Tiše seděla uvelebená v křesle a popíjela horký čaj. Nemohla se na něj vynadívat.
Vážně se k nim vrátil.
Od smrti své sestry na něj často myslela. Kde asi je, co dělá, jestli se moc netrápí. Měla o něj strach, vždyť se za ním rozjeli do L.A., ale jakoby se vypařil. Ani Connor o něm nic nevěděl.
A teď je tady.
Asi před půl hodinou se Joyce vrátila z Ameriky a s potutelným úsměvem prohlásila: „Mám překvapení.“ Když se objevil ve dveřích, nevěřila vlastním očím. Nervózně si přešlápnul a špitnul: „Ahoj, Dawnie.“
Spadl jí kámen ze srdce, pevně ho objala a tiše se rozplakala. Nebylo třeba nic říkat. Vždy patřil do jejich životů, i když byl na míle daleko. Měla pocit, že teď, když je tady, vrátil se s ním i kus Buffy.

V zámku zarachotily klíče a dveře se rozlétly dokořán. „Dawn, jen si u vás něco vyperu, jo?“ rozlehl se domem známý hlas. „Pračka nám furt nefunguje a k vám je to jen přes cestu. Stejně jsi tu teď sama, když ta tvoje povedená rodinka odjela a…“ zarazila se a koš s prádlem ji mimoděk vylétl z rukou. Ani nevykřikla bolestí, když jí prudce dopadl na nohu. Snad si toho ani nevšimla. Opřela se rukou o stěnu a rozechvěle pohnula rty. Chtěla něco říct, ale nevyšla z ní ani hláska.
Angel?
Nevěřícně přimhouřila oči a na čele se jí objevila tenoulinká vráska.
„Ahoj, Willow,“ usmál se smutně a oči se mu zaleskly.
Žádný přízrak. Je to opravdu on.
Rázem se ocitla ve své minulosti a hlavou jí zavířily vzpomínky. Na chvíli se znovu stala sedmnáctiletou středoškolačkou. Seděl naproti ní a vůbec se nezměnil. Téměř zaslechla šťastný smích své nejlepší kamarádky a Alexovy uštěpačné poznámky na upírovu adresu.
- Tak dost. Dám tomu klukovi na krk obojek s rolničkou. -
Ale ne, spletla jsem se. I on se změnil. Jeho vrásky možná nebyly vidět, ale ona si jich všimla hned na druhý pohled. Vrásek, co se ukrývají uvnitř jeho nitra. Znala ho z těch dob, co všichni žili v Sunnydale a ta změna přímo bila do očí. Už to nebyl ten tajemný hezoun, co se vždy objevil v pravý čas a hned zase zmizel. Možná, že byl pořád mladý a krásný, ale jeho oči… výraz ve tváři… byl prostě jiný. Nemusela hádat, čím to je. Buffy mu moc scházela.

Malinko strnule vstal z křesla a čekal, co přijde. Dawniny reakce se až tak neobával, přece jen to byla malá Dawnie, ale teď byl docela napjatý. Will s Buffy vždy prožívala všechnu tu bolest, co jí za ta léta způsobil.
Vidí mě ráda?
Nervózně si žmoulal okraj košile a nesměle na ni pokukoval. Zírala na něj lesknoucíma se očima, jako na zjevení.
Tak už něco udělej, Will, nebo tu košili rozpárám…
Chápal, že musí být hodně zmatená, ale to čekání ho ubíjelo.
„Vítám tě, Angele,“ pousmála se nakonec a stejně, jako Dawn ho šla obejmout.

Dnes večer ho však čekalo ještě jedno setkání. Nevydržel na něj čekat u nich doma. Stejně se nejspíš vrátí až někdy k ránu.
Asi po deseti minutách ho konečně našel. Sebevědomě si to rázoval k bráně hřbitovu a zjevně měl bojovou náladu. On jediný se nezměnil, nezestárnul. Angel musel dávat veliký pozor, aby se k němu přikradl nepozorovaně. Přece jen teď nebyl sám, komu hrály do karet upíří smysly. Už na něj chtěl zezadu skočit, když pod jeho vahou křupla povalující se suchá větvička. Spike se bleskurychle otočil a s vítězným výrazem ve tváři mu kolíkem namířil na srdce: „Mám tě, bastar…“ zasekl se uprostřed věty a ztuhl.
