Edith a já


Popis poviedky : Drusilla vede se svou nejoblíbenější panenkou Edith rozhovor, ve kterém jí vyprávý své zážitky z uplynulého dne. A na konec má pro slečnu Edith přichistáno menší překvapení...

,,Slečno Edith, byla jste hodná během mé nepřítomnosti?“, Drusilla se s radostí věnovala své nejoblíbenější činnosti, hnedka po zabíjení – rozhovoru se svou nejmilejší panenkou.
,,Doufám že ano, přeci nechcete přijít o čaj, že ne? Pokud jste byla poslušná, budu vám vyprávět, co se mi dnes přihodilo. Máte zájem? Samozřejmě, pokud máte něco jiného na práci, nerada bych vás vyrušovala.“, Dru se šíleně rozesmála. Vyzvedla panenku do vzduchu a začala se s ní točit dokola. ,,Slečno Edith, vidím že nic nenamítáte. Jak byste jen mohla! Vždyť se musíte celý den neuvěřitelně nudit, když se pořád díváte na tu ošklivou stěnu. Ale chápete, že to tak muselo být? Když jste zlobila, musel následovat trest. Jak pak by to potom vypadalo, kdyby si všechny panenky mohly dělat, co by se jim zlíbilo? Musíte uznat, že disciplína je důležitá. Tak se tedy pohodlně usaďte, budu vám vyprávět mou dnešní příhodu a pokud budete vyrušovat, vypíchám vám ty vaše krásné oči a schovám na místo, kde je nikdy nenajdete.“, upírka posadila svou hračku na vysokou židli ke stolu a nalila ji z porcelánového servisu vychladlý čaj. ,,Ten čaj je studený! Jak to že jste, slečno Edith, neuvařila nový? Takhle budete muset pít tenhle starý. Nebudeme přeci plýtvat. Když jste tak trestuhodně zapomětlivá, není jiná možnost.“, řekla Dru nekompromisně a taky si nalila do šálku. Usedla na volnou židli naproti panence a upřeně se na ní zahleděla.
,,Tak tedy, kde mám začít?“, se zamyšleným výrazem pozorovala nehybnou hračku a čekala na odpověď, která nikdy nepřijde. Upírka ani žádnou reakci neočekávala, slyšela ji předem ve své pomatené mysli, proto pokračovala ve svém monologu.
,,Dneska večer jsem se rozhodla vyjít si na menší procházku, abych si sehnala něco dobrého na zub. Můj drahý nebyl nikde poblíž, aby mě nakrmil, rozhodla jsem se tedy pro samostatný lov. Nenudím vás drahá přítelkyně?“, zeptala se znenadání Drusilla, ale vzápětí pokračovala ve svém vypravování dál.
,,Venku byla krásná noc. Tolik hvězd, ke kterým jsem mohla tiše promlouvat!“, při té vzpomínce se Dru objevil na tváři zasněný výraz. ,,Ulice byly i přes pozdní večerní hodinu plné lidí, kteří se bezstarostně procházeli a vedli své duchaplné konverzace.“, při těch slovech se posměšně uchechtla, jako by považovala za nemožné, aby obyčejní smrtelníci dokázali vést duchaplný rozhovor. Většinou totiž rozmlouvali o povrchních věcech, které postrádali hloubku a smysl. Těmto bohatým měšťákům, kteří nepoznali bídu a hlad, chyběl smysl pro realitu a dál si poklidně žili ve světe módy, politiky a pravidel a při tom zapomínali nebo spíš záměrně přehlíželi lidské utrpení, kterého v chudinských čtvrtí bylo přespříliš. Drusilla měla tyto čtvrtě ráda - byly přeplněny nejrůznějšími emocemi, které tak zbožňovala. Strach, zoufalství, bolest a utrpení. Zde bylo snadné najít nějakou lidskou trosku, u které nikdy nehrozí, že by jí kdokoliv postrádal. Mnohem víc však Drusillu bavilo zabíjet ty namyšlené panáky v drahých oblecích a nafintěné paničky v dokonale upravených šatech. Vždycky měla vybíravý vkus a takovíto pokrytci si o smrt přímo říkali. A Dru jejich výzvy s radostí přijímala.
