Snílek (1. kapitola)


Popis poviedky : Buffy se snaží vyrovnat s odchodem svého milovaného do L.A.. Shodou okolností začne mít podivné sny, ve kterých ji navštěvuje tmavovlasý muž - Angel. Je to pouhý výplod bujné fantazie anebo skutečnost?


Znova ji navštívil. Noc co noc přicházel do jejích snů, aby jí utěšil. Věděla, že to není skutečné. Že to ani skutečnost být nemůže. Opustil ji, klidně si odjel do L. A. a ji tu zanechal se srdcem roztříštěným na milion kousků. Ale ve snu je všechno dovoleno. Bez zábran se poddávala pocitům znova ho vidět, cítit jeho vůni, být mu nablízku. S těmito sny bylo snadnější překonat krizi nešťastné zatracené lásky. Ze spánku se radostně usmála. Byl u ní. Byl s ní.
Zazvonil budík. „Ahh…“ slabě zanaříkala. Polštářem si ucpala uši. Jak ten zvuk nenáviděla! Musí ho okamžitě zničit. Zašmátrala po nočním stolku. Zvonění utichlo a budík letěl přes celou místnost.
„Dobré ráno, Buffy! Vidím, že ses už probrala.“ Willow vesele pozorovala počínání své kamarádky. Blondýnka jí věnovala kyselý pohled. Jak moc to ranní vstávání nesnášela! Willow tomu nevěnovala žádnou pozornost; považovala to za přirozenou vlastnost každého druhého člověka. Nikdo neměl rád vstávání. No, ona ano, ale kdo tvrdí, že ona zapadá do kategorie normální člověk? Willow se usmála a již oblečená opustila místnost, aby si ještě před přednáškou stihla něco zařídit. V něčem se ale mýlila: Buffy měla důvod, proč nesnášet rána.
„Takový krásný sen.“ Nešťastně zakňučela a s tragickým výrazem se vydala na popravu, do koupelny.

„Buffy!“ Dívka sebou polekaně trhla.
„Co je?“ nechápavě se otočila na svou kamarádku.
„Přednáška už skončila.“ Ukázala na odcházející dav studentů, kteří se hromadně zvedali a sbírali své věci.
„Ah, asi jsem se zamyslela.“ Provinile na ni pohlédla. Snad nebyla příliš nápadná.
„Ty ses nám nějak zasnila.“ S lišáckým úsměvem jí podávala sešit, který málem zapomněla na sedadle, když se chystala co nejrychleji vypařit. Stále byla myšlenkami u svého předešlého snu. Tmavovlasý muž ji rozmazloval takovým způsobem, že se musela červenat už jen při té vzpomínce.
„Byl dobrý?“ Zeptala se Willow neutrálně, zatímco se přehrabovala v brašně.
„Cože?“ šokovaně na ni pohlédla. Že by snad něco tušila? Ne, to je blbost. Okamžitě zaplašila neblahou myšlenku.
„Ten sen.“ Dodala, jako by to považovala za samozřejmost. Co jiného by měla asi tak mít na mysli?
„Jo ten sen!“ konečně jí došla její slova. „No, docela ušel.“ Rychle zahnula za roh, aby jí nemusela pohlédnout do tváře. „Co bude asi dneska k obědu, že? Už mám docela hlad.“
„Vždyť je teprve půl desátý.“ Překvapeně na ni vyvalila oči.
„Ano, přiznávám se. Jsem nechutně nenažraná. Spokojená?“
„Už dlouho to není tajemstvím.“ Willow na ní pohlédla s tajuplným výrazem. Vesele se usmála a pokračovala na svou přednášku. Buffy na ni zůstala zaraženě zírat.
„Eh? Ty její dvojsmysly mě začínají mírně znervózňovat.“ Zatřepala hlavou. Začíná být paranoidní. To je těmi sny - jsou až příliš skutečné. Je těžké uvěřit, že jsou jen výplodem její fantazie. A to dost nemravné. Musela se pro sebe pousmát. Ještěže ostatní nedokáží číst myšlenky, to by se musela propadnout hanbou hnedka na místě. Už aby byl večer, pomyslela si zoufale, když jí zrak padl na školní hodiny: devět hodin, třicet pět minut. „Ach ne.“ S trpitelským výrazem se vydala na další přednášku.

