. Ohmatával dál. Zvedl se na lokti a hlavou do něčeho narazil. Padl zase na záda.

Buffy – zarazila do mě meč. Proč?Vybavila se mu ta noc - po tom, co se poprvé milovali, jako dva trosečníci na pustém ostrově, kde už nic jiného nebylo, odhodili všechna varování, že se řítí do průšvihu, protože jediné, co v tu chvíli existovalo, byla láska a touha. Zřejmě udělali nějakou chybu – ne, to já jsem musel udělat nějakou chybu. Byl si dobře vědom toho, že po Zemi chodí jenom proto, aby splatil svoje hříchy – a ano, když se do ní zamiloval, už tehdy měl skoro jistotu, že to nemůže dobře skončit, vzhledem k jeho údělu a vzhledem k jejímu údělu. Pochopil, že něco velmi důležitého mu uniká. Proč ho zabila po tom, co spolu byli – tak šťastní? Nikdy nic podobného nezažil – věděl, že ať už se stalo či ještě stane cokoliv, bude schopen z toho prožitku čerpat naději navěky…

Bylo to vyvrcholení jeho trestu? Stále se mu vkrádaly ty pocity, když pod svýma rukama cítil její jemnou pleť, a ona sama byla tak křehká a tak silná ve svém odhodlání… Musel se usmát na absurditou své pozice – tetelím se blahem a ležím v rakvi – pro upíra nic neobvyklého. Sáhl si na hrudník – košili nahmatal roztrženou, ale kůže neporušená. Zatím nic nebolelo.Věděl, že něco velmi zásadního mu uniká a bál se chvíle, kdy zjistí, co to je.

 

Potom bylo ticho přerušeno. Uslyšel hukot – jakoby kolem začala řádit naráz silná vichřice. A taky další tlumené zvuky zvenčí, bezprostředně blízko, ať už tam venku bylo cokoliv.Nějaké skřípění a rány. Možná údery kovu o dřevo? Nárazy – zřejmě do té schránky, ve které byl uzavřený. Tmu protrhlo blýskání kovu – nějakým nástrojem se někdo dobíjel k němu – první světlo, co uviděl, bylo červené, první pohyb, který zaznamenal byl plíživý pohyb postav, ze kterých spatřil jen černé obrysy. Nelíbily se mu – ani trochu. Nějaké ruce, či to byly pařáty, ho začaly tahat ze zbytků bedny ven. Přes clony písku, který kolem ve větrné smršti svištěl uviděl cihlově červené nebe a poté, co ho dezorientovaného něčí pařáty zvedly a vlekly, dopadl tváří na zem. Okrově zbarvený písčitý povrch. Zvedl hlavu a viděl, že leží u paty nějakého soklu, na kterém jsou trosky bedny, ze které ho vytáhli. Vítr – silný, ne vichřice. Syčela a burácela, proudy vzduchu sebou nesly části písku a kamenů, oslepovaly oči, zanášely ústa, bodaly do kůže. Černé postavy se kolem seskupily a začaly ho zvedat. Ve vichřici to vypadalo dost nepřehledně, bylo vidět sotva na pár metrů. Všechno se to dělo strašně rychle

 

Neměl co ztratit, sebral síly a vytrhl se těm podivným postavám. Utíkal. Vítr ho vlastně vlekl – připadal si skoro jako papírový drak. Několikrát s ním poryvy větrné smrště praštily o zem. Byl si dobře vědom toho, že kdyby musel dýchat jako člověk, už by se dávno pískem udusil, taky jeho tělo by to nemohlo vydržet. Aspoň někdy je to k něčemu dobré – ale nevím, proč si tak pochvaluju, když toto bude určitě horší, než obyčejná lidská smrt. Už mu síly docházely, podlehl a omdlel…

 

Vzbudily ho kopance. Cítil se dost omlácený, ale toto ho už úplně naštvalo. Zavrčel a otevřel oči. Nějaké děti? Krásné s krásnými čistými obličeji. „Už se probral, můžeme ho tam zavézt,“ pronesl nezvykle dospělým tónem chlapeček, který ho docela bolestivě kopal do boku, mohlo mu být tak nejvýš deset. „Dej mi na něj šáhnout,“ zvonivým hláskem loudila krásná holčička s blonďatým drdůlkem a růžovým tričkem. „Nemyslím, že by to Jí líbilo, měli jsme ověřit, že dorazil vcelku a ne ho hned naporcovat,“ ozval se další velmi úpravně vzhlížející chlapeček.

„Hurá, bude hostina!“zvolal ten nejmenší ze čtveřice.

„Tak vstávej, jdeme,“ pobídnul Angela. Ten první a ještě si kopnul.

„Ještě jednou to uděláš a budeš počítat jelita na zadku,“ syknul, když se zvedal ze země. Hlava se mu točila – kolem něho se rozkládalo něco – jako město – černé stavby nebyly podobné ničemu, co kdy předtím viděl. 

Děti na něho zvědavě hleděly a bylo jasné, že vůbec nepočítají s tím, že by snad s nimi odmítnul jít. No dobře, tak jo. Půjde. Šly kolem něho, vlastně pořád poskakovaly… „Jak se to město jmenuje?“ nedokázal se nezeptat.

„To je Nekropole,“ zazněl hlásek holčičky.

„Nekropole je město mrtvých – je to tedy hřbitov?“

„Ne, je to město, jenom kvůli tobě ho nechala zamrznout…“ klidně se ozval nejmenší chlapeček.

Angelovi se vybavilo úsloví: „…až zamrzne peklo…“

 

To, kam ho děti dovedly vypadalo jako palác – všude bylo ticho, jenom nějaké jemné ševelení průvanu ticho narušovalo. Vysoká okna, průsvitné jemné záclony, které ve vánku povlávaly – kráčeli dlouhou chodbou, do které ústila ze stran spousta dveří. Došli k těm posledním dveřím.

 

Bytost, která v kanceláři seděla, byla nadpozemsky krásná. „Jsem ráda, že jsi tady. Budu tady s tebou ještě chvíli, než mi skončí moje služba, doufám, že už nebudeš marnit svoje síly na to, abys utíkal – chroati tě měli jen uvolnit z přepravní schránky a dopravit ke mně – kdyby ses nevydal na ten stupidní útěk, mohli jsme to mít už za sebou.“

Mlčel a čekal co dál řekne – mluvila klidně, nebyla jízlivá ani povýšená.

