Osud nezměníš (3. kapitola)

Informácie o poviedke:Túto poviedku nám zaslala v roku 2014 samotná autorka poviedky na požiadanie. Ako jedna z mála ich mala totiž uložené na disku a preto sme radi, že nám ich poskytla. Poviedky boli predtým zverejnené na stránkach www.buffy-angel.org.

Popis poviedky:Will objevila kouzlo. Kouzlo, díky němuž znovu prožije nejšťastnější chvíle svého života. Jenomže když ho vyzkouší na Buffy, jsou objeveny vzpomínky, které měly zůstat zapomenuty…


„Nikam nejdu,“ pronesla pevně.
Angel se nechápavě ohlédl: „Co tím myslíš?“
„To, co říkám. Prostě nikam nejdu,“ vpila se do něj pohledem a rozhodným gestem odhodila bundu.
Angel na ni vyjeveně zíral. Samozřejmě si přál, aby zůstala, ale copak to bylo možné? Kdepak.
Jenže Buffy měla tak odhodlaný výraz… jakoby ji nic na světě nemohlo přimět změnit tohle rozhodnutí.
„Vzpomínáš na náš poslední rozhovor? Myslím ten v Sunnydale…“
Angel malinko přikývl a rentgenoval ji pohledem. Stále mu moc nedocházelo, kam tím směřuje.
„Tak teď už jsem připravená.“
„Cože?“ podivil se.
„Ta moje teorie, však víš…“ pousmála se. „Nakonec jsem řekla, že to bude trvat roky, pokud vůbec někdy…“
„Buffy já si moc dobře pamatuju, co jsi řekla,“ přerušil ji netrpělivě. „Ale stejně… ten náš rozhovor… nevím,“ pochybovačně kroutil hlavou. „Možná se mi tenkrát zdálo, že by se mohlo něco změnit, ale…“
„Vždyť jsi sám říkal, že jsi hledal Mohru,“ skočila mu do řeči.
„Ale nenašel,“ chtěl ji přivést k rozumu.
„To nevadí,“ snažila se ho Buffy přesvědčit. „Budeme hledat oba a pak…“
- „Věštci mi řekli, že jsem byl zbaven svých povinností. Buffy a já jsme byli spolu, dokud… nám nedošlo, že to tak nemůže být. Že nepatříme sami sobě. Patříme světu a za něj bojujeme.“ -
„Buffy…“ hlesl nešťastně, když se mu v mysli vybavila jeho vlastní slova. „Nejde to.“ Nechtěl jí brát tu naději a odhodlání, co viděl v jejich očích, ale… jinak to nešlo.
„Stojíš o to vůbec?“ vzhlédla k němu pochybovačně.
„Vždyť víš, jak moc...“
„Fajn. Tak pro to musíme něco udělat.“
„Udělal bych všechno, ale… Dobře. Řekni mi, co se změnilo od té doby, co jsem odešel ze Sunnydale. Proč by to teď mělo být jinak?“
„Protože teď už víme, že to může být jinak. Můžeš se stát člověkem. Ať už kvůli Mohrovi, nebo Shanshu…“
„Můžu,“ připustil, „ale nemusím. Můžeme do toho znovu spadnout a potom, když se nic nezmění, tak co…? Mám tě zas opustit? Otočit se k tobě zády, všechno, na čem mi záleží, roztříštit na kousíčky a jen tak začít žít nový život? Daleko od tebe? Umíš si vůbec představit, jak je to těžké?“
„No, dívat se na tebe, jak odcházíš, taky není procházka růžovým sadem,“ zkonstatovala ironicky.
„A o tom mluvím,“ chytil se jejich slov. „Nemůžu ti znovu ublížit.“
„Neublížíš. Angele,“ došla k až k němu a vpila se do něj prosebným pohledem, „chtěl jsi mi dopřát normální život. Fajn, vyzkoušela jsem si ho. Ale Angele, nefungovalo to. Neříkám, že jsem s Rileym nebyla šťastná, byla to krásná doba, ale něco mi chybělo. Potřebuju nějaké vzrušení, vášeň… Skončila jsem se Spikem, takže musíš uznat, že od té doby tvůj šlechetný odchod postrádá pointu.“
