I'm a Chosen


Popis poviedky : Přemožitelky, čarodějnice, upíry, démony a vlkodlaky známe z knížek a filmů. Ale co když se dozvíte něco, co se vám zdá přímo nereálné? Co když se dozvíte, že Vy jste Ta Vyvolená a máte moc bojovat se silami zla? Vezmete osud do svých rukou, protože musíte?


Věnování:
Mattovi - patří mu převeliké díky, protože bez něj by tato povídka nebyla taková, jaká je;
Leito - pro mou nejbližší osůbku, která tu je vždy pro mě.
Děkuji.



Stála jsem u otevřeného okna a doslova zírala ven. Do letní, přesto chladné noci. Koukala jsem tam, kam jsem musela. Vrátit se zpět do tmy. Tam, kam patřím.
Nechtěla jsem, bránila jsem se... ale osudu se nevyhneš. Osud je předurčen. Každý osud. I když je ve Tvých rukou, pořád do něj někdo strká nos. Někdo cizí, někdo tam nahoře.
Už jsem nechtěla do noci po tom, co jsem se dnes odpoledne dozvěděla. Jsem přemožitelka. Přemožitelka. Jak absurdní.
Já? Proč já? Je mi teprve 16.. . povzdechla jsem si. Stejně tam musím, nic neudělám... ale já nechci... nechci...
Bojím se. Ano, bojím.
Všechno je teď jiné. Mám strach o svoji rodinu, o své přátele, možná i o sebe... Proč?
Jsem slabá. Trápí mě, že to nedokážu. Ale já musím. Je to můj úděl. Musím se postavit temnotě. Temnotě, kterou nikdo nezná. Temnotě, kterou mi přidělili. Temnotě, která je zlá a nepříčetná... Musím se jí postavit, jinak to nepůjde. Musím v sobě najít odhodlání. Musím přežít. Musím.
"Mami?" sešla jsem dolů po schodech a uviděla matku v obýváku.
"Jdu ven. Nečekej na mě." oznámila jsem jí stroze.
"A kam jdeš? Co se děje?" odtrhla oči od televize a podívala se do těch mých.
"Mám něco domluveno. Kamarádka má párty a řekla mi, že nesmím chybět..." ošila jsem se.
Otráveně si povzdechla. "V kolik se vrátíš?"
"Možná u ní přespím..."
"A nechceš mi něco říct, mladá dámo?" stoupla si a přešla ke mně. Začínala být neúprosná. Asi měla strach.
"Ne. Ahoj." uhnula jsem pohledem, otočila se a odešla ven.
Z očí mi sršel zmatek. Neuměla jsem moc dobře lhát, vlastně nikdy jsem své matce nelhala. Teď budu muset...
Šla jsem rázným krokem na smluvené místo - tedy na hřbitov. Kam jinam by taky přemožitelka mohla...
Míjela jsem špinavé lampy, blikající do tmy a pár lidí, kteří kolem jen prošli. Určitě je nezajímalo, co jsem zač. Co jdu dělat. Nevěděli to, jak by přece mohli. Nevěděli, že jdu ostatním zachraňovat život. A to proto, aby oni mohli klidně spát v pohodlí svého domova, kdežto já...
Ze svých pomatených myšlenek mě vytrhl náraz do něčí osoby.
"P-promiňte..." vykoktala jsem se zebe a rozutekla se pryč. Byla jsem zmatená a vyklepaná. Netušila jsem, co mě čeká. Netušila jsem, co budu muset udělat pro svět, aby byl klidnější.
Z očí mi vyrazily slzy, které přímo křičely. Já je slyšela. Až moc dobře. Snažila jsem je zastavit, ale nešlo to. Všechno na mě spadlo. Potřebovala jsem to nějak dostat ven a pláč byl tím nejlepším lékem.
Utíkala jsem dál, dokud jsem se nedostala k té největší bráně, která kdy ve městě byla. K bráně hřbitova.
Opatrně jsem vyšlapala rozbité betonové schůdky, za hlasitého vrzání jsem bránu pootevřela a vešla.
Hřbitovní mramor se leskl ve svitu měsíce. Byl úplněk. Tak čistý a nevinný. Jako jsem doteď byla já. Dnešní nocí se ze mě stane zabiják.
"Oh, tady jsi. Zdravím Tě." přišel ke mně postarší muž, vysoký, štíhlý. Na nádraží, tam kde mě našel, se mi představil jako můj pozorovatel. Jmenuje se James nevim-jak-dál. Jeho příjmení jsem nepostřehla.
"Dobrý večer." pozdravila jsem ho na oplátku tiše a plaše se na něj podívala.
"Dnes jen začneme s výukou, Lilianne." započal.
Pouze jsem kývla. Nevěděla jsem totiž, co mu odpovědět.
