Rozhodnutí

Informácie o poviedke:Túto poviedku sme našli na neaktívnych blogových stránkach www.passionate-angel.blog.cz. Vzhľadom na to, že nechceme, aby upadla do zabudnutia, rozhodli sme sa ju skopírovať priamo na túto stránku. Všetky práva na túto poviedku sú vyhradené jej pôvodným autorom a na tejto stránke sú umiestnené bez nároku na akýkoľvek honorár od jej čitateľov. Jednoducho chceme, aby sa na ňu nezabudlo. :-)


Vejdu do svého pokoje a posadím se na postel… Vím, že takhle to dál nejde… Nemůže. Ublížila jsem jim. OBĚMA. Nedokážu to pochopit. Jak jen jsem to mohla nechat zajít tak daleko?! Zhluboka se nadechnu… Vím, co musím udělat. A to co nejdřív, protože tak trápím nejen sebe, ale i je… A to mě mučí mnohem víc, než má vlastní bolest.

Ráno se probudím a cítím se mizerně. Snad ještě hůř než včera večer. Pokud je to možné. A zase si na to vzpomenu… Tehdy, když Angel přišel na můj "vztah" se Spikem a já viděla, jeho oči… Bože! Vím, že největší muka jsem mu způsobila já… Ne jeho kletba, ale já - utajovaným vztahem se Spikem. Ironicky se zašklebím - vztahem? Je to vůbec vztah?! Ano, něco k němu cítím. Snad… Je to i láska - svým způsobem ano. Ale… Je to tu ALE. Ale, které pro mě znamená Angel. Nikdy jsem ho nepřestala milovat. Vím to. A i Spike to věděl. Věděl, že Angel je… Spike mi pomohl, když mi umřela maminka. To jsem potřebovala. Někoho, kdo mi zase pomůže a dokáže mi, že nebojuju zbytečně… S kým se nemusím ovládat, protože by ztratil duši… Někdo, s kým to bude jednoduché… Až do té doby než mi řekl, že mě OPRAVDU miluje… Další upír, co miluje přemožitelku… Poté, co mě Angel opustil, jsem se trápila, trpěla… Tiše… Nikomu jsem se nesvěřila. Zkoušela jsem to… S Parkerem… S Rileym… Ale nešlo to. S nikým. Až se Spikem. Jednoduché. Než se do mě zamiloval. A já do něj. Ale pak nás našel Angel. NE! To neměl vidět. Ani vědět. A když ano, tak jsem mu to měla říct já. Kdyby na mě aspoň začal křičet, vyčítat mi, kdyby mě uhodil… Nebolelo by to tolik jako jeho mlčení, jeho pohled plný bolesti, nevěřícnosti a… a zděšení?! Bylo to zděšení nebo něco horšího? Už jsou to dva měsíce, co nás našel… Vím, že je ještě pořád tady v Sunnydale. Stejně jako Spike. Neviděla jsem ani jednoho. Až včera večer. Spike si asi myslel, že jsem s Angelem a tak se mi vyhýbal. A Angel byl v Sídle a nevycházel ven. Řekla mi to Will.
Ale včera večer jsem byla na hlídce a uslyšela jsem křik - byli to oni dva. Prali se. Kvůli mně. Spike kvůli tomu, že na Angela žárlil, Angel kvůli tomu, že trpěl. Vím to. Opustil mě on, už nepatří do mého života. Jak moc se mýlí…
"Přestaňte!" okřikla jsem je. Spike se na mě naštvaně podíval - právě chtěl dát Angelovi ránu to obličeje, ale nakonec spustil ruku dolů.
"Tvý přání je mi rozkazem, přemožitelko." Udýchaně řekl Spike, ale díval se nenávistně na Angela. Já se mu nedokázala podívat do očí. A on se nedokázal podívat na mě. Jen něco zamumlal a odešel. Beze slova. Jen tak. Jako tehdy.
"Co jste to tu…"
"Co by? Hájili svý zájmy."
"Zájmy?" zeptám se nevěřícně a sleduju Angelovi záda, která mizí ve tmě. Spike ke mně přistoupí a ovine mi své ruce kolem pasu.
"Stýskalo se mi po tobě." řekne mi teď už mile, ale v jeho hlase slyším i touhu.
"Opravdu? Tak proto se tady mlátíte?" Stáhne ruce z mého pasu, dá si je do kapes a částečně uraženě a částečně odhodlaně mi oznámí.
"Musíš se rozhodnout." Nadechla jsem se k protestu, ale on mi něžně položí prst na rty a pokračuje.
"Nechci ti dávat ultimáta, ale nemůžeš mít nás oba. To prostě nejde. Víš, co ti každý z nás může nabídnout. Musíš se rozhodnout. Jinak to nejde." A jemně mě políbí. Nebráním se. Pak mě ještě žertovně líbne na nos a odejde. Musím se usmát. Typický Spike. Ani jsem nevěděla, že Angel to vše viděl.

