Zamilovaní andělé


Popis poviedky : Nic netrvá věčně - smrt si najde každého z nás. Buffy a Angelovi je ale dopřáno oddálit blížící se konec a je jim umožněno naplno užívat ztracených let. Věčnost může mít i světlé stránky...


Upřeně sledoval míhající se mraky za malým okýnkem. Seděl ve firemním letadle speciálně vybaveném pro zvláštní posádku, kterou on zajisté byl. Ředitel právnické firmy, který by svou funkci a veškerou moc vyměnil za všechno co kdy ztratil. Uplynulo už pár let od finální bitvy se senior partnery, ve které přišel o tolik blízkých najednou, než za celé století před tím. Začalo to ztrátou Cordy, následovala nečekaná smrt Fred. Když ho opustil náhle i Wes, neměl daleko k psychickému zhroucení. Vidět Gunna těžce raněného, jak mu bok po boku pomáhá vyhrát zdánlivě prohranou bitvu mu dodávalo špetku naděje, kterou krutě pozbyl, jakmile o pár dní později na následky svých zranění podlehl. Poslední kapkou bylo záhadné zmizení Spika, který se rozhodl začít znova a jinde. Což Angel upřímně nechápal, jak chce dvousetletý upír začít úplně od začátku? A ke své cestě navíc přemluvil Illyriu, dosud nevěděl jak, ale i ona ho opustila. Zůstal sám. Za své zásluhy mu vyšší Síly jako odměnu darovali duši natrvalo. K čemu mu ale byla duše, když ji nemohl s nikým sdílet?
Výsměchem osudu byl i telegram, který dostal před pár hodinami. Čekal všechno – katastrofy, záhadná úmrtí, ničení… jen na tohle ho nikdo nemohl dostatečně připravit.
V rukou pevně drtil kousek papíru, který mu spěšně poslala Dawn. Z Říma.
Přijeď co nejdříve. Buffy umírá. Rakovina. Chce tě vidět.
Těch pár slov se mu hluboko vrylo do mysli; nemohl přestat uvažovat o všech možných důsledcích. Kolik jen pro něj znamenala… vždycky byla jeho slabinou a on zas tou její. Nikdy ji doopravdy nepřestal milovat – to ani nebylo v jeho silách. Byla pro něj posledním světýlkem v temnotě, do které byl uvržen. Zůstala mu už jen ona. A teď měla zemřít na nějakou pitomou nemoc, s kterou nemohl ani bojovat? Ne, nechtěl si připustit, že jí nedokáže pomoci…

Konečně přistál v Itálii. Na letišti na něj čekala připravená limuzína – pozornost římské pobočky Wolfram & Hart. Ani ho to nepřekvapilo, že o něm vědí v předstihu. Neměl čas to řešit; byl rád, že nemusí shánět odvoz. Nastoupil a nechal se co nejrychleji dovézt do nemocnice, ve které uvadala jeho květinka.
Ulice nočního Říma byly naštěstí vylidněné; za pár desítek minut tak mohl spěšně vyběhnout schody do patra, ve kterém měla pokoj. Během cesty si v duchu přehrával, jak jejich setkání bude vypadat. Bude tam Willow? Nebo Alex? Určitě tam bude Dawn, možná Giles. Stísněně polkl, když stanul přede dveřmi nemocničního pokoje. Nesnáší nemocnice! Vzal za kliku a pomalými kroky vstoupil do místnosti, osvětlenou tlumeným světlem ze stolní lampičky.
Srdce se mu sevřelo bolestí, když uviděl blonďatou hřívu, ve které se vždy hravě blyštila drobná světýlka. Teď ale matně uhasla ve splihlých vlasech, rozevlátých po nemocničním povlečení. Chtěl rovnou přejít k její posteli a přikleknout si; chytit ji za ruku, aby věděla, že je už konečně s ní, že ji neopustí. Všimnul si nepatrného pohybu v koutu pokoje.
,,Co ty tu děláš?!“ Vykřikl Angel zhnuseně a ráznými kroky přešel k muži, který se tvářil naprosto klidně a vyrovnaně.
,,Taky tě zdravím Angelu…“ nestačil ani doříct; zbytek věty zanikl v chrapotu, když ho příchozí upír přirazil ke zdi a za límec košile vytáhl do vzduchu.
,,Jak se opovažuješ lézt mi na oči?“ naštvaně mu syčel do pohledného obličeje. Další várka nesrozumitelných skřeků. Angel se zatvářil kysele a nechal muže volně dopadnout na zem.
,,Proč takové drama?“ Shrbená postava se začala s potížemi sbírat ze země.