Pokračovala: „To ani nejsi zvědavý, že se na nic nezeptáš? Všichni, kteří se dostanou až ke mně mívají spousty otázek… no jo, ty jsi jiný, není divu, že jsi byl vybrán zrovna ty, kdybych se k tomu mohla vyjádřit, což teda nemohu… tak bych ale… no to je jedno. Čekal jsi kotle plné vařících se hříšníků…? 

„Popravdě… ano.“

„No, víš, všechno je tak relativní… každá bytost si zárodky svého vlastního pekla nese  v sobě už ve světě, kde žije ten svůj hmotný živočišný život… a nenech se mýlit, i ty kotle tady máme.

„Aha, tak proč se ještě v nějakém nevařím?“ Už mu docházela trpělivost.

„Ale Angele, tady je na všechno spousta času. Ty jsi polepšený upír a právě nyní se nacházíš ve svém pekle, ale je to trochu složitější. Víš, jsi opravdu v mimořádné situaci… Byl jsi vybrán, abys po nějakou dobu vládl peklu.“

„Cože?!“

„Všechno to, co se stalo, všechny ty události posledního roku, co si pamatuješ, i to co si nepamatuješ k tomu směřovaly.“

„Co všechno?“

Teď si vzpomeneš, co se stalo od chvíle, kdy jsi s tou malou naivní holkou vlezl do postele…“ teď už byla jízlivá.

„Takhle o ní nemluv…“

„Tak se podívej…“ přišla k němu a oběma rukama ho uchopila za hlavu. Vše se kolem něho začalo divoce vířit … a potom věděl všechno… ucítil takovou bolest, bylo to horší, než když mu cigáni před sto lety vrátili duši. Chtěl nebýt, chtěl se okamžitě na místě zahrabat hluboko pod zem, aby tam mohl zoufale skučet… to bylo to, co mu unikalo, byl to ten čas, který si po noci s Buffy pořád nedokázal vybavit – proto ho musela zabít, už mu bylo všechno jasné. Přišel o duši, protože zažil jediný okamžik opravdového štěstí… proč mu to nikdo neřekl? 

„Proč mi to nikdo neřekl…? Proč!?“ stál, třásl se po celém těle a řval.

„To nebylo fér,“ zašeptal

Kdyby věděl, že nesmí zažít okamžik opravdového štěstí, měl by sílu odolat.

„Chceš vědět, proč ti to Calendrová neřekla?“ naprosto přesně chápala, co se mu žene hlavou.

„Protože byla součástí našeho plánu.“

Další šok.

„I to, že jsem ji zavraždil bylo součástí vašeho plánu? Jaký to mělo smysl?„

„Museli jsme jí zabránit, aby ti vrátila duši příliš brzy – polekala se toho, co se stalo, cítila zodpovědnost, viděla kam ty a přemožitelka směřujete, a nevarovala tě. Taky ta tvoje maličká ji dost přesvědčivě motivovala… pěstmi. Potřebovali jsme, abys ještě něco udělal – potřebovali jsme, abys otevřel tu bránu.“

„Proč? Abyste do mého světa mohli vpustit nějakou příšeru?“

„Ne, abychom mohli dostat do svého světa tebe.“

„Já ale teď duši mám, jinak bych nemohl cítit, jak to…“

„Bolí…?“ doplnila ho. A pokračovala: „No, i ty sebelepší plány vyšších sil někdy naruší šikovný smrtelník. Uznávám, že ta tvoje malá i ten její gang dělali co mohli, aby ti duši vrátili dřív, než Acathlu otevřeš.“

Bylo toho moc. Odcházel, ani nevěděl jak a procházel tou dlouhou chodbou někam pryč, neviděl že dříve čistě bílé záclony zešedly, neslyšel jak bylo ticho vystřídáno sykotem a skřípotem…

Dosluhující vládkyně pekla se spokojeně usmála: „Však ty se vrátíš, chlapečku…“

 

Vrátil se. Dlouho, snad několik dní, se potuloval po tom přízračném světě, všechno, co se kolem něho dělo, a ono se pravděpodobně dělo, ho nechávalo netečným. Svoje okolí naprosto ignoroval. Byl těch vzpomínek plný, vířily mu hlavou, nevěděl, co s tím, několikrát se pokoušel to skončit, ale vždycky se zase probudil. „Živý“ – nebo aspoň pořád protivně při smyslech. A tak hnán těmito běsy stál opět před stolem.

 

„Tak na co se chceš zeptat teď?“ usmála se tak mile, jakoby mu nabízela životní spoření

„Proč já?“

„By jsi vybrán, protože vládnout peklu může jen někdo, kdo sám v nejhorším pekle už je, někdo, kdo je na to specialista. A nemůže to být bytost bez duše – protože jen duše dává  schopnost udržet správnou míru utrpení tak, aby ho ti, kdo ho postupují, mohli ještě vnímat.“

„Vy ode mne, který se sto let snaží bojovat proti zlu, očekáváte, že se stanu jeho nástrojem?“

„Nebudeš nástrojem zla jako takového, jenom nástrojem odplaty. Očekává se, že budeš hlídat míru – taky se očekává, že se staneš strážcem hranic, můžeš dělat to, co umíš dobře – hlídat, aby se jednotlivé světy nemísily.“

A kdo hlídal, aby se světy nemísily do této chvíle?“

„No… já.“

„Něco ti řeknu, krásná neznámá. Hlídala jsi blbě.“

„Možná, že mi sem tam něco uniklo, ale ujišťuju tě, že ve hře jsou větším páky, než jsme my dva.“

„Jak dlouho jsi vládkyní pekla?“

Chvíli si rozmýšlela odpověď. „To je relativní. Já sama to vnímám jako velmi dlouhý čas Ale čas sám o sobě není lineární, není jako provázek, který odněkud někam vede. Často se vše děje současně. Všechno je jedno velké teď. Současně znásilňuješ Drusillu a současně tančíš s Buffy na jejím maturitním plese. Současně ona bojuje s Glorií, současně se miluje se Spikem. Současně je teď v nebi a v ten samý čas ji její přátelé při hodně nekvalifikovaném nekromantickém obřadu vrací na Zem – není úplně v pořádku, to víš není radno laškovat s černou magií. Čas je prostě relativní. Záleží jen na tom, jak vnímá čas jedinec.“

Maturitní ples – ten se přece  ještě nekonal. Jaká Glorie? Co!? Se Spikem? Pochopil, proč tak dlouho mluvila. Oni po něm něco chtěli. A na něco ho lákali. Jednoznačně tam směřovala, když zmiňovala Buffy, jeho jediné zranitelné místo.

