Fallen


Popis poviedky : Přátelé vytrhli Buffy proti její vůli z nebe, aniž by o tom měli tušení. Aby se dokázala vyrovnat se životem, potřebuje se setkat s dalším padlým andělem. Teprve potom bude schopna žít dál.

Zběsile nutil své auto k nemožným rychlostním rekordům. Nohu prakticky nesundával z plynu, aby nepřišel ani o jedinou vteřinu, kterou by mohl být s ní. Ano, muži se přestávají kontrolovat a jsou schopni běžet vstříc záhubě s úsměvem na rtech, když se jednalo o ženu. Ale ne jen tak ledajakou. Buffy byla výjimečná a nesouviselo to s tím, že byla vyvolená. A nebylo to ani tím, že se vrátila mezi živé, ačkoliv již několik měsíců odpočívala pod drsnou zemí. Její krásné tělo uvadalo, zatímco její osudem ztrápená duše byla osvobozena a mohla dojít zaslouženého odpočinku. Byla jedinečná… svou prostostí. Kterou na ní miloval ze všeho nejvíce.
Každý den bez ní bylo jako sto let v pekle, ve kterém trpěl nepředstavitelnými muky. Paradoxně kvůli ní. Všechno se v posledních letech točilo kolem ní, pomalu to vypadalo, že se pro něj stala nadějným světýlkem v temnotě, které ale její smrtí nenávratně uhaslo. Nebo si to aspoň myslel. Nedokázal si nikdy odpustit, že ji opustil a nebyl s ní, když ho nejvíc potřebovala. Když položila svůj křehký život pro dobro lidstva. Už zase. Mračna se zatáhla, slunce zašlo… vysvitl měsíc a svit dalekých hvězd přivítal padlého anděla.
Nemohl uvěřit osudu, který si s ním krutě zahrával už několik století, když uslyšel pár slov, navždy vrytých do jeho mysli: je naživu.
Uháněl černou nocí, aby stihnul využít veškerý čas, který mu úsvit zoufale ukrádal a chamtivě shřadoval v přesýpacích hodinách, které se s každou další vteřinou naplňoval pískem. Brzy je pozdě. Musí ji vidět teď. Potřebuje ji cítit.
Zaskřípěly brzdy, pod těžkými koly zapraskal štěrk. Byl uprostřed ničeho, na půli cesty mezi Los Angeles a Sunnydale; přesto tohle bylo to jediné místo, kde toužil být ze všeho nejvíc. Přesně tam, kde se nebe snoubí se zemí. Osamocený motorest představoval neutěšenou Zemi a ona zas byla tím nebem, kdykoliv se octla v jeho blízkosti.
Oněměle zíral před sebe, jen pár kroků od něj stál anděl v světlých šatech, tajemně povlávajících v nočním vánku. Kdyby nevěděl, že přání se stalo skutečností, považoval by se za blázna, zkroušeného žalem po své lásce.
Její bázlivý úsměv na milované tváři dokázal rozbít všechny pochybnosti. Opravdu se vrátila…
Pokročil několika váhavými kroky kupředu, jako by se bál, že se rozplyne. Třeba jen na okamžik, když zaváhá… že je přeci jen hořkosladkým přeludem. Další váhavý krok, ve ztichlé noci byl slyšet jen jemný křupot štěrku, tiše naříkající pod těžkým upírovým tělem. Stála osamoceně kousek před ním, jak ta nejkrásnější socha od věhlasných umělců, a opatrně vyčkávala. Sama jakoby všechno tohle považovala za nemožný sen, ze kterého se bála probudit.
Spadl mu kámen ze srdce, když konečně překonal tu nesnesitelnou vzdálenost mezi nimi, bránící jim v objetí. Váhavě pozvedl ruku a letmo jí pohladil po hřbetu ruky. Žena zhluboka dýchala a při jeho pohlazení jejím tělem projel příjemný elektrizující náboj. I po těch letech stále mezi nimi panovala neuchopitelná chemie, která je hnala do záhuby, kdykoliv byli spolu sami.
„Buffy.“ Pošeptal její jméno jako tichou modlitbu. Dlaní ji láskyplně přejel po tváři. Hřála jako sluníčko, které již před stovkami let zavrhlo jeho existenci. Bylo to již dávno, co jako člověk mohl užívat bezstarostně jeho hřejivých paprsků; tehdy si toho daru dostatečně nevážil, nyní proto nehodlal opakovat svou chybu.
Žena přivřela slastně oči a nechala se konejšit jeho blízkostí. „Angele.“ Hlesla smutně. Její hlas zněl, jako by se lámala ptačí křídla, až upíra zamrazilo.
