Tajemství


Popis poviedky : Skoro každý den slyšíme o mladých, bezbranných dívkách, které někdo přepadl a znásilnil. Nedokážeme si představit jejich strach a bezmoc a doufám, že tohle se nám nikdy nestane.


„Dawn, moc mě mrzí, že tě nemůžu doprovodit, ale za chvíli začne rodinná večeře a u toho samozřejmě nemůžu chybět.“ Melisa se znechuceně ušklíbla. Vyplázla jazyk a strčila si prst do pusy. Předstírala, že bude zvracet. Nesnášela tyhle společenské akce a ještě víc nenáviděla, když se jich musela účastnit.
Dawn se pobaveně zasmála „To je v pohodě. Domů to nemám daleko.“
„A zvládneš to sama,“ zeptala se Melisa s předstíranými obavami.
„Ano mami,“ odpověděla brunetka zcela vážně.
Obě vyprskly smíchy, ale moc dlouho se nemohly oddávat spontánnímu veselí. Zevnitř domu se ozvalo volání paní Parkerové. „Meliso! Pojď už. Stydne ti večeře.“
Dawn se podívala na kamarádku se soucitným výrazem. Ta obrátila oči v sloup.
„Už běžím,“ křikla přes rameno. „Užij si volnej večer. Já už musím. Slyšela jsi, budu mít studený jídlo.“
„To by bylo opravdu strašné. Tak já jdu nebo Buffy vyhlásí pátrání. Měj se.“
Melisa ji letmo zamávala a její kudrnatá hlava zmizela za dveřmi…


Dawn se nadechla a plíce se jí naplnily studeným vzduchem. Bylo teprve osm hodin večer, ale zimní noci v Sunnydale byly chladné. Celým městem už prostupovala tma. V dálce slyšela štěkat nějakého psa. Kromě tohoto zvuku byla ulice tichá a prázdná.
„Tahle noc s sebou přináší něco zlověstného…“ Okamžitě si v duchu vynadala, že myslí na takové strašné věci.
Kolem ní se prohnal jemný vánek, který jí rozcuchal vlasy a zmizel někde vysoko v korunách stromů. Rukou si rychle srovnala neposlušné prameny svých kaštanových vlasů a vydala se na cestu.
I když není žádný strašpytel, na zádech jí naskakovala husí kůže. Kdykoli by odněkud mohl vyskočit nějaký upír nebo ještě něco horší. Kdyby její sestra věděla, že jde domů sama, asi by se zbláznila. Už takhle má hodinku a něco zpoždění a navíc jde bez doprovodu. Buffy na to ale určitě zapomněla. Od té doby, co se vrátila z nebe je myšlenkami jinde a navíc se podezřele často stýká se Spikem.
Z jejích myšlenek ji vytrhl podezřelý zvuk. Po zádech jí přejel mráz. Měla pocit, že za ní někdo jde. Na těle se jí zježily snad všechny chloupky strachem a srdce se mnohonásobně zrychlilo. Otočila se, ale nikoho nespatřila. Nepříjemný pocit však nezmizel, spíše se pořád stupňoval. Zrychlila a upínala se k naději, že domů už to není daleko.
Za jejími zády se ozvaly kroky. Polila ji hrůza a její tempo chůze se změnilo v běh. Kroky za ní však neutichly. Její pronásledovatel se dal také do běhu.
Doběhla do neobydlené části města. Byly zde jen zchátralé domy a děsivé ticho. Jen občas bylo slyšet vrzání starých vrátek, kterými neviditelnou rukou pohyboval vítr.
V životě se takhle nebála a to zažila ledacos, když je její sestra přemožitelka. Teď tu však nebyla, aby ji mohla chránit.
Docházel jí dech a plíce začaly pálit. Vyčítala si, že se ulejvala z hodin tělocviku a její tělo nebylo trénované na tak dlouhý běh. Musela zpomalit, ale to byla chyba. Někdo ji sevřel silnými pažemi a zabránil ji tak v pohybu rukou. Vykřikla, ale neznámý útočník jí okamžitě zacpal ústa. „Když budeš hodná holčička, tak se ti nic nestane,“ zašeptal těsně u jejího ucha a zuby jemně stiskl ušní lalůček.