"Jak ses vyspala?" zeptá se mě Dawnie, když vejde do kuchyně.
"Docela dobře." Odpovím nepřítomně a naleju si kávu. Nevidím její pohled, který pochybuje o mé odpovědi. Musím myslet na Spika. Na to, co mi řekl. Dawn pochopila, že chci být teď sama, rozloučí se se mnou a odejde do školy.
Sednu si ke stolu a dívám se na hrnek horké kávy. Rozhodnout? Uvědomím si, že je to vlastně poprvé, co se můžu rozhodnout já… Sama za sebe. Když jsem zabila Angela, nemohla jsem jinak - musela jsem rozhodnout jako přemožitelka, ne jako zamilovaná dívka. Když se se mnou Angel rozešel, nemohla jsem mu zabránit, stejně jako tehdy, když mě opustil po Povýšení. Nemohla bych ho nechat zemřít, uvědomím si. Přesně si pamatuju, jak jsem se cítila, když jsem viděla padat Faith dolů z balkónu… Ten strach, že Angel zemře… Znovu. Ta beznaděj, že ho ztratím. Slíbila jsem si, že se to nesmí už nikdy stát, nesmí se to nikdy opakovat. Nemohla jsem ho nechat zemřít. A tehdy jsem slíbila, že když ho zachráním, nechám ho odejít. Protože bude žít. Bude žít, ale beze mě.
Káva mi už vychladla, ale já… Bojovala stále ještě sama se sebou. Až teď jsem si uvědomila, jak pro Angela muselo být těžké rozhodnout se, opustit mě. Miloval mě, ale zároveň věděl, že naše láska je… Jak jen to říct… Nemožná? Nedosažitelná? Rozhodl se podle toho, co mu říkal rozum. Chtěl mi dát šanci na aspoň trochu "normální" život… Snažila jsem se ji využít, ale místo toho jsem pustila do svého srdce dalšího upíra - Spika. Usměju se při vzpomínce, jak jsem se tomu bránila. Ale jen ze začátku. Nemusela jsem se tolik bát, jako s… Přesto Spike věděl, že na Angela nezapomenu. Nikdy mi nic nevyčítal. Naopak. Vždycky mi pomáhal, bránil, podporoval. Často mě jen tak, z legrace, rozesmával. Jednou jsme se smáli celé hodiny. Nedokážu být bez Spika. Nemůžu Angela dostat ze svého života. Jak se mám rozhodnout? Jak? Káva je už tak studená, že se nedá pít. Dám si hlavu do dlaní a pevně stisknu víčka, abych zabránila slzám, které se derou ven. Je to těžké. Je to tak těžké. Nedokážu se rozhodnout. Nemůžeš mít nás oba. Ale já chci oba, přiznám si.

Když uslyším bouchnutí dveří, mírně sebou trhnu. Dawn se na mě vyděšeně dívá - sedím na tom samém místě a přede mnou stále ještě káva - teď už nepoživatelná. To už se vrátila ze školy? Přeci jsem tu nemohla tak dlouho sedět… Podívám se na hodiny - očividně mohla. Ale i přes to, že jsem celý den přemýšlela, nerozhodla jsem se.
"Ahoj." Řekne opatrně Dawn.
"Něco se děje, Buffy? Že se tak hloupě ptám. Samozřejmě se něco děje." Posadí se ke mně za stůl a podívá se mi do očí.
"Tak mluv. Co je to za démona, jak ho zabít… A důležité podrobnosti." Udělá pauzu, pak přesvědčivě dodá.
"Spolu to zvládneme." A povzbudivě se na mě usměje. Snažím se jí úsměv oplatit, ale moc mi to nejde.
"Démon? Víš, Dawnie, to je můj démon, s ním se musím "poprat" sama." Pohladím ji po vlasech a odejdu do pokoje.

