Utrpení mladého Liama


Popis poviedky : Roku 1727 v Galway, v Irsku, se do poměrně bohaté rodiny narodil malý Liam. Ze vzdorovitého chlapce se postupem času stává mladý rebel, který nevynechá žádnou příležitost pořádně rozčílit svého necitlivého otce.

10 let (1737)


Seděl na větvi, vysoko v koruně stromu, bezpečně ukryt před nežádoucími pohledy. Cítil se svobodně, když nemusel trávit čas na zemi s ostatními dětmi, které podle jeho názoru byly příliš obyčejné a nudné. Zasněně pozoroval západ slunce, jak lenivými kroky putuje k pahorkům irského pohoří. Byla to krásná země, ale příliš malá pro jeho sny.
,,Liame!“ ztichlou krajinou se rozlehlo rozhořčené volání respekt budícího barytonu. Z nejvyšších větví vyplašeně vzlétlo malé hejno drobných ptáčků. Zamávali párkrát křídly a už se nenávratně vzdalovali pryč od malého chlapce. Smutně pozoroval malé tečky stoupající čím dál tím výš na oblohu. Jak rád by stejně tak snadno mohl odtud odletět, jako svobodné ptáče bez předurčeného osudu. Jít ve stopách svého otce, kterému na tom až příliš záleželo.
,,Liame!“ krajinou se znova rozlehla hlasitá ozvěna. Poslední znepokojivé dozvuky utichly; už musí jít. Chlapec naposledy pohlédl na žhnoucí kouli, která se téměř dotýkala vrcholků nedalekých kopců. Opatrně začal slézat po kmeni dolů. Tenhle strom byl pro něj útočiště, když se chtěl schovat před vším a přede všemi. Dneska tomu nebylo jinak. Předem se smířil s výpraskem, který ho určitě nemine. Ve škole se popral s tím protivným klukem, který si dovolil ho nazvat srabem. Nemohl to nechat jen tak být; musel si to s ním vyřídit, aby jeho čest neutrpěla nějakých významných trhlin. Výsledkem souboje byla roztržená nová vesta, kterou Liam dostal od svého otce k narozeninám. Samozřejmě že ve rvačce měl navrch a snadno zvítězil, to ale asi nebude dostačující omluva za rozbitý nos syna místního lichváře. Bude muset nést následky. Šouravými kroky se vydal zpátky k domovu, ve kterém se již rozsvítilo; pozdní odpoledne se přehouplo k večeru. Vzdorovitě kopal do každého kamene, který mu přišel do cesty a vybíjel si tak svůj vztek, který nebude moci dát před otcem najevo. Bude zase muset pokorně nechat na sebe řvát jak na malého hajzlíka; dostane jako obvykle výprask, po kterém si týden nebude pohodlně sednout; a také si vyslechne již tradiční řeč, jak hluboce svého otce zklamal. Tiše si povzdechl, když konečně došel až přede dveře.
,,Kdes byl, ty kluku jeden?“ ve dveřích se objevila tvář ustarané matky. Bolelo ho, když ji viděl takhle vystrašenou. Nikdy se jí za to však neomluvil. Byl pořád malé dítě – bez rozumu, jak mu otec nezapomněl nejmíň třikrát do týdne připomenout.
,,Venku.“ Sklopil oči a bez dalších řečí vešel dovnitř.
,,Jak to zas vypadáš?“ matka si ho bedlivě prohlížela ze všech stran. Plno šrámů a modřin. Slabě zalapala po dechu, když si všimla roztrženého místa na chlapcově vestě. Rukou si překryla ústa a ustaraně se ohlédla za sebe do místnosti, kde její muž nevrle seděl u rodinného krbu. ,,Tohle je zlé, víš to?“ Neměla srdce ho kárat; věděla, že bude dostatečně potrestán svým otcem.
,,Ano.“ Odpověděl dutě a pokrčil rameny. Chtěl to mít už za sebou a nehodlal se schovávat někde v koutě. Beze strachu vykročil do pokoje. Vysoký muž seděl v rozložitém křesle a byl zcela ponořen do četby objemné knihy. Příchod svého syna nezaregistroval, nebo spíše ho záměrně ignoroval. Liam se zastavil několik metrů od křesla a chvíli se rozhodoval, zda má počkat na jeho slova nebo raději nepokoušet jeho špatnou náladu a rovnou pozdravit.
,,Dobrý večer, otče.“ Začal strojeně. Bez známky emocí pozoroval zvedající se vysokou postavu. Muž nejdříve položil knihu na stůl; aniž by okem zavadil o svého syna, zvedl se z křesla a zády k němu otočený, přešel místnost k protější stěně. Na ní byli vystaveny nejrůznější modely zbraní, především kordy a meče. Pečoval o ty kusy železa s mnohem větší láskou, než kterou kdy projevil vůči svému potomkovi. Rukou přejížděl po ostré hraně jedné sečné zbraně. Konečně prolomil vtíravé ticho, až sebou Liam polekaně škubnul.
,,Jsi mi jen pro ostudu.“ Stále k němu stál otočen zády. Jeho tichý šepot byl mnohem znepokojující, než kdyby na něj řval nadávky. Chlapec tuhle část nesnášel; vždycky dostal strach, ačkoliv věděl co bude následovat.
,,Můžeš mi vysvětlit, cos to zas prováděl?“ Pomalu se na něj otočil, v očích se mu zablýsklo. Potlačoval hněv, který se dral nezadržitelně na povrch. V ruce se mu objevila rákoska, se kterou nebezpečně poplácával levou dlaň.
,,Provokoval mě.“ Tupě zíral do země; čekal na výbuch hněvu. Otec se zatím statečně držel a vztek držel na uzdě.
,,Tak provokoval, jo?“ Jízlivě se ušklíbl. Přimhouřil oči a sledoval bedlivě synův obličej, jestli narazí aspoň na nějaký náznak lítosti. K jeho nevoli malý chlapec působil zcela lhostejně.
,,Dívej se mi do očí, když s tebou mluvím!“ Zakřičel na něj, až Liam polekaně nadskočil. Odhodlal se mu zpříma podívat do té nemilosrdné tváře. ,,Ano.“ Nechtěl se zdržovat nějakým vysvětlováním; výsledek by byl stejný i bez jeho snažení. Muži přetekl pohár trpělivosti a bez dalšího odkládání napřáhl pevný prut. Svištiví zvuk ostře prořízl vzduch a přesně mířenou ranou přistál na dětském tělíčku.
Matka tiše zanaříkala, když se z pokoje ozvalo bolestivé vyjeknutí jejího syna. Nechtěl plakat; ale nikdy nedokázal slzám poručit. Jak moc svého otce za to nesnášel.

Měl menší potíže se dostat na své oblíbené místo v koruně staletého stromu; po bolestivém výstupu se mohl konečně schovat v bezpečné náruči šumících listů ve větru. Proč musí být vždycky potrestaný? Ať už udělá cokoliv, je to vždycky špatně. Naštvaně utrhl malý lísteček, který se protivně třepotal v lehkém letním větříku. Začal si na něm vybíjet zlost. Z lístečku za chvilku zbyly jen malé kousíčky rozcupované zeleně. Moc mu to nepomohlo; znechuceně upustil rozkouskovaný list a nechal ho spadnout dolů. Pozoroval, jak se jednotlivé kousky nemotorně řítí na travnatou zem. Lístky už dávno dopadli, ale on stále upíral zrak na místo, kde ještě před malým okamžikem vesele rostl mladý list, než ho násilně utrhl a zlikvidoval.
Ničit je mnohem snazší nežli něco pracně budovat. Z myšlenek ho vytrhl posměšný hlas, který se ozýval pár metrů pod ním.
,,Prej si dostal pořádně nasekáno?“ Mezi větvemi rozpoznal arogantní úšklebek lichvářova syna, jak si samolibě vykračuje po jejich pozemku. Ten zmetek!
Liam se snažil ignorovat posměšné poznámky na jeho adresu. Tupě zíral na jasně modrou oblohu a doufal, že ten spratek brzy zmizí, když si ho nebude vůbec všímat.
,,Doufám, že to bolí hodně. Když má někdo namyšlený kecy, musí se mu shodit hřebínek, že?“ Protivné narážky byli jak jed, které se Liamovi nezadržitelně dostával pod kůži. Byl temperamentní povahy. V důsledku toho se dostával až příliš často do problémů. Ale když si z něj někdo snažil utahovat, musel ho přivést do patřičných mezí. Bral to jako svou povinnost.
,,Šel ses pak vyplakat k mamince? Aby ti pofoukala krvavé šrámy? Srábku…“ Byl si dokonale jistý, že mu nic nehrozí; že si na něj už netroufne. Dokonce byl o tři roky starší, než Liam, proto si užíval každé narážky, kterou mohl vyslovit z bezpečí pevné půdy pod nohama. Zmýlil se; Liam nehodlal déle snášet jeho sebejistotu. Naučenými pohyby během chvilky sešplhal z vysokého stromu na zem a se zlověstným zablýsknutím v očích se vrhl na svého nenáviděného protivníka. Prudce ho srazil k zemi a začal se s ním převalovat po zemi. Snažil se mu uštědřit co nejvíce ran, především do obličeje, aby už déle nemusel snášet jeho pokrytecký výraz, který s oblibou nasazoval, kdykoliv malého Liama potkal. Nikdo ho nebude urážet. Nikdo.


