„To co je, nemůže být zrušeno,“ neodpustil si oblíbenou větu všech Věštců.
Ženě zacukaly koutky, ale pohled na zoufalého Angela jí zabránil pousmát se.
„J...já… prosím,“ žadonil sklíčeně. Byli jeho poslední šance, jeho jediná šance. „Vím, že to můžete udělat.“
„Jistěže můžeme,“ odtušil muž a setřel ho chladným pohledem. „Otázkou zůstává, jestli chceme,“ dořekl a kradmo se podíval na ženu, sedící po jeho boku. Nemohl přece jen tak povolit, musel dělat drahoty. A taky vlastně chtěl. Bavilo ho napínat toho chudáka, líbilo se mu pomyšlení, že na jeho slovu závisí Angelův život.
Žena zachytila jeho pohled a tvář se jí roztáhla napjetím. Naoko nedbale se otočila zpět k Angelovi, starost o něj už však zakrýt nedokázala.
I přes jeho věčnou krásu vypadal mizerně. Jakoby už nic na tomhle světě nemělo smysl. Bez ní ne.
A ona? Nemělo cenu dál zapírat. Měla pro ten pár slabost. Upír a přemožitelka. Tak absurdně to znělo. Právě proto jim fandila.
„Nemůžeme plnit každý jeho rozmar,“ zabručel muž, významně se otáčejíc ke své kolegyni.
„Už po vás nebudu nikdy nic žádat,“ vychrlil Angel. Srdce měl nervozitou až v krku.
„Opravdu?“ povytáhl obočí. „To bych neříkal předčasně,“ ušklíbl se zlomyslně.
Žena na něj varovně sykla, ale pak si přisadila svou: „Můj partner má pravdu,“ sjela Angela přimhouřenýma očima. „Už jednou jsi byl Věštci varován, že pokud se staneš člověkem, ona zemře,“ přísně stáhla rty do tenoulinké čárky.
„Já vím,“ hlesl bezmocně a třesoucí se rukou si nervózně prohrábl vlasy. Bál se, že to vytáhnou na povrch a připomenou mu, že opakuje tu samou chybu. „Ale myslel jsem, doufal jsem, že teď už to neplatí,“ snažil se nesmyslně obhájit a zdrceně sklopil hlavu. Doufal jsem, že budeme šťastní.
„Možná máš pravdu,“ protáhla tajuplně a přemýšlivě si promnula bradu, zatímco muž se významně napřímil a probodl ji káravým pohledem. Nedbala jeho upozornění a zastřeným hlasem pokračovala: „Možná…“ významně se odmlčela, „možná neumřela kvůli tomu, že jsi člověkem, i když to tak na první pohled vypadá…“
Angel překvapeně vzhlédl.
„Třeba,“ zdůraznila tajemně, „třeba je to její osud. Pokud ano, tak si pamatuj, že osud nezměníš.“
„Osud?“ vylekal se. Tíha na jeho bedrech se zdvojnásobila. Její osud? „N...ne, to určitě ne. Vždyť... vždyť vykonala tolik dobra, jak by mohla jen tak umřít?“ vykoktával vyděšeně. To přece nejde!
„Je to přemožitelka,“ bezelstně se pousmál muž, „a ty jen tak umírají,“ připomněl bezcitně.
„Určitě se mýlíte,“ přesvědčoval je Angel, jako by tím mohl změnit jejich slova. Nehodlal připustit, aby to takhle skončilo. Takhle to přece nemůže skončit! Nemůže ji ztratit, ne teď. Ona je jeho život, jeho… všechno.
„No jak myslíš,“ zaklonil se muž a opřel se do opěradla svého vínově červeného křesla. „Ehm,“ významně si odkašlal.
Angel zatajil dech.
„Což o to, my ten čas klidně vrátíme,“ přestal ho napínat.
Cože? Vrátí?
Chtěl se smát, chtěl jim děkovat, zlíbat boty, snést modré z nebe… cokoliv by si přáli.
Vrátí se. Buffy se vrátí!