V očích mu blýskla žárlivost, ale nedal to na sobě znát: „Jenže to bylo něco jiného. Vrátila ses z nebe a…“
„OK,“ znovu mu skočila do řeči, „a jak to vysvětlíš s Nesmrtelným?“
Fajn. Tak v tomhle ho převezla.
„Nechci normální život. Chci tebe…“ usmála se nevinně a jemně ho uchopila za ruce. Angel sjel pohledem na jejich propletené prsty a s knedlíkem v krku sledoval, jak jemně přejíždí bříškem palce po jeho zápěstí. I tenhle skromný dotek ho dokázal rozhodit: „Buffy,“ hlesl přiškrceným hlasem, „nedokážeme spolu být a nepomilovat se.“ Sjel ji chtivým pohledem. „Nebo aspoň já to nedokážu,“ dodal a jemně vysmekl své ruce z těch jejích. Dalo mu zabrat, aby spolkl kousavou poznámku Ty ses možná vyřádila dost.
„Když budeme trpěliví, jednou Mohru určitě najdeme,“ prohodila optimisticky a škádlivě se ušklíbla.
„Jednou…“ špitl Angel spíš sám pro sebe. „Dobře. Připustím málo pravděpodobnou možnost, že by se nám to povedlo. A co potom?“ rozhodil rukama. „To už jsme přece taky zkoušeli a nemůžu si pomoct, ale musím zopakovat ta samá slova: Kdybych byl člověkem, musela bys mě chránit. A to by bylo špatné nejen pro tebe, ale i pro lidi, kterým se snažíme pomoci.“
Při téhle vzpomínce Buffy nepříjemně zamrazilo v zádech, ale nevzdala to. „Teď je to jiné. Už nejsem jediná přemožitelka. Je nás spousta. Mám daleko míň práce a…“ nepřestávala ho přemlouvat, „a taky bezpečnější práce. Vážně…“ ujišťovala ho.
- „Měl jsi jedinou věc, kterou jsi kdy chtěl ve svým nepřirozeně dlouhým životě a tys ji vrátil?“ -
Probleskla mu hlavou Doylova slova.
- „Možná jsem se spletl.“ — Řekl tenkrát.
Ano. Možná, že ano.
Angel k ní pozvedl zrak a vpil se do ní čokoládovýma očima. Buffy mlčky vyčkávala, co jí odpoví. Srdce jí poskočilo, jakmile si všimla, že mu přes rty přelétl lehounký úsměv.
Nervózně na něj pohlédla: „Zůstaneš se mnou?“ optala se tichounce a probudila v něm dojem, že na jeho odpovědi závisí celý její svět. Měl pocit, že kdyby řekl ne, zhroutila by se jako domeček z karet.
Ale proč bych říkal ne? Pousmál se v duchu. Má pravdu. Vždyť má ve všem pravdu.
Buffy mezitím zažívala muka. Doslova na něm visela svýma velkýma očima a chvěla se po celém těle.
Podlomila se jí kolena, když postřehla, že malinko přikývl.
„Zůstaneš?“ zopakovala svou otázku ještě tišeji, než prvně. Oči se jí zaleskly.
„Zůstanu,“ řekl odhodlaně a Buffy se v ten moment rozplakala.
„Slib… slib mi to,“ vzlykla a přistoupila až k němu. Opřela si čelo o jeho hruď a dlaněmi mu přejela po zádech. „Slib mi to,“ zaprosila.
„Slibuju,“ objal ji a políbil do vlasů. Přitiskl si ji co nejblíže k sobě a uvnitř něj, po velmi dlouhé době, znovu zažehla ta známá jiskřička. Chtěla ho, potřebovala ho a on… zase našel smysl života. „Slibuju…“ zašeptal.

