Popis poviedky : Buffy a Dawn po zničení Sunnydale žijí v Římě a obě myslí na své dva upíry s duší, kteří žijí v L.A..Je tady možnost, že se ti čtyři spolu setkají a budou žít šťastný život nebo jim osud připravil jinou cestu.
Tuto povídku bych ráda věnovala těm, kteří milují B/A a D/S… a taky těm, kterým jsem několikrát ublížila… nechtěně, ale přece…
„Sedmkrát upadneš, osmkrát vstaň."
Kirgizské přísloví
Řím
Seděla v okně a vnímala sladkou vůni letní noci. Nemyslela, jen naslouchala tichému vánku, který šeptal JEHO jméno. Angel.
Už dávno bylo po zničení jejího Sunnydale a ona trčí tady v Římě místo toho, aby byla s Angelem… a co Spike? Ten je někde zašitej s ním… v L.A. … Zavřela oči. Stekla jí po tváři jedna osamělá a trpká slza… v mozku se jí přehrávala jedna a tatáž samá věta : Nevzdám se! „Jo, to se lehce řekne…“ prohodila sarkasticky do noci. Chyběl jí. Chyběli jí oba. A pak Dawn… té chyběl Spike snad víc než jí samotné. Až teď pochopila, že Dawn se do Spika vážně zamilovala… „Aspoň je poznat, že je má sestra…“ usmála se. Z dalšího snění ji probudilo lehké klepání na dveře.Dawn. „Můžu dál?“ zeptala se tiše do jemně osvětleného pokoje. Buffy kývla. Pomalu se tedy vkradla do jejího pokoje a šla přímo k ní. „Víš,“ začala opatrně Dawnie. „nebudu se ptát, proč nespíš, když to vím. Já… chybí mi…“ zadívala se do malého světýlka lampičky. „Vím Dawnie… i mně… oba… ale… nejde to…“ po této větě se prudce otočila na Buffy. „Nejde? NEJDE? Buffy, to… JDE! MUSÍ TO JÍT! Nehodlám se jen tak vzdát! Miluju ho! Miluju…“ rozhořčila se Dawn. „Klid, uklidni se, sestřičko…“ „NE!“ skočila jí do řeči. „Neuklidním se, dokud Spika neuvidím živého a zdravého!“ mírně začínala křičet. „Dawn!“ okřikla ji Buffy. „Dawn, já… já to nějak zařídím… nějak to udělám a je mi jedno jak! A už se prosím nevztekej, ano?“ podívala se na ni s odhodláním v očích. „Ano, Buffy… já jen…“ „Neomlouvej se. Vím, co to je… vím, co to je, někoho milovat…“ Buffy si Dawn stulila k sobě. „Díky… mám Tě ráda.“ „Já Tebe taky.“ Usmála se na Dawn. Viděla v ní kousek sebe – kousek té praštěné školačky, kousek dospělé ženy, kousek dítěte, kousek svého druhého já… kousek jí samotné… a také kus jejího života a světa, do kterého patří.
Pousmála se, když spatřila svou malou sestřičku spokojeně chrupat na jejím rameni.
L.A.
L.A. … Los Angeles… Město Andělů… Město dvou osamělých padlých andělů…
Ležel na posteli a koukal do stropu. Jediné, na co dokázal souběžně myslet, byla Buffy. Její vůni měl v sobě od okamžiku, kdy se poprvé setkali. Snil o ní, míval s ní sny každou, každičkou noc. Zavřel oči, ale nemohl usnout. Něco mu v tom bránilo… kdyby tak věděl co.
Před očima měl každý její záhyb a obrys těla, její zlatavé vlasy, smaragdové oči, plné rty… avšak – z jeho snění ho vytrhl, jako vždy, neurvale Spike s whisky v ruce.
