Informácie o poviedke:Túto poviedku sme našli na neaktívnych blogových stránkach www.passionate-angel.blog.cz. Vzhľadom na to, že nechceme, aby upadla do zabudnutia, rozhodli sme sa ju skopírovať priamo na túto stránku. Všetky práva na túto poviedku sú vyhradené jej pôvodným autorom a na tejto stránke sú umiestnené bez nároku na akýkoľvek honorár od jej čitateľov. Jednoducho chceme, aby sa na ňu nezabudlo. :-)
Stála na verandě opřená o dřevěný trám, ruce zkřížené na prsou a dívala se na Sunnydale. Zítra už tu možná nebude. Možná už tu ani nebude svět, jak ho známe, napadlo ji. Za chvíli to vypukne. Boj. Nemůže utéct, nemůže to odsunout. A nemá komu říct, že ji uvnitř hlodají pochybnosti nad ní samotnou, že je vystrašená jako malá holka. Podívala se na hvězdy, viděla v nich samotu a cítila strach. Všichni na ni spoléhají. Je jediná, kdo to může zvládnout. Ale proč ona? Sama nevěděla. Snad proto, že to dělá nejdéle? Že zemřela? Někdy si přála vrátit se na začátek, jenže už i v tom byl problém... Kde je ten začátek? Kam se vrátit? Do L.A., kde byla nafoukaná povrchní školačka? Do doby, kdy trénovala s Merickem? Kdy podpálila tělocvičnu? Kdy se přestěhovala s mámou do Sunnydale? Kdy ji našla bez života? Kdy ji tu nechala samotnou?
"Mami..." zašeptala. Chybí ji. Vždycky jí bude chybět. Ale stala se součástí jejího srdce, takže ji má u sebe pořád. Jenže ji nemůže obejmout, pohladit po vlasech a říct jí, že jí má ráda. Myšlenky a vzpomínky ji ubíjely. Musela přestat aspoň na chvíli myslet nebo se zblázní. Promnula si dlaněmi obličej. Cítí se unavená. Ale nějak musí získat sílu na boj. Ale jak? Musí si provětrat hlavu a tak se šla projít. Slabě se usmála, když si uvědomila, kam mimoděk míří. Sídlo. Stála kousek před jeho dveřmi. Zcela nečekaně. Proč se všechno musí točit kolem něj?, zlobila se na sebe. Čeká ji možná poslední boj a ona musí jít na místo, kde byla nejslabší ve svém životě.
"Jak typické." Zašeptala odevzdaně. Přišla ke dveřím a stiskla kliku velkých dveří. Prostě se jen rozloučí, dá sbohem.Opatrně vešla do tmavé místnosti...
Věděl, že tu nemá už být. Ale přesto, když míjel to místo... Musel se tam podívat. Nedokázal vysvětlit proč. Možná to je pro něj jeden ze způsobů, jak dát vale minulosti. A tak se tu zdržel. Nikdo o něm nevěděl, jako tehdy když se vrátil z pekla. Nečekal, že to tady bude tak... zachovalé. Asi to není to správné slovo, ale přesně to vystihovalo atmosféru Sídla. Sice tu byl prach, ale když se rozhlédl všechny ´jeho´ věci jsou na tom samém místě, jako je nechal tady před několika lety, kdy utíkal. Ano, utíkal. Zbaběle utekl, ale zároveň na to tehdy potřeboval notnou dávku odvahy. A znovu je tady. Procházel se poněkolikáté po místnostech, ruce v kapsách tmavých kalhot, hlavu skloněnou, lapen vlastními myšlenkami, právě vycházel ze zahrady a mířil do ložnice. Zdálo se mu, že zaslechl nějaký šramot. Zastavil se, poslouchal. Ale nic. Tak vešel do ložnice. Naposledy se rozhlédl, nedokázal uvěřit, že i povlečení tu zůstalo... Jeho bývalý domov, jeho minulý život. Poklesla mu hlava. Kolik jich už prožil? Kolik lidských životů skýtá ten jeho? Kolik lidských životů ten jeho jediný vzal. Nemělo smysl odpovídat. Na některé otázky nechcete znát odpověď, i když ji uvnitř, hluboko v sobě ji nosíte, víte o ní... Chtěl odejít, když si v tom všiml, že zpod polštáře trčí nějaká kniha. Kniha? Vzal ji do rukou.