Nebyl však schopen říct jediné slůvko. Tvář se mu zkřivila pláčem a z očí mu vytryskly šťastné slzičky. Srdce mu radostně poskočilo. Byl to krásný pocit, ale kvůli Buffy se ho bez meškání vzdá.
„Avšak znovu už za námi nechoď,“ dodal přísně.
Angelovi ztuhl úsměv.
„Z...znovu? Proč bych…“ roztěkaně na ně pohlédl. Stane se…? „Stane se jí něco?“ zeptal se tichounce a ve strachu z odpovědi se bojácně přikrčil. Ne, prosím…
Ti dva na sebe významně mrkli, ale neměli v plánu mu něco prozradit. Vlastně ani nemohli.
Angel na sucho polkl a bezmyšlenkovitě si otřel spontánní slzy. Ne, prosím…
Proč nic neříkají?
„Na co ještě čekáš?“ protáhl předstíraně znuděně muž, zatímco žena svůj zájmem neskrývala. Vypadala, že se dobře baví.
Angela to zmátlo. To je všechno? Víc mi neřeknou? Stane se něco?!
Zapřemýšlel.
„Budeme…“ na chvíli zaváhal, „budeme někdy šťastní?“ zeptal se přiškrceně.
Muž si pobaveně odfrkl: „Pošetilče. Snad si nemyslíš, že ti prozradíme…“
„Budete,“ přerušila ho žena a vpila se do Angela. Muž se naštvaně vzpřímil a šlehl po ni výhružným pohledem. Ona ho však ignorovala.
Angel se chabě pousmál. Nejspíš to řekla jen tak, nevyznal se v nich, ale znovu pocítil naději. Ano, možná chybuje, ale… nemohl to jen tak vzdát.
Měl chuť darovat jim všechno na světě, vždyť mu vrátí jeho Buffy, ale tihle dva teď o nic zvláštního nestojí. Moc dobře věděl, že nyní je lepší zmizet jim co nejrychleji z očí. Aby si to nerozmyslili. Naposledy se na ně vděčně pousmál a ztratil se v zářících dveřích.
„Zase jsem musel hrát toho zlého,“ otočil se vyčítavě na svou partnerku, jakmile osaměli.
„Jde ti to líp,“ prohodila s úsměvem. Potom ale zvážněla: „Oni se doopravdy milují,“ řekla zastřeným hlasem a oči stále upírala ke dveřím, kde ještě před chvíli stál nešťastný Angel.
„Já vím,“ kývl pomalu.
„Nejsme k nim příliš krutí?“ odtrhla zrak od východu a pátravě pohlédla na svého kolegu.
„Takhle jsi to přece chtěla. Jinak by mu to nedošlo.“
„Máš pravdu,“ vzdychla zachmuřeně a starostlivě přistoupla k okénku.

Vše kolem něj se zatočilo, barvy se začaly míchat jedna přes druhou. Měl dojem, že mu prasknou ušní bubínky, ale nepříjemný pocit trval jen okamžik.
Rozhlédl se.
Stál v přítmí na nějaké chodbě.
„Vy nikdy nebudete šťastní!“ zaslechl z vedlejší místnosti.
Buffy?!
„Pokud sis nevšimla, stále je upírem. Budeš stárnout, on…“ Alex nedokončil větu a s trhnutím se otočil. Dveře se rozlétly dokořán a dovnitř vtrhl Angel.
„Buffy!“ vrhl se k ní a přitiskl si ji k sobě. „Buffy…“ vdechl vůni jejich vlasů a zkřivil tvář potlačovaným pláčem. Buffy…
„Zlato, co se děje?“ pousmála se překvapeně. Zarazila se, když na své kůži ucítila jeho slzy. „Stalo se něco?“ Chtěla se kousínek odtáhnout, ale jeho sevření jí nedovolilo hnout se ani o píď. „Celý se třeseš.“
„Nic… nic se neděje,“ vydával ze sebe přerývaně a snažil se zklidnit vzlyky. „Všechno je v pořádku,“ líbal ji na tvář, do vlasů, všude kam dosáhl. Teď už je všechno v pořádku.
