Together


Popis poviedky : Stal se den, který nikdo nečekal. Ani ona, ani on. A přece se ho museli vzdát. Za každou cenu... třeba i za smrt.



Přišel. Ano, přišel. Ale jen z jediného důvodu. Jak jinak.
Dívala se na něj. Smutně. Protože věděla, co přijde.
"Ahoj..." pronesla smutně, ani se na něj nekoukla.
"Ahoj." odpověděl jí slušně a snažil se vyhledat její pohled, i když ona uhýbala.
"Podívej, já..."
"Co Ty? Přišels mi dát 'aure-voir'?" tentokrát se na něj podívala. Chtěla, aby bylo tento pohled odhodlaný... ale nedokázala to. Oči se jí začaly plnit slzami.
"Ne, lásko, poslouchej, nechci Ti ublížit... ale vždyť víš, že to nejde..." snažil se přes bolest usmát.
"A proč ne? Proč by to nemělo jít? Nejsem Ti snad moc dobrá?" začala se trochu vztekat. Kam až zavede zoufalství...
"To neříkám! Jsi skvělá, dokonalá, nádherná... prostě... výjimečná." chtěl ji pohladit po tváři, ale ucukla.
"Tak proč... proč už se mnou nechceš být?" hltala své vzlyky.
"Nemůžeme. Vždyť to víš. Nemá to cenu..."
"Ale má!" skočila mu do řeči. "Má to cenu, jen se trochu snažit. Kdyby ses snažil, šlo by to, ale Ty nechceš..." rozbrečela se naplno. Už to nešlo dusit v sobě.
"Tak co teda chceš?! Co po mně chceš?!" díval se na ní.
"Jen... být spolu..." koukala na něj. Bolestně. Jako by umírala. A taky že umírala. Vevnitř. Její srdce pukalo. Jednou a podruhé... pořád dokola.
"Nesmíme... lásko... vždyť to víš..."
Zavřela oči a odvrátila od něj tvář. Už se na něj nedokázala dál dívat.
"Dobře." uznala to. Vše.
"Co dobře?"
"Nechám tě jít. Běž si. Za lepší." otočila se.
"Já... ale tohle jsem nechtěl, no tak... lásko..."
"Ne," zase ho nenechala domluvit. " já to chápu. A neříkej mi lásko, už na to nemáš právo. Jdi. Tam, kde Ti bude líp... beze mě."
Beze slova se otočil a odcházel. Nechtěl, aby to takhle skončilo, nechtěl ji ranit, ale co se stalo, stalo se. Nezmění to. Nevrátí zpět. Jen to tak nechá.
"A tohle," sundala si stříbrný prstýnek z prsteníčku," si vezmi. Nechci to. Chci zapomenout. Na vše. A Ty... Ty zapomeň taky." mrskla s ním po něm.
Zvedl ho a zadíval se na něj. Pak na svou lásku. "Miluju Tě. A vždycky jsem miloval a budu. Tohle prosím nezapomeň." odešel.
Ona se konečně mohla silně rozbrečet, se vším praštit... byla volná... a čekala na ni jen její kamarádka - žiletka.
Vzala ji do prstů, otočila proti slunci. Krásně se zablýskla ve světle a pak ji přiložila na zápěstí. Jedním přesným řezem proťala tepnu a nechala se unášet do světa snů.



KONIEC