Otřásla se odporem a oči se jí rozšířily strachem. Snažila se mu vyškubnout, ale nešlo to, držel ji pevně. Pomalu ji táhl ke starému domu. Patami drhla o prašnou zem se snahou zastavit ho a nějak se pokusit utéct. Muž tento odpor skoro ani nezaregistroval. Byla příliš slabá.
Když byli u vchodových dveřích, musel jí na okamžik uvolnit ústa, aby mohl otevřít.
Dawn toho okamžitě využila. „Pomoooc…“ Zakřičela, jak nejvíce mohla, ale bylo to marné.
Nikdo ji neslyšel.
„Na něčem jsme se snad domluvili,“ sykl a vrazil jí facku.
Dívčiny oči se zalily slzami. Byly to slzy bolesti a bezmoci. Pochopila, že jí nikdo nepomůže a ona nemá šanci utéct.
Vtáhnul ji do domů a za sebou zabouchl dveře. Stáli ve špinavé místnosti, která zapáchala plísní. Jediné světlo, bylo od pouličních lamp a pronikalo dovnitř skrz špinavá a rozbitá okna. Zdi byly počmárané neidentifikovatelnými obrazci a po zemi se válely plechovky a kusy starých hadrů, které tady zůstaly po bezdomovcích.
Prudce ji odstrčil a Dawn narazila do zdi. Nečekala to a vyrazila si dech. Svezla se podél stěny na zem a lapala po vzduchu. Když se její dýchací cesty opět uvolnily, zhluboka se nadechla.
Díval se, jak sípala a tiše se pochechtával. Sehnul se k ní a prudce vytáhl opět na nohy. Dawn to čekala. Vyškubla se mu a kopla ho do holeně. Rychle se rozeběhla ke dveřím, ale zabránil ji v tom silný stisk na paži. Přitáhl si ji za vlasy a její uplakaná tvář se zkřivila bolestí.
Díval se jí přímo do obličeje. Teď si ho mohla pořádně prohlédnout. Nebyl nijak starý, asi kolem třiceti let. Jeho tvář nebyla ničím výjimečná a oči měl prázdné. Zračila se v nich jen zloba a chtíč. Vlasy měl velmi mastné a nedbale ostříhané.
„Tohle si přehnala! Chtěl jsem být milý, ale za takovou drzost tě to bude hodně bolet. Teď se mi omluv!“ Srazil ji na kolena a čekal na její omluvu.
„Prosím…nechte mě jít. Nikomu to nepovím. Prosím.“ Klečela před ním poníženě na špinavé zemi.
„Nechci slyšet prosby, ale omluvu. Dělej! Nebo to bude ještě horší!“ Rozkázal.
„Omlouvám se,“ zašeptala potichu.
„Cože? Neslyšel jsem. Musíš nahlas!“
„Omlouvám se,“ řekla o něco hlasitěji.
„Řekl jsem nahlas! Nikdo není zvědavej na to tvoje kňourání!“ Prudce vykopl nohou, kterou mířil na žebra. Dawn tam však reflexivně strčila ruku a špička boty jí zasáhla plnou silou do zápěstí. Ucítila křupnutí a hned na to jí rukou projela palčivá bolest. Vykřikla a svalila se na podlahu. Pevně si zápěstí sevřela a snažila se na tu bolest nemyslet. Nešlo to, byla příliš intenzivní.
„Vstaň!“ Nařídil a jeho hlas nepřipouštěl námitky.
Ze strachu, že by jí mohl ještě víc ublížit, se Dawn pomalu postavila na ztuhlé nohy.
„Tak a teď se omluv znovu a tentokrát pořádně, ať to slyším nebo ti zlomím i tu druhou ruku.“
„Omlouvám se,“ vykřikla hlasem plným zoufalství a bolesti.
„No vidíš, že to jde.“ Spokojeně mlaskl. Byl to nechutný zvuk a v Dawn vyvolal jen odpor. „Teď si pomalu sundáš tu svojí bundičku.“
Dívka se na něj vyděšeně podívala, ale bála se neuposlechnout. Roztřesenými prsty si rozepnula zip. Sundat si bundu byl pro ni problém, protože zlomené zápěstí jí velmi bolelo.
„Sakra!“ Zaklel muž. „To se ani nedokážeš svlíknout?!“ Vztekle k ní přistoupil a bundu jedním trhnutím stáhl z jejích ramen a odhodil ke zdi. Na tváři se jí objevil bolestný výraz, ale neodvážila se dát svoje utrpení najevo.