Mlčky ho pozorovala, už byl skoro napůl zpracovaný, bude se tomu bránit, to jeho svědomí je opravdu úporné, kdyby mohla o tom rozhodnout sama, nikdy by ho nevybrala, ale jak to síly chtěly, tak to bude.

„Co mám udělat, aby byla šťastná?“ zeptal se tiše.

„To je vše, co chceš, aby byla šťastná?“ zeptala se vážně

„No, podle tvého výkladu času jsem pochopil, že vrátit vše tak, abych se vůbec nenarodil by asi nešlo, když se všechno děje současně… taky chápu, že toho sám moc chtít nemohu, ale ano, jediné, co opravdu chci je aby byla ona šťastná…“

„Vůbec nic nechápeš – klidně by to šlo všechno změnit, šlo by zařídit, aby ses vůbec nenarodil, úplně snadno – ale to by síly přišly o svůj velký cirkus. Nebyla by to zábava. Protože to tak nechtějí – síly samotné, ty co vládnou nekonečnému množství dimenzí tohoto vesmíru nemají emoce, neumí je samy prožívat. Proto je prožívají skrze nás.

 „Šlo by zařídit, aby mne nikdy nepotkala?“ zeptal se.

„Jasně, ale to by zemřela mnohem dřív, copak si nevzpomínáš, kolikrát jsi jí kryl záda? Zemřela by tak už mnohokrát a daleko dříve, než když zemřela v boji s Glorií. Nikdy by spolu s Faith nezaložila školu pro přemožitelky a tvůj svět by se stal mnohem temnějším místem.“

Vůbec se mi nelíbí, že někomu celý život dělám  šaška…Teď se ode mě očekává totéž v bledě růžovém. Kdyby mi mohli splnit, že Buffy bude šťastná… Něco mu na tom nesedělo. Něco co říkala předtím. Jasně, řekla to, když mluvila o tom, že Buffy byla oživena. Řekla: „No, i ty sebelepší plány vyšších sil někdy naruší šikovný smrtelník.“ Jsem sice upír a ne smrtelník, ale jsem šikovný upír…

Najednou si uvědomil, že byl využitý a zneužitý k povyražení nějakých vyšších sil, co se samy zabavit nedokázaly. Všechen ten drásající pocit viny, ve kterém se dosud topil, se rozplýval – ale bolest ta zůstávala. Stalo se toho tolik zlého. Nikdo se nikdy nedozví, jakou roli vlastně hrál. Ona se to nikdy nedozví, jediná, jediná a zbožňovaná jeho láska. Že to nechtěl, nechtěl, aby se ho zmocnil znovu démon.

Možná, že to taky patřilo k jeho pokání. Sto let  řádil jako žlutá zimnice a sto let se snažil to napravovat a věděl, že nikdy to nebude dost. Této zodpovědnosti se nezříkal. Protože jen na jeho čistých úmyslech konat dobro a ne zlo, skutečně záleželo.

„To, že jsem probudil v rakvi, to byl taky vtípek, že?“ ušklíbnul se.

„Přemýšlíš trochu dlouho. Nechceš se na to konečně posadit?“ Vstala ze svého křesla a uvolňovala mu tak svůj pracovní stůl.

„Já to ještě nepřijal,“ hlesl.

„Ale přijmeš, věř mi, přijmeš,“ usmála se

 

***

 

Rozvaloval se na křesle s nohama na stole a čekal až děti přijdou. Řekla mu, že tady vždycky tak nějak byly – malí krásní ďáblíci. Slyšel jejich poskakování dřív, než se otevřely dveře. Teď už si také všimnul toho, že ty dveře se otevřely dřív, než se k němu kterékoliv z „dětí“ mohlo přiblížit.

„Máme jí vyřídit, jestli ses už rozhodl,“ vážně na něho hleděly – se svými čistými tvářemi, tak nevinné – ale až příliš nevinné, uvažoval.

„Nejdřív chci přesně vědět, co bych tu měl dělat.“

„Čeká na tebe venku. Ukáže ti to… tak už jdeme?“

 

Procházeli mezi jednotlivými stavbami, v tom rudém přísvitu se rýsovaly jejich černé siluety a v jejich stínech se zmítaly postavy. Odstupující vládkyně se dotkla svými prsty jedné z postav: „Toto je žena, která celá svůj život konala jenom samé dobro. Byla v tom tak neúnavná a důsledná, že tím konáním neustálého dobra udělala svým bližním z jejich života peklo na zemi.“

„Háček je asi v tom, že byla příliš pyšná a pěstovala si svůj monopol na dobro, je to tak?“ navrhl.

„Ano, navíc vzbuzovala v ostatních neustálý pocit viny, že jen ona sama je schopna se tak obětovat pro druhé, ale oni ne,“ vysvětlovala

„Lidé kolem ní si připadali příliš neschopní…“

 

 „Musíš jednou za čas všechny obejít a zkontrolovat, čím se zabývají ve svých soukromých peklech. Většinou si pořád znova a znova přehrávají, co udělali špatně, ale občas se někdo vymkne kontrole a začne myslet na něco jiného, včetně útěku – a to je pak tvůj úkol ho pěkně vrátit tam, kam ho chtějí síly mít.“

„Jak dlouho tady jsou?“

„Jak dlouho? No přece navěky!“

„A oni musí na svoje chyby navěky myslet, to je kruté.“

„Je to peklo,“ usmála se.

„Co když odmítnu?“

„Skončíš jako jeden z nich, budeš donucen stále myslet jen na své chyby…“

To stejně dělám, napadlo ho.

„A když to přijmu?“ A já to nepřijmu, ať si tu Mengeleho dělá někdo jiný…

„Dostaneš všechno, co budeš chtít, až skončí tvoje vláda“

„Já to dělat nebudu, ani za všechny krásy světa. Nebudu.“

 

Nesl následky nějakého svého rozhodnutí, ale jaké to bylo rozhodnutí to už dávno nevěděl, vnímal jenom bolest. Krev, slzy a nářek svých nesčetných obětí. „Prosím ne, ušetřete mého syna, pane, prosím,“lomila rukama a klečela mu u nohou a on se jenom smál… Už dost, prosím, prosím, už dost, žadonil.

Oddálila prsty z jeho čela. Vše, co říkala, vnímal jako z velké dálky, zatímco se svíjel na kamenité zemi v embryonální poloze. „Myslím, že trpí v náležitých mezích.“ Vyštěkla naštvaně.