,,Nějak jsem se zamyslela! Omlouvám se slečno Edith, měla jste mě klidně z mého rozjímání vyrušit, aby jste nemusela tak dlouho čekat na konec.“, poznamenala omluvným tónem směrem k mlčenlivé hračce. ,,Abych vás příliš neunavovala, tak rychle přejdu k tomu hlavnímu. Procházím se tedy po ulici a pozoruji nejrůznější potencionální oběti a vybírám si, koho zbavím života. Zrak mi padne na roztomilou holčičku sedící osamoceně na lavičce. A že neuhodnete co měla sebou, slečno Edith? V ruce držela překrásnou panenku v modrých šatičkách. Dokážete si určitě představit, jak moc jsem najednou zatoužila vlastnit tuhletu panenku ve své sbírce. Měla dlouhé vlnité vlásky černé barvy, ve kterých měla uvázanou modrou stuhu. Dokonale ladila s jejím ošacením.“, na tváři Dru objevil nadšený výraz dítěte, které rozbaluje obzvlášť veliký dárek.
Najednou se však Drusilla zatvářila smutně, když pokračovala dál ve svém vypravování. ,,Naneštěstí se k holčičce brzo připojila její matka a odváděla jí směrem pryč. Pryč ode mě.“, Dru smutně zakňučela. ,,Musela jsem začít jednat, to snad chápete slečno Edith, nesměla jsem je pustit z dohledu. Nenápadně jsem se za nima vydala, abych zjistila, kam odnášejí můj poklad.“ Utichla a zamyšleně se zahleděla na panenku.
,,Co byste na mám místě dělala vy?“, zeptala se znenadání s podmračeným výrazem. ,,Jistě, vám by byl osud panenky ukradený, protože nemáte zájem o konkurenci.“, pohlédla na hračku s vyčítavým pohledem, jako by za všechno mohla ona. ,, Kolikrát vám mám opakovat, že žádná panenka, ať je sebehezčí, nedokáže nahradit mou milovanou přítelkyni.“, káravě poznamenala a při svých slovech vstala od stolu a přešla směrem k Edith. Vzala jí do rukou a pečlivě jí narovnávala mírně pomačkané šaty.
,,Ach to je neuvěřitelné, jak málo o sebe pečujete drahá. Měla by jste být na své šaty opatrnější. Co říkáte? Ach ano, pokud tedy o to stojíte. Ale říkám vám, tyhle šaty vám sluší mnohem víc.“ Drusilla vzala panenku opatrně do náruče a odnášela jí směrem ke staré truhle. ,,Vybereme vám tedy jiné, méně pomačkané a opět budete dokonalá!“, usmála se zvesela na němou tvář a během vybírání vhodného ošacení pro svou panenku si zvesela pobrukovala nesouvislou melodii.
,,Tyhle vám půjdou k očím!“, řekla potěšeně, když konečně vytáhla hnědou látku lemovanou světle zelenými krajkami. Opatrně začala z panenky sundávat oblečení.
,,A zase vypadáte k světu.“, řekla po chvíli, když se jí podařilo dokončit oblékání hračky. ,,Jste už tedy konečně připravená doposlechnout si můj příběh? Dobrá tedy. Pohodlně se usaďte, dejte pozor na šaty, přeci je nebudeme hnedka měnit. Nechcete dolít čaj?“
Upírka se znova usadila ke stolu a pokračovala dál ve svém povídání.
,,Kde jsem to skončila? Oh ano, už si vzpomínám. Šla jsem za tou holčičkou a její matkou několik minut, než konečně došly k honosně vyhlížející budově, která byla zjevně jejich domovem.“, ušklíbla se, protože na takovéto rodinné typy měla vyhraněný názor.
,,Neměla jsem příležitost je během cesty přepadnout, jelikož ulice byly stále plné nežádaných svědků. Proto jsem jen mohla bezmocně přihlížet, jak si ta ženská spokojeně odvádí mou panenku do té ošklivé budovy. Nemusím vám doufám připomínat, slečno Edith, že mi scházela menší drobnost. Ano tušíte správně, nebyla jsem pozvaná!“, Dru se opět zamračila při vzpomínce na nesmyslné pravidlo diskriminující všechny upíry.