S neuvěřitelnou rychlostí se připravovala na spánek; lítala po pokoji jak splašené tele, zatímco na tváři jí hrál nedočkavý úsměv malého děťátka, čekajícího na příchod Santy.
„Tak jak to jde s Rileym? Bavili jste se teď někdy v poslední době?“ Willow vešla do pokoje, zabraná do tlusté učebnice. Nepozvedla ani hlavu a naučenou cestou dosedla na kraj postele.
„Riley? Co je s ním? Párkrát jsme si vyšli, to jo, ale není to zas až tak horký.“ Zamumlala zpod postele, kde úmorně něco hledala. „Neviděla jsi můj zubní kartáček?“ Blonďatá hlava vykoukla za okrajem polštáře.
„Třeba sis ho zapomněla v koupelně.“ Konečně na ni pohlédla. „To tak vyvádíš kvůli kartáčku?“
„Ehm, no jo. Nemám ráda, když se někde válí bez dozoru.“ Nervózně na ni koutkem oka pohlédla. Výborně, Buffy, nic geniálnějšího tě nenapadlo? V duchu si zanadávala na svou mizernou výmluvu. „Co když ho někdo použije?“ Buffy, mlč už a dál se neztrapňuj!
Willow ji bedlivě pozorovala. Blondýnka ani nedýchala, jak čekala na její odpověď.
„Jo, to máš pravdu.“ Pokývala hlavou na souhlas. „Když už jsme u toho - nevadí ti doufám, že jsem si ho párkrát vypůjčila, že ne?“ Provinile se usmála.
„To je v pohodě, Will, vážně. Měla jsem spíš na mysli někoho cizího se zkaženými zuby.“ Úlevně si oddychla. S křečovitým úšklebkem vycouvala z pokoje. Půjčila si můj kartáček? „Jdu se po něm podívat do koupelny.“ A vyhodit do koše. S pokřiveným obličejem za sebou zavřela dveře. Během chvilky byla zase zpátky.
„To už jdeš spát?“ Will udiveně pozorovala její přípravy na spánek.
„Už je docela pozdě. Nemyslíš?“ Rozestlala postel a protřepala polštáře.
„Vždyť je teprve devět hodin.“
„Jsem utahaná.“ Aby potvrdila svá slova, začala se ospale protahovat. Kamarádka byla zmatená z jejího počínání.
„Tak já tě nebudu rušit. Zajdu si ještě do knihovny udělat pár úkolů.“ Rozhodla se vyklidit pole. „Začíná to vypadat, že si vyměňujeme role.“
„Jak to myslíš?“
„Teď si ta, co je před desátou v posteli a já jsem ta, co žije nočním životem.“ Pobaveně se zasmála. „Víš, jak to myslím. Učení je pro mě zábava.“ Její nadšení se pomalu vytrácelo. „Ach jo, stále jsem ta divná.“ Se skleslou náladou se vydala ke dveřím.
„Ale Willow, ty nejsi divná. Jsi čarodějnice.“ Zarazila se nad svými slovy. Okamžitě se ale vzpamatovala a povzbudivě na ní pohlédla. „Jsi výjimečná. Rozhodně ne nudná. Kdo by mohl říct, že má za přítele vlkodlaka, no?“
„Asi máš pravdu. Díky, teď to můžu pořádně rozjet!“ Jiskřičky v očích ji pobaveně tančily. „Dobrou noc, Buffy. Ať se ti něco hezkého zdá.“ Červené vlasy naposledy neposlušně zavířily vzduchem, než zmizely za přibouchnutými dveřmi.
„Díky, na ně právě čekám.“ Zašeptala si pro sebe. Zavřela oči a pomalu se začala propadat do říše snů.

Ocitla se na břehu křišťálového jezírka. Byl teplý letní večer, zapadající slunce barvilo oblohu do ruda. Dívka se kolem sebe rozhlédla; byla v tropickém lese blízko moře. Ve vzduchu cítila vůni slané vody, v dáli slabě hučelo nespoutané moře. Vypadalo to tu jako v pohádce; do nevelké studánky přitékala osvěžující voda z malého vodopádu. Nepřerušovaný proud stékal z obrostlé skály, na které statečně vyrůstalo několik menších stromů.
Buffy okouzleně pozorovala scenérii před sebou. Vypadala jak obrazy exotických krajin, kam nikdy neměla příležitost zajet. Tahle příroda byla nedotčená lidskou přítomností. Jen divoká přirozenost s nenucenou elegancí opanovala malý kousek pevniny.
