Osud nezměníš (1. kapitola)

Informácie o poviedke:Túto poviedku nám zaslala v roku 2014 samotná autorka poviedky na požiadanie. Ako jedna z mála ich mala totiž uložené na disku a preto sme radi, že nám ich poskytla. Poviedky boli predtým zverejnené na stránkach www.buffy-angel.org.

Popis poviedky:Will objevila kouzlo. Kouzlo, díky němuž znovu prožije nejšťastnější chvíle svého života. Jenomže když ho vyzkouší na Buffy, jsou objeveny vzpomínky, které měly zůstat zapomenuty…


Mlčky stál u otevřeného okna a jen tak zíral do temnoty podivně lesknoucím se pohledem. Neměl rozsvícenou ani lampičku. Na co, vždyť upírům je lépe beze světla.
Upíři… Stvoření temnoty. Chladnokrevné nestvůry, co za sebou nechávají jen smrt a zoufalství.
On byl jiný. Možná trochu podivín, to ano, ale málokdo obětoval pro dobro ostatních tolik, co on. Málokdo ztratil tolik, co on.
O svůj život přišel dřív, než byl vůbec schopen začít si vážit tohoto daru. Možná si to zasloužil. Lehkovážný opilec, jehož jediným cílem bylo pořádně si užít. Od dámy takové vizáže, jakou měla Darla, nebylo těžké nalákat ho do temné uličky a během mrknutí oka změnit v krvelačné monstrum. V postrach okolí. V Angeluse.
Ano, ale možná už tenkrát s ním měly Vyšší síly své plány. Nechali ho spolu se svými kumpány kolem sebe rozsévat bolest a utrpení, aby pak měl co napravovat. Jeho znovu navrácená duše mu nedala spát po několik desítek let. Slýchal nářky svých obětí. Obětí, na které si ani nevzpomínal, co pro něj nic neznamenaly. Byly mu ukradené jejich rodiny a přátelé, nezajímaly ho jejich osudy. Byly jen bezejmennou potravou, co se mu připletla pod nohy.
A pak mu do cesty vstoupila ona… Buffy. Změnil se, kvůli ní. Jeho život najednou dostal smysl. Zamiloval se, byl šťastný… a to byl ten problém. Nezasloužil si to. Stín monstra, co se v něm stále skrýval, přece nemohl být šťastný.
Zemřel podruhé. Její rukou.
Moc dobře si pamatoval ten pocit…
- Zavři oči… políbila ho a pak… probodla mečem. Nechápal to, vždyť on ji miluje, tak co to dělá? Buffy? To bylo jediné, na co se vzmohl. Vyděšeně těkal očima z meče, zabodnutém v jeho hrudi, na svou lásku, která se na něj dívala s takovým zoufalstvím ve svých zelenkavých studánkách… Něco mu uniklo, něco se stalo, ale nevěděl co. -
Pak už si pamatuje jen ukrutnou, neustávající bolest a ještě zněkolikanásobený nářek Angelusových obětí.
Když se vrátil z pekla, už to nebylo, jako dřív. Cítil to každičký den. Cítil, že jednou se budou muset rozloučit. Bude nucen bojovat dál sám a odčinit tak všechny své hříchy. Bez ní.
Zdaleka však nebyla jeho jedinou ztrátou.
Doyle… první opravdový přítel, kterého měl. Přišel do L.A. jako hromádka neštěstí. Bez smyslu života, bez naděje. Kdysi ho ze dna vyhrabal Whistler, tentokrát to byl Doyle. A Cordelie… Cordy… vzdychl a oči se mu zalily slzami. Ta už je taky pryč. Stejně jako Fred, Wesley, Gunn… Skousl spodní ret a několikrát zamrkal, stále zahleděn kamsi do dálky. Občas ho napadalo, jestli by nebylo lepší žít sám. Bez přátel. Vždyť jejich ztráty jsou tak neskutečně bolestivé. Dívat se, jak postupně umírají v nekonečných bojích proti zlu… Přesto byl vděčný vzpomínkám, které na ně měl. Vždyť přece nezažili jen to špatné a smutné. Užili si i pěkné dny. Ano, je vděčný, že je znal, že s nimi strávil část svého nesnesitelně dlouhého bytí. Tak rád by ten svůj zpropadený život položil za někoho z nich.
Jenomže on stále proklouzal osudu. Vrhal se do těch nejhorších bitev, ale zase se vracel. Jeho přátelé nepřežili, on ano. Vždycky. Jakoby s ním měli ještě jiné plány. Ale jaké? Vrtalo mu to hlavou. V jedno však nepřestával doufat. Uvidí Buffy. Netušil kdy, za jak dlouho, ale mimo existence svého syna ho už jen tahle myšlenka držela při životě. Kromě Connora neměl nikoho. Jen ji. Kdesi daleko. Ale věděl, že tam někde je.
Najednou se zvedl průvan, který vyfoukl zažloutlý list papíru z pod jeho ruky a odnesl jej doprostřed místnosti, kde pomalu doplachtil na podlahu. Angel nadskočil, když bouchly dveře.
„Jak dlouho myslíš, že na tebe budu čekat?“ ozvalo se nakvašeně ode dveří.
