Snílek (2. kapitola)


Popis poviedky : Buffy se snaží vyrovnat s odchodem svého milovaného do L.A.. Shodou okolností začne mít podivné sny, ve kterých ji navštěvuje tmavovlasý muž - Angel. Je to pouhý výplod bujné fantazie anebo skutečnost?


Ozvalo se prudké bouchnutí dveří. V pokoji vládlo pološero, narušované slabými paprsky z pouličních lamp. Willow sebou prudce trhla a rozespale se podívala na příchozí Buffy.
„Co je, sím tě?“ Nedokázala potlačit zívnutí. Promnula si oči, aby lépe viděla na svou kamarádku, stojící v temném koutě poblíž dveří. Tvářila se, jako by jí na nože brali; začala nervózně přecházet po pokoji a okusovat si nehty na rukou. Willow ji ustaraně pozorovala, trochu se na posteli nadzvedla, aby mohla lépe rozpoznat nejasné obrysy její tváře. „Buff? Je všechno v pohodě?“ Začínala mít obavy; takhle se nechová každý den. Blondýnka se při jejích slovech zarazila na místě. Podivně se jí zalesklo v očích. Bez varování přešla k zrzčině posteli a ztěžka dosedla na zem.
„Will, asi mám problém. Nebo spíš nějaké potíže.“ Upřeně na ni zírala. Křečovitě sevřela okraj postele.
„Začínáš mě děsit. To nemám ráda.“
„Myslíš, že je v pořádku, když má člověk sny?“ Willow poklesla brada. „Eh? To je to, co tě trápí?“ Chtěla se začít smát, když ji včas zarazila dívčina vážná tvář. „To asi nebude všechno, že?“ Mírně se zamračila; byla odsouzena neustále řešit nadpřirozené problémy. V duchu se zaradovala nad tou myšlenkou, ale pro podporu své kamarádky nahodila tragický obličej.
„Jaké sny se ti zdají?“ Willow překvapilo, že se její kamarádka lehce začervenala. Pokud to tedy v té tmě dalo nějak rozpoznat.
„Nejsou to prorocké sny jako obvykle. Aspoň myslím.“ Nebo snad doufám? Buffy upřeně zírala na lem povlečení.
„A co se ti teda zdálo?“ Willow nevěděla, jak jí může pomoct a tak ji jen soucitně držela za ruku. Buffy hlavou probleskla vzpomínka na poslední živý sen ve sprše. „To není zas až tak podstatný.“ Záměrně se vyhýbala přímému pohledu do kamarádčiných očí, jako by se bála, že dokáže přečíst její myšlenky, za které se styděla.
„Buffy, jak ti můžu pomoct?“ Zrzka se začínala cítit bezradně. Proti snům neznala žádné účinné prostředky.
„Budeš se mnou celou noc vzhůru?“ Předem věděla, že po ní žádá nemožné. Druhý den měla skládat důležitou zkoušku, na kterou se tak dlouho pilně připravovala. Buffy nechtěla být se svými rozmary zodpovědná za případný neúspěch, to raději půjde bdít jinam.
„Opravdu bych ti chtěla nějak pomoct.“ Shovívavě ji pohladila po vlasech. Buffy se mírně usmála. „To je dobrý, Will, začneme to řešit až zítra. Potřebujeme se na to pořádně vyspat.“ Zarazila se, když si uvědomila, co zrovna vyslovila.
„Jsi si jistá?“ Čarodějka si jí podezřívavě prohlížela. Nelíbilo se jí pomyšlení, že by měla Buffy jít spát, když ani nevěděli, s jakým druhem nebezpečí mají tu čest. Na nějakou pitomou zkoušku vůbec nepomyslela.
