Promise me

Informácie o poviedke:Túto poviedku sme našli na neaktívnych blogových stránkach www.passionate-angel.blog.cz. Vzhľadom na to, že nechceme, aby upadla do zabudnutia, rozhodli sme sa ju skopírovať priamo na túto stránku. Všetky práva na túto poviedku sú vyhradené jej pôvodným autorom a na tejto stránke sú umiestnené bez nároku na akýkoľvek honorár od jej čitateľov. Jednoducho chceme, aby sa na ňu nezabudlo. :-)


"Oh bože." Musel jsem jí vyděsit. Oči dokořán rozevřené, narudlá ústa od polibků v tichém Ó, zrychlený tep.
"Cítit to je naprosto úžasný." Šťastný, šťastný, šťastný, šťastný…
"Oh bože." Druhá dlaň jí přímo vystřelila překrýt ústa, když pochopila, co se právě stalo. Zeširoka jsem se na ní usmál a snažil se pozvednout ze své hrudi její drobnou ručku ke svým rtům. Tak se mi třásly dlaně, že jsem chvílemi pochyboval, jestli to vůbec zvládnu. Snažil jsem se tvářit klidně. Jenže zůstalo jenom u snahy. Zaznamenával jsem každičký jednoduchý pohyb jejích sametových rtů, křivek její tváře, v naději, že snad dokážu vyčíst, co mi osud přichystal.
"Oh bože!" Vyprostila prokřehlé prsty z těch mých, jakoby se popálila a překotně ustoupila o pár kroků vzad. Nechápal jsem. Uběhlo spoustu času, než jsem se dokázal vymanit ze spárů temnoty a než jsem si konečně přiznal, že život je dar. A já rozhodně nemám ani vteřinku nazbyt na to, ho marnotratně plýtvat. Chci strávit zbytek života po jejím boku. Netuším, zda jí můžu dát děti. Po více jak 250 letech sterility si tím nejsem jistý, ale budeme mít spoustu času na to to vyzkoušet. A pokud se nezadaří, můžeme adoptovat. Chci hodně dětí, nezáleží, jestli budou mít moje geny, chci šťastnou a spokojenou rodinu, chci se vedle ní každé ráno probouzet a každou noc vedle ní usínat. Chci jí konejšit v náručí, když bude smutná, ošetřovat jí, pokud onemocní, kupovat jí zmrzlinu. Zmrzlina. Mám pocit, jako bych cítil její chuť na jazyku. Hodně zmrzliny. Zmrzlina a Buffy.
"Bože, Angele. Je mi to tak líto." Neměl jsem ani ponětí, co tím myslí, ale je mi to jedno. Zajel jsem prsty do hedvábných, zlatavých loken a přitáhl si jí k sobě. Sevřela moje tmavě modré tričko a zaposlouchala se do pravidelného zvuku.
"Shh," snažil jsem se jí utišit. Proč tak pláče? "Bude to v pořádku. Jsem tu. Od teď už bude všechno v pořádku." Rozplakala se ještě víc. Řekl jsem něco špatně? Vím, že to pro ni musí být šok. Já, slunce a tep, to donedávna nešlo dohromady, ale spolu zvládneme všechny překážky.
"Je mi to tak líto." Ještě nikdy jsem jí neslyšel znít tak smutně. Musel jsem se jí podívat do očí, ze kterých kanula jedna slza za druhou. Opatrně jsem je stíral, abych jí snad svým dotekem ještě víc neublížil, a snažil jsem se do každého svého gesta vštípit tolik lásky, kolik bylo jen možné. Ustoupila o krok vzad a moje náruč doslova hřměla po náhlé prázdnotě. Paže se mi třásly, prsty mě brněly tou nenadálou ztrátou. Moje tělo vždycky naprosto přesně vědělo, co potřebuje. Jí. Vedle sebe, okolo sebe, uvnitř sebe. A pak jsem se podíval kamsi za ní, na verandu, ze které k nám svojí nemotornou rychlostí cupitala asi tříletá holčička. Ve dveřích se objevila mohutnější postava, kterou jsem nemohl rozeznat, a zkoumavě si nás prohlížela. A já v tu chvíli pochopil její slzy. Než jsem se za ní vydal, slíbil jsem si, že jí už nikdy neopustím. Budu o ní bojovat třeba proti celému světu. A pak jsem si uvědomil, kde oba dva stojíme. Bílý domek s čerstvě natřeným plotem, slunečný den, křik dětí z povzdálí. Ona už tohle všechno měla. Beze mě. Nemohl jsem se na ní podívat, protože pak bych před ní klekl na kolena a prosil o ještě jednu šanci, kterou by mi nemohla dát. Rychle jsem se otočil a nechal jí pozorovat v slzách, jak jí mizím ze života. A tentokrát to bylo opravdu naposledy.

