Popis poviedky : Život mladého děvčete nabere nečekaný spád po smrti své milované matky. Od té chvíle její příběh spěl k tragickému konci, i když dostala několik šancí
na nový začátek.
Konec 16. století — kdesi v Evropě
Na špinavé zemi, v polorozbořené stáji, klečela osiřelá dívenka. Vystrašeně sledovala ženu, ležící na zvlhlé slámě. Nedaleko vedla poměrně rušná cesta. Každou chvíli byl slyšet vzdálený dusot koňských kopyt, veselý smích dětí, vážné rozhovory ctěných občanů. Nikdo nevěnoval pozornost malému stavení, ve kterém se před chvílí odehrál zlomový okamžik v životě mladého děvčete. Vyjeveně pozorovala prázdné oči své matky.
„Mami,“ unikl jí tichý vzlyk. Přišla o jedinou osobu, která se o ní starala, měla jí ráda, ochraňovala. Otce nikdy nepoznala. Matku opustil ještě před tím, než stačila spatřit světlo krutého světa.
Od toho okamžiku, kdy její matkou probíhaly poslední posmrtné záškuby, věděla, že už bude pořád sama. Nikdo jí nebude večer povídat pohádky. Už nikdy nepozná láskyplné pohlazení starostlivé matky, která by pro svou dceru byla ochotna udělat i nemožné. Toužila dopřát svému dítěti nový domov, šanci na lepší život, než který měla ona samotná. Než naposledy vydechla, tížila jí myšlenka, že svůj slib nedodržela. Sebe samu zklamala, umřela příliš brzo.
Dívka nebyla schopná propuknout v hlasitý pláč. Její oči byly příliš zvyklé na časté bědování, že ani v takto tíživé situaci nedokázaly uronit jedinou slzičku. Spolu s její drahocennou matkou zemřela část její duše, která osvobozeně doprovázela milovanou osobu do zaslíbené země bez utrpení. Jediné, co v tu chvíli cítila, byla neuchopitelná touha ji následovat do neznáma. Všude jinde bylo lépe. Tam kde byla ona, byla i radost. Co si asi tak sama počne? Neznala nikoho. Neznala nic. Neznala život.
Ušmudlaná schoulená postavička tiše stála na rohu ulice. Se zbědovanýma očima sledovala téměř prázdnou hliněnou misku před sebou. Představovala tenkou hranici mezi smrtí hladem a dočasného přežití jednoho chladného dne. Pevněji přivinula kus roztrhaného hadru, který byl mizernou náhražkou ošacení. Neslyšně zakašlala; její prochlazení se projevovalo čím dál častěji — lámala se ptačí křídla. A ona byla tím vystrašeným ptáčkem, který předčasně vypadl z opuštěného hnízda. Lidé kolem ní lhostejně procházeli, ani zrakem o ní nezavadili. Dokonale splynula s bahnitou zemí; byla pro ně jen otravnou špinavou skvrnou, kterou nikdo nechtěl vyčistit. Záměrně odvraceli zrak od zanedbaného dítěte a předstírali, že nevědí o její existenci. Čas od času se našla dobrá duše, které se zželelo nad neštěstím malé holčičky. O misku vesele zacinkaly drobné mince, které svými blyštivými odlesky rozjasnily zachmuřenou tvář. Dnes nebude o hladu. Plaše vzhlédla do očí svého zachránce. Stála před ní přívětivě vyhlížející stará paní, která svým úsměvem bortila ztvrdlou skořápku, pečlivě budovanou v posledních málo týdnech.
„Jak se jmenuješ, drahoušku?“
Dívka otevřela prochladlá ústa, nevyšel z nich však ani hlásek. V uplynulých dnech si odvykla používat řeči — stejně neměl nikdo zájem o její bezvýznamná slova. Šok ze smrti matky se podepsal nad dočasnou ztrátou hlasu. I kdyby mohla promluvit, neznala by odpověď. Darované jméno zemřelo a zbyla jen skořápka. Byla nikdo.
„Jsi celá promrzlá. A určitě máš veliký hlad.“ Starostlivě prohlížela každičký šrám na mladém tělíčku. Tu nejhlubší ránu však nebylo vidět. Zraněná duše se těžko léčí, obzvlášť, když byla nucena tolik si toho vytrpět již v ranném věku.
