Going to Burn

Informácie o poviedke:Túto poviedku nám zaslala v roku 2014 samotná autorka poviedky na požiadanie. Ako jedna z mála ich mala totiž uložené na disku a preto sme radi, že nám ich poskytla. Poviedky boli predtým zverejnené na stránkach www.buffy-angel.org.

Popis poviedky: Věděl to. Vždycky věděl, že skončí v pekle. Ať dělal, co dělal, ať se snažil sebevíc…


5.04 HellboundANGEL: You're starting to feel it, aren't you? How close you are now... to hell? ... You think any of it matters? The things we did? The lives we destroyed. That's all that's ever gonna count. So, yeah, surprise. You're going to hell. We both are.SPIKE: Then why even bother? Try to do the right thing, make a difference...ANGEL: What else are we gonna do? SPIKE: So that's it, then. I really am going to burn.

ANGEL: Welcome to the club.

ANGEL: Už to začínáš cítit, že ano? Jak blízko teď jsi… k peklu?... Myslíš, že na něčem z toho záleží? Na tom, co jsme udělali?

Životy, které jsme zničili. To jediné se počítá. Takže jo, překvápko. Míříš do pekla. My oba.

SPIKE: Tak proč se vůbec starat? Snažit se udělat správnou věc, nějak to rozlišit…

ANGEL: Co jiného nám zbývá?

SPIKE: Takže je to tak. Fakt se budu škvařit.

ANGEL: Vítej do klubu.

Současnost

Ležel na zádech, ruce pod hlavou, a se zavřenýma očima spokojeně třímal. Na očních víčkách stále viděl rudou záři červánků, kterých se ještě před chvíli nemohl nabažit. Znovu a znovu hltal každý mráček a kulatý obraz slunce, mířícího za obzor a slibujícího, že se ráno zase vrátí. Nechával se unášet příjemným pocitem z prožitku teplé letní noci a ovívat se přívětivým vánkem. V dálce štěbetalo několik ptáčků, jímž se ještě nechtělo jít spát a okolím se rozlévala vůně polního kvítí. Klidná atmosféra kolem něj doslova vibrovala svou dokonalostí a bez rozpaků ho pohlcovala. Žádné starosti mu nevířily hlavou, žádné nesplněné povinnosti ho nehnali do shonu. Spokojeně se pousmál a pomalu pootevřel oči. Nad jeho zraky se rozprostřel koberec zářících hvězd. Další neskutečná nádhera. Bylo jich tam tisíce. Tisíce droboulinkých teček na tmavém plátně, přesto každá jiná. Jejich krása ho ohromovala. Čišela z nich radost, štěstí, láska… Byly perfektní.

„Na co myslíš?“ ozvalo se tichounce.

Odtrhl zrak od noční oblohy a pootočil se za příjemným hlasem.

Odpočívala těsně vedle něj, dlaněmi si podpírala bradu a nohami pohupovala do rytmu písničky, kterou si zasněně pobrukovala. Rty měla lehounce pootevřené a tvář jí smyslně lemovalo několik spadlých pramínků. Hlavu měla nakloněnou lehounce na stranu a zaujatě ho sledovala.

V mžiku zapomněl na krásu hvězd a vpil se do ní pohledem. Tolik ji miloval… Její zlaté vlasy, lesknoucí se pod měsíčním svitem, křivku úst, hebkou pokožku…

Natáhl k ní ruku a propletl prsty s blonďatými prameny. Již při pouhém letmém doteku pocítil motýlky, poletující mezi vnitřnostmi a chloupky na krku se daly do pozoru.

Pousmála se na něj a tulivě se přitočila. Pohodlně se uvelebila na jeho hrudi a zavrtala do deky.

„Je ti zima?“ zajímal se a starostlivě ji přejel rukou po zádech.

„Teď už ne,“ usmála se na něj, tisknouc se k jeho tělu ještě blíž.

Spokojeně ji políbil na čelo a znovu se zadíval na klidnou oblohu.

Zamračil se.

Vzduch kolem jakoby ztuhl. Ani jeden lístek se nepohnul. Všechno se zmrazilo v napjatém očekávání.

A hvězdy… ty hvězdy vypadaly jinak. Najednou mu všechny připadaly tak… tak osamělé. Nešťastné. Na věčnost odsouzené snášet jejich osudy, které jim určil někdo jiný. Neschopny se hnout. Neschopny protestovat. Každá z nich na hony vzdálená od svých sester.

Ne. Nikdo by neměl být sám.

Nikdo by neměl trpět.

Měly by mít možnost volby.

Zoufale těkal očima od jedné ke druhé, ne, ty hvězdy, ty hvězdy…

Dívka vedle něj se neklidně pohnula.

Trhnul sebou a obrátil pozornost zpět na ni.

Odtáhla se od pevných ramen a smutně zazírala na károvaný vzor plátěné deky. Dalo jí to neuvěřitelnou práci podívat se mu do očí.

Nasucho polkl.

Proč se na něj dívá tak… tak zklamaně? Co se stalo? Co provedl?

Tiše se posadila a opatrně prolomila nepříjemné ticho. „Promiň, zlato,“ zašeptala zlomeným hlasem a sklíčeně se pousmála. „Já…,“ zadrhla se, „já už musím jít,“ dořekla nešťastně. Na jejím výrazu bylo znát, že se jí to vůbec nelíbí.

Natáhl k ní ruce, ale lehounce, jako lesní víla, se mu vysmekla. Omluvně na něj zazírala jejíma zelenýma očima a rozběhla se po vlhké trávě pryč.

Ne, počkej, chtěl vykřiknout, ale celým jeho tělem otřásl obrovský náraz. Rána ho odnesla o několik metrů dál, kde tvrdě přistál na hrbolaté zemi. Z úst mu vytrysklo několik kapek krve. Tváří zabořenou do ostrých, droboulinkých kamínků, se rozkašlal. Chtěl si otřít obličej, ale nebyl schopen se hnout, každý nepatrný pohyb mu způsoboval neuvěřitelná muka.

Prásk! Další rána. Neuvěřitelná síla ho znovu odhodila. Přistál na zádech, do kterých se mu zadřelo několik částeček nepříjemného štěrku. Podél levého spánku mu pomalu stékaly rudé kapky, mísící se s vyděšeným potem a zoufalými slzami. Pichlavá bolest se šířila od spánků až ke konečkům prstů.

Prásk! Jeho břichem jakoby projel rozžhavený meč a navěky ho přikoval k zemi. Okolím se rozlehl uši-drásající křik a v nachovém přítmí se zalesklo bělmo vystrašeného páru očí. Bolest ho donutila konečně je znovu otevřít a podívat se pravdě tváří v tvář.

Žádné hvězdy na obloze.

Žádný noční vánek.

Jen těžký mrtvolný pach, rozlévající se všude kolem a načervenalá záře, vycházející z nekonečné dálky.

Nebe, nebo co to vlastně bylo, zářilo temně rudou barvou, místy přecházející do té nejčernější černé, nebo ohňově oranžové. Pukliny v zemi se propadaly až kdo ví kam. Tu a tam z nich sálala vroucí pára, způsobující minimálně obrovské puchýře a zkrvavené rány. Všude, kam jen oko dohlédlo, se tyčily tmavé ostré skály a nevelké útesy, rozpínající se do jinak zcela prázdného prostoru.

Neviditelný meč, vražený do jeho vnitřností, jím projel skrz hruď až nahoru.

Další vlna nesnesitelných výkřiků. Nebylo to volání o pomoc. Nebyla to snaha o přivolání zachránce. Byl to beznadějný nářek vězně, navždy připoutaného v tomto nemilosrdném světě hříšníků. Navždy připoutaného… v pekle.

Minulost

Velké dešťové kapky neúnavně bičovaly jejich tváře a snažily se smít nánosy krve, rozlévající se všude kolem a pomalu odtékající dolů do kanálů. Vzduch byl prosycen pachem smrti a beznaděje, k uším se přes šumění deště a zvuky soubojů draly poslední výkřiky a skřeky raněných démonů.

Angel čas od času pohodil okem a zkontroloval, jak si vedou ostatní. Pokaždé se mu sevřelo hrdlo nepopsatelným strachem. Nebylo snadné zápasit s poskoky Wolfram&Hart, do nějakých začínajících upírků měli daleko. Bál se, že místo bojujících těl spatří… spatří mrtvoly svých přátel. Přátel? Kterého z nich mohl nazvat přítelem? Illyrii? Spika? No Spika možná, ale co Gunn…? Jeho oči se upřely na vysokém černochovi. Oháněl se sekerou a snažil se dostat co nejvíce protivníků. Byl stejně statečný, jako vždy. V uších mu však stále zněla slova pradávné démonky: - Slábneš. Vydržíš při nejlepším deset minut. –

Proboha, jak to mohla říct? Copak nezná Gunna? Urputného bojovníka, ochránce, člena týmu, přítele… Ano, on byl jeho přítelem. Tak proč ho sakra nalákal do téhle bitvy? Proč nešel jen se Spikem a Illyrií? Vážně si myslel, že to zvládne? Vždyť nemá upíří sílu, nemá démonní schopnosti… má jen vylepšený mozek a znalosti, vykoupené za Fredinu smrt. Ano, každý z nich dělal chyby. Chyby, za které se platí obrovskými cenami. Nikdo není dokonalý. Ani Gunn ne. Ale po Illyriině poznámce se trhaně napřímil, bojovně pohlédl na smršť démonů, mířící k nim skrz temnou uličku L.A. a bez náznaku strachu prohlásil: - Potom je udělám nezapomenutelnými…-

Deset minut… Ne, držel se déle. Ale pravdou je, že každý pohled na něj Angela drásal víc a víc. Píchlo ho u srdce, když zpozoroval, že se mu na chvíli podlomila kolena. Mít víc času na přemýšlení, snad by začal vzpomínat, co všechno spolu zažili. Nebylo toho málo. A nebylo to vždy lehké a veselé. Ale teď, v jejich poslední bitvě, stál po jeho boku a bil se, jako lev.

Je tu kvůli němu. Ano, rozhodl se sám, sám si zvednutím ruky podepsal ortel smrti, jako všichni ostatní. Ale proč ho nenechal zmizet tak, jako Connora? Proč ho neujistil, že svůj úkol splnil? Ne, Gunn by se nenechal přemluvit. Kvůli Fred, kvůli Wesovi…

Wes… ten už svou cenu zaplatil. Spolknul knedlík, co se mu uhnízdil v krku a zamrkal zamženýma očima. Nemůže na to myslet, nemůže na to myslet! Vždyť je s Fred, vždyť je konečně šťastný…

Současnost

Volání o pomoc? Něco takového tu bylo zbytečné. Neexistovali žádní zachránci. Dokonce ani žádní společníci. V rozlehlé pustině neživého světa by se široko daleko nikoho nedovolal. Neexistoval tu nikdo. Jen on… on sám. Zmučené stvoření, snažící se přežít další a další vteřinu. O nic víc tu nešlo. Žádné odměny, žádné vykoupení, šlo jen o to přežít.

