Informácie o poviedke:Túto poviedku nám zaslala v roku 2014 samotná autorka poviedky na požiadanie. Ako jedna z mála ich mala totiž uložené na disku a preto sme radi, že nám ich poskytla. Poviedky boli predtým zverejnené na stránkach www.buffy-angel.org.
Popis poviedky:Buffy je už několik let po smrti a Angel se snaží vyrovnat s její ztrátou. Jenže se mu to nedaří a je z něj troska. Dokud někoho nepotká…
Hvězdy tichounce ozařovaly nebe, noční vzduch se rozléval temnou uličkou a kolem uší svištěl lehounký vánek.
Šel pomalu a obezřetně se rozhlížel kolem sebe. Navzdory klidné noci měl zlé tušení, které si nedokázal vysvětlit. Něco se stane. Něco strašného.
Vyrušil ho zvuk padající popelnice. Víko se odkutálelo na protější chodník a Angel leknutím nadskočil. Chvíli naslouchal a potom se rozběhl tím směrem. Už věděl, čeho se tak bojí, co ho děsí. Nesmím ji znovu ztratit.
Zabočil do postranní uličky, ještě temnější a ponuřejší, než byla ta předešlá. Rychle přeskočil vyvrácenou popelnici a doběhl až k cihlové zdi.
Strnul hrůzou.
Nikdo a nic, ani ono zlé tušení, ho nemohlo připravit na to, co právě spatřil.
Klečela na zemi a vysíleně se opírala o špinavou zídku. Rukama si tiskla bodnou ránu na břiše a mezi prsty jí stékaly pramínky rudé krve.
Jakmile zaslechla, že se k ní blíží, odtrhla zrak od svého zranění a upřela na něj smaragdové oči, plné bolesti.
„Angele…“ špitla neslyšně a prosebně k němu vztáhla ruku. „Angele, zachraň mě.“
Nehybně stál a třeštil oči.
„Nenech mě odejít. Prosím…“ žadonila dál a po tváři se jí začaly kutálet slzy. Nikdy tě nenechám odejít! Chtěl vykřiknout, ale nebyl schopen otevřít ústa, natož tak vydat hlásku. Natáhl ruku směrem ke své lásce. Konečky jejich prstů se už skoro dotkly, když Angela začala odtahovat neviditelná síla. Co se to sakra děje?! Vylekal se. Musím ji zachránit, nechte mě! Začal nepříčetně zuřit, ale nemohl nic dělat, nemohl se bránit.
„Angele, myslela jsem, že mě miluješ,“ podívala se na něj Buffy vyčítavě a zklamaně zároveň. „Myslela jsem, doufala jsem, že mě nenecháš odejít…“ Ne, to nikdy!
„…že beze mě nemůžeš žít,“ pokračovala umanutě a nechápavě na něj hleděla. Nemůžu! Bezmocně se snažil přiblížit se k přemožitelce.
„Tak proč jsi mě nezachránil?“ špitla a pohledem ho obvinila ze své smrti. N………!
S trhnutím se probudil a posadil na posteli.
Chvíli bez hnutí zíral do tmy a snažil se uklidnit.
Nešťastně si promnul zpocené čelo a odevzdaně slezl z postele. Spal v kalhotách, takže si na sebe hodil jen zmuchlanou černou košili, kde tu a tam chyběl nějaký knoflík, a vydal se pro kabát. Cestou zakopával o povalující se prázdné láhve tvrdého alkoholu a o zapomenuté hromádky špinavého oblečení. Celý byt prosakoval zatuchlým smradem, pachem potu a cigaretovým kouřem.
Bylo mu to ukradené.
Nic ho nezajímalo.
V hlavě mu celou tu dobu proudila jen jediná myšlenka. Je mrtvá.
Tři roky.
A já nic neudělal.
Mechanicky si zavázal tkaničky a zabouchl za sebou dveře.
Zamířil do známého baru. Bylo tam narváno a to ho potěšilo. Když je někde narváno, nikdo si vás nevšimne. Stanete se jen jedním zrnkem písku v celé poušti. Zrnkem, které nikoho nezajímá. To mu vyhovovalo.
Barman si ho všiml hned, jak usedl k baru. Zase je tady, pomyslel si a začal chystat rundu silného pití pro toho muže v černém.
Angel na něj jen kývl a barman udělal další čárku na účtu.