Miluji svého manžela. Opravdu. Nemyslete si, že je to jenom proto, že je člověk a může mi dát všechno to, co pro mě tenkrát Angel tak zoufale chtěl. Není. Můj muž, bože, jak miluju tohle oslovení, je dokonalost sama. Samozřejmě občas se stane, že mě v noci probudí jeho chrápání, a to se pak v duchu ptám, pokud se přestěhuju do atomového krytu, jestli ho uslyším i tam. Jenže jakmile se k němu přitulím, okamžitě nás obklopí blažené ticho. Když jednou do roka onemocní, což v jeho případě znamená teplotu 36,5 stupně, je celou dobu nevrlý a každých pět minut heká, že asi okamžitě umře, pokud ho nebudu obskakovat. A přeci je zajímavé, že jakmile mu přinesu do ložnice čaj a zkontroluji mu teplotu (stále 36,5), nemoc zázračně pomine a já nemám šanci dostat se z postele až do oběda. Ne, že bych si stěžovala. Párkrát se i stalo, že se mi snažil pomoct v domácnosti. Skončilo to koupením nové žehličky a vyhozením několika kousků oblečení, protože ON přeci růžové košile nosit nebude. A jeho chyba to rozhodně prý nebyla, protože jsem mu měla předtím říct, že červená se prostě s bílým prádlem prát nedá. Ale stejně ho miluju. Jen jednou jedinkrát jsem myslela, že mu vyškrábu oči. Doslova. Já začala rodit a on byl pracovně na druhé straně Států. Už jsem vám říkala, že jsme se přestěhovali zpátky do L.A? Matně si pamatuji, že vtrhnul na porodní sál, když už bylo po všem a já držela naší právě narozenou holčičku v náručí. Sice si mě chvilku dobíral, že jsem na něj mohla ještě počkat a já v ten okamžik měla neuvěřitelnou chuť ho pořádně a hodně bolestivě praštit, ale pak dojetí a radost převršily všechny ostatní pocity. Od té doby se od nás nehnul ani na krok. Tedy hnul… no, víte, jak to myslím? Pár dní na to mi se smíchem vyprávěl, jak mu Dawn líčila průběh porodu a že jí dluží ooohromnou porci zmrzliny a popcornu jako bolestné za dva zlomené prsty. Měla jsem chuť mu říct, že kdyby tam byl on, nic by se jí nestalo, ale jakmile jsem spatřila ty jiskřičky v jeho očích, když se na mě a Joy podíval, odpustila jsem mu úplně všechno. Jako vždy. Ptáte se, jestli se o něj bojím, protože je člověk? Samozřejmě, že mám o něj strach. Jak bych neměla. Já přemožitelka, ty člověk. Přirozeně se taky kvůli tomu hádáme. Já chci jít hlídkovat, on mě nechce pustit. Tedy ne samotnou. Chápe, že bych byla zbytečně roztěkaná, protože bych se bála zároveň i o něj ale nakonec to stejně vzdá, a pokud ho rozčílím opravdu doběla, vydá se na druhou stranu do noci. O, přeci jste si nemysleli, že jsem si vzala někoho, kdo by neměl ani ponětí o tom, co se tam venku děje. Ne, děkuji, to jsem zažila na pár schůzkách a věřte mi, nikdy to nedopadlo dobře. On moc dobře ví, o co tu jde. Věděl to mnohem dřív, než já. Občas ho pozoruji při boji. Hezky schovaná, tak abych mu mohla v případné krizi chránit záda, jenže jako by mě vycítil a naschvál se stavěl do pozic, kdy jsem mohla být jen za diváka. A páni, že bylo se na co dívat. Jeho pohyby byly pomalejší. Vždyť je člověk, ale s takovou grácií jsem kdysi pozorovala jenom jednu osobu. Jenom jednu. Zavřela jsem oči a opřela se o zábradlí naší verandy. Mořský vánek si pohrával s mými pramínky a já si představovala, že jsou to jeho dlaně, laskající moje tváře. Když se tenkrát v Římě otočil zády ke mně a znovu mizel z mého života, zapřísahala jsem se, že ho vidím odcházet už naposledy.