,,Bezmocně jsem sledovala, jak vystupují po těch proklatých schodech nahoru. Pozorovala jsem však prozíravě budovu dál a čekala, které z oken se po jejich příchodu rozzáří. Po chvíli, která mi připadala jako věčnost, se jedno okno opravdu rozsvítilo…“, poznamenala Dru s pýchou v hlase, že to byla od ní geniální prozíravost, ,, …a víte co jsem spatřila? V tom okně, v prvním patře? Tu malou holku, jak si sedá k oknu s mou panenkou!“ Drusille se na tváři mihl vítězoslavný úsměv. ,,Dívala se z okna a přitom česala panence ty její krásné vlásky. A že neuhodnete co následovalo potom?“, pohlédla s otázkou v očích na svou tichou společnici.
,,Z domu vyšla ta žena, která předtím tak opovážlivě odvedla můj poklad daleko ode mne! Vyrazila ven s nějakým mužem, zřejmě manželem. Neváhala jsem ani chvíli. To víte, hlad už o sobě dával vědět“, řekla s pobaveným úsměvem upírka. ,,Chutnali jako jahody…“, při té poznámce si Dru mimovolně olízla rty.
,,Nic mi už nebránilo vzít si to, co mi patřilo. Ale ano, pozvání jsem stále nutně potřebovala.“, odpověděla záhadně panence, jako by jí snad položila otázku.
,,Zazvonila jsem u dveří. Nikdo mi neotevíral, dokonce ani nějaká služka. Ta se určitě někde poflakovala a neslyšela mé zvonění“, řekla s pobouřeným tónem, který dával jasně najevo, že takovéto chování neuznává. Démon v těle nedokázal potlačit dívčino poslušné a vzorné vychování z dob, kdy byla ještě na živu.
,,Stalo se však něco, na co bych se nikdy neopovážila ani pomyslet!“ Opět mluvila s nadšeným zaujetím, když se dostávala k podstatě vypravování. ,,Přišla mi otevřít ta roztomilá holčička. A v rukou stále držela mou panenku!“, pochvalovala si spokojeně vývoj událostí, které jí tak skvěle zapadaly do jejího plánu.
,,Byla tak roztomilá a zdvořilá… Ptala se mě, co bych potřebovala. Nejradši bych jí rovnou odpověděla, co přesně bych potřebovala, ale jistě uznáte za správné, slečno Edith, že by to situaci moc neprospělo. Stála totiž pořád za bezpečnou bariérou jejich domova, tedy už jen jejího.“, zvesela se usmála, ,,Proto jsem jí musela přesvědčit, aby mě buď pozvala dál a nebo lépe, následovala mě ven. Co myslíte, má drahá, že si ta dívenka zvolila? Nebudu vás příliš dlouho napínat. Namluvila jsem jí, že mám krásnou sbírku panenek, což byla pravda.“, s pyšným tónem se ohlédla do rohu místnosti, kde bylo vystaveno přes tucet pestrobarevných starožitných panenek.
,,Ale zapomněla jsem se zmínit, že jsem je neměla sebou…“. Dru se šíleně rozesmála při vzpomínce na dívčinu pošetilost.
,,Určitě si dokážete sama představit, co následovalo. Dívčina zvědavost byla silnější a tak mě ochotně doprovodila k osamocené lavičce, dokonale schované v hustém křoví před nežádoucími pohledy. Začala se mě vyptávat a já jí nadšeně odpovídala. Popisovala jsem jí všechny své panenky, hlavně vás, slečno Edith. Při jejích všetečných otázkách mě upřímně zamrzelo, že tak mladé stvoření brzy připravím o panenku. Ach ano, o ten život samozřejmě taky…“, dodala po chvíli, jako by to pokládala za samozřejmost.
,,Vůbec mi nechutnala. Ani zdaleka tak moc jako její rodiče. Nemyslete si, Edith, že lidská osobnost nedokáže zkazit chuť k jídlu. Z toho plyne ponaučení, abych se příště nevybavovala s jídlem. Potom se my hlavou honí myšlenky, které se mi vůbec nelíbí.“
Zakončila své vypravování se zachmuřeným výrazem ve tváři. Vstala od stolu a přešla k zavřeným dveřím. Otočila se směrem k hračce, opět s tajuplným výrazem na tváři.
,,Ale pro tohle…“, otevřela dveře, za kterými seděla na zemi krásná černovlasá panenka v modrých šatech, ,, …jsem ochotná i vraždit.“ Drusilla se rozesmála šíleným smíchem a radostně vyzvedla svou novou hračku do vzduchu.
S pýchou v očích šla pomalu k Edith, aby jí představila svou novou přítelkyni…



KONIEC