„Tak můžeme ještě přitlačit,“ zazvonil dětský hlásek. 

„Nechceme přece, aby zešílel, ještě pořád ho můžeme přesvědčit  - chci už aby mne někdo vystřídal, ať už on nebo někdo jiný, dávno jsem tu nemusela být“.

Aha, bavili se o něm. Vládkyně, je naštvaná, že musí přesluhovat, došlo Angelovi.

 

Přitlačili. Topil se, kolem něho se zmítali jemu podobní v nějakém řídkém bahně, v moři horkého řídkého bahna. Jedna bytost se škrábala přes druhou k hladině a vždy když už u hladiny byla, nějaká jiná ji stáhla ke dnu. Cítil, že na hladině je něco, po čem touží, nějaké vlídné světlo, chladivý vánek, proto, když byl u dna, se znovu začal po tělech ostatních škrábat nahoru. Nekonečně dlouho. Únava a bolest nekonečně dlouho. „Liame…“ ševelily mu do uší nějaké hlasy. Nejsem Liam, u dávno ne, Liam nestál za nic… Znova na dně. „Angelusi, mocný kníže, uctívači krve…“ syčely hlasy. Nejsem Angelus, jsem… kdo jsem? Jsem Angel. To je moje jméno, jen s tím jménem za něco stojím… pořád za něco stojím, nebudu katovým pacholkem… Ne, už se nikam škrábat nebude. Nepodá se tomu vábení. Teď bude klid…konečně…

Další změna. Propadá se někam hluboko, leží ve sklepě na kamenné podlaze. Spát, spát… Ledová voda, kterou na něho někdo vychrstnul, mu to nedovolí. Postavy s černými pařáty zvedají jeho tělo a někam ho vlečou. Nechci to vnímat, Bože já nechci… „Tady ti Bůh nepomůže,“ zasyčí mu do ucha úlisně vlezle mazlivý hlas.

„Otevři oči!“

„No tak otevři oči!“ Na tělo dopadají těžké rány, řetěz, cítí a i slyší, jak mu praskají kosti. Konečně omdlel.

 

„Konečně jsi přišel k rozumu?“ ptalo se vážně dítě – už ho někdy viděl – krásné a malé, chlapeček – už věděl, to je to dítě z pekla. „Bylo to na hraně, skoro jsi zešílel, myslím, že to jsi přesně chtěl, ale ujišťuju tě, že bychom ti to nedovolili. Tak přijmeš tu práci?“

Když se celý cyklus opakoval po nesčetněkrát, kývnul. Věděl, že nemá jinou možnost.

 

Bylo mu dovoleno usnout. Probudil se v čisté posteli s voňavým povlečením.

A tak vzal tu práci a nenáviděl se za to.

Stal se vládcem pekla.

 

Měl k dispozici palác s vysokými okny a dlouhými jako noc černými záclonami. Byla tu velká knihovna, kde byl klid. Dali mu k dispozici také služebnictvo, byly to bytosti, které se vzdaly naděje, nepatřily do pekla, ale ani do nebe, nechtěly se znova narodit, nechtěly nic, než poklidně existovat a tak jim bylo kdysi nabídnuto sloužit vládcům pekla. Když se odstupující vládkyně konečně afektovaně loučila, vysvětlila mu, že cokoliv bude chtít, to mu služebné bytosti splní – vlnila se tehdy svůdně kolem něho a vypadalo to, že by ho chtěla dostat do postele. Když vycítila jeho odmítnutí, vysvětlila si to tak, že se bojí o svou duši. Tehdy ho ujistila, že v tomto světě jeho prokletí neplatí, že si může užívat sexu po libosti – a ještě víc se mu začala nabízet. Nedokázal neprojevit odpor, když ji odmítnul, a tak naštvaně práskla dveřmi a navěky zmizela.

Zato děti s andělskými obličeji ho navštěvovaly. Nepravidelně. Nikdy nevěděl dopředu, kdy se objeví. Projevovaly se rozmarně, často se jenom honily po rozlehlých chodbách paláce, někdy ho doprovázely, když musel plnit svůj úděl. Nenáviděl to. Hlídaly ho, hlídaly, jestli svou práci dělá pořádně. Pořád si něco štěbetaly – a on mlčel. Neměl slova. Věděl, že kdyby promluvil, vydal by ze sebe jen zoufalý řev. A tak radši mlčel.

 

Jeho noci bývaly protkány sny. Ode zdi ke zdi. V jedněch snech stále dokola prožíval mučení, kterým ho donutili vzít tuto práci, v těch druhých se horce miloval s Buffy a ona mu vždycky těsně před vyvrcholením zmizela. Probouzel se zoufalý a nadržený.

 

Procházíval po pláni a dotýkal se jich. Cítil jejich myšlenky, cítil obsahy jejich životů, znal jejich provinění a bolest, kterou pociťovali. Zatím nenarazil na nikoho, kdo by na svoje chyby nemyslel a bál se toho, až se to stane, až bude muset zasáhnout, tak jak mu velela jeho práce. Věděl, že pokud na někoho takového narazí, tak odmítne splnit svou povinnost a skončí ještě u horšího mučení než posledně. Zoufale hledal nějaké řešení. Pak si na to vzpomněl. Cože mu to tehdy první den řekla Vládkyně pekla? Řekla: „I ty sebelepší plány vyšších sil někdy naruší šikovný smrtelník. „A on si tehdy pomyslel „Nejsem sice šikovný smrtelník, ale jsem šikovný upír…“

Věřil, že by to mohlo vyjít. Pravděpodobnost, že by ho děti načapaly při tomto vzdoru, nebyla zas tak vysoká. Mohl to zkusit. Byl by alespoň k něčemu užitečný.

 

A tak si konečně přestal zoufat. Věděl, že jednou mu na to přijdou, ale věděl, že konečně může zase bojovat za to, co je správné. A on věděl, co je správné. Správné bylo nebrat naději v lepší východiska. Správné bylo čerpat sílu k dobrému. Správné bylo vědomí dobrých úmyslů. A tak pokaždé, když narazil na bytost, která nebyla úplně ztracená a neochotná cokoliv měnit, pokaždé, když našel někoho, kdo ve svém životě míval nějaké dobré úmysly, obrátil jeho pozornost k tomuto, místo, aby prohloubil jeho výčitky připomínáních chyb a hříchů. „Všichni děláme chyby, všichni někdy ubližujeme. Vzpomeň si na své dobré úmysly, které jsi měla s tou ženou, cos jí půjčila kapesník v čekárně u doktora… plakala a ty ses ustrnula… ne, nebyla jsi ve svém životě vlídná mnohokrát, ale tehdy jsi to dokázala…“ promlouval k nim a měl pocit, že to má smysl.