V moment, kdy jsem se otočil a doslova pokoušel uprchnout z jejího přímo dokonalého života, jsem si přál zemřít. Těch pár dní, než jsem nalezl odvahu sednout na letadlo do L.A, a tak dát konečné sbohem mojí přemožitelce, jsem se potloukal nočními uličkami a zákoutími Říma. Netěšilo mě chodit ven ve dne. Den patřil jí. Já vládl noci. Každý večer jsem si vybral náhodnou blondýnku, což nebylo v Itálii až tak jednoduché, a skončil s ní v hotelovém pokoji. Jedné noci jsem narazil na tu nepravou. Druhý den jsme ruku v ruce nastoupili do letadla směr New York a následně Los Angeles. Naivně si myslela, že jsme na sebe narazili náhodou. Když jsem se jí přiznal, že jsem celé tři týdny podnikal každou noc tu samou výpravu, přestala se mnou mluvit. Ten den jsme zrovna koupili hezký, prostorný domek v L.A. blízko moře. Po deseti dnech úporného mlčení, kdy jsem se jí bál i dotknout, nakonec vybouchla a ujistila mě, že jestli jenom pomyslím na to, přivést si k "nám domů" ať už blondýnu, brunetu, černovlásku, zrzku, odbarvenou, obarvenou, holohlavou, kudrnatou, travestitu nebo snad chlapa, tak ať se připravím, že mě po naší konfrontaci už rozhodně žádné mužské problémy trápit nebudou. Ani nevíte, jak se mi ulevilo. A mimochodem, zmínil jsem vůbec, že maminka té malé rozkošné holčičky z toho slunečného dne v Římě se jmenuje Faith?

Miluji svojí ženu víc než svůj vlastní život. Opravdu! A nejvíc asi, když mě škádlí se slovy: Odnes si mě do jeskyně, ty můj neandrtálče. Před pěti lety jsem si jí vzal za manželku. Tedy podle zákona, všem je už dávno jasné, že jsme svoji od jejích sedmnáctých narozenin. Nebudu lhát, když vám povím, že to byl můj nejšťastnější den. No, možná tenhle, a když jsem jí tenkrát spatřil vyčerpanou, krátce po porodu s naší dcerou v náručí. V ten okamžik jsem myslel, že omdlím a dodnes nemám ponětí, jak jsem dokázal zůstat při vědomí. Matně si vzpomínám, že jsem se pokoušel i žertovat a vůbec se nedivím, kdyby mě tenkrát nechňapla a pořádně nenakopla.
Chvíli jí pozoruji na verandě. Třese se chladem. Jak by ne, když je jenom v tílku a šortkách, jejichž potisk se mi nepodařil rozeznat od té doby, co jsme spolu. Objal jsem jí zezadu a snažil se jí zahřát svým tělem. Kdy si už konečně uvědomí, že na sebe musí dávat pozor. Teď, když je matkou, když jsme spolu, když…
"Jsi znovu těhotná."
"Tři týdny." Otočila se mi v náručí a našpulila rty. Jsem neuvěřitelný slaboch. "A jestli to tentokrát promeškáš…"
"Nenechám si to ujít za nic na světě."
"Dobře," zachumlala se mi nosem hlouběji do hrudi, "dobře."



KONIEC