Přežít…

Ne, on už nechtěl dál žít. Tohle nebyl život.

Život…? jedno ze slov, kterému už nerozuměl. Netušil, co to znamená a zda vůbec někdy žil. Jsou to snad ty chvíle, kam se ubírá, když ho jeho neviditelní trýznitelé pošlou do bezvědomí? Chvíle, kdy se setkává s tou… dívkou? Nebo jsou to okamžiky, kdy se mu v hlavě promítají všechny ty hrůzy? Hrůzy, které… nejspíš… kdysi spáchal? Ano, viděl v nich sám sebe, ale nemohl uvěřit, nemohl připustit, že by to byl opravdu on. Bestie, nestvůra, vrah… to přece nemohl být on! A ti lidé? Opravdu někde existují? Nevzpomínal si, že by se někdy s někým setkal. Kam až jeho vzpomínky sahaly, znal jen tenhle svět. Svět, ve kterém je úplně sám.

Ať už je život cokoliv z toho, co stále dokola prožívá, on o to nestojí.

Tu dívku… tu dívku jakoby miloval, ale existovala jen v jeho představách. V představách, kterými se snažil učinit si peklo alespoň malinko snesitelnějším. Jenže kráska vždy zmizela a nechala ho napospas trýznivému osudu, uvězněného uprostřed tohoto pole muk.

Ne, už nic pro něj nemá cenu. Chce umřít. Umřít…

Problém je, že on již je dávno mrtvý…

Minulost

Pod jeho nohami skomíral snad stý ohavný démon. Vyprostil dlouhý meč, zaklestěný v jeho vnitřnostech a ohnal se po několika dalších. Nebyli tak hloupí, aby stačila jedna jediná rána, ale i tak se na upírově zbrani zalesklo několik čerstvých kapek démonní krve. Protivník po něm vrhl nasupeným pohledem, Angel se jen uchechtl. Vykryl jeho ránu a ubalil mu pořádnou pecku do břicha. Znovu se ohnal mečem a jeho hlava byla rázem pryč.

Angel chvíli sledoval jeho zmrzačené tělo, pomalu klesající na kolena. Otřel si mokrou tvář a znovu se automaticky zadíval do dálky. Ztuhl. Něco tady nehrálo. Illyria čišela vzteky skoro stejně, jako před pár hodinami, když jí přímo před očima umíral Wesley. Její vlasy byly snad ještě modřejší, než normálně, kdežto Spike byl naopak podivně bledý. Angel vystrašeně těkal očima z jednoho na druhého. Nevšímali si ho. Možná proto, že jim to jejich protivníci neumožňovali, možná proto, že se mu báli podívat do očí. Něco se stalo. Cítil to každou částečkou svého těla.

Gunn… Vyděsil se. Ano, to tady nehrálo. Neviděl Gunna!

Smršť démonů, kteří se zmateně rvali i sami mezi sebou, a v dálce pak kdo ví s kým, mu nedovolila popoběhnout blíž ke Gunnovu bojišti a zjistit, co se sakra stalo. Natahoval krk, jako kašpárek na pružince. V očích se mu zračily obavy. Ne, prosím ne!

Rychle vyřídil dvě obludy a popoběhl o kus dopředu. Pod nenadálou předtuchou ho propleskl závan mrazu. Vytřeštil oči, když spatřil přesně to, čeho se obával.

Gunne??

Prsty, svírající lesknoucí se meč, omámeně povolily a zbraň se po nich pomalu svezla až na zem.

- Potom je udělám nezapomenutelnými…- vyvstala mu na mysli ona bojovná věta. Stále znovu a znovu a znovu… - Potom je udělám nezapomenutelnými…- Gunne!

Mlčky zíral na jeho tělo, bezvládně ležící v nepřirozené poloze na prochladlé, deštěm zmáčené zemi.

Nevšiml si, že po něm Spike hází ustaranými pohledy.

Bylo mu to jedno. Dokonce i masa krvežíznivých démonů ho na chvíli přestala zajímat.

- „Musíte rozhodnout za sebe, jestli to stojí za vaši smrt. Nemůžu vám to nařídit. Nemůžu to udělat bez vás…Takže budeme hlasovat. Jako tým…-

Jako tým…skousl si roztřesené rty. Do háje s týmem! Tým má držet spolu, tým se nemá opouštět…! Tak proč už je zase sám? Má pořád dokola začínat nový život? S novými přáteli? S novým týmem? Stejně ho zase nechají samotného, napospas nekonečnému osudu! Tak, jako Doyle, Cordy, Fred, Wes… a teď už i Gunn, poslední člen Angel Investigations.

Trpce zíral na rudou ránu v černochově břiše a snažil se pochopit, jaký to má všechno vlastně smysl. Ještě před pár dny byl plný přesvědčení a bojechtivosti, střádal plány, jak oslabit Wolfram&Hart a uštědřit jim alespoň trochu bolestivou ránu. Ale teď se z něj veškeré takové pocity vytrácely. Vždyť jediné bolestivé rány tady schytávali oni. Copak nevěděl, do čeho jde? Nedošlo mu, co může ztratit? Vždyť po smrti Cordy jakoby ho znovu pohřbili na dno oceánu. Tak proč je víc nehlídal? Fred se mu ztrácela před očima a přesto to nedokázal zastavit, nedokázal ji ochránit! Byl k ničemu! A nalákal všechny ostatní, aby šli s ním do téhle prohrané bitvy. Nebál se vlastní smrti. Ale měl se bát té jejich! Ano, teď už to věděl.

- „Wes je mrtvý.“ – slyšel Illyriina slova. Popudilo ho to k ještě většímu chtíči po pomstě. Ale teď už je mrtvý i Gunn a… tak má to vůbec cenu?

Prásk! Omámeně dopadl na kolena, až se několik kapek z kaluže rozstříklo kolem něj. Zatřepal hlavou, kterou tepala neuvěřitelná bolest a snažil se rozmrkat tmu a hvězdičky, pobíhající před očima.

Bác! Další rána, tentokrát do zad. Ještě se nestačil vzpamatovat z té první a už ležel tváří ve špinavé kaluži. V hlavě mu bušilo, okolní zvuky se smázly do neurčitého, nepříjemného hukotu. Na čele mu vyrašil studený pot, ale ani nebyl schopen to vnímat. Ležel rozpláclý na zemi, která se s ním houpala nahoru a dolů, mozek obestřený temnotou, do které se propadal. Zapomněl, proč je tady. Zapomněl, kým vůbec je. Nebylo nic, jen otáčející se mixér, ve kterém se právě nacházel.

A potom se k němu, přes neurčitou zvukovou šmouhu, dostal něčí hlas. Z veliké dálky volal jeho jméno. Byl prosycen strachem a úzkostí a tyčil se nad vším ostatním. Pomalu ho vábil zpět na zem a připomínal proč bojovat, proč se nevzdávat. Ne, ještě ne…

„Angele!“ znovu se rozlétlo vzduchem. Hukot pomalu ustával a k ušním bubínkům se vracely zvuky nesčetných zápasů. Pomalu posunul dlaně pod ramena, ve snaze vzepřít se na rukou. Usykl bolestí. Klesl zpět na mokré dláždění. V hlavě mu stále dunělo, s uchem přitisknutým k zemi slyšel, jak se celý svět otřásá pod náporem tisíců chodidel a dlouhých kopí, bušících do jeho povrchu.

„Angele!“ dolehlo k němu z větší blízkosti.

Svraštil čelo a trhaně vzhlédl. Mezi mořem zběsilých párů nohou, ho upoutaly jedny jediné, drobné, spěšně mířící přímo k němu.

„Angele,“ zopakoval týž hlas o něco klidněji. V zápětí na svých ramenou ucítil stisk bojem rozehřátých ruček, které se ho snažily vytáhnout nahoru. A ta jemná vůně…

„No tak…,“ snažila se ho přimět k pomoci, „čas na šlofíka budeš mít potom,“ broukla rozpustile. Bylo znát, že jí ze srdce spadl obrovský balvan. Zaslechl, jak rozechvěle děkuje někomu za jeho zády a postřehl, že ruce, kterými ho pevně svírá, se třesou právě prožitým šokem.

Konečně pozvedl bradu a zadíval se tomu milému stvoření do očí. Celý zkoprněl, ale z naprosto opačného důvodu, než před chvílí.

„Bu-buffy?“ vychraptěl. Takže opravdu… Měl pocit, jakoby dostal další ránu palicí, protože hukot a temnota se najednou vracely zpět. Zakolébal se, jako loďka na rozbouřeném moři.

„Hej, na Jacka Sparrowa teď taky není čas,“ zachytila ho a přirazila k blízké zdi, aby nabral zpět svou rovnováhu. „Nebo jsi mi chtěl jen padnout do náruče?“ vtipkovala dál a odhrnula mu věčně rozčepýřené vlasy z čela. Znovu ta horkost její dlaně…

„Buffy, c-co tady… co tady děláš?“ vykoktal zmateně a snažil se zaostřit zrak. Jednak, aby zjistil, jestli to není jen nádherný sen, či předsmrtelné blouznění raněného, a jednak proto, aby si ji mohl pořádně prohlédnout.

Samozřejmě – stejně krásná, jako vždy. Život z ní přímo čišel, v očích tančily jiskřičky a tváře i rty měla lehce narudlé. Hrudník se jí prudce zvedal nahoru a dolů, ale i tak z ní vyzařovala všechna ta síla, která třímala uvnitř každé přemožitelky. I když mikinu i tváře měla umolousané od několika střetů, kterými si za dnešek prošla, stále to byla ta nejčistší osoba, se kterou se kdy setkal. Ne, každý to tak vidět nemusel, ale pro něj byla svatyní.

„Co myslíš?“ povytáhla obočí a rozverně se rozpřáhla, aby svou paží obkroužila dění kolem nich. „Apokalypsa,“ vykreslila vzduchem kolečko, „přemožitelka,“ namířila ukazováček na svou hruď, jakoby to mluvilo za vše. A taky, že mluvilo. Jenže on to tak neviděl.

„Ne, ne, ne, ne,“ začal kroutit hlavou, jakoby mu to došlo teprve teď. Kde se asi ztrácelo tolik démonů? S kým měli takovou práci? Ano, několikrát zahlédl mihnout se uprostřed vřavy několik cizích dívek, ale měl za to, že jsou to pouhé halucinace. Proboha, byl tak naivní… Přece si nemyslel, že na ně stačí jen oni čtyři… vlastně už jen tři? V mysli mu znovu vyvstanul obrázek mrtvého Gunna. Hrdlo se mu stáhlo úzkostí, několikrát zamžikal skelnýma očima. Spočinul na Buffy. Tak neskutečně rád ji viděl, ale…

„Hned teď odtud zmizíš,“ popadl ji za ramena a výchovným způsobem s ní zatřásl, jakoby říkal a pamatuj si, co říkám.

Buffy se podmračila. Přívětivý výraz rázem zmizel. Neměla ráda, když ji někdo diktoval, co má dělat. A už vůbec ne Angel. Ten už ji toho nadiktoval dost. Nic, s čím by souhlasila.