***


14 let (1741)

,,Proč jsme tě raději neutopili? Jsi hanbou naší rodiny. Zmiz mi z očí nebo za sebe neručím!“ Otec začínal brunátnět. Liam vycítil možnost utéct blížícímu se výprasku. Neváhal proto ani vteřinu a okamžitě zdrhal otevřenými dveřmi pryč. Byl docela překvapen, že z toho vyvázl poměrně snadno. I když vlastně den ještě neskončil; až se večer vrátí domů, může na něj otec čekat již přichystán. Tentokrát za to jak mu otec nezapomněl nejmíň třikrát do týdne připomenout opravdu nemohl. No, nebo aspoň z poloviny ne. Chlapcovi se hlavou honily myšlenky na události z uplynulého týdne. Konečně si našel pořádné přátele, se kterými si dokonale rozuměl a necítil se tak odstrčeně od okolního světa. Přesněji řečeno z otcova světa, v kterém se cítil jak vetřelec, který musí být neustále kárán jen za to, že vůbec dýchá. Ale teď si mohl konečně vynahradit otcův nezájem. Dal se dohromady s partou kluků, většinou z finančně zajištěných rodin, kteří stejně jako on vedli soukromou válku proti zažitým měšťáckým pravidlům. Trávil s nimi většinu času vymýšlením nejrůznějších legrácek a rošťáren. Čím víc jejich zábava odporovala zvykům slušně vychovaných mladých gentlemanů, tím líp. Zrovna před pár dny házeli kameny do výlohy místního vetešnictví, které patřilo neoblíbenému starému obchodníkovi. Naneštěstí je uviděl a poznal. Neváhal a musel je okamžitě nahlásit rodičům, aby neunikli výprasku. Jediné štěstí pro Liama bylo, že otec s ním zrovna neměl v té době příliš přátelské vztahy, a tak ani nepovažoval za nutné ho trestat. Výlohu nijak výrazně nepoškodili; možná pár škrábanců a rýh. To bylo všechno, navíc celkový dojem z celého krámku působil natolik ošuntěle, že by se těžko dokazovala nějaká škoda. Liam, ponořen do svých myšlenek, bezcílně bloumal pošmurnými ulicemi. Neustále kopal do kamínku, který se odkutálel několik metrů dál, kde zůstal poslušně ležet, než ho chlapec znova neodkopl. Tupě zíral do země a cestě před sebou nevěnoval sebemenší pozornost. Najednou narazil do drobné postavy stojící na konci chodníku. Při nárazu sebou postava nebezpečně zakymácela, div že neupadla rovnou na zem do bahna.
,,Promiňte!“ začal roztržitě. ,,Moc se Vám omlouvám…“ pozvedl zrak a až teprve teď si prohlédl toho nešťastníka, kterého málem srazil k zemi. Pohledem se střetl s krásně smaragdovýma očima, které nikdy před tím neviděl. Byly nádherné, ona byla nádherná. Vyjeveně hleděl na mladou dívku stojící před ním. Teď mi pořádně vynadá. Uvědomil si, že na ní zírá s pootevřenou pusou. Rychle ji zavřel, aby si ještě o něm nepomyslela, jaký je neslušný hulvát.
Dívka se tvářila překvapeně, v prostých ale slušivých šatech vypadala jak princezna. Chvíli bylo trapné ticho, během kterého se vzájemně prohlíželi. Konečně se na něj usmála. Ne, přímo vyprskla smíchy.
,,Jé, to je přeci v pohodě, kámo.“ Bratrsky do něj šťouchla.
,,Eh?“ Liam byl v šoku. V životě se nesetkal s dívkou, která by se jí podobala. Přicházel jen do styku se slušně vychovanými dámami z urozených rodin. Už tehdy je nemohl ani vystát.
,,Přestaň tak zírat.“ Luskla mu prsty před očima. ,,Nebo jsi němej?“ povytáhla tázavě obočí a dala ruce v bok. Vypadala jak panenka, ale chování měla jak venkovský kluk. Světlé vlasy lemovaly opálené tváře, dlouhé řasy na něj nezbedně pomrkávaly a ladné křivky jejího těla v něm vzbuzovaly představy, které doposud pečlivě ukrýval v nejhlubším koutu mysli.
,,Já, já…“ začal koktat, když si uvědomil, jak moc hloupě musí vypadat. ,,Ještě jednou se omlouvám. Nekoukal jsem na cestu a…“
,,Napálils to do mě. Jo.“ Pokývala hlavou, až se jemné prameny vlasů roztančily vzduchem. Zřejmě jí vůbec nevadila ta nenadálá srážka. Dokonce vypadala, že si jeho přítomnosti užívá.
,,Jak se jmenuješ?“ se zájmem si ho prohlížela. Vypadala starší než on; mohlo jí už být osmnáct nebo devatenáct. Proto ho upřímně překvapilo, že se s ním vůbec baví.
,,Ehh…“ zkusil promluvit. Jako naschvál se nemohl přemoci k smysluplné větě. Jakákoliv jiná dívka by se mu už vysmála do tváře. Ona ne, trpělivě se usmívala; dokonce na něj i mrkla. Ona na mě mrkla? ,,Liam. Jmenuji se Liam.“ S úlevou ze sebe konečně dostal tak jednoduchou odpověď, která se mu v ten okamžik zdála neuvěřitelně obtížnou.
,,Fajn jméno. Já jsem Elisha.“ Popadla chlapce, zcela vyvedeného z míry, za ruku a začala ho odvádět pryč.
,,Docela se mi líbí. Nechceš mě jít doprovodit?“ aniž by mu dala možnost odpovědět, pokračovala energicky v monologu dál. Liam byl natolik šokován a zároveň potěšen z její přítomnosti, že mu její výřečnost nevadila. Dokonce byl za ní rád. Aspoň se vyhnul dalšímu trapnému chrčení, vzdáleně připomínající lidskou řeč.
,,Bydlíš daleko? Nechtěl bys jít kousek se mnou?“ se zvláštním výrazem na něj pohlédla. ,,Kolik ti vůbec je, Laimo?“ Naklonila tázavě hlavu na stranu a přimhouřenýma očima si ho přeměřovala.
,,Liam, jmenuji se Li-“ zkusil jí chabě opravit.
,,Ale to je vlastně jedno. Dneska nechci vidět už žádného úlisného dědka.“ Zakroutila spěšně hlavou a jeho připomínku přešla bez povšimnutí. Stále ho táhla za ruku; pomalu to vypadalo jako by sestra vzala svého mladšího retardovaného bratra na vycházku. To si začínal uvědomovat i Liam. Rozhodným gestem se vysmekl z pevného sevření její dlaně a zastavil se na místě.
,,Počkej chvíli. Já… já nechápu… kam to vlastně jdeme?“
,,Myslela jsem, že hledáš společnost.“ Pokrčila omluvně rameny. Vrátila se zpět o několik kroků k němu. ,,To přeci mazánci jako ty hledají, ne?“ s předstíranou pečlivostí začala oprašovat jeho ramena.
,,Cože? Co tím myslíš?“ Překvapením mu poklesla čelist a dál na ní zíral jako na přízrak. Elisha vypadala, že se dá znova do smíchu. Když se ale na ní dál díval tím nevinným pohledem anděla, který ji okamžitě okouzlil, zvážněla. ,,Ty to opravdu nechápeš, hezounku?“
Liam zakroutil odmítavě hlavou. Elisha si dlouze povzdechla. Proč musím mít takový pech? Protočila znaveně oči v sloup. Venku se už připozdívalo; lidé začali rozsvěcovat pouliční lampy. Mihotavé světlo dopadlo na chlapcovu tvář. Nevěděl co říct, raději čekal na její další slova. Vypadala, že o něčem usilovně přemýšlí.
,,Jsi bohatej, že jo?“ vypálila na něj nečekaně. Jindy by ho tahle otázka urazila, jenže teď by strpěl i nadávky; když by je říkal tenhle anděl, nebyl schopen racionálně myslet.
,,No, tak nějak.“ Slabě se ušklíbl. Nervózně se poškrábal na hlavě; stále nemohl přijít na jednotlivé souvislosti jejich téměř rozhovoru.
,,Líbíš se mi, takže to je pro tebe výhoda.“ Zhodnotila ho od hlavy až k patě.
,,Promiň, stále nechápu…“ pokusil se znova o další chabou námitku. Jeho slova však okamžitě utnula, když ho bez varování políbila.
,,Heh?“ S Liamem se zatočil svět. Zrovna ho políbila úplně cizí holka, která byla navíc o několik let starší než on.
,,Investice.“ Roztomile na něj zamrkala. ,,Brzy to pochopíš, zlato.“ Opět vzala jeho dlaň do té své, tentokrát však o poznání něžněji. Pomalými kroky ho odváděla za doprovodu soumraku do míst, kde pozná svět. Nikdy by nevěřil, že je tak snadné okouzlit dívčí srdce. Nebo se jím nechat pobláznit. Elisha sice byla prostitutka, což si Liam brzy poté uvědomil; ale ona se s ním scházela jednoduše proto, že toužila být s někým, kdo by se jí nehnusil. A neplatil jí za její přítomnost. Chtěla si aspoň na chvíli připadat jako obyčejné děvče. Stali se podivnými přáteli, kteří se spolu příležitostně vyspí. Vlastně na tehdejší dobu nic neobvyklého. S Elishou přišla i další láska; Liam se svou partou objevil kouzlo irských hospod. S otcem nemohl déle vydržet v jedné místnosti a tak stále více častěji začal navštěvovat domy plné veselí a zpěvu. Ale především piva.

