V kuchyni vládl zmatek. Alex přijel na návštěvu a dnes odpoledne se jim chtěl předvést svým kulinářským uměním. Pobíhal sem tam a mlel páté přes deváté. Měli si toho tolik co říct…
„No to víte, když máte přítelkyni šéfkuchařku, pak jde všechno samo,“ pěl ódy a usmíval se na všechny strany. Will s Dawnie ho zaujatě pozorovaly. Měly o něj strach, jak to všechno zvládá, ale zdál se být spokojený.
„Ještě tam přidám tohle a tohle…“ vypočítával zpaměti a přemýšlivě svraštil obočí. Dawnie se zahihňala: „Takhle vypadáš jako Angel,“ prohodila se smíchem.
Buffy se v rohu na židličce neklidně zavrtěla, ale nikdo si toho nevšiml. Jen Will po ní vrhla znepokojeným pohledem. Od návratu z L.A. byla podivně zamlklá. Svěřila se jen, že se příšerně pohádali. Dokonce ani Alexova návštěva ji nevytrhla z uzavřenosti.
„No dovol…“ bránil se Alex naoko uraženě a přetáhl Dawn utěrkou.
Potom pochoutku naposledy okořenil a pustil se do servírování.
Buffy k sobě přitáhla svůj talíř a začala se v něm bez zájmu nimrat.
„Někdy nám musíš tu svou slavnou přítelkyni představit,“ žadonila Dawnie. Alex se jen pousmál: „Je úžasná,“ přiznal zamilovaně. „Ale…“ zamyslel se a oči se mu teskně zaleskly, „kapánek mi chybí nějaké ty démoní neřesti.“ Will s Dawn na sebe starostlivě pohlédly.
Alex se však odvrátil: „Co se děje?“ zarazil se, když si všiml Buffy a podezřele na ni zahlížel: „Tobě snad nechutná?“ podivil se ublíženě.
„Alehi, je to výbohný,“ zahuhlala Dawn s plnou pusou. „Buffy si nevhímej. Je podhážděná od té doby, co jsem se vhátila z Alp. Sice jsem ještě nephišla na to, čím to je, ale tvým jídlem uhčitě ne.“
„Hm,“ uklidnil se, ale střelil po své kamarádce zvědavým pohledem, „fajn.“
Potom se zadíval do svého talíře a tiše se ušklíbl: „Fakt je, že se ta zelenina moc nepovedla. Todleto,“ napíchl na vidličku neidentifikovatelný kousek, „má barvu, jako vlasy našeho peroxidového kámoše.“
Dawnie se uchichtla: „Co ty víš, třeba je má dávno hnědé. Neviděli jsme ho od té doby, co…“
„Nemá,“ přerušila ji Buffy tichounce.
Oba dva se zarazili a sjeli ji podezíravým pohledem. Willow si povzdychla.
„Co si říkala?“ optala se Dawn.
„Nemá je hnědé,“ pronesla věcně a zavrtala vidličku do jídla.
„A jak to víš?“ zajímalo Alexe a zvědavě přimhouřil oči.
„Byla jsem tam,“ prohodila jakoby nic a zvedla se od stolu.
„A proč jsi mi o tom nic…“ ozvala se ublíženě Dawn, ale Alex ji rázně přerušil: „Tys mluvila s Angelem?“ provrtával ji pohledem a lokty se opřel o stůl. Dawn na ni vyčkávavě pohlédla. Buffy mlčky přikývla.
„Aháá, proto jsi celou dobu tak divná,“ protáhla Dawn a vítězoslavně bouchla rukou do stolu.
„To snad není pravda…!“ odfrkl si Alex a zaklonil se tak prudce, až židle zavrávorala. „Sakra, Buffy, je to pořád dokola,“ rozčiloval se a odmítavě kroutil hlavou. „Když už tvůj život začíná vypadat normálně, objeví se, převrátí ti ho naruby a pak zase zmizí. Rok, dva je klid, a potom nanovo.“
„Ne,“ sklopila oči. „S tím už je konec.“
„Ale prosím tě, jakobys ho neznala,“ zabručel nakvašeně.