Ucítila jemné pohlazení po vlasech. Blaženě přivřela oči a instinktivně nechala své tělo padnout do náruče, do které tak skvěle pasovalo. Muž za ní ji bez zaváhání objal a zabořil svou tvář do jejích vlasů. Nemohl se té vůně nabažit, byla jako droga.
Opravdu to musel být sen. Takhle šťastná být ve skutečnosti ani nemůže. Otočila se, aby mu mohla pohlédnout do tváře. Setkala se s čokoládovými korálky, které jí bezmezně vyznávaly lásku.
„Angele.“ Musela vyslovit jeho jméno, spíš aby se ujistila. Potřebovala to vědět. Sice nevěděla, k čemu jí ta informace bude, ale ve snu běží čas jinak.
„Pššt.“ Položil ji prst na ústa. „Nemusíme mluvit.“ Lehce ji políbil na nos. Musela se usmát, příjemně jí to zašimralo. Další polibek, tentokrát na čelo. Byla trpělivá, vychutnávala si tuhle chvíli. A další - tentokrát na šíji. No dobře, není zas až tak trpělivá. Se zoufalým zakňučením vjela prsty do jeho vlasů a hladově si ho k sobě přitáhla. Už nechce déle čekat. Vášnivě ho začala líbat, ucítila jeho pobavený úsměv. Musela se chovat jako zvíře. Ale co, aspoň ve snu se tak může chovat, ne? Ne, tohle nebyl sen. Tohle byla pohádka.
Se svými staletými zkušenostmi ji doháněl k šílenství. Chtěla víc a víc. Přesunuli se do vody. Jen tak, v oblečení. Vůbec si toho nevšímali, byli až příliš zaneprázdnění sami sebou. Rozepnula mu světlou košili, chtěla cítit jeho chladnou pokožku. Byl to docela oříšek; jeho nenechavé ruce jí neustále překáželi v rozepínání. Je to sen, tak to nebude tolik vadit. Pokrčila rameny a jednoduše zbylé knoflíky odtrhla. Postupovali stále do větší hloubky jezera. Angel na okamžik přerušil pevné objetí. Jeho přemožitelka nesouhlasně zabručela. Proč to vždycky musí utnout v nejlepším? Angel se nad její reakcí musel ušklíbnout; pokynul hlavou směrem k vodopádu.
„Tak to potom jo.“ Tvář se jí znova rozjasnila a spolu s ním začala plavat pod závoj padající vody. Tam se na něj znova vrhla.
„Počkej.“ Zarazil její nedočkavost. Vyzvedl dívčino drobné tělo a posadil na plochý kámen, vyčnívající z vody. Okouzleně pozorovala jeho ruce, jak zvedají ty její a přetahují přes ně přebytečné tričko. Začal jí líbat v dekoltu, pak níž… Ze spánku roztouženě zavzdychla.
„Buffy?“ ozvalo se odkudsi z dálky.
„Hmm?“ nezmohla se na delší odpověď. Dál se slastně protahovala a odmítala otevírat oči.
„Hej, Buffy!“ Hlasitý výkřik ji probudil.
„Co je?“ vyplašeně se trhnutím posadila. Rozespale se snažila rozpoznat osobu klečící před ní.
„Riley, co tu děláš?“ Konečně se vzpamatovala. Zděšeně si přitáhla přikrývku až ke krku. „Co tu sakra děláš?!“
Mladík se nechápavě otočil na dívku stojící u dveří.
„Willow?!“ Přemožitelka ze sebe vydrala překvapený výkřik. Zrzka provinile sklopila zrak. „Já jsem si myslela, že se s tebou něco děje. Že tě třeba posedl nějaký démon. Člověk nikdy neví. Když si nereagovala na mé volání a vydávala ty podivné zvuky, zpanikařila jsem a přivedla jeho.“ Dokončila svou obhajobu, rudá až do posledního vlasu na hlavě.
„Buffy, stalo se něco?“ Znova na ní starostlivě pohlédl. Měl o tuhle dívku zájem, i když si ho stále držela od těla.
„Všechno je v pořádku.“ S ironickým pohledem propalovala svou kamarádku, která stále zarputile civěla na své tenisky. „Jen jste mě probudili z hezkého snu. Tečka.“ Považovala to za uzavřené. Nikdo z přítomných se ale nechystal k odchodu.