„Tak to teda ne,“ nakvašeně se vyprostila z jeho sevření a se založenýma rukama vycouvala o pár kroků dál. Na čele se jí objevila tenoulinká vráska. Už už se nadechovala na nějakou štiplavou poznámku, když ji Angel skokem srazil k zemi. Místem, kde ještě před chvílí stála, šumivě proletěl šíp.

„Tak sakra aspoň dávej bacha,“ ulevil si nabroušeně a snažil se nezměnit zachmuřený výraz, i když se jejich nosy skoro dotýkaly a ona na něj upřela svá velká zelená kukadla z asi pěticentimetrové vzdálenosti. Ne, ne, ne, na to není čas! Nadával si v duchu a se sebezapřením se zvedl z jejího drobného těla. Buffy vyskočila na nohy a zmateně zamrkala.

„Ehm…, tak teda, jdem na to,“ zavelela a otočila se vstříc té vřavě. Prsty, rozechvělé nenadálou blízkostí její životní lásky, pevně sevřela kolem rudé nablýskané sekery přemožitelek. Cítila, jak němě zírá na její záda, ale na nějaké úvahy o nich dvou teď vážně nebyl prostor. Prosmekla se kolem bojující Kennedy a vyhlédla si další ze svých obětí.

Angel ji ještě chvíli ustaraně pozoroval, potom vydechl vzduch, který mu nadouval jeho neživou hruď a i on se znovu zapojil. Fajn, při nejmenším měl zase důvod se nevzdávat.

Současnost

Ne, ne, ne, ne…! Už je to zase tady. Věděl to, cítil to. Jeho mysl se v něm otvírala, jako filmové plátno, připravené na promítání těch nejhrůznějších hororů.

Proč, proč mi to dělají? Bože… zase se dovolával boha? On? Možná ho trestají právě za to. Jeho přece bůh nechce, jeho bůh nepřijímá, on je od boha vzdálenější, než kdokoli jiný.

V mrtvolně prázdné rudé krajině jakoby to ještě víc utichlo. Vše kolem zatajilo dech při očekávání, co se dozví teď. Povraždění své rodiny spatřil snad tisíckrát. Tisíckrát také pozřel, jak trápil jistou tmavovlasou dívku. V těch děsivých představách jí nazýval Dru, ale to jméno mu nic neříkalo. Ona mu nic neříkala. Viděl sebe, jak jí trýzní, jak jí mučí, ale nevzpomínal si, že by se s ní kdy doopravdy setkal. Nevzpomínal si na nic.

„Angelusi,“ začal se v něm promítat další z těch příšerných filmů. Angelusi... zažmoulal mezi vyschlými popraskanými rty. To jméno slýchával často. Pravděpodobně jeho jméno. Ale ani tohle mu neotvíralo byť jen nepatrný střípek do jeho minulosti.

„Angelusi,“ měkce se rozneslo okolím. Z tmavého rohu nějaké poskrovnu vybavené místnosti vyšla drobná blonďatá žena. Darla, uhodl, díky předešlým lekcím. Ano, ona byla častým účastníkem jeho hříchů. Jeho nejhorších hříchů. Byla nádherná, jako ten nejdražší smaragd, ale z jejich očí čišel chlad a na tváři si pohrával krutý úsměv. Byl přesvědčen, že je to sám ďábel.

„Podívej, co ti nesu,“ pokračovala tajemně a v očekávání jeho reakce pozvedla jedno úzké obočí. Až teď si všiml, že v rukách třímá nějaký látkový uzlík. Rozverně se přiblížila až k němu a nechala ho nahlédnout do onoho chomáče. Místností se najednou rozezvučel jeho hurónský smích. Darla po něm mrskla spokojeným pohledem a lahodně si olízla spodní ret. „Máš je přece tolik rád,“ zavrněla labužnicky a smyslně přimhouřila oči. Naklonila se ještě blíž k němu a posunkem ho pobídla, aby si převzal svůj drahocenný dar.

„Kde jsi k němu přišla?“ zajímal se, zatímco pomalu zvedal čerstvě narozené nemluvně a opatrně – tak, aby neporušil svůj pamlsek, ho zbavoval obmotaných přikrývek. Dítě několikrát popotáhlo a dalo se do protestujícího křiku.

Angelus na něj zíral s posedlou jiskrou v oku, nemohl spustit zrak z droboulinkého měkoučkého krčku.

„Ále,“ protáhla upírka a pohrdavě si odfrkla. „Ženská jedná pitomá nestihla dojít domů a začala rodit v jedné postranní uličce,“ protočila oči v sloup. „Nebyla to vůbec žádná námaha,“ hlesla znuděně, jakoby dala přednost krvelačnému boji na život a na smrt. Potom upřela svůj pohled zpět na svého partnera a tvář se jí napjala v krutém očekávání.

Angelus přidržel miminko těsně u svého nosu a s přimhouřenýma očima přivoněl.

„Úplně z něj cítím tu slaďoučkou krev,“ zatetelil se blahem. Potom po něm šlehl vytočeným pohledem: „Ale sakra neřvi už!“ vyštěkl.

„Tak zařiď, aby neřval,“ pousmála se jeho družka a doširoka rozevřela oči.

Angelus jí věnoval rychlý úsměv a přeměnil svou tvář v upíří.

„Jak si přeješ,“ souhlasil a začal se naklánět k mrněti…

„NÉÉÉÉÉÉÉÉ!!!“ údolím hříšníků se rozlehl ukrutný křik trpícího. Neviditelné síly konečně povolily svá pouta a on vystřelil kupředu. Rozběhl se, dlaně tiskl k dunící hlavě a bezmocně řval na celé kolo. Jeho oči třeštily děsem a bolestí, jeho tělo se třáslo pod náporem hnusu, který pociťoval sám k sobě. Dořítil se k černé skále a vší silou udeřil hlavou proti ní. Znovu a znovu a znovu. Ne, už to nechtěl vidět před sebou, už to nechtěl stále dokola prožívat! Buch, buch, buch. Kousky kamenů se rozlétávaly všude kolem, z jeho obličeje se pomalu stávala jedná velká krvavá šmouha, ale on se nemohl zbavit vidiny nevinného miminka…

Prásk! Neviditelná síla jím mrskla o protější skalní stěnu. Prudce narazil do vyčnívajícího šutru a do krve si rozedral kůži na zádech. Sklouzl dolů a stočil se do třesoucího se klubíčka. Dlaněmi si přitáhl kolena těsně pod chvějící se bradu. Copak to nemá konce? Tohle nehynoucí mučení, útrapy, bolest… Vždyť už nemůže, je na dně, na tom nejhlubším, nejbeznadějnějším dně. Proč ho nenechají být? Měl toho dost, už dost! Ne, ne, nenechá se sebou takhle zápolit! Ne… Trhaně se napřímil. Podrápanou rukou se zapřel do kolen a zhroucenými zraky se zahleděl kamsi do dáli. Obočí měl rozštípnuté hned na několika místech a podél tváří mu stékaly pramínky krve. Několik kapek ho zaštípalo v očích. Smísily se se slzami a společně se vyplavily z kdysi hlubokých oříškových studánek, nyní tak prázdných a zahalených rouškou nepopsatelné úzkosti. Rudá tekutina se mu mísila i v ústech. Vyplivl ji na špinavou zem, pohled stále upřený před sebe. Potom se rozběhl. Z posledních sil pelášil napříč narudlou krajinou. Utíkal dál a dál, co mu stačily zbytky energie. Do pádících chodidel se mu zarývaly ostré střípky a postupem času vytvářely bolestivé puchýře, ale to ho ani v nejmenším nepřibrzdilo. Skalní přívěsy se míhaly kolem něj, ani jednou se neohlédl. Po nějaké době v dálce spatřil, co hledal a po čem toužil. Doufal, tolik doufal, že tady bude. Před jeho zraky se rozprostřela hluboká tmavá propast. Ani na setinku nezaváhal, v posledním snažení zakmital nohama a vrhl se vstříc jejímu nitru.

Minulost

„Sakra, sakra, sakra!“ polohlasně drtila mezi skousnutými zuby a roztěkanýma očima hledala byť sebemenší skulinku, kterou by mohla uprchnout.

Bez šance. Žádná skulinka. Byla v háji.

Kolem nejstarší přemožitelky se seskupilo asi šest natěšených upírů. Normálně by to byla hračka, ovšem kdyby ji ten sedmý surově nedržel za obě nadloktí, pevně přiražené k jejím zádům.

Cítila, že se naklání a velkolepým zpomaleným pohybem se vítězoslavně sune k její krční tepně, jakoby očekával burácivé nadšení přihlížejících kumpánů. Kolem nosu jí zavanul odporný mrtvolný pach. Ošila se hnusem a pevně sevřela víčka.

Kdepak, ty zmetku, blesklo ji hlavou a překvapivým, prudkým pohybem ho udeřila temenem do čela.

Usykl bolestí, ale nepustil. Všivák jeden.

„Tak ty takhle?“ nenávistně se uchechtl a škubnutím vytáhl její ruce ještě výš.

Ozvalo se lupnutí.

„Aaaaa!“ zavyla bolestí, když jí levé rameno vyskočilo z kloubní jamky. Z očí jí vyhrkly slzy.

Šest upírů se uznale rozhalekalo na celé kolo. Ten sedmý se znovu naklonil k její tváři a svou studenou pokožkou se pomalu otřel o tu její. Bylo jí na zvracení a srdce vyděšeně bušilo až kdesi v krku. Ne, takhle přece nemůže umřít!

S téměř fanatickým výrazem se dotýkal její roztřesené kůže a měl nesmírnou radost, že cítí slané slzy.

„Přemožitelko,“ zašeptal těsně u jejího ucha, už už se dotknout hnusnými, okoralými rty.

Otřepala se nechutí. Chtěla uškubnout, ale bodavá bolest v rameni jí nedovolovala hnout se ani o píď.

„Tohle,“ pokračoval tichým posvátným hlasem, „je tvůj ko…,“ nedořekl. Vzduchem se ozvalo slabé puknutí a Buffy byla z ničeho nic volná. Zaskočena nenadálou změnou se zřítila k zemi a tvrdě dopadla na všechny čtyři. Znovu vyjekla, když se ozvalo její zranění.

Se skloněnou hlavou zaslechla několik dalších puf, puf, puf a chabé pokusy překvapených upírů potrestat jejího zachránce.

Rychle se napřímila, aby mu pomohla v případných nesnázích. Vzhlédla a v jejím zorném úhlu se objevil… to není možné! Vytřeštila oči a zkoprněla na místě.

Čekala Angela, Faith, nebo stovky dalších přemožitelek, se kterými poslední rok trénovala a vedla je k obrazu svému.

Snad by spíš čekala i Lincolna, jen ne jeho.

„Eh?“ utekl jí z úst zmatený vzdech. Na víc se nevzmohla. Mezi pěti hromádkami prachu vytvořila věrnou kopii kamenné sochy a nevěřícně hleděla do tmavě modrých studánek.