„Ale no tak, brácho,“ předstíral Angel dramatický tón. „Myslel jsem, že tohle už máme za sebou.“
Spike se o něco stáhl, ale stále se vyjeveně mračil. Potom se napřáhl a ubalil Angelovi pořádnou ránu do nosu. Ten to nečekal a skácel se rovnou k zemi. Spike si s úsměvem otřepal ruce, jako by právě vykonal namáhavou, špinavou práci a spokojen sám se sebou se ušklíbl: „Celou dobu jsem se těšil, až tě budu moct pořádně přivítat. Tak pojď,“ podal mu pomocnou ruku a vytáhl ho na nohy. Uštědřil mu ještě jednu přátelskou herdu do zad a chytil ho kolem ramen: „Když mi pomůžeš s hlídkou, budu mít dřív padla.“ Víc jeho příchod nekomentoval.

Vrátili se až těsně před svítáním, celou noc proseděli v baru. Spike hned zamířil do svého pokoje s tvrzením, že se potřebuje pořádně vyspat z šoku, že mu Angel zas oxiduje život. Nevzmohl se ani na pořádnou odpověď, za tři roky samoty a opíjení vyšel ze cviku. Spikovy neukázněné, ironické kecy mu ale upřímně scházely.
Vypadalo to, že v domě ještě všichni spí, a tak se po špičkách vydal do pokoje, kde mu Dawnie ustlala. Hlavu měl narvanou různými myšlenkami, cítil se hrozně zmateně.
Jakmile je včera večer všechny spatřil, otevřely se mu staré rány a začaly nemilosrdně krvácet. Ale po dlouhé době měl pocit, že někam patří, že na něm někomu záleží. Hřálo ho u srdce, že se o něj báli, že je zajímal. Větami ‚Spike o tebe měl starost. Všichni měli… Rozjeli se do L.A., ale nikde jsi nebyl. Angele, nechci nic víc, než krátkou návštěvu. Aspoň to jim dlužíš…‘ ho Joyce přesvědčila. Přijel hlavně kvůli Spikovi. A taky kvůli ní… Buffyině dceři. Stále mu to připadalo zvláštní. Neznal totiž rozumnou mámu Buffy, znal ji jako praštěnou školačku, jak se sama kdysi nazvala. Znal dívku, která věřila v jejich lásku. Nic víc ji tenkrát nezajímalo…
- … No víš… já nemůžu.
Ah, no… to nevadí. Já vím, že je spousta věcí, co upíři nemůžou. Například pracovat pro telefonní společnost, nebo třeba v červeným kříži, nebo mít upírčata.
Ty o budoucnosti nepřemýšlíš?
Ne.
Nikdy?
Nikdy.
Tebe snad nezajímá, co bude za rok? Nebo za pět let?
Když se zahledím do budoucnosti, vidím jen tebe… a chci jen tebe.
Ten pocit znám. -
Musela se změnit. Oba museli.
Stačilo mu rozhlédnout se po pokoji a vzpomínky se před ním promítaly, jako neviditelný film. Jakoby závodily o to, kterou si prohlédne dřív. Jakoby závodily o to, která mu víc ublíží…
- Chceš si dát rande?
Ne.
Tak nechceš.
Kdo řekl rande? Vůbec jsem rande neřekla.
Jasně. Chceš jen jít na kafe.
Kafe?
Věděl jsem to.
Co? Co si asi věděl?
Tobě je 16, mě 241.
Matiku znám.
Nevíš, co děláš, nevíš, co chceš.
Ne, myslím, že vím. Chci skončit ten rozhovor.
Buffy. Buffy, poslouchej mě. Oba víme, kam to postupně dojde.
Myslím, že už to postupně došlo. Nemyslíš, že je trochu pozdě dávat mi varování?
Snažím se tě chránit. To se nám vymkne.
Copak to takhle nemá být?
Tohle není pohádka. Když tě políbím, neprobudíš se ze spánku a nebudeš šťastně žít.
Ne. Když mě políbíš, budu chtít umřít. —
Cítil se mizerně. Nechtěl na ni myslet, nechtěl se sužovat vzpomínkami.