Lehounce, jen jako vánek, bříškem ukazováčku přejížděl po její tváři. Ležela na posteli těsně vedle něj a spokojeně oddechovala. Vždycky zbožňoval tyhle chvíle, kdy u něj klidně spala a on se na ni mohl dívat, jak dlouho chtěl. Ani za sto let by ho to neomrzelo. Kromě toho měl nádherný pocit, že mu důvěřuje, že se u něj cítí v bezpečí, a to ho naplňovalo. Jemně klouzal prsty po jejích tvářích, křivce nosu a rtů… Až teď, když mu zase byla tak blízko, si uvědomil, jak moc mu celou tu dobu scházela. Jak vůbec mohl odejít? Kde našel sílu? Byl téměř přesvědčený, že znovu by to nedokázal.
Buffy tiše zamručela a pohnula se. Angel odtáhl ruku a zamilovaně ji pozoroval. Pomalu otevřela oči a rozespale se protáhla. „Ahoj,“ špitla a usmála se na něj.
„Ahoj,“ odhrnul ji vlasy z obličeje. „Vyspala ses dobře?“
„Jako už dlouho ne,“ přiznala a vklouzla mu do náruče. Angel Buffy ochotně objal. Vtiskl jí na čelo polibek a zašimral ji neoholenou tváří.
„Přemýšlel jsem,“ poznamenal.
Buffy na to nic neřekla, jen tiše naslouchala.
„A už jsem všechno naplánoval,“ pohladil ji po zádech a střelil po ní rozpustilým pohledem. „Až se stanu člověkem, koupíme si dům někde na pláži, odkud budeme pozorovat západy slunce,“ v očích se mu mihly pobavené jiskřičky. Dělal si legraci, i když musel uznat, že teď, když to slyšel nahlas, znělo to tak nějak jinak… krásně…
Buffy na chvíli zaraženě ztuhla, ale potom postřehla jeho výraz ve tváři a přistoupila na jeho hru: „A naše děti budou stavět hrady z písku.“
Ušklíbl se, když začala mluvit o dětech.
„Přesně tak, spoustu dětí,“ pokračoval a v koutcích mu zacukalo. „Nádherné blonďaté dívenky…“
„…a zadumaní tajemní ochránci svých mladších sestřiček,“ políbila ho na tvář a propletla své prsty s jeho.
„Jo. Budeme šťastně žít až do nedohledné smrti.“
„Společně zestárneme a naposledy vydechneme jeden druhému v náručí,“ potlačovala smích.
„Vysušení a vrásčití, ale přesto šťastní,“ podívali se na sebe a jakmile se jejich oči setkaly, hlasitě se rozesmáli.
Ne, ani jeden tomu nevěřil. Oba toho zažili až moc, než aby mohli doufat v nějaký šťastný konec. Šťastné konce nejsou, jsou prostě jen konce. Vždy, když to vypadá nadějně, něco se semele. Už nebyli hloupě naivní.
Hlavně Angel si stále nebyl jistý tím, co teď provádí… a právě proto si užívali každé společné chvilky.