„Říkám, že je konec, Alexi,“ řekla pomalu a vpila se do něj pohledem.
Will a Dawn doslova zatajily dech.
Čekala, že se zatváří vítězoslavně, ale jen na ni překvapeně zíral a nic neřekl.
Mlčky odnesla nádobí k myčce a doprovázená pohledy všech tří se zavřela do svého pokoje.
Zaklapla dveře a unaveně se o ně opřela. Promnula s obličej. Je konec… zněl jí v hlavě vlastní hlas. Konec...
Za několik minut zaslechla tichounké zaťukání.
„Hm?“ bez zájmu vyzvala příchozího. Postávala u okna a zamyšleně zírala ven.
Do místnosti váhavě nakoukla hlava. Byla to Will.
„Ehm,“ odkašlala si nervózně. „Když už jsme u toho Angela…“ začala opatrně a tiše za sebou zavřela, „volala jsem mu,“ rentgenovala ji pohledem.
„To mě absolutně nezajímá,“ zalhala a bezmyšlenkovitě hleděla na sousedovo auto.
„Nebere mi to,“ dodala pointu.
„No a?“ prohodila rádoby lhostejně.
„Mám… mám o něj obavy,“ špitla.
„Nebyl u telefonu,“ opáčila zdánlivě chladně.
„Ale já mu volala před dvěma týdny,“ vyhrkla ustaraně. „A od té doby každý den. Nezvedl to ani jednou a nezavolal zpět,“ chrlila ze sebe. „Nemluvě o přecpaném záznamníku,“ dodala.
Buffy se k ní prudce otočila. V očích se jí mihl strach, ale rychle se vzpamatovala a vrátila zpět ke své roli: „Tak změnil číslo.“
„To bych určitě věděla,“ pronesla pevně. „Nemá důvod se mnou nemluvit. A ty to víš.“
Buffy se pootočila zpět k oknu. Znovu se zadívala kamsi do dálky a křečovitě stiskla parapet. Víc se ani nehnula.
Willow došlo, že se nedočká žádné reakce, a tak se otočila k odchodu. Ještě mezi dveřmi prohlásila: „Tak… řekla bych, že teď je to na tobě…“
Jakmile Buffy osaměla, sevřela víčka a skryla si tvář do dlaní. Myslí jí proběhly děsivé představy.
„Angele…“ vydechla vystrašeně a zmateně se rozhlížela kolem, jakoby ho tu mohla někde spatřit. Potom se ale zhluboka nadechla a sama sebe ostře přesvědčovala. Je mi to jedno, je mi to ukradené. Ať si dělá, co chce. Zastrčila si vlasy za uši a unaveně došla ke skříňce. Začala se přehrabovat v šuplíku. Chtěla najít pouzdro, ale místo toho narazila na něco jiného… něco schovaného a zapomenutého… Třesoucími se prsty něžně pohladila knížku a pomalu ji otevřela. Na první stránce bylo ozdobným písmem vepsáno NAVĚKY.
Angele… Chvíli smutně zírala na téměř prázdnou stránku, potom ji spěšně zaklapla, sebrala kabelku a vyřítila se z pokoje.
„Buffy, kam to…?“ sesypali se na ni všichni tři, ale to už zabouchla dveře a utíkala k autu.
„Jako bych to neříkal,“ odfrkl si posměšně Alex a rozevřel noviny.

Opět stála u těch samých dveří, ještě nervóznější, než předtím.
Zaťukala.
Nic.
Znovu. Zatajila dech, aby jí neunikl ani ten nejtišší zvuk.
Zase nic.
Zabušila. No tak, otevři už.
Stejná reakce.
Naposledy se zaposlouchala, potom netrpělivě vykopla dveře a vběhla dovnitř.
Prošacovala všechny místnosti, ale Angel tam nebyl.
Bezradně se rozhlédla kolem.
Do šera pokoje jen vytrvale blikal přeplněný záznamník.
Kde může být?
Ze zamyšlení ji vyrušily něčí kroky. Otočila se a vyčkávavě pohlédla na vchod místnosti.
„Slyšel jsem nějaký rámus,“ zaslechla Spikův hlas ještě dřív, než se objevil ve dveřích.
