Insomnia


Popis poviedky : Willow se stále nemůže vyrovnat s odchodem Tary. Místo toho, aby čerpala ztracené síly na finalní bitvu proti Prvnímu, trpí nespavostí a utápí se v smutku. Pro znovunalezení vnitřní rovnováhy se proto hodí jen jediná osoba, která jí může dodat odvahu pokračovat dál.


Seděla v koutě; schoulená do klubíčka. Rukama pevně objímala kolena. Nepřítomně pozorovala tenké sluneční paprsky, statečně si hledajíc cestu skrz košaté větve jasanu. Letitý strom konejšivě ochraňoval okna před zvědavými pohledy všetečného světa, který se nehodlal zastavit na své neúnavné cestě životem. Ona toužila tento protivný shon zmrazit a navždy ustrnout ve své poloze úspěšně imitující sochu. Nechtěla se více pohnout; užívat si radosti z každodenních maličkostí. Víc už ne. Neměla s kým vítat slunce, naslouchat zpěvu ptáků, následovat třepotavé křidélka lučních motýlů, tak proč by se měla snažit žít dál?
Drobné částečky prachu vířily v proudu světla. Prach jsi a v prach se obrátíš… Willow bolestivě sevřela oční víčka. Kolik vody ještě proteče řekou, než se vyrovná s jejím odchodem? Ani oceán by nedokázal ztišit nesnesitelnou bolest užírající jí zevnitř jako mor. Možná se i dokonce vyžívala v potokách slz. Nemohla, nebo spíše nechtěla ani na jediný okamžik pomyslet, že by na ní zapomněla. Na svou krásnou přítelkyni, milenku, spřízněnou duši… Násilím ji sebrali jedinou radost – Taru. Už nikdy neuslyší její radostný smích. Venku se zatáhlo. Pokoj opustily radostné kužele světla. Zbyla jen tma.
Naklonila hlavu na stranu a zadívala se do šumících větví, nervózně se pohupujících pod nápory větru. V dáli se zablýsklo. Jako věrný přítel následoval svého pána i dunivý hrom. Bezděčně se usmála; další bezesná noc. Nemohla spát; podvědomě se bála nočních přeludů trýznících její křehkou duši. Neznámo jí odrazovalo dopřát si konečně odpočinek. Tara bude už navěky odpočívat! Proč?
Bolest zkřivila jemný obličej. Nechala své tělo dopadnout na prašnou podlahu. Venku začalo pršet… slané slzy zkrápěli dívčinu tvář – a dešťové kapky byly zhmotněnou podobou jejích pocitů. I příroda sdílela s čarodějkou její bolestivý žal.
Cítila se naprosto vyčerpaně; ale ani tisíc probrečených nocí jí nedonutí přijmout skutečnost, že ona se může druhý den probudit do dalšího slunečného dne, zatímco ona, Tara, bude už navždy hnít několik stop pod drsnou zemí.
Plynuly dny, týdny, měsíce… Rok se sešel s rokem, aby společně přivítaly první výročí. Willow si byla až příliš dobře vědoma, co se čas pokusil tak milostivě zapomenout a zahojit tím její rány na duši. Je století dostatečně dlouhé, aby vyléčilo touhu po ztracené lásce? Pokud ano, tak ale i ten jediný rok byl krutou zkouškou, kterou byla ochotna podstoupit.
