Povídky, které jsem napsala jsem psala jen pro tebe… Každé slovo, každé písmenko. I když budeme od sebe daleko, i když naše životy budou směřovat jinudy… Ty máš v mém srdci místo – hluboko, napořád. Nic to nezmění… Mám tě moc ráda. Křížek od tebe nikdy nesundám – je to jako bych tě tu měla, u sebe…

Děj se odehrává po epizodě 1.19 Sanctuary z Angela.

Procházím se nočním L. A. Přemýšlím o svém posledním setkání s Buffy. Podívám se na své ruce, tak prázdné… Nemají koho objímat, pohladit. Už nemůžou. Ale okamžitě se mi v mysli vybaví, jak jsem ji uhodil. Nenávidím se za to. I za to, že ji pořád miluji. I za ten jediný den, kdy mi bilo srdce. Toužím jí to říct. Aby věděla, že jsme byli šťastní – my dva, spolu. Ale zároveň vím, že se to nikdy nedozví. Protože i když je těžké snášet to, co vím sám, nechci, aby ta muka prožívala i ona… Pak mě napadá – už po několikáté od té doby – že mým prokletím není má duše, ale láska k Buffy. Láska, o které vím, že je navěky. Ale přeci jen naše poslední setkání…

Buffy nedokáže pochopit, proč jsem bránil Faith… "Vidíš? Faith zase vyhrála." Vzpomenu si na Povýšení. Ano, málem mě zabila a já pak Buffy. Tisíckrát jsem si říkal, že mě měla radši nechat zemřít…

Já musím dát Faith šanci. Já vím jaké to je – to temno v duši. Které nikdo nevidí, o kterém nikdo netuší, že tam je. V tomto jsme s Faith podobní. "V mém životě mám teď někoho nového. Koho miluju." Zrychlím krok. "Není to, co jsme měli my dva. Je to velmi nové. A víš proč je to nové? Věřím mu. Znám ho." Zastavím se. "Lásko, mě jsi věřit nemohla?"

Stojím a dívám se na ten známý dům. Nevím, jestli dělám dobře, ale vím, že to musím udělat. Jsem ještě pořád zvaný? Sám sebe se ptám. Jakmile uslyším nesmělé zakašlání, otočím se. A… a mlčím. Jen se na ni dívám. Pokaždé si přehrávám, co jí řeknu, když se uvidíme. Situace, které se nestanou, slova, která zůstanou nevyřčená, objetí, která se neuskuteční, polibky, které se nenaplní. A teď? Stojí tu přede mnou, tak krásná, tak zranitelná…

"Ahoj." Křečovitě pozdravím.

"Co tu děláš?!" promluví nervózně aniž by mi odpověděla na pozdrav.

"Já…" začnu opatrně. Překvapí mě, když zkříží ruce na prsou. Pochopím to – zlobí se. Stále. Nevím proč, ale najednou naleznu ztracenou jistotu.

"Můžeme se projít?" Požádám ji, chvíli váhá, ale nakonec souhlasí.

"Tak… Co mi chceš říct? Faith se kaje za své hříchy? Nebo zase utekla?"

"Každý si zaslouží šanci."

"Šanci?" zeptá se nevěřícně a nadzvedne obočí. "Zabíjela lidi. Nevinné." Konstatuje. "Skoro zabila i tebe, nevzpomínáš?" tvrdě řekne.

"Nezapomněl jsem, ale odpustil jsem jí."

"Pokračuj, možná mě rozbrečíš." Ledově prohlásí. Podívám se jí pevně do očí. "Ty bys jí měla také odpustit." Buffy naštvaně rozhodí rukama. "Promiň Angele, ale neplánuju, že budu děkovat někomu, kdo mi vrazil nůž do zad! A když si tak skvěle rozumíte, můžete spolu chodit za všema, kterým jste někoho zabili a prosit je o odpuštění. Ty začni u Gilese."

"Přestaň."

"Už jsem skončila!" Odchází, chci ji zadržet a tak ji chytnu pevně za rameno. Podívá se mi do očí – já v těch jejích vidím zlobu.

"Zase mě uhodíš?" Vmete mi odměřeně do tváře. Stáhnu svou ruku. "Omlouvám se."

"Jo. To už tu bylo. Ale na to je příliš pozdě, Angele." Otočí se a odchází.

"Neodcházej. Prosím."

"A proč?" zeptá se, stále ještě otočená ke mně zády. "Radši půjdu, protože v tomhle se neshodneme. Faith si vybrala zlo. Musí přijmout následky za své činy."

"Je si toho vědoma. A přijímá je." Konečně se na mě otočí. "Tak proto jsi přijel?"

"Ne."

"Ne?" Tázavě se dívá. "Tak proč?"

"Já…" Nevím, jak začít.

"Je to… Chceš to protahovat, protože je to krátký?"

"Nerozumím."

"Je to na rozloučenou nebo na uvítanou?"

"Co?"

"To, co mi chceš říct."

"Napořád."

Teď tomu nerozumí Buffy.

"Co tvůj přítel?" Uhnu před jejím pohledem.

"Takže na rozloučenou."