Jo, vlastně mám ještě Spika, problesklo mu hlavou, když zaslechl jeho hlas a tiše se uchechtl.
Spika, který s ním byl téměř od počátku. Spika, který byl jeho největším sokem a nejlepším přítelem zároveň.
Když tenkrát zjistil, že Buffy je s ním… Ano, Rileyho nesnášel, ale co v té době cítil ke Spikovi... nenáviděl ho mnohem víc, než si kdo může představit. Měl chuť vběhnout do Sunnydale a mučit ho svěcenou vodou. Duše neduše.
A ona? Tehdy ho zklamala. Cítil se zrazený, podvedený. Jak mohla být s ním? Vždyť ji opustil, aby si našla někoho normálního, kdo ji může milovat, vyvést na světlo… Ne proto, aby se zapletla s dalším upírem. S upírem bez duše. Se Spikem. Jaká ironie.
Pochopil až o pár let později a… odpustil. Aspoň částečně. Oběma.
„Tvrdils, že hned přijdeš.“
Angel jen pomalu pokrčil rameny a dál ho ignoroval.
Spike zabloudil zaostřeným pohledem na cár papíru a zůstal na něm viset. Zarazil se, když rozeznal Buffyino písmo: Buffy a Angel jsou si souzeni...
„Jo takhle,“ protáhl blonďák naoko otráveně, ušklíbl se a mlčky vydal k odchodu. Než za ním zaklaply dveře, tiše promluvil: „Zapomeň na ni. Chtěla to přece, ne? Já to udělal,“ zalhal a na chvíli se zarazil. Komu to sakra namlouvám? Znovu však nasadil svůj bezstarostný tón a pootočil se zpět k Angelovi: „Není tvoje a nikdy nebude,“ odešel.
Mýlíš se, Spiku...

Obklopovala ji spousta lidí, ale ona je nevnímala. Všichni kolem se tiskli na své protějšky a užívali si tenhle nádherný večer, jen ona tam smutně postávala. Sama. Hleděla kamsi do prázdna a v ruce třímala růžové paraple. Právě zachránila maturitní ples a dokonce za to dostala odměnu. Poprvé v jejím životě si někdo všiml, že nasazuje vlastní kůži, aby ochránila ostatní. Poprvé, když nepočítá své přátelé, jí byl někdo vděčný.
Chabě se pousmála a uslzeným pohledem spočinula na svém dárku, na kterém stálo Buffy Summersová, třídní ochránce.
Odměnili ji za námahu, za snahu, tak proč se cítí tak hrozně, tak… prázdně?
Odchází. Opouští mě. Prý že odjíždí z města.
Ještě před několika dny byla tak šťastná, všechno šlo docela hladce. Ano, byly tu ty problémy s Faith a starostou, ale taky tu byl on, Angel, který ji skryl ve svém náručí a odehnal tak od ní všechnu nejistotu a strach.
Kdo to udělá teď?
Byla jsem šťastná… a co bude teď? Copak přemožitelka nemůže být šťastná? Nemůže milovat? Cítit se bezpečně?
„Dneska jsi odvedla dobrou práci,“ vyrušil ji Giles z její melancholie.
„A dostala jsem překvapení,“ snažila se přesvědčivě pousmát, nechtěla přitáhnout chmury i na něj.
„Hm… netušil jsem, že masa studentů umí být tak laskavá a vděčná.“
„Čas od času lidé překvapí,“ promluvila nezvykle moudře a znovu se teskně pousmála.
„Čas od času,“ zopakoval Giles tajemně a významně se zahleděl kamsi za její rameno. Buffy se zvědavě pootočila. Celá se zachvěla, když ho spatřila přicházet v tmavém obleku. Tolik mu to slušelo. Měl oči jen pro ni a ona se zase na okamžik cítila šťastná.
Přemožitelka se ze spánku tiše pousmála a zavrtala se do přikrývky.
Ve svém snu zamířila k Angelovi a snažila se nemyslet na ten večer, kdy měla pocit, že pro ni všechno končí, že se topí, že umírá… Jak bez něj můžu žít?
„Snažím se udělat správnou věc. Snažím se myslet hlavou a ne srdcem.“
„Srdcem? Ty máš srdce? Vždyť ani netluče!“ sprostě mu vpálila do obličeje.
Vyjeveně pootevřel ústa, „přestaň,“ hlesl tiše.
Buffy se v posteli neklidně zavrtěla a na čele se jí objevila tenoulinká vráska.
„Přestaň? Přestaň mě milovat? Je mi líto, nevím, že bych v tomhle měla na vybranou. Já se nikdy nezměním, nemůžu se změnit,“ vpila se do něj pohledem. „Chci svůj život strávit s tebou.“
„Já ne,“ promluvil dutě a snažil se nesesypat. Proboha, co to sakra říkám? Rozčílil se sám na sebe. Samozřejmě, že s tebou chci být. Jsi to jediné krásné, co mě v životě potkalo. Tyhle věty v sobě však udusil spolknutím a snažil se neuhnout pohledem, když na něj nevěřícně zírala a pomalu se ztrácela pod slovy, které právě vyslovil. Nejraději by si nakopal.