„Pojď se mnou, zlatíčko. Já už se o tebe postarám.“ Natáhla svou vrásčitou ruku na pomoc. Vysvitlo slunce? Obloha byla stále zamračená, ale slabé paprsky statečně prosvítaly temnými mračny. Bude líp, pomyslela si nadějně.
„Kde se couráš, ty jeden mrňavý spratku?“ Starým penzionem se rozléhal rozhněvaný hlas nevrlé majitelky. „Jestli si okamžitě nepospíšíš, nedostaneš žádnou večeři.“
„Ano, madam.“ Píplo tichounce drobné stvoření. Přes nánosy špíny šlo těžko rozeznat smutnou dívčí tvářičku, okradenou o bezstarostné dětství. Z bahnité louže se dostala pod okap. Touhle myšlenkou se každou noc utěšovala a nutila se druhý den znova probudit. Všechno utrpení bylo lepší, nežli zůstat na ulici a umrznout během tuhé zimy, která opanovala celou zemi.
„Pohni sebou, nebo ti nařežu!“
Ale pro citlivé děvčátko chladné zimní ulice představovaly vřelejší a snazší způsob života. Horší to bylo s jídlem — u staré ženy dostávala přísun potravy. Sice v malých dávkách, ale i tak na nich byla závislá. Nedokázala v sobě najít odvahu a vzepřít se svému údělu obyčejné služky. Ne, něco míň než služky — ty dostávaly plat a bylo s nimi slušně zacházeno. Ona byla sirotek. Obyčejná věc bez závazků.
„Už jdu, madam.“ S povzdechem pomalu šplhala po dlouhých schodech nahoru. Na zádech nesla plná vědra, aby paní měla dostatek vody na svou koupel.
„Už spíš, broučku?“ Slizká hlava se objevila mezi dveřmi. Ach ne, už je tu zas. Vystrašeně přivřela oči, předstírání spánku ji ale stejně nikdy nepomohlo. Ať jde pryč. Ať chcípne, zrůda. Pomalu ani nedýchala, ztuhle ležela pod peřinou a čekala, co se bude dít dál. Zrůda se pomalu plíživými kroky přibližovala. Slyšela jeho přerývaný dech. Zhnuseně se otřepala, ale snažila se nedat nic na sobě znát.
„Drahý? Už jdeš spát?“ Chraplavě zaznělo z vedlejší ložnice. Nikdy radši neslyšela ten nenávidění hlas než právě teď. Starý muž nevrle zabručel. Vrhl poslední toužebný pohled na přikryté dívčino tělo, než se s šouravými kroky začal vzdalovat. Pryč od ní. Spadl jí obrovský kámen ze srdce. Takhle to dál nejde, příští noc by nemusela mít takové štěstí. Jeho kradmé pohledy byly každým dnem více nesnesitelné. Kdykoliv kolem něj procházela, cítila jeho rentgenující zrak za zády, bedlivě mapující každý kousek její dospívající postavy. Už nebyla malá nevinná holčička. Dospěla rychleji než všechny její vrstevnice. Dospěla uvnitř svého nitra. Rozhodla se — dnes večer uteče.
Utíkala ztichlým lesem. Měla neodbytný pocit, že je neustále doprovázena vtíravými pohledy ukrytými za rouškou noci. Cítila se ale konečně svobodně. Neměla s sebou žádné peníze, pouze obnošené hadry, ze kterých příliš rychle vyrůstala. Teď si tím ale nelámala hlavu — plná euforie z činu, ke kterému konečně našla potřebnou dávku odvahy, pospíchala volnou cestou do světa. Vábivě k ní promlouval a ona se rozhodla jeho volání vyslyšet; její otevřenou bránou bylo přístavní město. Nikdy předtím neviděla moře, a přitom toužila poznávat nové země a národy. Když se v pozdějších letech snažila rozpomenout, jak se jí vlastně podařilo dostat na loď, musela se spokojit s myšlenkou, že měla konečně trochu štěstí. Bez peněž, bez znalostí a zkušeností. Riskla všechno — jedině tak mohla i všechno získat. V mysli jí utkvěla vzpomínka na nekonečné mořské dálky, rozepínající se po celém širém obzoru. Vítr si rozverně pohrával s jejími dlouhými blonďatými vlásky, sluneční paprsky hladily mramorovou pokožku a vůně soli dráždila citlivé smysly, nenavyklé nepoznaným vjemům, které se na ní přímo hrnuly. Všechno vnímala intenzivněji, všechno bylo nové a nádherné. Mířila s lodí plnou kolonistů do Nového světa, kteří stejně jako ona toužili započít druhou životní šanci a starý způsob bytí nechat daleko za sebou.
