Popis poviedky : Buffy a Dawn po zničení Sunnydale žijí v Římě a obě myslí na své dva upíry s duší, kteří žijí v L.A..Je tady možnost, že se ti čtyři spolu setkají a budou žít šťastný život nebo jim osud připravil jinou cestu.
„Will, Alexi… co tu děláte?“ na Angelovi bylo znát, že je rád vidí, ale pak…
„Co je? Stalo se něco Buffy nebo Dawnie? Will?“
„Ne, Angele, neboj se…“ snažila se ho Willow uklidnit. „Nic není ani Buffy, ani Dawn… neboj se… jen, něco jsme ti tady s Alexem přivezli…“ Will podala Angelovi lahvičku s nějakým divnou tekutinou.
„Co to je?“ Angel si to dal před oči, kterýma to začal ihned zkoumat. Tekutina mu silně připadala jako krev.
„Je to…,“ Will se zhluboka nadechla, „je to duše, Angele. Duše z lidské krve toho, koho miluješ... Z Buffyny krve… po vypití se staneš poločlověkem. Budeš moct mít děti, chodit na pláž, na slunce… přesně to, co si přeješ posledních víc jak 100 let…“
„Cože?! Budu… člověk? To je… proboha, to je jen díky Buffy? Díky její krvi? Kdes ji sehnala? Willow?“
„Vzorky, Angele. Dala mi ji, když jsme ji potřebovali. Ona, ona to chtěla sama, ale o tomhle neví. Ona neví, že jsem si její krev nechala. Neví, že díky ní budeš ‚člověk‘. Ale určitě bude šťastná… věř mi. Musíš to ale vypít dnes o půlnoci. Pro Spika jsem přivezla taky. Víš, když Buffy a Dawn… no, vlastně nic… mělo by to zabrat i na něj.“ Dokončila to a popadla dech, který jí mizel.
„Will, já… děkuji. Moc… já… vůbec nevím, co…“
„Angele,“ vložil se do toho Alex. „Ty víš, co dělat. Tak to, sakra, udělej!“
Angel na něj zamrkal.
„CO?! Ty, že mi říkáš, abych udělal to, co ty nechceš už od střední?“
„Víš, změnil jsem se… Prostě, Buffy je moje nejlepší kamarádka a já ji nechci vidět trpět… nechci, aby si kazila život, jen kvůli tobě, blbče! Tak za ní běž, a udělej něco, proboha!“ Angel se zarazil.
„Takže ty mi tady teď vysvětluješ, že mám jít za Buffy, i když to sám nechceš? Vzpamatuj se, Harrisi… Nechceš to, tak proč mi tady kážeš?“ obořil se na něj Angel.
„Víš proč, ty totální debile??!! Protože když se s ní setkáš, tak se s ní vyspíš, o tom nepochybuju… no, a tak, když to uděláš, už z tebe nebude to, co by bylo! Ten nechutnej, imbecilní kretén!“
„No tak, Alexi…“ snažila se ho Willow uklidnit.
„Co? Vždyť je to pravda!“
„Co je tady pravda…“ řekl tiše Angel, ale ti dva ho přece jen slyšeli.
„Víš,“ tentokrát začala Will opatrně, „je to pro vaše dobro… pro tvé a její… tak s tím něco udělej…“ nervózně si prohrábla vlasy. Angel spatřil na jejím prsteníčku prstýnek.
„Will? Nechcete mi vy dva něco říct?“ začal ten prstýnek zkoumat očima.
„No… já… víš, Angele… teď si mě dostal do rozpaků… Ano.“
„Vážně? To ti gratuluju, ale s takovým… no, prostě Harris, no…“ Alex na něj vypálil v duchu ne jednu pěkně jedovatou poznámku, ale v tom přišel Spike:
„Angele, jak je…“ oči mu přistály na dvou lidech před ním. „Zrzko, ahoj, rád tě vidím,“ objal se s ní. „No ne, i Harris zavítal do našich končin… copak se děje, lidi?“ poplácal ho po zádech.
„Oh, Peroxid… jaké to štěstí… Spike?!“
„No, jo… já, živej a zdravej… no, sice ne tak živej, ale jsem tady.“
Alex jen zamrkal. „Ty vole… tak to by mě nenapadlo ani v tom nejdivočejším snu… Peroxid tady, a osobně.“
„Jo, ve vší kráse…“ chlubil se Spike, když mu to najednou docvaklo.
„No, Harrisi, ty prase!“ Vypálil na něj.