„Spike pojede s námi,“ oznámil ji Angel a usedl na schody vedle ní. „Prý chce vidět Dawnie a Willow. O Alexovi se paličatě nezmínil,“ pousmál se a podal ji hrnek kávy, „ale myslím, že uvidí rád i jeho.“
„Jo, to jo,“ ušklíbla se Buffy a usrkla doušek pití.
„Mluvil jsem s Connorem, nevadí mu, že tu chvíli nebudu,“ zkonstatoval.
„Fajn,“ hlesla Buffy a snažila se při zmínce o Connorovi tvářit normálně.
Angel se zadíval na špičky svých bot. „Buffy…“ zvážněl, „a teď popravdě. Ty se… nebojíš naší budoucnosti?“ pozvedl obočí.
Buffy zmateně zamrkala, ale potom se ošila a suverénně prohlásila: „Nic nemůže být horšího, než žít bez tebe,“ rozpustile ho líbla na nos a vyskočila na nohy. „Hej, kovboji!“ křikla na Spika, „hni zadkem, nebo jedem bez tebe.“
Angel opřel hlavu o zeď a starostivě ji sledoval.

Slyšel z kuchyně tlumené zvuky, jak si kuchtí něco k večeři a zároveň s rádiem pobrukuje rozvernou píseň. Dlouho seděl venku na balkóně a přemýšlel, jestli má mlčet, nebo raději ne. Zbožňoval ji, ona a Willow pro něj byly jako sestry. Ne, byly víc než sestry. Nemohl být šťastný, pokud se jedna z nich trápila.
A teď je tu on, Angel.
Je to asi hodina, co se Buffy vrátila, a připravila jim hned dvě překvapení. Pro Alexe hned dva šoky. Když se ve dveřích zničehonic objevil Spike, byl mimo. „No to je teda gól,“ zkonstatoval situaci. Jakmile se tam ukázal i Angel, došly mu slova. Dawnie i Will se sice tvářily zaskočeně, ale viděly je rády. Alex jenom lapal vzduch, jako ryba na suchu. Hlavou mu proudily smíšené pocity.
Měl tušit, že se něco stane. Poslední dobou šlo všechno až moc hladce.
Teď se oba vrátili a Alexe zaplavily chmurné myšlenky.
Větší obavy měl z Angela. Vždycky měl nad Buffy moc a to se mu nelíbilo.
„Alexi,“ střelil po něm Angel očima a kývl na pozdrav.
„Angele,“ oplatil mu to a opovržlivým pohledem ho sjel od hlavy až k patě. Potom se otočil na podpatku a se zdviženou hlavou odpochodoval do vedlejšího pokoje. Will s Dawnie znejistěly, Buffy si však nenechala kazit dobrou náladu.
Ne, on nedokáže mlčet.
Když za sebou zaslechla kroky, neohlédla se, jen vesele křikla přes rameno: „Nejsi jediný, kdo se naučil vařit, víš?“
Odpovědí jí bylo jen rozpačité ticho.
„Proč na mě tak koukáš?“ tázavě se otočila, olizujíc si prst. Když spatřila jeho vážný výraz, zarazila se.
„Promiň,“ prohodil stručně a nervózně se zadíval na tkaničky.
„Za co se mi omlouváš?“ zarazila se Buffy a probodávala ho rentgenujícím pohledem.
„Za to co se ti chystám říct,“ špitl a odvážil se podívat se jí do očí.
„Angel,“ odtušila a odložila vařečku. „Víš, Alexi,“ začala ironickým tónem, „tak nějak jsem doufala, že už jsi z té nesmyslné žárlivosti vyrostl, ale ty ne.“
„Tohle není o žárlivosti,“ zabrzdil ji.
„Ne?“ ušklíbla se pochybovačně. „Tak povídej,“ sykla a se založenýma rukama se opřela o zeď. „Co je to tentokrát?“
Že já jsem s tím začínal, pomyslel si a povzdechl. Už ale bylo pozdě couvnout, Buffy by ho ani nenechala.
„Myslím, že někde v nitru víš, co mám na srdci.“
Buffy zamrkala. Takovou taktiku nečekala. „Povídej,“ zopakovala s přivřenýma očima.
„Nevím, jak začít,“ přiznal popravdě.
Pozvedla obočí a vyčkávavě na něj pohlédla.
Alex se nadechl. „Nemůžete být spolu. Oba vás to žene do záhuby,“ vychrlil.
Buffy se uchechtla: „A je to tady…“
„Ty víš, že mám pravdu,“ vpil se do ní pronikavým pohledem, až nervózně ucukla.
„Ne,“ řekla rázně. „Ne, teď je to jiné,“ odporovala. „Teď už můžeme být šťastní!“
Alex se ošil. „Vy nikdy nebudete šťastní,“ vybuchl, až ho to samotného zarazilo. Takhle hrubě to říct nechtěl.
Buffy na něj vytřeštila oči, potom se k jeho překvapení stáhla, jako poraněná labuť.
Alexe to zmátlo, ale našel odvahu pokračovat. „Pokud sis nevšimla, stále je upírem. Budeš stárnout, on ne,“ vyslovil nahlas její největší obavu. Poznal, že tímhle na ni zapůsobil.
- Nevidím pro vás dva žádnou budoucnost… Máte před sebou těžkej život…
Jsi nesmrtelný, ona není. Žádná sranda…
A to ještě nemluvím o tom, že první okamžik opravdového štěstí, vzbudí zlobu. Podívej se, jaký život jí můžeš nabídnout. Nevidím žádné nedělní pikniky. Vidím pobíhání ve stínu a schovávání se před sluncem. Je to kvetoucí mladé děvče a ty ji chceš držet dál od toho, jak by měla žít, dokud to nebude nenávratně pryč. Je to trochu sobecké.
Tak proto jsi se vrátil z pekla? To je tvůj smysl života? -

„Nemůžete mít děti,“ pokračoval zdánlivě bezcitně. „A nenamítej, že má syna, protože moc dobře víš, že je to náhoda,“ dodal, když si všiml, že se Buffy nadechuje k odpovědi. „Čeká vás život ve stínu.“
„To překousnu,“ vzchopila se. „A najdeme Mohru,“ prohlásila pevně.
„Ale prosím tě,“ odfrkl si pochybovačně. „Tomu snad sama nevěříš. Ale i kdyby… Vzpomeň si, jak ti bylo, když jsi na několik dní ztratila svou sílu. To po něm nemůžeš chtít! Jestli se stane člověkem, vykašleš se na své poslání a budeš chránit jen jeho,“ rázně gestikuloval rukama. „Buffy, už nejsi ta sedmnáctiletá holka, co se obětuje pro lásku a myslí si, že jednou bude všechno fajn. Teď už jsi rozumná čtyřiadvacetiletá žena. Kolikrát jste to zkoušeli? Mockrát, ale nikdy to nevyšlo. Můžete se snažit, jak chcete, ale stejně zase skončíš sama. Angel odjede a nechá tě tu. Mrzí mě, že ti to musím říct, ale je to tak,“ dořekl zadýchaně a sklopil zrak.
Zavládlo ticho. Buffy jen hleděla do prázdna, ta slova se jí zarývala hluboko pod kůži.
- Budeš stárnout, on ne.
Nemůžete mít děti.
Čeká vás život ve stínu.
To po něm nemůžeš chtít! -

