Bez tebe (2. kapitola)

Informácie o poviedke:Túto poviedku nám zaslala v roku 2014 samotná autorka poviedky na požiadanie. Ako jedna z mála ich mala totiž uložené na disku a preto sme radi, že nám ich poskytla. Poviedky boli predtým zverejnené na stránkach www.buffy-angel.org.

Popis poviedky:Buffy je už několik let po smrti a Angel se snaží vyrovnat s její ztrátou. Jenže se mu to nedaří a je z něj troska. Dokud někoho nepotká…


Vážně je to on?
Nervozitou se zachvěla, když si uvědomila opravdovost tohoto okamžiku.
Žije.
Nemohla tomu uvěřit. Tak dlouho po tom toužila… Setkat se s bytostí, pro kterou by její máma udělala všechno. S bytostí, kterou Buffy milovala víc, než svůj život. Tak, jako milovala ji…
„Buffy…“ začal pomalu, takže k němu opět obrátila svou pozornost. „Buffy ti o mě něco… vyprávěla?“
„Ne, to ne,“ řekla trpce a znovu se zahloubala do svých myšlenek. Právě, že ne. Tohle je jediná věc, kterou přede mnou tajila. Angel. Nesvěřila se mi, že celým svým srdcem milovala upíra. Nikdy. Mlčky si setřela osamocenou slzu, která se jí vydrala ze smaragdově zelených očí.

Ne? Píchlo Angela u srdce, když zaslechl její odpověď. Zapomněla snad na mě? Potlačila vzpomínky na nás dva?

„Máma mi o tobě nikdy nic neřekla…“ pokračovala Joyce tiše, když si všimla, jak ho její odpověď ranila. Dokázala si představit, na co teď myslí: „…ale to neznamená, že tě nemilovala,“ věnovala mu krátký, opatrný úsměv a posunula ruku směrem k jeho dlani. Chtěla ho utišit jemným pohlazením, i když se sama cítila mizerně. Měla smíšené pocity. Vždyť tenhle muž zničil jejich rodinu. Ano, zničil. Ale na druhou stranu si uvědomovala, že není padouchem, je jen další obětí.
Znovu se jí v mysli vybavil Angelův pohled, když před několika minutami vystoupila ze stínu budovy a on ji spatřil. Ten pohled… byly v něm snad všechny emoce světa. Utrpení, úzkost, šok… ale i něha, obdiv, hrdost, LÁSKA… strach… Strach? Ano, byl tam. Ale ne strach z ošklivých a nepříjemných věcí, kdepak. Strach o bytost, kterou miloval, jako nikoho jiného. Strach, že se objevila jen na několik minut a znovu mu zmizí, proklouzne mezi prsty jako pára. Strach z toho, že ji opět ztratí. Ano, a přesně tenhle strach zvítězil, když si během několika vteřin uvědomil, že ona není ta, za kterou ji považoval. Joyce na vlastní oči viděla, jak z něj během sekundy opět vyprchaly všechny ty emoce a zůstal jen chlad, který jej zaplavoval už tři roky. Jakoby se topící na vteřinu zachytil plovoucí klády, která mu však vzápětí zase uplavala a on klesal zpět ke dnu. To ona sama mu teď způsobila utrpení, vrátila zpět bolest, před kterou utíkal.
Co se to s ní děje? Měla by toho muže, vlastně spíš upíra, nenávidět za to, co způsobil. Rozvrátil jejich rodinu, šťastný domov, pošlapal vztah jejích rodičů a přesto k němu nedokázala cítit zášť.
Zaplavovala ji jen… lítost.
Seděl vedle ní, mlčky se chvěl bolestí a ona ho litovala, chtěla mu pomoct. Byl tak sám, zranitelný, bezmocný…
Pohladila ho tedy po ruce, ale hned na to leknutím ucukla. Ne, že by ji vyděsil chlad jeho kůže, ale její srdce se roztlouklo, jako splašené. Přitom opět pocítila, že to není ona, kdo je rozrušený jeho dotykem. Máma?

Angel se zarazil, když ucítil její teplou ruku na své. Rychle k ní pozvedl zrak a tázavě se zadíval do její tváře. Snad ho původně chtěla jen utišit, ale vzápětí se sama něčeho vylekala. Čeho? Přimhouřil oči a srdce mu znovu poskočilo. V jejích zelenkavých studánkách se na sotva postřehnutelnou chvilinku mihl stín. Stín jeho Buffy. Ani ne na sekundu to nebyla jen podoba, byla to ona.
Znovu si nešťastně promnul čelo a zadíval se do země. Proč?