Dřív by to vyřešil jednoduše. Vždy, když se mu vybavilo něco ohledně Buffy, šel se opít. Výsledek byl takový, že byl v lihu neustále. Teď to ale nešlo. Ne tady, ne v tomhle domě, dokonce ani v tomhle městě. Cítil by se příšerně, jakoby ji zklamal. Proto očekával, že tu dlouho nevydrží… Bylo to zatraceně těžké.
Z úvah ho vytrhlo ostýchavé zaklepání na dveře. Unaveně si promnul oči a cosi zabručel. Ve dveřích se objevila Joycina hlava. Vypadalo to, že před nimi stála celou věčnost a odhodlávala se vstoupit: „Smím?“ optala se nejistě. Vypadala unaveně, nejspíš se moc neprospala.
„Jasně,“ pokynul jí s úsměvem. Aspoň se trochu rozptýlím.
„Myslela jsem si, že nespíš. Napadlo mě, že bys třeba rád viděl…“ zvedla koženou knihu a nervózně na ni pohlédla, „viděl nějaké fotky a tak…“
Takže se nerozptýlím, sklesla mu ramena a nedůvěřivě se zadíval na desky fotoalba.
„No, proč ne…“ osmělil se nakonec a přitáhl si album na klín. Joyce po chvíli váhavě usedla vedle něj.
Chvějícími se prsty obrátil první stránku.
Pousmál se.
Buffy, jako miminko. Pyšní rodiče se nad ní skláněli, každý z jedné strany, a hleděli na ni, jako na zázrak.
To ona byla. Zázrak.
Buffy se svou sestřenicí Célií. Zrovna postavily nádherný hrad z písku.
Buffy v první třídě. Hrdě stála u tabule a v ruce držela slabikář.
Buffy, Buffy, Buffy, Buffy… Začínal z toho mít hlavu na prasknutí. Každá další stránka se mu otáčela hůř a hůř. Měl strach z toho, co spatří příště. Stále víc a víc se blížil do doby, kdy si vstoupili do života a navždy ho tak změnili. Postupně už začínal poznávat svou Buffy, přemožitelku. I na fotkách bylo znát, že se v jejím životě něco změnilo. V jejím obličeji se čas od času zračil smutek. Odraz rozvodu rodičů. Potom postřehl podivnou nejistotu v její tváři. Nejspíš fotka z dob, kdy se dozvěděla o svém osudu.
A pak bojovný výraz, sebevědomý úsměv… a na dalších stránkách Angelovi tak známé jiskřičky v očích… Stáhlo se mu hrdlo. Nehybně civěl na dvojstránku. Tohle už bezpochyby byla jeho Buffy. Ty jiskřičky v očích… ty jiskřičky patřily jemu. Hned ten pohled poznal. Doba, kdy se začínali poznávat, kdy se začínali sbližovat…
- Byla klika, že ses objevil. Kde ses tam vlastně vzal?
Bydlím blízko. Procházel jsem se.
Takže jsi mě nesledoval. Měla jsem pocit, že jo.
Proč bych to dělal?
To mi řekni ty. Jsi záhadný kluk, co se znenadání objeví. Neříkám, že mi to dneska nepřišlo vhod, ale když už se tady ukážeš, zajímalo by mě proč?
Možná se mi líbíš.
Možná? —
„Angele?“ probrala ho Joyce opatrným šťouchnutím. „Angele, jsi v pořádku?“
„C-co?“ leknutím sebou trhl. „Jo… jsem,“ hlesl. Nejsem.
Roztržitě obrátil další stránku.
Buffy, Willow, Alex.
Buffy s Gilesem.
Maturitní ples. Ztěžka polkl.
- Čas od času lidé překvapí.
Čas od času…
Nevěřila jsem tomu.
Je to událost. Nechci o ni přijít. Jenom dnes, neznamená to…
Já vím. Já ti rozumím. -
Zdrceně otočil list.
Jiskřičky v přemožitelčiných očích pohasly. Promiň, Buffy. Vždyť víš, že jsem musel odejít…
Zastavil se u fotky dvou sester a jejich mámy.
„Ty jsi znal i babičku?“ nakoukla mu přes rameno. „Vlastně co se ptám, jasně, že jsi ji znal. Páni, to ale musí být doba, co jsi ji viděl naposledy…“
- Nemusím ti říkat, že ty a Buffy jste z jiných světů?