„Ty nespíš?“ zeptal se přiopile Spike. „A jak bych mohl, když mi takhle vtrhneš do bytu?“ osočil se Angel. „No jo, kámo… Život je boj, a ty musíš bojovat do tý doby, dokud se tenhle svět sám nedožene k záhubě…“ napil se. „Víš, Spiku… dneska nemám na tvoje přechytralý kecy žaludek… tak si dej laskavě zpátečku.“ „O-o-o, pan Bručounek nemá náladičku si pokecat o životě… na, napij se. Bude ti fajn.“ Spike podal Angelovi skleničku i láhev. „Jo, stejně jako tobě, co? Hele, kámo, já nestojím o trapný předvádění před tebou ve stavu totální vypatlanosti a ranním zesměšňováním před zaměstnanci… Takže ne, díky.“ Odsunul skleničku s whisky na stůl. Spike se svalil do křesla. „No, čeče, že mě to nenapadlo dřív. Myslíš na naši sladkou blonďatou Přemožitelku. Ou, sorry, jestli jsem tě vyrušil z, ehm, snění.“ Spikovy ruce sjely ke kalhotám a naznačily pěkně nechutnou věc. Angel se na chvíli z toho, co Spike předváděl, radši otočil, protože dnešní noc neměl v plánu se pozvracet. „Promiň Spiku, ale tohle,…“ ukázal na jeho ruce. „tohle přede mnou už nikdy nedělej.“ Spike se jen zasmál a nechal toho. Angel se otočil zpět a uviděl jeho odporný úšklebek. „Ale no tak, princátko, neříkej, že, když na ni myslíš, občas si ho nevyhoníš… Vždyť je to úplně normální věc. To já, když…“ Angel Spika radši okamžitě zarazil. „Cože? Nejsi náhodou náměsíčný?“ změřil si ho pohledem a pokračoval : „Víš, já od tebe nepotřebuju žádný přednášky o… o uspokojování. A už vůbec nechci slyšet o tom, co ty. Takže buď půjdeš sám dobrovolně do svýho bytu, nebo tě tam vlastnoručně dokopu. Vyber si,“ vstal a čekal na jeho reakci. „No jo, no jo, svalovče… už jdu…“ otočil se a se špatnou rovnováhou vyšel ze dveří. Angel za ním zabouchl dveře, znechuceně nad ním zakroutil hlavou a šel přímo do postele. Tam, jako zázrakem, usnul.
Probudil se. V mysli mu odeznívá slast ze snu, ve kterém byla, jak jinak, Buffy. Cítí se nějak podezřele.
Vyleze z postele a jde ke skříni, odkud si vytáhne svou nejoblíbenější košili – černou. Usměje se, obleče si kalhoty a vydá se do kuchyně. Tam už na něj čeká Spike s, už, ohřátou krví v hrnku na kafe. „Ty? Co tu děláš?“ pronesl Angel rozmrzele. „Nazdar, jo, taky se mám dobře…“ prohodí k němu Spike otráveně. „Sarkasmus ti po ránu nesluší, Spikey. Tak co tu děláš?“ opřel se o stůl a napil se teplé krve. „Přišel jsem jen omrknout naši šťastně spící Šípkovou Růženku.“ „Aha… a proč si mi dělal snídani?“ tohle se Angelovi zdálo víc jak podezřelé. „No, původně jsem si ohříval krev jen pro sebe, ale jsem přece ‚hodnej‘ hoch. Připravil jsem i tobě. Navíc, pokazila se mi lednička a mikrovlnka, tak jsem si sem přenes svý zásoby.“ „Nevím, jestli tě mám začít mít rád, nebo ještě víc nenávidět – Cos provedl?“ „Já? Nic…“ odpověděl nevinným tonem blonďák. „Poslouchej mě dobře – jestli chceš být naživu ještě nějaký to století, tak mi okamžitě řekneš, cos udělal,…“ „Přečetl jsem si vzkazy na tvým záznamníku…“ řekl tiše. Angel se zakuckal a položil hrnek na stůl, o který se před chvílí opíral. Měl pocit, jako by vyletěl z kůže. Chytil Spika pod krkem a přirazil jej ke zdi. „Kolik?“ pronesl s ledovým klidem Angel. „Co kolik?“ stisk přitlačil. „Kolik sis jich přečetl a od koho. A nedělej blbýho, radioaktivní idiote!“ „2… od Buffy.“ „COŽE?!“ Angel byl zmatený. „Jo, nagelovaná hlavo! Od Buffy. Chce se s tebou sejít… teda i se mnou.“ Angel ho pustil a Spike si promnul krk. „Co říkala? Teda, co chtěla? Přesně?!“ „Můžeš si to poslechnout, jestli chceš. Máš to tam.“ Nevěřícně a mlčky přikývl. Pořád ale nevěřil tomu, že se Buffy ozvala. Přece jen… bylo to už dávno, co…
„Angele? Tak jdeš?“ prohodil Spike k Angelovi, který napodoboval kůl v plotě. „Jo…“ zamručel a vydal se za ním. Pořád tomu ale nemohl uvěřit. ‚Co když si ten idiot ze mě dělá jen dobrý den?‘ problesklo mu hlavou, i když malou naději v tom viděl. V momentě, kdy přišel k telefonu, zmocnila se ho lehká panika. Úplně stejná, když…
„Budeš ten telefon jen sledovat, nebo ho začneš i používat? Ale pokud ne, možná ti uteče… třeba mu narostou nožičky…“ řekl posměšně Spike na Angelovu adresu.Ten jen něco výhružně zavrčel, ale očividně to zabralo, když Spike ztichnul. Zapnul ten zpropadený záznamník a z něj se ozvalo : „Máte nový vzkaz.“ Angel se podíval na Spika, ten jen pokrčil rameny. Tak ho tedy spustil. Ozval se ten sametový hlas, který tak dobře znal. Byla to Buffy.