„To zvládnu. Vážně.“ Dodala sebejistě, i když se tak v hloubi duše vůbec necítila. Musí být silná. Přeci si dokázala poradit s mnohem horšími nepříteli. První proti tomuhle byl úplný zelenáč. Stísněně si polkla, když si uvědomila, CO všechno se v těch snech může stát. Před kamarádkou si však uchovávala odhodlanou tvář. Nějaké sny ji přeci nerozhodí. Vstala ze země a se stále křečovitým úšklebkem se chystala konečně ulehnout. Tyhle sny ale ne. Poslední co uviděla, než zavřela těžká víčka, byla mlhavá silueta Will, která během chvilky znova upadla do hlubokého spánku. Buffy se vydala na stejný výlet do světa fantazie, ve kterém bylo všechno dovoleno.

Procházela se stromovou alejí, léty zapomenutou a ponechanou vlastnímu životu. Podzimní slunce vybarvilo svými nejlepšími pastelovými odstíny jemné listy na košatých jasanech. Skupinky mladých bříz se svým zlatým závojem hravě plápolaly do rytmu mírného vánku; urostlé kaštany starostlivě dohlíželi na spadané semenáčky a úctyhodné buky vznešeně shlíželi na stromový ráj pod sebou a chránili jej před zvědavými pohledy.
Buffy kráčela po zarostlé cestičce, ukryté pod spadaným listím. Mezi stromy spatřila ukrytou fontánu. Pomalými kroky došla až k ní a fascinovaně si ji prohlížela ze všech stran. Zašlé sousoší nasvědčovalo tomu, že již pěknou řádku let jejími útrobami neprošla ani kapka vody, aby svými úchvatnými vodními kreacemi potěšila náhodného diváka, ztraceného v hlubinách času.
Mezi stromy zašustil podzimní větřík. Byl jejím jediným společníkem na bohem zapomenutém místě. Čas se tu zastavil, aby uchoval krásu vadnoucí přírody. Za hustým křovím zahlédla ukrytou, břečťanem zarostlou budovu. Zvědavost ji přemohla; s očekáváním něčeho mimořádného došla lehkým krokem až k malému stavení. Na tváři ji hrál nadšený výraz, zbavený všech starostí a utrpení. Se splašeně tlukoucím srdcem sáhla po zašlé klice a za skřípavých zvuků zrezivělých pantů vstoupila dovnitř. Místnost tvořily stěny a závěsy lenivě povlávající ve vzniklém průvanu. Rozhlížela se kolem sebe; nebylo to ničím výjimečné místo. Tichý hlásek v hlavě ji vábivě našeptával, ať pokračuje dál, do dalšího pokoje. Povolně uposlechla rad a opatrně vykročila vpřed. Zatajil se jí dech. V druhé místnosti cítila zvláštní atmosféru, která k ní promlouvala z každého kousíčku prostoru. Ze stropů byly spuštěny hedvábné látky, dopadající až na zem. U stěn plápolal nespočet svíček pevně zasazených do mosazných svícnů. Na zemi ležela jediná rozložitá matrace, pokrytá sametovými polštáři.
Ach bože. Srdce jí splašeně bilo, div nevyskočilo z hrudi. Ve vzduchu zachytila nezaměnitelnou vůni, která mohla patřit jen jediné osobě. Poznala by jí kdykoliv. Ucítila to nejjemnější pohlazení na svém pravém rameni. Pod přívalem všech těch nepopsatelně příjemných pocitů instinktivně přivřela víčka. Pár rukou ji něžně objal kolem pasu. Začala se mírně kolébat do rytmu hudby, kterou slyšela hrát ve své mysli. Něžně ji políbil do zlatavých vlasů.
„Angele.“ Musela ho spatřit, aby si dodala odvahy. Místo toho ji zradily všechny smysly. Při pohledu do andělské tváře se jí zákonitě musely podlomit kolena. Zatraceně.