„Ty už se mnou nechceš být?“ zeptala se sotva slyšitelně a snažila se vstřebat, co právě řekl.
Buffy pootevřela oči a chvíli jen tak hleděla do prázdna. Potom si unaveně promnula obličej a přetočila se na druhý bok.
Neudělal jsi správnou věc. Vím to teď stejně dobře, jako jsem to věděla předtím.

Zívla a pomalu se posadila. Do spánků ji uhodila tupá bolest, ale hned zase zmizela. Poslední dobou nespala moc dobře.
Rozhlédla se po svém pokoji. Až po chvíli jí došlo, co ji vlastně vytrhlo z říše snů. Z chodby se totiž linula jemná, štiplavá vůně magie.
Ach ne… pomyslela si smutně. Pohledem zavadila o fotku Will a Tary, tiše vstala a vkradla se do vedlejší místnosti. Will ležela na posteli, tvář rozjasněnou šťastným úsměvem, a tvrdě spala. Buffy tušila, že teď by ji neprobudila ani cloumáním, a tak se opřela o zeď a vyčkávala, až se její nejlepší kamarádka probere sama. Moc dobře věděla, co přijde a už teď ji to trápilo.
Je to asi dva týdny, co z Willina pokoje zaslechla vzlykání. Běžela se podívat, co se děje a našla ji sedět na posteli jako hotovou hromádku neštěstí. Otřásala se nezadržitelnými vzlyky. Trvalo pár minut, než byla Will schopná vypovědět, co se vlastně stalo.
Objevila kouzlo. Kouzlo, díky němuž mohla znovu prožít nejšťastnější chvíle svého života. Tenkrát neváhala ani minutu. Co špatného by se mohlo stát, vždyť se jen vrátí do minulosti, ne?
Ano. Vrátila se do minulosti. Do minulosti, kde byla s Tarou…
Možná znovu prožila nejšťastnější chvíle svého života, ale trvalo to jen okamžik. Nádherné momenty se rozplynuly, jako pára nad hrncem a zbyly jen vzpomínky. Vzpomínky, které znovu otevřely staré rány a zaryly se hluboko pod kůži. Nedošlo jí, že návrat do reality bude tak nesnesitelný a bolestivý. Nepříčetně roztrhala papírek s kouzlem, ale za dva dny zaslechla Buffy o něco tišší vzlykání znovu. A další den zase.
Pohádaly se. Buffy totiž nechápala, proč se takhle dobrovolně ničí. Ve skutečnosti v ní ale začala hlodat myšlenka. Myšlenka, co stále narůstala v přemožitelčině nitru...
Willow zmateně zamrkala a posadila se. Během chvilky její tvář zestárla o několik let. Unaveně si promnula obličej a trhaně se nadechla. Potom si všimla své kamarádky, opírající se ve stínu dveří.
„Buffy,“ vydechla polekaně a mimoděk se odsunula víc ke zdi. Rozhodně se s ní nechtěla znovu hádat.
„Buffy, j-já vím, co mi chceš říct. Ale… ale já se snažím. Vážně. Už tři dny jsem… jsem to nezkoušela. A…“ vykoktávala rychle dál, „a nemusíš se bát, že bych ztratila přehled mezi magií a realitou. Vždyť… vždyť je to jen takový krásný sen a,“ zarazila se. Svraštila obličej soustředěním a pozorně se na Buffy zadívala. Vůbec se netvářila vzpurně, jako před několika dny. Měla podivně zamlžené oči a rty se jí chvěly, jakoby se v ní odehrával vnitřní boj. Sledovala ji, jak pomalu přistupuje k posteli a sedá si vedle ní. Stále se tvářila tak nějak zvláštně, jakoby by byla duchem někde jinde.
„Will…“ zamrkala a zahleděla se na ni. Opatrně ji chytila za ruku a nesměle se pousmála: „Will, udělej to kouzlo na mě.“
„Cože?“ vyhrkla vyděšeně.
„Začaruj . Vím, že můžeš. Prostě to kouzlo udělej na mě,“ vyslovila myšlenku, které se nemohla zbavit. A je to venku, pomyslela si.
„Ne. Ne, ne, ne, ne, ne, ne. To… t-to neudělám,“ opakovala stále dokola, kroutila hlavou a vzdorně vstala z postele.
„A proč ne?“ zvedla k ní prosebný pohled.
„No, prostě ne. Buffy, nemůžu tě vrátit do doby, kdy jsi…“
„Kdy jsem byla s Angelem?“ dořekla za ní a smutně se zadívala do země.
Ano. Nepochybovala o tom, že své nejšťastnější chvíle prožila právě s ním. Rileyho i Spika milovala, to ano, ale opravdová láska…
Poslední dobou stále uvažovala o tom, co všechno by mohla díky tomuto kouzlu znovu spatřit.
První polibek?