To nemusíte…
…co se tebe týče, je Buffy stejná, jako jiné zamilované ženy. V budoucnosti vidí jen tebe. Ale víš, že vás v budoucnu čekají těžká rozhodnutí. Pokud toho nebude schopna ona, zůstane to na tobě. Vím, že ti na ní záleží. Doufám jen, že ti na ní záleží dostatečně. -
„Máš pravdu, je to dávno…“ sklopil hlavu a zarmouceně se zadíval na parkety. Ale mě to připadá, jako by to bylo včera. Zvláště pak, když jsem tady. Všechno je tu tak čerstvé…
Rychle přešel na další stránku.
Buffy, Buffy, Buffy.
Willow s Ozem, Alex s Anyou, Willow s Tarou, Giles, Dawn.
Buffy, Buffy.
Měl toho po krk.
Došel ke stránce, z níž se na něj usmívala Buffy ve svatebních šatech.
Buffy s Peterm. Ale Buffy bez jiskřiček!
Naštvaně přibouchl desky fotoalba a rozzuřeně jej hodil na postel.
Joyce vylekaně nadskočila.
„J-já, promiň. Asi… asi jsem neměla… promiň,“ začala zmateně vykoktávat a rychle se zvedla z postele.
„Ne, Joyce, já se omlouvám,“ uvědomil si, že to přehnal, ale ruce se mu nepřestávaly třást nenadálým záchvatem vzteku a žárlivosti. „Jen toho na mě bylo trochu moc.“
„Jasně,“ kývla chápavě, o něco klidnější. „Já… nechám tě samotného, ano?“
Když za ní zaklaply dveře, vysíleně se natáhl na postel a znovu si nešťastně promnul obličej.
Prosím, chci mít konečně pokoj…

Všude se rozprostíral podivný klid. V pozadí nebyl slyšet ani tlumený ruch velkoměsta. Jakoby se kolem něj vytvořila neviditelná bublina, která jej odloučila od okolního světa. Existoval jen on. On a…
„Buffy!“ vykřikl z plna hrdla, když ji spatřil několik metrů před sebou. Procházela se po okraji mrakodrapové střechy, na které se nacházeli, a vůbec si nevšímala, že se k ní někdo blíží.
„Buffy, uteč!“ zahulákal zoufale, ale zvuk jeho hlasu se jen bezúčelně odrazil od stěn bubliny.
Buffy se bezstarostně pohupovala v kolenou a rukama rozverně mávala do rytmu nějaké písničky, co doléhala k jejím uším.
Zaslechla za sebou kroky. Vylekaně se otočila, ale nepřítel byl příliš blízko. Jednou rukou do ní strčil, pobaveně se zašklebil nad svým činem a doslova se vypařil.
Buffy zabalancovala na okraji střechy a vyděšeně se podívala dolů. Potom si všimla Angela a prosebně k němu natáhla ruku: „Angele, zachraň mě.“
Nakláněla se stále víc a víc dozadu.
„Buffy!“ křikl znovu, ale tentokrát bublina splaskla. Rozběhl se jí vstříc, jak nejrychleji dovedl.
Ztratila rovnováhu a pozadu se zhroutila dolů. Podařilo se jí však zachytit okraje.
Doběhl k místu a chňapl po její ruce.
Už tam však nebyla. Bylo pozdě. Viděl jen její stále vzdalující se tělo, jak bezmocně padá do propasti.
„Angele, doufala jsem, že mě nenecháš odejít,“ zazněl mu kolem uší její zklamaný hlas.
„N………!“ rozlehl se pokojem jeho vyděšený výkřik. Jeho tvář se leskla potem a ruku měl nataženou před sebou, jako by chtěl něco zachytit. Někoho zachytit.
Nemůžu… nemůžu tady zůstat. Musím být sám. Daleko od nich. Daleko od ní… Zvedl se z postele a s úmyslem rychle se vypařit si oblékl kabát. Co nejtišeji seběhl schody a zamířil si to ke dveřím. Už měl ruku na klice, když…
„Něco mi říká, že si nejdeš dopřát procházku při měsíčku,“ ozvalo se uštěpačně do ticha.
„Nech mě být, Spiku,“ odpověděl mu odměřeně a ani se neotočil.