"Tak tady jsi..." Zamumlal si pro sebe. Hledal ji, když se přestěhoval do L.A., pak to vzdal a ona byla tady celou dobu. Četl ji, když se vrátil z Pekla. La Nausée. Přesně tohle cítil, když se dozvěděl, že Buffy se Spikem spí - nevolnost. Pevně stiskl obal knihy, zavřel oči a odvrátil hlavu, aby zaplašil nepříjemné pocity. Posadil se na postel. Teď měl být už v L.A., aby přenechal místo Spikovi - šampiónovi. Otevřel knihu zrovna na straně, kde byla jeho oblíbená pasáž. Začal číst.
"Když vám rychle prolétnou kolem nosu jako štvaní zajíci a vy nedáváte dobrý pozor, můžete se domnívat, že jsou úplně prosté a uklidňující, můžete se domnívat, že na světě je skutečná modř, skutečná červeň, skutečná vůně mandlí nebo fialek. Ale jakmile je člověk na okamžik zadrží, ustupuje ten pohodlný a bezpečný pocit a na jeho místo přichází hluboký neklid: barvy, chutě, vůně nejsou nikdy pravé, nikdy nejsou zkrátka jen sebou a pouze sebou. Nejprostší vlastnost, nejnerozložitelnější vlastnost má v sobě něco přespočetného ve vztahu k sobě samé, ve svém srdci."
Ano. Přesně tak se cítí - přespočetně, nepotřebně. Žádné ´bok po boku´. Kdepak, je tu Spike. To tehdy ještě nemohl tušit, že v něm později najde opravdového a spolehlivé přítele, i když se budou stále trochu popichovat. Najednou pocítil, že tu něco nehraje. Jeho upíří smysly ho upozornily, jasně mu napověděly - esence domu se změnila. Vstal s knihou v ruce a vešel do hlavní místnosti...
"Buffy..."
"Angele..."
Vyhrkli oba ve stejnou chvíli překvapeně. On stál kousek od ložnice s lehce provinilým úsměvem, ona u dveří, dívali se na sebe zmateně přes celou místnost. Pak se začali tiše smát. Vyšli si vstříc a uprostřed místnosti se kousek od sebe zastavili. Vlastně nevěděli, co mají říct. Ani jeden z nich nevěděl. Někdy prostě člověk řekne něco, co nechtěl říct a tak radši mlčí - to byl případ Buffy. Angel mlčel zase protože někdy řekne málo, když má říct víc. Tak tam stáli mlčky, v tichu v šeré místnosti v Sídle, na tom samém místě, kdy před několika lety Buffy probodla Angelovi srdce, vlastně nejen jemu - i sobě.
"Vrátil ses pro knížku?!" Zeptala se žertem, když si všimla, co drží v rukou.
Podíval se na knihu a zvedl ji. "No víš... Přes den nemám, co na práci," odpověděl jí ve stejném duchu.
Nepatrně přikývla a skousla si spodní ret. Konverzace je vyčerpána. Nechtěla se ho ptát, proč je tady, stejně jako nechtěla, aby se jí na to zeptal on. Oběma to bylo jasné. Z přemýšlení ji vytrhl jeho hlas.
"Asi bych měl jít. Mé cestování je dost omezeno svítáním." Díval se na ni, pak se vydal ke dveřím.
"Jo... tak... šťastnou cestu." Vyhrkla. Fajn, je ti pět, Summersová? Horší to už být nemůže. Angel se zastavil kousek za ní a zmateně se na ni podíval. Okey, může, přiznala si. Zakroutila hlavou a mávla rukou, aby odehnala tu trapnou chvíli. Nakonec se přiznala.
"Blábolím. Zase." Odpověděl jí neparným úsměvem.
"Vždyť mě znáš."
