Osud nezměníš (4. kapitola)

Informácie o poviedke:Túto poviedku nám zaslala v roku 2014 samotná autorka poviedky na požiadanie. Ako jedna z mála ich mala totiž uložené na disku a preto sme radi, že nám ich poskytla. Poviedky boli predtým zverejnené na stránkach www.buffy-angel.org.

Popis poviedky:Will objevila kouzlo. Kouzlo, díky němuž znovu prožije nejšťastnější chvíle svého života. Jenomže když ho vyzkouší na Buffy, jsou objeveny vzpomínky, které měly zůstat zapomenuty…


Angel stál celý zdřevěnělý a tupě hleděl na démonova vzdalující se záda.
To je Mohra!
I nadále se nehnul ani o píď a třeštil oči před sebe, kde se stále slaběji rýsoval obrys zeleného zloducha. S pusou dokořán zmateně zamrkal a protřel si oči.
Byl pryč!
Do zad mu udeřila neexistující síla a srazila ho na kolena. Rozkašlal se a třesoucími dlaněmi křečovitě stiskl stébla trávy.
To byl Mohra!
Najednou jakoby mu došlo, co se právě odehrává. Pozvedl hlavu a zadíval se před sebe.
Nesmí zmizet, nesmí mi utéct!
Namáhavě se zvedl a klopýtavě se dal do pohybu. Přerývaně nasál vzduch a rozběhl se za pachem démona. V hlavě mu proudila jediná myšlenka: Budu člověk!

Rozzuřeně nakopla kámen, co se jí připletl do cesty a ani se nepozastavila nad bolestí, kterou si tím vzápětí způsobila. Proč taky, ani si toho nevšimla. Hlava se jí motala ze všech těch keců, protestů, stížností… Měla pocit, že se jí rozskočí. Nejhorší na tom bylo, že měl pravdu. Sakra vždyť Alex má pravdu!
Znovu prudce kopla do téhož kamene, který se odkutálel ke zdi neznámého domu a odrýpl kousek zažloutlé omítky.
- „Vy nikdy nebudete šťastni!“ -
Zazněl jí v uších Alexův hlas. Stále znovu a znovu a znovu…
- „Oba vás to žene do záhuby!“ -
Hystericky si přitiskla dlaně na uši, jako by to tím mohla zastavit.
- „Myslím, že někde v nitru víš, co mám na srdci.“ -
Do háje jasně, že to vím. Myslíš, že jsem o tom nepřemýšlela?
Hádala se s ním v duchu a její tvář se zkřivila zadržovaným pláčem.
- „Buffy, už nejsi ta sedmnáctiletá holka, co se obětuje pro lásku a myslí si, že jednou bude všechno fajn. Teď už jsi rozumná čtyřiadvacetiletá žena.“ -
Copak ty ses choval rozumně, když jsi randil s démonkou?
Já snad nemůžu mít svůj život? Nemůžu být šťastná? Co na tom, že jsem přemožitelka, už nejsem jediná přemožitelka. Věci se změnily...!
Přesvědčovala sama sebe a vztekle se ohnala po větvičce.
- „Angel odjede a nechá tě tu.“ -
„To ne!“ Neudržela se a hlasitě vykřikla.
Zamrkala a překvapeně si přitiskla dlaň k ústům. Rozhlédla se kolem. Ulice byla liduprázdná. Aspoň, že tak. Nestála o to, aby ji považovali za blázna.
Jediný, kdo se vylekaně otočila na její výkřik, byla černá kočka, potulující se kolem popelnic. Chvíli Buffy upřeně pozorovala, potom se v tichosti rozběhla přímo přes cestu a blýskla po ni žlutavýma očima.
Buffy ji mrzutě pozorovala. Když jí zmizela z dohledu, rázně se otočila na podpatku a zamířila na hřbitov. Jediné, co jí teď může pomoct, je rozprášit nějakého bastarda.