„Nemůžu. Sakra Angele,“ zvedl se z křesla a naučeným pohybem si zapálil cigaretu. „Potkal jsi její dceru, to ti nestačí?“
„Co tím myslíš?“
„Copak ti to nedochází? Nebyla to náhoda, to ti snad musí být jasný. Spíš jakoby se ti osud snažil říct vyhrab se už z toho dna, srabe, a hni zadkem, ať seš zas prospěšnej. Je to jako tenkrát s Whistlerem.“
Jo, jenže Whistler mi ukázal Buffy. To už teď nejde…
„Víš, svým způsobem tě hrozně nenávidím, protože každý pohled na tebe mi nemilosrdně připomíná, že mě nikdy nemilovala. To je prostě mužská ješitnost, znáš to. Bylo by jednodušší, snad i smysluplnější, kdybych si přál tvůj konec, ale nejde to.“
- Bože… Přeju si přát si tvou smrt. Já… nejde to. -
Pevněji stiskl kliku, stále rozhodnut odejít.
„Co chceš dělat? Pokračovat ve svém životě ubohého odpadlíka? Protože nemáš, kam jinam jít. Jsme jediní, co ti zbyli. Jediní, kterým na tobě ještě záleží.“
A jediní, jejichž ztráta mě může znovu ranit, pomyslel si.
„Spiku, nemůžu tu zůstat. Myslel jsem, že zrovna ty mě pochopíš. Všechno mi ji tady připomíná… Já… už prostě nemám sílu.“
„A copak ti ji nepřipomíná každý kámen na ulici? Nebo jakákoliv malicherná věcička? Můžeš utíkat, jak daleko chceš, ale stejně na ni nezapomeneš. Ani za pět let, ani za dvě sta.“
Angel si prohrábl vlasy a nervózně přešlápl.
„Na něco se tě ale zeptám,“ pokračoval v monologu a pomalým krokem zamířil přímo k němu. „Vážně na ni chceš zapomenout?“
Angel se k němu tázavě otočil. Na co tím sakra naráží?
„Stejně, jako já, jsi s ní prožil nejhezčí chvíle svýho zpackanýho života. Jo, možná to u nás obou bylo jen pár let, což je zatraceně krátká doba v poměru s naší několikasetletou existencí, ale ty roky prostě stály za to.“
Angel sklopil hlavu. Jo, má pravdu. Ale kam tím míří?
„Možná se divíš, jak tu vůbec můžu bejt, co? V jejím domě, s její rodinou… Přemýšlíš, jak to můžu snést?“
Přesně tak. Já to totiž nedokážu.
„Ale kamaráde, právě proto jsem tady. Když sedím v jejím pokoji, když se koukám na Joyce… mám prostě pocit, že…“ potáhl z cigarety, aby znovu nabral svůj klid, „že Buffy žije. Že je tu se mnou.“ Na chvíli se odmlčel. Snad, aby měl Angel čas přemýšlet.
„A jakkoli mě to bolí, jakkoli je to těžké,“ pokračoval a znovu vtáhl kouř, „tak jedno vím jistě. Já na Buffy nechci zapomenout. Nikdy.“
Angel pevně sevřel víčka a znovu se obrátil ke dveřím. Kliky se však ani nedotkl, jen nerozhodně postával.
„A něco mi říká,“ změřil si ho Spike rentgenujícím pohledem, „že ty to taky nechceš. Jenom prostě nevíš, jak dál.“
„Myslíš, že je to snadné?“ zeptal se tiše a trochu se pootočil.
„Asi zapomínáš, že já ji taky miloval.“
Angel prudce bouchl pěstí do vchodových dveří, až se v nich objevil prohloubený důlek.
Spike jeho nenadálý záchvat žárlivosti přešel bez povšimnutí: „Jenže já na to nebyl sám, víš? Nezavřel jsem se do smradlavé kobky a nesnažil se tu bolest zahnat chlastem.“
„Budu v pohodě,“ promluvil dutým hlasem a zkousl si spodní ret. „Zvládnu to.“
„Ale prosím tě,“ odfrkl si Spike a pobaveně povytáhl obočí. „Komu to chceš namluvit? Znám tě už dost dlouho…“
„Prostě mě nech být,“ přerušil ho odměřeně a stiskl kliku. Rychlým pohybem otevřel dveře a zamířil do tmy.