„Ne, tohle nejde. To je špatné.“ Hlas jí pomalu slábnul, čím blíž se přibližoval k jejím rtům. „Špatné.“ Stačila ještě neslyšně pípnout, než byla umlčena láskyplným polibkem. Už v tom zase lítala. Opřel si hlavu o její drobné čelo a rukou pohladil rozpálenou tvář. Muž se šťastně usmíval. Kdyby to byla skutečnost, musel by přijít o duši. Buffy tichounce zakňučela jak poraněné štěně.
Vytrvej! Pohlazení po šíji. Nepodlehni. Letmý polibek na čelo. Ok, ale jen chvíli, pak konec… Buffy bojovala sama se sebou. Nosy se o sebe jemně otřely, rty vyhledaly svůj protějšek. Kruci… Chemie mezi nimi vždycky byla silnější, než všechny ostatní přírodní zákony dohromady. Když byli spolu, třeba i jen v představách, všechen okolní svět přestal okamžitě existovat. Byli jen oni dva a útulná místnost uprostřed ničeho.
Začali nevědomky couvat; těla se začala proplétávat mezi četnými pověšenými závěsy. Buffy s šibalským smíchem musela takovéhle schovky náležitě využít. Škodolibě utekla před Angelovými dalšími projevy lásky a započala hru na kočku a myš. S hbitostí pružné šelmy se proplétala mezi jednotlivými kusy látky. Byl slyšet jen její rozverný chichot. Angel nejdřív zůstal stát na místě jak opařený; okamžitě se ale vzpamatoval a nehodlal zůstat pozadu; se zápalem lovce začal honit svou kořist. Musel se hlasitě smát, vždycky když na ní nečekaně vybafnul zpoza neprůsvitné záclony. V okamžiku ho smích přešel, když se do toho pitomého kusu hadru zamotal a Buffy tak mohla s vítězoslavným úšklebkem znova uniknout. Hra nemohla trvat věčně; i když by pro Buffy byla přijatelnější nežli myšlenka, co bude následovat potom. V nestřežené chvíli ji chytil kolem pasu. Aby jí zabránil dalšímu úniku, vyzvedl ji mírně do vzduchu a chtěl se s ní zatočit. Trochu se mu to vymklo z rukou; s hlasitým žuchnutím dopadli na rozložitou matraci, čekající na milencký pár.
Buffy ztěžka oddychovala. Ach ne… Buffy, jsi slabá… nepodlehni! Celým svým tělem ležela na muži, kterému patřilo celé její srdce. Po tomhle vždycky tajně snila a toužila. Snila? Vždyť tohle je přeci taky sen! Až teprve teď si uvědomila všechny možnosti, které dříve byly nereálné. Vzájemně si hleděli do očí. Nebylo třeba slov, rozuměli si i bez nich; v tenhle výjimečný okamžik byly stejně zbytečné. Lehce se nad ním naklonila. Viděla oddanou lásku; v každém jeho upřeném pohledu, v každém plachém úsměvu i v každém něžném pohlazení. Sklonila hlavu níž, aby i ona mohla dokázat své city, které k němu chovala jak ten nejvzácnější poklad.
Venku zašuměl podzimní les. Opuštěná budova na první pohled vypadala zcela obyčejně a nezáživně. Kamenná zeď statečně chránila pár zaneprázdněných milenců před všemi zvědavými pohledy. Váhavě a opatrně zkoumali každý centimetr svého protějšku; pamatovali se na sebe, vzpomínat je ale mnohem příjemnější, když člověk má před sebou názornou ukázku. Buffy sladce políbila svou lásku na rty. Tohle jí tolik scházelo; být mu nablízku, bezpečně se schovat v jeho náručí zapomenout na všechny přízemní starosti, které ji v posledních měsících doslova zavalovali. Měla pocit, že se v nich co nejdříve utopí; naštěstí tyhle sny pro ni byly záchranným kruhem. S ním bylo všechno jednodušší.
Začali se zbavovat přebytečného oblečení. Něžné polibky se zvrhly ve vášnivé líbání, které nabývalo na intenzitě.