Pospíchal přes město a snažil se jí najít. Už z toho začínal být trochu nevrlý. Tolik ji chtěl vidět, mluvit s ní, říci, co se stalo, sevřít ji v náručí a už nikdy nepustit… Ale nemohl ji objevit a to ho pomalu dovádělo k šílenství. S upířími smysly by to nebyl problém, ale teď…
Netrpělivě se rozhlížel kolem a nakukoval do každého koutu. Začínal mít zvláštní pocit. Nepříjemný pocit. Sám moc dobře nevěděl proč, ale potřeboval ji najít. Chtěl ji mít u sebe, pěkně na očích. Ujistit se, že je vše, jak má být… Takhle to přece chtěli, ne? Tak proč ho sžírá ta divná nejistota?
Musí ji vyhledat co nejdřív!
Hřbitov, napadlo ho a rozběhl se tím směrem.

K nohám se jí snesla hromádka prachu. Dnes už třetí. Rozhořčení i vztek z ní pomalu ustupoval. Začínala být klidnější. Dlaněmi si otřepala smetí z kalhot a bojovně se rozhlédla kolem sebe. Ještě pár kousků by neuškodilo.
A vida, blesklo jí hlavou, jakmile za sebou zaslechla spěšné kroky. S přichystaným kolíkem se otočila a napjatě čekala, co se vyřítí zpoza stromů.
Vzápětí však ruku spustila a okouzleně se pousmála na příchozího.
Angel...

Jakmile ji spatřil, v očích se mu objevila obrovská úleva. Dokonce i slzy se v nich zaleskly, když mu ze srdce spadl ten obrovský balvan. Je v pořádku...
Klopýtavě se zastavil, vysíleně se předklonil a dlaněmi opřel o kolena. Nejprve musel popadnout dech, přece jen utíkal v kuse několik desítek minut, ale ani na okamžik ji nespustil z očí.
Je tady a je v pořádku.
Sípavě lapal po dechu a vpíjel se do ní pronikavým kaštanovým pohledem.

V ten moment, kdy ho spatřila, hodila všechny starosti za hlavu. Co na tom, že má Alex pravdu. Co záleží na jeho protestech. Angel vyběhl zpoza rohu, objevil se před ní, a od té chvíle nedokázala myslet na nic jiného, než na to, jak moc chce být s ním.
Oni to zvládnou. Musí.
Buffy se zaraženě zamračila a svraštila obočí. Něco tady nesedělo. Angel byl zadýchaný, sípavě popadal dech… on… on dýchal!
Pootevřela ústa a bez hnutí ho sledovala. Bezmyšlenkovitě povolila sevření kolem kolíku, který nečině spadl do trávy. Buffy bojácně přešlápla a se zmatenými slzami v očích ho upřeně pozorovala. Co se to děje?
On je…? Dokonce i v mysli se ostýchala vyslovit otázku On je člověk?
Možná kdyby to vyslovila nahlas, zjistila by, že je to jen hloupý omyl. Zjistila by, že díky jejímu obrovskému přání si představuje věci, které se nedějí. Vyšlo by najevo, že se plete.
Ne, prosím, ať se nepletu!
Ať je to pravda!
Angele…?

Jakoby rozpoznal její nevyslovenou otázku, napřímil se pohlédl jí až na dno duše. Pousmál se a lehounce kývl.
Buffy si rozechvěle přitiskla dlaně k ústům a po tvářích se jí začaly řinout nezadržitelné slzy.
Nepletu?
Angele…