Před očima se jí zablesklo ostří nože. Celé její tělo ztuhlo a ona vnímala jen nůž před sebou.
Přiblížil se jím k jejímu krku. Naskočila jí husí kůže pod chladným dotekem kovu. Dýchala velmi mělce a hruď se jí trhavě zvedala a zase klesala. Na sobě měla tričko na ramínka, které nezakrývalo její dekolt.
Čepelí nože jí přejížděl po krku a pokračoval stále níž. Netlačil, takže nůž za sebou nenechával žádné šrámy. Nestačila ani nijak zareagovat, když jí přeřízl jedno ramínko. Hned po něm následovalo i to druhé. Tričko bylo volné, takže se jí shrnulo až do pasu. Neměla podprsenku. Muž si něco spokojeně zamumlal.
Až teď si plně uvědomila, co bude následovat. Nedbala na nůž v jeho ruce a prudce ho odstrčila. Zapomněla na svoje zranění a v zápěstí jí zaškubalo bolestí. Vykřikla a po tváři se jí rozkutálely nové slzy.
Muž klopýtl a spadl. Využila toho a rozeběhla se ke dveřím. On ji však chytil za kotník a Dawn ztratila rovnováhu. Aby zabránila dopadu na ruku, stočila se na bok.
Rychle se vzpamatovala a snažila se od něj odplazit, co nejdál. Nedal jí však šanci na útěk. Stále držel její nohu a pomalu si jí k sobě přitahoval.
Dawn se překulila na záda a chtěla ho kopnout do obličeje, jenže on už klečel a na její nohy si sedl. Zabránil jí tak v jakémkoli pohybu. Zdravou rukou mu zaryla nehty do tváře. Zařval a vrazil jí takovou facku, až jí zatmělo před očima. Využil jejího omámení a svalil se na ní.
Jednou rukou jí zkroutil paže nad hlavou a tou druhou třel bolestivě její ňadra. Dawn nevěděla, jestli je horší tohle nebo to, jak ji pevně svíral zlomené zápěstí.
„Ne…prosím ne,“ prosila ho. Plakala, ale všechno bylo zbytečné. Nevnímal její slzy a nářky.
Svou ruku začal pomalu přesouvat níž, až na zip jejích kalhot. S menšími obtížemi je rozepnul a nadzvedl se jen na takový okamžik, aby je mohl stáhnout až pod Dawniny kolena.
Uslyšela další zvuk rozepínajících se kalhot…tentokrát těch jeho.
„To přece nesmí…“ Sebrala poslední zbytek svých sil a pevně k sobě semkla stehna.
Vzrušilo ho ještě víc, když se bránila. Vlnou rukou jí je od sebe odtrhl a vklínil se mezi ně svým tělem. Dawn se mohla jen z hrůzou dívat, jak se nad ní vztyčil, podíval se jí do očí a prudce přirazil. V ten samý okamžik jí od podbřišku do celého těla vytryskla nepopsatelná bolest. Zakřičela jako raněné zvíře.
Muž znehybněl a slastně zavřel oči. Vychutnával si pocit vítězství.
Dawn přestala vnímat svět kolem sebe. Už se nebránila a její tělo ochablo. Zavřela oči a přála si, aby už byl konec. Žádná myšlenka však nedokázala přehlušit pohyby, co jí způsobovaly tupou bolest.
Netrvalo to ani minutu a útočník se vzepjal a zahekal. Potom ulehčeně padl zpátky a hlavu opřel o zem vedle té Dawniny. Funěl jí do ucha jakoby uběhl maratón. Bylo to odporné a nepříjemné, ale jí už bylo všechno jedno.
Odtáhl hlavu a pokusil se jí políbit. Prudce hlavu otočila na stranu. Zkusil to znovu, ale tentokrát si k sobě násilně otočil její obličej a hrubě ji políbil. Pevně k sobě přitiskla rty, ale nápor nevydržela dlouho. Potřebovala se nadechnout. Jen na krátký okamžik pootevřela rty. Využil toho a vnikl do jejích úst jazykem. Prudce škubala hlavou a snažila se ho nějak shodit. Neměla však sílu. Ucítila jeho opět rostoucí vzrušení. „Tohle nemůže…znovu už ne!“
Muž bolestně vykřikl, když ho Dawn kousla do rtu. Okamžitě přestal a dotkl se bolavého místa. Na prstě mu ulpěla trocha jeho krve.