„Jsem tu s tebou,“ přivinul si ji ochranitelsky k sobě do náruče a s přivřenýma očima zabořil obličej do zlatavých kadeří. Potěšeně vdechoval její nezaměnitelnou vůni, o které si myslel, že už nebude mít nikdy tu příležitost si užít.
Stáli takhle němě několik minut v pevném objetí. Nebylo třeba slov. Vzájemně si užívali tenhle jedinečný okamžik. Buffy se po chvilce mírně odtáhla a pohledem se střetla s oříškovou čokoládou, ve které se tak ráda topila. Jak je to už dlouho?
„Buffy?“ jediným pohledem dokázal položit tisíce otázek.
„Pššt.“ Slabě se usmála a položila mu prst na chladné rty. Dnes večer nechtěla odpovídat na žádné dotazy. „Pomoz mi.“ V očích se jí zatřpytila slza. Angel krátce přikývl a bez dalších zbytečných slov se k ní sklonil a láskyplně políbil na čelo. Buffy se hořce usmála. Rukou mu vjela do střapatých vlasů a přitáhla si ho blíž ke svým čekajícím rtům. Konečně cítila jeho dotyky, které jí tolik chyběly.
Angel ji váhavě líbal, bál se, aby mu přeci jen nezmizela v ranní mlze. Chuť jahod osladila osamocená slza. Buffy brečí? Ustaraně přerušil křehké pouto mezi nimi a hluboce se zadíval do zelených studánek, naplněné po krajíček blyštivými slzami.
„Stalo se něco?“ s tichým šepotem utřel bříškem palce další neposednou slzu.
„Tolik se toho stalo.“ Hlasitě vzlykla. „Ale všechno pro mě ztratilo význam.“ S prázdným výrazem se od něj odvrátila a zahleděla se k nedalekému motorestu, ve kterém si hosté bezstarostně užívali své ranní kafe. Stále byla hluboká noc… stále měli čas - ale neviditelný úsvit se nad prokletými milenci snášel jak neodbytný strašák, čekající nenápadně v koutku, aby zaútočil svou nejsilnější zbraní v tom nejméně vhodném okamžiku.
„Buffy…“ začal váhavě a položil jí ruku na rameno.
„Ne!“ vykřikla o něco prudčeji, než měla v úmyslu a hbitě se vysmekla z chladného dotyku. „Neměla bych tu být! Na tomhle místě. Na tomhle světě…“ dutě vydechla poslední slovo s takovou zatrpklostí, kterou od ní snad ještě nikdy neslyšel. Nevěděl, co na to říct a jen tiše vyčkával, až ze sebe dostane dlouho potlačovaný žal.
„Proč jsem tu?“ s výčitkami v očích k němu pozvedla zrak. „Nepatřím sem.“ Zakroutila zdrceně hlavou, jako by tím dokázala zvrátit skutečnost. Už nedokázala déle zadržovat deroucí se slzy. Noční krajinu prolomil žalostný pláč. „Proč mi to udělali?“ se zoufalým zalykáním dopadla koleny do pichlavého štěrku. Bylo jí to upřímně jedno; žádná zanedbatelná bolest nedokáže zakrýt tu největší - hluboko v srdci.
Angel k ní okamžitě přiklekl a vroucně ji schoval do svého objetí. „Co ti udělali? Co mohli udělat tak strašného?“ odvážil se zeptat polohlasně, zatímco ji neustále hladil po hebkých vlasech. „Vrátili mě…“ zašeptala mezi jednotlivými vzlyky v odpověď.
„Ano. A co je na tom tak špatného? Nemohli bez tebe žít - stejně jako já.“ Bolestivě sevřel oční víčka, když mu na mysli vytanul ten bodavě mrazivý pocit, který nemilosrdně zasáhl jeho nemrtvé srdce okamžitě po tom, co se dozvěděl tu novinu. To byla přesně ta jediná věc, které se obával každý den, co strávil v L.A. Bez ní.
„Je tohle peklo?“ zeptala se nečekaně.
„Jak si na to přišla?“ Nechápavě se od ní odtáhl na takovou vzdálenost, aby jí mohl pohlédnout zpříma do očí.
„Všechna ta bolest… utrpení. Smrt.“ Vydechla zoufale. Jejich nosy se vzájemně dotýkaly; mohl dokonale slyšet její zběsilý tlukot srdce a trhané nádechy, jak potlačovala další příval slz.
Angelovi začalo pomalu svítat. Stále ale odmítal uvěřit, že je to pravda. Tohle přeci nejde…
„Angele?“ pípla jak raněné ptáče a upřela na něj uslzené oči. „Peklo existuje, že ano? Ty jsi v něm přeci byl.“ Hlas se jí zlomil, když si uvědomila, že ho tam vlastně ona osobně poslala.