„No jasně,“ protáhl Alex sarkasticky. „Náš starý dobrý Angel,“ sjel ho povýšeným pohledem. „Divný jako vždycky,“ otočil se na podpatku a s nabubřelým výrazem je tam nechal samotné.
„Miluju tě, miluju tě,“ šeptal přiškrceně a roztržitě ohmatával její tělo, jestli je to skutečně ona. Nemohl tomu uvěřit. Nedávno mu bezvládně ležela v náručí a její oči na něj hleděly prázdným pohledem, teď cítil její dech na své tváři. O ničem neměla ani tušení. Nevěděla, co se stalo, bezstarostně si tu stála a nechápala, co se to s ním děje.
„Slib mi…“ vzlykl, „slib mi, že mě neopustíš.“
„Já se nikam nechystám,“ pousmála se. „Nanejvýš tak spát,“ dodala.
A já se od tebe nehnu ani na krok!
Vzal ji do náruče a odnesl do pokoje.
„Angele, vážně se nic neděje?“ pozorovala ho podmračeným pohledem, když ji něžně ukládal do postele.
„Nic… j-já jen,“ polkl a zadíval se jí do očí. „Jen chci být s tebou. Nic víc,“ zašeptal a ulehl vedle ní.
Nic víc…
Políbil ji na čelo a objal rukou. Lehounce jí odhrnul vlasy z tváře a mlčky si vychutnával pohled na ten milovaný obličej ještě dlouho potom, co se odebrala do říše snů.

„Dobrá. Mám to říct? Já to řeknu,“ usmíval se spokojeně a pospíšil si na schodech, aby předběhl Cordy s Fred.
„Řekneš co?“ nechápal Wesley.
Angel se suverénně postavil před dvojité dveře a doširoka je otevřel.
„Všude dobře, doma…“ zarazil se.
Úsměv mu ztuhl na rtech.
Nebyli sami.
Willow? Co tady dělá?
V Sunnydale potřebují pomoct, napadlo ho.
Když však pozvedla své uplakané oči, došlo mu, že na nějakou pomoc už je pozdě.
„Willow?“ vydechl přiškrceně.
„Co se…?“ vylekala se Cordy.
Will se do Angela vpila ztrápeným pohledem, ve kterém se odráželo několik hodin pláče.
To ne, řekni, že ne.
Willow však ani nepípla, jen na něj hleděla smutnýma očima.
„Buffy,“ hlesl nešťastně. Něco se stalo. Něco strašného. Ale Buffy nemůže být… to ne.
Seběhl několik schůdků a stoupl si přímo před ní. „Co se děje? Leží v nemocnici? Tak Řekni něco. Will? Jak jí můžu pomoct?“ zmatkoval.
Její mlčení ho začínalo dovádět k šílenství. Uchopil ji za obě paže a hystericky s ní zatřásl. „Udělám cokoliv, jenom pověz co se stalo!“
„Angele, nech toho!“ vzpamatoval se Wesley a odtrhl ho od stále nic neříkající Willow.
„Musím ji pomoct. Musím tam jet,“ rozhodl Angel a snažil se neposlouchat otravný hlásek v hlavě, který mu stále hlasitěji našeptával, že teď už je pozdě. Otočil se a zamířil zpět ke ztuhlé Cordelii.
„Je… je mrtvá,“ pípla Will a sama se vylekala nad tím, co právě řekla. Buffy je mrtvá.
Angel se uprostřed schodů zarazil.
Cordy ho vystrašeně pozorovala.
Hystericky se pousmál: „Cože? Buffy že je…?“ pomalu se otočil zpět k ní. Přitiskla si dlaně k ústům a znovu se nešťastně rozplakala. Zvláštní, myslela si, že už jí žádné slzy nezbyly.
Buffy je mrtvá.
Zatočila se mu hlava, kolena se roztřásly.
Buffy je… mrtvá.
„To ne…“ zašeptal a třeštil oči do prázdna. To přece ne. Takhle to nemělo být. Odešel jsem, aby byla šťastná. Ne proto, aby… To ne!