"Cože?"
"Ne… To nic. Co bys chtěl vědět? Angele, už spolu nechodíme, takže se nemusím cítit provinile, že někoho mám. Ale cítím se tak… Můj přítel je můj přítel."

"Akceptuju to."

"To vidím." Začne skoro vyčítavě. "Přijedeš do Sunnydale, obhajuješ někoho, kdo tě skoro zabil a ptáš se své ex-přítelkyně, jak se má její možná budoucí ex-přítel – současný přítel. To mi nepřipadá moc jako akceptování."

"Buffy…" Podívám se jí naléhavě do očí.

"Chci, abys ho měla." Polknu. "Proto jsem odešel."

"Jak velkorysé." Zašeptá nešťastně. "Angele, je to těžké… Pro tebe ne?"

"Vážně se na to musíš ptát?"

"Tak proč jsi přijel? Tohle mi nemůžeš dělat! Snažím se – učím se žít bez tebe a ty se tu objev…" Nenechám ji domluvit. "Nemohlas mi věřit." Nechápavě se dívá. "Říklas mi, že… Můžeš mu věřit. Mně jsi nemohla?" Nic neříká. "Odpověz, prosím."

"Mohla – věřila." Poznám, že chce ještě něco říct. Přistoupím k ní blíž a zvednu jí dlaní bradu, abych jí viděl do očí. "Věřím ti." Poté udělá něco, co mě překvapí – obejme mě.

"Poznám, když jsi tady. Mám tě v srdci. To mi vždycky napoví." Stojíme tam tiše v objetí a já si vybavím, jak jsem ji uhodil. "Buffy? Moc mě mrzí… Nechtěl jsem tě tehdy uhodit. Ani na tebe křičet. Nechci, aby ses trápila." Pustí se mě. "A to je to, Angele. Já už nejsem ta šestnáctiletá dívenka, do které ses zamiloval. Jsem už velká."

"Ano, zamiloval jsem se do šestnáctileté holčičky." Propletu své prsty s jejími a políbím konečky jejích prstů. "Teď jsi dospělá žena. A já tě miluji. Stále. Snažím se to zastavit, snažím se ovládat. Nejde to."

"Nejde." Pohladí mě po tváři a já zavřu oči. Neotevřu je ani tehdy, když mě začne líbat. Až uslyším její hlas, podívám se na ni. "Neměla jsem to dělat. Já nechci… lhát někomu, kdo mě má rád." Vím, co tím chce říct. Pak mě, ale udiví, tím jak pokračuje. "Víš, co je zvláštní? Mám přítele a já… líbala jsem se teď s někým jiným, ale necítím, že bych… ho podvedla. Ale když jsem s ním, tak je to jiné… Mám pocit, že podvádím… Tebe, ale hlavně SEBE SAMU. Že lžu sama sobě."

"Psst!" Zadržím příval jejích slov a pohladím její rty. "Netvrdím, že… nežárlím. Žárlím. Nejen na něj. I na tvé přátele, známé… Můžou být s tebou. Já ne. Je těžké být s tebou. Ještě těžší bez tebe." Mlčí, jen se na mě dívá. Pak mě unaveným hlasem poprosí. "Mohli bysme se jít projít? Nic víc. Prostě zapomenout na všechno? Na celý svět. A na chvíli neřešit, jak je to mezi námi. Jen být spolu." Smutně se usměju a přikývnu. "Jen pro tuhle chvíli." Pošeptám jí, chytnu její dlaň, jako by byla má – celá jen má. Opře se mi o rameno a vykročíme. Vím, kam chce jít. Na kopec za město. Tam, kde mě přesvědčila, že mám bojovat, že jen tak jsem silný. Myslím si, že tam potřebujeme jít oba dva, abychom si dodali odvahy, abychom bojovali… Je to obtížné a bolestivé a je to každý den, ale musí se to dělat. Musíme bojovat dál. Možná, že každý sám, možná, že spolu… Ale jedno vím určitě – až skončí noc a já budu muset zase odjet, zůstane tu mé srdce, které sice nebije, ale je horoucí k láskou k Buffy a také má duše. Duše, která nepatří do mého těla. Duše, která touží být jen s ní.

Zastavíme se na kopci a celé Sunnydale je pod námi. Vezmu její tvář do dlaní a podívám se jí do smaragdově zelenkavých očí. "Miluji tě, Buffy Anne Summersová." Nadechla se – vím, co mi chce říct, ale umlčím ji polibkem. Po nekonečně dlouhém a krásném polibku se mi zády opře o hruď a přitiskne se ke mně. Já ji obejmu kolem pasu a propletu své prsty s jejími. Políbím jí do vlasů. "Ty jsi to jediné, co mám." Přiznám jí šeptem.

"Víš já…" Promluví stísněným hlasem. "Někdy mám chuť vše vzdát. Prostě přestat a skočit…" Pevným hlasem pokračuje. "Ty stojíš proti těm tisícům důvodů, proč skočit… Dokud budu vědět, že jsi u mě, tak budu žít, budu bojovat! Neskočím…"

"Nikdy tě nenechám skočit!" Sám jsem překvapený kolik jistoty slyším ve svém hlase. Ano, ničím si nejsem tak jistý jako tím – nedovolím to. "Nikdy."