Zatlačila slzy, co se jí draly do očí. Někde hluboko ve svém nitru moc dobře věděla, že má pravdu, ale nepřiznala by to za nic na světě. Konečně se jí podařilo dostat Angela zpátky a byla přesvědčená, že tuhle šanci nepustí. Možná to budou mít těžké, ale ona se ho nevzdá. Teď už ne.
„Alexi, já…“
- Teď už jsi rozumná čtyřiadvacetiletá žena. -
„…já se nechci chovat rozumně.“ Alex se nesouhlasně ošil.
„Angel to udělal tenkrát po povýšení a jak jsme dopadli. Předpokládal, že je to pro naše dobro, ale kdepak. Víš, v ten den jedna má část umřela. Myslela jsem, že už napořád, ale teď mám pocit, jako bych se znovu nadechovala. Rozum v lásce nemá co pohledávat. I když mi teď říká: Buffy, nedělej to!, srdce ví, že bez něj nemůžu být. Alexi,“ zvedla k němu uslzené oči, „doufala jsem, že zrovna ty mě pochopíš. Vždyť bys dal cokoli zato, aby se Anya vrátila,“ trefila do černého.
Alexe zmínka o Anye zasáhla, jako blesk z čistého nebe. Chtěl jí něco odseknout, ale stáhlo se mu hrdlo, a tak jen zarputile zíral do podlahy.
„I když máš novou přítelkyni, Anya byla láskou tvého života…“ pokračovala, což Alex považoval za ránu pod pás, „…a nemůžeš na ni zapomenout.“
„To je něco jiného,“ namítl přiškrceným hlasem.
„V čem?“
Zabrousili na tenký led.
Buffy na něj vyčkávavě pohlédla, ale Alex jen upřeně sledoval linoleum pod sebou.
„Buffy má pravdu,“ ozvalo se tichounce ode dveří.
Trhli sebou. Ani jeden si nevšiml, že už nějakou dobu nejsou sami. Willow měla oči plné slz a nervózně těkala pohledem od jednoho k druhému. Nechtěla, aby se hádali a už vůbec ne kvůli tomuhle. Vyvolávalo to nepěkné vzpomínky.
„Mám… mám Kennedy ráda, ale Tara…“ smutně popotáhla. „Alexi,“ obrátila se přímo na něj, „nic… nic nám je nevrátí. Jsou pryč,“ vzlykla nešťastně. „Opustili nás a my zůstali sami, tak… tak strašně sami…“ rozklepala se jí ramena. Musela se zhluboka nadechnout. „Ale Buffy ještě má příležitost bojovat za své štěstí. Angel je teď tady. Vrátil se. Možná, že to dopadne špatně, ale pokud to nezkusí...“ zlomil se jí hlas.
Buffy na ni vděčně kývla.
Alex sklopil hlavu a chvíli pozoroval špičky svých bot. Potom se pomalu otočil a vydal se ke dveřím. Ani se neohlédl, když tiše hlesl: „Můj názor znáš,“ a zmizel.
Když vycházel chodbou ven, ani si nevšiml, že v tmavém rohu stojí Angel. Všechno slyšel a jeho slova se do něj zarývala stejně, jako do Buffy.
Opatrně nahlédl do kuchyně. Buffy vzhlédla.
„Alex má pravdu,“ řekl dutým hlasem a hlasitě polkl.
„Ne, zlato, nemá,“ vyděsila se a chytila ho za ruce. Will se nenápadně vytratila.
„Vždyť to jsme si už vyříkali. Zůstaneme spolu, ano?“
Angel na ni nerozhodně pohlédl.
„Ano?“ zopakovala zoufale. Nečekala na odpověď, objala ho kolem krku a stoupla si na špičky.
„Ty vlastně nemáš na výběr, já tě nenechám odejít,“ opřela si čelo o jeho a popotáhla.
„Nenechám,“ zašeptala do jeho rtů a políbila ho.
Angel si ji k sobě přitáhl.
„Nemůžu si pomoct, ale mám z toho špatný pocit,“ hlesl a zabořil tvář do jejich vlasů. „Chci říct…“ objal ji ještě pevněji, „miluju tě a jsem šťastný, že jsme spolu, ale… mám zlou předtuchu.“
„My to zvládneme,“ nezalekla se. „Zvládneme,“ zopakovala sotva slyšitelně a znovu ho políbila.