Jakmile za sebou zavřu dveře, rozpláču se. Proč musím vědět, co je pod zemí a co se děje po nocích? Proč nemůžu večer sedět doma a dívat se na televizi nebo jít s kamarády do kina nebo se jen tak flákat? Nevědomost. Tolikrát jsem po ní toužila… Lidé nic nevědí. A jsou spokojení, šťastní. A byla jsem někdy i já šťastná? Vlastně byla. Se Spikem. Byl první člověk po smrti maminky, co mi ukázal, jaké mám štěstí, že mám Dawnie, kamarády, jeho… Ano, byla jsem s ním šťastná. Než nás našel Angel. Proč to jen muselo být. Neměl se to dozvědět. Kdyby to nevěděl… Zamyslím se. Kdyby to nevěděl? Byla bych se Spikem. Nemusela bych se rozhodovat. Spike mi nechtěl dávat ultimátum, ale pro mě to je ultimátum. Kdyby vše mělo být, tak jak mělo… Angel by se nevrátil z Pekla, nezačala bych si se Spikem. A… a byla bych možná se Scotem, s Parkerem nebo s Rileym. Ale takhle to nefunguje, vím to. Angel se vrátil, opustil mě. Parker mě jen využil. S Rileym to nikdy nemohlo fungovat. Až Spike si se mnou nezahrával. A taky vím, že on mě neopustí, nezneužije… miluje mě.
Najednou ho potřebuju vidět… Podívám se z okna - slunce právě zapadlo. Musím ho vidět. S ním aspoň na chvíli nebudu myslet na to, co mě čeká…

Tiše otevřu dveře do hrobky, ale nikde nikoho nevidím - a ani nikdo tu není. Proč tu není? Zrovna, když chci být s ním. Najednou mě někdo zezadu políbí do vlasů a pošeptá mi. "Stýskalo se ti?" otočím se a Spike se na mě usmívá. Pevně ho obejmu.
"Děvče, no tak. Chceš mě udusit?" zažertuje. Oba víme, že i kdybych chtěla, nejde to. Přeci nedýchá. Podívá se na mě svýma ledově modrýma očima.
"Stalo se něco? Jsi taková…"
"Nerozhodná. Unavená. Vyčerpaná." doplním ho.
"Spiku…" nenechá mě domluvit - vášnivě mě políbí. Nepřestává. Jeho ruce mě ze začátku hladí po zádech, ale pak začnou hledat knoflíčky…
"To nejde," řeknu mu nepříliš přesvědčivě, takže pokračuje dál. První, druhý, další…
"Ne." Řeknu vážně a ustoupím.
"Nepřišla jsem za tebou kvůli tomu…"
"Tak proč, lásko?"
"To, cos mi řekl… Já… Nemů…"
"Nemůžeš se rozhodnout." přeruší mě jednoduše.
"Ano." Podívám se do země.
"Ale já nechtěl rozhodnutí hned." Jen tam tak stojím a nevím, co říct.
"Než se rozhodneš, tak bysme mohli…"
"Ne, nemohli, Spiku." A dlouze se na něj podívám.
"Aha. Chápu." řekne zklamaně, ale vím, že tak úplně to nechápe. Dlouho tam jen tak stojíme a nikdo nic neříká. Až po chvíli se odvážím.
"Příště až se uvidíme, tak už se dozvíš, jak jsem se rozhodla. I Angel. Oba." Nic neříká jen se na mě dívá. Pohladím ho po tváři a odejdu.