"Znám." Přisvědčil. Radši šel. A ona věděla, že odchází. Věděla, že to nejtěžší na tom celém je… nechat ho jít. Vždycky to tak bylo. Měla tu sílu ho nechat odejít, po boji se starostou, věděla, že by ho dokázala zastavit, ale… Neudělala to. Chtěla mu toho tolik říct. Proč Spike, proč ne on. Chtěla mu říct, co všechno se stalo v jejím životě. Stejně jako chtěla vědět, co je děje v tom jeho. Chtěla mu říct vše, co mu zamlčela. Ale jak to říct? Co říct? Není na to vhodná doba ani čas. Neexistují na to ta správná slova. Najednou slyšela svůj hlas.
"Širou zem smíš vložit mezi nás, co zmůže? Nic. V mém srdci tvoje provždy našlo skrýši, odbíjí dvakrát každá jejich doba."
Byl od ní už dost daleko, ale přesto ještě dostatečně blízko, aby slyšel, co říká. Angel při těch slovech zkameněl. To je... Buffy viděla, jak se zastavil. Nechápala, že si to pamatuje. Nikdy se ty verše neučila. Možná, že je pořád nosila ve svém srdci a teď prostě vypluly napovrch, ve chvíli, kdy… v tu správnou chvíli. Tak jako napsal do té knížky navždy, asi tak dlouho si bude ty verše pamatovat, stejně jako jeho. Pokračovala.
"Ze všech mých činů tvoje skutky dýší, či víno se svým hroznům nepodobá? Když modlím se, Bůh tvoje jméno slyší a zří mé oči plakat za nás oba."
Stále se neotočil, zasažen těmi verši do jeho netlukoucího srdce jako šípem. Tiše aniž by ho slyšela recitoval s ní.
"Když duše tvá se tiše blížila poprvé ke mně, tu můj celý svět se náhle změnil. Přišla odvracet zlý přízrak smrti, jež mi hrozila. Já ke dnu svržena jsem nebyla, ne, zato k lásce pozdvižena zpět."
Angel se otočil a pomalu k ní přicházel a poslední řádky odříkával místo ní.
"A v novém smyslu žití rozumět se učím. Jed, jejž Bůh mi sesílá, v tvé přítomnosti sladký, sladký je mi. Od oné chvíle stopa kroků tvých mou zemi mění v ráj, mé nebe v zemi."
Stáli u sebe, napřáhl k ní svou ruku a ona mu svou drobnou dlaň vložila do té jeho a jejich prsty se něžně propletly. Přitáhl si ji k sobě. Kdyby ji teď políbil, nebránila by se. Vlastně čekala polibek. Ale on se jí jen upřeně díval do očí. Zvedl jednu ruku a lehce jí několika prsty odhrnul neposedné vlasy z čela, aniž by ji spustil z očí, něžně jí je poté dal za ucho a pohladil ji po celé délce jejích zlatavých vlasů. V jeho pohledu viděla celý svět, za který se rozhodla bojovat, za který se rozhodla vyhrát.
"Bojím se…" přiznala neslyšitelně a zastyděla se…
"Měla bys." Tohle nečekala. Podívala se mu tázavě do očí. Věděla, kdy jít tohle ´řekl´… Chytil ji pevně za ramena, díval se jí přitom do očí - byly plné hrdosti. On byl na ni pyšný!
"Buffy... odvaha není povinnost." Znělo to tak... jistě a samozřejmě. Vpíjel se jí do očí. Pohladil ji po ramenou, opatrně se usmál na rozloučenou a zamířil k východu. V otevřených dveřích se zastavil a jen mírně pootočil hlavu směrem k ní, skoro jakoby ani nemluvil na ni. Tiše, ale přesvědčivě řekl.
"Vyhraješ."
Otevřela mírně ústa. Jak to může vědět? Chtěla se ho zeptat, ale on se jen na moment zadíval na nebe, beze slov s náznakem úsměvu a o chvilku později splynul s temnou nocí. Odešel. Jejich srdce se rozloučila, cesty rozešly. Byl čas. Věděli to oba. Čas bojovat.