* * *

„Co to děláš?“ ozvalo se za jejími zády.
„Ale copak bych dělala,“ snažila se zamaskovat přistižené cuknutí a rádoby lhostejně se odvrátila od průzračného okénka. Muž ji zvědavě nakoukl přes rameno. „Už zase?“ ušklíbl se.
„No a co, baví mě to,“ obhajovala se.
„Víc, než by mělo,“ dodal káravým tónem.
„Ale prosím tě. Jen tu a tam nakouknu, jak si zrovna vedou ve svých životech…“
„Tu a tam? Začínáš na tom být závislá!“ snažil se přimět jí k rozumu.
„Uznej sám,“ pousmála se chlácholivě, „jejich osudy jsou fascinující.“
„Ano, to jsou,“ souhlasil. „Ale určitě stejně jako já cítíš, že se blíží ke konci,“ pronesl tajemně.
Žena se otočila zpět k okénku. „Ano,“ řekla zamlženým tónem, „to cítím,“ nahlédla dovnitř.
Muž ji chvíli zamyšleně pozoroval. Přimhouřil oči: „Co máš v plánu?“ zajímal se. Znal ji moc dobře na to, aby poznal, že něco chystá. „Jsme Věštci. Vidíme budoucnost, ale osudy nemůžeme měnit,“ řekl přísně.
„Já vím,“ podotkla bez odporu. „Ale podívej,“ ukázala rukou na okénko. Muž se zájmem přikročil k jejímu boku a nakoukl dovnitř. Spatřil Angela, jak prolézá různé kanály a houštiny, žene se za svým cílem.
„Hledá ho,“ vysvětlila. „Znovu.“
„Nestihne to,“ usoudil a přes jeho tvář mu poprvé přelétly chmury.
Žena to postřehla: „Tobě na nich taky záleží!“ vykřikla vítězoslavně.
„Ne víc, než na jiných,“ odporoval a odvrátil se. „A opakuji. Osudy nemůžeme měnit.“
„O to ani nestojím,“ pousmála se záhadně.
„Tak co chceš dělat?“ vpil se do ní pohledem.
„Jen mu ho připletu do cesty, nic víc,“ usmívala se spokojeně.
„To nemůžeš,“ snažil se ji zadržet.
„Proč by ne?“ zamrkala nevinně. „Ty tvoje osudy tím přece nezměním,“ škádlila ho.
„Já vím, že ne. Jen… takhle to pro ně bude těžší,“ konečně vyslovil, co ho doopravdy trápilo.
„To máš pravdu,“ souhlasila a tvář jí pokryl závoj obav. „Ale jinak by mu nedošlo, co má udělat…“

* * *

Vyhrabal se z všelijakých houštin a křovisek, co jej obklopovaly všude, kam se podíval a zamířil na lesní stezku. Tady nic není. Nejspíš bude muset jet jinam, v Římě Mohru nenajde. Prolezl snad všechna zákoutí, vyptával se v démoních barech, zmlátil různé příšery, ale nikdo ho tu neviděl. Sice už začínal být trochu netrpělivý, ale moc dobře věděl, že tohle je teprve začátek. Udělá všechno proto, aby ho našel. I kdyby to mělo trvat roky. Buffy mu věřila, chtěla být s ním a na tom mu záleželo nejvíc.
Najednou před ním něco zašustělo. Angel se zarazil a bezděčně stiskl dýku, kterou třímal v ruce. Asi deset metrů od něj se pohnulo několik větví a zpoza stromů se vypotácel… Mohra!
Angelovi poklesla čelist, nůž mu vyklouzl z ruky a s cinknutím o kámen dopadl na zem. Angel po něm ani nemrkl. Zíral na zeleného démona a nebyl schopen se hnout. V krku mu vyschlo a nohy jakoby se vnořily do země. Mohra!
Démon po něm vrhl zvědavým pohledem a chvíli si ho opovržlivě měřil. Když však nasál vzduch a zachytil pach upíra, bez zájmu se od něj odvrátil a lhostejně zamířil pryč.
Mohra!
Angel stál celý zdřevěnělý a tupě hleděl na démonova vzdalující se záda.

~ pokračování příště ~