- „Hodně jsem dneska přemýšlel. Vážně s tebou nemůžu být. Protože když jsem…“
„Hele, to nic, nevadí. Pro jedno kvítí slunce nesvítí. Nějak to přežiju…“
„Myslel jsem na to, jak strašně tě chci políbit…“
„Políbit?“
„Jsem starší, než ty a to nemůže nikdy… Radši už půjdu.“
„O kolik starší?“
„Měl bych…“
„…jít. Řekls to?“ -

Byl krásný, ale hned vzápětí se dozvěděla, že muž, kterého miluje, je jejím přirozeným nepřítelem. První, a vlastně i poslední, milování?
- „Málem jsi dneska zmizel.“
„Málem oba.“
„Angele… mám pocit, že jsem tě ztratila. Ale… ale máš pravdu. Nemůžeme si být ničím jisti…“
„Shh… Já…“
„Ty co?“
„Miluju tě. Snažím se ovládnout, ale nejde to.“
„Já… já tak. A taky to nejde.“
„Buffy, asi bychom neměli…“
„Nemluv. Jen mě líbej.“ -

To bezesporu byla nejšťastnější chvíle jejího života, ale vždyť právě díky tomu ztratil duši a změnil se v krvelačné monstrum.
Angelův návrat z pekla? Tenkrát nemohla uvěřit, že dostali další šanci, ale ani ten nebyl bezchybný.
Věděla, že dokud to nezkusí, bude jí to hlodat v hlavě jako neúnavný démon.
„Buffy, měla jsi naprostou pravdu, když ses mi to snažila rozmluvit. Není to skutečnost, nikdy nebude.“
„Říkalas, že nemusím mít obavy, že ztratíš přehled mezi magií a realitou.“
„Nemáš ponětí, jakou bolest ti to přinese…“
Přemožitelka se chabě pousmála: „A proto to zkoušíš stále dokola?“
„Není to sranda,“ zakroutila rezolutně hlavou. „Vzpomínky ti neproudí jen v hlavě. Je to, jako návrat v čase. Jakoby ses ocitla na jiném místě. Cítíš vůni, jakou jsi cítila tenkrát. Vánek, co ti cuchal vlasy, nebo oheň, který tě hřál. Buffy… je to opravdové,“ dořekla Willow se slzami v očích.
„Takže to není jen takový krásný sen?“ vrátila jí její vlastní slova.
Will si povzdechla a usadila se zpět na postel. Nejradši by si nafackovala.
„Will, podívej,“ vpila se do ní pohledem, aby ji přesvědčila. „Já vím, že se Angel nevrátí. Vždyť je to už tolik let… naučila jsem se bez něj žít a vím, že mi ho nic nevrátí zpět. Možná pak budu trpět, ale viděla jsem tvůj úsměv, když ti kouzlo probíhalo hlavou. Byla jsi šťastná. Možná jen na pět minut, ale Will, prosím tě,“ opět ji chytla za ruku, „dovol mi taky znovu prožít nejšťastnější chvíle mého života.“
Willow si bezmocně povzdychla. Bylo jí jasné, že nemá na výběr. V duchu se za to však proklínala ještě dřív, než kouzlo začalo působit…
Buffy se propadla do tmy.

Oslňující záblesk.
Stála na pláži a jemný mořský vánek si pohrával s pramínky jejich blonďatých vlasů. Najednou pocítila podivné zachvění a celá zmatená se otočila.
Blížil se k ní vysoký muž v tmavém oděvu.
Angel? A- ale… hlava se jí zamotala, když ho spatřila v denním světle. Co to…?
Po celou dobu z přemožitelky nespustil kaštanově hnědé oči plné lásky, ve kterých jiskřilo slunce. Srdce jí bušilo stále rychleji. Došel až k ní, pevně ji objal a hladově a dlouze políbil.
Záblesk.
Stáli naproti sobě a zmateně po sobě pokukovali. Buffy nevědomky položila svou ruku na tu jeho, a v tom se v nich zvedla všechna ta potlačovaná touha. Vpili se do sebe pohledem. Stiskla jeho rozpálenou dlaň, zatímco Angel si ji přitáhl co nejblíže k sobě a znovu ji políbil. Vyzvedl Buffy do vzduchu, přirazil k ledničce…
Cítila jeho roztoužený dech na své tváři a zrychlený tlukot dvou k sobě patřících srdcí.
Záblesk.
Leželi v posteli a smáli se. Pojídali zmrzlinu a stále znovu se milovali.
Záblesk.

Tma. Nic víc, než neproniknutelná tma.
Buffy otevřela oči a zamračeně zkoumala prasklinu na stropě. Ve skutečnosti ji však vůbec nevnímala. Zmateně se posadila a pomalu se přesunula ke kraji postele. Nevěřícně těkala očima, které se začínaly lesknout slzami. Pootevřela ústa, ale nevydala ani hlásek.
Will nervózně postávala v rohu pokoje. Přešlapovala z jedné nohy na druhou a žmoulala si okraj trička. Byla v ní malinká dušička. Nevěděla, co přijde.
„Buffy?“ zkusila opatrně, když se nic nedělo. „Jsi… jsi v pořádku?“
Buffy vyděšeně upírala zrak někam do dálky. Potom několikrát zamrkala a cizím hlasem promluvila: „Will, tohle se nikdy nestalo. To nebyly vzpomínky.“
„Cože?“ zarazila se Willow, „ale… ale to není možné,“ vyvracela a přistoupila blíž.