„Ne!“ vykřikl a s trhnutím se posadil na posteli. Na čele mu perlily kapky potu, postel byla celá rozházená.
Buffy…
Rozklepanýma rukama si otřel obličej.
Rozhlédl se kolem.
Buffy?!
Ztuhl.
Oči se mu roztáhly zděšením. Nebyla tam!
Vtrhl do koupelny, ale ta byla prázdná… Hodil na sebe černé tričko a vyběhl z pokoje. „Buffy?“ zvolal a nastražil uši.
Prosím, vždyť tu musí být!
Vrazil do kuchyně. „Kde je?“ vyhrkl.
„Kde je kdo?“ ušklíbl se Alex, i když moc dobře věděl, na koho se ptá. Chtěl ho jen pozlobit.
„Kde je?!“ zavrčel Angel, nasadil upíří obličej a vytáhl ho za košili. Alex měl sto chutí plivnout mu do tváře, ale potom postřehl výraz jeho očí. On se… bál. Něčeho se hrozně bál. Nebo spíš o někoho.
„Co se děje?“ zajímal se a ani se nesnažil zakrýt paniku v jeho hlase.
„Kde je?“ zopakoval netrpělivě a trochu s ním zatřásl.
„Šla na hřbitov. Prej je tahle noc na zabíjení jak dělaná… Kam jdeš?“ vyhrkl, když se Angel s tragickým výrazem vyřítil ven.
„Lidi, něco se děje!“ zahulákal na Will, Dawnie a Spika a bleskově ho následoval.

Doslova běžel s větrem o závod. Míjel domy jeden za druhým. Nevnímal okolí, nevnímal lidi, nevnímal černou kočku, co těsně před ním přeběhla přes cestu. V uších mu hučelo a on se hnal, aby utekl zlé předtuše, která ho vnitřně drásala.
V křoví před ním to zašustělo.
Mohra démon mu skočil přímo do cesty.
Angel bez zastavení zdvihl klacek a švihnul jím do drahokamu. Ani se neotočil a utíkal, co mu síly stačily.
Nesmím ji znovu ztratit.
Během několika minut doběhl k hřbitovu.
Začal se rozhlížet. Bál se toho, co uvidí.
Mezi stromy zahlédl postavy.
Přimhouřil oči.
„Buffy, nééé!“ ozval se vyděšený výkřik, který prořízl klidnou noc, jako mačeta.
Potom kolem uší prosvištěl děsivý zvuk nabroušené dýky a přidušený přemožitelčin výkřik.
Angel strnul hrůzou.
Celou jeho bytost zaplavil nepopsatelný chlad a úzkost.
Co jsem udělal špatně?!
Proč mu ji vrátili? Aby ji zas mohli vzít pryč? Aby ho trápili?
Najednou si připadal jako loutka. Loutka, co jen hraje něčí zvrácenou hru.
Hru, kterou nemůže ovlivnit. Ať dělá, co dělá. Ať se snaží sebevíc.
Takhle to přece nemůže skončit!
Na hřbitov dorazili ostatní a udýchaně se rozhlédli. Dawn srdceryvně vyjekla a hnala se ke své sestře. Spike se zarazil a vytřeštil oči. Otevřel ústa, snad chtěl něco vykřiknout, ale zůstal jen tak nehybně stát a zíral na ně prázdným výrazem ve tváři.
Buffy se vylekaně nadechla, sevřela rukama ránu, jakoby se v sobě snažila udržet život a vytřeštěně sledovala, jak jí mezi prsty stékají pramínky rudé krve.
Angelovi to připadalo, jakoby se díval na nějaký zpomalený film, když ji sledoval, jak se jí podlamují kolena a ona těžce dopadá do trávy.
Zpomalený film, který se mu bude připomínat až po zbytek jeho zpropadeného života.
Je to snad jeho vina?
Měl odejít?
Ale vždyť mu slíbili…co se to děje?
Mlčky tam stál, zíral na ni a pořád se ne a ne probudit z té noční můry.