Tohle Angel už opravdu nevydržel, a začal se hlasitě smát.
„Co se směješ, svalovče? Nemáš svou práci?“ spražil ho Spike, ale Angel se nenechal. „Mám!“ ukázal na stůl pěstí. Spike jen vylekaně zakýval na nesouhlas a ztichnul.
„Tak jo… teď se konečně dostanu ke slovu já. Takže Spiku. Ahoj, jsem ráda, že tě znovu vidím. Něco jsem vám přivezla. Tady Angelovi jsem to už dala, teď si na řadě ty.“
Podala mu ampulku s tmavou tekutinou. „Krev?“ tipnul Spike od boku.
„Jo… ale ne ledajaká. Je to kouzlo… z Buffyny krve. Trošku jsem si pohrála s knihou Magie a vytvořila tohle. Po vypití se staneš člověkem. No, ne úplným, ale budeš moct chodit na slunce, mít děti…“
„COŽE?! JÁ A MÍT DĚTI?“
„Jo,“ přisvědčil Angel. „To je blbost. Odbarvenec mít děti určitě nebude. Ten by je zabil…“
Spike výhružně zavrčel. „Díky Zrzko…“
„Nemáš za co… jen, musíš to vypít hned o dnešní půlnoci, jinak to nezabere.“
„Jo… tady svalovec se s tím, už myslím seznámil, viď ???“ Teď pro změnu zavrčel Angel. „Ale bručoune… nebudu se přece vztekat, žeee???“ Tentokrát Angel uznal, že slova stačit nebudou, tak mu rovnou vrazil.
„Preventivně, blbečku.“ A usmál se.
Spike si promnul čelist a zavrčel. „Hajzle,“
„Ale no tak, pánové… přece se nebudete dohadovat při takovéhle příležitosti… můžete být rádi, že jsem byla tak ochotná, a udělala to pro vás. Je to sice hračka, ale ne jen tak pro někoho.“ Vnutila se do ‚rozhovoru‘ dvou rozmrzelých upírů zrzka.
„Jo, poslouchejte ji, chlapi. Myslím, že tohle od ní byla dost velká oběť… na vás dva, jak tak koukám… nemůžete se krotit aspoň v přítomnosti ostatních?“ vmísil se do Willowiného monologu Xander.
„Harrisi? No, teda, ta holka tě má ale pod pantoflem… zdáš se mi nějakej usedlej… a co víc, zdá se mi, že si dokonce trochu dostal i rozum…“ mumlal Spike s roztrženým rtem a svou krví v puse dost ironicky a posměšně na svůj vkus. Jenže Xander to nenechal jen tak, a okamžitě po něm skočil. Uštědřil mu další ránu do rtu. Vytryskla z něj krev ještě víc, než předtím. Spike se jen usmál a spustil :
„Ty mi budeš něco kecat o krocení, když se tady na mě vrháš?!“ Chtěl to zopakovat, ale něco ho drželo na místě… jako lepidlo. Podíval se na Willow a ta nahodila omluvný výraz. Pochopil.
„No jo, peroxide…“ zachraptěl.
Ten se jen usmál a Will Alexe pustila. „Dík“ řekl v duchu, ale Will ho slyšela. Ta se na něj jen usmála, přišla k němu a z boku ho objala.
„No nic… my už asi půjdeme… splnili jsme to, co jsme měli, tak…“ Willow se omluvně podívala na Angela.
„Chápu. Chcete jít… domů. Klidně běžte, nikdo vás tady nedrží, ale když budete potřebovat, nebo jen tak chtít, dveře hotelu jsou otevřené.“ Podal si ruku s Alexem, potom objal Willow. „Děkuju, Angele. Určitě se tady ještě ukážeme… a rádi…“
„Jistě… my vás taky rádi uvidíme. Koneckonců, jsi má nejoblíbenější čarodějka, kterou jsem kdy znal. Fakt,“ usmál se na ni Angel.
Will se malilinko začervenala, ale Angel se Spikem to poznali. Oba se usmáli.
„Ale fakt, Zrzko. S tímhle jsem s Angelem za jedno. Přijeďte, kdykoli. Jo?“
„Jasně, jasně,“ vložil se do rozhovoru Alex, „abych se s někým zas pohádal, že? A nebo ještě lepší, s někým pomlátil. Ne, dík pěkně.“
„Alexi…“drtila mezi zuby Willow. Už ji to nebavilo. Chtěla konečně vypadnout, protože tady se Alex choval fakt strašně. A ona to brala na vědomí, když odjížděli, jenže nečekala, že to bude až takovýhle.