„Haló, to tu na mě budete zírat celou noc?“
„Promiň, už jdu.“ Pochopil, že začíná být nadbytečný. Prošel energicky kolem zkoprnělé Willow a rychlým krokem opustil pokoj.
„Počkej! Riley!“ Buffy sebou prudce trhla. Vyskočila z postele a prolítla kolem zrzky jako neřízená střela. Otevřela dveře na chodbu. Vpravo nic, vlevo stejně vylidněno.
„Ach jo.“ S posmutnělou tváří se vrátila zpět do místnosti.
„Zlobíš se na mě?“ Pípla provinile kamarádka.
„To víš, že ne. Za co bych se měla zlobit? Že jsi měla o mě starost?“ shovívavě ji objala okolo ramen. „Pojďme raději spát. Zítra nás čeká perný den.“ Bez dalších řečí zalehly do svých postelí.
Uběhlo pět minut. Spánek se stále nedostavoval. Hodina, dvě… Buffy zoufale zírala do stropu. „To snad ne!“ Tiše zakňučela do polštáře. Venku začalo pomalu svítat…

Apaticky zírala na svůj sendvič. Celý den měla pokaženou náladu. Nejenže přišla o tak krásný sen, ještě se k tomu vůbec nevyspala.
„Je snad špatný?“ Oz ji upřeně pozoroval. V duchu stopoval čas, jak dlouho vydrží bez mrknutí oka hypnotizovat kousek salátu, vyčuhujícího z okoralé bagety.
„Je. Všechno je špatný.“ Sendvič nechala být sendvičem a unaveně složila hlavu do dlaní.
„Páni, to jsem netušil, že jídlo může mít tak deprimující účinky. Asi začnu s dietou.“ Se svým typickým klidem vyndal z brašny pěkně tučný hamburger. Buffy klesla hlava na desku stolu.
Na nádvoří se objevila Willow a začala se rozhlížet po okolních stolech. Když je konečně vyhledala, s veselým úsměvem došla k jejich stolu a přisedla si na volnou židli. „Copak řešíte?“
„Neblahé účinky americké popkultury.“ Naklonil se ke své přítelkyni, aby ji mohl dát na uvítanou pusu. Zrzka ho nadšeně objala. Po náležitém přivítání zaměřila svou pozornost i na okolní svět. Zrak jí padl na spící dívku.
„Co s ní je?“
„Relaxuje. Pečivo použila jako polštář. V Evropě to prý teď letí.“ Willow do něj pobaveně šťouchla.
„Hej, to není vtipný.“ Úšklebek na tváři ale vyvracel její slova. Sedla si vedle své kamarádky a něžně s ní zatřepala. „Buffy? Už je ráno. No, tedy odpoledne.“
„Ehh?“ nesrozumitelně zachraptěla. Viděla rozmazaně, proto ji dělalo menší problémy zaostřit zrak na osobu před sebou.
„Tak spi klidně dál.“ Lehce jí poplácala po zádech.
„Rušná noc?“ Oz klidně pozoroval dvojici před sebou. Ten by byl v pohodě, i kdyby okolo padaly trakaře, pomyslela si Will.
„Moc se nevyspala.“ Záměrně uhnula pohledem. Stále ji ještě trápilo svědomí. A jako výsledek jejího neuvážení je přítelčina ospalost.

Seděla na rozkvetlé louce. Letní paprsky hladily dívčinu tvář. Pozorovala dva nezbedné motýlky, jak vesele tancují ve vzduchu. Všude okolo voněl nespočet rozkvetlých květin, které tvořily pestrobarevný koberec, rozprostírající se do nekonečných koutů přírody. V dáli zpozorovala postavu. Musela se usmát; už předem tušila, kdo to je. Pomalý krokem se přibližoval. Připadalo jí to jako věčnost. Slunce ozařovalo jeho usmívající se tvář. Došel až k ní, v ruce držel malou kopretinu. Nahnul se k ní a láskyplně ji zastrčil za její ouško. Už to déle nevydržela, musela ho popadnout za ruku a svalit na zem. Začali se oba hlasitě smát, jak se převalovali na zelené trávě. Něžně se políbily. Nejdřív váhavě, vychutnávali si ten jedinečný okamžik. Potom hladověji, až se to málem zvrhlo ve vzájemné oblézání. Ruce měli pevně propletené a užívali si společných chvil. Nebýt toho vyrušení. Vedle nich se z ničeho nic objevila Willow. Dost nešikovně s nimi začala cloumat.