Najednou hrozně znervózněla. Věděla, že zahlédl její zmatek uvnitř a cítila se nejistá.
Snad si nemyslí, že k němu něco cítím. Odvážila se na něj pohlédnout. Jen smutně zíral do země. Ne, nemyslí.

Měl toho po krk. Hlavou mu vířily všelijaké myšlenky, vzpomínky. Nebyl si jistý, jestli má být rád, že ji potkal. Nevěděl, co přijde, co od něj očekává. Tři roky se snažil utíkat, skrývat se, zapomenout. Snažil se, aby i oni zapomněli na něj. Bláhově si myslel, že ta bolest jednou zmizí. A co teď? Co má sakra dělat? Co chce slyšet?
Rukou zašátral ve vnitřní kapse kabátu a vytáhl postříbřenou placatku. Rychle ji otevřel a měl v úmyslu ji jedním lokem vyprázdnit, když mu ji vytrhla z ruky.
„Sice se sama necítím nejlíp, ale myslím, že chlastu bylo dost,“ a rozhodným gestem ji zahodila do dáli.
„Zřejmě jí nejsi podobná jen vzhledově,“ ušklíbl se pobaveně a znovu si promnul čelo. „Takže…“ snažil se navázat rozhovor a trochu se rozptýlit, „…ty jsi taky přemožitelka?“
„Ne, to nejsem,“ zavrtěla hlavou.
„Ale říkala jsi…“
„Že bych to nejspíš zvládla sama,“ dokončila za něj. „Jo. Ale přemožitelka nejsem. Jen jsem s mámou občas trénovala, nic víc. Chtěla, abych se uměla bránit.“
S mámou. Musel se usmát, když to zaslechl. Proto ji přece tenkrát opustil. Aby mohla být mámou…
„No a… věděla jsi od začátku, že Buffy je… přemožitelka?“
„Ne. Já…“ trochu si povzdychla a sklopila oči.
Došlo mu, že se nejspíš dotkl bolestivého místa. Chtěl to zamluvit něčím jiným, ale pokračovala dřív, než ji stačil přerušit: „Vím to od té doby, co…“ znovu se na okamžik odmlčela, „co odešel táta.“
Zbystřil. Do té doby se vyptával jen proto, aby prolomil do uší bijící ticho. Jenomže teď Joyce zabrousila na zajímavé téma.
Nevědomky zaťal pěsti.
Peter. Hajzl.
Nikdy ho neměl rád.
Co víc, nenáviděl ho. I když se viděli jen jednou.
Zmetek. Opustil ji. Nechal samotnou.
Ale opravdu mu vadí, že se rozešli? Ano. Chtěl přece, aby byla šťastná. I bez něj. S jiným mužem. S Peterem. Nebo ne? Sám si nebyl jistý. Přece jenom ho mučily představy, že náleží někomu jinému. Že jemu patřící místo po jejím boku zabírá někdo cizí.
A dokázala vůbec být šťastná bez něj?
Snažím se udělat správnou věc.
Snažím se myslet hlavou a ne srdcem.

Jednal tenkrát opravdu správně? Ano. Protože jinak by teď vedle něj neseděla Joyce.
Ale možná by vedle mě seděla Buffy, ozval se mu tichounký hlásek v hlavě. Raději rychle zapudil tyhle myšlenky.
„On odešel? A proč?“
„Kvůli tobě,“ řekla dutým hlasem a vpila se do něj podivně prázdným pohledem.
Kvůli mně?
„A taky kvůli upírům všeobecně,“ dodala ještě.
Aha. Už tehdy v L.A. měl dojem, že ten hňup Peter nemá o jejím druhém světě ani ponětí. Nejspíš se nemýlil.

Joyce se zamyslela. Ano, kvůli tobě.
Zničil jsi naší rodinu.
Přesto musela znovu připustit, že za to vlastně nemůže. Stále mu to nedokázala vyčítat, zazlívat.
Natáhla se pro pampelišku, která osamoceně rostla pod lavičkou a začala ji žmoulat v ruce. Chtěl by snad slyšet o jejich životě? Tázavě na něj pohlédla. Ano, chtěl. Vždyť ji miloval. A tak začala vyprávět…