Byl tu téměř pořád. Noc co noc. Přesto o něm nikdo nic nevěděl. Žádný přítel za ním nikdy nepřišel. Sem tam se s ním snažil dát někdo do řeči. Většinou ženy, protože to byl vážně pohledný mladík. Jenže končilo to vždy stejně. Něco jim podrážděně odsekl a dál se věnoval jen svému chlastu. Ženy od něj pak pobouřeně prchaly.
Když se ztřískal do němoty, nechal ho ležet na zemi, dokud muž v černém zase sám od sebe nezmizel neznámo kam. Chytil i pár záchvatů nezkrotného vzteku a rozmlátil židle, co mu padly do rukou.
Barman ho však nikdy nevyhodil.
Sám pořádně nevěděl proč, ale měl s tím klukem soucit.
Nevypadal jako ti nechutní povaleči, kteří nikdy nenašli smysl života a co se jen flákají tichými ulicemi a okrádají se navzájem i o ty zbytky majetku, co jim ještě patřily.
Tenhle byl jiný.
Nešťastný.
Stalo se mu něco příšerného.
Tenhle kdysi dávno měl smysl života, ale nějakým tragickým způsobem o něj přišel. Kdysi dávno? Jak dávno to mohlo být, vždyť mu je asi tak šestadvacet, sedmadvacet let. Přesto to vypadá, jako by na jeho bedrech ležel kámen a tížil jej několika staletími bolesti a utrpení.
Bezpochyby ztratil něco, co miloval. Nejspíš všechno, co miloval a teď neví, jak najít cestu zpět.
Barman zbystřil. K nešťastníkovi v černém se právě přiblížila pohledná tmavovláska.
Angel se zarazil, když vedle sebe ucítil jemný závan květinového parfému, ale dál upíral zrak na svou poloprázdnou sklenici.
Po jeho rameni koketně přejela drobná a teplá ženská ruka a do ucha mu špitnul příjemný hlas: „Nechtěl by sis přisednout?“
Pomalu típnul cigáro a bez zájmu se pootočil na troufalou příchozí.
Sjel ji pohledem a posměšně si odfrkl: „Sorry, kotě. Ale já jsem spíš na blondýnky.“
Tmavovláska překvapeně zamrkala a zaraženě se vydala zpět ke svému stolu. Je čas odejít, pomyslel si, kopnul do sebe zbytek obsahu sklenice a zvedl se z barové židličky.
„Zaplatím příště,“ houknul na barmana, který bezmyšlenkovitě čepoval piva a pozoroval ho se zájmem přivřenýma očima.
„Já vím,“ odpověděl tiše, když se za Angelem zavřely dveře.
Loudal se opuštěnou uličkou a kopal do všeho, co mu přišlo pod nohy.
Nenáviděl svůj život. Nenáviděl celý svět. Kdysi věřil, že se stal upírem právě proto, aby ji potkal. Teď už ne. Byla pryč. Jen tak znenadání ho opustila, bez varování mu přichystala léta samoty. Vždyť jí toho chtěl ještě tolik povědět… K čemu mu bylo těch pár let štěstí, když nyní tak trpěl. Skoro každý den se opíjel, aby nemohl přemýšlet. Dnes se mu to nepovedlo. Hlavou mu znovu proudily vzpomínky. Vzpomínky tak krásné, tak bolestné. Bože, jak moc ji miloval. Jak těžký byl život bez ní. Jak málo ji viděl za posledních dvacet let.
Přesto však měl naději, že se opět setkají. Že budou spolu. S nadějí se žilo snadněji.
Teď už ji nemá…
Dvacet let. V poměru s délkou jeho života docela krátká doba. Pro něj však nekonečná.
Před devatenácti lety přispěchala s armádou přemožitelek do L.A. a bok po boku zvítězili v bitvě proti Wolfram & Hart.
„Tohle není tvůj boj, Buffy, vrať se zpátky!“ křičel na ni, když ji spatřil, jak mezi kapkami deště zápasí na život a na smrt. Ne, že by jim pomoc přemožitelek nepřišla vhod, ale měl o ni strach, tak strašlivý strach… Už jednou ji přece ztratil a měl pocit, že znovu by to nejspíš nedokázal. Navíc kdyby umřela kvůli němu…
„Je to můj boj, Angele. Každý tvůj boj je i můj,“ houkla na něj pohotově a dál se věnovala své práci.