„No… tak my už opravdu půjdeme. Tak se mějte.“ Nechali se vyprovodit až ke dveřím.
„Tak ahoj.“ Řekl ještě Angel, když šli k autu. Pak se za nimi zavřeli dveře a ti dva odpluli, každý do své kanceláře.
***
Buffy s Dawn se svalily na pohovku.
„No, to bylo skvělý vyblbnutí…“ začala Dawn.
„Jo, to jo, sestřičko…“ přitakala jí Buffy, a na to se obě hned rozesmály. Jak se tak smály, vyrušilo je zazvonění telefonu.
„Já to zvednu, to bude asi Kelly.“ Řekla Dawn a zvedla telefon.
„Ano, tady Dawn…“ jakmile to dořekla, zmrzl jí úsměv na rtech a změnil se na něco neuvěřitelného. Pak jí vyhrkly slzy.
„Mazlíčku…“ ozvalo se na druhém konci drátu.
„S-S-Spiku…“ začala vzlykat Dawnie. V tu chvíli si připadala jako malá. Buffy se, po vyslovení jména Spike, rozšířily zorničky.
„Dawn? V pořádku?“ řekla jí sestra, a Dawn sebou trhla.
„Spiku… proboha, Spiku… Jsi to ty… Spiku…“
„Shhh… to bude v pořádku, maličká… no tak… Nebreč… prosím… ano?“ jeho hlas byl ustrašený, zoufalý a šťastný zároveň.
„D-D-Dobře… n-nebudu… tak moc mi chybíš… Spiku…“ Opravdu to řekla? „Tak moc mi chybíš…Spiku…“
„Ty mně taky, Klíčku… no tak, shhh…“ snažil se ji uklidnit. Docela se mu to ale dařilo. „Přijedeš?“ jednoduchá otázka, už klidnějšího rázu.
„Jo, jo, přijedu… těším se na tebe… nic mi totiž nezabrání v tom, abych viděl svůj maličký Klíček…“ už to byl zpátky ten starý Spike – správně přidrzlý tón. Dawn zahrál na tváři úsměv.
„Fajn, jsem moc ráda… a kdy?“
„No, uvažovali jsme s Angelem nad příštím týdnem… v pondělí?“
„U-U-Už… v pondělí?“ teď sebou pro změnu trhla Buffy. V pondělí .
„Jo… tak nějak… co se děje?“
„Ne nic… dobře, tak jo. Berem. Tak v pondělí. Pa.“
„Fajn, v pondělí… já… no, zatím ahoj.“ Oba dva položili telefon zároveň. Dawnie sebou bouchla na pohovku. Zase.
„Tak co? Co ti říkal? Dawnie?“ začala vyzvídat Buffy. Dawn zamrkala.
„No… vždyť jsi většinu slyšela. Přijedou. Příští týden. V pondělí. Oba.“ Oba.
„To je přece skvělý, ne?“ snažila se přesvědčit Dawn, a tím i sebe.
„Hm, to asi jo… ježíš, vždyť já ani nemám co na sebe…“ začala naříkat Dawnie.
„Neboj, půjdeme nakupovat. No, od čeho jsou ségry a kluci?“ Usmála se na ni povzbudivě.
L.A., pondělí
„Kolik je?“ přešlapoval Spike z místa na místo na Angelově soukromém letišti.
„Čtyři, šampióne. Copak? Seš nějakej nervózní…“
„Jo, jasně, a Tys ráno snídal vtipnou kaši, co?“ otočil se na něj Spike naštvaně.
„Spiku! Nevytáčej mě před odjezdem do… za… no, prostě… Sakra!“ kopl do krabice, která se válela poblíž vrat.
„A kdo je taky pak nervózní…“ poznamenal Spike na Angelovo chování, z přední kapsy si vytáhl cigarety a svůj stříbrný zapalovač a zapálil si. Jako obvykle.
„Chceš taky? Tohle mi většinou pomáhá…“ nabídl Angelovi cigaretu.
„Tak fajn…“ vzal si a taky si zapálil.
Jakmile dokouřili, nasedli do Angelova černého letadla vybaveného tmavými okny proti slunci. Takhle si mohli užívat sluníčka z bezpečí. Angel si sedl k oknu, Spike vedle k druhému a odletěli napospas své minulosti… do Říma.