„Třeba… třeba to mohly být jen…“ popotáhla, „jen představy o nejšťastnějších chvílích. Žádná… minulost,“ přesvědčovala sama sebe.
„Ne, Buffy. To ne,“ kroutila hlavou a sedla si zpět vedle ní. „Tohle kouzlo čerpá výhradně z tvých vzpomínek. I kdyby byly již dávno zapomenuty.“
„Tohle bych nikdy nezapomněla,“ špitla tichounce. Tvář se jí začínala křivit pláčem.
„C-co… co jsi viděla?“
„Já… Angel… Angel byl…“ vzlykala, „byl…člověk,“ vydechla nevěřícně. Sama se ošila nad tím, jak neuvěřitelně to znělo. Angel a člověk? Nechápala, co se děje. Slzy se jí kutálely po tváři. Jak je to jen možné?
„Willow, vždyť… vždyť víš, že na to bych nikdy…“ vzlykala třesoucím se hlasem, „nikdy…“
„Ledaže…“ protáhla zamyšleně Will a kousek si poposedla.
„Ledaže co?“ zvedla k ní uplakané oči.
Willow se zahleděla do dálky.
„Will, ledaže co?“ připomněla Buffy netrpělivě.
„Ledaže jsi na to musela zapomenout.“
„Cože?“ pípla tiše.
„Možná, že se do toho vmísila nějaká černá magie, nebo tak něco.
Buffy, co to děláš?“ vylekala se, když si její přítelkyně rozhodným gestem setřela slzy a zamířila do svého pokoje. „Kam to jdeš? Vždyť nevíme, co se stalo,“ pospíchala za ní.
„Ne, my to nevíme. My ne. Ale on ano,“ řekla s planoucíma očima a narychlo házela věci do kabelky.
„Ne, to ne. Přece za ním nepojedeš,“ vylekala se. „Buffy, to nemůžeš. Vždyť ani přesně nevíš, kde je.“
„Najdu ho,“ opáčila rozhodně.
„Dlouho jste se neviděli. Je to tak dva roky a…“
„Některé věci čas nezmění.“
„Sakra, je to přes oceán. Utekla jsi sem jenom kvůli němu,“ snažila se ji všemožně zastavit.
„Teď se ale musím vrátit.“
„Buffy,“ hlesla zoufale Will. Bylo jasné, že ji nezastaví.
„Will, neříkej Dawn, kam jsem jela. Možná se dokonce vrátím dřív, než ona. A kdyby volal Alex, tak jemu už vůbec ne. Vždyť víš, jak vždycky reaguje na sebemenší zmínku o Angelovi. Nechce, abych se k němu vracela, byť jen ve vzpomínkách, protože mi to vždy zamíchá životem. Myslí to se mnou dobře, vždyť i já se snažím najít si někoho jiného. Ale teď musím do L.A.,“ dořekla rychle a šinula si to ke dveřím. Když za ní zaklaply, Will zůstala tiše stát a smutně na ně hleděla. Je to moje vina...

Roztřeseně vztáhla ruku ke dveřím. Srdce jí bušilo očekáváním. Na vteřinu se jich dotkla, ale vzápětí hned ucukla, jakoby se spálila. Panebože, co tu dělám? Ptala se sama sebe a o pár kroků ustoupila. Will měla pravdu. Nic o něm nevím. Začínala být nervózní. Žijeme každý svůj život. Co když tam má nějakou ženskou? Napadla ji děsivá myšlenka, při které ji zamrazilo v zádech. Potom z bytu zaslechla kroky. Vylekaně se rozhlédla, ale na zbabělý útěk bylo pozdě. Dveře se rozlétly a…
„Spiku,“ vydechla překvapeně. Nedalo se říct, který z nich byl víc v šoku. Jen tak stáli a nevěřícně na sebe zírali. Potom se ozvali další kroky.
„Spiku, co jsi chtěl říct? Nedořekl jsi… Buffy?“
V již tak napjaté atmosféře ještě přituhlo. S touhle komplikací Buffy nepočítala. Dlouho věděla, že Spike žije, vždyť za ní spolu s Angelem přijeli do Říma, ale tenkrát se s ním nesetkala a neplánovala to ani teď. Ne, že by pro ni nic neznamenal, vždyť ho svým způsobem snad i milovala, ale patřil k minulosti. Zajímavé, jak životní kapitolu se Spikem dokázala zaklapnout, zatímco Angel…
Spike se vzpamatoval jako první. Vycítil, že tu přebývá, beze slova obešel Buffy a zamířil chodbou ven.
„Spiku,“ vyhrkli současně, až je to oba zaskočilo. Zmateně na sebe pohlédli, ale pak se zase rychle otočili k odcházejícímu.
„Spiku, já…“ koktala Buffy, ale vlastně nevěděla, co říct.
„To je dobrý, zlato. Vážně,“ sklonil hlavu a jednou rukou si zajel do vlasů. „Počítal jsem…“ donutil se otočit zpět k nim, „…počítal jsem s tím, že se tu jednou objevíš. A počítal jsem i s tím, že…“ odmlčel se a zahleděl do země, „…že to nebude kvůli mně,“ dořekl sotva slyšitelně.