Znervózněla. Od pádu Sunnydale spolu nebyli o samotě.
„Tak ses konečně uráčil vzpamatovat a…“ zůstal stát, jako opařený. „Aha,“ hlesl zmateně, „to jsi ty.“
Chvíli na ni vyjeveně zíral, potom zamrkal a zahleděl se do země. „Takže jsem měl pravdu,“ špitl tiše a oči se mu zaleskly. „Nedokážeš bez něho být.“ Malinko se ošil a potom pokračoval uštěpačným tónem, jemu tak vlastním. „Teda jak to ten ňouma dělá…“ zamračil se a přemýšlivě svraštil obočí.
„Spiku,“ snažila se o omluvný tón.
On však neměl zájem o soucit: „Nech to být, Buffy,“ odvrátil se odmítavě.
„Ne, nenechám,“ trvala na svém. „Děláš, jakoby…“
„Jakoby co?“ přerušil ji rázně. Na tohle neměl náladu. Vytahovat staré rány…
Buffy se na něj zadívala. Tuhle chvíli si v mysli přehrávala snad stokrát. Přesně věděla, co mu chce říct, co mu musí říct, jen nevěděla jak. Když tehdy ujížděli autobusem pryč od pekelné brány, ani nedoufala, že bude mít tuhle šanci. Tenkrát jen seděla schoulená na zadním sedadle a tiše plakala. Věděla, že to udělal kvůli ní. Obětoval se, protože ji miloval. Obětoval se, aby na něj mohla být pyšná. A ona mu ani nestačila říct, že…
„Pamatuješ,“ začala nejistě a pokročila blíž k němu, „pamatuješ, jaká byla jedna z tvých posledních vět?“
Spike si posměšně odfrkl: „Jasně. Copak jsem takový blázen?“ udiveně zakroutil hlavou. „Řek jsem 'jakoby co?' a předtím…“
„Ne,“ skočila mu netrpělivě do řeči. „Myslím… tenkrát.“
Spike se zarazil a spustil ruce podél těla. Zamyšleně se na ni zadíval.
„Řekl jsi… 'Ne, nemiluješ. Ale dík, žes mi to řekla.“
Chvíli ji mlčky pozoroval a potom si roztržitě přešlápl: „Co dodat… Asi neztrácím reálný pohled na svět dokonce ani v době, kdy mi jde o život. To musíš uznat,“ ušklíbl se smutně.
„Spiku,“ tentokrát se zaleskly oči jí. „Nikdy jsem neměla možnost ti říct, že…“
„Nechci to slyšet,“ znovu se odvrátil.
„…že je to pravda. Myslela jsem to vážně.“
Do Spika jakoby uhodilo. Cože?
Buffy váhavě přistoupila až k němu a donutila ho podívat se jí do očí. „Miluju tě. A neříkám to proto, že se každým okamžikem rozpadneš na prach. Miluju tě, Spiku.“
Rentgenoval ji očima, jakoby čekal, že každou chvíli vyprskne smíchy. Jenže Buffy se tvářila stále stejně vážně a vpíjela se do něj přesvědčivým pohledem.
„Díky,“ špitl nakonec.
„Nemusíš mi děkovat. Já ti to chtěla říct. Musela jsem.“
„Za to taky díky,“ usmál se. „Jenže vždycky tady bude to ale, že?“
„Jo,“ přiznala Buffy, „ale jménem Angel…“
„Chápu. No…“ rozhlédl se po pokoji, „měli bychom ho dotáhnout zpět.“
„Ty víš, kde je?“
„Jo,“ přikývnul a vydal se k východu. Znovu se však otočil a ironicky se pousmál: „Nikdy jsi neměla možnost mi to říct, jo? Co je to za blbost? Věděla jsi, že jsem v L.A. Mohla jsi kdykoliv přijet…“
„Nemohla. Víš? Chtěla jsem začít znovu. Bez brány pekla, bez tebe, bez Angela, bez upírů…“
„Bez upírů?“ uchechtl se pochybovačně a dal se do chůze. „Takže Nesmrtelný byl… Co přesně?“ dobíral si ji s úsměvem.