,,Zazpívej nám něco, Liame!“ zakřičel do všeobecného halasu, který panoval v místní taverně, jeho blízký přítel, který měj stejně jako Liam pořádně napito.
,,Kašlu ti na zpěv. Zazpívej něco ty, když po tom tak toužíš!“ hlasitě škytl, když položil poloprázdný džbán zpět na stůl. ,,Já tu oslavuji.“ Ukázal naproti sedícího zrzka, který se připitoměle usmíval.
,,Oh, ano, vážení! Z velectěného sira Liama bude ctihodný bratr!“ Vyprskl smíchy onen mládenec.
,,To chce přípitek““ ozval se další opilý hlas.
,,Ano!“ nadšeně přitakal jiný člen jejich party.
,,Na mou těhotnou a ctihodnou“ začal odpočítávat na prstech mezi jednotlivými loky, ,,a šlechetnou… matku!“ Naráz vyprázdnil zbytek obsahu svého hrnku a s vážnou tváří pozvedl číši do vzduchu. ,,A taky na mého dokonalého otce, který…“ přimhouřenýma očima zamžoural k východu, kde do otevřených dveří vešla vysoká postava, následována jediným služebníkem.
,,Otče?“ s chichotem sledoval jeho rozčilenou tvář, která během několika málo vteřin vystřídala celou paletu všech odstínů šedi. Rychlými kroky přešel až k odlehlému stolu v koutu hostince, u kterého seděla celá rozjařená partička mladých chlapců.
,,Ty jeden…“ začal rozzuřeně prskat.
,,Ne jeden, nás je tu víc, že jo?“ přihlouple se ušklíbl na své společníky, kteří mu dali zapravdu halasnými pokřiky.
,,Jak se vůbec opovažuješ…“ z očí mu sršely blesky. Při pohledu do jeho rozzuřené tváře si Liam začal pomalu uvědomovat situaci, ve které se ocitl. Nikdy předtím se takhle neopil. Vlastně to bylo poprvé, co spolu se svou partou navštívil tenhle lokál. Nechal se přemluvit, že očekávaná událost, narození dalšího přírůstku do jejich rodiny, je třeba pořádně oslavit. Zapomněl ale na všudypřítomné všetečné oči a uši místních patolízalů, kteří nevynechají jedinou příležitost si pořádně na něj zažalovat a zavděčit se jeho bohatému otci.
,,Otče?“ ozval se znova; tentokrát mnohem více pokornějším hlasem. Nevydržel jeho znechucený pohled a raději zahanbeně sklopil oči. Za zátylkem ucítil tupý náraz, kdy mužská ruka dopadla k výchovné ráně. Mladíkova hlava se mírně zakymácela, ale omamný opar alkoholu utlumil bolest.
Celý hostinec utichl a bavil se rodinným výstupem, kterým jim byl nabídnut. Hosté se k sobě nakláněli a šeptali si výsměšné poznámky.
,,Místo toho, aby byl poslušně nablízku své matce, se tu…“ hledal správná slova, která by vyjádřila jeho hluboké zklamání. Napřáhl se znova rukou, pod kterou se Liam bázlivě přikrčil. Zarazil se. Na svých zádech cítil pohledy všech přítomných. ,,Tohle si ještě vypiješ!“ zasyčel na něj výhružně. Mladík si zřejmě jeho špatně vyložil jeho slova a už se natahoval po prázdném džbánu, aby vyplnil jeho přání.
,,Zmetku jeden.“ Na víc se nezmohl. Chytnul ho pevně za límec a hrubou silou ho vytáhl na nohy. ,,Seber se a mazej domů!“ začal do něj nešetrně postrkovat směrem k východu. Pobavených úšklebků si záměrně nevšímal. ,,Vyřídím si to s tebou později.“ Stačil mu ještě zlostně zašeptat do ucha, než se ocitli na čerstvém nočním vánku.

Otevřel rozespale oči. Okamžitě ho oslepilo prudké sluneční světlo, které mezitím stačilo vystoupat vysoko nad obzor. Hřejivé paprsky zaplavovaly menší místnost, která sloužila jako jeho pokoj.
,,Zatraceně.“ Bolestivě se zašklebil; rukou se chytl za hlavu a oční víčka pevně sevřel před tím nenadálým přívalem světla. Začínal střízlivět. V mysli se mu postupně začaly vybavovat jednotlivé obrazy na předešlou noc. Byl jsem u Elishy, pak jsem potkal přátele… hospoda… pak další… zakroutil nechápavě hlavou; přišlo mu to jako by to ani nemohly být jeho vzpomínky. Nějaká oslava… otec… spousta piva… Počkat! Liam vyděšeně otevřel oči. Začal pohledem těkat po místnosti. ,,Tohle je fakt průser.“ Mátožně se vyhrabal z postele. jediné, na co byl schopen soustavně myslet, byl rozzuřený obličej svého otce. Chytnul se znova bolestivě za hlavu. Vzpomněl si i na to, proč se vůbec nechal vylákat na ten výlet po všech možných putykách. ,,Matka.“ Jediné slovo vyslovil tak provinile, až ho bodlo u srdce. Nebyl s ní, když ho potřebovala. Jak mu to jeho stav dovolil, vyřítil se co nejrychleji ven ze dveří. Nemusel se zdržovat oblékáním – usnul přesně v tom, v čem včera prohýřil celou noc. Uháněl dlouhou chodbou k pokoji své matky. Udýchaně se zarazil před jejími dveřmi. Trhaně oddechoval a snažil se uklidnit. Za zavřenými dveřmi uslyšel spokojené pobrukování; zřejmě mu zpívala ukolébavku. Zlehka zaklepal a opatrně nakouknul dovnitř. V rozložité posteli s nebesy spokojeně ležela vyčerpaná žena po porodu. S nevýslovnou radostí ve tváři shlížela na malý uzlíček, který bezpečně ochraňovala ve svém náručí. Pozvedla na okamžik hlavu, aby se mohla podívat na nově příchozího. S úsměvem na rtech němě vyzvala svého syna, by potichu přešel k nim. Liam zavřel opatrně za sebou dveře a váhavými kroky přešel k okraji postele.
,,Seznam se se svou sestřičkou, Liame.“ Zašeptala slabě. Stále neměla dostatek energie, kterou vypotřebovala během náročné noci. Chlapec spolkl všechny výčitky, když spatřil její utrápenou tvář a raději se zadíval na malého tvorečka, spokojeně oddechujícího v mámině náručí.
,,Jak se jmenuje?“ Zeptal se co nejtišeji.
,,Catherina. Chceš si jí pochovat?“ Mírně se napřímila,a by mu mohla bezpečně předat své dítě. Liam s obavami převzal co nejopatrněji do náruče svou malou sestřičku.
,,Ahoj Cathy.“ Nadšeně se na ní usmíval. Prstem jí něžně pohladil po drobné tvářičce. Děťátko spokojeně ze spánku zamlaskalo. Ještě chvíli se na ní spolu s matkou dívali jako na zázrak.
,,Nechám tě odpočívat.“ Vrátil zpět dítě do náruče pyšné matky. Políbil ji na čelo a s posledním ohlédnutím na šťastnou rodinu vyšel ze dveří.
,,Konečně se nám milost pán vzbudil, co?“ Mužská ruka ho hrubě čapla za zátylek. ,,S tebou jsem ještě neskončil.“ Výhružně na něj zavrčel a začal ho nekompromisně táhnout co nejdál ode dveří. Liam byla natolik v šoku z nenadálého výpadu, že nebyl schopen jakéhokoliv odporu a jako hadrová panenka se nechal poslušně dostrkat do otcovi kanceláře.
Znova do chlapce strčil takovou silou, až se Liam bezmocně svalil na zem. S hrůzou v očích sledoval přibližující se postavu, která se s nezdravou pomstychtivostí napřahovala k výchovnému pohlavku. Pak přišla na řadu i otcova oblíbená rákoska, která chlapce strašila ve snech ještě několik příštích let.


***

17 let (1744)