Před domem přešlapuje Willow.
"Ahoj Will! Co tady děláš?" a hned mi to dojde.
"Poslala tě Dawn, viď?"
"Neposlala. Vážně. Jen mi říkala, že… Že nejsi ve své kůži. Nechceš mi něco říct?" odhodlá se nakonec. Chvíli váhám…
"Dobře. Pojďme se projít." Navrhnu. Řeknu Willow vše, co se stalo za poslední dny a o mém posledním setkání se Spikem.
"Víš, myslela jsem si, že to souvisí se Spikem a Angelem…" a já na ní poznám, že přemýšlí, jak má říct, to co mi chce říct.
"Will?" pobídnu ji.
"Tak mi řekni, co si myslíš. Co mám podle tebe udělat?" Vidím na ní, že je v rozpacích. Nakonec se přeci jen odhodlá.
"Můžu ti říct něco, co asi nechceš slyšet? Co se ti nebude líbit? A slíbíš mi, že mi nedáš ránu?" Zažertuje. Nepatrně kývnu hlavou. A tak nejistě pokračuje.
"Vím, že miluješ oba, ale… Zkus se na to dívat z jiného pohledu, třeba z pohledu… tvé kamarádky… Nezaujaté. Věcné, ano?" Nadechne se a pokračuje.
"Když zůstaneš s Angelem, víš… víš, že musíte být oba opatrní… A Spike… No… Se Spikem tak opatrní být nemusíte, ale Angel a Spike mají společné to, že se nemění, nestárnou… Budou pořád stejní. A ani s jedním bys nemohla mít děti. A taky, což je jednoznačné - jsi přemožitelka. A přemožitelka a upír k sobě moc nejdou, jako příklad nehynoucí lásky."
Nemůžu uvěřit, že to co slyším mi říká má nejlepší kamarádka… Čekala bych to od Alexe, Gilese, možná dokonce i od Dawn, ale Will?
"Nechci ti ublížit, ale…"
"Ublížila." Řeknu zklamaně.
"Vím, že je to pro tebe těžké, ale…"
"Ale co Will?" zaúpím.
"Jsi přemožitelka…"
"Ano. Jsem. Ale Will…" začnu vzlykat, zvýším trochu hlas a ven vypluje všechna ta nejistota, zmatek, bolest…
"Všichni se na mě díváte jen jako na přemožitelku… Prosím vás, zkuste se podívat hloub. Já jsem především člověk. A jediný, kdo mě, tak vidí…" Najednou se usměju a nechápu, proč jsem tak dlouho váhala. Willow se na mě nechápavě dívá.
"Pomohla jsi mi." oznámím jí a přes zaschnuté slzy se na ni usměju.
"Já?" Nevěří mi.
"Ano. Ty." Potvrdím jí, otočím se a odcházím.
"Kam utíkáš?" slyším za zády zmatenou Willow. Tiše se usměju…

Ze začátku jdu pomalu, ale na konci už utíkám. Cestu dobře znám… Zastavím se před dveřmi. Nebude to lehké…
"Co tady…" Uslyším a otočím se.
"Spiku…"
"Přeci jsi říkala, že se uvidíme… AHA." Jsme od sebe jen kousek. On se na mě usměje.
"Tak mluv, Mazlíčku." Podívám se mu zpříma do očí a řeknu.
"Jsem tu, protože… Já…" Zhluboka se nadechnu, abych mohla pokračovat.
"Půjdu za Angelem a už se sem nevrátím." Úsměv mu zmizí z tváře, rysy mu ztvrdnou.
"Nechtěla jsem ti ublížit." zašeptám, ale on se otočí a odchází, snažím se ho zastavit - prudce mě chytne za ramena, tak silně, že skoro vykřiknu bolestí.
"Rozhodla ses? Rozhodla. Tak mě nechej na pokoji. To, co ti řeknu si dobře zapamatuj Krásko." Jeho tvář se změní na upíří a ledovým hlasem pokračuje.
"Nezůstanu tu! Nebudu se dívat, jak vy dva holoubci tu spolu vrkáte. Jasný?" Pak mě pustí a odchází. Ode mě. Navždy.
"Nikdy jsem ti nechtěla ublížit, Spiku. Nikdy." pošeptám do tmy, přestože Spike mě už nemůže slyšet.