Ramena se jí roztřásla vzlyky.
Nepletu?
Stála tam uprostřed noci, měsíční světlo a slabounký vánek si pohrával s jejími vlasy a ona se bála pomyslet na to, že její největší sen se právě splnil.
Její jediný sen.
Co když se probudím?
Co když se vrátí čas?
Co když, co když, co když…? Angele?
V mžiku oka překonal vzdálenost mezi nimi a pevně ji k sobě přivinul. Tiskl ji v náručí, líbal do vlasů a snažil se uklidnit její zmatený pláč.
„Buffy, shhh… Neboj se. Nic se nestane, tentokrát to vyjde.“
Věřil tomu?
Chtěl tomu věřit.
Oni to zvládnou.
„Tentokrát ano. Budeme spolu,“ šeptal. „Budeme spolu…“
Buffy se kousínek odtáhla, aby mu mohla pohlédnout do očí. Jejich pohledy mluvili za vše, nemuseli říct ani hlásku. Malinko se pousmál a bříškem palce jí jemně stíral slzy z tváře. Už nevzlykala, jen její rty se ještě chvěly. Pohlédl na ně a rozrušeně se nadechl. Srdce se mu splašilo. Už nemeškal ani okamžik, zajel jí rukama kolem pasu a vytáhl Buffy na špičky. Přisál své rty na ty její a hladově a dlouze ji políbil.
Buffy…
Stejně, jako tenkrát ji vyzvedl do vzduchu a vášnivě přirazil k náhrobku. Chtíč a touha je naprosto ovládala, nebyli schopni myslet na nic jiného. Vnímali jen svoji blízkost a přitom se snažili být si stále blíž a blíž. Teplými dlaněmi zabrousil na její hebkou kůži a dráždivě ji mnul záda. Ona mu zajela prsty do vlasů a mezi jednotlivými polibky Angelovi slastně sténala do ucha. Její smysly úplně zešílely a prahly jen po něm. Taky zabrousila na jeho rozpálenou kůži a ve snaze cítit jeho tělo na tom svém bez látkové bariéry mu začala vyhrnovat černé tričko.
Angele…
Prosím…


Již před nějakou chvílí přestali vnímat okolní svět, a tak si ani jeden z nich nevšiml, že už tam nejsou sami. Zpoza rozložitého keře je pozoroval pár nepřátelských očí. Byly nenávistně přivřené do úzkých škvírek a mysl monstra se snažila přijít na způsob, jak vytěžit z téhle situace.
Přemožitelka… blýskl očima a ošklivě se zašklebil.
Byl by z něj bůh.
Zabít nejstarší a nejlepší přemožitelku, to není bezvýznamná maličkost.
Ostatní by ho zbožňovali, obdivovali.
A ten kluk? Obyčejný člověk. To bude hračka. Kromě toho moc dobře cítil, že přemožitelka ho miluje. Nejdřív zabije jeho, což ji rozhodí a on bude mít navrch. Kromě toho moment překvapení… ti dva nemají ponětí o okolním světě. Vypadá to, že štěstí dnes večer stojí na jeho straně.
Zákeřně stiskl obrovskou dýku a s nenávistným úšklebkem se tiše vykradl zpoza svého úkrytu…

