Popis poviedky : Předstírá smrt pro dobro ostatních. Pro dobro svých přátel. A to proto, aby je sobecky ochránila. Ale za každým předstíráním se přece jen skrývá trocha lži, bolesti a tajemství...
Čekám na Tebe,
tolik let už Tě znám.
Schody do Nebe
kloužou jak led,
ruku Ti dám.
Tolik, tolik hvězd
máš nad sebou.
A je tolik, tolik cest,
co Tě k nim
dovedou...
- Tajemství, Daniel Landa -
Věnování : Převeliké díky patří mým korektorům Mattovi a Carrie, díky jejich času, který mi věnovali. Děkuji.
Další schůzka, stejné místo. Tak jako vždy, i v ten samý čas.
Zkontroloval hodiny, sjel výtahem do garáže a nastartoval své auto. Černého mustanga.
Jel napříč své minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Nikdy nevěděl, co od ní má čekat. Nikdy nevěděl, čeho je schopná...
"Angele, právě mi volala Willow..." promluvil k hnědovlasému upírovi bývalý pozorovatel.
"A?" prohodil tiše Angel a věnoval se dál papírům. Měl jich vážně požehnaně.
"Něco je s Buffy..." jakmile uslyšel její jméno, trhl sebou.
"Co se stalo?" ani se na Wese nepodíval.
"Je mrtvá..." víc slyšet nepotřeboval. Při slovu 'mrtvá' mu vypadly papíry z ruky, zadumaně na ně koukal, jak padali k zemi jako suché listí ze stromů a stále si opakoval, že to není pravda. 'Je mtrvá... Je mrtvá... Je mrtvá... Ne, prosím... řekni, že to není pravda...'
"Wesi? Mohl bys mě teď nechat o samotě, prosím?" zavrčel tiše a o to víc bolestivě.
"Jistě." Wesley se otočil a odešel z jeho kanceláře. Když se za ním zaklaply dveře, Angel vstal a zamkl za ním. Sedl si zpátky do svého koženého křesla a vytáhl JEJÍ fotku z doby, kdy byla ještě mlaďounká. Tak mlaďounká na její životní úděl. Hlasitě polkl, podal si ze skříně svůj výstavní kousek whisky a zhluboka se napil.
"Proč zrovna Ty, Buffy? Proč ne já? Proč mi Tě vzali?" šeptal k fotce a pil whisky. Jen tak seděl a koukal na její fotku. Nečinně tam seděl na židli, neschopný jakéhokoli slova či pohybu. Neměl chuť se hýbat, mluvit, žít. On vlastně nikdy nežil. Pouze přežíval a to pro jediné. Tedy pro jedinou, která si navždy ukradla jeho chladné a nebijící srdce. Pro Ni. Zíral do prázdna, upíjel hořkou tekutinu a cítil neskutečnou bolest. Pravou čistou bolest, jak ho spalovala až do morku kostí. Trpěl jako týrané a bezbranné zvíře. Tiše zavrčel a nadechl se, i když dýchat nemusel. Byl jen upír, který skoro století a půl páchal zlo, ve kterém se vyžíval a liboval a další století se vše snažil odčinit. Dnes už mu je přes 250 let, ale on stále vypadá jako ten mladík, v jehož těle je uzamčen na celou, celičkou věčnost. Jen stále nemohl pochopit, proč mu sebrali to, kvůli čemu zůstával na Zemi a nevzdával se. Kvůli čemu vykonával všechny ty dobré skutky a činil samé dobro. Kvůli čemu byl odhodlaný zemřít. Najednou se v něm nahromadila veškerá zlost, kterou nikdy nedal najevo, vždycky zůstával rozhodným. Ale teď ne. Teď vše potřeboval pustit ven. Chytil flašku za hrdlo a vší silou jí mrštil o zeď. Uslyšel jen řinčivý výkřik rozbitého skla padajícího k zemi a lahodnou tekutinu, která po ní pomalu stékala. Tak jako krev z jeho dlaně s tichým "Proč?!" .
Dorazil na smluvené místo a zaparkoval co nejblíž.
Vypl motor a vystoupil. Věděl, že na něj čeká. Pokaždé tam byla dřív než on.
Opatrně se k ní přibližoval, jakoby byla jeho přelud a mohla by se rozplynout. Byla nádherná v tom měsíčním třpytu. Krásně se jí leskly blond vlasy už nadálku a její štíhlá postava zahalená do bílých šatů se rýsovala do temné noci.
"Ahoj... čekáš dlouho?" přešel k ní a objal ji zezadu kolem pasu.
"Jsem tu chvíli." položila mu hlavu na rameno a přivřela oči. "Chyběls mi." vzdechla do nočního ticha.
"Ty mi taky." políbil ji do vlasů a vdechl její vůni. Tak moc mu scházela, že si to ani on sám neuměl představit.
Pohladila ho bříšky prstů po hřbetu ruky a otevřela oči. Znovu čelila temnotě tváří v tvář.