Myslela jsem si, že tu těžší část mám už za sebou, ale jakmile uvidím Sídlo, pochopím, že jsem se mýlila… Jen tam tak stojím. Nevím, jestli mám vejít. Zda to dokážu. Nemluvili jsme spolu, od té chvíle, kdy mě a Spika našel. Co když už se mnou nechce mluvit? Co když už se mnou nechce nikdy nic mít? Ta myšlenka mě děsí.
Nakonec se přeci jen odhodlám a opatrně vejdu. Je tu ticho, jen oheň v krbu tiše praská. Angel u něj sedí a dívá se do něj. Nevšiml si mě. Dlouhou chvíli ho jen tak pozoruju a mám břiše motýlky, jako když jsem ho uviděla poprvé.
"Ahoj," sotva slyšitelně se ozvu. Angel se prudce otočí a ztuhne. Ale nedívá se na mě. Mlčí.
Nedokáže se na mě podívat - bolí to. Tak moc.
"Já…" Jak… Co mu mám říct? "Ahoj Angele, Spike odešel a já se chci k tobě vrátit?" Ne, to nejde. Tíživé ticho nakonec prolomí, jeho ztrápený hlas.
"Stalo se něco?" Pořád se na mě nedokáže podívat. Neodpovím mu. Udělám pár kroků k němu, ale on ustoupí… To mi ublíží, víc než kdyby mě vyhodil hned poté, co mě uviděl.
"Nedělej to…" tiše zaprosím. Stojí tiše, zrak sklopený k zemi. Pak jemně promluví.
"Odpust mi to." Proboha a co?
"Odpustit?" Nechápu.
"Choval jsem se hloupě. Už se to nebude opakovat. Věř mi. Nebudu se ti plést do života."
"Už se to nebude opakovat. Máš pravdu." Řeknu něžně.
"Protože tě miluju. Nechci nikoho jiného. Chci TEBE." Přistoupím k němu a až teď jsi všimnu, že má slzy v očích.
"Tak už se na mě konečně podívej!" Úpěnlivě zaprosím. Podívá se na mě a promluví.
"Proč?"
"Proč tě miluju? Proč chci být s tebou?" Už to nevydržím a pohladím ho po tváři.
"Protože ty jediný mě vidíš, znáš a… miluješ, jako člověka. Nebereš mě jen jako přemožitelku." Po chvíli, kdy ho upřeně pozoruju, pokračuju.
"A nedokážu být bez tebe. Zkoušela jsem to. Nešlo to…" Chci ho políbit…
"Neuhýbej." Zaprosím. Oba zavřeme oči a já hledám jeho rty. Něžně se líbáme. Bože! Tolik mi to chybělo. Jeho polibky. Jeho dotyky. Jeho náručí, usměv, oči…
"Jsi jako…" Vydechnu.
"Odpustíš mi? Vím, že to se Spikem…" V jeho očích zase uvidím tu bolest.
"Miluješ ho?" položí mi otázku s nejistým hlasem. Nechci mu lhát.
"Milovala jsem ho, ale nikoho jiného, nedokážu milovat, jako Tebe. Já… Prostě nedokážu na tebe zapomenout… A chci být jen s tebou. On… Pomohl mi. A já se do něj zamilovala, ale nikoho nedokážu pustit tak hluboko do svého srdce, jako tebe." Jedna slza mi zteče po tváří a pak další a další.
"Když jsi odešel můj život se stal nesnesitelným a já… Díky myšlenkám na tebe se stal aspoň trochu snazší. Slunce pro mě ztratilo teplo a světlo, smích se pro mě stal bezvýznamným…"
"Už mlč. Prosím." Zaprosil a vzal mou tvář do dlaní.
"Nikdy jsem Tě nechtěl opustit!"
"Já vím." Odpovím. Pevně mě obejme.
"Dokážeš mi odpustit?" Zeptám se na to, co mě nejvíc trápí.
"Odpouštíme - pokud milujeme." Pošeptá mi do vlasů.
"A ty? Odpustíš…" Nejistě se zeptám.
"Miluji tě." Řekne mi jistým hlasem. Okamžitě mi ze srdce spadne ta tíha… A úlevou se rozpláču. Svými polibky mi setře slzy.
"Buffy… Ale víš, že…" Vím, co mi chce říct.
"Najdeme způsob… Já to vím. Věř mi." Znovu ho obejmu a slyším, jak mu říkám pevným, ale i přesto měkkým hlasem.
"Zachránili jsme tolik životů, že si zasloužíme být spolu. A pokud někdo nezachrání ty naše, vím, že my DVA to spolu dokážeme. Prostě to vím."
"Spolu." Zašeptá mi do vlasů. A já vím, že teď, když jsme spolu opravdu všechno zvládneme. Museli jsme být bez sebe. Museli jsme si tím vším projít, abychom byli teď tady. Spolu.



KONIEC