Prohlížel se otráveně v zrcadle. Byl donucen se zúčastnit dalšího večírku, na kterém budou všichni přítomní hosté patolízalsky oslavovat úspěchy jeho otce. Už teď se děsil z představy dalšího nudně zabitého večera, během kterého se bude muset křečovitě usmívat na každou neupřímnou tvář. A navíc v těch nových šatech si připadal jak totální pitomec.
,,Liamee.“ Ve dveřích se objevila drobná kučeravá hlavička.
,,Cathy, co tu děláš?“ obořil se na ní naoko káravě, avšak v očích mu hrály pobavené jiskřičky. Jeho malá sestřička byla jedinou radostí, která ho držela v rodinném sídle. Nebýt jí, tak už by zřejmě dávno utekl do světa. V hloubi duše jí však záviděl; okamžitě se stala miláčkem rodiny a otec se jí věnoval každou volnou chvilku. Dával jí všechno, co kdy Liamovi odpíral – především otcovskou lásku.
Zatřepal rázně hlavou; nesmí na to myslet, jinak by zahořkl ještě víc. A Cathy za to všechno vlastně ani nemohla. S úsměvem jí pohladil po jemných vlasech. Aniž by vnímal její zvídavé žvatlání, zamyšleně se zahleděl zpátky na svůj odraz v zrcadle.
,,Kašlu na něj.“ Řekl si pro sebe polohlasně. Rozhodl se; půjde nejdřív za svou partou. Potřeboval nutně zvednout náladu. Z úvah ho vytrhlo jemné zatahání za lem kabátu. Překvapeně pohlédl dolů. ,,Cathy.“ Málem na ní zapomněl. Malé děvčátko se zvědavým kukučem dožadovalo pozornosti. ,,Se mnou jít nemůžeš.“ Mluvil k ní, jako by m snad mohla rozumět. Kleknul si před ní a začal jí upravovat límeček u šatiček. Bylo jí teprve něco málo přes tři roky a už z ní vychovávali porcelánovou panenku s vybranými způsoby a chováním. Tedy se vším, co se jeho rodičům nepodařilo na něm. Liam mírně zatřepal hlavou – už zase se do jeho srdce snažila vloudit žárlivost. Pokaždé když ale pohlédl do té zářivé tvářičky, všechny chmury neprodleně opouštěli jeho mysl.
,,Pojď. Půjdeme za maminkou. Určitě tě už shání.“ Vzal ji za drobnou ručku a odváděl ji pryž ze svého pokoje. Prošli kolem otcovi pracovny; Liama upoutaly otevřené dveře do prázdné místnosti. V mysli mu začaly vyskakovat nejrůznější nápady, jak toho náležitě využít. Pokračoval dál v cestě, aby mohl co nejrychleji předat sestru do opatrovnictví chůvy, která si na okamžik dovolila usnout. Znuděně mávl rukou nad jejími kajícnými omluvami a ihned se vydal zpět k nestřežené pracovně. Nakoukl opatrně dovnitř – nikde nikdo. Neomylně zamířil k starožitné skříni, ve které si otec schraňoval nejrůznější cennosti. Chlapcova zvědavost a drzost byla silnější nežli strach z možných následků. Do oka mu okamžitě padla vyřezávaná truhlička, vykládaná barevným sklem. Chtivě odklopil víko, pod kterým se skrývalo nespočet blyštivých jisker odrážejících se od nádherných šperků. Liam nevěděl jak - a už v ruce třímal nádhernou trofej v podobě perlového náhrdelníku.
,,K čemu by mu to asi tak bylo?“ pošeptal si pro sebe polohlasně, když bez jakýchkoli výčitek zastrkoval kus šperku do kapsy. Elishe bude slušet mnohem víc nežli jemu…
Uslyšel vzdálené kroky; polekaně se ohlédl za sebe. Nesmí ztrácet čas… bez dalších zbytečných okolků popadl menší váček zlata a spěšně zabouchl otcovu skříň.
Opatrně se rozhlédl na všechny strany, než opustil pracovnu. S divoce tlukoucím srdcem doběhl zpátky do pokoje a s pečlivostí ukryl perly pod svou matraci. Chvíli zaraženě postával na místě a hleděl na ustlanou postel. Nehodlal se však utápět ve výčitkách – aspoň ne dnes. Když bude muset trpět několik nesnesitelných hodin na tom tyátru, musí se na to nejdřív posilnit.
Dnes přeci jen bude nějaká ta zábava… Se samolibým úšklebkem vyrazil do nejbližší hospody, kde očekával společnost svých přátel.

,,Kde věží, ten holomek jeden?“ Zlostně zasyčel koutkem úst na svou ženu. Slavnostní večírek byl v plném proudu; zadarmo se najíst a napít využilo spousta významných hostů z širokého okolí. Jen jeden malý detail kazil dojem z jeho pracně budovaného postavení přívětivého hostitele – chybějící syn, který by u vchodu vítal nově příchozí milým úsměvem.
,,Třeba tu někde je.“ Zkusila omluvit absenci svého syna. ,,Nebo se mu něco stalo.“
,,Ne, něco se mu teprve stane, až mi přijde na oči.“ zlostně se mu zalesklo v očích. Kolem prošel pár v ctihodně vysokém věku. Muž s falešným úsměvem pokynul hlavou na pozdrav. Žena se nezmohla na další chabou námitku; tiše si povzdechla a očima těkala po rozlehlé místnosti plné lidí.
Každá další minuta, která proběhla bez přítomnosti jeho jediného syna, poznamenala jeho přísnou tvář brunátnější barvou, až začínal silně připomínat přezrálé rajče.
,,To mi určitě dělá naschvál. Chce m zesměšnit!“ zaskřípěl zuby na hlouček výrostků, kteří byli taktéž donuceni svými rodiči umírat nudou. Mladíci dávali až příliš okatě najevo svou nechuť ke všemu a ke všem. Jakoby viděl dvojníky Liama. Už se chystal ke kárnému projevu, který měl skvěle naučený nazpaměť a který s oblibou třikrát do týdne uděloval synovi. Zarazil se v půlce nádechu. Ode dveří uslyšel rozjařené prozpěvování, doprovázené pohoršeným mumláním přihlížejících hostů. Muž se s notnou dávkou přemáhání pomalu otočil ke zdroji nenadálého rozruchu.
,,Brý večer, dámy!“ Liam se pokusil hloučku postarších dam vysmeknout poklonu. Jeho smysly byly ale natolik omámené zlatavým mokem, že ho gravitace zradila. Za doprovodu tříštivého skla se zhroutil na tvrdou zem. Okolo stojící ženy se s polekanými výkřiky snažily uhnout padající váze, kterou strhl sebou. Pohoršeně prchaly z blízkosti místa, kde se jeho tělo nepohnutě válelo. Ozvalo se pravidelné pochrupování – Liam usnul.
Otec chvíli vyjeveně zíral na scénu před sebou. To musel být zlý sen… to nemůže být pravda. Za zády uslyšel posměšný šepot šířící se ohromeným davem jako mor. Chytil se za hlavu a s pevně sevřenými víčky toužil vymazat tuhle chvíli, tenhle den… s těžkým oddechováním se přinutil podívat na svého opilého syna. ,,Tohle jsi už přehnal.“ Zlostně si zasyčel sám pro sebe. Hlavou kývnul svým sluhům na znamení toho, ať se o něj postarají. Ti okamžitě přiběhli k bezvládnému tělu a za doprovodu zvědavých pohledů ho odnesli do horního patra. Hostitel se znechuceně odvrátil od východu a pokusil se zachránit situaci. Ale ani tisíc křečovitých úsměvů by nedokázalo spravit zničený večer. Za pár hodin se o tomhle večírku bude bavit s posměchem celé město. Už jen když na to pomyslel, dělalo se mu špatně od žaludku. Před očima mu vytanul novinový článek s nadpisem: Syn bohatého a váženého občana se objevil opilý a způsobil nehoráznou výtržnost.
Zatínal zlostně pěsti a netrpělivě čekal, až ten proklatý večer konečně skončí. Aby si to s ním mohl náležitě vyřídit. Jeho žena ho celou tu dobu bázlivě pozorovala – věděla, že je zbytečné mu domlouvat. Tak jako tak – Liam potrestání neuteče.

Začínal se probouzet. Znova ta palčivá bolest ho dokázala přikovat k lůžku. Nesnášel střízlivění.
,,Ahh…“ bolestivý sten naplnil potemnělou místnost. Ztěžka otevřel víčka a snažil se navyknout pološeru.
,,Kde to jsem?“ Ochraptěle ze sebe vysoukal větu – to byla chyba. Okamžitě se mu zvedl žaludek. Neměl čas přemýšlet; převalil se na kraj postele, kde s dávivými zvuky vyprázdnil obsah svého rozbouřeného žaludku.
Konečně mu bylo lépe, dokonce paměť začala spolupracovat. Pohledem zabloudil na noční stolek, který teď tak pěkně označkoval.
,,A sakra!“ oči se mu rozšířili hrůzou. Prudkým pohybem se posadil a pohledem těkal po místnosti. Na zdech visely obrazy jeho předků, kteří na něj vyčítavě shlíželi. To znamenalo jediné – byl v ložnici svých rodičů.
,,Tak jsi vzhůru.“ Liam sebou polekaně trhnul, když ode dveří zazněl nebezpečně klidný hlas. Pohledem se střetl se svým otcem, který se svou výškou vzbuzoval respekt. Pro Liama byl ale čistým zhmotněním utrpení mládí, které musel snášet ve společném domě.
,,vyspal jsi se dobře?“ Prolomil opět tíživé ticho. Mladík hlasitě polkl a hbitě slezl z postele. očima celou tu dobu pozoroval každý otcův pohyb.
,,Měl jsi včera hezký večer?“ Pokračoval dál, když se nedočkal žádné odpovědi. Pomalu vyrazil směrem k němu a dál se na něj usmíval takovým způsobem, který mu naháněl už několik let hrůzu. Liam začal obezřetně couvat. ,,Otče, já, já..“ nevěděl co má říct.
,,Ty co?!“ Vyštěkl na něj rozhořčeně. Liam nebyl schopný přijít s rozumnou odpovědí; raději zahanbeně sklopil oči a čekal až přejde bouře.
,,Víš ty vůbec… uvědomuješ si, jak jsi mě ponížil?“ Jeho hlas začínal nabývat na síle. ,,Jak si všechno zničil?“ Stál už těsně před ním. ,,Dívej se na mě, když s tebou mluvím!“ Surově ho popadl za ramena odhodil stranou. Mladík stále nebyl v takovém stavu, který by dokázal zabránit pádu na zem. Už zase se válel na podlaze. Pokolikáté už? Na jeho tváři přistála tvrdá facka. Liam potlačil bolestivý sten a s trpitelkou křečí v obličeji přijímal statečně výchovné rány zklamaného otce.