Na jednu stranu byli oba nervózní ze své blízkosti, na druhou stranu jim to v boji pomohlo. Měli totiž pocit, že se aspoň mají pro koho bít. Pro sebe navzájem. Jestli přežijí, mohou se obejmout, snad i políbit…
Přežili.
Týden zůstala v L.A. a těšili se své blízkosti. Nádherný týden. Odměna za vítězství. Jen Spike byl stále podrážděnější a nevrlejší. A mělo to ještě jednu chybu. Touhu, kterou nemohli vyslyšet, nemohli ukojit. Všechna bolest se vrátila zpět. Už nemohla vydržet ten emocionální kolotoč. Za sedm dní odjela zpět do Evropy a už se nikdy nevrátila. Zpřetrhala všechny svazky s ním a zařídila, aby ji nemohl sledovat, nemohl najít. Žil se Spikem a Connorem v L.A. a společně s novým týmem bojovali proti stále obnovujícímu se zlu. Bez ní.
Před sedmnácti lety se náhodně potkali v jednom baru tady v L.A. Srdce mu poskočilo radostí, když ji tenkrát spatřil. Bláhově si myslel, že přišla za ním. O to větší byl šok, když se k ní přitočil neznámý muž, majetnicky ji objal kolem ramen a okouzleně si prohlížel její vypouklé bříško. Angelovi puklo srdce na tisíce kousků. To snad není pravda, napadlo ho tenkrát. Měl vztek na celý svět, na celý vesmír.
Peter. Tak se ten hajzl jmenoval. Dokonce měl bláhovou představu, že jsou jen pouhými přáteli z mládí. Seděli spolu u stolu asi dvě hodiny a za tu dobu ho Angel začal nesnášet daleko víc, než tenkrát Rileyho. Připadal mu hrozně hloupý. Byl si tak jistý Buffyinou láskou, že si ani nevšiml pohledů, jakými po sobě pokukovali. To Nina si všimla moc dobře. Ale neřešila to.
Peter. Měl naplánovaný jejich společný život do detailů. Šťastný život. Angel pochyboval, že něco věděl o jejím druhém světě. Tak slepý byl ke svému okolí, tak naivní. Vůbec se k ní nehodil.
Peter. Drásal mu nervy. Dal Buffy něco, co on nikdy nemohl. Dítě. Myslel, že se snad rozskočí žárlivostí.
„Nedívej se tak na mě,“ bránila se Buffy, jakmile na chvilku osaměli. „Nemáš mi co vyčítat. Už nepatřím do tvého života a ty zas nepatříš do mého. Sám jsi to tak zařídil, sám jsi mi to jednou vmetl do tváře.“
Její slova jím projela, jako nůž. Přesto se ji snažil přivést k rozumu: „Ale ty ho nemiluješ!“
Překvapilo ho, jak bez odporu a s jakou samozřejmostí odpověděla: „Máš pravdu, nemiluju,“ kývla.
„Tak proč s ním jsi?“ kroutil nevěřícně hlavou.
„Protože on miluje mě,“ odvětila věcně.
„Ale to nestačí.“
„Copak, Angele?“ prohodila zvláštním tónem a sjela ho přivřenýma očima. „Nevyhovuje ti to? Chtěl bys něco změnit? Tak prosím…“
Angel překvapeně zamrkal. Nechápal, kam tím směřuje.
„Ty jsi přece ten, co rozhoduje o mém životě. Takhle jsi mi to nalajnoval, takhle jsi to chtěl. Abych měla někoho normálního. Tak teď mám.“
Potom o ní několik let nic nevěděl. Netušil, jestli má dceru, či syna, jestli je konečně šťastná, třeba s tím hňupem Peterem. Čas plynul rychle a zároveň pomalu. Connor se mezitím oženil a založil rodinu.
A potom, před pěti lety, mu přišel dopis. Od ní. Četl ho tolikrát, že ho znal nazpaměť.
Angele,
třináct let jsme se neviděli, ale až dnes ráno mi něco došlo. Už se neuvidíme nikdy. Dlouho jsem se pozorovala v zrcadle. Stárnu. I kdyby si za mnou přijel, uteču před tebou. Nechci, abys mě viděl. Ty jsi stále mladý a krásný, ale já ne. Chci, aby sis mě pamatoval takovou, jakou jsem byla tenkrát. Proto se s tebou loučím.
Miluju tě a vždycky budu.