Buffy ze spánku zavzdychala. Konečně sen, který nezůstal jen u slibů. Těla splynula v jedno, duše se prolínali v neviditelném objetí. Venku se zablýsklo a v dáli zahřměl hrom. Dvojice si ničeho nevšímala. Byli zaměstnáni sami sebou. Znova se zablýsklo; hrom zaburácel nebezpečně blízko.
Buffy nevědomky otevřela oči a zadívala se kamsi do potemnělého koutu místnosti. Zděšeně vykřikla. Nebyli sami, v rohu stála tajemná postava a nezúčastněně pozorovala pár před sebou. Trhnutím se probrala a zpříma se posadila na posteli. Srdce jí splašeně tlouklo; ztěžka oddychovala. Dezorientovaně se rozhlížela kolem sebe; trochu se uklidnila, když si uvědomila, že je stále na koleji. Rukou si šáhla na čelo; bylo celé orosené potem, jako by uběhla několik mil. Prsty si vjela do vlasů a snažila se vzpamatovat. Vyhlédla z okna; venku se čerti ženili. Lilo jak z konve a každou chvilku proťal zčernalou oblohu oslňující blesk, doprovázený hlubokým zaduněním. Bezva, teď neusnu. Blesk ozářil její zamračenou tvář. Což je vlastně docela dobrá zpráva. Začala se na to dívat z té druhé stránky, která měla i svá pozitiva. Znova položila hlavu na polštář. Upřeně hleděla do stopu a naslouchala zvukům bouřky; hlavou jí proudilo tisíce myšlenek, které nebyla schopná systematicky oddělit.
Další super noc… Nezbývalo jí než čekat do svítání, až se její kamarádka probere. Noc si krátila rozebíráním všech událostí, které se staly za poslední dny, a snažila se přijít věci na kloub. Marně.

„Co si o tom myslíš?“ Dokončila své vyprávění o svých podivných snech, které se jí začaly zdát. Samozřejmě že detaily raději vynechala, už tak se cítila dost trapně. Našli si klidné místo u jednoho stolu na nádvoří. V bezpečné vzdálenosti od všech zvědavých uší, které by lačně skočili po kdejaké senzaci.
Buffy se nemohla druhého dne ani dočkat, jak usilovně toužila konečně se někomu svěřit se svým „problémem“. Musela počkat, až Willow složí zkoušku, samozřejmě že úspěšně. Okamžitě si ji odchytla u dveří, jen co vystrčila zrzavou hlavu ven, a odtáhla ji ven.
Willow během jejího vylívání si srdce statečně podporovala svou kamarádku a neměla zbytečné poznámky. Dokázala si docela živě představit, co se asi tak v těch jejích snech odehrávalo. Když šlo o Buffy a Angela bylo pošetilé si myslet, že třeba i jen ve snu, by strávili společné chvíle povídáním. Na to nebyl ani jeden z nich.
„Jsem zmatená… potřebovala bych vědět podrobnosti.“ Zahloubaně pokývala hlavou. Vzápětí si uvědomila, co zrovna vyslovila. „Ježiš, nemysli si o mě, že jsem nějak úchylná, to fakt ne.“ Blondýnka se na ni slabě usmála.
„Jen detaily nepodstatných podrobností.“ Už zase blábolila.
Buffy svraštila čelo. „No, ale pokud se k tomu nechceš vracet…“ Čarodějka si špatně vyložila její reakci.
„Teď jsem si vzpomněla. Když jsem spala u toho stolu, však víš, za bílého dne — měla jsem sen, že mi Angel dává za ucho kopretinu. A když jsem se vzbudila, opravdu jsem jí měla za uchem.“ Poškrábala se na hlavě, jak si usilovně snažila vzpomenout. „A pak dneska v noci — to jsem zas viděla nějakou divnou postavu, když jsme…“ Včas se zarazila a mírně zčervenala.