Se slzami v očích si prohlížel svůj profil v zrcadle. Měl natržený ret a několik nafialovělých modřin v obličeji. Hlavou mu vířil nespočet nenávistných myšlenek. Rozhodl se – uteče od něj pryč. Už nehodlal poslouchat, jak moc hluboce se v něm otec zklamal a podobné žvásty, kterými ho krmil již od dětství. Odtrhl zrak od svého zuboženého odrazu a svou pozornost zaměřil k ustlané posteli. Rychlými kroky přešel místnost a cíleně zašmátral pod tlustou matrací. Prsty narazil na bezpečně ukrytý poklad. Našel, co hledal… s triumfálním výrazem si prohlížel kožený váček, ve kterém vesele cinkaly zlaťáky a ve druhé ruce pevně svíral blyštivý náhrdelník z perel. Spokojeně se napřímil a v několika málo minutách sesbíral po pokoji to nejnutnější co potřeboval. Moc toho nebylo – jen pár kousků oblečení. To nejdůležitější už měl; víc než peníze nebylo zapotřebí. Přišel čas vyrazit.
Toulal se zaprášenými ulicemi a hledal vhodné místo k přenocování. Zabočil za roh. Zarazil se na místě, když na druhém konci uličky uviděl přešlapovat to krásné stvoření. Na tváři se mu rozlil potěšený úsměv. Pevně stiskl pravou ruku ve své kapse; mezi prsty ho zastudily jednotlivé perleťové korálky.
Se sebevědomím výrazem vyrazil k světlovlasému anděly, se zlomenými křídly pouličního života.
,,Iame, drahoušku!“ Okamžitě jak ho spatřila, vyšla mu s úsměvem na rtech vstříc. ,,Co tu prosím tě děláš?“
,,Sháním někoho, kdo by se mnou chtěl bydlet.“ Řekl jako by nic a spokojeně ji objal.
,,Vtipný jako vždycky.“ Začala se pobaveně smát, zatímco se obezřetně rozhlížela kolem sebe.
,,Hledáš někoho?“ Všimnul si jejích pátravých pohledů.
,,Liame,“ s povzdechem mu začala věnovat plnou pozornost. ,,Přeci víš, že si musím vydělávat.“ Chtěla se od něj mírně odtáhnout. On si ji však zkušeně přitáhl o něco blíž, aby mu neutekla, a upřeně se jí zahleděl do očí.
,,Liame!“ okřikla ho naoko pobouřeně. Ve skutečnosti si však užívala jeho přítomnosti. ,,Já nežertuji. A těma svými kukadly mě neobměkčíš!“ dodala, když se na ní stále jen mile usmíval.
,,Však já taky nežertuji.“ Promluvil konečně. Rukou zašmátral do své levé kapsy a vytáhl objemný balíček. ,,rád bych s tebou pár dní zůstal.“ Elishe došli slova. Ohromeně sledovala váček, ve kterém zvonivě cinkal slušný obnos zlata. ,,Co to je, Liame?“ mírně se zamračila a očima neustále pozorovala ten nenápadný kousek mění.
,,To je moje vstupenka do ráje. Chceš se připojit?“ povytáhl tázavě obočí. S uspokojením sledoval, jak se každou vteřinou čím dál tím víc rozjasňovala, jak poupě růže při východu slunce.
,,Že váháš, zlato!“ s radostným zavýsknutím vzala jeho hlavu do dlaní a přitáhla si ji k sobě. ,,Našel jsi tu správnou osobu.“ Stačila mu ještě pošeptat do ucha, než ji toužebně políbil. Ruku v ruce se vydali do nejbližší taverny.

,,Co to děláš?“ jemný chichot se rozléval po pokoji jako rajská hudba. Elisha se natočila na bok, aby mu mohla pohlédnout do tváře.
,,Hladím tě po vlasech. Copak to nepoznáš?“ musel se pousmát nad jejím kyselým úšklebkem.
,,Nedělej ze mě hlupačku!“ s předstíranou uražeností po něm hodila polštářem. ,,Chci vědět, proč to děláš.“
Liam chvíli mlčel a zkoumavě si jí prohlížel.
,,No tak! Nezírej na mě tak!“ znova se rozesmála a přikryla se peřinou.
,,Jsi krásná.“ Zašeptal nezvykle vážně. Za kouskem látky vykoukly dva smaragdové korálky. ,,to mě chceš sbalit? Protože pokud jo, tak za těchto okolností to je celkem zbytečné.“ Zakroutila nechápavě hlavou. Vlasy měla nezbedně rozcuchané, ale i tak si dokázala uchovat jistou eleganci, která vyzařovala z čistého srdce.
Teď se zas musel smát Liam. ,?Tak jsem to nemyslel.“ Rukou jí pohladil po zlatavých kadeří. ,,Vypadáš jak obrázek.“ Prsty přejel po mramorové pokožce na její tváři.
,,Už jsem říkala, že jsi vtipnej?“ Zkusila být nad věcí; oči ji však prozradily – lhala by, kdyby se jí ty řeči nelíbily. Přitom je byla zvyklá slýchat od svých zákazníků. Teď to ale bylo jiné – jemu poprvé uvěřila.
,,Chtěl bych tě namalovat.“
,,Co prosím?“ Překvapeně na něj vyvalila oči. ,,Hele brouku, tohle už není tak vtipný.“ Odmítavě se zamračila.
,,Ne, já to myslím opravdu vážně. Někdo by měl zachytit tvou krásu.“ Nadšení z něj přímo čišelo. Spěšně vylezl z postele a přešel ke svým věcem, ve kterých se začal horlivě přehrabovat.
,,Liame, proč bystě měl malovat?“ pokusila se o chabou poznámku. Podvědomě ale toužila po takové pozornosti. ,,A ještě k tomu,“ rukou si vjela do rozčepýřeného účesu, ,,podívej se jak vypadám.. bych ti dělala ostudu.“ Začínala být zoufalá.
,,S tímhle,“ konečně našel perly, pečlivě schované v kapse svého kabátu, ,,budeš vypadat perfektně.“ Elishe poklesly údivem ústa. ,,Jsou nádherné, kde jsi…“ příval otázek zarazil Liamův prst na jejich rtech.
,,Pššt. Je to dárek.“ Rukou odhrnul dlouhé vlasy a opatrně ji dal náhrdelník kolem krku. Dívka nebyla schopná slova. Spokojeně od ní odstoupil krok stranou. ,,Tak a teď je to dokonalé.“ Vzal do ruky list papíru a kousek černého uhle. Přesnými tahy dokázal vystihnout jedinečnost okamžiku. V jednotlivých rysech se začínaly vynořovat ladné křivky ženského těla, jehož mladistvá krása bude navěky ukryta v Liamově mysli. Svou kresbou se pokusil o přenesení pomíjivé krásy na kus papíru. Pro tohle stálo ty perly ukrást. Výčitky schoval do nejhlubšího koutku svědomí a spokojeně kreslil dál.
Pocit štěstí však neměl dlouhého trvání. Po pár dnech jeho pobyt prozradil nějaký uvědomělý občan, který toužil si šplhnout u jeho otce. Ten si pro něj osobně dojel, aby mu mohl udělit dalších pár svých výchovných lekcí. Následovala snad zatím nejhorší hádka, kterou kdy Liam zažil. Naneštěstí otec přišel i na chybějící zlato a náhrdelník z perel. Liam si už začínal myslet, že dostane infarkt. Kupodivu by mu to ani nevadilo. Korunu tomu ovšem nasadila scéna, kdy u něj objevil kresbu polonahé Elishy. A co hůř, s rodinným šperkem kolem krku. Mohl být docela rád, že z tohohle maléru vyvázl kromě dalších pohmožděnin jen s několika týdenním domácím vězením s přísnou ostrahou.
Za některé chvíle, jako byly právě ty s Elishou; za pocit svobody a štěstí; přesně za tyhle chvíle stálo vytrpět pohrdavé nadávky svého otce a vězení ve vlastním domě. Protože tyhle vzpomínky mu už nikdy nevezme.
Ale poblouznění láskou začala překrývat mnohem mocnější a temnější síla – démon alkohol.

***

22 let (1749)