Předposlední upír se vztekle napřímil a bacil ji do zad.

Vytrhl je z transu. Buffy se pod nenadálou ránou skolila dopředu a vletěla Spikovi přímo do náruče. V té nekonečné vteřině, kdy svištěla směrem k němu, ji zaplavila vlna hrůzy, že bez nejmenší překážky proletí vzduchem a zjistí, že je to jen přelud, jen vysněná iluze. Ale ve chvíli, kdy ucítila pevné paže obemykat její drobné tělo, zapomněla i na svá zranění a z úst se jí vydral zmatený vzlyk.

Křečovitě zaryla prsty do jeho zad.

„Na vítání bude čas potom, lásko“ rozpustile na ni mrknul a jemně ji odstrčil stranou, jakoby se nechumelilo.

Sledovala, jak se bez nejmenšího zaváhání pustil do posledních dvou upírů. Její údy znovu úspěšně kameněly a ztrácely cit. Její mozek nebyl schopen uvažovat. Spike…?

Když už byl konec souboje nevyhnutelný a on ho nemohl déle prodlužovat, vyřídil i toho posledního. Zády k ní si přehnaně pečlivě oprášil kalhoty a se zjevně bojácným pohledem se na ni otočil.

Udiveně si ho prohlížela. Oči byly jediné, které ještě plnily svou funkci.

Nad levým obočím měl docela hluboký krvavý šrám, oblečení místy rozedrané a kousek nad kolenem se třpytily rudé kapky, ale jinak se zdál být naprosto v pořádku.

Nemohla tomu uvěřit. Poulila oči na tenhle přízrak a nenapadalo ji jediné vysvětlení, jak je to vůbec možné.

„J-já… vrátil jsem se,“ trochu komicky zkonstatoval situaci.

Buffy mlčky přikývla. To vidím, chtěla říct, ale ani ústa neposlouchala.

Spike na ni nervózně pohlédl. Čekal na ortel.

A připadalo mu, že čeká celou věčnost.

„Tho…,“ vyšel z ní neidentifikovatelný zvuk. Odkašlala si. „To jsem ráda,“ špitla nakonec rozechvěle a malinko se pousmála. Z očí jí mlčky uniklo několik droboulinkých slz.

Nestála o vysvětlení. Nebo alespoň ne teď. Nyní bylo nejdůležitější, že je to pravda, že se opravdu vrátil. Nesměle zbortila bariéru mezi nimi a pevně se k němu přitiskla. „Děkuji,“ zašeptala do Spikovy hrudi a oba věděli, že neděkuje jen za onu záchranu.

Současnost

Měl pocit, jakoby se jeho tělo roztříštilo na milion droboulinkých kousíčku, které se rozlétly přímo do rozžhaveného kotle. Takovou bolest ještě nezažil. Ochromovala mu všechny smysly a nedovolala ani pomyslet na něco jiného. Bylo mu ukradené, že leží tváří v zatvrdlé tmavé hlíně a její částečky se mu dostávají až do úst. Končetiny měl rozhozené pod nepřirozenými úhly, několik kostí polámaných a čelo roztříštěné o špičatý kámen.

Ale do jeho mysli se nic z toho nedostávalo.

Existoval jen on a neuvěřitelná bolest.

Nehnutě ležel na temném dně hluboké propasti snad několik dní. Neměl tušení, jak plyne čas. A bylo mu to upřímně jedno. Čas pro něj nic neznamenal. Teď už ne. A kdysi? Kdo ví, jestli nějaké kdysi vůbec bylo.

Po nějaké době si zase začínal uvědomovat sám sebe. Neměl sílu se hnout, jen zhrouceně stonal v stále stejné poloze.

Proboha… zašveholil v duchu, když mu hlavou problikl onen pád. Bylo to poslední, co si pamatoval. A… doufal, že už se nikdy neprobere. Vzpomínal, jak se řítil prohlubní stále níž a níž a jeho jedinou touhou bylo znovu se nevzbudit. Připadalo mu, že snad padá celou věčnost, ale ten pocit byl osvobozující.

Čím hlubší je rokle, tím větší má šanci na vytoužený konec. Těšil se z toho, že klesá vstříc svému vykoupení a při dunivém nárazu na tvrdou zem se mu na rtech rozehrál zasněný úsměv.

Jenomže teď… je zpátky. A bez naděje.

I ta nejhlubší propast zjevně není dost hluboká na to, aby ho zbavila hříchů…

Minulost

„Pozooooor!!“ vyjekla zoufale a vyděšeně třeštila oči na souboj odehrávající se kousek od ní. Ti zbabělci byli zase v přesile a vyhlídli si mladičkou, nezkušenou Rebeku.

Buffy byla vzteky bez sebe. Zarputile se rozběhla směrem k ní a prodírala se skrz lynčující dav, hlava nehlava. Jejím jediným cílem bylo dostat se k ní včas! Měla tu holčinu ráda, svou čistotou a upřímností ji připomínala Dawnie a sama vycítila, že i Rebeka ji bere tak trochu jako svou starší sestru.

Oháněla se kolem, mířila k nim a v hlavě jí hučela její vlastní slova: - „Neboj se, Beki, zvládneme to. Vždycky jsme to zvládli.“ –

„Neee!!“ vydral se jí z udýchaného hrdla srdceryvný nářek, až se Angel polekaně otočil.

Šok ji přimrazil na místě, srdce se na moment zastavilo a mokré prameny vlasů se jí pod prudkou změnou pohybu pleskavě přilepily k obličeji. Bezmyšlenkovitě je zastrčila za ucho a s hrůzou pootevřenými ústy zírala před sebe.

Vše jakoby pro ní nabralo rudý nádech.

Vždyť jsem jí to slíbila!

Z očí jí vytryskly nemohoucí slzy a hruď se nadmula neuvěřitelným hněvem, potlačujícím žal nad tím, čeho byla právě svědkem.

Angel vylekaně vystopoval její zničený pohled a jeho zrak ulpěl na zkrvaveném drobném těle, válejícím se pod pařáty a kopyty démonů.

„Buffy, počkej!“ zahulákal jejím směrem, i když mu bylo předem jasné, že ji nezastaví. Vykašlal se na obludu, se kterou právě zápasil a vydal se jí na pomoc. Jeho bývalý protivník nad tímto gestem posměšně ohrnul nos a zaútočil na nejbližší dívku.

„Buffy!“ vykřikl znovu, když se rozezleně ohnala sekerou přemožitelek a začala likvidovat jednoho po druhém.

„Ty parchante rohatej!“ křičela nepříčetně, napřímila se a znovu máchla svou posvátnou zbraní. Ta elegantně hvízdla ve vzduchu a svému cíli zasadila další ránu. Buffy ji zaryla hluboko do démonova nitra a pomocí úchytu si ho přitáhla blíž k sobě, až ucítil její přerývaný dech na své vroubkovité tváři. Z decimetrové vzdálenosti se mu nenávistně zadívala do očí a poslala k němu pár virtuálních blesků.

„Slíbila jsem ji,“ procedila skrz zaťaté zuby, „že se odtud dostane živá.“

V démonových očích se zalesklo. Z úst mu vytekl pramínek modré krve, ale i přes pach smrti, táhnoucí mu na záda, se ušklíbl a pečlivou srozumitelností vychrchlal: „Na mě vinu neházej, přemožitelko.“

Potom jeho vnitřnosti zamlaskaly, Buffy automaticky vyškubla svou zbraň a podivně vzdáleným pohledem sledovala, jak se jeho tělo převážilo dozadu a tvrdě dopadlo na deštěm smáčenou zem.

„Buffy?“ dorazil Angel a překotně přibrzdil po její pravici.

Nic. Stála, jako opařená a omámeně shlížela na nehybného démona. Krvavá lázeň před jejími zraky, ještě před chvíli zahalující vše, na co její oko jen pohlédlo, se pomalu měnila ve zvláštní temnotu. Temnotu, vtírající se až hluboko do její mysli a otevírající bránu nepřístupnému chladu.

„Buffy?“ zkusil znovu a starostlivě se podmračil. Překvapeně sebou trhla a zamžikala po něm nepřítomným pohledem.

„Jsi..eh,“ její zastřené oči ho znejistěly, „jsi v pořádku?“ opatrně jí přejel rukou po zádech.

Neodpověděla mu. Zdrceně shlédla zpět na mladičkou Rebeku. Ne, není v pořádku.

- „Na mě vinu neházej, přemožitelko.“ –

V nose ji zaštípal žal. Do háje! Měla chuť pořádnou silou zadupat do chladné země, jako malá holka a zároveň vykřičet do světa všechnu svou bolest, která se plazila uvnitř žil a nakažlivě se rozlévala do každého kouta její bytosti. Všechno je to jen její vina!

To Ona je sem nalákala, ona jim určila osud, ona se postarala o to, aby umíraly dřív, než poznají svět. To ona byla tak sobecká, že nechtěla být sama, že nechtěla být tou jednou jedinou… A teď se jí to vrací i s úroky.

„B-Buffy,“ zkusil potřetí, snažíc se o ten nejmírumilovnější tón, jaký v tuto chvíli dokázal. Soucitně jí stiskl rameno a lehkým pohybem ji chtěl obrátit čelem k sobě.

„Nech mě být,“ pronesla chladně a s kamenným výrazem ve tváři se rozhodným gestem vymanila z jeho sevření.

Zalapal a ustoupil o krok zpět.

Ani se na něj nepodívala. Mlčky se sehnula k Rebece, přidřepla a chvějícími se konečky prstů jí jemně odhrnula vlasy z tváře. Hlasitě vzlykla, když spatřila prázdný pohled jejich velkých mandlových očí a vylekanou křeč obličejových svalů, stáhnutých v posledních momentech jejího krátkého života.

Angel spolknul hořkost, která se mu drala na rty a lítostivě pozoroval její třesoucí se záda. Krucinál, nikdy nevěděl, jak se zachovat v těchhle chvílích!

„Měla jsem ji moc ráda,“ špitla tichounce. Zaslechl to jen díky upířím smyslům.

Potom se pomalu pootočila zpět k němu. „Řekni, Angele,“ popotáhla a mrknutím zatlačila několik dalších slz. „Proč to vlastně děláme?“ stáhla obočí a vpila se do něj téměř stejně prázdnýma očima, jaké měla Rebeka.

Vyděsila ho.

„Děláme co?“ zeptal se tiše a cítil, jak se mu hrdlo začíná svírat úzkostí. Ne, Buffy ne!

Neodpověděla mu. Moc dobře věděla, že ví, co má na mysli. Jen si to nechtěl připustit. Nechtěl si připustit, že by i ona ztrácela smysl.

Zadívala se zpět na Rebeku a něžně ji pohladila po bleďoulinké tváři.

„Proč se tak snažíš udělat svět lepším?“ tázala se dál a bříšky prstů přejížděla po hladké pokožce. „Proč, když víš, že se ti to… že se ti to nikdy nepodaří?“ poslední slova se téměř ztratila v dalším potlačovaném stenu.