Takhle to přece nemůže skončit!
Prosebně k němu vzhlédla. Hledala snad vysvětlení? Ale jak jí ho mohl dát, vždyť to sám nechápal. Ne, nechtěla vysvětlení. Na co, vždyť jim oběma bylo jasné, že se něco stane. Vždycky se něco stane. Nějaké hloupé vysvětlení nepotřebovala. Chtěla jen, aby ji sevřel v náručí, ale on na ni vyjeveně hleděl a snažil se pochopit, co se děje.
Slíbili mi, že budeme šťastni…
„Páni,“ uchechtl se upír.
Angel sebou trhl.
„To jsem netušil, že je tak snadný zabít přemožitelku.“
V Angelovi vybuchla atomová bomba.
Křečovitě stiskl dlaň, až si ji vlastními nehty rozřízl do krve.
Zabít přemožitelku?
Nenávist postupně vyplnila každou částečku jeho těla.
/i>Zabít Buffy?
Před očima se mu zatmělo.
Pomalu se otočil tváří v tvář té zrůdě. Ten pohled… Upírovi stačil pouhý odraz nenávisti, kterou Angel cítil, a scvrkl se do malinkatého stvoření. Odraz, který sálal z jeho očí. Chlad, nenávist, vztek, a hlavně chtíč po pomstě.
Nebyl však jediný, koho Angelův pohled vylekal. Buffy ho nevěřícně sledovala. Tohle snad ani nebyl její Angel… Zoufale k němu upírala své velké oči, zatímco ostatní se nahrnuli kolem ní a zastínili jí tak pohled na něj. Poslední, co spatřila bylo, že se k ní otočil zády a rozezleně zamířil k upírovi.
Všichni tři zmatkovali a hystericky pobíhali sem a tam. Alex křičel do mobilu na neschopnou zdravotní sestru.
Jen Spike, který to doposud sledoval z povzdálí, si k Buffy mlčky přiklekl, objal ji a přitáhl k sobě.
Vysíleně se mu zhroutila do náruče. Přehodil přes ní svůj kabát a začal jí třít paže, aby jí nebyla zima, aby se tolik natřásla. Skousl si dolní ret ve snaze zadržet vzlyky. Vždycky byl přece statečný. Šampión. Teď tomu nebude jinak. Ano, bude statečný.
Podívat do očí se jí však nedokázal. Do jejich krásných zelených očí. Bál se, že už v nich neuvidí žádné světlo.
Buffy se třásla, nepřestávala se třást. Nepomáhalo to. Třel stále intenzivněji, začínal být zoufalý, bezmocný…
„Spiku,“ špitla Buffy a zastavila jeho dlaň. „Přestaň,“ jemně mu položila ruku na tu jeho a druhou namáhavě vztáhla k jeho tváři. Lehounce mu pozvedla bradu, aby se jí podíval do očí.
To nemůžu, nemůžu, po tvářích mu začaly stékat slzy.
„Jen…“ trhaně ze sebe vydávala, jak se snažila nabrat aspoň trochu vzduchu do plic, „jen prostě buď se mnou,“ snažila se pousmát a vpila se do něj pohledem.
Spike váhavě přikývl a dlaní jí jemně podložil hlavu. Mlčky se na sebe dívali, jeho nebesky modré studánky ji uklidňovaly. Třesoucími se prsty ho jemně pohladila po tváři. Spike zkřivil obličej potlačovaným pláčem a mlčky ji políbil do dlaně. Hleděla na něj s vděčností a láskou, ale on moc dobře věděl, že teď by tu měl být někdo jiný. Otočil se a pohledem vyhledal Angela.

Ohlédl se, když zaslechl volat své jméno. Spike se snažil naznačit mu, aby šel za nimi, ale on místo toho rázně vykročil vstříc té stvůře a prudce se rozmáchl: „Ty hajzle!“ Upír nestačil zareagovat a dutě dopadl na zem. Angel do něj začal kopat: „Ty svině! Parchante!“ Nedal mu možnost vzpamatovat se, vytáhl ho nahoru a další ránou ho poslal zpět k zemi. Dostával pořádnou nakládačku, ale pobavený úšklebek mu nezmizel z tváře, dokud neztratil vědomí.