„Angele…“ roztouženě zašeptala do jeho ucha a dráždivě ho kousla do lalůčku.
Angel se snažil polknout knedlík v krku a nabrat svou tak známou jistotu v těchhle věcech.
Tolik ji chtěl… Už to nemohl vydržet. Kolenem ji podepřel pod zadečkem, aby mohl zvednout ruce a ona ho zbavila toho zbytečného trička. Ještě naposledy ji vášnivě políbil, ta chvíle, kdy mu přetáhne svršek přes hlavu se mu zdála nekonečná. Buffy se škádlivě pousmála začala vyhrnovat látku. Otevřela oči a…
Krve by se v ní nedořezal!
Srdce i dech se jí na okamžik hrůzou zastavil.
Šok jí prostoupil celým tělem.
Šok a strach.
Kudla se blýskla v měsíčním světle.
A pak… vše se odehrálo tak strašně rychle!
Ne instinkt přemožitelky, ale nepopsatelná hrůza ze ztráty milovaného člověka, ji donutili udělat to, co udělala. Bez přemýšlení odstrčila Angela a vrhla se před něj.
Žlutavé oči se blýskly tmou.
Vzduch protkal hvizd ostré dýky.
Zabodla se mezi přemožitelčina žebra, jako do másla.
Buffy bolestně nabrala vzduch.
Angel nechápal, co se děje.
Přes černou látku vůbec nic neviděl.
Buffy ho od sebe neznámo proč odstrčila a on byl naplněn děsem při představě, co ty zvuky znamenají.
To zpropadené tričko nešlo dolů!
Upír zmateně těkal očima. Tohle nečekal, nejdříve chtěl odrovnat toho kluka. Ale dostal ji… přemožitelku. Dostal přemožitelku. V jeho očích se rozzářilo vítězství a ústa se roztáhla triumfálním úšklebkem. Dostal jsem přemožitelku.
Angel vztekle strhnul tričko, zůstalo na něm rozervale viset.
Čas jakoby se na chvíli zastavil.
Nic neslyšel, nic neviděl.
Nic… kromě Buffy.
Poklesla mu čelist a zůstal stát jako zkamenělý.
V prvním okamžiku měl nutkání bláznivě se rozchechtat, tak absurdní mu připadala tahle situace.
Potom ale postřehl vyděšený výraz v jejích očích a celou jeho bytost zaplavil obrovský strach a děs.
Srdce mu šokem vynechalo několik tepů a téměř zapomněl dýchat.
To je jen zlý sen. Noční můra, uklidňoval sám sebe.
Buffy sevřela rukama ránu, jakoby se v sobě snažila udržet život a vytřeštěně sledovala, jak jí mezi prsty stékají pramínky rudé krve.
To nemůže být skutečnost.
Buffy tvrdě dopadla na kolena a stále nevěřícně zírala na nůž, zabodnutý v její hrudi.
Angel na ni vylekaně hleděl.
Vyschlo mu v ústech.
Krvelačný upír sledoval tuhle scénku se zjevným zalíbením. Nemohl si odpustit odpornou poznámku: „Páni,“ uchechtl se, „to jsem netušil, že je tak snadný zabít přemožitelku,“ šlehl po nich pohledem.
Angel sebou při těch slovech škubnul, ale nemohl od Buffy odtrhnout zrak.
Zabít přemožitelku?
Upíří stvůra se k němu s úsměvem otočila a přehnaně kamarádsky ho plácla po rameni: „Díky, kámo. Hodně jsi mi s tím pomohl,“ hrozivě se rozchechtal, naposledy je sjel spokojeným pohledem a s výrazem páni, já zabil přemožitelku zmizel ve tmě.
Osaměli.
Buffy zmoženě klečela na zemi a snažila se nabrat vzduch do plic.
Angel se konečně dokázal hnout. Oběhl Buffy a poklekl si před ní. Byl vyděšený jako malé dítě. Pane bože, co se to děje?!
Buffy odtrhla oči od svého stále více krví nasáklého trička a podívala se na svou lásku: „Měl pravdu,“ promluvila chraptivě, „nečekala jsem, že bude tak snadné mě zabít,“ mihly se jí v očích pobavené jiskřičky.
Cože? „Ne, ne, ty… ty neumřeš,“ zajíkl se zoufale. Ruce se mu šíleně třásly, ale přitáhl si ji na klín a jemně jí podložil hlavu.
Zašátral rukou v kapse a vytáhl mobil. S obtížemi naťukal správné číslo, mobil mu div nevypadl z ruky.
„Musíte… musíte co nejdříve přijet,“ chraplal. „Na západním hřbitově je… je raněná žena,“ vykoktával do telefonu a sklíčeně na ni zíral.
„Probodnuta dýkou,“ odpověděl na dotaz zdravotní sestry.