počátek 17. století - Virginia
Nevěděla, kam dřív s očima, rozhlížela se na všechny strany a pokoušela si vrýt do paměti každý detail, každou tvář, co potkala. Konečně našla domov — Virginskou kolonii. Zatím nijak nepřipomínala město, na které byla zvyklá ze starého kontinentu, ale nijak ji to nebránilo v tom, aby si ho okamžitě zamilovala. Bylo i lepší, že měla možnost vyrůstat spolu s městem, které se s přívalem dalších kolonistů nezadržitelně rozpínalo a rozvíjelo. Aspoň jí tolik nepřipomínalo puritánskou Evropu — což bylo absurdní. Tohle místo bylo prolezlé puritány, teď to byli hlavně její sousedé. Sousedé? Vždyť nemá ani kde složit hlavu, nemá co jíst — tyhle tíživé otázky stále odkládala, nadešel ale čas začít jednat, jinak brzy dopadne stejně bídně jako dřív. Druhý den, po bezesné noci v provizorním chlívě, začala obcházet jednotlivé stany a hledat práci či obyčejnou výpomoc. Všude pochodila stejně; nikdo si nechtěl vzít na starost pubertální děvče, které navíc bylo pochybného původu. Se smutným pohledem přijímala další odmítnutí. Nový svět, nevesele se ušklíbla. Se starým myšlením nikdy nebude nový. Zase žebrala o kus chleba. Jak dlouho se bude ještě ponižovat?
Hnusila se sama sobě. Nikdy si neodvážila ani pomyslet, že dokáže klesnout tak hluboko. Okolnosti ji ale nemilosrdně donutily k zoufalým činům. Klepala se strachy z toho, co bude následovat. Stála v odlehlé uličce, připravena si začít vydělávat dospělým způsobem, ačkoliv stále byla dítě. V duchu se modlila, aby si jí nikdo nevšiml a ona mohla spokojeně odejít. Sice hladová, ale s hrdě zdviženou hlavou. Osud jí ale vybral jinou cestu. Srdce jí poskočilo až do krku, když uslyšela chlípný hlas postaršího muže.
„Ale, ale, copak to tu máme? Čerstvé maso?“ Se zkušeností letitého pasáka obhlížel nové zboží a hodnotil ho ze všech stran. „Stará se o tebe někdo, maličká?“ Rukou jí podebral bradu a kalným pohledem prohlížel každý milimetr její pohledné tváře.
„Jsem sirotek.“ Vyděšeně zašeptala. Snažila se uhýbat pohledem, ale on jí bolestivě sevřel drobnou bradu a donutil jí tak pohlédnout svému budoucímu majiteli zpříma do očí. Muž nechutně zamlaskal, jak hodnotil její vzhled. „Já se o tebe postarám, drahoušku. Neměj obavy. Rád si tě vykrmím. Ale budu od tebe vyžadovat menší laskavosti, o tom až později. Nejdřív si tě vyzkouším.“ Svolně se poddala vůdcovskému typu. Nikdy své chvilkové slabosti nepřestala litovat.
Apaticky ležela na rozvrzané pelesti. Bez většího zájmu tupě zírala do zažloutlé zdi. Vedle ní se spokojeně rozvaloval tlustý obchodník, který si během polední pauzy zaskočil do místního salónu.
„Byla jsi neuvěřitelná. Dokonalá profesionálka. Zítra se za tebou znova zastavím.“ Vlepil jí na tvář mokrý polibek. Musela se hodně přemáhat, aby odporem nezačala křičet. „Zatím se měj.“ Položil na stůl několik bankovek a s veselým pobrukováním opustil zatuchlou místnost.
Jen co zapadly dveřní panty, dala se do tichého pláče. Proudy slz zmáčela špinavé povlečení. Tohle byl ten její sen? Nový život? Nevšimla si nějakého rozdílu.