Angel ho mlčky pozoroval a najednou pocítil něco zvláštního. Snad i lítost, ale hlavně vděk a úlevu. Budu ho muset pozvat na panáka, pomyslel si. Tohle byl čin pořádného chlapa.
Spike je ještě přelétl pohledem a potom to uzavřel slovy: „Tak se tu mějte.“ Věnoval rychlý úšklebek Angelovi, jemně popostrčil Buffy dovnitř a zaklapl dveře.
Znovu se rozhostilo zmatené ticho. Stáli tady, proti sobě. Po tolika měsících si byli tak blízko…
Když už to bylo nesnesitelné, Buffy hlesla: „Ahoj.“ Jak jen mám začít?
„Ahoj. Já… rád tě vidím. A ty… no…“
„Jen… jen jsem se stavila.“
„Jasně. Tak… dáš si něco k pití? Nebo…“
„Ne, díky,“ nemínila se ničím zdržovat. Hlodající démon v hlavě by jí to ani nedovolil.
Angel věděl, že nepřijela jen tak. Znal ji. Možná o tom tisíckrát uvažovala, i on sám na ni často myslel a toužil ji znovu spatřit, ale v tomhle bylo něco jiného.
„Angele… co myslíš?“ nadechla se, aby uklidnila svůj třesoucí se hlas a potom spustila: „Jaké jsou možnosti, že člověk zapomene na pár hodin svého života?“ upřela na něj pronikavý pohled, aby jí neunikl jediný posunek jeho tváře. Neměla zapotřebí otálet. Sice se toho bála, ale šla hned k věci.
Angel na ni vyděšeně pohlédl, ale potom se vzpamatoval a jednoduše pronesl: „Autonehoda.“ Pohledem však provrtával podlahu. V hlavě mu vybuchl příšerný kolotoč a děsný zmatek. Co se to tu sakra děje? Jasně, že si občas představoval, co by se stalo, kdyby si Buffy vzpomněla, ale nenapadl ho jediný způsob, jak… Kromě toho takhle to bylo jednodušší.
„Jo,“ ušklíbla se Buffy, ale její oči zůstaly ve střehu. Doslova ho jimi probodávala. Neušel jí jeho vystrašený výraz ve tváři, což jí jen potvrdilo domněnku. „A čím to je, že si ten člověk nikdy nevšiml, že mu v paměti chybí kousek skládanky?“ vypálila ostře.
Angel bolestně zamrkal a zakroutil hlavou. Do očí se mu nahrnuly slzy, ale odhodlal se odlepit zrak od linolea a upřeně na ni pohlédl: „To nemám tušení.“
„Proboha, Angele, nelži,“ zakryla si dlaněmi tvář a hlasitě vzlykla. Klid ji během sekundy zákeřně opustil a ona už nedokázala hrát tuhle hru.
Angela to dočista vyvedlo z míry, ale ani se nehnul, jen na ni vylekaně zíral.
Několikrát se nadechla, dlaněmi si otřela nezbedné slzy a vlasy si zastrčila za uši.
„Tak jo,“ špitla si pro sebe, aby si dodala odvahy. „Já… nevím, co se to tu děje, ale víš, měla jsem… měla jsem takový sen,“ postoupila o pár kroků blíž, ale potom se znovu odvrátila a zůstala k němu raději zády. Nejspíš by nezvládla dívat se mu při tom do očí.
„Mířil… mířil jsi ke mně sluncem ozářenou pláží a políbil mě. Potom jsme se ocitli v tvém bytě a milovali se na kuchyňském stole. Neztratil jsi duši, kdepak. Byla to nádhera. A pak,“ mluvila nezadržitelně dál, i když jí po tváři stékaly horké slzy a ramena se začínala otřásat vzlyky. „Pak jsme v posteli pojídali zmrzlinu a… a smáli se… plánovali společnou budoucnost… milovali se stále znovu a znovu. Angele,“ otočila se a pozvedla k němu uplakané oči. Už nestál, ale seděl v křesle naproti ní a hlavu měl zabořenou v dlaních.
„Víš, pointa zní, že to nebyl jen krásný sen…“ odmlčela se a zamrkala na strop. Angel si promnul obličej a pozvedl k ní oči plné bolesti. Vyčkával, co mu ještě řekne.
„…byly to vzpomínky na nejšťastnější chvíle mého života.“
„Jak…?“ vysoukal ze sebe, „jak jsi…?“
„Díky kouzlu.“
„T-to ne… neměla“ zajel si prsty do vlasů a kroutil hlavou, „neměla jsi to nikdy zjistit. Ne… ne, to se nemělo stát, ne…“
Buffy ho chvíli pozorovala, pak k němu poklekla: „Angele, já… cítila jsem tvůj dech a… tvoje…“ pohlédla na jeho hruď a konečky prstů se jí lehounce dotkla, „tvoje… srdce,“ vydechla nevěřícně, „ty… sice nevím, jak je to možné, ale Angele… ty jsi byl… člověk,“ hlas se jí zlomil při té neuvěřitelné vzpomínce.