,,Pověz mi, ty jeden nesmrtelnej blbečku, proč neprokážeš lidstvu službu a konečně nepojdeš jak prašivej pes?“ Zlostně shlížel na osobu, která se před ním napřímila a opět nasadila provokativně klidnou tvář.
,,Zas mluvíš jak můj starý známý Angelus.“ Vykouzlil na tváři odzbrojující úsměv. Pod upírovým varovným zavrčením raději přešel na jiné téma. ,,Pokud se ale chceš vracet k starým a zapomenutým –“
Angel zakroutil hlavou a začal přecházet po pokoji.
,, - sporům,“ Nesmrtelný nenápadně zdůraznil poslední slovo, “tak si můžeme zajít někam jinam. Ale myslím si, že kvůli mně si nepřijel.“ S tichým pokynutím se otočil k nemocničnímu lůžku.
,,Angele…“ žena tiše vyslovila jeho jméno. Zdálo se jí, že slyší jeho milovaný hlas. Upír sebou překvapeně trhnul. Byl natolik vyveden z míry, že málem zapomněl na svůj účel cesty. Na Buffy.
S provinilým výrazem okamžitě přešel k ní a chytil ji pevně za ruku. Její oči byli plné lásky, která z ní nikdy nevyprchala. Jen ji bezpečně uzamkla hluboko ve svém srdci. ,,Přijel si, chtěla jsem tě ještě jednou vidět.“ Slabě se na něj usmála. Víčka ji tížila únavou, snažila se udržet vzhůru, ale tišící léky měli větší moc než její vůle.
,,Ššš, jen spi. Už jsem s tebou.“ Tiše jí pošeptal do ucha a láskyplně ji políbil na čelo.
Uběhlo několik minut, ale jemu to připadalo jako záblesk okamžiku. Vydržel by se na ní dívat hodiny, týdny… a nikdy by neměl dost. S bolestí v očích se přinutil pohlédnout na Nesmrtelného.
,,Je tu nějaká možnost?“ S uslzenýma očima pozvedl zrak.
,,Na její záchranu?“ jako by mu četl myšlenky. ,,Proti lidským nemocem neznám účinná pravidla boje.“ Smutně pokrčil rameny. Sedl si na malou židli, z druhé strany lůžka a upřeně se zadíval na tmavovlasého upíra. ,,Miluji ji.“ Řekl jako by to byla samozřejmost. Angel ho sjel pochybovačným pohledem.
,,I pro mě to je těžká rána, o tom nepochybuj. Zůstal sem jí po boku, když se dozvěděla svůj ortel. Zřejmě to je dědičné.“ Při těch slovech jí pohladil po vlasech. ,,Všichni ostatní – Willow, Alex, Dawn, Giles – snaží se najít nějaký způsob, jak odvrátit blížící se smrt.“
Nastalo ticho, do kterého jen zaznívalo slabé oddechování mladé přemožitelky. Angel schoval hlavu do dlaní a snažil se přemýšlet. Marně. Žádná spásná myšlenka ho jako zázrakem nenapadla. Nevěděl si rady. Což ho štvalo ze všeho nejvíc.
,,Musím ji odsud dostat pryč.“ Ozval se znenadání. Nesmrtelný na něj překvapeně pohlédl.
,,Nesnáší nemocnice.“ Rozhlédl se po sterilním vybavení pokoje. ,,Tohle ji ubíjí mnohem víc než nějaká pitomá nemoc.“ Zamračil se a začal jednat.
U lékařů si vydobyl domácí ošetřování a okamžitý převoz. Zřejmě by ho ihned vyhodili a nebavili se s ním, ale díky přispění neodolatelného šarmu Nesmrtelného mohli za hodinu převézt ženu do nedaleké vily, ve které posledních pár let žila.
Společně ji uložili do měkkých peřin a co nejtišeji opustili unavenou ženu a nechali jí odpočívat.
Octli se sami v potemnělém obýváku, který spíš než rodinný typ připomínal uvítací halu pro několik desítek hostů. Nastalo trapné ticho.
,,Ehm.“ Nesmrtelný se pokusil navázat konverzaci.
Angel se na něj zamyšleně podíval. ,,Díky.“ Dostal ze sebe konečně. Ačkoli nerad, musel si připustit, že tenhle muž tu byl pro její lásku několik let a neopustil ji. Byl s ní, zatímco on si poklidně přežíval v L.A. Poklidně sice ne, ale nebyl s ní. A to ho trápilo mnohem víc, než že celou tu dobu byl po jejím boku právě muž, se kterým byl nucen teď být v jedné místnosti.