Den ubíhal za dnem. Už je ani nepočítala, každý byl téměř stejný. Stejně děsivý. Začínala toužit po smrti, která by jí konečně zbavila svých povinností. Nemohla nikam utéct, byla dobře hlídána. Neměla ale ani důvod si stěžovat — dostávala teplou stravu, čas od času nové šaty a taky drobnou mzdu, za kterou si mohla koupit drobnost pro potěšení. Milovala čokoládu, ale ta byla stále drahá, mohla si ji dopřát jen ve výjimečných případech. I tak to byla jediná věc, na kterou se upřímně těšila. Nejenom že byla ochuzena o dětství, i o mládí byla nemilosrdně oloupena. Byla děvčetem v rozkvětu; jen zpytavý pohled do jejího nitra dal tušit zkušenosti staré ženy.
Nemohla tomu uvěřit. Odmítala přijmout tvrdou skutečnost. Ale proč vlastně se tomu tak vzpírala? Vždyť po tom vždycky toužila — po smrti. Ale ne takovýmhle potupným způsobem. Syfilis — nemoc prodejných žen. Nikdy si nepřipouštěla možnost, že se to může týkat i jí. Jak mohl být někdo tak nezodpovědný a šířit svou nákazu dál. Možná pomsta. Zhrzený muž ji chytil pravděpodobně od jiného děvčete a nenapadl ho jiný způsob, jak se vypořádat s blížící se bolestivou smrtí. Hajzl. Zatracený život, který jí začal unikat mezi prsty. Nemoc se začínala projevovat; ztrácela veškerou energii, tělo se začalo zaživa rozpadat. Tak tohle byl ten vytoužený konec.
rok 1609 — Virginia
Její pasák byl natolik slušný, tedy pokud to bylo v téhle branži možné, aby jí obstaral potřebnou lékařskou pomoc. V tichosti ji převezl do nedalekého skromného kláštera, aby nemusela umírat v tak nedůstojném prostředí. Byla již smířená se smrtí, vždyť se na ni celý svůj krátký život těšila. Přišlo jí zbytečné využívat služeb místního lékaře; bylo ho zapotřebí určitě jinde. U někoho, jehož existence nebyla zatracena a měl naději na uzdravení. I přes to byla za jeho přítomnost vděčná, necítila se tak opuštěně.
Chřadnoucí tělo nehybně leželo na nepohodlné posteli. Neměla sílu otevírat oči, toužila po nekonečném odpočinku. Dostane se do nebe? Nevěří v boha, a počestně se taky nechovala… Nevěří ani v nebe. Kde je potom její maminka? Jak moc ráda by se s ní znova setkala. Třeba jen na chvíli.
Z posledních sil otevřela oči. Oslnilo ji přímé sluneční světlo. „Zavřete někdo ty okenice. Není dobré, že bych měla zemřít, když slunce svítí ještě tak jasně.“ Ano, chtěla skonat ve stínu, v temnotě, pro kterou se hodila. Nezasloužila si déle chodit na tomto světě jako počestná dívka. Odmítla slunce jako symbol čistoty, jasnosti. Neměla ani jednu vlastnost, kterými se mělo děvče vyznačovat, proč by tedy slunce mělo konejšivě hladit její ochablou tvář?
Opodál stojící jeptiška přistoupila k oknu, které poslušně přivřela. Sbohem sluníčko, sbohem.
„Už ho znovu neuvidíš. Než zapadne, opustíš tento život.“ Slibuješ? Do pokoje smrti vstoupil kněz zahalený v kápi. Jako velký netopýr pomalu obkroužil umírající dívku.
„Nežádala jsem o kněze. Kdo ho sem pozval?“ Tohle jí ještě scházelo. Poslouchat mravokárné řeči, které celý život šly mimo ní.
„Ty. Plakala jsi za to, když jsi byla v deliriu.“ Hlubokým hlasem konejšil své dítě.
„Nepamatuji se. Víš vůbec, čím jsem?“ Musí to vědět, slušní lidé na takovouhle nemoc neumírají.
„Žena nějakého majetku. Žádný manžel, žádné dědictví. Ano, vím, co jsi.“ V jeho hlase nebyl žádný náznak zažitých předsudků. Promlouval k ní, jako by jí znal roky.