„Haló, Buffy! Prober se!“ Pár se od sebe překvapeně odtrhl.
„Will? Co to děláš?“ Naštvaně pohlédla na svou kamarádku. Otočila se zpět na Angela, ten však zmizel beze stopy. Zůstala po něm jen poválená tráva a pár polámaných lučních kvítí.
„Will? Co to děláš?“ rozmrzele se probudila. Copak si nikdy nemůže aspoň jeden sen užít až do konce?
„Omlouvám se, ale už je docela pozdě.“ Nešťastný obličej Will se objevil v jejím zorném poli.
„Pozdě je slabé slovo.“
Všimla si Oze, který na ni klidně shlížel a nenechal se nijak rozrušit.
„Oz má pravdu, už začalo zapadat slunce, začínala jsem mít strach.“ Zrzka se otočila na svého přítele, aby ho podpořila.
Buffy natočila hlavu směrem k západu. „Oh, ach tak.“ Nechápala, že mohla tak dlouho spát. Vždyť ten sen trval jen pár chvil. Nebo ne?
„Vím, že jsi v noci moc dobře nespala. A to díky mě.“ Buffy jí pohlédla přímo do očí.
„Will, nemusíš se mi omlouvat. To bych spíš měla já, že díky mě jste tu museli takovou dobu trčet. Pojďme radši odsud. Dnes asi nezvládnu jít na hlídku.“ Prohrábla si rukou vlasy. Narazila na drobnou květinku za uchem. „Co?“ nechápavě zírala na kytku v ruce.
„Tak jdeš nebo sis to rozmyslela a usteleš si rovnou na zemi?“ Opodál stojící Oz na ni pobaveně zavolal. Rukou jí naznačoval, ať si pospíší.
„Už jdu!“ Kvítí rychle schovala do kapsy a honem si pospíšila za vzdalujícími se kamarády.

Seděla se zkříženýma nohama na své posteli a zamyšleně žmoulala drobnou květinku mezi prsty. Převracela ji na všechny strany, jako by se snažila vrýt si do paměti její podobu, každý nepodstatný detail.
„Nepůjdeš dneska na hlídku?“ Willow vešla do pokoje a pohledem zakotvila na své přítelkyni.
„Hmm? Ne, asi ne.“ Neodtrhla zrak od rostliny a dál s ní kroutila před očima.
„Paráda, tak to se můžeme spolu učit!“ Se svým typickým zápalem rozhodila rukama jako by to byla ta nejúžasnější věc pod sluncem. Buffy protočila oči v sloup.
„Teď jsem dostala chuť nakopat zadek nějakému upírovi, díky Will, ty mě vždycky dokážeš navnadit.“ Energicky vyskočila na nohy a honem se snažila co nejvíc vzdálit od všeho, co připomínalo učení, tedy od Willow.

Procházela se mezi náhrobky a zamyšleně kopala do malého kamínku. Neodhadla svou sílu; kamínek odletěl několik metrů daleko. Vůbec to nezaregistrovala a dál pokračovala v chůzi. Usedla na nejbližší náhrobní desku a znova vytáhla z kapsy pomačkanou kytku. Jak dlouho na ní bude ještě zírat? Čekala snad, až se záhadně vypaří? Unikaly jí souvislosti - ty sny nebyly pouhým výplodem její bujné fantazie. Snažila se rozpomenout, jak to všechno vlastně začalo. Uplynul už týden od jeho první návštěvy.
Byla ve svém pokoji, nebo aspoň tak vypadal. Nebyla na koleji, ale doma. Hluboká noc rozprostírala svou širokou náruč za oknem otevřeným dokořán. Lehký vánek začal povlávat se záclonou a rozpohyboval její jemné křivky. Ležela v posteli a nemohla usnout, i když ve skutečnosti spala hlubokým spánkem. Uslyšela kroky, ani nevěděla proč, ale zavřela oči, jako by předem tušila jeho příchod. A opravdu. Otevřel dveře a pomalou chůzí obkroužil její postel. Za pevně sevřenými víčky cítila jeho rentgenující pohled. Se srdcem v krku váhavě otevřela oči. Těsně před jejím obličejem spatřila čokoládu. Nebo oříšky? Ne, temnou kávu. Dokázal se usmívat očima a ona to milovala.