„Cože?“ vyjekl, „sakra neptejte se na takové kraviny a přijeďte! Přijeďte!“ zařval hystericky a nepříčetně odhodil mobil.
Znovu obrátil uslzené oči ke své lásce a rozechvěle se dotknul její tváře.
„Buffy, t...ty neumřeš,“ snažil se znít přesvědčivě.
Nesmíš. Nedovolím to.
„Ale… ale no tak Angele, oba jsme věděli, že… že to někdy přijde…“ vydávala ze sebe přerývaně. „Jsem přece pře…přemožitelka,“ snažila se popadnout dech.
„Aspoň mě nikdy neuvidíš, jako seschlou starou babku,“ namáhavě se pousmála a vztáhla třesoucí se ruku k jeho rtům. Dotkla se jich jemně, jako by je pohladil vánek. Na víc ani neměla sílu. „Už jsem umřela, pamatuješ?“
Samozřejmě, že si to pamatoval. Jak by mohl zapomenout…? Bylo to nejhorší období jeho nekonečného života.
„A… není to tak… tak strašný,“ pokračovala přiškrceně a v očích se jí objevily slzy. „V nebi… nebi je fajn, tak se o mě neboj,“ trhaně zakroutila hlavou a lehounce ho pohladila po tváři. Chtěla si naposledy ohmatat ty andělské rysy, vštípit si je do paměti. Tentokrát už totiž není cesty zpět.
„Jenom mi něco… něco mi slib,“ popotáhla, zatímco se po jejich lících kutálely slané kapičky. „Slib mi, že budeš šťastný,“ vzlykla. „Já jsem šťastná, víš?“ sotva znatelně pokývla hlavou a snažila se pousmát. „Vždyť mám přece všechno, co jsem chtěla,“ šeptala stále tišším hláskem, „jsi tu se mnou a držíš mě v náručí. Už nemusím mít strach, že odejdu z tohohle světa bez rozloučení s tebou.“
„Buffy, ty teď ale nesmíš zemřít,“ bezmocně zachraptěl. Snažil se ovládnout třesoucí se hlas, chtěl zabránit horkým slzám a vzlykům vyjít na povrch. Někde v hlubokém nitru věděl, že tohle je konec, ale nepřiznal by to ani za nic. „Teď… teď ještě ne.“ Jemně vzal její ruku do své dlaně. Musel se na chvíli zadívat do země a zhluboka nadechnout, aby se aspoň trochu uklidnil. Potom její třesoucí se křehkou dlaň položil na místo, kde mu pod natrhnutým tričkem bilo srdce. Buffy se sklíčeně zadívala na jejich propletené prsty. „Vždyť jsme to věděli, lásko,“ hlesla posmutněle. „Vždycky se něco semele.“
Připadal si tak bezmocný, nicotný, malinký. Takhle to přece nemůže skončit! „Stal jsem se člověkem, abychom… abychom spolu mohli žít… však víš,“ vzlykal, „v malém domku na pláži. Pozorovat západy slunce, vychovávat děti a… a stárnout…“ odmlčel se. Neměl sílu dál mluvit. Jeho andělské rysy byly staženy obrovskou úzkostí.
„Buffy, bez tebe to přece nejde. Nezvládnu to. Vždycky… vždycky jsi mi říkala, že…“ zajíkal se stále zoufaleji, „že to nikdy neskončí…“
Rty se jí zachvěly. „Mýlila jsem se,“ špitla téměř neslyšitelně, trhaně kývla hlavou a znovu ho pohladila po tváři. Její dotek ho vystrašil víc, než cokoli jiného — měla tak studené konečky prstů… „Angele, obejmi mě. Je mi zima… strašná zima,“ chvěla se po celém těle. Angel bolestně sevřel víčka a přitáhl si ji blíž k sobě. Nemohl to vydržet. Chtěl něco z plných plic vykřičet do světa. Něco, co by mu pomohlo. Ale copak mu teď může něco pomoct?
Potřeboval křičet, křičet, křičet…!
Křečovitě ji uchopil za rameno a zadíval se jí do očí. Její pohled ho doslova prosil o to, aby nic nevyváděl. Ne teď.
Ne potom.
Mlčky se do sebe vpíjeli pohledem.
Prosím…
Naklonil se k ní a něžně ji políbil. Vyměnili si své emoce. Angel se bolestně odtáhl a znovu ji pevně sevřel v náručí. Natočil se na stranu a začal jí tichounce prozpěvovat písničku. Tu, která hrála na jejím maturitním plese. Tu, u které se tenkrát loučili. Cítil, jak se slabounce pousmála a neslyšitelně začala pobrukovat s ním. Kolébal svou přemožitelku v náručí jako nemluvně.
Nikdy neskončí.
- „Pak je konec.“
„Ne, nikdy to neskončí. Nedopustím, abys umřel. Pij!“
„Prosím!“ -