Angel polkl a zatlačil zpět slzy, co se draly ne povrch. Něžně vzal její tvář do dlaní a bříšky prstů jí jemně otíral slané kapky smutku. Sklonil se k ní a opřel své čelo o to její.
„Buffy…“ zašeptal. Chtěl něco říct, něco chytrého, co by jim pomohlo, ale nic smysluplného ho nenapadalo. Byli si tak blízko, tak strašně blízko… Na nějaké duchaplné řeči neměl ani pomyšlení. Místo toho zavřel oči a třesoucí se rukou ji pohladil po vlasech. Buffy tichounce vzlykla a konečky prstů ho pošimrala pod bradou. Pomalu ho přitáhla k sobě a jejich rty se rozechvěle setkaly. Angel ji objal a přitiskl k sobě. Celý svět se kolem nich zatočil, nevnímali nic, než stupňující se vášeň.
Po chvilce ho však Buffy křečovitě stiskla, odtrhla se a vykřikla bolestí. Chytila se za hlavu a těžce dosedla na zem.
„Buffy,“ vyděsil se Angel, „Buffy, co je ti?!“
Bolest přešla stejně rychle, jako se objevila. Angel ji s obavami pozoroval, úplně mu vyschlo v krku. Chvíli jen tak zírala do podlahy, potom se jí roztřásly rty. Přitiskla si dlaně k ústům a rozplakala se ještě víc: „Já… já jsem si vzpomněla,“ kolébala se schoulená na zemi, „Vzpomněla jsem si. Na všechno. Na… na Mohra Démona, na věštce, na návrat času... Panebože Angele,“ vztáhla k němu ruce, „proč jsi mi nic neřekl?“
„Copak to nechápeš?“ uchopil ji za ruce, „nechtěl… nechtěl jsem, abys trpěla. Nemáš ponětí, jaké je žít s těmito vzpomínkami a představami o tom, jaké to mohlo být, kdyby…“ zlomil se mu hlas. „Prostě jsem tě chtěl ušetřit,“ hlesl tiše.
„Nežil by jsi s tím sám,“ špitla mu do ucha a pevně ho objala. Sesedli si na podlahu a tiše se k sobě schoulili.

Uběhlo pár hodin. Nejspíš nejtišších hodin v jejich životě. Mlčky seděli naproti sobě a civěli do prázdna.
Po chvilce Buffy odložila šálek čaje. Cinkl o stůl a Angel k ní zvědavě vzhlédl. Výraz v její tváři ho překvapil. Byli na ní znát ještě stopy slz, ale hleděla před sebe podivně prázdným, trochu zamračeným pohledem. Potom na něj pomalu pohlédla. Angela zamrazilo.
„Proč jsi to udělal?“ zeptala se dutým hlasem.
„Cože?“ podivil se Angel. Nechápal, co má na mysli.
„Jak jsi jen mohl…?“ pokračovala. Měla čas přemýšlet.
„Buffy, o čem to…?“
„Připadá mi,“ přerušila ho neúprosně a sjela ho přísným výrazem ve tváři, „že ses nějak snadno vzdal naší společné budoucnosti.“
„To snad nemyslíš vážně,“ zakroutil nevěřícně hlavou.
„Nikdy jsem nebyla vážnější. No tak uvažuj, Angele. Nějací pitomí věštci ti řeknou pár vět a ty se jen tak vzdáš?“ zvyšovala hlas.
„Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života,“ zašeptal a snažil se, aby se mu netřásl hlas.
„Ale mě to tak nepřipadá,“ odbyla ho pohrdavě.
„Buffy,“ hlesl překvapeně, „vždyť přece víš, jak moc tě miluju.“
„Vážně?“ povytáhla obočí.
„Vzdal jsem se svého života kvůli tobě. Řekli mi, že zemřeš!“ přestával se kontrolovat i on.
„Ale no tak,“ odfrkla si. „Zamysli se trochu nad tím, co říkáš. Jsem přemožitelka. Nebezpečí smrti na mě číhá za každým rohem. Ty ses svého života nevzdal kvůli mně,“ přivřela oči a sykla, „vzdal se ho kvůli své síle.“
„Bez síly upíra bych tě nemohl chránit.“
Buffy se pousmála, ale její oči metaly blesky: „A kolikrát jsi mě přijel do Sunnydale, nebo do Říma chránit? No kolikrát?!“ teď už křičela. „Jednou, abys mi předal amulet!“
„Tvrdilas, že to chápeš,“ bránil se rozhořčeně.
„Měli jsme poslední minutu, copak jsem se s tebou mohla začít hádat?!“
„Buffy, měl jsem strach, že umřeš!“ opakoval.
„Angele, stejně jsem umřela, pamatuješ? A kde jsi byl?! Obětovala jsem svůj život za život Dawn. Ale to už tak bývá, když někoho miluješ.“
„A jak myslíš, že bych se cítil, kdybys to udělala kvůli mně?“ rozhodil rukama. „Buffy, podívej…“ snažil se o smířlivý tón. „Pomáhat lidem je náš osud. Bez síly bych nemohl bojovat a…“
„A co bojovat za lásku? Třeba… třeba to měla být odměna za všechno to dobro, co jsme vykonali. Copak si to nezasloužíme?“
Připadal si příšerně, když ji viděl takhle zoufalou a zranitelnou. A ještě horší bylo, že za její úzkost může on sám.