,,Nenapijem se?“ Nesmrtelný povytáhl tázavě obočí. Upír krátce přikývl. Pozoroval, jak se dotyčný lehce orientoval v Buffyině domě; zřejmě byl častým hostem. Zaplašil neveselou představu, která mu vytanula na mysli a raději přijmul nabízenou sklenku alkoholu.
Seděli v potemnělé místnosti několik hodin a tiše zapíjeli smutek. Čas od času někdo z nich prohodil slovo, pak zas nastalo nesnesitelné ticho.
Venku začalo pomalu svítat, ale přes zatažené závěsy bylo těžší rozpoznat blížící se nový den. I přesto oba cítili neviditelné paprsky, plížící se po okolních domech a italské krajině.
,,Ahh…“ z vedlejší místnosti se ozvalo slabé zasténání. Oba byli okamžitě na nohou, díky svému bystrému sluchu slyšeli každičký nepatrný pohyb a šramot, který se linul z jejího pokoje.
,,Angele!“ tichá prosba byla pro něj rozkazem. Okamžitě vyrazil k ní, být jí oporou. Nesmrtelný se zarazil; cítil, že je přebytečný a raději znova dosedl do křesla a věnoval se svému společníkovi – pití.

Tiše za sebou zavřel dveře. Obklopovalo ho přítmí; závěsy nedovolovaly slunečním paprskům zalít místnost zlatavým světlem. Začal litovat své přítomnosti; připravoval ji o potěšení z hřejivých slunečních paprsků. Místo toho ji uvrhl do temnoty, do které se nehodila. Byla sice s ní pevně spjata, ale on si to nikdy nehodlal připustit. Její místo bylo na denním světle – kam on nepatřil.
,,Angele…“ další prosebné zanaříkání.
,,Už jsem tady.“ Přisednul si k ní na kraj postele. Něžně jí pohladil po blonďatých vlasech.
,,Slib mi, že mě už neopustíš. Nikdy.“ S námahou se posadila a zpříma se mu zadívala do očí.
,,Slibuji.“ Stísněně polknul. Když jí byl na blízku, nemohl ji nic odepřít. Ani to, že ho němě prosila o polibek. Pomalu se k němu naklonila a očima žadonila o jeho objetí. S hořkou radostí jí vyhověl; jemně jí pohladil po lícní kosti a co nejšetrněji ji políbil na rty. Buffy spokojeně přivřela oči a nechala se unášet pocity. Ať už je dělil sebevětší oceán, nikdy by nedokázal potlačit lásku, která nabývala pevných obrysů, kdykoliv se spolu setkali. A je jedno, po jak dlouhé době.
Vypadali jak tragické sousoší milenců, ke kterým byl osud příliš krutý. Vychutnávali si každý láskyplný dotyk, každé pohlazení. On byl pro ní terapií; ona zas pro něj představovala tu nejhodnotnější cenu za všechno své utrpení.
Nebylo třeba slov. Uběhlo desítek minut, které pro ně byli větrem rychle pospíchajícím po travnatých kopcích. Když byli spolu, čas běžel jinak.
Ale vše jednou musí skončit. A krásné věci končí naneštěstí brzy. Buffy začala přemáhat znova únava; snažila se jí zapudit a nekazit tak výjimečnou chvíli. Ale vlastní síly ji zradili; tiše protestovala, když ji Angel znova ukládal do postele a nekompromisně ji přikázal odpočívat.

Uběhlo dalších pár hodin. Angel apaticky seděl v koutě a prázdným pohledem sledoval klidně oddechující tělo své lásky. Nehodlal opustit pokoj. Nechtěl jí opustit, když jí to slíbil. To jediné pro ni mohl udělat. Jen nečinně sedět a zírat na chátrající mladý život. Lepší sebemučení snad ani neexistuje. Osamocená slza mu pomalu stekla po tváři.
Ozvalo se slabé zaťukání. Dveře se pootevřeli.
,,Neruším?“ Nesmrtelný zvědavě nakoukl do pokoje.
Angel na něj málem zapomněl, že je stále v domě. Neměl ani sílu ho odsud vykopnout. Mírně zakroutil hlavou, ať jde klidně dál. Nehodlal se vytrhnout ze svého cíleného týrání a dál seděl v potemnělém koutě a zíral na postel.
Nesmrtelný potichu vešel. S posmutnělým výrazem obešel celou postel a stoupnul si vedle pobledlé přemožitelky.
,,Měl bys vědět, Angele, že s vyššími Silami jsem docela za dobře.“ Prolomil ticho, ale nepodíval se do kouta na schouleného upíra. S přimhouřenýma očima mapoval každičký centimetr obličeje své milované ženy.