,,Rosie, zaskoč na slovíčko.“ Lokálem se do panujícího halasu ozval protáhlý hlas mladého muže. Jeho oči prozrazovaly, že již má docela slušně upito. A bylo jen otázkou času, kdy se skácí pod stůl a usne rovnou na místě. Dlouhé hnědé vlasy měl svázané slušivou černou mašlí v ohonu, který se s každou další rozvernou šarvátkou s místní obsluhou více čepýřil až nápadně připomínal holičskou štětku. Místním děvečkám ovšem ani v nejmenším nepřišlo, že by mu tak drobný detail ubíral na kráse. Právě naopak; svou nedbalou elegancí přitahoval pohledy žen všech věkových kategorií. Muž si své převahy nad nimi byl dokonale vědom a záměrně využíval svého šarmu mladého revoltujícího zbohatlíka a bral si vše, co uznal za vhodné jeho pozornosti. Žádnou sukni nenechal v klidu a za neustálého chichotu jejich majitelek proháněl ty kusy látky, aby docílil svých vlastních záměrů. Bral si a sám nedával. Sliboval krásné lži za svitu měsíce, které se nenávratně rozplynuly v ranní mlze mezi prvními slunečními paprsky. Každá věděla; žádná neodolala. Dobrovolně se stávaly nástrojem pro jeho sobecké potěšení. A žádná si zatím nestěžovala.
,,Ale pane Liame, já musím obsluhovat.“ Namítla rozverně, zatímco si prstem nevědomky namotávala pramínek vlasů. Kradmými pohledy neustále bloudila k jeho stolu, za kterým seděl jak král. Ne, on se tak skutečně choval. Byl v dobré náladě a tak každého zval na džbán zlatavého moku, aby přispěl dalším krokem k jeho opilecké otupělosti. Čas od času v místních hospodách došlo ke střetu mezi místními stavy šlechticů a robotou; Liam byl většinou jejich příčinou. Vedl znuděný život finančně zabezpečeného potomka svého významného otce. A jako ideální styl nízké zábavy považoval vyvolávání jednotlivých potyček, aby mohl beztrestně namlátit svým neoblíbencům a nepřátelům.
Dnes se schylovalo k bouři, mračna se stahovala nad lokálem; v koutu sedělo několik stejně starých mládenců, jako byl Liam a štědrými loky silné kořalky si dodávali kuráž pustit se do další potyčky, během které se hostinec promění v kůlničku na dříví. Liam je už delší dobu pozoroval a nedočkavě vyčkával na jejich první krok. Mezitím si dlouhou chvíli krátil obvyklými radovánkami, ke kterým bezpochyby patřila Rosie, místní děvečka, roznášející těžké tupláky všem pobudům, kteří toužili utěšit své žíznivé krky.
,,Rosie, drahoušku, aspoň na okamžik.“ Upřel na ní své štěněčí oči, kterým nebyla žádná žena schopna odolat.
,,Ale jenom na chvilku, dneska tu je narváno.“ S přehnanou dychtivostí se zručně propletla mezi jednotlivými stoly, přecpanými k prasknutí, a za pár vteřin už stála naproti jeho stolu s pobaveným úsměvem na tváři.
,,Hodná holka, pojď ke mně!“ Ozvalo se veselé zavýsknutí, když se ženské tělo ocitlo v jeho vřelé náruči. Začal jí šeptat vroucná slovíčka, u kterých byl téměř zajištěn úspěch. Rosie se s každou větou čím dál tím víc tetelila a nechávala se opíjet omamným oparem sladkých slov.
V koutu sálu nálada vystoupala až na bod varu. Skupinka naladěných mladíků, posilněna alkoholem, se skřípěním odsunuli židle a mátožným krokem vyrazili vstříc chichotajícímu se páru. Liam se bezduše smál spolu s Rosie, avšak očima obezřetně sledoval každý krok přibližujícího se maléru. Temný stín zaplavil jeho tvář, jakmile se seřadili do čestné delegace v řadě vedle sebe, se sebevědomými tvářemi byli vhodnými kandidáty na pořádnou nakládačku. Bylo jich pouze čtyři. To by mohlo být zajímavé. Liamovi rty se zkřivili do arogantního úšklebku. ,,Rosie, pokecáme zas později.“ Aniž by o ní okem zavadil, ji odstrčil ze svého klína a popohnal do bezpečnějšího zákoutí hostince. Rosie s tichým hořekováním vyklidila pole a začala se konečně věnovat svým povinnostem.
Liam se s rozčilujícím klidem rozvalil na lavici a dal si sepjaté ruce za hlavu a se zvědavým pohledem němě vyzíval nově příchozí, aby začali svou řeč.
,,Liame,“ promluvil konečně mladík stojící nejblíže k němu, který vypadal z celé party nejinteligentněji. Pokud se to dalo podle výrazu ve tváři posoudit.
,,Zvláštní, taky se tak jmenuju.“ Neodpustil si rýpavou poznámku a dál se bavil jejich rádoby světáckými výrazy.
Mladík se zarazil. Kapička potu mu pomaličku stékala po tváři. Liam ji znechuceně doprovázel pohledem, než se ztratila v pěstěném kníru mladíka.
,,Pane Liame,“ koktavě se pokusil znova začít konverzaci.
,,Ano, ano.“ Jmenovaný znuděně pokýval rukou. ,,Můžeme, tohle přeskočit?“
Mladík pevně sevřel oční víčka a zhluboka se nadechl, aby nabral ztracenou rovnováhu. Liam nevěřícně protočil oči v sloup. Raději se zdržel svých obvyklých komentářů, aby se ještě ten večer dozvěděl důležitost jeho sdělení.
,,Jsem tu ve věci cti mé drahocenné sestry Adelain.“ Zmužile se napřímil a vypnul hruď. Vypadal docela směšně, jak se snažil chovat jako gentleman. Pronikavý pach kořalky, který z něj byl cítit na vzdálenost několika metrů, však na jeho vážnosti více méně ubírala, ačkoliv neúmyslně, působil jako komická figurka pokoušející se hrát hru dospělých.
Liam přimhouřil oči, jak se snažil usilovně přiřadit jméno ke konkrétní tváři. ,,Můžete být trochu konkrétnější?“ pokusil se o uctivý tón, zatímco mu v paměti vyskočily hned čtyři Adelainy.
Mladík se třásl rozčilením, jak v sobě dusil potlačovaný vztek. Působilo mu značné potíže stát naproti muži, který poskvrnil počestnost jeho sestry… a navíc má tu drzost, že si jí ani nepamatuje.
,,Nehodlám se vybavovat s takovým mizerou, jako jste Vy, pane! Žádám ospravedlnění Vašich činů!“ Dramaticky sundal jednu svou bílou rukavici a rozhodným gestem ji předhodil před zaraženého Liama. Nastalo ticho, během kterého celý lokál fascinovaně sledoval plynulý let kusu látky a jeho dopad na desku stolu. Liam ji chvíli pozoroval, jako by nedokázal uvěřit tomu, co zrovna vidí. Po chvilce vyprskl smíchy. Vyzyvatel byl jeho reakcí značně zaskočen a nechápavě se ohlížel na své druhy.
,,Vy chcete souboj? Čestný souboj?“ Ujasňoval si situaci.
,,No, ano…“ přikývl zmateně mladík.
,,Jenže,“ vstal od stolu a pomalu obešel stůl. ,,Já nejsem čestný muž.“ Napřáhl pěst a přesně mířenou ranou narazil na vysutou bradu svého soka. ,,Už hodně dlouho.“ S neuvěřitelnou radostí se pustil do další hospodské rvačky, které pomalu bral jako sport.

,,Tak co chlapci, máte nějaké návrhy?“ Pohodlně se rozvaloval na ručně vyřezávaném křesle a líně pokuřoval z dýmky. Jeho kumpáni se taktéž oddávali radovánkám místního pánského klubu určeného elitě.
,,No, chystá se večírek u staré Steeringové.“ Protáhl líně mladík sedící u okna a spokojeně vyfoukl obláček hustého dýmu.
,,Sklapni, Dave, to byl můj nápad, tak s tím nezačínej!“ Vyštěkl na něj pobouřeně zrzek, opírající se o hranu stolu. V kombinaci se svými ostrými rysy a pronikavýma modrýma očima působil nekompromisně a vůdcovsky.
,,Nehádejte se holky, prostě to vyklopte.“ Liam si s klidem položil nohy na stůl a nehodlal se rozčilovat kvůli prkotinám.
,,Jo, Artie, tak nám to řekni.“ Zapitvořil se Dave na svého druha, aby mu dal možnost sdělit svůj návrh.
,,Tak tedy,“ Arthur vrhl ošklivý pohled na šklebícího se kamaráda, který se už zas věnoval své milované dýmce. ,,Ta babizna Steeringová bude pořádat ples…“
,,Hmm…“ Liam znuděně zavřel oči. jakmile slyšel o nějakém plese, jeho pozornost emigrovala do vzdálených krajin. Na všechny tyhle akce zanevřel již od svého dětství, kdy musel na příkaz svého otce dělat uvítacího panáka.
,,…má tři roztomilé dcerušky…“
Liama zaujal kousek jeho nudného proslovu a s novým zájmem sundal nohy ze stolu a zpříma se posadil. ,,Přestaň s těmi svými výklady, u kterých by i nebožtík utekl z hrobu, a řekni to nejdůležitější.“
,,To jsem se zrovna chystal říct!“ Zamračil se na něj uraženě.
,,No?“ Kývnul hlavou, aby ho konečně dokopal k odpovědi.
,,Co byste řekli, pánové, na menší sázku?“ Artie s vítězoslavným úšklebkem sledoval ohromené a zároveň natěšené tváře svých společníků.
,,Tak tomuhle říkám zábava!“ Liam spokojeně tlesknul a vyskočil na nohy. ,,Která bude mít nejvyšší cenu?“ s nevinným pohledem se usmíval do zkažených tváří svých kamarádů.