„Buffy, bál jsem se…“
„Ještě jednou zkus říct, že ses bál o můj život!“ křikla vztekle Buffy. Potom se otočila zpět k oknu a tichounce dodala: „Stejně jsem kvůli tobě umřela.“
„Eh…“ zarazil se Angel. Tahle slova jím projela, jako nůž.
„Ty sám jsi mě zabil. Tenkrát po povýšení, když jsi mě opustil.“
„Ale prosím tě,“ nevydržel to. „Netrvalo dlouho a měla jsi za mě náhradu,“ přešel trpce do útoku.
Buffy zaraženě zamrkala, postoupila o pár kroků a vyčítavě pokračovala: „Ale vždyť jsi to chtěl! Tohle byl přece důvod tvého odchodu!“
„Jenom jsem nečekal, že zapomeneš tak brzo,“ pronesl chladně.
„Že zapomenu? Že zapomenu?!“ znovu se v ní stupňovalo rozhořčení. „Víš, proč mě Riley opustil? Tak víš?! Protože jsem ho nikdy nedokázala milovat tak jako tebe! Nikdy jsem ho nepotřebovala tak, jako tebe a on to poznal. A i Spike celou dobu moc dobře věděl, že…“
„Jo, Spike…“ uchechtl se opovržlivě. „Jsme u Spika,“ zmrazil ji přivřenýma očima a založil si ruce.
Buffy znejistěla a snažila se v něm něco vyčíst. „Vždyť je to tvůj kamarád,“ chtěla se ospravedlnit.
„Teď,“ šlehl ostře. „Teď, když má duši, je můj kamarád.“
„Možná neměl duši,“ začala pomalu. „Ale byl se mnou. Byl se mnou, když mi bylo nejhůř a neutekl…“
„Tak co ode mě sakra chceš slyšet?!“ vybuchl. „Že jsem blázen? Že to byla největší chyba mého zpackaného života? Myslíš, že jsem toho nikdy nelitoval? Nemáš ani představu o tom, s jakým pocitem se každý den budím!“
Buffy se odvrátila. Bylo toho moc. Tyhle špinavé účty mezi nimi…
Chvíli jen tak stáli v přítmí pokoje a snažili se uklidnit své emoce. Potom Angel udělal několik kroků až k ní. Chtěl to urovnat, chtěl, aby si přestali takhle ubližovat, ale Buffy ucukla a výhružně prohlásila: „Nesahej na mě!“
„Buffy…“ zmátlo ho to, ale udělal další krok.
„Nesahej na mě!“ opakovala o něco razantněji.
Rukou ji jemně uchopil za rameno.
„Ne!“ vykřikla nepříčetně.
Snažil se ji uklidnit a… BÁC. Buffy ho srazila přesně mířenou ranou k zemi. Angel vyjekl bolestí. Na chvíli se vyděsila, když spatřila, že mu krvácí nos, ale potom jí projel pocit zadostiučinění.
„Zlomilas mi nos,“ zahuhlal vyčítavě.
„Tys mi zlomil srdce,“ opáčila a probodla ho pohledem. „Už zase,“ dodala.
V ten moment se otevřely dveře.
„Páni,“ protáhl Spike překvapeně. „Promiňte, že ruším.“ Přelétl očima od krvácejícího Angela, sedícího na podlaze, k Buffy, která se třásla u okna ve vzpurném postoji. „O co jsem přišel?“ nasadil zvědavý tón.
„Vlastně o nic,“ řekla chladně. „Je to stále ta samá písnička. Nejprve srdceryvné shledání, potom dramatický odchod. Ale to ti povídám, Angele,“ otočila se zpět k němu, „teď je to naposled. My jsme spolu skončili. Tentokrát doopravdy.“
„Ale Buffy,“ ozval se Spike uštěpačně a tiše se uchechtl: „Komu to chceš namluvit? Teda ne, že by tyhle tvý řečičky neprospívaly mýmu egu, ale stejně… vy dva… Můžete se milovat, můžete se nenávidět, ale nedokážete bez sebe být. Ne na dlouho.“
Buffy obešla Angela, nezavadila o něj pohledem. Potom Spika ledově ujistila: „Už ho nechci nikdy vidět.“ Natáhla se pro bundu přehozenou přes křeslo. Jakmile ji zvedla, z kapsy náhle vyletěl prsten Claddagh. Mířila ke dveřím, když těžce dopadl na zem. Několikrát poskočil a zakutálel se doprostřed místnosti. Buffy se na místě zarazila, ale neohlédla se. Nastalo napjaté ticho. Potom směrem ke Spikovi tiše dodala: „Měj se, Spiku,“ a stále bez ohlédnutí za sebou zabouchla dveře.
Spike se pomalu otočil k Angelovi a táhle hvízdnul: „Tak to vypadá vážně. Asi jí to začínám věřit…“

~ pokračování příště ~