„Chápu, takže někdo vás pozoroval, jo? Něco mi to připomíná.“
„Já už vím!“ Vykřikla znenadání přemožitelka.
„Vážně? Tedy chci říct, povídej.“ Will byla překvapená, že tak rychle dospěla k nějakému závěru.
„První. Určitě je to on. Tihleti týpci mají v oblibě se zjevovat ve snech jako úchylní čumilové. Znám to z vlastní zkušenosti.“
„Buffy, to se mi nezdá…“ zrzka vážně pochybovala o možném kandidátovi na neznámého nepřítele.
„Hej, tys ho nikdy neviděla!“ Cítila se dotčeně. Proč nemůže mít taky jednou pravdu ona?
„Nechápej mě špatně. První byl přeci nehmotný, ne?“ Významně na ní pohlédla.
„Ah, ta kopretina, co?“ Willow souhlasně zakývala hlavou. Buffy poklesla nálada na bod mrazu.
„Třeba od té doby vylepšil taktiku.“ Snažila se obhájit svou verzi. Chtěla dál pokračovat ve svém ukřivděném postoji, její pozornost však upoutal příchozí mladík.
„Ahoj Ozi!“ Willow nadšeně odskočila od stolu, div málem neporazila židli. Skočila mu kolem krku, aby ho náležitě přivítala.
„Tolik pozornosti. To si snad ani nezasloužím.“ S pobaveným úsměvem se odtáhl od své přítelkyně. „Tak v čem je problém?“ Zeptal se věcným tónem. Vždycky se dalo čekat, že se objeví nějaký zádrhel, se kterým si nevědí rady. Will znal dobře; takhle okatě se chovala jen v krizových situací, aby oddálila jejich řešení.
„Buffy má sny, ve kterých si užívá s Angelem.“ Netaktně ze sebe vyklopila nepříjemnou pravdu. Co na srdci to na jazyku. Čarodějka si uvědomila, co zas řekla za hloupost. Se zhrozeným výrazem si dala ruku přes ústa a odvážila se podívat na kamarádku.
„Willow!“ Nevěřila vlastním uším. Pohoršeně ji sjela pohledem. S Ozem to jako obvykle ani nehlo.
„Takže pohodička, co?“ Spokojeně usedl na volnou židli a svým klidným výrazem odrovnal obě dívky, že nebyly pár vteřin jakéhokoliv slova.
„Ozi, jak tohle můžeš… jak jen…“ Buffy se zadrhl hlas. Mladík ji zvědavě pozoroval; když dospěl k závěru, že se od ní nedočká dalších informací, otočil hlavu ke své společnici. Snad u ní bude mít větší úspěch.
„Ok, v čem je háček?“ Pokývnutím hlavy naznačil, že jí věnuje plnou pozornost.
„No, ehm… tak tedy, “ koutkem oka pohlédla na blondýnku, zda je bezpečné pokračovat dál. Její rezignovaná tvář ji utvrdila v tom, že teď už je na mlžení pozdě.
„Buffy se domnívá, že za těmi sny může stát První.“ Pokrčila rameny. Tahle verze se jí nějak nezamlouvala.
„Ale ty máš jinou teorii, že?“ Oz předem tušil odpověď. V duchu se usmál nad Willowiným nadšeným výrazem ve tváři, když mohla začít rozebírat přemožitelčino soukromí. Tolik jí scházelo jejich společné bádání, ještě když chodili na střední.
„Téhle domněnce odporuje několik faktů. Nejdůležitější je určitě to, že Buffy po jednom snu měla za uchem kopretinu — a to byl bílý den!“
„A co ten Angelův odraz? Nechceš mi doufám tvrdit, že tam skutečně byl, že ne?“ Kysele se zapitvořila. V duchu se však nad tou myšlenkou pozastavila. Ne, Buffy, na to ani nemysli… ON tam nebyl. Stísněně polkla. A co když jo? Zhrozila se nad tou možností — mnohem víc se jí zamlouvala myšlenka, že ji znova pronásleduje První. To by aspoň věděla, proti čemu stojí a mohla se s tím náležitě vypořádat. No, i když vlastně nevím jak… Zase byla na mrtvém bodě.