„Ano.“ Odtušil chabě.
„A když je peklo… musí být i nebe. Není to výmysl. Ono skutečně je.“ Nebyla to otázka. Angelovi přejel po tváři náznak pochopení. Nemohl více pochybovat. Byla tam.
„Já, já… nevím co na to říct.“ Koktavě se zadrhl a mechanicky ji dál hladil po vlasech. Podvědomě tak touhle činností oddaloval chvíli, kdy bude muset začít řešit bolestivější záležitosti.
„Nic neříkej. Jen buď se mnou. Ty jsi jediný, který mě dokáže pochopit.“ Uvzlykaně mu zabořila obličej do tmavé košile a zachumlala se ještě víc do jeho objetí. „Vyrvali mě… z nebe.“ Neslyšitelně zamumlala do kusu látky a snad i doufala, aby to neslyšel.
Upír bolestivě sevřel oči. Možná by si přál i pro tentokrát na okamžik ohluchnout.
Zůstali v pevném objetí sedět na studivé zemi po několik desítek minut. Uběhlo snad i několik hodin od jejich posledního slova. Oba dva ale nebrali ohled na čas a užívali si tiše jeden druhého. Vzájemně se zachraňovali před nicotou v srdci.
Utichly poslední dozvuky pláče. Žena v jeho náruči začala spokojeně oddechovat.
Bál se i jen nepatrně pohnout, aby ji nevyrušil. Hlavu měl opřenou o tu její a s převřenýma očima naslouchal pravidelnému tlukotu srdce. Znělo jako rajská hudba pro jeho uši.
Buffy sebou nepatrně zavrtěla. Překvapeně otevřela oči a zamrkala.
„Já jsem usnula?“
„Jen na chviličku.“ Odhrnul jí pramínek vlasů, který jí neposedně vpadnul do tváře. „Potřebovala sis odpočinout.“
„Odpočívala jsem několik měsíců.“ Zakroutila odmítavě hlavou. V očích se jí znova zalesklo. Angel se zděsil, že opět propukne v hlasitý pláč. Buffy se místo toho sladce usmála. Znova ho dokázala překvapit.
„Tohle bylo mnohem víc, než jen obyčejný spánek.“
Angel na ni nechápavě zíral.
„Potřebovala jsem dobýt životní sílu, která mi v posledních týdnech tak žalostně scházela.“ Rukou ho pohladila po tváři. „Za to jsem ti nesmírně vděčná.“
Vycítil, že se blíží loučení. I ona podvědomě nenáviděla ten okamžik, který se nezadržitelně blížil. „Žádné bolestivé loučení, ano?“ mrkla na něj, jako by s ním uzavírala nepsanou dohodu.
„Platí.“ Sesbíral se ze země. Už z toho štěrku začínal mít otekliny. Natáhl ruku, aby jí pomohl vstát.
Znova stanuli proti sobě tváří v tvář. Pohledem uhýbali jak dva zamilovaní školáci. Buffy si to zřejmě uvědomila a rozesmála se zvonivým smíchem a s úsměvem ho objala na rozloučenou.
„Děkuju.“ Pošeptala spokojeněji a naposledy ho s úsměvem políbila.
„Není zač,“ palcem setřel poslední slzičku a s hřejivým úsměvem se otočil k odchodu.
„Proč?“ stačila na něj křiknout, zatímco sledovala jeho zmenšující se záda v dáli.
„Co proč?“ zastavil se nechápavě na místě, pár kroků od svého auta.
„Proč všechno krásné musí vždycky skončit před východem slunce?“ Hlavou jí probleskla myšlenka na poslední chvíle jejího života. Stála na kovové konstrukci a hleděla směrem k východu. Musela se sama pro sebe hořce usmát. Už tehdy byla smířená se smrtí.
Angel neodpověděl. Jen tiše stál a s bolestí v očích na ní shlížel. První paprsky začaly ozařovat vrcholky stromů. Nesnášel tu bezmocnost, kdy nemohl ovlivnit chod času.
„Nic netrvá věčně. Ale pamatuj, že i slunce jednou zas zapadne,“ zazněla prostá odpověď. Naposledy se usmál, než nadobro zmizel v autě se zatemněnými skly.
„Budu čekat.“ Řekla si sama pro sebe. S přimhouřenýma očima se zahleděla do slunečních paprsků; slunce již stihlo vystoupat na oblohu a zalilo svým zlatavým světlem doposud tak pochmurné místo. „Až přijde západ…“



KONIEC