Slabé potůčky pomalu stékaly po okenní tabuli. Hromy zněly jak z neznámé dálky, která jí byla naprosto cizí. Žila ve svém vlastním světě; dokonale izolovaná od ostatních. Snažila se žít normálně; tvářit se, že je všechno v pořádku, že se dokázala vyrovnat s její ztrátou. Dnes ale ne. Pro tento jediný den si dovolila být slabá. Tak moc slabá, jak se cítila v posledních několika týdnech. Přišlo ji neuvěřitelné, že před pár měsíci byla schopná ze žalu zničit celý svět. Teď neměla sílu ani vstát ze špinavé země a postavit se životu čelem.
Ostré nehty se zarývaly do podlahy a tvořily tak tenké rýhy. Byly stejné jako ona; okem těžko rozeznatelné ale při bližším zkoumání vyjde najevo ohyzdné poškození, kazící celek. Kapky slz pravidelně zkrápěly dřevěné parkety a tvořily na nich temné obrazce.
Ucítila slabý závan větru, který ji něžně shrnul pramen do zvlhlé tváře. Zdálo se jí to? Už asi začíná bláznit…
Přesto se dokázala vzchopit a opřít se zpět o chladnou zeď. Zamyšleně se zahleděla z okna. Každou chvilku blesk ozářil potemnělý pokoj, působící opuštěným dojmem a dokonale tak odrážel všechny pocity své majitelky, které ji nemilosrdně zaplavily a pokoušely se jí utopit. Další vánek si radostně pohrál s prameny zrzavých vlasů. Willow se musela pousmát, ani nevěděla proč, ale cítila, jak bolest pomaloučku odplouvá. S uslzenýma očima vstala a přešla k okennímu rámu. Dlaní se dotkla příjemně chladivé skleněné plochy. S přivřenými víčky si užívala příjemně studivý pocit, který ji zázračně dobíjel energii.
,,Jsi tu se mnou?“ pošeptala bláhově do tísnivého ticha. V hloubi nitra věděla, že se musí zeptat. Pomůže jí to lépe pochopit?
Odpovědí bylo jemné pohlazení po tváři. V pokoji byla jen ona. I přesto nebyla sama. ,,Taro.“ S téměř posvátnou úctou vyslovila její nádherné jméno; stejně jako byla ona sama. Milovala její vnitřní krásu, která z ní vyzařovala při každém úsměvu, pohledu… Willow si hluboce povzdechla; naposledy se podívala z okna do temných dálek. Nevěděla, co jí v příštích dnech čeká; cítila však temnotu, která narůstala na síle. V Sunnydale se schylovalo k finální bitvě. Místo toho, aby čerpala ztracené síly, ubíjí se vzpomínkami na mrtvou lásku. A nemůže spát. Kvůli ní. Kvůli sobě.
Přešla ztichlým pokojem a s trochu klidnější tváří se položila na postel. Kdykoliv se podívala do zrcadla, nebyla by schopná s určitostí říct, kolik kruhů pod očima bylo způsobeno nedostatkem spánku a které měl na svědomí usedavý pláč.
,,Odpustíš mi někdy, že jsem na tebe málem zapomněla?“ vyslovila nahlas. Co když tu opravdu je se mnou? Při tomhle pomyšlení jí zaplavila vlna rozmanitých pocitů. Má být ráda? Nebo se má omlouvat za to, že její místo až příliš brzy nahradila Kennedy?
Rozhodla se upřeně zírat do stropu; třeba se jí dneska podaří usnout.
Další slabý vánek počechral záclony. Zrzka se samovolně usmála. Nevěděla proč, ale pomyšlení na to, že je Tara s ní, jí nesmírně uklidňovalo. Bylo to absurdní, přesto tomu chtěla věřit. Zrzavá hlava se naklonila na stranu. Začala jí přemáhat únava. Těžká oční víčka klesla…