Řím, pondělí, 19:00
„Dawnie?“ ozvala se Buffy ze svého pokoje do sestřiného.
„Ano, Buff?“ Dawn byla právě zaneprázdněná líčením.
„Jak… jak vypadám?“ vešla dovnitř.
Dawn řádně zamrkala, zatřepala hlavou a pak spustila : „Jak vypadáš? Buffy, Ty chceš, aby po tom, co Tě poprvý po dlouhý době uviděj, omdleli z Tvý krásy?“
Tentokrát zamrkala Buffy.
„Huh? To znamená : Vypadáš dobře, můžeme jít?“ nechápala.
„Jasně. Jen se ještě trochu dolíčím.“ Usmála se na ni Dawn, dodělala poslední úpravy a vzala si malinkou kabelku.
„A já?“ zatočila se na místě.
„Spike… Spike mě zabije… a nebo sebou praští.“ Odpověděla jí Buffy nepřítomně, když scházela ze schodů.
„Proč?“ udivila se Dawn, která ji následovala.
„No, jednoduchý důvod – protože jsem Tě navedla.“ Otevřela dveře, nechala vyjít Dawn, pak vyšla ona, a zamkla.
„Navedla? A k čemu navedla?“ tentokrát nechápala Dawn.
„K tomu, jak vypadáš.“ Šla k autu, stříbrnému sporťáku, který si víc jak moc oblíbila.
„A?“ řekla Dawnie, stále nechápající, o co tu jde. Nasedla vedle Buffy a ta se začala smát.
„Vidíš, Dawnie? Taky Tě umím převýst. Ale to, že mě asi Spike zabije, pravda je. On z Tebe zešílí, holka.“ Usmála se na svou malou, no, už ne tak malou, sestřičku a vyrazily k smluvené restauraci.
Řím, tentýž den, asi ve 20:00
Přistáli na připraveném stanovišti, kde měl Angel také tajnou úschovnu pro své letadlo. Pak se otevřeli dveře, a on i se Spikem vystoupili.
„Ty jo, tady jsem už nebyl… pár let?“ vyhrkl ze sebe Spike, když vcházeli do haly letiště.
„Jo,“ přisvědčil mu Angel s úšklebným úsměvem. „já vlastně taky ne…“ vyšli ven, kde už italským městem prosvítaly obrovské pouliční lampy. Byly tak ohromně bílé… jako sama nevinnost. Sami se tomu podivili.
„Víš, kde bydlej?“ řekl Spike, zapalujíc si cigaretu po velké letadlové odvetě.
„To nás zatím nemusí zajímat. Máme smluvenou schůzku v restauraci.“ Odpověděl mu Angel, hledajíc stále něco v náprsní kapse u dlouhého černého kabátu.
„Aha. A kam nám teda odvezou bágly?“ znovu se zeptal. Vycítil něco, co se mu asi líbit nebude.
„Do hotelu. Všechno je připravený, Spiku, tak nevím, proč se furt na něco ptáš. Nech to na mně, já už vím, co dělat.“
„Jo, jasně, a zatáhneš nás do nějaký boudy, co?“ odfrkl si Spike, když vyfukoval obláček kouře.
„Spiku, věř mi.“ Ani sám nevěděl, proč mu tohle říkal, vždyť to byl Spike, sám se svou hlavou, svou cestou a svým osudem. Dlouhým osudem. Ale ne tak dlouho nenaplněným, jako byl ten jeho.
Spike zatřepal hlavou. „Tak fajn. Pro jednou ti, svalovče, věřit budu, ale jestli něco posereš… tak si mě nepřej ani v tom nejdivočejším snu.“ Típnul cigaretu, když zastavili před restaurací jménem ‚Imperio‘.
„Imperio?“ zeptal se Spike Angela, který stál vedle něj a nepřítomně koukal na jedno auto.
„Jo. Vadí ti na tom názvu snad něco?“
„Ne. Jen… proč zrovna… ‚Říše‘?“ dal si ruce do kapes svého oblíbeného koženého kabátu.
„Ty i víš, co to znamená? Chytrej chlapec. To jsem nevěděl. Že umíš italsky…“
„Jo, pár slovíček jsem pochytil. Co ti je? Proč pořád čučíš na to auto?“
„To je Buffyino, ty idiote.“ Obořil se na něj Angel. Spike jen vyvalil oči.
„Bu-Buffy-Buffyino? To znamená, že…-“
„Že už jsme tady…“ ozval se za nimi ženský hlas.