Angel ho mohl dávno zabít, ale místo toho do něj nepříčetně mlátil. Několikrát jeho bezvládné tělo přehodil přes náhrobek a přirazil ke zdi.
„Angele!“ vykřikl Spike z plna hrdla. Snažil se ho přivolat, ale Angel ho pro samou nenávist, která mu zaplavovala mozek, ani neslyšel. Spike naštvaně trhl hlavou a znovu sklopil zrak k Buffy. Nenáviděl tuhle bezmoc. Díval se na ni, jak z ní pomalu vyprchává život a nebyl schopný jí pomoct. Neměl žádný amulet, co by všechno zlo kolem změnil v prach. Neměl nic.
Něžně ji pohladil po vlasech.
„To nic, zlato,“ špitnul chvějícím se hlasem. „Bude to dobrý,“ kolébal ji a tiše promlouval. Ne, nevěřil tomu a moc dobře věděl, že tomu nevěří ani ona, ale nic chytřejšího ho nenapadalo.
„Sakra, Angele!“ zařval, ale opět bez odpovědi. Buffy se neklidně pohnula. Vší silou, která jí ještě zbývala, se trhaně nadzvedla na lokti a pohledem vyhledala Angela. Několik metrů od ní, celý smyslů zbavený, kopal do nehybné hromady a křičel nelidským hlasem, protkaným zlostí a bezmocí. „Angele…“ neslyšně pohnula rty.
Nevnímal ji.
Podívala se zpět na Spika. Byl tu pro ni. Jako tenkrát. Když jí bylo nejhůř, on byl s ní.
Pokusila se o vděčný úsměv.
Pootevřela rty a…
…na několik okamžiků křečovitě strnula.
Spike vyděšeně stiskl její dlaň, jakoby ji chtěl zachytit na tomto světě. Ne, on ji přece nemůže pustit, nemůže ji nechat odejít.
Ona už mu to však neopětovala.
Vylekaně zíral do jejich zelenkavých očí, ze kterých se během vteřiny vytratilo veškeré světlo.
To ne!
Bezvládně se mu zhroutila do klína.
Celý se roztřásl.
Dawnie pomalu usedla vedle nich a nevěřícně zírala na svou sestru. Will si přitiskla dlaně k ústům a nezadržitelně se rozvzlykala. Alex ji podepřel, aby neupadla a nechápavě zíral na svou nejlepší kamarádku. Opustila ho. Tentokrát doopravdy.
Rozhostilo se ticho.
Děsivé ticho, které přerušovaly jen zvuky doznívajícího zápasu.

Jeho noha vykopla naprázdno a prohnala se vzduchem, kterým poletovaly částečky prachu. To ho probralo z amoku a začal vnímat okolní svět. Vztekle se rozhlédl. Tenhle parchant měl patřit jemu, to on do něj měl zabořit kolík.
Spatřil Spika, klečícího na zemi kousek od něj a opírajícího se o kolena. Chtěl na něj něco naštvaně vřísknout, ale jeho pohled ho vyděsil. Byl tak... prázdný, nešťastný, a jakoby mu něco vyčítal.
Angel strnul hrůzou. To ne.
Spustil ruce podél těla a chvíli na něj vyděšeně zíral. Bál se otočit, bál se podívat za sebe a zjistit, proč se Spike tváří zrovna takhle. Ruce se mu roztřásly nepředstavitelným strachem.
Nasucho polkl. Pomalu se obrátil a… svět se s ním zatočil.
Pohledem ulpěl na přemožitelčině bezvládném těle. Stáhlo se mu hrdlo, měl chuť křičet, ale nešlo to.
Mlčky na ni zíral a snažil se vstřebat, co se právě stalo.
Byl jsem za nimi. Byl jsem přece za nimi. Slíbili mi…
„Slíbili jste mi to…“ špitl do noci.