Rukou ji něžně pohladil rozespalou tvář. Jedině on ji dokázal pouhým dotykem zcela vyvést z rovnováhy. Takovou dobu toužila po jeho pohlazení; od té doby co ji opustil, byla tělem bez duše. Cítila zklamání, v hloubi srdce věděla, že se zachoval správně. Nenáviděla správná rozhodnutí! Ty jsou vždycky nejtěžší… A teď tu byl. Sice jen ve snu, ale i za tyhle pouhé představy byla neskonale vděčná. Věděla, že od tohoto okamžiku se všechna ta nesnesitelná prázdnota začne zmenšovat, ale její království hluboko vnitru nikdy zcela nezanikne. Jeho laskavé pohlazení jí pomohlo znova nabýt ztracené rovnováhy, kterou v posledních týdnech zoufale postrádala.
Odhrnula přikrývku jako symbol pečlivě budované nepropustné skořápky, která měla chránit její citlivou duši před dalším zklamáním. Její oči byly plné očekávání; teď ji nesmí zklamat. Ne znova. Ani to neměl v úmyslu; s tajemným úsměvem vyslyšel její prosby. Postel se prohnula pod tíhou upírova těla. Opatrně se nad ní naklonil a motýlími polibky zahrnoval každý kousek její hebké pokožky. Buffy bezpečně uzavřela rozum do komůrky ve své mysli a nechala se unášet příjemnými pocity.

Ze vzpomínek jí vytrhlo zašustění spadaného listí. Vylekaně se ohlédla za sebe do křoví. Stoupla si do bojové pozice, kolík v ruce přichystán k okamžitému zneškodnění protivníka. Z houští vylezla shrbená mužská postava.
„Riley?“ Nepozorovaně schovala dřevěnou zbraň za svá záda. Stejně nenápadně se snažil zachovat i příchozí mladík. Trhaně se napřímil a překvapeně pohlédl na nečekanou společnost. „Buffy? Co tu prosím tě děláš?“
„Hledala jsem klidné místo na učení.“
Riley se zadíval na náhrobky, které je všude okolo obklopovaly. Povytáhl obočí. „Na hřbitově?“
„Ehm, jo. Je to ideální místo. Mrtví jsou většinu času zticha a to my vyhovuje.“ Křečovitě se usmála. Musela se honem otočit, aby měla možnost se konečně vzpamatovat a být schopná odpovědět aspoň jednou normálně. Mrtví jsou zticha? V duchu se zapitvořila nad svou poznámkou.
„Jo, to je vlastně logická odpověď.“ Riley si nervózně prohrábnul vlasy. Těkal očima z přešlapující Buffy na nápis ´Budeme vzpomínat´ na jednom obzvlášť starám náhrobním kameni. „A jak ti to jde?“
„Co mi jde?“ chvíli ji trvalo, než jeho slova doputovala do aktivnější části mozku, který jako naschvál protestoval proti všemu obyčejnému a nerad se loučil se vzpomínkami na příjemné sny. „Jo, škola!“ Vykřikla o něco hlasitěji, než měla v úmyslu. Rozpačitě se začervenala. „Zatím docela fajn.“ Nevěděla co s rukama. V jedné pevně svírala kolík ukrytý za zády a s druhou nemotorně šermovala ve vzduchu, jak se snažila zachránit trapnou situaci.
„Tak to je dobře.“ Mladík nevěděl, co má říct. Stále byl vykolejený z toho, že uprostřed noci narazil na tuhle sice trochu podivnou, ale pohlednou blondýnku, pro kterou měl slabost. Dokonce k ní choval nějaké city, ale stále si je nechtěl připustit. „Tak se tu dál uč.“ Všimnul si, že nemá sebou žádné knihy ani poznámky. Rozhodl se raději neklást zbytečné otázky; musí pokračovat dál. Zatímco se s ní tady vybavuje, ztratil spoustu drahocenného času. „Budu už muset jít. Přeji dobrou noc a ať tě příliš nevyrušují.“ Mile se na ni usmál.
„Kdo?“ Mírně se zamračila, jak si snažila urovnat v hlavě jejich předchozí rozhovor.
„No, ti mrtví, ne?“ Pokynul hlavou k nejbližšímu hrobu. Naposledy jí věnoval úsměv a s nečekanou hbitostí zmizel v hustém křoví.