„Pověz mi, Angele,“ křikl za ním Spike, který to zjevně nehodlal jen tak vzdát. „Kdy jsi naposledy brečel?“
Angel se zarazil. Prosím, nech mě odejít.
Spike se zadíval na jeho záda, založil si ruce a opřel se o rám dveří. „Kdy, od přemožitelčiny smrti, jsi dal průchod svým citům? Kolikrát ses kvůli ní rozplakal?“
Oba moc dobře znali odpověď. „Ani jednou, je to tak?“ nepochyboval Spike. „Všechno jsi to uzavřel do sebe.“
„Má pravdu,“ vmísila se do toho Joyce, která se znenadání objevila za Spikovými zády. Angel na ni pohlédl. Ne, Joyce, prosím ty se do toho nemíchej. Tobě nedokážu ublížit.
Joyce přemýšlivě přimhouřila oči. „Když jsme se potkali, když jsem ti vyprávěla o mámině smrti, když sis prohlížel fotky vzpomínal… ani jednou jsi neplakal.“
Spike ji chvíli zadumaně pozoroval, potom se napřímil a směrem k Angelovi chladně prohlásil: „Tak mi netvrď, že budeš v pohodě.“ Uzavřel jejich rozhovor a bez jediného dalšího slova se vrátil zpět do domu.
Osaměli. Zavládlo napjaté ticho. Joyce, prosím…
„Angele, přemýšlela jsem…“ začala Joyce opatrně. „Mám dojem, že naše setkání nabyla jen pouhá náhoda.“
A je to tu zase.
„Nedokážu to vysvětlit, ale když jsi tady… mám pocit, jako bys tu… patřil. Mezi nás.“
„Joyce, promiň, ale já tady vážně nemůžu zůstat,“ chtěl to ukončit, otočil se k ní zády a znovu se rozešel. „Prostě to nedokážu.“
„Angele,“ doběhla ho a snažila se s ním udržet tempo, „možná tě moc neznám, ale prostě jen chci…“ nedokončila větu a přerývaně zalapala po dechu. Zabalancovala a rukou slepě hmátla do prázdna.
„Joyce? Joyce, co se děje?“ pohotově k ní přiskočil a s obavami si ji prohlížel.
V očích se jí mihl stín.
Angel stál, jako zkamenělý. Nasucho polkl a neodvažoval se ani pomyslet na to, co se děje.
Joyce, a byla to vůbec Joyce? rozechvěle pohnula rty a zaostřila zrak. Vzhlédla k Angelovi a když se její pohled setkal s jeho, láskyplně se pousmála. V očích jí zaplály šťastné jiskřičky, namáhavě k němu vztáhla ruku a lehounce, jen jako vánek, se ho dotkla konečky prstů.
„Neobviňuj se z mé smrti, lásko. Nic si nevyčítej, vždyť jen díky tobě jsem poznala, co je to štěstí,“ nesl se nocí její hlas. Něžně mu položila ukazováček na rty, aby nic nenamítal.
Kdyby mu bilo srdce, nejspíš by právě vyletělo z hrudníku.
„Miluju tě, Angele,“ špitla Buffy dceřinými ústy.
Angelovi se stáhlo hrdlo úzkostí. Buffy? Pootočil tvář a jemně políbil její dlaň.
Sotva postřehnutelně přikývla a zamilovaně si ho prohlížela.
Potom znovu zalapala po dechu a zaklonila se dozadu.
Stín zmizel.
Byla pryč stejně rychle, jako se objevila.
Nebyl schopen se hnout, jen na ni bez mrknutí zíral.
Nic víc.
Tato slova pro něj však znamenala celý svět.
Joyce několikrát zamrkala, zastrčila si neposlušné pramínky vlasů za ucho a pokračovala, jakoby ani nebyla přerušena: „…chci, abys zůstal.“
Angel po chvilce téměř neznatelně přikývl.
„Zůstaneš?“ vzhlédla celá překvapená nad jeho nenadálou změnou názoru.
„Ano,“ promluvil přiškrceným hlasem a pokusil se o úsměv. „Zůstanu. Ale teď… teď si musím na chvíli… odskočit, ano? Do svítání se vrátím…“ upřel pohled na dům za jejími zády, malinko se pousmál a s lehkým kývnutím dodal: „Vrátím se domů.“

Už byl blízko, věděl to, cítil to. Nemusel to místo hledat, samo srdce ho tam zavedlo. Čím víc se blížil, tím zdrceněji se cítil.