„Jsem děvka.“ Jak cize jí to slovo znělo. Nejhorší na tom bylo, že bylo zcela pravdivé.
„Dobře, ano. To také. Měla jsi požádat o kněze už dlouhý čas předtím. Tvůj život mohl být lepší.“
„A vy jste mě měl navštívit dříve než dnes, Otče.“ Trpce se pousmála. Kdy ji měl navštívit? Možná v minulém životě, na který stejně nevěřila. Už hodně dlouhou dobu nevěřila ničemu a nikomu.
„Tvůj život mohl být zajímavější. Jsi tedy připravena zavrhnout Satana a prosit Boha o odpuštění?“
„Bůh pro mě nikdy nic neudělal.“ Byla to pravda. Nemínila se doprošovat nějakého přízraku. I ten Satan je více skutečnější. Osobně ho poznala v několika převtěleních za lidské osoby.
„Nechte nás o samotě.“ Kněz nekompromisně odháněl přihlížející. Potřebuje být s touhle ženou o samotě.
„Nemůžete zachránit její život.“ Lékař nemohl opustit svou pacientku, bylo to proti jeho zásadám.
„Ale pořád můžu zachránit její duši.“ Duši? Jen kněz může vést takové bláhové řeči…
Lékař spolu s dvěma jeptiškami potichu vyklidili pokoj. Nechtěli odporovat světskému poslovi.
„Moje duše je už zachráněna. Dovol zlu mě pohltit, pokud to tak chce. Na každý případ, zemřu.“ Jak moc se na tu chvíli těšila. A on si klidně přijde a bude jí vykládat o spasení duše? Proč musí ještě víc trpět?
„Ne, ty nezemřeš. Budeš znovuzrozena.“ Kněz si sundal kápi z hlavy. Ukrývala znetvořený obličej, který určitě nebyl lidský. Bez známky strachu na něj pohlédla.
„Znám vás.“ Nebyla vůbec překvapená. S přimhouřenýma očima prozkoumávala hrubé rysy jeho tváře. Nepřipadal jí odporný. Na vzhledu nezáleží — mnohem horší je lidská zkaženost hluboko ukrytá v nitru.
„Přišel jsem k tobě minulou noc. Zpíval jsem ti pod oknem.“
„Teď si vzpomínám. Jste mrtvý?“ Jak absurdně to znělo. Něco jí však našeptávalo, že je to vlastně pravda.
„Ne.“ Zazněla strohá odpověď. Tajemná návštěva si však chystala překvapení. Vybral si jí, aby jí dal novou šanci.
„Potom jste co?“ Nechápala, ale nedokázala potlačit zvědavost. Tohle nebyla pouhá náhoda.
„Jsem tvůj zachránce. Bůh pro tebe nikdy nic neudělal. Ale já udělám.“ Sklonil hlavu k jejímu odhalenému krku. S chtivostí dravé šelmy proťal tepnu. Musel zabít, aby mohl darovat život. Nebránila se, neměla to ani v úmyslu. Podvědomě toužila po nové příležitosti — a on byl dárcem.
18. až 19. století - Evropa
Byl to neuvěřitelný pocit. Konečně se cítila svobodně — nikdo jí nic nepřikazoval, nemusela se obávat dalšího dne. Stala se konečně paní nad svým novým životem. Budila tak vytoužený respekt. Vyvolávala hrůzu v očích svých obětí. Dráždila svým sebevědomým zevnějškem všechny muže, kteří ji přišli do cesty. Teď ona byla ta, co využívala. Použité zboží vysála až na dno a bez dalšího zájmu jednoduše odkopla. Konečně. Už nebyla tou zuboženou existencí, teď byla znovuzrozená. Je Darla. Miláček všech mužů, kteří bezhlavě propadali jejímu kouzlu. Užívala si jejich přízně, zároveň zůstávala loajální svému stvořiteli, Pánovi. Vděčila mu za všechno. Nelhal jí, tak jako všichni před ním; své sliby vrchovatě splnil. Jako malá toužila poznávat svět. Je ironií osudu, že její životní sen byl splněn až po její smrti. Navštěvovala další a další nové země, poznávala pohostinnost odlišných kultur a tříbila si tak svůj démonský charakter.