Navždy tvá Buffy.
Několik minut vstřebával obsah. Loučila se sním. Tenkrát si poprvé za celou tu dobu uvědomil, že Buffy tady jednou opravdu nebude. Nechá ho samotného a už nebude cesty zpět, jako kdysi. Možná se několik let neviděli, ale stále věděl, že tam někde je. Že žije ve stejném světě, jako on, i když je dělí oceán. V jeho srdci plála jiskřička, zažehnutá tady v L.A., roku 1996, když ji poprvé spatřil. Nevinnou mladou dívenku, která scházela ze schodů své školy, obklopená kamarádkami, které ji zbožňovaly. Dokud žila, mělo smysl bojovat. Bojovat pro ni, aby na něj mohla být pyšná.
Teď už ne.
Před třemi lety se vrátila zpět jeho nejhorší noční můra. Jako tenkrát, když se se svými přáteli vracel z jiné dimenze a spatřil uplakanou Willow.
Hrál si zrovna se svým vnukem, když se to stalo. Jako by ho něco neviditelného udeřilo do zad nadpozemskou silou a vymlátilo z něj i ty poslední zbytky života. Věděl, co to znamená. Jiskřička pohasla a v jeho srdci zanechala jen všudypřítomný chlad.
Pomalu posadil vnuka na zem. „Je mrtvá…“ špitl téměř neslyšitelně a s pohledem provrtávajícím podlahu se snažil vstřebat a pochopit, co se právě stalo.
„Cože?“ otočil se k němu Connor s utěrkou v ruce.
„Je mrtvá,“ zopakoval o něco hlasitěji a pozvedl oči plné slz ke Spikovi. Ten se vzpřímil a chvíli na něj bez mrknutí zíral. Potom pomalu zakroutil hlavou a beze slova zamířil do vedlejšího pokoje. Angelovi bylo jasné, že se bude snažit zkontaktovat Willow, Dawn, nebo Alexe, aby mu mohli popřít, co se právě dozvěděl. Jenže Angel na sto procent věděl, že nic takového se nestane. Nikdo mu to nepopře. Nečekal, až se Spike vrátí, sebral kabát a vytratil se z domu.
Connor se ho nesnažil zadržet. Věděl, že teď jeho otec potřebuje být sám. Jenže netušil, že už se nevrátí. Že je to naposledy, co ho vidí.
Ani Angel to neplánoval. Už jednou přece Buffyinu smrt překonal, dokázal se vrátit zpět ke svému životu a naučil se žít bez oné jiskřičky v srdci, tak co je teď jinak? Co se změnilo? Možná i on stárne. Po těch nekonečných bojích proti zlu, po opakujících se ztrátách jeho přátel, mu přibývají vrásky. Vrásky na duši. Nemá sílu jít dál, pokračovat. A tak se vrátil zpět ke svému původnímu životu. K životu Liama, hospodského povaleče a opilce. K životu, který žil, než poznal Buffy.
Nakopnul další plechovku, která mu přišla do cesty a vztekle sledoval její pohyb po špinavém chodníku. Zarazil se, když v dáli zahlédl dvě postavy a tiše je pozoroval. K ženě se nebezpečně přibližoval muž a chystal se ji napadnout. To není muž, blesklo mu hlavou. Upír.
Přece jen spoustu let zachraňoval svět, a tak nebylo divu, že upustil od svého původního plánu neslyšně se vytratit a instinktivně se vrhl na upíra. Žena překvapeně vyjekla a o pár kroků ustoupila do stínu budovy. Angel srazil nepřítele na zem, několika kopanci a ranami ho vyřadil ze hry a nakonec ho zásahem do srdce rozprášil vzduchem.
Rychle se zvedl z kolenou. Chtěl zmizet zpět do tmy a vyhnout se tak nepříjemným otázkám neznámé ženy a jejím díkům za záchranu života. Ani se na ni nepodíval a upaloval pryč. Její slova ho však donutila zastavit se.
„Díky, ale nejspíš bych to zvládla sama,“ pousmála se pobaveně. Takovou reakci nečekal. Přemožitelka? Napadlo ho a zvědavě se pootočil.
Vystoupila ze stínu a Angelovi se zatočil celý svět.
Drobná postava.
Blonďaté vlasy.
Smaragdové oči.
Musel se zachytit lavičky, aby neupadl. V nohách mu nezbyla žádná síla.