„No to asi opravdu ne.“ Čarodějka smířlivě kývla hlavou.
Buffy si podepřela rukou bradu. „A ten chlapík v tom snu? Něco mi to připomíná, jen si nemůžu vzpomenout co.“ Předstírala zadumaný výraz.
„Teď mě tak napadlo,“ vložil se do jejich rozhovoru Oz, “jestli by to byl zas První, netvrdím, že to tak opravdu je,“ doplnil, když uviděl zrzčino uvadající nadšení. „Tak v tom případě by musel mít stejné sny i Angel, ne? Jako tenkrát.“ Po jeho slovech zbylo jen ohromené ticho.
„Nebylo by dobré si to ověřit?“ Významně pohlédl naproti sedící přemožitelku.
„Cože?“ Zmateně sebou trhla. Přeskakovala z jedné zírající tváře na druhou. „Cože?! To snad nemyslíte vážně, že ne?“ Oz horlivě přikyvoval. Willow při té představě znova nahodila nadšenou tvář.
„Dneska není 1. dubna.“ Odmítavě vstala ze židle a chystala se k odchodu.
„Buffy, tohle je vážná věc. Neměla bys to brát na lehkou váhu a zvážit všechny možnosti.“
„Jo, tak jaký je teda další plán?“ Zastavila se v chůzi a čekala na odpověď.
„No, teď mě nic nenapadá. Počkej!“ Chytla jí rychle za ruku, když se jí znova chystala zdrhnout.
„Prostě jen zajedeš na krátkou návštěvu. To není zas až tak hrozný, ne?“ Upřela na ní své štěněčí oči.
„Tobě se to lehko řekne.“ Tiše zamručela. Nepříjemně si uvědomovala, že má vlastně pravdu. Zase. Stále doufala, že se najde nějaké zázračné řešení — jakékoliv. Hlavně aby se s ním nemusela vidět tváří v tvář. Nebyla si jistá, zda by to zvládla. Znova se mu dívat do očí a oživit si všechnu tu bolest, kterou cítila po jeho odchodu.
„Jen tak pro jistotu. Však víš.“ Willow ji povzbudivě poplácala po zádech. „Oz tě tam může hodit, má to při cestě na koncert.“
Buffy poklesla čelist. Sakra! Rozhlédla se na všechny strany a hledala nějakou únikovou cestu. Z druhé strany ji obklíčil Oz.
„Heh, jo, to myslíte ještě dneska, jo? Co když se mi už nebude nic dalšího zdát? Víte co, půjdu to hned vyzkoušet.“ Otočila se opačným směrem.
„Je teprve dopoledne. Máme akorát čas dojet do L. A. ještě před západem.“ Klidný hlas za jejími zády ji dováděl k šílenství. S křečovitým úšklebkem se otočila na dvojici kamarádů.
„Tak to nesmíme ztrácet čas, co?“ Smířená se svým osudem, se shrbeně vydala na neodvratnou cestu do města andělů. Paradoxně netoužila vidět ani jednoho anděla. Zvlášť toho jejího.

Cestou přemýšlela o všem možném. Ale ať už se soustředila na cokoliv, vždycky z hlubin mysli vytanula vzpomínka na hnědovlasého upíra. Proč jen na ni má takový vliv? Jedině s ním byla zranitelná. Ona byla jeho slabinou stejně tak i on. A tohle zřejmě někdo věděl a chce toho náležitě využít.
Dodávka pomalu zastavila na odlehlé ulici nočního L. A. Chvíli bylo ticho, nikdo se neměl k vystoupení z auta.
