My memories


Popis poviedky : Angel zacvičuje svou novou pomocnici, mladou dívku Chrissy. Ale co když je Chrissy jiná než ostatní ?
1. kapitola


…stál jsem tam, na vrcholu útesu. Obklopovala mě jen temná noc, vzduchem se neslo jen tiché narážení příboje na útesy a pleskot látky mého kabátu ve větru.Všechno jsem viděl. Neony ozářené Los Angeles, město snů, město mnoha tisíců lidí. Město tisíců démonů. Moje město… Hlavou mi běžely vzpomínky…Irsko, Darla, můj otec, matka, chuť jejich krve…ne, znechuceně pootočím hlavu…bože jen to ne, už nikdy nechci tu chuť cítit, ale ona nezmizí..zůstane tu pořád…jako mlhavá vzpomínka…vím to. Prostě to vím. Vybavuje se mi i chuť čokolády...den který zůstal zapomenut, pamatuji si ho jen já. Nikdo jiný. Čokoláda a burákové máslo...přemožitelka…pamatuji si den kdy jsem ji viděl poprvé. Tenkrát to byla jen malá vyděšená holka, nic víc.Vyrostla. Změnila se.Všichni se změnili…Zestárli nebo zemřeli v boji, jako hrdinové. Doyle, Cordy, Gunn, Fred, Wes, Lorne, Connor, můj syn, který nikdy nebyl můj, dokonce i Spike. Musím se pousmát. Ano, Spike byl hrdina. Obětoval se několikrát pro záchranu světa. Všechny jsem ztratil. Teď už není nic co bych mohl ztratit… Zůstal jsem jen já. Ze vzpomínek mě vyruší výkřik. Bezmocný, zoufalý a naříkavý. Je to někde daleko, kdesi v ulicích Los Angeles…povzdechnu si. Ano, démoni, upíři, monstra…tahle práce tu bude pořád…

Pootevřel jsem oči. Hlava mě bolela jako střep. Asi to byla hodně dlouhá noc. Pomaličku jsem si začal vzpomínat.Ta dívka…matně tuším, že to bylo kdesi poblíž kina…sápali se po ní dva upíři. Nejspíš byli pořádně vyhladovělí, parchanti. No, teď už hlad mít nebudou. Nikdy.

Z rozpomínání mě vyruší zvonění. Bože vždyť je brzo! Neochotně vstanu. Nejspíš to zase bude poslíček s novinami…vždycky chodí brzy ráno…na můj vkus až moc brzo.

Otevřu dveře...to je mi ale překvapení. Za dveřmi nestojí žádný poslíček. Chrissy, jako obvykle, se zářivým úsměvem, krátké, hnědo-modré rozcuchané vlasy a v ruce balík z cukrárny za rohem. Vybafne na mě vesele „nazdárek“ a bez pozvání vejde do bytu.

No, vypadá to na zajímavé ráno. Odevzdaně zabouchnu dveře a vrátím se do obýváku, kde najdu Chrissy na jejím, a nejen jejím, oblíbeném místě. Sedí v mém velkém křesle, pohodlně rozvalená. Musím uznat, že černé triko bez rukávů a béžové trošku větší kapsáče jí sedí. Nabídnu jí kafe nebo čaj. Na chvilku se zamyslí. Vím to.Vždycky řekne, že chce kolu. Tak to řekni, sázím se sám se sebou. „Kolu“ usměje se a já si tajně slíbím jednu čokoládovou koblihu navíc.

Rychle se najíme a vyrazíme. V kanálech se teď stahuje spousta démonů. Sice nevím proč, ale mám pocit že se něco děje. Je jich tu čím dál tím víc.Už po deseti minutách procházení se kanály se za mnou ozve skřek a sotva se otočím, dostanu ránu do spánku. FAJN! Tak takhle teda ne. „Seš vážně dokonale nemožnej, blbej, nemotornej trouba!“ nadávám si když rohatému , chlupatému a odporně slizkému démonovi nakopávám zadek. Chrissy má kupodivu taky dost co dělat, aby slizouna zvládla. Jsou nějak podivně moc silní. Už je skoro po něm zbývá ho jen zabít když se náhle zarazí. Ta změna mě tak překvapí, že přestanu bojovat a jen ho pozoruji. Podívá se mi do očí, zavřeští a společně vyrazí pryč. Jen se překvapeně podívám na Chrissy. Vypadá stejně nechápavě jako se právě cítím já. Beze slova posbírám zbraně, nůž zastrčím zpátky do kapsy, meč připnu k pásu. „Jdeme!“ Zavelím. Necítím se právě nejlíp.

Kanály jsou najednou nějak temnější, strašidelnější. Vycítím, že se Chris bojí. Krátce na ni pohlédnu. Křečovitě se na mě pousměje…nejspíš chce zatajit jak moc je vyděšená. Dobře. Nic jí neřeknu a ona se ke mně jen přitiskne o kousek blíž. Procházíme slizkým tunelem, rameno na rameni. Téměř slyším jak rychle jí bije srdce. Náhle cosi zaduní. Lekla se. I já. Zvuk se ozve znovu. Stále zesiluje. Z pravidelných intervalů je jednolitý, nepříjemný, uši trhající řev. Pro sluch upíra je téměř nesnesitelný. Upouštím meč, padám na kolena, zacpávajíc si uši. Ten zvuk je najednou přerušen výkřikem. Rychle zdvihnu hlavu. Okamžitě dostávám takovou ránu až se mi zatmí před očima. A další. A další. Je jich stále víc. Pud sebezáchovy ale zafunguje přesně. S vypětím všech sil co mi zbyly, vyrazím a útočníka odhodím o pár metrů dál. Stojím na nohou, s tváří upíra. Zezadu ale přijde další tvrdý úder. Otočím se. Jsou tam další. Démoni. Hnusní, slizcí, nelítostní. Cítím jen rány a tupou bolest. Jeden z nich mne udeří jakousi kovovou holí do hlavy. Znovu padám na zem. Mlátí do mě, do hlavy, do žeber, zaslechnu ošklivé křupnutí. Bolest je nesnesitelná. Ještě že upíři nemusí dýchat. Pomalu přestávám vnímat.Všechno je rozmazané, zem se houpe…Démoni stále kopou, víc a víc…ale já už skoro nevnímám. Pak už jen tupá rána, ostrá bodavá bolest a tma…..

Pootevřu oči. Celé tělo mě nesnesitelně bolí. Jsem si téměř jistý že mám zlámaná žebra. Na obličeji mám spoustu zaschlé i čerstvé krve. Chci se nadzdvihnout alespoň na jednu ruku. Ruce mám spoutané. Zkusím aspoň pohnout nohama. Bolí to sice ale jde to. Opatrně se převalím na bok a zdvihnu hlavu. Ležím v kleci s tlustými, pevnými mřížemi. Ven téměř nevidím. Jen tuším nějaký obrovský prostor. Pak mě to napadne. „Chris? Chris?!“ Bože ona tu není..“Chrissy!!!! „…..


POKRAČOVANIE NABUDÚCE