Irsko je krásná země. Nespoutaná příroda, nevázaní lidé, spousta přívětivých podniků pro cizince. A také muži. Ano, musela si ho všimnout. Vyčníval mezi ostatními. Vyzařovalo z něj rebelství a nevyřčený potenciál. Svým charismatem dokázal vždycky dojít svých cílů, které prozatím byly nízkých pudů. Většinu času trávil v podnapilém stavu v místních hostincích, kde nenechal ani jednu sukni na pokoji. Svým úsměvem dokázal poblouznit kdejakou slečinku, jakéhokoliv původu. Sám si však vybíral ty nejprostší děvčata, možná i jako výraz vzdoru proti jeho bohatému a nenáviděnému otci. Vždycky slavil úspěch — to jediné, na čem mu záleželo; žádná mu nedokázala odolat. Darla nebyla výjimkou. Okouzleně pozorovala mladého muže v dobré náladě. Rozhodla se. Našla si partnera, se kterým hodlala strávit věčnost. Cítila, že od něj může očekávat veliké činy.
Trpělivě vyčkávala na jeho povstání. Nostalgicky zavzpomínala na den, kdy se poprvé pohlédla na svět novýma očima. Všechno vnímala mnohem intenzivněji, přijímala každičký nepodstatný podnět, který jí během života unikal. Byla dítětem noci, která plakala nad její krásou. Přivítala ji s otevřenou náručí a láskyplně provázela její první kroky po zemi zalité nočním světlem. Už nikdy nepozná hřejivost slunečních paprsků; od toho okamžiku se jejím rádcem stal měsíc a temnota starostlivou matkou.
Konečně přišla ta chvíle. Zkypřelou půdou si razily cestu prochladlé prsty. Mrtvolná ruka pomalu rozhrnula hlínu na svém vlastním hrobě. Vykoukla hlava, následovalo tělo. Byl dezorientovaný, nevěděl, co se s ním děje. Darla se s radostí ujala úkolu být mu učitelkou. Výuka mohla začít.
Jak si jen mohla dříve užívat krvelačné řádění, když po jejím boku nebyl nikdo, kdo by to dostatečně ocenil? Pán byl zajisté vhodným vůdcem, kterému se s potěšením svěřovala, nebylo to ale nic proti tomu zažít se spřízněným partnerem všechny ty rozkoše na vlastní kůži. Opustila Pána, vybrala si cestu po boku Angeluse. Jedině s ním toužila vymýšlet nová a rafinovaná dobrodružství po celém světě, který jim ležel u nohou. Jejich činy předcházela legendární pověst. Už jen jejich jména budila strach a respekt.
Angelus přivedl do jejich partnerství novou krev — Drusilla byla neocenitelným pomocníkem na jejich krvelačných výpravách. Stejně tak i později Spike. Vytvořili tým démonů. Měla konečně přátele — pokud se tak dali nazývat bestie postrádající svědomí a všechny mravní hodnoty. Jí to stačilo. Byla milována.
Nemohla tomu uvěřit. Nebo spíš odmítala přijmout skutečnost, že její milovaný je nenávratně ztracen. Jeho tělo znovu ovládla ta zpropadená špinavá duše. Už jen to slovo se jí hnusilo. Otřásala se pokaždé odporem, kdykoliv pohlédla do těch uhrančivých očí. Teď však byly naplněny bolestí, utrpením a tíživým svědomím nad hříchy, které spolu dříve tak s oblibou páchali. Nesnášela tyhle pocity vyvolané lidskými emocemi — těch si užila během svého života a vůbec nelitovala toho, že ji její démon od nich oprostil. A teď se ti cikáni opovážili v ní vyvolat nenáviděné vzpomínky při každém pohledu na své dítě temnoty. Pro ni už nebyl upírem. Jen něco mezi. A to bylo mnohem horší, než kdyby shořel v plamenech.
Není jiná možnost, musíš jít ode mne pryč. A to hodně daleko. Nesnesla bych to, můj drahý.