„Přeci kvůli tobě,“ hlesl bez přemýšlení, jakoby to byla samozřejmost.

Její ruka sklouzla podél těla a brada vystoupla o něco výš.

Znovu ho vyhledala pohledem. Shlížel na ni, jako stráž na svůj poklad, s naprosto přesvědčeným výrazem ve tvář. Nevěděla, jestli je opravdu tak pevný v kramflecích. Netušila, jestli svou jistotu jen nepředstírá, aby ji oklamal a donutil vrhnout se zpět do boje.

Ale její oči už nebyly tak prázdné. Svítily bolestí, avšak nebyly prázdné.

Sotva znatelně kývla a razantně se zdvihla ze země. Povzbudil ji, stejně jako ona nedávno povzbudila jeho. Zároveň se smrtí Rebeky ji poprvé za tuto krvelačnou noc někde hluboko v nitru píchla předzvěst přemožitelky. Předzvěst, hlásající nastupující konec všeho dobrého. Na malý moment jakoby stáhla její vnitřnosti a přeplnila je podivným strachem, díky kterému nemohly fungovat dál. Oni to nedokážou. Nedokážou zachránit svět.

Jenomže Angel věřil, Angel se snažil. A dokud se to nezmění, bude se snažit i ona.

Současnost

Mrazivý chlad se plazivě rozprostřel pekelnou krajinou a neodbytnými pařáty mu začal bubnovat na poraněnou mysl. Ani jeho nemohoucí stav, ani místo, kde se právě nacházel, nezabránilo další salvě mučení a útrap. Sice nebyl schopen žalostně zaskučet, ale okraje zavřených víček se zaleskly mokrými slzami. Tyhle chvíle nenáviděl víc, než nekonečné bičování rozžhaveným prutem. Imaginární ďábelské plátno mu zasazovalo neskutečné rány, mířící do jeho ztrápené duše. O svém prokletí neměl ani ponětí. Netušil, že kdysi byl i hodný. Neměl zdání, že býval tajemným ochráncem lidské rasy. Ne, peklo nebylo o dobrých skutcích. Peklo bylo o bolesti.

„Jo…,“ znuděně protáhl jeho hříšný dvojník, zatímco si oblékal tmavě šedou košili.

V mysli ho popudil drobný zájem, neboť to bylo poprvé, co se spatřil s krátce střiženými vlasy. „… jako bych tu po tom chtěl trčet,“ evidentně uhodil hřebík do hlavičky, protože děvče naproti němu nervózně popošláplo a nevěřícně vydechlo: „Cože?“

Srdce mu spadlo až do kalhot a poprvé za celou tu dlouhou dobu v propasti vykázal známky života. Neklidně se zavrtěl a vzápětí vyjekl bolestí.

Vždyť je to Ona! Ta dívka z jeho snů, z jeho představ! Copak… copak doopravdy existuje?

„Ještě málo znáš chlapy, holka,“ pokračoval s opovrhujícím výrazem ve tváři. „I když… včera večer jsi to dokázala,“ výmluvně se ušklíbl.

Cože? Jeho mozkem se rozehrála divoká hra. Co to dělám? Proč jí sakra ubližuju?!

„Co to říkáš?“ položila pálivou otázku, se srdcem tlukoucím o sto šest. Upírala na něj své velké zelené oči, které tak miloval a čekala, kdy se konečně probere z toho příšerného snu.

A stejně tak čekal i on.

Jenomže probuzení nepřicházelo…

Bezmocně pozoroval sám sebe, jak jí bezcitně zasazuje další a další ránu a modlil se, ať už přestane, ať ji sevře v náručí a zanechá téhle špinavé hry!

Ale místo toho slyšel svůj zvrácený smích a věty, které bezpochyby ničily celý její svět.

„No táák, Buffy…,“

Další vlna nesčetných pocitů. Buffy? Tak takhle se jmenuje? Měl dojem, že celý vybuchne pod náporem horka, které zavířilo jeho polámaným nitrem. Celý se zatetelil při tomto zjištění, konečky prstů se rozbrněly a jeho rty začaly drmolit ono zvláštní, ale nádherné slůvko. Buffy… Koutky úst sebou neklidně zaškubaly. Vůbec poprvé mu přišlo povědomé něco z jeho vlastní minulosti! Buffy. Jedno jediné slovo a on si byl jist, že mimo tento pekelný svět muk existuje i jiný, lepší!

A celou svou bytostí doufal, že ona je v něm.

Přes zmatený hukot se k jeho uším znovu vetřely hlasy těch dvou.

„… není to nic, co bych neznal.“

„Tak sakra přestaň!!“ mlčky hulákal zoufale a před jeho zraky se na malý moment rozprostřel obraz, jak nenávistně mlátí sám sebe. Celý zrudnul vzteky a nechutí.

„Nesahej na mě,“ odskočila dozadu, z jeho dosahu.

Napnutý nervozitou a žalostí sledoval, jak jeho dívka díky němu ztrácí smysl života a nemohl vůbec nic udělat, nemohl tomu zabránit!

Nic z toho nechápal… Proč je tak zlý? Vždyť ji má rád, nepochyboval o tom, tak co se to sakra děje?

„Angele!“ vykřikla v poslední naději a snažila se zadržet moře slz, co se jí hromadily v očích.

Angele?! M-moment. Proč mi říká Angele?

„Miluju tě,“ zašeptala zoufale a pronikavým pohledem ho chtěla připoutat zpět k sobě.

„Já tebe taky,“ uchechtl se a bez nejmenšího zájmu se vytratil ven.

Rozprostřelo se napjaté ticho.

Mrazivé pařáty ještě několikrát mávly vzduchem a zanechaly za sebou nesmazatelnou stopu.

A on nehnutě ležel ve stále stejné poloze, s hlavou k prasknutí a se sevřenými víčky, z nichž mu proklouzlo několik slaných kapek.

Minulost

Vyděšeně civěla na události kolem ní. Už je to tady. Hlava se jí začínala točit zmatkem a nemohoucností. Nesnášela to. Nesnášela tuhle bezmoc. Člověk se snaží, jak nejlépe může, a přesto to nevychází. Nebylo to ani deset minut, co ty zrůdy přímo před jejími zraky bezcitně rozsekli Kennedy. Na kratičký okamžik jí v mysli probleskla vzpomínka na černovlasou Willow a chloupky se jí zježily hrůzou.

Vždyť hulákala, gestikulovala, chtěla ji varovat!

Pozdě. Do rudého potůčku, plynoucího kolem okraje chodníku, dopadlo i její tělo. A potom další a další. Přemožitelky umíraly jedna po druhé a Buffy to sklíčeně sledovala. Po každé ztrátě se v ní vzepřela vlna vzteku a její rány proti nepřátelům byly o to silnější. Ale vztek nebyl jediný, co zachvacoval její mysl. Měla strach. Takový strach, jaký ještě nikdy v životě nepocítila. Ani tenkrát, když bojovala proti Prvnímu. Rozhlížela se kolem a každou částečkou znovu, tentokrát zřetelně, vnímala, že je to tady. Konec. Konec s velkým K. Ten konec, ta apokalypsa. Celé její tělo brnělo nervozitou a stísněností z toho, co přijde.

A Angel už to taky cítil. Sice se nepřestával urputně rvát za rasu, která ho nenáviděla, ale v každém volném okamžiku na ni úkosem pohlédl, jakoby tiše říkal „promiň, měla jsi pravdu.“

Jeho němé vyznání a žal ji vždy píchly o něco víc. Ne, ona nechtěla mít pravdu! Ještě nikdy si tolik nepřála, aby se její instinkt mýlil.

Avšak nyní nebylo pochyb. A věděli to i všichni ostatní. Mladičké přemožitelky se vystrašeně stahovaly zpět k Buffy, nebo Faith, v naivní představě, že je ty dvě ochrání svými zkušenými křídly.

Jenomže ony neměly nic, čím by napravily tuto situaci. Nevlastnily zázračný amulet, ani nic tomu podobného. Nezvládnou odvrátit katastrofu, která ztěžka padá na jejich osoby. Mohly to jen o pár minut protáhnout a svými naoko přesvědčivými pohledy do nich vtlouct poslední špetky naděje. Nic víc.

Mysl nejstarší přemožitelky zabloudila kamsi do jiného státu, kde žila její sestra a nejbližší přátelé. Nedovolila jim, aby jeli s ní. Dokonce to zakázala i ubohé Willow. Chtěla je ochránit. Ale před čím vlastně? Nedokážou to, nedokážou zastavit Wolfram&Hart, tentokrát nezachrání svět. Věděla to. Cítila to. Cítila to každým coulem svého já. Takže čeho je chtěla ušetřit? Smrti? Ale to se nepodaří. Zemřou. Všichni zemřou. Stejně, jako ona. Možná jen o něco později…

Znovu na něj automaticky pohlédla. Jakoby to vytušil, ve stejný okamžik se otočil i on k ní.

Přes změť válčících těl a dešťových kapek, neúnavně bičujících jejich znavené tváře, na sebe zírali a snažili se vštípit si do paměti tento okamžik. Konec už byl blízko, svým temným jazykem jim olizoval paty a táhnul je do neznáma, každého úplně jinam.

Chtěla něco pošeptat, on by to slyšel, ale nedostávalo se jí slov.

Najednou neznámo proč znejistěla. Zamračila se. Z ničeho nic se v ní rozlil pocit ještě větší beznaděje, než dřív. Roztěkaně se rozhlédla kolem sebe. Přimhouřila oči. Na jedné z nejbližších nízkých střech se mihla ženská postava s kuší. Buffy sotva zahlédla šíp rychle svištící k jeho vzpřímeným zádům.

Krve by se v ní nedořezal.

Téměř slyšela mlaskavé puknutí, kdy šíp lehounce proťal jeho hruď, skrz naskrz.

Sekera přemožitelek jí vylétla z šokem povolených pěstí.

Ruce nevědomky vystřelila před sebe, jakoby ho chtěla zachytit na tomhle světě, i když byl příliš daleko.

Dvě sekundy. Dvě nejhorší sekundy jejího života, kdy i její srdce zapomnělo tlouct.

Odtrhnul zrak od svých protkaných prsou a vzhlédl k jejím vyjeveným očím. A potom…

Potom, hledajíc oporu, zamával rukou, naprázdno pročesal těžké ovzduší a vysíleně se překotil na kolena.

Proboha, poklesla jí brada, když přestala odpočítávat ty hrůzné vteřiny a stále vyděšeně zírala na jeho hmotné tělo, pomalu opisující křivku ve vzduchu a hroutící se k zemi. Ale úleva nepřicházela. Poznala ten lesk v jeho očích. Poznala ten plazící se stín. Šíp byl otráven. Jako tenkrát, když se ji v Sunnydale zhroutil do náruče a ona stejně, jako teď, vylekaně odpočítávala sekundy a nepopsatelně se bála, že do jejich napřažených rukou vletí pouhý prach. Angele!

Již poněkolikáté se vykašlala na vřavu kolem ní a rozběhla se k němu.