„Mě by to zas až tak moc nevadilo.“ Tiše si povzdechla. Tahle noc byla mizerná, nemohla ani jednomu upírovi dát pořádnou nakládačku. „Jsou to zbabělci.“ Pokrčila rameny a znuděně opustila hřbitov.

Potichu otevřela dveře a jako myška vklouzla dovnitř. Místnost naplňovalo pravidelné pochrupování mladé čarodějky. Usnula s knížkou položenou na břichu, když už nebyla schopná déle udržet oči otevřené. Buffy se mírně usmála. Přešla k posteli, na které její kamarádka spala v dosti nepohodlné pozici. Opatrně odsunula její ruku, která láskyplně objímala děsivě tlustou bichli. Podařilo se jí knížku vzít a položit na noční stolek. Willow ze spánku slabě zamručela. Buffy nahradila objemnou knížku, která doposud sloužila jako nedostačující přikrývka, skutečnou dekou a poté unaveně dosedla na svou postel. Chvíli nepřítomně pozorovala červená světýlka, odrážející se v měsíčním světle od dívčiných vlasů. Stále nedokázala přestat myslet na ty své podivné sny. Nemohla přijít na rozumné vysvětlení, proč se jí začaly zdát. A ještě k tomu ta kopretina - tohle nebylo normální. Zatřepala hlavou; musí si dát sprchu a nabrat nové síly.
Pustila kohoutek a nechala po sobě stékat příjemně teplý proud vody. Cítila, jak voda odplavuje všechny její starosti. Slastně zavřela oči, ani si nevšimla nenadálé změny.
Spokojeně otevřela oči. Všude okolo plápolaly čajové svíčky; byly jich desítky, dokonale navazovaly romantickou atmosféru v prostorné koupelně. Ležela ve vaně, naplněnou až po okraj voňavou vodou. Hladina byla pokryta okvětními lístky rudých růží. K dokonalosti scházelo jediné.
„Dáš si ještě šampaňská, zlato?“ Buffy spokojeně zapředla jako kočka a s pocitem úplného bezpečí se rozvalovala v náruči milovaného muže. Ruce měl obtočené kolem jejího pasu a hlavu opřenou o tu její.
„Ty mě rozmazluješ.“ Potěšeně přikývla a smyslně si ukousla z nabízené jahody. „Je tohle sen?“ Mírně se naklonila, aby mu mohla pohlédnout do obličeje.
„Jen sny mohou být dokonalé.“ Tvář mu rozjasnil odzbrojující úsměv. Pevně ji držel v náručí, zatímco ona zamilovaně hleděla do jeho očí. Nemohla se na něj vynadívat. Tak už mě polib, pomyslela si zoufale. Musel ji číst myšlenky; okamžitě jí něžně políbil na rty.
„Že ti to ale trvalo.“ Nemohla si odpustit drzou poznámku.
„Ty jedna nevděčnice!“ Začal se pobaveně smát a rozhodl se jí ztrestat dalším polibkem. Buffy se celá otočila, aby mu mohla být tváří v tvář. Ruce položila kolem jeho krku a roztouženě se s ním začal vášnivě líbat. V hlavě se jí začal ozývat protivný hlásek: Co to děláš? Tohle není normální… Buffy záměrně tyhle myšlenky ignorovala a dál setrvávala ve vášnivém objetí. Něco je špatně. Takhle to nemá být. Svědomí bylo čím dál tím víc otravnější. Už to nesnesla. „Ne!“ zakřičela naštvaně. Ozýval se jen zvuk padající vody. Rozechvěle otevřela oči; byla zpátky ve školních sprchách na koleji. Vypnula kohoutek a vyšla ven ze sprchy. Cítila se ještě víc unavenější než před tím. Opřela se o okraj umyvadla a zadívala se na svůj odraz. Zaklonila hlavu a s přimhouřenýma očima se zadívala na strop. Už jí to začínalo přerůstat přes hlavu; sny to byly určitě krásné, ale nic se neděje bezdůvodně, v tom už měla bohaté zkušenosti. Znova pohlédla do zrcadla. Vylekaně vykřikla. V odraze za sebou spatřila stát Angela. Urychleně se otočila, umývárna byla však liduprázdná. Tak počkat - odkdy má upír odraz v zrcadle?
„Tak tohle by už stačilo.“ Řekla rozhodně a začala okamžitě jednat.


POKRAČOVANIE NABUDÚCE