Alex k němu pozvedl nechápavý obličej. Byl jediný, který to zaslechl.
Angel se zamračil a o něco hlasitěji zopakoval: „Slíbili jste mi to…“ nedíval se však ani na jednoho z nich, nemohl od Buffy odtrhnout zrak. „Měli jsme být šťastní,“ tvář se mu zkřivila zoufalstvím a nahlas vzlykl, „vždyť jste to sakra slíbili!“ vykřikl bezmocně.
„O čem to mluvíš?“ zaslechl za sebou Spika. I Will už na něj tázavě hleděla, ale on nevnímal ani jednoho z nich.
„Měli jsme být šťastní!“ rozkřikl se temnotou z plna hrdla.
Osud nezměníš, zaznělo mu v uších. „Ptal jsem se vás a vy jste to slíbili!“
Ale osud, ten nezměníš.
„Kašlu na osud!“ zařval a zdrceně kopl do nejbližšího náhrobku.
Potom se na ni znovu zadíval a po tváři se mu začaly kutálet slzy. „To ne, t-to přece ne…“ Třásl se po celém těle, když si k ní poklekl a přitáhl ji k sobě.
„Buffy? Buffy, co se to děje?“ tiskl ji v náručí a vyděšeně těkal očima.
Vždyť to sakra věděl, věděl, co se stane, tak proč tomu nezabránil?!
„Promiň,“ špitl sotva slyšitelně. Je to moje vina. Za všechno můžu já.
Zabořil do ní obličej a nezadržitelně vzlykal.
„Promiň…“

Spike se zarazil.
Ve vzduchu jakoby se něco změnilo. Těžce se rozdýchal a kůže na zátylku ho začínala pálit. Vylekaně se ohlédl přes rameno. Mezi stromy už už probleskovalo ranní slunce, jehož paprsky se draly stále výš a dál. Žádná překážka jim nestála v cestě. Spike sebou škubl a svůj černý plášť si bleskově vyhrnul přes hlavu. Will s Alexem se rychle napřímili a vrhli znepokojeným pohledem po Angelovi. Alex na nic nečekal a vší silou ho zatáhl za ramena.
„Nech mě být,“ vřískl Angel nasupeně, vztekle se rozehnal a praštil do něj.
„Vychází slunce, ty tupá upíří hlavo,“ vyjel naštvaně a znovu s ním zatřásl. Angel se však ani nehnul. Bylo mu ukradené, že z něj začíná stoupat dým.
Spike si ani neuvědomil, že ho Dawn zatáhla pod přístřešek. Jediné, co vnímal bylo, že je Angel v nebezpečí a Alex nemá dost síly, aby ho dostal pryč. Bezmyšlenkovitě se vrhl na světlo, ale nějaká síla jej srazila zpět ke zdi. Zmateně se ohlédl. Dawnie stála vedle něj a křečovitě tiskla jeho paži. „Nedovolím, abys tam šel,“ řekla přiškrceným hlasem. „Nedovolím,“ vzlykla tiše, „abych ztratila i tebe.“ Spike pootevřel ústa, ale nevydal ani hlásku. Chvíli na ni mlčky hleděl. Byla bílá jako stěna, vyděšená, nešťastná. Potom se otočil zpět k nim.
„Pojď se, sakra, schovat!“ křičel Alex. „Tím, že tady shoříš, ji nevrátíš!“
Angela však nic nezajímalo. Hlavou mu proudilo tisíce vzpomínek na ně dva. Tolikrát to vypadalo, že konečně dostanou šanci, ale osud se jim vždy krutě vysmál. Proč tady dál být? O co se pokoušet?
Buffy je mrtvá, je mrtvá… Už je konec.
Jeho ruka chytila plamenem, ale on se klidně nadechl vůně jejich vlasů a spokojeně se pousmál.
Je konec. Umřeme spolu.
Začínal hořet stále víc a víc.
Všichni čtyři to vyděšeně sledovali. Jako nějaké tragické sousoší dvou milenců. Mrtvá dívka, sevřená v náručí své lásky. Přitisknutí k sobě a obklopení plamenem.