Angel se mezitím trhaně pootočil dozadu a pohlédl na střechu, na níž tušil svého protivníka. Démoni nebývají takhle zákeřní. Ne, démoni přijdou, tasí a ničí. Tak kdo…?

Přimhouřil oči, když spatřil tyčící se ladnou postavu, jak mlčky vyčkává na jeho výraz, hlásající prohru. Nic víc si nepřála. Jen jeho prohru.

Zamžikal. Ve svitu nočního L.A. se zaleskly narezlé prameny rovných vlasů, mokře poletujících kolem její tváře. Oči jí svítily touhou po pomstě a nenadálým vítězstvím.

Kdo by to čekal, že slavného Angela pokoří zrovna ona?

„E-Eve…?“ nevěřícně mu vyklouzlo z vyschlých úst. Do očí se mu nahrnuly slzy a před jeho zraky se v mžiku promítlo několik minulých událostí, které ho spojovaly s ní a s ďábelským právníkem. Lindsey… Takže Lindsey nakonec zvítězil.

„Angele!“ dorazila Buffy a hrnula se k němu.

Faith je z dálky sklíčeně pozorovala. V normální situaci by se v ní rozezněl varovný alarm, že jediná osoba, která jí kdy věřila, zrovna umírá. Gong, který by řinčel, že na tomhle zpropadeném světě zůstane sama. Jenomže tohle nebyla normální situace. Tohle byl konec. Bylo jedno, že Angel umře, protože umřou i všichni ostatní. Šlo jen o to, kdo půjde dřív.

Jen nevěřícně kroutila hlavou nad tím, že někdo spřádá stejně zkažené plány, jako kdysi ona. Kdo může být tak zlý? I ona se zadívala na střechu, ale tentokrát už byla prázdná. Eve se vytratila, jen co ukojila chtíč svého zlomeného srdce.

Buffy podřepla na mokrou zem a přitáhla si Angela na klín.

„T-tohle už tu bylo, vzpomínáš?“ vydral ze sebe přiškrceně a koutky úst mu zacukaly. Na jeho tvář dopadaly velké dešťové kapky a smívaly studený pot, co mu rašil na obličeji.

Jak by mohla zapomenout!

Otřela si nos a zhluboka se nadechla, aby uklidnila své splašené srdce a třesoucí se tělo. Rázným pohybem odhodila dlouhé blonďaté vlasy stranou a naklonila se nad jeho ústa.

„Napij se,“ řekla pevně a tvář se jí stáhla úzkostí. Ne ze strachu, ale z bolesti, že to neudělá.

Pousmál se a jemně pohladil její šíji, ze které sálalo dosud planoucí teplo.

„Ne,“ špitl a jeho oči zahrály spokojenými jiskřičkami. Těžko říct, proč se tak usmíval, ale najednou mu všechno kolem připadalo neuvěřitelně krásné. To, že tady vůbec je, na tomhle světě, bylo přeci krásné.

„Do háje Angele, napij se ze země!“ zoufale s ním zatřásla a křečovitě zabořila prsty do jeho silných paží. Vždyť ho nemůže ztratit!

- Angel věřil, Angel se snažil. A dokud se to nezmění, bude se snažit i ona. -

Když spatřila jeho odhodlaný výraz, z jejich úst se vydralo bolestné zaskučení a z očí vytryskly nešťastné slzy. Věděla, že i pod náporem síly, kterou použila tenkrát, by jeho rozhodnutí nezměnila. Byl připraven zemřít. Tady a teď.

Ale ona ne, ona na to není připravená! Co nejpevněji stiskla jeho ramena a znovu s ním bezhlavě zacloumala, prosíc o svou vlastní záchranu. „Napiješ se jen trochu, jen trošičku a pak…?“ co bude pak? Vždyť do nemocnice ji nedostane a i kdyby… k čemu by to teď bylo? Propukla v nekontrolovatelný pláč, s nehty zarytými do černého kabátu. „Musíš se snažit,“ štkala bezmocně, „kvůli mně přeci,“ špitla a zkousla si chvějící se pobledlé rty.

Ty to nemůžeš vzdát!

Ty mě nemáš opustit! Nikdy!

Jeho oči najednou posmutněly. Vjel jí rukou do hedvábných vlasů a se zaujatým leskem v tmavých studánkách chvíli omámeně sledoval, jak mu její zlatavé prameny proudí mezi prsty.

„Víš, Buffy,“ zasípal sotva slyšitelně, až se k němu musela nahnout ještě o něco blíž. „Stejně tady všichni umřeme.“ Proboha, nevěřil, že to doopravdy řekl!

I Buffy chvilku vypadala zaskočeně jeho naprostou upřímností a prostým konstatováním kruté reality. Ale byl to fakt, se kterým nic nenadělají.

Vklouzla mu dlaní do té jeho a pevně ji stiskla.

„Já vím,“ přitakala a z jejich očí skanulo několik dalších slz, které se rázem smísily se stopami stále nekončícího lijáku. „Ale já chci být první,“ vzlykla a její tvář se znovu stáhla do zoufalého obrazce.

„To já taky,“ chápavě se pousmál a hypnoticky zíral do smaragdových studánek. Mlčky zažadonil o dotek jejich rtů a když se k němu vzápětí naklonila, vychutnával si to každým coulem svého já. Pomalu přejížděl po jejich měkkých ústech a věřil, že si tento okamžik bude pamatovat až na věky věků.

Potom jen mlčeli a uprostřed zlověstně utuchající vřavy si plně vychutnávali vzájemnou přítomnost. Těžko říct, proč je démoni nechali na pokoji. Možná proto, že už pro ně neznamenali žádnou hrozbu. Ani upír s duší, ani přemožitelka. Jen co ten chlápek zemře, říkali si, ta holka spadne na samé dno a zamést s ní už bude hračka.

Dávka jedu byla daleko silnější, než před pěti lety a on se jí doslova rozpadal před očima. Nic tak trýznivého ještě nezažila. Ano, smrt maminky pro ni byla peklem, ale ona jí neumírala v náručí. Dívala se, jak postupně bledne jeho tvář, cítila, jak pomalu chřadne jeho stisk, když na jejich propletené dlaně bubnovaly studené kapky. Šum lijáku a zvuky zběsilého kotle kolem vnímala jen jakoby zdálky, daleko hlasitěji se k ní dostával nekontrolovatelný tlukot jejího pukajícího srdce. Namísto krve v ní proudila bolest a temnota, do které nemohoucně upadala a ztrácela sílu i předsevzetí vyškrábat se z ní zpět. Ne, teď už to nebylo třeba. Ať ji ta temnota klidně pohltí. Jen ať si její srdce obemkne chlad! Vždyť v těchto posledních minutách na tom nesejde.

Odtrhla zrak od andělské tváře a zadívala se nahoru, na černé nebe, honící se šedivými mračny, které tu a tam prokmitl klikatý blesk. Zvuk hromu k jejím uším ani nedolehl. Nechala svůj obličej omývat studenou sprchou a v její mysli jí z ničeho nic rozehřála vzpomínka na ono místo, kam se po své smrti dostala. Vzpomínka na nebe. Na její tváři se rozprostřel zasněný výraz. Nevědomky mu zajela prsty do rozčepýřených vlasů.

„Víš, Angele,“ hlesla a sklonila se zpět k němu, „třeba se ještě setkáme,“ řekla s optimistickým podtónem v hlase a v očích jí zaplály jiskřičky naděje.

Vpil se do ní pohledem. Přes okraj řas mu uniklo několik drobných slz. Kdepak… Cítil, jak ho obemykají pekelné liány a pomalu, ale jistě, ho stahují do propasti zatracení. Jako tenkrát, když ho Buffy probodla mečem a na jeho záda mrazivě dýchal otevřený vír Acathly. Kdepak, on bezpochyby míří na to hrozivé místo… na místo, kam jeho přemožitelka zcela určitě nepatří. Ale když viděl, jak mlčky žadoní pohledem, aby s ní souhlasil, aby jí nebral i tenhle poslední střípek mlhavé naděje, silou vůle trhnul koutkem úst a rty se němě pohnuly do dvou slov: „Třeba ano.“

Hned na to se zakuckal v posledních křečích svého otráveného nitra. Z očí mu vyklouzly další slzy. V předsmrtném náporu síly pevně stiskl její drobnou dlaň.

Buffy zaplavila tentokrát největší vlna hrůzy. Její rty začaly nepřítomně drmolit opakující se ne, ne, ne a ruce se nemohoucně roztřásly. Do hlavy a prsou se jí vlila pálící horkost a okolí znovu nabralo rudý nádech. V uších jí zařinčel hlásek, protivně rozhlašující blížící se katastrofu je to tady, je to tady!

A pak se jí před zraky objevilo tělo jedné přemožitelky. Neznala ji, ale hypnoticky upírala oči na mrtvou dívku, ve věčném spánku odpočívající jen kousek od nich. V hlavě se jí zrodil hrůzný nápad, pohánějící jejím neskutečným zoufalstvím. Zásady etiky byly to poslední, na co by pomyslela.

V jejím vesmíru existoval jen Angel, svíjející se v posledních bolestech.

A pak tu byla ještě ta dívka, přemožitelka. Přemožitelka, v jejichž žilách proudila Angelova záchrana.

Musí, prostě musí!

Rychlostí blesku se zvedla ze země a mozek, zatemněný nenadálým plánem a myslící jen na možné vysvobození, ignoroval Angelovy sípavé prosby, aby zůstala s ním. Omámeně uhnula jeho trhaně napřahující se paži a vyřítila se pro její ochablé tělo. V hlavě se jí už už míhaly zcela zřetelné obrázky, jak ji bez nejmenších výčitek přišoupne k Angelovi a…

Prásk!

Bodavá bolest ji přimrazila na místě.

Z dálky zaslechla dvojí vystrašené zvolání jejího jména. Zvolání z úst dvou upírů s duší.

V její hrudi propukl neuvěřitelný žár a tepavým rytmem se rozplazil do každičké části její bytosti. Ani nepostřehla, že se tvrdě svezla na kolena a tváří dopadla do krvavé louže. Kapky vylétly do vzduchu a v hrozivé siluetě dopadly pár decimetrů od jejího téměř nehybného těla.

Před vypoulenýma očima jí znovu prolétlo několik obrázků – pobledlý Angel, svíjející se v poslední křeči, Rebečin prázdný pohled, znovu-oživený Spike, Dawnie, maminka, Willow, Alex, Giles… její život se scvrknul do několika málo vteřin. Potom jakoby na ni dýchl příjemný teplý vánek a kolem jejího těla se rozprostřela svěží vůni jarních květin. Osamocená slza zanechala stopu na jejím líčku a vpila se do slabě pootevřených úst, které se malinko roztáhly do zasněného úsměvu. Nebe… už je tam znovu. Konečně.

Současnost

Urputně zíral na konečky svých prstů a silou vůle se snažil přimět je k nějaké činnosti. Kousíček, jen kousíček kdyby zvládnul pohnout rukou…!