Tentokrát to ale bylo jiné.
"Myslíš, že to zjistí?" prolomila nejistě opojné ticho mezi nimi. Věděl, na co narážela.
"Pokud to nezjistili doteď, pochybuju o tom."
"Angele," otočila se k muži čelem, "já vím, že pátrají a chtějí zjistit, co se přesně stalo. A co jim mám říct? Že jsem si vybrala fiktivní smrt jen proto, abych je ochránila? Že jsem se vzdala života, uvrhla se do nicoty kvůli nim? A co když to nepochopí? Co když mě zavrhnou, protože si budou myslet, že jsem sobecká?" vzlykla, "Bojím se. Bojím se jejich reakce."
"Shhh... Přestaň se strachovat a postav se tomu. A věř mi, pokud nebudeš chtít, nikdo nezjistí, že jsi naživu. " objal ji pevně.
"A co když... chci, aby to zjistili... " podívala se mu do jeho čokoládových očí.
"Vše ostatní je jen na Tobě." usmál se na ni a jemně ji políbil na rty. Polibek mu opětovala a pak ho pohladila po hrudi. Cítila tlukot srdce. Jeho tlukot srdce.
"Ví to?" vzhlédla k němu.
"Ne. Ty jsi jediná."
Kývla a přejel jí mráz po zádech. Angel to ucítil a schoval ji do svého náručí.
"Co jim řekneme?" další otázka, která Buffy ležela na srdci.
"Komu? Ostatním? Co bychom jim měli říkat?"
"Já... já nevím." šeptla nejistě a dloubla ho nosem do hrudi.
"Prosím Tě, Buffy, nepřemýšlej nad tím. Teď máme svůj život. I když ne zrovna podle veškerých představ, ale je náš. Ano?"
"A-ano." polkla nasucho a opatrně ho políbila. Nechtěla nic víc než se cítit v bezpečí. Potřebovala mít pocit, že je jí na blízku.
Jejich nevinný polibek se však protrhl ve vášnivé líbání. Obmotala mu ruce kolem krku, on kolem jejího pasu.
Přemožitelka bývalého upíra pohladila po tváři a jemně se jí zalesklo v očích. V těch jeho spatřila lásku, možná trochu radosti, spokojenost, vyrovnanost. Cítila, že všechno dopadne dobře... ona jen vždy čekala nejhorší. Byla přece přemožitelka.
"Neboj se. Jsem tu s Tebou. A navždy budu. Jsi moje tajemství a tím i zůstaneš." políbil jí prsty a pohladil ji po vlasech.
"Já s Tebou taky. Navždy..." ještě jednou ho políbila, "Budu už muset jít. Je pozdě."
Kývl. "Miluju Tě." odpověděl stručně, polibek jí vrátil a odtáhl se.
"Miluju Tě. Sbohem." pípla tiše. Loučení s ním ji vždy bolelo.
"Není to napořád. Slibuju. Sbohem." kývl a ztratil se zpět ve tmě, odkud přišel.
Otočila se a lehkým krokem se vydala ke svému domovu.
Tiše vešla do svého bytu a zaklapla za sebou dveře. Po špičkách se vydala do nejoblíbenějšího pokoje v celém bytě. Do pokoje její a Angelovy dcery.
Sedla si k ní na postel a pohladila ji po zlatavých vláscích. Malá sebou mírně trhla a otevřela očka.
"Mami? Kdepak jsi byla?" zamžourala na přemožitelku.
"Za tatínkem, zlatíčko." usmála se na ni a pohladila ji něžně po tváři.
"A zůstaneš tu se mnou?" zaprosila a natáhla ke své mamince ručičky.
"Zůstanu." opatrně si k ní lehla a objala ji.
"Mám Tě ráda, maminko."
"Já Tebe taky, broučku a teď spinkej." dala jí pusu do vlasů.
"Dobrou noc." malá Liberty se zavrtala do svých peřin a po chvilince začala oddychovat z klidného spánku.
Buffy ji znovu pohladila po vláscích a přikryla se dekou. Přemýšlela nad dnešní schůzkou s Angelem. Byla unavená, chtělo se jí spát, ale nemohla. Povzdechla si a koukala na Liberty. Už jí tu jen chyběl on. Její Anděl, který je teď pryč od ní a jejich dcery.
"Kdyby jen věděl, že má dceru... kdyby věděl, že má Tebe, Liberty a nejen mě." šeptala do ticha pokoje své dcerky a potlačovala slzy. Slzy, které nakonec stejně neudržela. Slzy, které si razily cestičky po její jemné tváři až na polštář. Slzy plné radosti i starosti. Slzy plné jejích tajemství.
"Tak, jako mi řekl Angel - Jsi moje tajemství a tím i zůstaneš. " zašeptala znovu a po chvíli se vydala do říše snů ke své milované a jediné dceři. Ke své Svobodě, kterou jí konečně dovolili.