20. století
Opět byla opuštěná. Proklínala svou lidskou stránku, která ji nenechala zapomenout na utrpení, kterým dříve byla nucena projít. Každé další století bylo pro ni milosrdnější a uzmulo si svou daň z její paměti. Zaměstnávala se řáděním po celém světě; dokonce se vrátila k Pánovi, který na ni čekal s otevřenou náručí. Neměl zbytečné otázky; jakoby předem tušil krach jejich spojenectví. Čas od času se k ní dostala informace, kde se její upír nachází. Pokaždé, když zaslechla jméno Angel, trvalo jí několik hodin, než ze sebe dostala všechen ten vztek, který se nezadržitelně dral na povrch. Jeho náprava v ochránce nevinných ji doháněla k nepříčetnosti. Jak hluboce se v něm zklamala.
Přemluvila Pána přestěhovat se k Bráně pekel. Pro ni to byla jen záminka — on se taktéž přestěhoval. Chtěla ho po tak dlouhé době znova vidět. Dokonce i tajně doufala, že ho dokáže znova přivést na správnou cestu.
Nechápavě zírala do těch povědomých očí. Za to jedno století nezměnily svou krásnou barvu. Ale něco přeci bylo jinak. Už to nebyl ten, kterého stvořila. Byl nakažen tou odpornou duší. Duší, která ho přinutila jí zabít. On tu doopravdy stál s napřaženou smrtící zbraní a bez známky zaváhání jí klidně probodl.
„Angele?“ Naposledy vyslovila jeho jméno.
Jak jí to mohl udělat? Po tom všem, co spolu prožili. Vše, co spolu stvořili a dokázali. Byli postrachem Evropy; celá staletí šířili bolest a utrpení. Jaká ironie, že skončila svůj nový život právě jeho rukou. Žádná lidská nemoc — ale vlastně ano, duše byla nemocí obyčejných lidských bytostí. A ta jí byla zkázou.
21. století — Los Angeles
Vyděšeně se kolem sebe rozhlížela. Něco bylo špatně; cítila šílenou závrať, chladný pot na svém těle. Zhluboka dýchala, srdce jí splašeně tlouklo do pravidelného rytmu. Cože? Ona dýchá? Znova se probudila v temnotě, tentokrát to však bylo jiné. Nebyla sama — nějací lidé si ji prohlíželi, jak nějakou zrůdu v kleci. To snad ne! Ona byla v kleci. Zřejmě se musela dostat do nějaké pekelné dimenze, ve které měla trpět za všechny své činy. Počkat, jaké činy? Vždyť nic špatného neudělala, nebo snad ano? Ano, byla prodejnou ženou mez mravních hodnot, ale to ještě nebyl důvod ji takhle trestat. Možná si to zasloužila, ale zatím si nevzpomínala proč.
Strnule zíral na svůj odraz v zrcadle. Jaká ironie, 400 let starý upír dostal příležitost podívat se na svou odpornou tvář. Musí to být trest, pomyslela si zdrceně, konečně si vzpomněla. Na staletí utrpení, které svými krutými činy rozsévala na všechny světové strany; do tolika rodin vnesla smrt a rozvrátila a zničila mnoho generací. Sebe samu za to nenáviděla. Ano, mohl za to démon, ale ona byla ta slabá, která to nedokázala včas zastavit. Ozval se zvuk tříštěného skla.
Znova se s ním setkala. Při pohledu do těch jeho hnědých bezedných studánek ji zavalily všechny společné vzpomínky. Nedokázala odolat, aby svého drahého chlapce nenavštívila. Nejdříve ve snech, kde bylo všechno dovoleno; později stanout tváří v tvář své staleté posedlosti. Byl její spřízněná duše. Doufala, že jí nedokáže nic odepřít. Ne zrovna teď, když od něj vyžadovala tu nejtroufalejší laskavost: aby jí znovuzrodil. Už déle nedokázala snášet výčitky svědomí, byla příliš slabá, aby to sama ukončila. Tlukot srdce jí doháněl k šílenství, neustálá potřeba znova se nadechnout byla nesnesitelná. A navrácení staré smrtící nemoci byl posledním hřebíkem do rakve nového lidského života — své druhé šance na konec, který měl nastat již před čtyřmi stoletími.