Ne, že by mu to k něčemu pomohlo, ale ze své neschopnosti hnout se už začínal šílet. I nepatrný centimetřík by ho povzbudil. Jenomže jen co napnul několik funkčních svalů, jeho kosti zaskřípaly o své polámané konce a do jeho nervového centra rázem vytryskla bodavá bolest, tepající ze všech zákoutí jeho těla.

Ne. Nedokáže to. Bude tady rozplácle ležet, dokud… dokud co vlastně? Dokud ho nesežerou supi? Pche, vždyť by to uvítal! Jakoukoli změnu by uvítal!

Zarazil se. Za svými zády opravdu zaslechl nějaký neurčitý šelest!

Napnul smysly. Alespoň to byl ještě schopen udělat!

Oči stále hypnoticky upíral kamsi ke svým dlaním, ale už je nevnímal. Ten plazivý zvuk… Kdyby mu tlouklo srdce, snad by právě vyletělo z hrudi, ale měl dojem, že mu netluče.

Copak tu není úplně sám?! Za celou tu nekonečně dlouhou dobu, co tady pobýval, nespatřil jediného švába a teď… ty zvuky…!

Naslouchal. Šramot se pomalu blížil směrem k němu. Po zádech mu přejel mráz. Nasucho polkl. V mysli mu proběhlo několik hrůzných obrázků a scenérií o tom, co se bude dít. Narychlo přemýšlel, zda by bylo lepší hrát mrtvého, a nebo se přece jen pokusit bránit tomu, co přijde. Byl přesvědčen o tom, že nic příjemného to nebude. Ty zvuky se mu vtírali do uší, jako dunění obrovského zvonu, když stojíte přímo pod ním. Naskočila mu husí kůže a oči začaly kmitat sem a tam. Šlo o vteřiny. Každou chvíli čekal, že na něj zezadu sáhne strupovitá ruka a stáhne ho kdo ví kam.

Proboha!

Pohyb za ním z ničeho nic ustal. Znovu polkl. Vyčkával.

Už, teď už to musí přijít…! Každou chvíli! Bože, bože…!

Nic. Přesto zcela zřetelně vnímal, že za ním někdo nebo něco je. Na co sakra čeká? Musí si myslet, že je mrtvý… Je jen otázka času, kdy se k němu ty pařáty natáhnou a začnou z něj odlupovat kousky masa. Do háje, vždyť by se ani nedokázal bránit!

A opravdu, za nějakou chvíli na svém rameni ucítil chladný dotek!

Vytřeštil oči a zalapal.

Už je to tady!

Pod váhou šoku se jeho svaly znovu napnuly a vymrštily. Docela zapomněl na svá zranění a i když ho zaplavila neuvěřitelná vlna nesnesitelné bolesti, prýštící hned z několika míst jeho zlámaného těla, k mozku se to ani nedostalo. Vnímal jen studený dotek na své kůži, dotek něčeho doopravdy fyzického, a svůj neskonalý strach.

Jeho dlaň pevně obemkla onu pařátu a v rychlosti blesku se silou vůle přetočil na záda. Šlo téměř zaslechnout, jak se jeho přeražená žebra bolestivě třou o sebe. Srdce měl až v krku.

Šlehl očima po nestvůře a… zarazil se.

Jeho ruka překvapeně klesla k zemi. Polknul.

Jeho oči se nevěřícně upíraly na… na člověka? Na bytost jemu podobnému!

Proboha! Je jich tu víc?! Jak to, že nikdy nikoho nepotkal?!

Strach byl rázem ten tam a zůstal jen nepopsatelný šok a překvapení. Poulil oči na osobu před ním a vykuleně si ji prohlížel. V mysli mu zavířila stovka myšlenek.

Ten tvor vypadal stejně potlučený, jako on. V hlavě se mu zrodilo vysvětlení, že nejspíš taky skočil do propasti ve snaze ukončit své neutuchající utrpení. Zadíval se do jeho očí, kdysi pravděpodobně oceánově modrých, dnes vyhaslých a bez jiskřiček. Byly plné bolesti, ale jeho žal překrýval zcela nový pocit. Byla to radost? Překvapení? Naděje? Nevěřil, že ten člověk, ke kterému se tu dlouhou dobu snažil doplazit, ještě žije! A když se otočil… Proboha!

Jeho rty se pohnuly. Přimhouřil obočí, jakoby vzpomínal, jak se vlastně mluví. Do čela mu padaly polodlouhé, špinavě blonďaté zpocené vlasy, mezi jejichž prameny ještě tu a tam prokmitala světlá blond.

Znovu pootevřel ústa. „An…“ sípavě vychrchlal. Zavřel oči, aby nabral sílu a zkusil to znovu. „Angele?“

- pokračování příště -

Minulost

„Spiku!“ vykřikla z plné páry. Dlouhé hnědé vlasy se zplihle plazily kolem bledého obličeje a hrudník vyděšeně kmital nahoru a dolů.

Zůstali tu sami.

Jen oni dva.

Trhnul sebou. Očima vyhledal její lesknoucí se obličej. Odhodlaně stála uprostřed místnosti, v dlaních pevně třímala nablýskanou sekeru přemožitelek a vpíjela se do něj bojovným pohledem.

Zamračil se. Pod záštitou masky spatřil její pravou tvář. Ne, nebyla tak nebojácná, jak se mohlo zdát. Měla strach…

„Spiku,“ promluvila znovu, tentokrát o poznání tišším hlasem. Postřehl, jak se jí zachvěl spodní ret. „Co budeme dělat?“ pípla sotva slyšitelně. Samotnou ji vyděsilo, jak bezmocně to zní... Přece není žádnej srab! Ve snaze udržet splašené pocity na uzdě razantně potřepala hlavou. Rychle mrkla, aby si nevšiml lesknoucích se studánek a o něco silněji stiskla svou nadzemskou zbraň.

Pousmál se nad její snahou zachránit situaci a lehounce naklonil hlavu nalevo. Přemožitelka. Nejstarší přemožitelka… Hrudníkem se mu rozlila hořkost a palčivě protancovala až do očí.

Ano, teď už nejstarší přemožitelka…

Před zraky mu vytanul obrázek klesající Buffy, z jejíchž prsou se zlověstně tyčil ostrý meč. Viděl sám sebe, jak bez meškání vrhá šípem vstříc monstru, které usmrtilo jeho svatyni. Spatřil, jak se vylekaně řítí k jejímu bezvládnému tělu a obrací jej čelem k sobě. Její obličej… Prázdné oči…

Ne, to ne!

Skryl tvář do dlaní a hlasitě vzlykl. Proč sakra, proč?!

- „Vrátil jsem se.“ „To jsem ráda.“ -

Zrovna teď! Zrovna teď, když…! Zoufale polknul tíhu, co se hromadila kdesi v krku a urputně sevřel víčka. Potřeboval zatlačit ten nenáviděný přízrak mrtvého úsměvu!

Je pryč… Buffy je pryč.

„Spiku?“ zaznělo potřetí, tentokrát hlasem plným pochopení a soucitu.

Ucítil, jak se jeho ramene opatrně dotkla teplá ruka.

Vysíleně spustil ruce podél těla a zamžikal.

Faith spatřila, že se jeho tvář leskne zoufalými slzami. I jí píchlo u srdce při vzpomínce na události, jež se odehrály před několika minutami.

Ztratili je. Ztratili je oba.

Zahleděli se na sebe. To neutuchající předznamenání jejich závěrečné chvíle na zemském povrchu jim podlamovalo kolena.

Poslední bojovníci. Poslední šampióni.

Oba kdysi bojovali za druhou stranu, za stranu zla a temnoty. Teď tu však stáli jako jediné chabé světélko naděje pro zbylý svět.

To oni dva je obrátili na správnou stranu. Buffy a Angel. Jakoby spolu byli spojeni i něčím jiným, než nekonečnou láskou. Měli moc dodávat naději a víru. Ale teď byli pryč…

Ponurým sklepením se ozýval dusot stovek démonních chodidel, až se otřásala polorozbořená patra nad jejich hlavami.

Faith zamžikala k nejbližším zatlučeným dveřím, v nichž se objevovali stále větší trhliny vzniklé údery několika silných seker. Vždyť věděli, že je to nezastaví…

Dunění nepřátelských pařátů se jimi chvějivě přenášelo od špiček zablácených bot až po konečky prstů. Faith se zhluboka nadechla. Snažila se udržet splašené srdce, které jakoby tlouklo do rytmu uši-drásajícího bušení.

Pak se znovu vyhledali pohledem. Civěli na sebe dlouho. Ne, vlastně to byla jen chvilinka, ale události kolem nich se na moment pozastavily a daly jim šanci se rozloučit.

Takhle já nechci umřít, pověděl jí záblesk v upírových temných očích. Věděla, co tím myslí. Vždyť se tu schovali, jako prachsprostí zbabělci.

Faithina prsa se nadmula odvahou a rázný pohled zavelel k boji.

Současnost

To není možné! Stále vytřeštěně zíral na stvoření před sebou a bál se třeba jen mrknout, aby onen přízrak nezmizel, aby tady nebyl zase úplně sám… Nevěděl, zda se má bát či radovat, zda má zpozornět, nebo úlevně klesnout na záda a trochu tak ulevit svému zlámanému nitru.

Ne, absolutně nechápal, co se to děje… Kde se tu vzal? Co tady dělá? Ať… ať něco řekne!

Jenže ten druhý toho stejně, jako on, nebyl schopen. Krvavé šrámy na předloktí prozrazovaly, že prodělal dlouhý úsek plazivého pohybu po ostrém štěrku. Viděl ho… pravděpodobně ho viděl, jak padá do propasti snažíc se uniknout svému krutému osudu. Nejspíš to byl i jeho plán. A ano – ani jemu však nevyšel.

A to jméno… znal jeho jméno! Nebo – bylo to vůbec jméno? Darla ho přeci oslovovala Angelusi. Angele, tak mu říkala jen… jen ta dívka… jen Buffy.

Proboha! Třeba ji zná! Třeba mu potvrdí, že není pouhým výplodem fantazie, třeba mu může říct, že opravdu existuje!

Chtěl se zeptat na tolik věcí, potřeboval vysvětlení, potřeboval pochopit. Hlava mu doslova vibrovala množstvím myšlenek, které zmateně předbíhaly jedna druhou.

Co se to sakra děje?

Ty jeho oči, výraz tváře… chápal ho, rozuměl mu. Prožíval to samé.

Postřehl, že znovu pootevřel rty. Otřel se přes ně sípavý závan vzduchu, kterým se snažil něco povědět.

„Spike…“ vydral ze sebe a zadíval se na něj svým pronikavým pohledem.

Spike? Co to sakra…? A pak mu v hlavě vytanula jedna odpuzující vzpomínka. Vzpomínka, na kinematografickou vsuvku jeho pekelného světa, kterými ho pravidelně zásobovali a upozorňovali tak, že hlasu svědomí neunikne. Vzpomínka na minulost.

Zvláštní, jakou rychlostí jej zaplavila otupující nenávist a vztek. Plíce se nadmuly potlačovanou chutí vykřiknout přisprostlou nadávku.