Buffy se vydala za ním. „Říkám, že jsem chtěla začít znovu — bez upírů. Ne, že se mi to povedlo…“

Asi po desetiminutové chůzi zahnuli do té nejtemnější a nejšpinavější uličky, kterou míjeli. Došli až na samý konec, kde Spike zamířil k rozvrzaným a otlučeným dveřím, z nichž se přidušeně ozývala depresivní hudba. Stěží je otevřel, ale než Buffy stačila vejít, ještě ji zadržel.
„Ehm,“ odkašlal si. „Nejdřív bys asi měla vědět, že… je z něj troska, Buffy,“ řekl sklesle.
„Nějakou dobu po tvém odchodu se beze slova vyřítil z bytu. Dva a půl týdne jsem o něm nic nevěděl, ale jedné noci se objevil těsně před svítáním. Vrátil se vyhladovělý, potlučený… Po mém několikaminutovém výslechu mi neochotně naznačil, že hledal onoho zeleného démona s drahokamem, však víš kterého…“ pohodil hlavou.
Buffy překvapeně vzhlédla a mimoděk se jí roztřásla kolena. Mohru?
„Byl snad všude,“ pokračoval, „opravdu se snažil, ale samozřejmě nic… Začal se vztekat, rozmlátil několik židlí, nakonec se sesul na svou postel. Nervy mu úplně vypověděly. Potom mě vyhnal z pokoje a zabarikádoval se tam.“
Buffy nevěřícně naslouchala. On hledal Mohru?
„Když jsem ho šel další den zkontrolovat, nebyl tam. Našel jsem ho asi za tři dny v…“ ukázal na dveře, „a je tam dodnes. Celou dobu. Několikrát jsem se ho snažil přesvědčit, aby se aspoň přesunul domů, ale bez výsledku. Tak,“ znovu mávnul rukou, „prosím, madam.“
Vrhla na dveře podezíravým pohledem: „On sedí v hospodě?“ podivila se.
„No, myslím, že hospoda je moc lichotivé označení na tenhle pajzl,“ ušklíbl se Spike.
Měl pravdu. Ocitli se v až příliš zakouřeném a zatuchlém lokálu. Buffy štípaly oči, ale přesto pohledem pátrala po zákaznících. Nebylo jich tu moc. Tu a tam u stolů posedávala různá spodina a společenští odpadlíci ve špinavých hadrech. Za pultem stál výhružně se tvářící muž, vlastně spíš upír. Překvapeně sebou trhl, když je viděl vcházet. Přeměřil je pohledem, zastavil se u Buffy, ale pak odevzdaně pokračoval v čepování piva.
Spike jemně drcnul do Buffy a hlavou pokynul do toho nejodlehlejšího koutu místnosti. Přivřela oči, chvíli hleděla skrz neproniknutelný dým a pak spatřila…
„Ježíši…“ vydechla nevěřícně. Tohle nečekala. Spikovo označení troska přesně vystihovalo situaci. Byl ještě bělejší, než obvykle, jednou rukou si vrávoravě podpíral bradu a druhou si nepřítomně pohrával se sklenicí. Kolem něj se válely prázdné láhve tvrdého alkoholu a přes okraj popelníku přepadaly zbytky cigaret.
Spike k němu zamířil a s úšklebkem se otočil na Buffy: „Sleduj.“ Potom se sklonil a křikl Angelovi do ucha: „Nazdar!“
Ten sebou vylekaně škubnul, ztratil balanc a i s židlí sebou švihnul dozadu. Sklenice se odkutálela ke kraji stolu a roztříštila se o zem. Rachot se rozlehl celou místností, hostinský je probodl pobouřeným pohledem.
Angel se neobratně nadzvedl a zamžoural očima: „Nazdar kámo,“ zahuhlal opilecky, když se mu podařilo zaostřit pohled a rozeznat tak Spika. „Ty seš tu zase? Ti ale říkám, že nikam nejdu,“ kopnul do jedné z lahví, která se odkutálela kamsi do tmy.