Celá parta vešla do rozlehlého sálu, který byl naplněn slušným počtem hostů v krásných pestrobarevnými šatech a tmavých smokinzích.
,,Všude spousta nafintěných panáků a slečinek.“ Začal Liam znechuceně, jakmile měl možnost se rozkoukat. ,,Fakt paráda. Přesně jak to mám rád.“ Ironie z něj přímo kapala a dál se s podmračeným výrazem rozhlížel kolem sebe.
,,Ale no tak, kámo. Bude legrace! A tu si přeci nenecháš ujít, že ne?“ Arthur do něj bratrsky šťouchl. Znal ho dobře a věděl, že se v koutku duše dobře baví.
,,Jo, jasně. Ale proč musíme být převlečení jak hastroši?“ poukázal na to, že v zájmu legrace se museli taktéž navléknout do obleků.
,,Oběť společnosti.“ Vedle nich si stoupnul Dave a s vážnou tváří kývl na uctivý pozdrav paní Steeringové, která si právě všimla jejich příchodu.
,,Drahouškové moji!“ S přehnanou horlivostí se jim vyřítila naproti. Byla to postarší dáma po padesátce, která si o sobě stále myslela, jak je neodolatelná stejně jako za svého mládí. Několik kil nadváhy, stříbrná paruka a spoustu vrstev make upu jejímu vzhledu ubírají nežli by budily dojem krásy.
Těžké tělo se v křiklavě žlutých šatech dalo do pohybu a s napřaženou náručí se nebezpečně přibližovala ke skupince mladých mužů.
,,Ježiši…“ uniklo Liamovi tiše z úst.
,,Vy jste přišli!“ k jejich hrůze je začala objímat na přivítanou a líbat na obě tváře. U Liama se pozastavila o něco déle a dala mu hned čtyři pusy, až se musel s odporem odtáhnout, aby mu nedala i rovnou na rty.
,,Drahý chlapče, ty jsi tak vyrostl!“ rozverně ho štípla do tváře.
,,Ano, madam.“ Odpověděl dutě. Za tohle Artieho zabiju! Za rozložitými zády staré Steeringové viděl své druhy, jak se při pohledu na něj dusí smíchy.
,,A kdypak se budete ženit, mladíku?“ Přistoupila k němu o něco blíž, takže měl dokonalý výhled na její špatně zamaskované vrásky a bradavice.
,,Ehm… o tom jsem ještě neuvažoval.“ Musel se přemáhat, aby pohledem nezabloudil na jednu obzvlášť odpornou bradavici s chlupem na konci, a díval se jí zpříma do očí.
,,Děvčata musejí stát jistě fronty, aby získaly tak skvělou partii, není liž pravda?“ Při těch slovech její ruka nenápadně zamířila dolů.
,,Ne, madam.“ Zakroutil zdvořile hlavou. Zatímco v duchu drtil nejrůznější kletby na její adresu. Ucítil jemné štípnutí do zadku. To snad ne! Liam zděšeně couvnul o krok stranou do bezpečné vzdálenosti od té babiny.
,A tady jsou mé drahé dcerušky!“ potěšeně vítala tři krásné dámy, které na rozdíl od své uvadající matky, byly v plném rozkvětu mládí
,,Drahouškové moji,“ otočila se zpět k okolo stojícím mladíkům. ,,ráda bych Vám představila své poklady.“ S mateřkou pýchou je začala seznamovat. Nejvíce pozornosti však věnovala opět Liamovi. ,,Chlapče můj, tohle je Adelaida. Je přibližně v tvém věku.“ Líbivě se na něj usmála a nenápadně na něj mrkla. Liam se přemohl a oplatil jí úsměv. Co ho však teď mnohem víc zajímalo, byla nejmladší z dcer, která zároveň byla i tou nejkrásnější.
,,Těší mě, pane.“ Vysmekla mu uctivou poklonu a roztomile se při tom zarděla.
,,Potěšení je zcela na mé straně, drahá Adelaido.“ S naučeným společenským chováním přijal její drobnou ručku, kterou letmo políbil. Copak se nemůžou jmenovat nějak jinak? ,,Máte překrásné jméno!“ znova byl ve svém živlu. Vyhrát sázku, kdo získá nejmladší z dcer, bude tak snadné – jak utrhnout jablko. Spokojeně se na ní usmál. ,,Nezatančíme si?“
Bylo to opravdu tak snadné, jak předpokládal. Je až neuvěřitelné, jakou můžou mít sílu pár sladkých slovíček, na které se nachytá každá žena sebelepšího původu. A ještě s úsměvem na rtech.
,,Pane Liame.“ Hlesla rozechvěle, zatímco se vpadli do osamoceného pokoje.
Mladík neodpovídal a dál ji vášnivě líbal.
,,Myslím, že by jsme neměli.“ Zkusila chabě namítnout. Jeho polibkům však bylo těžké odolat. Ve společném objetí couvali pokojem, až narazili na tvrdý stůl.
,,Jak to vysvětlím mamá?“ zoufale sklopila oči, kde spatřila jeho šikovné prsty zdatně se dobývající přes těsný korzet.
,,Nemusí o tom přeci vědět.“ Liam se při vzpomínce na paní Steeringovou zhnuseně oklepal. Před očima mu vystala jedna obzvlášť nechutná bradavice, kterou se marně snažila ukrýt pod nánosy pudru.
,,Ale…“
,,Psst.“ Položil jí ukazováček na rty a umlčel tak její další slova. Podebral jí pod zadečkem a vyzdvihl na desku stolu.
,,Nemusíme při tom mluvit.“ Ozval se zvuk trhané látky. Nikdy neměl trpělivost s korzety. Noční vánek ovanul obnažený hrudník.
,,Mamá se bude zlobit.“ Unikl jí slabý povzdech.
,,To neumíš aspoň chvíli mlčet?“ okřikl jí navztekaně. Už mu docházela trpělivost.
Dívka sebou polekaně trhla a začala popotahovat.
,,Bezvadný!“ naštvaně se od ní odtáhl a teatrálně rozhodil rukama. ,,Opravdu bezvadný.“
Adelaida propukla v srdceryvný nefalšovaný pláč.
,,Hele kočičko, na tohle nemám nervy.“ Zakroutil hlavou; popadl pohozený kabát a vyšel ze dveří. Pocuchanou a polonahou Adelaidu ponechal svému osudu. Už ho více nezajímala.

,,Cos to zas vyváděl?“ do jeho pokoje navztekaně vtrhl postarší muž.
,,taky tě zdravím, otče.“ Odpověděl mu klidně a ani se neobtěžoval otevírat oči. seděl u stolu s nohama položenýma nahoře.
,,Takhle zneuctít dceru vážené madam Steeringové.“ Hrozivě se nad ním tyčil jako sup; na něj to však nemělo sebemenší účinek.
,,To máš špatné informace.“ Zhoupnul se na židli a dál nevzrušeně odpočíval.
,,Jak to se mnou mluvíš?“ obořil se na něj, opět bez výsledku. ,,A dívej se mi do očí, když s tebou mluvím!“
Liam se na něj otočil se znuděným výrazem ve tváři. ,,Jak si přejete, otče.“
,,A dej ty nohy dolů! Tady nejsi v hospodě!“
,,Jak si přejete, otče.“ Přitakal škrobeně.
,,Řekneš mi konečně, co jsi to zas provedl?“
,,Nic.“ Odpověděl popravdě.
,,Nelži!“ Vykřikl na něj pochybovačně. ,,Celý život děláš problémy, tak proč by tomu mělo být teď jinak?“ Zlostí mu přeskakoval hlas.
,,Co ode mě chcete slyšet, otče?“ Liam taktéž zvýšil hlas. Zvedl se ze židle a hleděl mu zpříma do očí. ,,Že se omlouvám, že nejsem dokonalý syn, kterého jste toužil mít?“
Muž se nadechoval k pobouřené odpovědi, když se ode dveří ozval ustrašený hlásek.
,,Papá?“ Catherin se bázlivě krčila za dveřmi. Bylo jí teprve osm, ale už z ní pomalu rostla mladá dáma – přesný opak jejího bouřlivého bratra.
,,Zlatíčko,“ otočil se na ní překvapeně, ,,co tu děláš?“
,,Slyšela jsem křik.“ Pípla tichounce.
Liam zakroutil opovržlivě hlavou. ,,To nic, Cathy, jen jsme si povídali.“ S ironickým úšklebkem prošel kolem své malé sestřičky. ,,Nic zajímavého.“ Při odchodu jí pohladil po vláskách. Na otce ani nepohlédl.

,,Co na to říct?“ Arthur s předstíraným zamyšlením přecházel po podlaze pánského klubu. ,,Jsem opravdu šokován!“
,,Nekecej hlouposti.“ Odsekl mu podrážděně Liam. ,,Tak jsem prohrál, no…“
,,Lhal bych, kdybych z toho neměl škodolibou radost.“ Spokojeně se uvelebil na pohovce a s neskrývaným potěšením se vyžíval z nečekaného neúspěchu svého přítele.
,,Slavný a neodolatelný Liam pohořel. To se zapíše do dějin!“
,,Sklapni už konečně!“ měl náladu na bodu mrazu a pobavený chechot všech jeho kumpánů mu na náladě nepřidával.
,,No tak chlapci, nebudeme si z něj přeci dělat legraci, že ne?“ Pokusil se ho zastat Dave.
,,Co to meleš za blbosti? Nejsi náhodou sjetej?“ Artie se na něj šokovaně otočil. ,,Tohle se nestává často, tak si své vítězství chci pořádně užít.“
,,Nevšímej si jich.“ Dave přistoupil k Liamovi, který bezmyšlenkovitě zíral z okna.
,,Mě jsou ukradený.“ Pokrčil lhostejně rameny a dál se snažil ignorovat dávivý smích Artieho.
Dave pokýval hlavou. Sám se sebou sváděl vnitřní boj, zda mu má říct tu novinu, kterou se dozvěděl, či raději mlčet.
,,Hele kámo...“ začal váhavě.
,,Hmm?“ zamručel na znamení toho, že poslouchá.
,,Pamatuješ si ještě na tu holku… jak jen se jmenovala… Eliza?“
,,Elisha.“ Odpověděl pohotově. V očích se mu mihla jiskřička radosti. Ani nevěděl proč, ale když si na ní kdykoliv vzpomněl, tělem se mu rozlil hřejivý pocit. Byla to snad láska? Možná…Koho chtěl obelhávat? Své svědomí? Ano, miloval ji.
,,Jo, přesně ta!“ ťuknul se prstem do čela, jako by se mu rozsvítilo.
,,Co je s ní?“ Snažil se zachovat neutrální tón. Pod slupkou nezájmu však hořel nedočkavostí dozvědět se víc.
,,Jak dlouho si jí už neviděl?“ zkoumavě se na něj zahleděl.
,,No… už je to pár měsíců.“ Přiznal po chvilce. Ve svém hlase nedokázal potlačit zklamání.
,,Před pár dny jsem se totiž čistě náhodou dozvěděl…“ uprostřed věty umlkl, jako by se snad rozmyslel raději mlčet.
,,Co?!“ Vyhrkl na něj už netrpělivě.
,,… že před pár dny zemřela. Na syfilis.“ Dořekl konečně a s obavami čekal na jeho reakci.
Liamovi se zatemnělo před očima. Všechny hlasy slyšel z hluboké dálky a bezvýznamně kolem něj proplouvaly. Jediné, na co v tu chvíli byl schopen myslet, bylo to, že je mrtvá. Je pryč. Ztratil jsem jí… S vytřeštěným pohledem zíral do travnatých kopců a snažil se vzpamatovat. Proč ho to tolik sebralo? Možná proto, že pro něj byla jedinou radostí, která pramenila z nejčistších záměrů a nesloužila jen pro uspokojení svých zkažených záměrů. S ní se cítil jako obyčejný kluk, kterého netížily žádné starosti.
Z myšlenek ho vytrhl Daveův starostlivý hlas.
,,Kámo, jsi v pohodě?“
Liam se zhluboka nadechl. ,,Jo, jasně.“
,,Určitě?“ Pochybovačně si prohlížel jeho pobledlý profil.
,,Ano.“ Otočil se na něj s očima podivně prázdnýma. ,,Byla to přeci jen obyčejná děvka…“