„Buffy, už jsme tady.“ Mladík se otočil na dívku, strnule sedící vedle něj. Nehybně zírala na budovu před sebou.
„Už?“ Nepřesvědčivě hrála překvapenou. Moc dobře věděla, že už jsou na místě. V duchu odpočítávala každou minutu, která jí dělí od setkání s ním. S mužem jejich a především z jejích snů. Jedna půlka jejího já podvědomě toužila ho znova spatřit, být mu nablízku; ta druhá zas začala mít silné obavy, co bude následovat potom. Co se všechno může stát, až spolu budou sami v místnosti.
„Ozi, Angel bydlí sám?“ Teprve teď ji napadla tahle do očí bijící komplikace.
„Pokud nebudeš Angeluse počítat jako rovnocenného společníka, tak ano, bydlí sám.“ Dobře by se bavil, nebýt dívčina zoufalého obličeje. „To zvládneš, mám na tebe počkat?“
Po jeho slovech se konečně vzpamatovala. „To je dobrý, Ozi. Se mnou si nedělej starosti, jakmile budu znát odpovědi, zavolám si taxíka.“
„Fajn.“ Nastalo ticho. Mladík se zkoumavě zadíval na přemožitelku. „Čekáš do svítání? Neplánuješ doufám úkladnou vraždu, že ne?“
„Cože?“ V myšlenkách se zatoulala do horních pater budovy.
„Nechat Angela shořet v plamenech. Nebo to vyřešíte jinak?“ Pobaveně se usmíval, když pozoroval změny v přemožitelčině obličeji, jak se snažila pochopit jeho slova. Konečně jí přes tvář přeběhl náznak pochopení.
„Jo, už jdu, už jdu.“ Váhavě otevřela dveře a šouravými kroky se vzdalovala pryč od dodávky. Párkrát se otočila, aby zaplnila tu nebezpečně dlouhou cestu přes silnici, až k budově. Oz mezitím nastartoval a opustil váhající dívku.
V duchu si připravovala svou uvítací řeč: Ahoj Angele. Tak jak se daří? Nezdálo se ti v poslední době něco?
„Ne, to je blbost.“ Svraštila obočí, jak se usilovně snažila soustředit.
Zdravím, tak jak v noci spíš? Nesdílíš náhodu se mnou zase sny? Ne? Tak se měj hezky…
„Buffy, mysli!“ Zastavila se před vchodem do potemnělé budovy. Stísněně polkla. Vzala za kliku a váhavě stoupila dovnitř. Šla po schodech nahoru. Už je to tady…
Zvláštní bylo, že před pár týdny mohla klidně napochodovat za bílého dne do jeho kanceláře jak ledová královna, zatímco teď se klepala jak osika. Jenže předtím to bylo jiné. Měla jsi důvod. Protivný hlásek ji zevnitř užíral jak kyselina. „Jo, byla jsem naštvaná, že mě tajně sledoval.“ Mumlala si polohlasně, zatímco v ruce žmoulala lem trička. „I teď mám důvod.“ Zhluboka dýchala, aby aspoň trochu uklidnila stresované tělo a mysl. Tentokrát to asi nebude na pětiminutový rozhovor.
Zaraženě stanula přede dveřmi do Angelova bytu. Vůbec se nemohla donutit k tomu, aby zaklepala. Nervózně začala těkat očima po liduprázdné chodbě a snažila se přijít na nějakou spásnou myšlenku, aby ve zkratce vysvětlila důvod své návštěvy. Cítila se trapně a představa, že by o těch snech mohl vědět, byla více než nepříjemná. Uslyšela kroky; v bytě se pohybovala mužská postava.
Zdrhni, dokud je čas! Jako naschvál ji neviditelná síla přikovala na místě, takže nebyla schopná žádného pohybu. Dveře se škubnutím otevřely. Pozdě…


POKRAČOVANIE NABUDÚCE