Angel pomalu pozvedl hlavu a naposledy se zadíval na její krásnou tvář. Přes rty mu přeběhl úsměv a rozžhavenou rukou ji láskyplně pohladil po tváři. Potom sebou trhl a křečovitě se zaklonil. Jeho nitrem projela horká exploze a plameny vyšlehly do vzduchu.
Buffyino tělo dopadlo do vlhké trávy a na její hebkou kůži se pomalu snášely částečky prachu…

„Tak takhle jsi to chtěla,“ nakukoval ji přes rameno. „Jsi teď spokojená?“
„Ano,“ přitakala upřímně. „Měl pochopit, že na zemi už pro ně dva není místo. Neměli šanci, neměli možnost, aby tam byli šťastni.“
„No,“ pousmál se, „nerad to přiznávám, ale máš pravdu. Ti dva přece zkusili všechno. Nebo vlastně, skoro všechno,“ dodal tajemně a zadíval se na svou partnerku.

Jemně dopadla na chodidla a vdechla čerstvý, voňavý vzduch. Její plíce se jím hladově naplnily. Zmateně se rozhlédla kolem. Všude bylo čisto, jasno… krásně. Kolem spousta neurčitých obrazů, rozmazaných odstínů. Jakoby tu nic nebylo skutečné, snad ani ona ne, ale ze všeho tak nějak dýchala pohoda a spokojenost.
Neexistovalo tady žádné neštěstí, problémy, bída... Ani ji už nesužovaly starosti, co bude s Dawnie, s Angelem, Spikem, s přáteli… Všichni se budou mít fajn. Určitě.
Sklonila hlavu a zahleděla se na sebe. Byla jakoby v mlze, nezřetelná, asi jen nějaká aura či její záře. Přesto docela přesně rozpoznala své tělo, vlasy, nahmatala si obličej.
Prohlédla si svou hruď. Ani kapka krve, ani stopa po dýce.
Teplý vánek k ní donesl zpěv ptáků a vůni různých květin.
Buffy se znovu rozhlédla. Tady už jsem byla, blesklo jí hlavou. Jsem zpátky.
Pousmála se a oči se jí rozevřely dokořán. Klouzala jimi po každičkém kousíčku tohoto bezchybného světa. Vážně jsem zpátky.
Zvědavě si ohmatala své ruce a fascinovaně si prohlížela každý detail. Tentokrát to bylo jiné. Úplné. Ne jako tenkrát…
Z myšlenek ji vytrhl zvláštní hřejivý pocit, který se rozléval jejím nitrem. Zarazila se. Vycítila něčí přítomnost a srdce jí poskočilo. Moc dobře věděla, kdo to je, ještě dřív, než se ohlédla.
„Mami,“ vykřikla Buffy a celá se rozzářila štěstím. Joyce s úsměvem přikývla a vyšla své dceři vstříc.
„Tak jsi zpátky, zlato,“ pohladila ji po vlasech a objala.
„Ale já už se nechci vrátit, mami,“ zaprosila Buffy a poprvé jí po tváři přelétly chmury.
„Neboj se, miláčku. Tentokrát jsi tu napořád,“ ujistila ji.
Buffy se rozzářila ještě víc a chytla svou mámu za ruku. „Tak pojďme.“ Chtěla ji zavést k místu, odkud vycítila přítomnost Tary a Anyi.
Joyce se však ani nepohnula. „Na co ještě čekáš, mami?“ zeptala se překvapeně.
Zadívala se do dálky a mlčky pokynula hlavou. Buffy se podívala tím směrem a přimhouřila oči. Potom je roztáhla v němém úžasu. S otevřenými ústy se otočila zpět na matku, ta jen s úsměvem přikývla. Buffy vyjekla štěstím a rozběhla se do záře…
…do záře vstříc muži oblečeném v tmavém.
„My své sliby plníme,“ neslo se vzduchem, jako ozvěna.
„Tady budete šťastni. Navěky…“

~ konec ~