***

26 let (1753)

Během dalších let se nic nezměnilo. Pokud ano, tak jedině k horšímu. Hádky mezi otcem a synem nabývali na síle. Další záminkou k jejich rozepřím byly peníze. Obchody nebyly jako dřív; přísun zlata se ztenčil a celá rodina se musela uskrovnit. Otec z finančních důvodů propustil služebnictvo, až jim zbyla pouze jediná děvečka. V souvislosti s tím začal Liamovi vyčítat jeho povalečství a nic nedělání. Liam zas jeho proslovy provokativně ignoroval a dál si užíval nevázaného mladického života, který naplňovaly především návštěvy všech hostinců ve městě. Po jedné obzvlášť prohýřené noci se ztěžka dotrmácel domů. U studny s vodou spatřil jejich služku, jak z vědra lije do džbánu vodu.
,,Anno.“ Pošeptal na ní protáhle.
,,Pane Liame?“ služka se překvapeně otočila a zadívala se do pološera.
,,Anno, pojď blíž.“
,,Pane Liame, Váš otec…“ Anne se nadechovala k námitce.
,,Bude v kostele, kát se ze svých hříchů.“ Dořekl za ní znuděně. ,,A také by měl. Pojď blíž, Anno.“ Potichu ji lákal k sobě na zápraží domu.
Anne váhavě svírala džbán v ruce. ,,Proč se ukrýváte ve stínu, pane? Jste nemocný?“
,,Světlo. Trápí mé oči.“ Pravou rukou si letmo přiložil k očím.
,,A já znám důvod proč.“ Za jeho zády se rozlehl rozhořčený hlas. Anne polekaně utekla, aby neměla ještě další problémy. Liam ztratil rovnováhu a natáhl se na zemi jak dlouhý tak široký.
,,Byl jsi zase venku celou noc, je to tak? Pití a děvky!“ Muž si ho znechuceně přeměřoval, zatímco se ztěžka sbíral ze země. ,,Jsou z tebe cítit.“
Liam se vyškrábal na nohy a s cynickým úšklebkem se na něj otočil. ,,Dobré ráno, otče.“
,,Jsi ostuda.“ Už zase si bude muset vyslechnout starou naučenou písničku, kterou slýchá od dětství.
,,Když to říkáš, otče.“ Přimhouřeně na něj shlížel a očekával další z jeho řečí na téma, jak moc se v něm zklamal.
,,Říkám. Říkám to.“ Jeho obličej začínal brunátnět. ,,Neměl jsi toho dost za jednou noc? Musel jsi zkazit i sluhy?“
,,Sluhy otče? Máme jednoho sluhu.“ Připomněl mu nynější stav, ve kterém se jejich domácnost nacházela. ,,Beztak, všichni se dají zkazit.“ Mluvil klidně zatímco jeho otec v sobě dusil bobtnající vztek. ,,Ale našel jsem nějaké způsoby zkažení, které jsou mnohem příjemnější.“ Tohle byla poslední kapka. Muž se napřáhl a vrazil mu pořádnou facku, až se Liam znova zapotácel.
,,Stydím se nazývat tě svým synem.“
Liam si mnul bolavé místo, zatímco s nenávistí musel poslouchat každé jeho slovo, které se mu zarývalo hluboko pod kůži. ,,Povaleč a mizera. Nikdy nebudeš ničím víc.“

Jako tenkrát i teď už nedokázal déle snášet jeho zklamané nadávky. Pokud se v něm opravdu tak hluboce zklamal, nebude mu chybět. Konečně bude mít od něj klid a navždy odejde. Popadl svou brašnu do které ukryl to nejcennější a rychlými kroky se šel rozloučit, aby ho otec nestihl zastavit.
,,Liame! Uděláš, co ti říkám!“ Pokojem se rozlehl jeho rozhořčený hlas. Liam si ho nevšímal a přistoupil ke své sestřičce, která stála uprostřed místnosti, vedle své matky. Ta mu narozdíl od svého manžela nebránila v odchodu. Věděla, že to pro všechny bude to nejlepší.
,,Něžná Cathy. Žádné slzy.“ Rukou jí přejel po tváři. ,,Znova se setkáme.“ Pohladil jí po vlasech, zatímco se na něj chápavě usmívala.
,,Ne, jestli mi budeš vzdorovat.“ Otec se na něj rozkřikl. ,,Ne, pokud budu žít.“
Liam se naposledy zadíval do milovaných tváří, než se s nechutí otočil zpět ke svému otci.
,,Odstup od těch dveří otče.“
,,Běž si, ale nečekej, že se můžeš vrátit.“
,,Jak si přeješ, otče. Vždycky jen jak si přeješ.“ Začínala mu docházet trpělivost. Vzájemně se přeměřovali pohledy.
,,Byl to syn o co jsem prosil! Muž!“ Chytil se svého oblíbeného tématu. ,,Místo toho mi Bůh dal tebe. Nesmírné zklamání!“ Znechuceně si ho přeměřil od hlavy k patě.
,,Zklamání? O kolik víc odpovědnějšího syna jsi mohl žádat?“ konečně mu toužil povědět všechno, co se mu kdy bál říct. Teď byla ta správná chvíle. ,,Po celý můj život jsi mi říkal slovy, pohledy, co ode mě vyžaduješ. A já jsem žil a plnil tvé úkoly, ne snad?“
,,To je šílenství!“ Vykřikl rozhořčeně.
,,Ne, šílenství je, že jsem tě nemohl dostatečně zklamat. Ale to teď spravíme, že ano?“ Už mu bylo všechno jedno. Konečně bude mít příležitost se náležitě stydět za jeho činy.
,,Mám o tebe strach chlapče.“ Odpověděl o něco smířlivěji. Liam k němu přistoupil o něco blíž. ,,A to je vše, co teď pro mě můžeš najít ve svém srdci, otče?“
,,Kdo si tě vezme k sobě? Nikdo!“ Pokusil se zvrátit jeho rozhodnutí.
Liam zakroutil mírně hlavou. ,,Nebudu mít nouzi o místo ke spánku, to ti říkám. Jdi mi z cesty.“ Prudce kolem něj prošel a chystal se odejít. Otec ho stačil chytnout za paži a s nově nalezenou lítostí mu pohlédl do tváře. ,,Nikdy jsem ti nestál v cestě, chlapče.“
Liam se zhluboka nadechl. Zašmátral rukou po klice a prudce otevřel dveře dokořán. Bez dalšího slova vyběhl ven do prosluněného dne.
Muž se za ním znova rozhořčeně rozkřikl, zatímco mu mizel z dohledu. ,,Jestli jdeš hledat problémy, buď si jistý, že je najdeš!“ Třísknutím za sebou zavřel dveře a už se o něj více nezajímal.
Aniž by tušil, tohle bylo naposledy co se svým synem mluvil. Temnota si ho sama vyhledala jako ideálního kandidáta stát se něčím víc, než kdy byl pro svého otce. Všechno se ten večer stalo rychle – spousta pití omámila jeho smysly, takže nebyl schopen rozeznat možné nebezpečí. Ale i za střízlivého stavu by nedokázal odolat vábení ďábla převlečeného v ženských šatech. Jako by snad mohl tušit, že to je jediná věc, kterou si nedokáže odepřít. Dotyku ženské ruky. Chtíč mu zaslepil úsudek a ukázal mu směr po dlážděné cestě, která vedla do zatracení. Tomu se ale těžko odolává, když pokušitel šeptá lákavá slovíčka – stejně jako on, kdysi šeptal svým obětem sladké lži. Ona ale byla připravena svým slovům dostát. Dala mu novou příležitost začít jiný život. Ve kterém měl možnost vykonat veliké věci – strašné, ale veliké. Přesně jak to chtěl po něm vždycky jeho otec. Musím ho přeci navštívit… byla první myšlenka, která se mu usídlila v mysli, jakmile se poprvé rozhlédl po hřbitově.
Zaklepal na dveře. Bylo to zvláštní, že před pár hodinami těmi dveřmi odešel jako člověk… a teď se vrátil jako silný démon. Uslyšel zvuk otevíraného zámku. Musel se pro sebe usmát. Takhle naivní mohlo být jen dítě…
,,Ahoj Catherin, drahoušku.“ Bezelstně se na ní usmál. Dívka zalapala po dechu a nevěřila svým očím.
,,Ty jsi se vrátil.“ Vydechla ohromeně. ,,Vrátil ses. Jako anděl!“
,,Ano, jsem anděl.“ Zlomyslně se ušklíbl. ,,Pozveš mě dál?“



KONIEC