Angel na to nic neříkal. Když slyšel o těch nanicovatých Silách, krev v něm začala vřít. Snažil se ale zachovat klid; emotivní scéna by zajisté neprospěla Buffyinu zdraví.
,,Rozhodli se,“ pokračoval dál, když se nedočkal žádné reakce, “že si nezaslouží umřít takhle.“
Angel stále nic neříkal.
,,Proto mě pověřili úkolem.“ Odmlčel se. Pohladil jí po tváři. Ještě chvíli si ji prohlížel, než rukou šáhl do kapsy od svého obleku. Vytáhl ostrý nůž ozdobený drahokamy. Zřejmě byl jeho chloubou sbírky.
Upírem při pohledu na blyštivé ostří projel záchvěv strachu.
,,Ne. Ne!“ pokusil se vstát a zabránit mu v tom, co se chystal udělat. Na místě ho ale přidržovala neviditelná síla, kterou nebyl schopen přemoci. ,,Ne!!“ naposledy zoufale zakřičel na toho zmetka, který zrovna pozvedl dýku do vzduchu. Nesmrtelný se ušklíbl na bezmocného upíra a říznul… se do ruky? Angel nechápavě zmlknul. Sledoval jeho bolestivý škleb. Další vlna zděšení ho zavalila, když si uvědomil, co se chystá udělat.
,,CO jsi vlastně zač?!“ Vykřikl na něj rozhořčeně, když Nesmrtelný přiložil svou paži k ústům mátožné přemožitelky. Hlavou mu probleskla myšlenka, jestli z ní nechce udělat upíra. To by byl ten nejhorší trest… jak pro ni, tak i pro něj.
,,Jsem posel, který prostřednictvím své krve doručuje zprávu.“ Odvětil klidně, když žena začala přijímat jeho nabízenou krev. S přivřenýma očima začala sát nesmrtelnou krev.
Muž mezitím začal vysvětlovat zděšenému upírovi všechny okolnosti, kterého přivedli až k tak zoufalému činu.
,,Když jsem říkal, že ji miluji, nelhal jsem. Mučilo mě sledovat, jak se všichni její blízcí snaží jí pomoci, jak hledají po celém světě lék. Zatímco řešení měli přímo před nosem. Tedy mě.“ Odtrhl svou paži od jejích hladových rtů. Přemožitelka znova usnula.
,,Čekal jsem, jestli se najde jiná, méně drastická možnost pro záchranu mého andílka. Dny ale ubíhaly a nic se nedělo.“ Krvácející ránu si obvázal kapesníkem a pokračoval dál: ,,Tedy dělo; byl jsem nucen pozorovat jak z ní pomalu uniká život. Čekal jsem. Až do dnešního dne. Síly se rozhodly jí obdarovat za vykonané činy.“ Utichl a chystal se odejít.
,,Nesmrtelnost?“ Ozval se ochraptěle Angel. Přišlo mu to až příliš neskutečné.
,,Ano.“ Přikývl na souhlas.
,,A bude…“ zlomil se mu hlas, když pomyslel na možné důsledky.
,,Člověk?“ Povytáhl obočí. ,,Vždyť ona vlastně nikdy ani člověkem nebyla. V pravém slova smyslu.“ Tajemně se usmál nad upírovým překvapeným výrazem. Vyšel z místnosti a nechal je znova o samotě. Jakmile za Nesmrtelným zaklapli dveře, neviditelná síla, která ho přikovala na místě, povolila. Okamžitě se vrhl k spící lásce. Chytil jí za ruku a letmo jí políbil. Bude čekat.

Slunce stihlo doputovat k západu, než se její víčka znova rozechvěle otevřela.
,,Buffy?“ Nervózně se k ní přiklonil. Nevěděl, jak bude reagovat. Zda se nezměnila.
Její milý úsměv zaplašil všechny jeho chmury, které ho sužovali několik posledních hodin.
,,Dodržel si to.“ Natáhla ruku k jeho tváři, aby po ní lehce přejela. Její drobnou ručku schoval ve své dlani a úlevně ji políbil na hřbet.
,,Tentokrát jsi zůstal.“ Láskyplně pozorovala ten andělský obličej, který byl celou tu dobu zmučen strachem o ní.
,,Jak se cítíš?“ Zeptal se jí váhavě, zatímco si k ní naklonil a políbil na čelo.
,,Teď už výborně.“ Z tónu jejího hlasu nezazněla žádná zášť, jen čistá radost ze života. Využila toho, že se nad ní nakláněl a se zvonivým smíchem ho stáhla k sobě na postel.