„Nejspíš jsem za ta léta zapomnětlivý, Williame,“ soptilo jeho kruté já, držíc špinavě blonďatého upíra pod krkem. „Ale připomeň mi, proč bychom tě neměli zabíjet?“ vydral skrz zaťaté zuby a přitiskl svého protivníka ještě těsněji ke zdi. Darla s Drusillou – upírky, které se mu připomněly již dříve, postávaly v pozadí a culily se ve své rozmařilé spokojenosti.

„…-ike,“ zasípal napadený muž.

„Cože?!“ vyjel Angelus s obočím pozdviženým doprostřed čela. Znovu jím zacloumal vztek. Se značným opovržením ho zprudka pustil. Měl sto chutí si odplivnout.

Blonďák se na něj uchechtl. „Od nynějška jsem Spike,“ řekl pevným hlasem a odvrátil se od skupiny. „Měl by sis to zapamatovat, kámo,“ procedil varovně… Další slova zanikla do prázdna, dávný obraz pekelného druha se pomalu rozplynul do potemnělých koutů. Pás se přestal odvíjet.

Před Angelovými zraky zůstala jen nikde nekončící narudlá záře útrpného pekla…

Vzpomněl si. Znal ho.

Současnost – na Zemi

Stála na střeše jednoho z mála domů, které se ještě nezhroutily ke svým základům a mlčky pozorovala spoušť okolo ní. Vítr jí nadýmal její modravé prameny vlasů a nechával je poletovat kolem kamenného obličeje. Přešla až k samému okraji a zachytila se betonového rámu. Konečky prstů nepřirozeně zbělely, jak se snažily uchopit jistotu, která by jí pomohla ustát tuto katastrofu.

Byl konec. Konec všeho dobrého.

Z uliček, jež se proplétaly pod jejími zraky, k ní doléhaly vyděšené výkřiky, houkající alarmy, zmatené brzdění, sirény… U patníků ještě parkovala zapomenutá, teď už zdemolovaná auta, některá převrácená podlahou vzhůru, jiná zmačkaná do bizardních tvarů. Ohnivé plameny k sobě stahovaly vše, co se jim připletlo do cesty. Z několika míst, kam jí oči dohlédly, se valil hustý šedavý dým a v úzkých sloupcích stoupal k nebesům s hrozivými návaly těžkých mračen. Obloha už nebyla černočerná, objevovaly se jednotlivé obrysy a náznaky blížícího se soumraku. Soumraku do apokalyptického dne.

V zoufalé snaze spatřit něco povzbuzujícího se znovu rozhlédla na všechny strany. Nic, jen zkáza, plameny a kouř, mrtvá těla, ledabyle rozházená tam, kde jejich pohon přestal tlouct. Krev, spousta krve. Rudé pramínky se slévaly s démonskou modří a nazelenalým hlenem stvůr, který byl rozředěný před chvíli spadlou dešťovou vodou.

Sténání. Sténání nesčetného množství poražených hlasů.

Seskočila ze střechy a udělala několik kroků. Vadilo jí, že krokem co krokem zakopává o páchnoucí a pomalu tlející následky ničivé bitvy, ale všemi silami své zborcené mysli se sunula dál. Pryč od toho zápachu raněných těl, pryč od uši rvoucího naříkání, od štiplavého popela. Otřela si zpocenou tvář a prokřehlými prsty projela hřívu do pramínků slepených vlasů.

Co bude dělat?

Nemá nikoho. Nikoho, kdo by jí ukázal, jak naložit se vzniklou situací. Byly časy, kdy to nepotřebovala, ale ty pominuly chvílí, kdy vstoupila do současného světa.

Wesley… Vzpomněla si, jaký zármutek z něj vždy cítila. Je jí teď stejně? Illyriino hrdlo bylo podivně sevřené, při polknutí zabolelo v krku a v koutcích očí štípla nevůle.

Příšerná podívaná. Démoni a upíři si to rázovali po ulicích L. A., jakoby jim to tu patřilo…

Už jim to tu vlastně patří, uvědomila si. Její nebesky modré oči těkaly od jedné zkázy na druhou. Tak co? Má jít pomoct těm ubožákům, které masakrují rohaté bestie? Nebo se má přidat a začít plenit lidský svět? Proč by ne…? Vždyť ho nenáviděla! Opovrhovala jím! Chtěla svět démonů, chtěla… chtěla ho stejný, jako kdysi. Takový, jakým byl, než usnula staletým spánkem. Tehdy mu vládla a byla nepřekonatelná.

Jenomže nic nebylo takové, jako kdysi. Neměla své stoupence. Neměla své zbraně a války. Vždyť už neměla ani svou sílu… Neměla nic. Co víc, neměla Wesleyho – svého průvodce po tomto odporném, nechutném světě. Jenomže ten se teď změnil v ještě odpornější.

A ona v něm zůstala dočista sama.

Všichni padli v ochromující bitvě, která se zde udála.

Současnost

„J..já… tě…- nenávidím,“ zasípal do prachu země, tvář natočenou k druhému stvoření. Vzpomínky se začaly vynořovat jedna přes druhou, zapadaly do sebe, jako kostičky puzzle. Díval se na něj, oči zalité slzami a myšlenky neskutečně zmatené. „Nenávidím,“ zopakoval tiše, jakoby si chtěl ujasnit, že je to opravdu tak.

„Jo, já vím,“ hlesl Spike. „Já tebe taky,“ znaveně se ušklíbl a zhroutil na zem, neboť loket v tu chvíli zeslábl a přestal spolupracovat.

Angel a Spike, dva upírové s duší, zachránci světa, bojovníci proti vlastnímu druhu, vyvolení. Jediná stvoření, která uvízla v předměstí bezedného pekla.

Takhle ti dva dopadli…

Duše jim brání spadnout do nejhlubších muk, avšak skutky je nepustí do nebe.

Angel přimhouřil oči v marné snaze zmírnit hukot, který se probíjel hlavou. Je zde se Spikem… Jak poetické.

Co budou dělat?

Pravděpodobně nezbývá, než se potloukat na místě, do nekonečna bojovat se svými děsivými vzpomínkami a bdít v přítomnosti největšího a nejnebezpečnějšího soka, jakého kdy měli.

Jsou ztraceni a zatracení, na věky věků jeden vedle druhého.

Současnost – na Zemi

Stále postávala mezi změtí následků krutého konce dosavadního světa. Ušla snad míli, chtěla se dostat ven z tohoto obludného prostředí, ale zkáza nebrala konce, zvítězivší démoni se trousili každou zapadlou uličkou a pod svá nemilosrdná chapadla temnoty stahovali vše, co jim přišlo pod pařáty. Peklo na zemi nabíralo na síle, za chvíli bude moct propuknout.

Illyrií třímala nenávist. Dívala se na svět, který nemohla vystát a přitom nesnesla pomyšlení, že je mu konec.

Ano, nenávist. Obrovská nenávist.

V její hrudi se pozvolna začínala vzmáhat dříve ztracená síla. Cítila to. Štiplavý pocit v očích jakoby se vkrádal do nejhlubšího nitra a bral si odtamtud utlačované schopnosti.

Dokázala se otevřít. Natolik, aby načerpala vše, co jí donutili zapudit – tenkrát, kdy neúmyslně měnila časové roviny a hrozil jí niterný výbuch.

Cloumalo jí tisíce nesnesitelných emocí, chtěla řvát na celé kolo. Duše začala vibrovat, hlava se zatočila. Věděla, co přijde, mohla to zastavit, ale… nechtěla.

Musela splnit jeden úkol. Své poslání.

Vše kolem ní zahučelo, od země se zvedl studený a dusivý vítr. Desítky siluet se začaly prohánět okolo ní, Illyrii však nikdo nevnímal, ve svém kvapu to nestíhali. Jednotlivé postavy se míhaly mnohem větší rychlostí, než bylo přirozené. Míhaly se pozpátku, jako film, který se spěšně přetáčí na začátek. Faith se Spikem odblokovali přístup do sklepení, kde byli ještě před chvíli zatlučeni dřevěnými prkny. Démoni se sunuli zpět do centra boje, kde oživovali nedávno padlí bojovníci. Buffy se znovu postavila na nohy, z její hrudi vyletěl meč a krvavé kapky se vsákly zpět do kůže. Vrátila se k Angelovi, který se během mžiku vzpřímil a pootočil k jedné ze sousedních budov. Na střeše vykoukla Eve a zmizela z dohledu. Kennedy. Rebeka.

Illiria stála uprostřed zmítavého kolotoče, vlasy vichrem vyčesané dozadu. Rozpřáhnutými dlaněmi mířila k zemi, z níž sálala ohromující sílu. Její soustředěná tvář zářila světle modrou barvou, oči pevně semknuté, aby nevyletěly z důlků.

Zakymácela se, ale držela dál. Svět kolem ní přestal spěchat dozadu, lidé se vraceli do své minulé přítomnosti a bez větších problémů se znovu obrátili do přirozeného běhu událostí. Boj se začal odvíjet od počátku.

Illyria však neskončila, měla ještě jeden trumf. Nasadila druhou salvu síly, vzduch kolem ní se zachvěl a v kruhovitých vlnách se rozlétl do okolí, jako se šíří vlnka po vodní hladině. Zem jí obemkla urputně ukotvená chodidla, asfaltová silnice začala pukat drobnými prasklinkami. Vlnky vznikaly nadále, jen o něco silnější, než dřív. Bojovníci se začali otáčet za zdrojem podivně nadpřirozené síly. Illyria se jim jevila jako modře zářící těleso, její obrysy bylo těžké rozeznat. Pukliny okolo ní se zvětšovaly, bledě modrá barva záře se měnila v jasně bílou, oslepující. Zem zaduněla a z jejího nitra vytryskla energií naplněná láva.

Illyria zakřičela, jekot se roznesl kolem všech zmatených uší a putoval postraními uličkami dál. Tam, kde stála, se vznesl dech beroucí výbuch a vlna modravé síly se rozlétla stejně, jako tehdejší menší vlnky. Putovala po větším a větším okruhu a brala sebou všechna bezduchá stvoření. Všechny démony.

Zbyly po nich jen spálené kupky prachu a bojové náčiní.

Přemožitelky, Angel se Spikem a Gunnem zůstali mlčky stát a nevěřícně zírali na kráter, který zel tam, kde před chvíli trůnila Illyria.

Okolím se rozprostřelo zaražené ticho.

Nedýchali. Nevěřili.

Angel se podíval na Spika. Jejich oči se setkaly. Hlavami jim probleskl neurčitý pocit obrovské úlevy. Netušili, kde byli ještě před chvíli uvězněni. Nevěděli, že jim Illyria prodloužila nevyzpytatelnou cestu za vykoupením. Z hrudí jim však spadla podvědomá tíha, poutající břemeno, a oni se mohli napřímit.

Byli zachráněni. Všichni najednou si konečně uvědomili Illyriin čin a dali to patřičně najevo. Ticho protnul ohlušující jekot vítězství.

Starodávná bohyně spasila lidský svět. Svět, kterým dřív opovrhovala.

- konec -