Měla nádherné dětství. Úžasné, milující rodiče, skvělé tety Dawnie a Willow, legračního strejdu Alexe, co je občas navštívil se svou rodinou z New Yorku a dřív taky Gilese.
Ten je však opustil, když jí bylo devět. Přesně si to pamatovala. Máma zvedla zvonící mobil a ztuhl jí úsměv na rtech. Několikrát naprázdno zalapala po dechu, celá zbledla, opřela se o ledničku a nešťastně se svezla k zemi, kde se začala otřásat vzlyky. Joyce byla v šoku. Bylo to vůbec poprvé, co viděla mámu takhle bezbrannou a zranitelnou. Poprvé a naposledy. Nevěděla si rady, netušila, co může udělat, jak jí pomoct. Byla ještě dítě. Několik týdnů byla Buffy podivně zamlklá, tak nějak duchem nepřítomná, ale potom se začalo zase vše obracet k lepšímu.
Vrátili se zpět do svého života.
Jenže čím starší Joyce byla, tím víc si všímala, že u nich doma není něco v pořádku. Už se nenechala oblbnout předstíranými úsměvy a veselím.
Několikrát měsíčně slýchala tlumené hádky mezi Buffy a Peterem, které už nedokázali udržet a skrýt za zavřenými dveřmi.
Bylo jí dvanáct a už nebyla hloupá.
Už jim nenaletěla na zdánlivě bezstarostné a veselé řeči, že všechno je fajn. Že se milují. Nemilovali se. On ji možná ano, ale ona jeho ne. Joyce poznala, že mu Buffy nikdy neotevřela své srdce, nikdy se mu doopravdy neoddala. Její pohledy na tátu nebyly plné lásky a něhy.
A tak to pokračovalo. Začínala se doma cítit trochu stísněně.
Když se o pár dní později vrátila ze školy, zaslechla jejich vůbec nejhorší hádku.
Poslední hádku.
Tiše dovřela venkovní dveře a naslouchala pod schody.
„Co si sakra myslíš, že děláš?“ křičel Peter. Nikdy ho neslyšela takhle hulákat. Občas zvýšil hlas, to ano, ale teď byl prosycený vztekem a nenávistí.
„Naposledy se tě ptám, co máš s tím Angelem? Do háje odpověz mi! A nesnaž se z toho vykroutit, četl jsem ten dopis, cos mu psala! Prý, že ho miluješ a vždycky budeš! Zdálo
se mi tenkrát v L.A., že je něco špatně, ale nevěděl jsem co! Tak KDO JE ANGEL?!“
Angel? I Joyce se nad tím zamyslela. Nikdy o žádném Angelovi neslyšela. Vlastně ano, jednou ano, vzpomněla si. Před pár lety zaslechla, jak si máma s tetou Will něco šeptají. Padlo jméno Angel, ale jakmile postřehly, že je poslouchá, okamžitě utichly.
„Upír,“ slyšela mámu odpovídat klidným, trochu chladným a odměřeným hlasem. Joyce se zachvěla. O čem to mluví?
Jenže do chodby zrovna vpadla Dawn, která ji odvedla do kuchyně, pryč z doslechu. Zavládla napjatá atmosféra. Joyce čekala, co se bude dít. Měla nastražené uši.
Po několika minutách se domem rozlehlo prásknutí dveří a dusot nohou běžících po schodech. Za pár vteřin už stál táta ve dveřích. Ještě se třásl vzteky, v obličeji celý pobledlý, ale snažil se mluvit klidným hlasem.
Moc mu to nešlo: „Joyce, zlatíčko, něco se změnilo,“ pohladil ji chvějící se rukou po vlasech, „já a maminka už…“ nedokončil větu. „Prostě…“ zkusil to znovu. „Joyce, chci jen abys věděla, že to není tvoje chyba. Prostě už nemůžeme být spolu. Ale tebe milujeme, na tom se nic nemění,“ pokusil se o úsměv.
Joyce na to nic neřekla, jen mlčky přemáhala slzy, co se jí draly do očí. Peter se otočil k odchodu, potom na svou dceru ještě povzbudivě mrkl a zmizel. Na Dawn se za celou dobu ani nepodíval.
V kuchyni zavládlo ticho. Joyce mlčky šoupala nohama po linoleu a snažila se utřídit si myšlenky v hlavě.
„Co máma myslela tím slovem upír?“ vzhlédla k tetě Dawn, která ji celou dobu pozorovala přimhouřenýma očima. Čekala, co z Joyce vypadne. Nechtěla začínat rozhovor, protože nevěděla, co všechno pod schody zaslechla. Teď se ale naplnily její nejhorší obavy. Ví to.
„Zlato, už jsi velká holka. Odteď ti nebudu nic nalhávat,“ ozvalo se tiše ode dveří. Dawn si oddechla, když spatřila svou sestru. Aspoň to nemusí vysvětlovat ona. Sebrala svůj hrnek s kávou a vytratila se.
Buffy jí řekla všechno. Že je přemožitelkou upírů, že pravidelně chodí na noční hlídky a trénuje dole ve sklepě. Uklidnila jí, že její povinnosti vyvolené jsou stále méně časté. Přece jen stárne. Snažila se mluvit ohleduplným tónem, aby z toho Joyce nebyla moc v šoku.
Proseděly spolu v kuchyni několik hodin. A Joyce se navzdory tomu, co se dnes událo, cítila šťastná. Měla pocit, že jí konečně nikdo neobelhává, nic před ní netají. Máma jí řekla své tajemství a věřila, že to unese. Od tohoto okamžiku si byly velice blízké. Říkaly si všechno. Všechno, až na…
„A kdo je Angel, mami?“ zeptala se opatrně.
Buffy vylekaně zamrkala a nervózně si prohrábla vlasy.
„Nikdo, Joyce. Jen jeden dávný přítel,“ odpověděla předstíraně klidným hlasem a nevědomky se vyhnula jejímu pohledu. Joyce chtěla něco namítnout, ale Buffyin výraz ve tváři ji zadržel. Bylo znát, že tohle je zakázané téma. O Angelovi už mezi nimi nepadlo jediné slovo.
A tak začal jejich nový život. Život bez Petera.
Buffy se od jeho odchodu hrozně změnila. Takovou ji Joyce neznala. Byla plná síly a elánu, rozdávala úsměvy na všechny strany. Jakoby ji celou tu dobu okrádal o její vlastní identitu. Jakoby teď, bez něj, mohla znovu volně dýchat. Už mu nemusela nalhávat, že ho miluje. Nemusela tajit své dceři, kým je. Byla zase sama sebou.
Začaly spolu trénovat dole v tělocvičně, hodně se nasmály. Několikrát ji Buffy vzala i na hlídku, aby poznala, před čím se má bránit.
Staly se nejlepšími přítelkyněmi.