Nezvládnu to, nemůžu…
Chvěl se zoufalstvím, ale přesto se nedokázal otočit a zamířit pryč. Musel to udělat. Musel tam jít.
Pomalu udělal několik posledních kroků a zastavil se vedle rozložitého dubu.
Právě se mu rozprostřel pohled na šedivý náhrobek, kde bylo zlatým písmem vyryto:

Buffy Anne Summersová
1981 - 2024
Nikdy nezapomeneme

Srdce mu pukalo na tisíce kousků, ale nedokázal odtrhnout zrak. Civěl na její jméno, vytesané do chladného kamene několik nekonečných minut. Vyměnil by pouhou vteřinu, kdyby Buffy mohl sevřít v náručí, za celý svůj život.
Jenomže to nejde. Nevrátí se.
Sklíčeně dopadl na kolena a chraptivým hlasem začal promlouvat ke své malé přemožitelce.
„Nemám… nemám se obviňovat z tvé smrti? Nejde to, lásko… Slíbil jsem, že tě nikdy neopustím a… opustil. Slíbil jsem, že nikdy nedovolím, aby se ti něco stalo a… dovolil. Nedokázal… nedokázal jsem tě ochránit, nemohl jsem…“ tvář se mu zkřivila bolestí. Zadíval se do nebe a snažil se zatlačit slzy, co se draly na povrch. Zamrkal, jedna slza mu vyklouzal po řasách a na jeho věčně krásné tváři zanechala slanou stopu smutku. Popotáhl a z hrdla se mu vydral přidušený vzlyk. „Promiň… Byl jsem vůl, na všechno jsem se vykašlal. Bez tebe pro mě nemělo nic smysl, na ničem nezáleželo. Opustila jsi mě.“ Už se nesnažil zadržet své city a slzy se mu proudem valily po tvářích. „Proboha, lásko, proč jsi mě opustila? Je to tak zatraceně těžké…“ nekontrolovatelně škubal rameny. „Nenáviděl jsem svůj život. Pane bože nenáviděl jsem dokonce i vzpomínky na tebe, protože mě mučily a stále jen připomínaly, jaký jsem kdysi byl a kým jsem teď. Ale víš, potkal… potkal jsem tvou dceru,“ pousmál se přes vzlyky. „Je ti podobná, tak strašně podobná… A pochopil jsem. Víš, myslel jsem… myslel jsem, že jsem troska, co si nezaslouží dál žít. Troska, co snad ani nechce dál žít. Trápil jsem se v domnění, že už nic nemám, že jsem všechno ztratil, ale mýlil jsem se, tolik jsem se mýlil… Mám přece ty tři roky, co jsem strávil po tvém boku a ty mi nikdo nevezme. Byly mi vším a došlo mi… došlo mi, že dokud na tebe budu vzpomínat… dokud tady bude Joyce… dokud tady budu já, tak nezmizíš. Navždy tě budu mít ve svém srdci. Nedovolím, aby se to změnilo…“
Nikdy to nedovolím.
Noční vzduch jakoby se projasnil.
Z ničeho nic se zvedl lehounký vánek.
Tiše prosvištěl kolem náhrobku a pohladil Angela po tváři. Ten pozvedl své uplakané oči a zmateně se rozhlédl kolem. Jen pár okvětních lístků kopretin se loudavě sneslo na zem, a tak se otočil zpět k místu odpočinku své milované přemožitelky.
Znovu se zvedl teplý vánek a Angel na svém rameni pocítil lehounký, něžný dotek drobné dlaně.
„Buffy?“ vzlykl do ticha. Ale neotočil se, protože věděl, že ji neuvidí. Nesnažil se dotknout té milované ruky, protože věděl, že nic neucítí.
Přesto si byl jistý, že Buffy je tam s ním.
Sklíčeně polkl a rozechvěle zašeptal: „Taky tě miluju, Buffy. Navěky…“
Pomalu zavřel oči, bezmocně se sesul na zem, schoulil se vedle náhrobku a mlčky si vychutnával její blízkost. Možná, že naposled…

~ konec ~