 

***

 

Seděl v knihovně a v krbu hořel oheň. Hleděl do plamenů. Už tady byl dlouho. Docela mi to prochází… zatím. Hopsání za dveřmi. Dětičky mě přišly navštívit.

„Ahoj, jak se vede?“ pozdravil, když ho obklopily.

„Konečně mluví,“ zajásal ten nejmenší. „Říkal jsem to, nakonec si všichni zvyknou,“ odfrknul prostřední . „Jak ti jde tvoje práce?“ otázala se holčička.

„Dík za optání. Právě jsem se vrátil, ale jestli si to přejete, můžeme tam ještě zajít a pár dušiček otestovat. Prosím, ať je to moje nadšení ukonejší… Tak jdeme?“ Když se zvedal z křesla, dal si záležet, aby to vypadalo jako jeho nešikovnost a narazil koleny do stolku. Pyramida postavená z různobarevných průsvitných mnohostěnů se rozletěla po knihovně, jednotlivé části hlavolamu se s cinkotem kutálely a blýskaly v odlescích plamenů z krbu.

„Jů! Co to máš? Co to je?„ překřikovaly se a vrhaly se k zemi. Soupeřily o to, které bude mít víc jednotlivých kousků skládačky.

 

„To je hlavolam. Tak už půjdeme?“ věděl, že musí být přesvědčivě odhodlaný.

Nešli nikam, dětičky si hrály s kameny, skládaly různé tvary, hádaly se a kradly si jednotlivé kameny navzájem. Nakonec je nechal v knihovně a šel do postele. Plán vyšel. Upoutal je. Kdyby dýchal, zhluboka by si oddechnul.

 

Druhý den byly zase pryč, hlavolam si odnesly s sebou. Musím něco vymyslet zase napříště

Byl to takový závod na výdrž. Čím déle jim dokážu nabízet nové hračičky, tím později mi přijdou na to, že sabotuju svou práci.

 

Někdo ale věděl, že nedělá to, co se od něho očekává. Chroati, démoni, kteří byli stvořeni k mučení padlých duší, praví služebníci pekla, ti kterým měl zadávat úkoly související s mučením, a které nechával nezaměstnané. Sami nemohli nic dělat, podléhali přímo jemu, byli schopni komunikovat je s ním, svými obětmi – nebo se silami samotnými. Ale s tím se nedalo nic dělat. Věděl, že jednou se to stejně provalí.

 

Vzbudilo ho to uprostřed noci ta vůně. Svým jemným čichem ji cítil. Věděl, že je to ona, její vůni by poznal kdykoliv a kdekoli. Zase další sen, co ho nechá tvrdého… a opakujícího její jméno do ochraptění. „Ne, prosím už ne, už ne… zase mi zmizíš,“ šeptal.

Posadila se k němu na postel. Tento sen byl jiný. Jinak by byli oba už dávno nazí…

„Musíme být tiše, nikdy nevíš, kdo by nás mohl slyšet…“ řekla tichounce.

„Buffy, to není možné, ty tu nemůžeš být, toto je peklo, jestli se mi nezdáš, musíš honem pryč, musíme vymyslet, jak tě odsud dostat…“

„Pšššt,“ položila mu prst na rty. „Nemáme moc času a já ti toho musím hodně říct,“ vysvětlovala.

Chytil ji za ruku a vnímal teplo její kůže. Nebe. Začal putovat rty po hřbetě její ruky. I kdyby to byl jen sen, mohu tě cítit u sebe, lásko.

„Já jsem utekla, využila jsem toho, že se síly mezi sebou zase škorpí, mají teď spoustu zábavy s jedním Nesmrtelným… Musela jsem ti to říct. Angele, oni vědí, že porušuješ pravidla. Čekají jen na to, až se nějak nešikovně prozradíš, musíš něco udělat, než se rozhodnou všechno uvést do původního stavu… Teď se tě musím na něco zásadního zeptat. Co sis nechal slíbit, když jsi vzal tuto práci?“

„Já, odmítnul jsem to. Takže jsem si nenechal slíbit nic. Promiň.“ Řekl nešťastně.

K jeho překvapení se na něho usmála. „Čekala jsem to. Takže tě donutili. Mučením.“

Otřásl se a viděl že ona taktéž. „Takže ty sis od nich nenechal nic slíbit. Doufala jsem v to. To je moc dobře.“ Dívala se na něho s důvěrou a oči jí zářily.

Nechápal to.

„Dobře, vím, že je to složité: Jsem teď v nebi, zemřela jsem při boji s Glorií, byla to šílená bohyně, která chtěla ovládnout náš svět. V mých vzpomínkách ale je, že ty jsi se z pekla vrátil na zem – nevěděla jsem jak, protože jsi o svém pobytu tady v pekle nikdy nemluvil, potom spolu zabráníme Povýšení, vyhodíme starostu do vzduchu a ty mne opustíš. Je to moje minulost a teprve tvoje budoucnost – a je vysoce pravděpodobné, že to tak stane, protože se to už stalo. Teda stalo mně a stane tobě.

 

„Proč?“ zeptal se

„Co proč? Proč mě opustíš?“ smutně se usmála. „Zkus se nad tím zamyslet, odpověď znáš…“

„Já nevím, asi neunesu to, že se spolu nebudeme moct už nikdy…“

„Milovat,“ dořekla to za něho.

„Kde budu, až zemřeš?“ bál se, co uslyší.

„V nějaké démoní dimenzi, budeš zachraňovat Cordelii…“

„Co, tu roztleskávačku? Proboha, co to budu za blba?“

Snažila se ho uklidnit tím, že mu popisovala, že Cordy se změní, a že bude bojovat s ním na správné straně, že nebude sám a bude mít přátele, a že je na něho pyšná.

„Ta roztleskávačka, že je na mě pyšná?“ asi zase šílím…

„Ne,“ usmála se. „Já jsem na tebe pyšná. Jsem pyšná na to, že miluju právě tebe.“ Oči jí zářily.

Ty mi říkáš, že jsi na mně pyšná?“

„Nesmírně.“

„Smějí se andělé líbat?“ zachraptěl.