„Buffy?“ pohnul rty a nespustil z ní oči.
Potom vyčerpaně usedl na lavičku a zabořil tvář do dlaní.
Na několik sekund opravdu uvěřil, že je zpět. Že stojí před ním, nevinně se na něj usmívá a poutá ho k sobě neviditelnou silou tak, jak to dokázala jedině ona. Jakoby se vrátil čas o dvacet pět let, jakoby se ocitli zpět v Sunnydale v době, kdy oba prožívali nejšťastnější chvíle svého života. Všechna ta bolest byla znovu zpět. Právě před ní utíkal, snažil se skrýt. Doufal snad, že když na něj všichni zapomenou, zapomene i on? Jenomže to je nemožné. Stejně si ho to najde. Vztekle se zvedl a zamířil do tmy.
„Joyce, tak jdeš s námi?“ zaslechl chlapecký hlas někde z dálky.
„Ne, přijdu později,“ křikla dívka přes rameno a nespustila z Angela oči. Úplně zapomněl, že tam ještě stojí.
Znovu se mu podlomila kolena. Joyce?
Zůstal stát zády k ní a čekal, co přijde. Neodvažoval se otočit.
„Promiň, ale říkal jsi Buffy?“ optala se nejistě. Zpozoroval, že se jí zachvěl hlas. Slyšel, jak rozvážně postoupila o pár kroků, ale stále zůstávala v uctivé vzdálenosti.
Zdrženlivě se otočil a vpil se do ní pohledem. Tahle podoba nejspíš není náhodná.
„Joyce?“ vydral ze sebe s námahou. „Joyce… Summersová?“
„Ne,“ začala pomalu a přimhouřila oči. „Robertsonová. Ale moje máma byla Summersová,“ pospíšila si rychle, když si všimla, že se znovu chystá k odchodu.
„Buffy Summersová,“ dodala. Tak přece. Její dcera. Dítě mojí Buffy.
„Ty… ty jsi znal mou mámu?“ prolomila opatrně ticho. Angel se bez odpovědi vrátil k lavičce a ztěžka na ni usedl. Nemělo cenu dál utíkat, skrývat se. Snažil se o to tři roky a stejně bez výsledku. Vždycky si mě to najde. Potkal její dceru, bytost, ve které proudila její krev. Byla jí tak neuvěřitelně podobná.
„Jak se jmenuješ?“ zajímala se a obezřetně usedla vedle něj. Páchl z něj alkohol, ale to jí neodradilo. Vždyť nejspíš právě potkala někoho, kdo znal její maminku. Hrozně ji zajímalo, co je ten muž zač. Způsob, jakým se na ni podíval, když vystoupila ze stínu…
Za celý život se na ni žádný kluk takhle nepodíval. Přitom ucítila někde v břiše podivné zachvění a srdce jí začalo divoce tlouct. Ale v tu chvíli jakoby to ani nebylo její srdce. Jakoby prostřednictvím jí mluvil někdo jiný. Máma?
Pátravě na něj pohlédla. Vypadal najednou tak zranitelný, tak sám.
Zaplavila ji obrovská vlna soucitu.
„Znal…“ odpověděl tiše na její první otázku, těžce polkl a snažil se přemoct slzy, které se mu draly do očí.
Připadala si, jakoby mu tímto setkáním hrozně ubližovala. Ale proč?
„Ale asi ne moc dobře, že?“ umanutě pátrala po dalších informacích. „Protože jinak bych o tobě přece něco věděla. Máma mě milovala a říkaly jsme si všechno.“ Vlastně skoro všechno, blesklo jí smutně hlavou, když se ji v mysli vybavila jedna bolestná vzpomínka.
„A kromě toho,“ pokračovala, „jsi jen o několik let starší, než já. Musel jsi být dítě, když… tak moment,“ zamračila se, v očích se ji mihl strach a rychle se zvedla.
„Ty jsi upír?“ zeptala se ostře. Jeho mlčení si vyložila, jako souhlas. Přesto tu něco nehrálo. Nedal se srovnat s jediným upírem, se kterým se dosud setkala. Jeho oči byly tak plné bolesti. Vlastně s jedním se srovnat dal. Se Spikem.
„Jak se jmenuješ?“ zopakovala svou druhou otázku. Předem tušila, co uslyší.
Vpil se do ní pohledem a neslyšně pohnul rty: „Angel.“