Procházela se lesní mýtinou, na kterou dopadalo stříbrné světlo měsíce. Osamělý palouk vypadal jak vystřižený obrázek rovnou z pohádky; všude okolo byl posvátný klid, který se šířil do srdcí všech živých stvoření. Nebyl zde žádný hněv ani smutek. Jen radost a vyrovnaná mysl.
,,Taro?“ na tváři se jí mísilo překvapení s nepopsatelnou radostí. Uprostřed mýtiny spatřila stát dlouhovlasou ženu, oděnou do prostých bílých šatů, které tak ještě více umocnily její prostou krásu.
,,Ahoj lásko.“ S úsměvem na rtech trpělivě vyčkávala na její příchod. Willow neváhala ani vteřinu a s rozzářeným obličejem se vrhla do náruče své mrtvé přítelkyně.
,,Jsi to opravdu ty?“ stále nemohla uvěřit, že se jí může dotýkat. Hladila jí po dlouhých vlasech a každou chvilku, co nemluvila jí dala sladký polibek.
,,Potřebuješ se ptát? Sama znáš odpověď.“ Ruku jí položila na místo, kde jí tlouklo srdce. ,,Jsem tu, abych ti ukázala cestu…“ hřbetem ruky jí něžně přejela po lícní kosti.
,,Cestu? Kam? Já nechápu…“ začala zmateně mrkat očima.
,,Pšš…“ ukazováček položila na chvějící se ret. ,,Zlo se blíží a ty budeš hlavním hráčem.“ ,,Já, ale…“
,,Máš v sobě spousty síly,“ lehce se usmála, když postřehla její posmutnělý obličej. ,,Dobré síly.“ Dodala na objasněnou. Willow se tentokrát zatvářila pochybovačně a rozpačitě zároveň. ,,Musíš si jen věřit, jedině pak budeš schopna změnit svět na lepší místo k životu.“
,,Jenže jak?“ Znovu jí začal přepadat smutek. S uslzenýma očima pohlédla zpříma do jejích zářivých korálků. ,,Jsem sama. Tedy, vlastně teď ne. Je tu…“ začala koktat. Bála se jí říct, že si našla někoho nového. Bála se, že jí zapomene milovat. Přitom to byla jediná věc na světě, kterou si byla stoprocentně jistá: Tara navždy bude mít své místo v jejím srdci. Musela to vědět…
,,Willow, zlatíčko.“ Další okouzlující úsměv. ,,Nemusí tě trápit, že nejsi se mnou. Naopak jsem šťastná, že nemusíš trpět. Opravdu.“ Aby potvrdila svá slova, objala jí kolem ramen a láskyplně ji políbila na čelo. Pokračovala motýlím polibkem na nos a nakonec si nechala rty. Will se už zase usmívala, cítila se dokonale šťastně, když mohla být v objetí své přítelkyně. Ale v mysli jí začínal vrtat neodbytný hlásek, který ji protivně našeptával, že jejich dojemné shledání brzy skončí.
,,Slíbíš mi něco?“ šeptala jí vroucně do ouška. Willow omámeně přikývla. ,,Ať se bude dít cokoliv, i když budou věci vypadat beznadějně, nikdy,“ mírně se od ní odtáhla, aby jí mohla zpříma pohlédnout do očí. ,,Nikdy nezapomínej na všechno dobré, co se ukrývá ve tvém nitru. Jedině tak budeš moci bojovat s temnotou.“
Dívce přeběhl po tváři náznak stínu. S temnými silami měla hodně co dočinění. Zařekla se, že již nikdy své dovednosti nepropůjčí žádné straně, aby se neocitla znova na scestí. Tara jí zamyšleně pozorovala; jako by četla všechny její myšlenky. Na tváři vykouzlila odzbrojující úsměv a okamžitě tak zahnala všechny dívčiny chmury.
,,Nemusíš se bát použít svou moc. Věřím - ne, já vím, že tentokrát si vybereš tu správnou cestu.“
,,Nechci tě zklamat…“ nedokázala potlačit pochybovačný tón.
,,Nezklameš.“ Naposledy jí políbila, než se jejich propletené prsty rozpojily. Začala se jí ztrácet v mlze. Chvíli upřeně zírala do míst, kde ještě před malým okamžikem zářilo malé sluníčko. Zhluboka se nadechla; musí pokračovat dál. Naučit se žít bez ní. Sama pro sebe se spokojeně usmála. Tohle bylo přesně to, co potřebovala; aspoň na okamžik se s ní setkat tváří v tvář. I když jen ve snu.
,,Sbohem.“ Willow se s lehčím srdcem otočila k odchodu.

Probudila se s úsměvem na rtech. Po dlouhé době se nádherně vyspala; cítila se dokonale odpočatá a nabitá energií. Venku už začalo svítat. Věděla, co bude muset udělat. Nezklamu tě, lásko, slibuji… S nově nalezenou vnitřní rovnováhou vykročila z pokoje ven. Odhodlána bojovat za lepší svět. Vyhraje - pro ni. Porazí zlo – kvůli ní.



KONIEC