Přerušila své vyprávění a Angel si všiml, že na něj tázavě pohlédla. Chtěla vědět, jestli má pokračovat. Tušil, co teď přijde a nebyl si jist, zdali to chce slyšet. Již tak mu srdce pukalo na tisíce kousků, když poslouchal o Buffyině životě. Představy se mu promítaly před očima jako neviditelný film. Přesně viděl jejich dům a ulici, ve které se nacházel. Viděl její pohled, když se Joyce zeptala: A kdo je Angel, mami? Slyšel její smích…
Teď mu ale chtěla povědět o její… smrti. Její smrti…? Ta dvě slova mu nešla přes ústa ani v představách.
Nikdy ho moc nezajímalo, jak se to vlastně stalo. Proč ho opustila. Kvůli komu. Prostě se to stalo a to bylo všechno, na čem záleželo, co mělo význam.
Teď tu ale byla Joyce. Pootočil se na ni. Nejsem sám, kdo tímto setkáním trpí, uvědomil si a pohlédl na rozmačkanou pampelišku v její dlani. Ona to potřebuje někomu říct.
Vyčkával, až na něj pohlédne, potom se pokusil o povzbuzující úsměv a malinko kývnul. Tak pokračuj.

Zahodila zbytky pampelišky a snažila se nabrat odvahu. Nikdy o tom nemluvila. S nikým…
Před třemi lety…
„Víš, byl to hezký večer,“ začala tiše a zadívala se do země. Nedokázala se na něj dívat. Ne teď…
„Teta Will a Kennedy byly s námi. Šly jsme zrovna z kina a smály se různým filmovým scénám,“ popotáhla. Měla to zafixované v paměti, jakoby se to stalo včera. Každé slovo, každý pohyb. Ale neměla sílu popisovat mu detaily. Bylo to těžší, než čekala a tak jen tichounce hlesla: „Zachránila mě.“ Otřela si slzy, co jí stékaly po tváři. „Objevili se tam z ničeho nic, maminka přede mě přiskočila a… Odehrálo se to všechno tak rychle…“ špitla a znovu popotáhla. Nebylo důležité říkat mu, že Will v afektu potrestala pachatele odporným zaklínadlem. Zasloužili si to, nicméně tohle ho nezajímalo.
Ještě něco mu ale musím říct.
Rozechvěle si zastrčila vlasy za ucho.
„Držela jsem máminu hlavu na klíně když… když…“ ani ona nebyla schopna vyslovit slovo umírala. „Dívala se na mě tak klidně, vyrovnaně…“ zahleděla se do dálky. V duchu se jí vybavila její tvář tak, jak ji viděla naposled. Tak, jak ji vídávala ve svých snech. „Na rtech jí pohrával lehký úsměv, drobné slzičky se jí leskly na řasách. Vypadala, jako anděl. Šťastná,“ promlouvala a stále nepřítomně zírala do tmy.
„Ale to není to, co ti chci říct. Víš…“ konečně se obrátila zpět k němu. Lokty se opíral o kolena a hlavu měl schovanou ve svých dlaních. Nebylo poznat, jestli pláče. Jemně ho pohladila po zádech. „Myslela jsem, že už je po… že už je po všem, ale ještě jednou pohnula rty a zašeptala…“
Zvedl hlavu a pohlédl na ni. Neplakal, ale i přesto v jeho očích bylo plno úzkosti…
„…zašeptala Angele.“