„Já nevím, nejsem anděl, teda nevím, jestli jsem zrovna něco podobného andělovi, rozhodně se teď necítím jako anděl.“

Jejich ústa se konečně setkala, nejdřív opatrně, jakoby každý naléhavější dotek mohl rozbít jemné snové předivo této reality… Držel ji v náručí a nic mu nepřipadalo tak důležité.

Potom jí varoval, když jí popsal, jak mu vládkyně pekla hned první den zmínila, že ji její přátelé prostřednictvím nekromancie přivolají z nebe zpátky na svět, že to nebude snadné.

„Síly,“ naštvaně pokývala hlavou. „Jejich nekonečné hrátky.“

„Musíš se odtud dostat dřív, než bude pozdě,“ řekla. „I proto jsem tady. Tím svým záchranářským působením jsi tady vytvořil tolik pozitivní energie, že někteří ze zatracených jsou způsobilí odtud frnknout. Můžou dostat další šanci. Musíme jim otevřít bránu, aby mohli uniknout. Už na ně čekají jinde.“

„Bude jim tam líp?“ zeptal se pochybovačně.

„Že váháš, mohou se znovu narodit,“ zasmála se. „A my jim v tom můžeme pomoct. Musíme. A ty musíš potom pryč.“

Chvíli byla zticha. K něčemu se odhodlávala: „Angele, musím ti říct, že až se vrátíš z pekla, budeš jako divoká šelma, budu tě muset přivázat na řetěz, budeš skoro šílený… já nevím, jak to změnit, aby se to neopakovalo. To dokazuje, že to, co musíme udělat, se neobejde bez následků – oni ti budou ubližovat a to nechci, je to pro mě těžké po tobě žádat, abys ty duše pustil, ale existuje tady vyšší cíl…“

„Vrátí se mi potom rozum? Neublížím nikomu? Na to nejdůležitější se radši ptát nebudu, bál se co by se dozvěděl.

„Jistě že se ti rozum vrátí a nikomu neublížíš – a ano budeš mě pořád milovat, tak jako já budu navěky milovat tebe.“

Pohladil ji po tváři, v prsou ho při tom bodalo, jako by tam měl živé srdce. „Ale potom tě opustím – já pitomec.“

„Budeš mít ty nejlepší úmysly, potom se skoro znovu zblázníš, až umřu a znovu až obživnu a tak pořád dokola. Síly se baví,“ řekla hořce.

„Ne. I ty sebelepší plány vyšších sil někdy naruší šikovný smrtelník,“ zadeklamoval. „To mi řekla moje předchůdkyně a já ji za to začínám skoro mít rád…“

„Buffy, co oba děláme? Oba porušujeme ta jejich pitomá pravidla. Oni se baví. Můžou nám všechno vzít, můžou způsobit, že zešílíme – což už ale pro ně není taková zábava. Takže, když budeme při smyslech, pořád ještě něco budeme mít, co nám nemohou vzít. Já tě miluju a dokud jsem schopný vnímat, nepřestanu mít naději, že jednou budeme spolu.“

„I já,“ špitla. Věděl, že zadržuje slzy. Mlčky ji hladil po tváři.

„Musíme rychle jednat, přinesla jsem dimenzionální klíč. Platí pro mě a měl by být dobrý i pro ty padlé duše. Já – využila jsem příležitosti a vlastně jsem ho ukradla, Angele, ale ten průchod pro tebe nebude fungovat, musíš hledat jinou cestu – jakou to nevím, vím jenom, že se nějak vrátíš do našeho světa. Musíš být hodně opatrný,“ stiskla mu ruku.

„Kdy se zase uvidíme?“ zeptal se.

„Až odsud utečeš, najdu tě v lese a postarám se o tebe, ale budu vyděšená a nebudu tomu rozumět.  Ach lásko, bude to mnohem horší, ale to ti nesmím říct, tolik to bolelo, vidět v jakém stavu ses vrátil… Ty si nebudeš nic smysluplného pamatovat, budeme spolu, ale budeme k sobě hledat cestu a jenom marně toužit, protože... tvoje prokletí...“ hlas se jí vytratil.

„Takže do nebe, kde jsi z mého pohledu nyní, se z pohledu našeho světa dostaneš později,“ odtušil.

 „Jo, asi za tři roky po tom, co se ty vrátíš z pekla…“ upřesnila a s úžasem sledovala, jak se začal smát – sledovala ho, a užívala si to, obvykle se nesmál vůbec. Strašně se jí líbil.

No dobře, tak jo, čas je relativní, všichni to  dokola připomínají. Ale my jsme teď spolu. Mohli bychom, ale ne, to by byla nezodpovědnost. Voní a třese se, slyším, jak její srdce tluče…Bojoval sám se sebou.

„Buffy, oba uděláme co musíme. Spoustu času jsme promarnili mluvením. Pokud síly o mých sabotážích vědí, jak říkáš, hrajou si s náma jak kočka s myší, už dávno mohly naše setkání zarazit. Buď nám to překazí, nebo se baví jinde. Možná se dokonce chtějí bavit tím, co by mohlo být tady mezi tebou a mnou… Já vím, asi namítneš, že nebudeš nikomu hrát divadlo, ale to vlastně celé svoje životy nevědomky děláme. A když bychom mohli být chvíli spolu šťastní, je právě to, že by nás síly mohly pozorovat nebo nám to překazit tím důvodem, proč se toho štěstí vzdáme…?“

Buffy ještě nikdy neslyšela Angela mluvit tak dlouho.

„Co tím vším chci říct, miláčku,“ pokračoval. „Je to, že, víš, tady v té dimenzi moje prokletí neplatí,“ ukončil svůj monolog. A když na něj mlčky pohlédla, dodal: „Ty víš, že tě miluju, jenom tebe a žádnou jinou a jestli ti někdy řeknu, že tě opouštím, tak tomu nevěř, jenom myšlenky na tebe mě dokázaly dávat sílu, když mi tady…“ drtili kosti… zavčasu se zarazil a použil jiný výraz „…bylo nejhůř.“