Nakonec to byla Drusilla, která se proti její vůli stala její matkou. Trefně pojmenovala jejich příbuzenský vztah, to ano. Vnučka kousla svou babičku a udělala z ní svou dceru. Tohle se mohlo stát jedině jí. Teď už zbýval jediný problém: Angel. Nechápala jeho chování. Opravdu nebylo snadné se vyznat v jeho rozmarech. Nejdřív ji s klidnou tváří nechá povraždit všechny ty namyšlené právníky, potom ji nemilosrdně podpálí, a pak… Cítila se podvedená, že ho nedokázala připravit o tu jeho slavnou duši. Zhrzeně utekla pryč. Daleko od té osoby, která už déle nebyla Angelem. Ale ani ne Angelusem. Už ho neznala.
Poslední týdny byly neuvěřitelné. Měla pocit jako by si vynahrazovala svůj první zmařený život, který neměl šanci nikdy pořádně začít. Konečně ji hřála myšlenka, že její úděl nebyl zcela tak zbytečný. Za to mohla ta duše. Duše jejího děťátka rostoucího v jejím mrtvém lůně - díky němu mohla zas cítit a žít. Prostřednictvím svého milovaného syna. Podvědomě věděla, že její pobyt na tomto světě brzy definitivně skončí. Již natrvalo. S nepopsatelnou úlevou se chystala k radikálnímu rozhodnutí. Nastal její čas, až příliš dlouho očekávaný.
Padal hustý déšť. Musela začít jednat, jinak její dítě zemře — věděla, že její syn pomalu umírá a ona nehodlala nečinně přihlížet. V bolestech ležela na zmoklé silnici, vedle ní klečel on — neopustil ji. Byl tu pro ni až do posledního okamžiku.
„Budeš v pořádku.“ Snažil se jí utišit. Byla za to ráda. Věděla, že je to nemožné.
„Ne.“ Zazněla smířená odpověď. „Ne, nemyslím si. Jakmile bude pryč, nebudu v pořádku. Nebudu vůbec v pořádku.“ Přemáhala bolest; musela mu to říct. „Nevím, co se mnou bude.“ Byla zmatená a vyděšená z nadcházejících událostí. Pohlédla do té milované a zároveň nenáviděné tváře. „Angele, naše dítě zemře přímo tady v té uličce.“ Přepadl ji pocit zoufalství a beznaděje. Tohle nemůže skončit dobře.
„Ty jsi zemřel v uličce. Pamatuješ?“
„Pamatuju.“ Připustil ochraptěle. Zadržoval deroucí se slzy, musel být pro ně silný, pro oba.
„Chci říct, že je mi to líto. Chci to říct a myslet to vážně, ale nemůžu. Neřekneš mi, že to je v pořádku?“ Smutně na něj pohlédla. Chtěla toho litovat, ale až příliš dobře si uvědomovala, že démon v ní ukrytý ji tyhle pocity nedovolí. Její syn byl světýlkem, které odvážně potlačovalo jeho nadvládu.
„Ne.“ Nedokázal ze sebe vypravit delší odpověď. Jen dál klečel a držel ji za ruku.
„Ne. Není to v pořádku, že? Udělali jsme spolu tolik hrozných věcí.“ Vzpomínala si. Vzpomínky bolí, ty její obzvlášť.
„Tolik zkázy. Tolik bolesti. Nic z toho nemůžeme napravit, ty to víš, že?“
„Ano.“ Ano, vím, drahá. Snažím se to ale částečně odčinit. Každý den. Nevím ale, zda má nesmrtelnost bude stačit na odčinění všech mých hříchů a spasit tak mou duši. Nevím ani, zda opravdu toužím po odpuštění. Ty si ho ale zasloužíš.
„Tohle dítě...“ slzy se mísily s kapkami deště. „Angele, tohle je jediná dobrá věc,
kterou jsme kdy spolu udělali.“ Byla to pravda. Tak dlouho chodila po tomhle světě a za celou tu dobu udělala jen jednu správnou věc. Zato krásnou.
„Jediná dobrá věc.“ Natočila hlavu na stranu. Spatřila to, co hledala. Kus dřeva. „Musíš mu to říct.“ Prudkým pohybem probodla své nemrtvé srdce. Angel nevěřícně zíral na prázdnou zem před sebou. Mezi prsty mu proklouzl jemný prach. Jediné, co z ní zbylo. Ne. Něco po ní přeci jen zůstalo. Vyjeveně zíral na křičící dítě, ležící na promoklé silnici — živé a zdravé.
Darla si tuhle smrt zvolila dobrovolně. Pro život svého miláčka.