Každou částečkou těla, všemi záhyby se mu rozléval podivný pocit. Angele? Volala mě? Myslela na mě v jejím posledním okamžiku? Milovala mě… Potřebovala mě… Ale… já u ní nebyl.
Znovu zabořil tvář do dlaní. Nechtěl, aby se na něj dívala. Ne teď. Připadal si nahý, zranitelný.
Já u ní nebyl!
Opět se v něm začínal ozývat vzteklý a beznadějný povaleč, kterým byl posledních pár let. Nemá právo mi takhle ubližovat.
Někde z dálky zaslechl Joycin hlas, jak mu vypráví, že krátce po Buffyině smrti jí řekli všechno. Všechno o nich dvou.
O Buffy a Angelovi.
O přemožitelce a upírovi.
Že se měli nenávidět, místo toho se milovali.
O prokleté duši.
Že je blízkost životní lásky hnala do záhuby.
O samotě, které oba čelili každičký den.
Její slova se mu nepříjemně zarývala pod kůži. Nechtěl to poslouchat. Chci utéct.
Zakroutil hlavou a nepříčetně si přitiskl dlaně na uši.
Nechci to poslouchat! Uteču, skryju se… Znovu…

Joyce na něj vyjeveně zírala. Během několika minut se naprosto změnil. Nevěděla, co má dělat. Řekla něco špatně? Vždyť to chtěl slyšet. Nebo ne? S obavami ho pozorovala.
„Kam jdeš?“ zeptala se opatrně, když spatřila, že se nepřítomně zvedá z lavičky a hledí někam do dálky. Na její dotaz nereagoval ani mrknutím oka, jen si něco zamumlal a zamířil pryč.
„Kam jdeš?“ zopakovala o něco razantněji. Doběhla ho a stiskem na předloktí obrátila k sobě: „Angele…?“
„Pryč…“ odpověděl stručně. „Musím pryč.“
„Já… myslela jsem, doufala jsem, že se mnou pojedeš domů. Do Londýna.“
„Zbláznila ses?“ vyhrkl neomaleně. „Chci říct… promiň Joyce, ale to ne… ne…“
„To tě vůbec nezajímá, že o tebe mají strach?“ vyjela na něj nešťastně.
„Ale prosím tě,“ odfrkl si posměšně. „Jsem jim ukradený. Patřil jsem do jejich života jenom kvůli Buffy.“
„To není pravda,“ zarazila ho tónem, jakoby říkala to nemyslíš vážně?!
„Spike se u nás objevil pár dní po mámině… smrti.“
Se zájmem na ni pohlédl, což ji dodalo odvahy. Třeba ho dokážu přesvědčit.
„Pověděl nám, že jsi zmizel. Měl o tebe starost. Všichni měli… Rozjeli se do L.A., ale nikde jsi nebyl. Angele, nechci nic víc, než krátkou návštěvu. Aspoň to jim dlužíš…“
Nerozhodně postával zády k ní.
„Nebo co sis myslel? Že tě nechám jen tak jít? Že si řekneme ahoj, měj se fajn, dávej na sebe pozor a budeme dělat, že jsme se nepotkali? Snažíš se zapomenout? Proboha, vždyť už si musel zjistit, že to nejde! Nikdy na ni nezapomeneš!“
Odvrátil se od ní ještě víc, a tak bezradně spustila ruce: „Ale jak chceš… Žij si dál svůj život ztroskotance, ale potom nikomu netvrď, že jsi neměl na výběr…“ rázně se otočila na podpatku a zklamaně zamířila pryč. Pryč od něj.
„Joyce,“ ozvalo se za ní váhavě, „takže… do Londýna?“

~ pokračování příště ~