„Líbí se mi tu,“ přivřenýma očima se rozhlédl kolem a ulpěl na dvou hádajících se démonech. „Je to tu prima,“ podepřel se rukama a snažil se zvednout z podlahy.
„Člověk má spoustu času přemýšlet, víš?“ pokračoval filosoficky. „Já například zrovna bloumal nad tím, jakej seš skvělej kámoš,“ rozmlouval téměř nesrozumitelně dál a namáhavě se postavil. Nebezpečně se zapotácel a pak se Spikovou pomocí těžce usedl na vedlejší židli. Opřel si hlavu o zeď a znovu se snažil zaostřit zrak. Zamával před sebou ukazováčkem: „Málokterej přítel by se totiž postaral o holku, kterou miluju a se kterou nemůžu bejt, tak dokonale, jako ty,“ zhoupnul se na židli. „Vlastně si zastal i místo, kam já nemoh,“ přemýšlivě se podrbal na bradě a dal ruku v bok. „Místo v její posteli,“ sykl s přivřenýma očima. Potom se ale pousmál a srdečně ho plácl po paži. „Seš prostě sakra dobrej kámoš.“
„Angele,“ vystoupila Buffy ze Spikova stínu.
Angel dopadl židlí i na přední nohy, opřel se lokty o kolena a několik vteřin na ni bez mrknutí hleděl. Potom vybuchl v hysterický opilecký smích a se slzami v očích se otočil na Spika: „Tomu bys nevěřil. Normálně ji vidím před sebou. Asi už toho chlastu bylo vážně dost,“ ušklíbl se zamyšleně a začal přepočítávat vyprázdněné flašky.
„Angele, to se ti nezdá,“ sledoval ho pobaveným pohledem. „Buffy přišla se mnou.“
Angel se předklonil a soustředěně těkal očima od jednoho k druhému.
„A proč by to dělala?“ zeptal se pomalu. „Nenávidí mě.“
„To není pravda,“ odporovala Buffy, roztržitě přistoupila až k němu a jemně ho pohladila po tváři. Nečekal, že je skutečná, a tak ho její dotek překvapil. Cuknutím zavrávoral a opět se překlopil dozadu. Tentokrát už ale zůstal ležet na zemi a hlasitě zachrápal.

„Do háje,“ tiše zaklel, když mu hlavou projela otupující bolest. Přitiskl si ruku ke spánku, přetočil se na druhý bok a zachumlal do deky. Potom ale zbystřil a s dalším bolestným syknutím se namáhavě posadil. Zmateně se rozhlédl kolem. Byl ve své posteli, nahý do půl pasu a nic si nepamatoval. S mírnými obtížemi se zvedl a zvědavě nakoukl do druhého pokoje.
„Tak ses konečně probral,“ zašeptal Spike a pobaveně se ušklíbl. Rozvaloval se v křesle, nohy položené na stole a v ruce třímal hrnek krve. „Ty máš v ledničce,“ řekl, když postřehl Angelův hladový pohled.
„Proč šeptáš?“ zajímal se a doširoka zívnul.
Spike zabloudil zrakem do rohu místnosti a s úsměvem podotkl: „Nechci ji budit. Takhle je to krásná podívaná.“
Angel tam střelil překvapeným pohledem a celý ztuhnul. Na gauči ležela Buffy a spokojeně podřimovala. Pomalu mu začínaly docházet souvislosti. „Do háje…“ zaklel znovu. „Já jsem idiot...“
Spike horlivě přikývl na znamení souhlasu.
„…takhle se zřídit.“
Chvíli ji okouzleně pozoroval, potom se otočil na Spike a významně na něj pohlédl.
„Co?“ odtrhl pohled od Buffy a zamračeně se napřímil.
Angel pohodil hlavou směrem ke dveřím.
„Co?“ zopakoval Spike. „Chceš mě snad vyhodit?“
Angel přikývl: „Ty už jsi na ni zíral dost dlouho.“
Spike po ni střelil pohledem. „No a co?“ protáhl s úsměvem.
„Padej.“
„Nemůžeš mě jen tak…“
„Zmiz,“ vytáhl ho z křesla a začal tlačit ke dveřím.