Poslouchala s nevěřícím výrazem ten vodopád slov. Pochopila, že jeho motivace je opravdu silná, když byl ochotný tak dlouho mluvit. Vždycky se smála, když Alex počítal slova, která Angel během setkání pronesl s tím, že rekordem bylo, když řekl jednu rozvitou větu za večer. Ale to už si začala sama svlékat triko, co měla na sobě. Pomalu ji pokládal na svou postel a zbavoval ji dalšího oblečení. Dívala se na něho a její oči k němu mluvily, její ústa se vlnila, její paže hladily po zádech. Stále se na sebe dívali. Potom zasténala a on se k ní sklonil – tak hladový a tak divoký, že se musel krotit, dotýkal se jí všude, skláněl se nad ní a jeho ruce hladily a rty ochutnávaly, sály, hnětly. Přitahovala ho k sobě. „Chci tě cítit, prosím, tak dlouho tě chci na sobě cítit, a v sobě, hluboko…“ žadonila. „Nikdy mě nemusíš prosit, lásko,“ syknul  a konečně ji vyplnil svým nedočkavým penisem, konečně cítil, že je to skutečné, že mu teď nezmizí, jako předtím ve snech. Křičela a sténala, kousala ho do bicepsů, když začal zrychlovat tempo. Byla krásná, divoká a jenom a jenom jeho, cítil jak po něm touží, cítil, jak ho miluje. Ještě a ještě ji přiváděl k orgasmu, cítil jak se kolem jeho penisu rytmicky svírala, nemohl se toho nabažit, toho jakou rozkoš jí to přináší, její výkřik, když se k němu přitiskla když i on konečně vyvrcholil.

Ležela na něm a vychutnávala si, jak se ho může dotýkat na co největší ploše svého těla. Už spolu déle být nemohli, věděli to oba, věděli, že se budou muset brzy rozloučit. „Slib mi, že nebudeš plakat.“ Řekl jí. „To ti neslíbím, ale slíbím ti, že tě nikdy nepřestanu milovat,“ odpověděla mu.

„Slib mi, prosím, ještě jedno,“ šeptal naléhavě, zatímco ji hladil po spáncích. „Slib mi, že nikdy neztratíš naději, že spolu budeme moct být šťastní. Když se budeme spoléhat jen sami na sebe, můžeme to dokázat spolu. Zlomit tu kletbu,“ zadrhnul se mu hlas, když si vzpomněl, co mu o její budoucnosti po oživení škodolibě prozradila jeho předchůdkyně… už teď žárlím víc jak ďábel… „Buffy, já vím, že to bude těžké, ale setkáme se, a budeme se střídavě ztrácet a nacházet. Možná to bude trvat spoustu let, ale nechej nám naději.“

„Slibuji, lásko. Nechám. Ať už se stane cokoliv, i kdybych tě od sebe odháněla, nevěř mi.“

 

***

 

A tak se to stalo, společně otevřeli dimenzionální průchod, aby z bytostí, které byly nadlehčeny vibracemi pozitivní energie, kterou jim Angel prostřednictvím sabotáží dodal, samy vystoupaly k portálu a odešly jeho okem do lepších míst. Poslední odešla ona. Zase se cítil jako by ho trhali na kousky, ale na druhé straně si pořád mohl připomínat ty doteky, ty oči, ty paže, co ho hladily, ta ústa, kterými prosila, aby si ji vzal… a ten pocit celistvosti a dokonalého naplnění, když ji svíral v náručí a věděl, že ona se s ním cítí v bezpečí, a že ho miluje stejně jako on bude navěky milovat ji.

 

Chodil po nevlídné krajině a urovnával si myšlenky. Buffy nechtěl děsit a tak jí neřekl, že nejspíš nebude mít šanci zjistit, jak utéct dřív, než mu na to přijdou. Věděl, že brzy bude zle, byl strážcem hranic, v knihovně trávil tolik času, ne nadarmo, ale bylo jasné, že dostat se z pekla ven, je úkol na roky a ne na dny.

„Přišlo to hned  ráno, právě, když se vracel k paláci.“

Přicházel k němu muž, který se mu zdálky nelíbil, působil upjatě a arogantně současně.

„Mám tě vystřídat. Síly se na tebe hodně zlobí. Porušil jsi  pravidla.“ Řekl chladně a gestem naznačil chroatům, aby se ho chopili.

Nevzpíral se, věděl, že zatím dohrál. Bylo to rychlé. Děsil se toho, co mělo přijít.

 

V rohu kobky seděla schoulená nahá postava, objímala si kolena a rytmicky se kývala - dopředu a dozadu. Doširoka vytřeštěné oči pokryté bělavým povlakem.

S železnou pravidelností to tělo každý den dovlekli do mučírny, pomalu rozmlátili a ráno už bylo tělo zase zázrakem v celku, probouzející se na kamenných dlaždicích své cely, připravené pro nový cyklus.

Angel si už  uvědomil, že tentokrát nikdo nebude hlídat, jestli vlivem mučení nezešílí. A on tentokrát zešílet opravdu nechtěl, protože měl naději. Proto už když ho poprvé odváděli k výkonu trestu, připravil si jakous takous strategii. Existoval přece už přes dvě století, proto věděl, že nejbezpečněji se může ochránit jenom tak, když svůj zdravý rozum pro toto období  dobře zabalí, zamkne a schová tak hluboko do sebe samotného, aby ho ani on sám nenašel, když to bude nejhorší a když si bude chtít stěžovat na to, jaké křivdy se na něm osud dopustil. Zabalil, uzamkl a schoval ty nejkrásnější vzpomínky, většinou se týkaly jeho a Buffy, které mu jednou pomohou regenerovat, kdyby se z toho přece jen dostal.Nevěděl, jestli bude strategie úspěšná, ale neměl co ztratit, no a když ho poprvé přivázali ke kolu, pak už nevěděl vůbec nic.

A tak byl jenom kusem masa, tělem, které o sobě nevědělo, reagovalo na bolest, teplo a chlad, ale to bylo všechno.

 

„Už je úplně pryč…“ zasmála se milá holčička s oříškovými lokýnkami v úpravných zelených šatičkách. „Škoda,“ rozhodila ručkama. Opatrně sahala na tělo, co se krčilo v rohu cely.

„Nebude jim už stejně k ničemu,“ poznamenal ten největší ze tří chlapců, kteří holčičku doprovázeli.

„Taky dobře. Zlobil,“ utrousil ten prostřední, který se většinou neprojevoval.

„Ale když ho pustíme a on bude takhle našrot, budou ostatní tvrdit, že jsme nedodrželi dohodu. Budou si stěžovat, že už se nedá použít, budou trucovat a nebudou si s námi už pak hrát…“ strachoval se nejmenší chlapeček

Nějaká velká síla tělo uchopila a mrštila jím cestou, kterou znají jen bohové. Tělo dopadlo na podlahu před krbem přesně na místo, kde ležel stříbrný prsten se srdci obrácenými k sobě.