Angel se bezelstně nechal hýčkat její těsnou přítomností. Lehnul si vedle ní a pevně ji sevřel do náručí; jako by se bál, aby mu ji už nikdy nikdo nevzal. Buffy ho začala zasypávat motýlími polibky, doprovázené radostným smíchem. Připadali si jako v ráji, ve kterém bylo snadné zapomenout na okolní svět.
,,Počkej, počkej,“ s úsměvem na tváři přerušil její objímání. ,,Potřebuji vědět, jestli jsi opravdu v pořádku.“ Nekompromisně vstal z postele, aby unikl z jejího dosahu. Který byl neuvěřitelně lákavý. Musel se ale krotit. Aspoň chvíli.
Buffy se zamračila. S předstíranou uražeností vstala z postele a přešla k závěsům. Angel ji doprovázel fascinovanými pohledy. Vidět ji zdravou a plnou síly ho naplňovalo radostným uspokojením. Pomyšlení, že za její stav vděčil Nesmrtelnému a Silám, raději zastrčil do nejspodnějšího koutku mysli.
Buffy trhnutím odtáhla závěsy. Sluneční paprsky dopadly na její tvář a rozjasnila ji ještě víc. Ve vlasech se opět neposlušně míhali blyštivá světýlka, která dokonale vykreslovala pocit štěstí, který přemožitelka prožívala. Byla zdravá. Byla plná života. Byla nesmrtelná.
Upír stál v bezpeční stínu a vyhýbal se slunečním paprskům, které zaplavily část pokoje, doposud tak pochmurného a dodali mu radostný tón.
,,Cítím se dokonale.“ Konečně mu odpověděla na jeho otázku. ,,Ale k opravdovému štěstí mi schází ještě jedna věc.“ S tajemným úšklebkem se pomalými kroky vydala k zkoprnělému muži, stojícímu na druhé straně místnosti.
,,Zatáhnout závěsy?“ zkusil nešikovně nadhodit, když sledoval ladné křivky blížící se k němu. Stísněně polkl, když si stoupla těsně před něj. Natáhla ruku a chytla ho za lem košile. Pomaličku ho přinutila udělat krok do slunečních paprsků. Bezmyšlenkovitě uposlechl, aniž by pocítil strach z uhoření.
,,Přece sis nemyslel, že bych svůj dům nevybavila vhodnými okny?“ Pobaveně se zasmála nad jeho nevěřícným obličejem, zalitým v slunečním světle.
,,Celou tu dobu jsem na tebe čekala.“ Drobnou rukou mu rozepnula horní knoflík u košile.
,,Myslela jsem, že přijedeš mnohem dřív,“další knoflík, “když jsi dostal malý dárek.“ Ruku mu položila na místo, kde už pěknou řádku let netlouklo srdce. Angel nevěděl co říct. Byl dokonale překvapen, že o tom věděla.
,,Ale nezlobím se, že si mi neřekl, že máš duši na trvalo.“ Další rozepnutý knoflík u košile. ,,Já jsem ti zas neřekla včas o mé nemoci…“ hlas se jí zlomil. Uhnula pohledem a smutně se zadívala do země.
Angel jí něžně rukou pozvedl bradu a zadíval se do těch krásně zelených studánek. ,,Nevadí ti nesmrtelnost?“ Tohle bylo dost závažné téma, které si musí ujasnit hned na začátku. Byl by nerad, kdyby se musela trápit výčitkami ze svého věčného života. Zatímco všichni její blízcí by postupně umírali a ona by jen nečinně přihlížela.
,,Jednou umřeme. Společně.“ Smutně si povzdechla. ,,To bude náš poslední boj – bojovat za svou smrt.“
Upír jí uvěřil. Jednou najdou způsob, jak si užít věčný odpočinek. Teď ale museli využít šance, kterou dostali. Nehrozilo, že o ni zas nečekaně přijde. Nemusel každou noc s hrůzou usínat, co se stane příští den.
Buffy se znova rozzářila jak sluníčko, které mezitím vystoupalo na obzor. ,,Ale teď je předčasné uvažovat o takových chmurných myšlenkách. Musím toho využít, že jsi konečně se mnou.“ Šibalsky ho začala postrkovat k posteli.
,,A co když tě za pár let přestanu bavit? A začnu ti lézt na nervy?“ S úsměvem na rtech sebou nechal dobrovolně manipulovat.
,,Ani věčnost není dostatečně dlouhá,“ svalila ho na postel, “abychom dohnali všechny ty ztracené roky.“



KONIEC