Sedl si na deku u jednoho hrobu a pak pokynul mně, abych si přisedla.
Poslechla jsem a opatrně se posadila do vlhké noční trávy.
"Bude to... hodně nebezpečné?" vypustila jsem se zebe hlasitější větu.
Povzdechl si. "Bude to nebezpečné, Lilianne. Ale já Ti věřím. Připravím Tě na vše, co bude potřeba. Slibuju." z jeho bleděmodrých očí zářila jemná naděje. Cítila jsem, že to bude něco víc, a že ho nesmím zklamat. To bude asi ta těžší věc.
"Tak, dáme se do toho, ať máme nějakou teorii za sebou." usmál se na mě přívětivě.
Úsměv jsem mu vrátila a znovu kývla.
Otevřel si nějaký deník a knihu. Řekl mi toho o přemožitelství hodně. Bylo poznat, že se hodně učil. Poslouchala jsem každé slovo a každé slovo jsem si také chtěla zapamatovat, abych toho věděla co nejvíc.
Vyprávěl mi, jak se zabíjí upíři, démoni a jiné nestvůry, ale to už jsem dávno věděla. Byl překvapený z toho, co znám já. Nečekal, že bych o něčem takovém, jako je upír, mohla vědět tolik.
"Víte, mám ráda knížky a filmy o upírech. Jsou skvělý. Takový akční. Jen nevím, jak to vše zvládnu v praxi." mírně jsem se ošila a nadále mluvila tiše.
Usmál se. "Stačí trocha výcviku a bude z Tebe dobrá přemožitelka, věř mi. Nebo to alespoň zkus."
Usmála jsem se také. Něco uvnitř mě pookřálo a začínala jsem ho chápat. Pochopila jsem jeho snahu. Byl hodný, snažil se. O to víc jsem se cítila vyrovnanější a věděla jsem, že se pokoušel vše usnadnit.
"Věřím Vám, Jamesi." kývla jsem.
Udivením pozvedl obočí.
"Nevěděl jsem, že si pamatuješ mé jméno."
"A co je na tom divného?" nechápala jsem, "Máte k tomu ještě něco? Nebo to je prozatím vše?" zeptala jsem se.
Zasmál se: "Jo, zatím to asi bude vše, Lilly."
Souhlasně jsem zakývala hlavou a protáhla si záda.
"Vlastně ještě něco - nevykej mi, prosím."
"Jasný." nadechla jsem se, " Jak si přejete... ehm, přeješ." zvedla jsem se a trochu si oprášila kalhoty.
"Radši už půjdu. Pokud Vá- Ti to nevadí..."
Chápajíc pokýval hlavou.
"Tak se mějte. Dobrou." pomalu jsem se dala na odchod.
"A Lill?"
Otočila jsem se. James po mně hodil nějaký předmět a já ho lehce chytla jednou rukou. Podivila jsem se nad tím, vždyť tohle mi nikdy nešlo...
"Tohle bude odteď Tvým věrným přítelem." prohlédla jsem si kus špičatého dřeva v ruce.
"Kolík. Jo, budu ho potřebovat. Děkuju, Jamesi." a odešla jsem. Ještě jsem z povzdálí zaslechla, jak se uchechtl.
Tenhle chlapík se mí líbí, pousmála jsem se a vydala se domů.
Po cestě jsem potkala pár teenagerů, co se poflakovali po městě jako každou noc, kdy jsem je vidívala ze svého okna.
Raději jsem si nasadila kapuci od mikiny, schovala kolík do kapsy a rozeběhla se.
Toužila jsem být brzo doma. Byla jsem šíleně unavená ze všech dnešních informací, co mi sdělil James. Nevadily mi, jen jsem na toto nebyla připravená. Hm, kdo by taky byl. Ze dne na den se z teenagera stane spása lidstva. Nechápala jsem to a ani zatím pochopit nechtěla. Zřejmě to tak bylo dobře.
Doběhla jsem před dveře a zjistila, že mě běh neunavil. Divné... že bych nabývala přemožitelské síly? Nad touto myšlenkou jsem záporně zatřepala hlavou a pomalinku vešla domů.
Odemkla jsem, otevřela a vešla dovnitř. Potichu jsem za sebou zaklapla dveře, zamkla a vyběhla po špičkách nahoru do svého pokoje.
Svlékla jsem se ze sebe dnešní oblečení a vzala si ručník. Vešla jsem do koupelny a zavřela se do sprchového koutu.
Potřebovala jsem ze sebe smýt všechny starosti a vyčistit si hlavu.
Za chvíli jsem se vrátila do svého pokoje, převlékla se a vklouzla pod peřinu.
Ještě než jsem usnula, vtrhly mi do myšlenek poslední věty :
V každém pokolení je jedna vyvolená. Osamocena bude bojovat proti upírům, démonům a silám temnoty. Je přemožitelka.


KONIEC