 

***

 

Uplynulo osm let. Po tom, co Buffy šíleného Angela našla v lese, potom, co se mu díky jeho strategii i díky Buffyně péči vrátil rozum, opatrně hledali jeden druhého, dál se zoufale a platonicky milovali s vědomím, že je jejich láska prokletá. Porazili starostu a Angel Buffy skutečně opustil. Založil v LA svou vlastní firmu, trpěl, když Buffy zemřela, a jásal, když se vrátila, žárlil na její další vztahy, ačkoliv tušil, že jejím osudem je on, stejně jako jeho osudem je navěky ona. Měl syna, ztratil ho a znovu našel. Spolu s přáteli svedl bitvu proti Wolfram and Hart, stála hodně životů a zachránil se jen on se Spikem a Ilyrií.

 

Postupně obnovili Angel Investigation, nabrali nové zaměstnance a navenek prosperovali jako dobře zavedená právnická firma. To, že neveřejně bojovali proti démonům, úspěšně maskovali. Lidé pracující v užším vedení však dobře věděli, že všichni tři majitelé mají k sobě podivně blízko, často jednají tak, že mezi sebou nepotřebují slova, stačilo gesto či pohled…

 

Angel seděl ve své ložnici v Hyperionu a sledoval plameny v krbu. Jinak byla tma, červené světlo od krbu osvětlovalo pokoj. Červené světlo – záblesky různých situací, rozbolela ho hlava. Červený přísvit a okrová zem. Černé stavby a svíjející se mátohy v jejich stínech. Zatracené duše.

Zběsilou rychlostí se mu promítá film, který s úžasem poznává a dochází k poznání, že se jedná o jeho vlastní zážitky z pekla.

 

Ty děti. Konečně mu všechno zaklapne.

„Tak jste se dobře pobavily, děti?“ tiše pronesl do tmy.

Vzduch kolem se zavlnil. Byly tam, poskakovaly a ošívaly se.

Pocit vzteku ho ovládnul. Jsem jenom jejich hračka a to mně štve stejně, jako mně to štvalo v pekle. „Mohlo mne to napadnout dřív, jste tak sladké a nevinné a naprosto bez náznaku svědomí – jste Síly. Co po mně zase chcete, jsem strašně unavený. Už mě nechte napokoji. Prosím.“

„Ty nás o něco prosíš? To je poprvé.“ Pronesla do praskání ohně holčička – měla tentokrát pážecí účes, její vlásky leskle svítily do červené temnoty.

„Opravdu jsi nás dobře pobavil, bylo to lepší než Trojská válka,“ nadšeně výsknul nejmenší chlapeček.

„Trochu jsi sice zlobil, porušils skoro všechna naše pravidla, ale bylo to vzrůšo.“

„Můžeš mít jedno přání a nic za to nebudeme žádat.“

„Přeju si, abyste si hrály někde jinde,“ povzdechl si.

„Já to říkal, je to hloupý upír, mohl by chtít být člověkem, nebo by mohl chtít, aby měl duši, kterou mu už nikdy nikdo nebude moci vzít, a on chce tohle…“ ušklíbnul se ten největší.

„Není hloupý, on už ví, že to ostatní může zvládnout sám, navíc ona za ním brzy přijede. Cože, Buffy přijede? Protože ona to nikdy nevzdá – stejně jako on. Když si půjdeme hrát někam jinam – což on chce, spolu mohou tu kletbu zrušit,“ opáčila holčička.

„Co mu napovídáš?“ vyjel na ni třetí chlapec, který většinou mlčel. „Přijdeme o veškerou zábavu, když to bude vědět, když mu dáme naději…“

Cítil, jak jím prochází chvění, Ona za ním přijede?

„Ale já mám naději, a vy jste mi to teď pomohli si připomenout. To je to, co mi nikdy nemůžete vzít. A Buffy taky má naději. Ona je moje láska, jediná a navěky, ona je můj osud a ví, že já jsem její. To je láska, vy kruté síly.“

„Hraješ si s ohněm, upíre, myslím, že odvoláme svou nabídku,“ klidně poznamenal nejmenší chlapeček.

„Tomu nevěřím, vím, že je vás víc, vím, že byste to nedělaly jen z dobroty srdce, máte-li nějaká, jakože nemáte. Od Buffy vím, že spolu hrajete hry a že proti sobě bojujete prostřednictvím toho, jak manipulujete s námi. Takže to, že jste tady, bude předmětem nějaké válečné dohody. Je to tak?“

„Říkala jsem vám, že není tak hloupý…“ usmála se holčička.

„Vždycky jsi měla pro něho slabost,“ opáčil ten největší.

„Jo, líbí se mi, je to pěkný kus chlapa – teda upíra,“ najednou se přeměnila do podoby krásné svůdné amazonky, průsvitné šaty spíš nabízely, než zahalovaly. „Opravdu si to svoje přání nechceš rozmyslet? Já bych si tě považovala.“

To vědí o nás tak málo? napadlo ho. Přešel k ní a dotknul se jejích vlasů. Byla krásná a velmi přesvědčivá, vzbuzovala chtíč, nazlátlá pleť, prsa pod tenkým mulem se jí vzdouvala a lákala k dotekům a Angel cítil, že milování s ní by mohlo být – vzrušující. Po zkušenostech s Ninou a Darlou měl téměř jistotu, že by o duši nepřišel, ale to nechtěl, už ne, radši bude bojovat za to, po čem skutečně touží, než aby znova cítil pachuť náhražky. Otočil se k ní zády.

Chce všechno nebo nic. Chce Buffy. Na všechno, co se v pekle stalo si pamatoval. Byl jsem vládcem pekla – a ona byla andělem – a oba jsme byli schopni připálit silám jejich guláš.   S tím, co teď věděl, už věřil, že budou spolu schopní kletbu zlomit.

Znova se na ni podíval: „Chceš mě na hraní? To mi lichotí, ale díky, už jsem vám všem dělal šaška příliš dlouho.“

„Dobře, dohodnuto, půjdeme si hrát jinam,“ řekl ten málomluvný, zatímco amazonka se přeměnila zpět v holčičku a tvářila se poněkud mrzutě. „Ale pokud se ti to nepodaří, pokud tě ona nebude dostatečně milovat na to, abys mohl mít duši nastálo a být s ní, tak svou naději navěky ztratíš a potom se opět setkáme.“

„To se nestane. Nikdy se své naděje nevzdám. Teď už to vím.“




KONIEC