Potom ho na dobu kratší, než úder srdce, křečovitě stiskla.
Angelův svět se zhroutil.
Její krásná hlava mu bezvládně dopadla na rameno.
Rozhostilo se ticho.
Děsivé ticho.
Angel vystrašeně zíral kamsi do prázdna.
Vyděšeně vzal přemožitelčinu nádhernou tvář do dlaní a opatrně jí odhrnul vlasy z tváře.
Její smaragdové oči hleděly prázdným pohledem.
Její rty už se nechvěly, už se nesnažily popadnout dech.
Dokonce už se na něj ani neusmívala.
Přesto vypadala tak klidně, spokojeně…
A on? Připadal si prázdný.
Tak strašně prázdný a sám.
Nikdy neskončí, nikdy neskončí…

„Hej, co vy dva tady?“ zahulákal Spike a rozverně přeskočil jeden náhrobek.
„Ruším snad vaši intim...“ zarazil se. Tak moment. Cítil tlouct jedno srdce, ale… nebylo to její srdce!
C...co se…?
Angel na něj ani nepohlédl, nemohl odtrhnout zrak od její němé tváře.
Spike zůstal vyděšeně stát. Bál se pohnout a nakouknout Angelovi přes rameno. Bál se toho, co uvidí.
To ne! T...to už tu přece bylo… Znovu ne! Ne tak brzy…
Angel bolestně vzlykal do jejich vlasů a křečovitě ji svíral za bezvládná ramena.
Spike se donutil hnout z místa. Zahlédl její klidnou tvář s pootevřenýma očima. Hleděla prázdným pohledem kamsi do neznáma a na řasách se jí třpytily její poslední slzy.
Ne! Vykřikl ve svém zhrouceném nitru. To ne!
„Udělej něco!“ hystericky zahulákal na Angela a popadl ho za ramena. „Tak sakra udělej něco!“ řval nepříčetně. „Ještě není pozdě! Jsi teď přece člověk, ne? Masáž srdce… copak já vím?“ jako smyslů zbavený pobíhal kolem nich a vyděšeně těkal očima. „Tak udělej něco!“ křikl z plných plic. Jeho hlas byl protkaný zoufalstvím.
Angel k němu pomalu pozvedl svůj zrak. Jejich oči se tiše setkaly. Těžko říct, který z nich byl zoufalejší.
„Je... je mrtvá,“ promluvil Angel sotva slyšitelně a sám nemohl uvěřit tomu, co právě řekl. Znovu se zadíval na její krásnou tvář. Je mrtvá.
„Ne,“ nesouhlasil Spike a poklekl vedle nich. „Ne, není,“ snažil se ho přemluvit, jako by ji tím mohl přivést zpět.
„Je mrtvá,“ zopakoval Angel a vpil se do něj pohledem.
Spike mu vytrhl Buffy z náručí a začal s ní nepříčetně třást. „Ne, není!“ křičel u toho.
„Sakra, přestaň,“ zařval Angel a pěstí ho seslal k zemi.
Jejich oči se znovu setkaly, potom se oba obrátili zpět na ni.
Co se to sakra děje?
Z dálky se začaly stále hlasitěji ozývat sirény sanitky, mířící k tomuto proklatému místu až příliš pozdě.
Angel si ji znovu přitáhl do náruče a pevně ji sevřel. Nikdy neskončí.
Zadíval se ne nebe.
Blížilo se svítání.
Temným tichem a ozvalo bouchnutí dveří. Sanitka dorazila.
Angel po nich vrhl nenávistný pohled.
Seberou mu ji.
To nedovolí. Nikdy neskončí.
Opatrně se postavil, naposledy se podíval na zdrceného Spika a s Buffy v náručí se rozběhl do temnoty.
Spike se za ním sklíčeně díval.
Zůstal tam sám.
Odteď už bude navždy sám…

* * *

Někdy to bolí víc, než dokážeme unést. Kdybychom uměli žít bez vášně, možná bychom poznali duševní klid. Ale byli bychom prázdní. Opuštěné pokoje… zatlučené… a zatuchlé. Bez vášně bychom byli skutečně mrtví...

Žena se tiše nakláněla nad okýnkem, muž jí zvědavě nakukoval přes rameno.
V jejich tvářích se zračily obavy.
„Je to moc kruté,“ hlesl starostlivě a odmítavě se odvrátil.
„Ano,“ souhlasila. „Ale jinak to nejde. Nedošlo by mu, co má udělat.“
„A víš jistě, že přijde?“ pohlédl na ni tázavě.
„Naprosto,“ prohlásila pevně a vyčkávavě se otočila ke dveřím.

~ pokračování příště ~