„Ty malá děvko.“ Naštvaně se rozmáchl a udeřil jí do obličeje.
Dawn se propadla do světa, kde bude v bezpečí. Daleko od této místnosti a daleko od bolesti…


Opatrně pohnula prsty. Ucítila chladnou zem. Zaposlouchala se do ticha a snažila se zaregistrovat nějaký náznak něčí přítomnosti. Nic neslyšela. Vše nasvědčovalo tomu, že je v místnosti sama. Pomalu otevřela oči a zaostřila. Nikdo tam nebyl a ona si úlevně oddychla. Konečně bylo po všem. Neměla ponětí, jak dlouho byla v bezvědomí, ale venku byla stále tma. Možná to bylo pár minut, možná několik hodin. V tuhle chvíli jí to však bylo jedno.
V podbřišku jí stále doznívaly bolesti, které způsobil útočník svým násilným činem.
Posadila se a promnula si zlomené zápěstí, stále bolelo. Podívala se před sebe a na zemi spatřila zasychající krev. Odvrátila zrak a rozplakala se. „Proč tohle potkalo zrovna mě?“
Kalhoty měla stále stažené u kotníků. Na stehnech se jí vybarvovaly podlitiny a modřiny od násilníkových hrubých doteků. Natáhla se a kalhoty opět opatrně navlékla.
V rohu uviděla svou bundu. Po kolenou se k ní doplazila a zakryla svou nahotu. Zničené tričko už nedokázalo nic schovat.
Rukou se opřela o zeď a postavila se. Ztuhlé nohy jí moc neposlouchaly, a proto musela jít pomalu a opatrně, aby neupadla. Došla až ke dveřím a otevřela je. Nezastavila se a šla dál. Musí se dostat, co nejrychleji pryč od tohoto strašného místa…


Před sebou uviděla svůj dům. Doklopýtala až ke vchodu a zarazila se. Bylo zamčeno…Buffy ještě nebyla doma. V duchu se modlila, aby její klíče nezůstaly v tom starém domě. Úlevně si oddychla, když je nahmatala v kapse.
Odemkla a rychle vklouzla dovnitř. Rozhlédla se, jestli nenajde nějaký vzkaz od Buffy. Třeba už ji šla hledat, protože se dlouho nevracela. Žádný papír však nenašla. „Ona ještě ani nepřišla domů…“ Pomyslela si hořce. Vůbec o ní neměla strach. Kdyby tady byla a čekala na ni, určitě by se bála a hledala by ji. Možná by i zabránila jejímu znásilnění. „Ne…nemůžu ji obviňovat. Není to její vina. Nikdo už to zpátky nevezme. Prostě se to stalo…“
S menšími obtížemi vyšla po schodech do koupelny. Zavřela dveře a zamkla je. Shodila ze sebe bundu a hned po ní následovalo ostatní oblečení. Všechno hodila na hromadu do rohu. Dál si toho nevšímala…stejně to potom vyhodí.
Pustila si teplou vodu a vklouzla do sprchy. Nechávala kapičky vody, aby smysly všechny ty hrubé a bolestivé doteky. Voda však nedokázala smýt její vzpomínky. Nikdy nezapomene na ten strach, bolest a bezmoc. Na její tváři se mísily slané slzy se sladkou vodou. Vše bylo ještě stále živé.
Vypnula sprchu a zabalila se do osušky. Podívala se na své zlomené zápěstí, bylo malinko nateklé. Hned ráno musí zajít k doktorovi, aby jí ho znehybnil.
Ve svém pokoji si na sebe natáhla noční košili a přešla k oknu. Na nebi zářili tisíce hvězd.
Dívala se na ta jasná světýlka a přemýšlela, co bude dělat dál. „Tohle se nesmí nikdo dozvědět…“
Bude to její tajemství…její temné tajemství, které se s ní potáhne celý život.
Během jediné noci se změnil celý její život. Už nikdy nebude nikomu naprosto důvěřovat. Z té věčně se usmívající dívky se stane vyplašené zvířátko, které se bude bát celého světa.
Čas vyléčí její fyzická zranění, ale nikdo nevyléčí její zraněnou duši…


KONIEC