„Tohle je tvůj vděk? Vytáhl jsem tě z toho pajzlu a…“
„Díky,“ ušklíbl se Angel, vytlačil ho z bytu a zabouchl mu před nosem.
Potom se vrátil zpět.
Musela být unavená, protože ani to prásknutí ji neprobralo. Chvíli Buffy pozoroval jen tak z dálky, potom se osmělil jít blíž. Poklekl těsně u postele a láskyplně ji odhrnul vlasy z tváře. Nechtěl ji probudit, vypadala nádherně, klidně, spokojeně... Vždycky si ji hrozně rád prohlížel, když spala. Měl pocit, že ji musí ochránit.
S výjimkou doby, kterou strávil v koupelně a dával se dohromady, u ní takhle proseděl celou noc.
Jakoby se vrátil do minulosti. Jakoby se ocitli zpět v Sunnydale a ona u něj odpočívala po noční hlídce. Hlavou mu proudily krásné vzpomínky.
Těsně před svítáním Buffy zívla a rozespale se protáhla. Tvář se jí rozjasnila úsměvem, když spatřila ty milované čokoládové oči jen kousek od svých.
„Omlouvám se,“ špitl Angel, „žes mě viděla v takovém stavu.“
„A já se omlouvám,“ přidala, „že ses do toho stavu dostal kvůli mně.“
„Ne kvůli tobě,“ odporoval, „ale kvůli mojí hlouposti. Byl jsem vůl, že jsem se tě tak snadno vzdal. Teď už to vím.“
„Bál ses o mě.“
Usmál se. Oba litovali té hrozné hádky a snažili se napravit své chyby.
„Buffy, chtěl jsem…“ nešťastně zamrkal a zadíval se do zdi.
„Já vím,“ přikývla a posadila se. „Chtěl jsi najít dalšího Mohru…“
„Jo,“ hlesl smutně. „Ale vlastně ani nevím, jestli bys o to stála…“
„Ale víš…“ usmála se a lehce ho pohladila po tváři. Políbil ji dlaň a zavřel oči. Celým tělem se mu rozprostřela obrovská něha a touha.
„Buffy…“ zašeptal přiškrceně, rozčarovaně na ni pohlédl a s vypětím všech sil vstal a ustoupil.
„No… ehm,“ odkašlala si roztržitě a roztěkaně si zastrčila vlasy za uši. „Ujistila jsem se, že jsi v pořádku a teď bych měla jít,“ zvedla se a uhladila si tričko. Vyčkávavě na něj pohlédla. Doufala, že něco namítne, ale otočil se k ní zády a přešel na druhou stranu pokoje. Potom špitnul: „Asi jo.“
Nemohl se na ni ani podívat. Nedokázal by to.
Chvíli na něj smutně hleděla. „Jo,“ hlesla nakonec a sklopila hlavu. Přitáhla si svou bundu a naposled mu pohlédla na záda. Přála si, aby se aspoň otočil, ale neměla mu to za zlé. Sama moc dobře věděla, jak je těžké ho pozorovat, když od ní odchází.
Slyšel, jak si obléká bundu a míří k východu. Sevřel víčka a snažil se zadržet slzy.
„Angele?“ otočila se ještě.
„Ano?“ ohlédl se překvapeně.
„J-já…“ zakoktala nervózně, „chtěla bych zpátky svůj… prstýnek,“ špitla.
„V prvním šuplíku,“ usmál se potěšeně a kývnul ke stolu. Pozoroval ji, jak otevřela zásuvku a automaticky si ho navlékla srdcem k sobě.
Potom se do sebe vpili pohledem.
„Tak…“ vydechla, „sbohem,“ hlesla sotva slyšitelně.
Angel se znovu odvrátil a přešel k oknu.
Buffy ho ještě chvíli smutně pozorovala. Po tváři ji tiše putovala osamocená slza. Otočila se a zamířila pryč.
Už měla ruku na klice, když se zarazila podruhé.
„Ne,“ řekla dutě.
„Co ne?“ pozvedl hlavu, ale neotočil se.
„Nikam nejdu,“ pronesla pevně.
Angel se nechápavě ohlédl.

~ pokračování příště ~