„Ahoj… Angele… já… no, chtěla bych si s tebou o něčem promluvit. Už je to dlouho, co… no, Ty víš. Potřebuju Tě vidět a všechno si ujasnit. Až budeš mít čas, ozvi se, prosím. Jo, a vyřiď Spikovi, ať jede s Tebou. Mám pro něj překvapení. – Buffy, řekni, že to jsem… - Ticho! Prostě mu vyřiď, ať jede s Tebou. Pa, Buffy.“ Angel nevěřil vlastním uším… nevěřil, že to, co právě slyšel, byla Buffy. „Buffy se se mnou chce sejít… chce mě vidět, i po tom všem. Jak mi to jen dokázala odpustit… to nechápu…“ mumlal Angel nechápavě. „Co? Po čem? Cos jí zas udělal, do prdele? Vy jste se… vy dva jste se setkali? A mně si o tom nic neřekl? Neřekl jsi mi, žes byl s Buffy?“ zuřil Spike, když Angel po skoro každé otázce kýval kladně. Nevydržel to, a pořádnou Angelovi vrazil. „Do prdele, Spiku! To bylo jen mezi mnou a Buffy! Ty… ty v našem vztahu nehraješ žádnou roli! Chápeš?“ „Ty jsi jí zase ublížil?“ podíval se na Angela, jako by ho chtěl zabít… ne, jako by… teď chtěl Angela opravdu zabít. „Já… skoro jsme se spolu pomilovali… ale vlastně, proč ti to já všechno vysvětluju? Tak jsem to zas všechno zkazil… no, dělej, na co čekáš? Vylij si na mně zlost, klidně mě i zabij… Posluš si.“ Angel se postavil Spikovi tváří v tvář. Ten na něj jen hleděl z otevřenou pusou a nevěřil tomu, co právě slyšel. „Takže… vy dva jste si to málem rozdali?“ „Jo…“ odpověděl Angel klidně. „Co – cože? Fakt? Ty… tys ní měl sex?“ „No, skoro…“ zase klidně. „Aha… takže kvůli tomu jste se pohádali? Kvůli tý tvý kletbičce?“ Angel zavrčel, protože Spikův tón zněl víc, jak výsměšně. „Ne… kvůli tomu ne… Bylo to kvůli dalšímu odchodu… dalšímu mému odchodu. Už chápeš, ty nadutče?“ „Takže… ty ses s ní málem vyspal, a pak chtěl odejít?“ „Ty nevíš, co to je, mít duši za trest a nějakým debilním kouzlem, která stejně hned zmizí, když prožiješ největší štěstí se ženou, kterou miluješ víc, než cokoli a kohokoli na světě… a i víc, než svůj vlastní zpackaný život… nevíš, co to je. A radši ani vědět nechtěj. Tohle bych nepřál ani tobě, kamaráde… tohle ne.“ Dořekl svůj ‚proslov‘ a šel do své ložnice. Zabouchl dveře za sebou takovou ránou, že sebou Spike trhl. Pořád byl z toho všeho, co Angel právě řekl, zmatený a mimo. Chápal to, chápal jeho, chápal i Buffy, ale nechtěl si to připustit. Radši odešel dolů do kanceláře a Angela nechal samotného v jeho bytě.
**
Probudily ji sluneční paprsky prosvítající přes tenké a světlé závěsy. Promnula si oči a podívala se na budík - 7:45. Sedla si a rozhýbala svůj ztuhlý krk. V pyžamu odcupitala do kuchyně s příšernou chutí na kafe. Jen, co tam přišla, kávová vůně ji přímo praštila do nosu a na stole byl položený vzkaz : Dobré ráno, Buffy. Promiň, ale musela jsem do školy dřív. Prosím, nezlob se, večer ti to nějak vynahradím. Jo, a abych nezapomněla – snídani máš na stole a kafe v kávovaru. Zatím se měj, pa, Dawnie. ‚Hm, fajn… Čekám, že přijdeš s pizzou a nějakým dobrým filmem. No, ale co už. Přednášku mám až v deset… co mám dělat do tý doby…‘ oči se jí stočily k telefonu. ‚Ne… nezavolám mu… ne!‘ promítala si v mysli svoje slova. ‚NE! NE! NE!‘ přemáhala se asi půl hodiny, ale… stejně šáhla po telefonu a vytočila Angelovo číslo.
Čekala, čekala a čekala… ale přece jen, zvedl ho. „Spiku, už jsem ti snad vysvětlil dost zřetelně, že- “ „Angele, to…“ „Buffy…“ „Ano, jsem to já… chtěla jsem jen vědět, jestli- “ „Jestli jsem dostal od Tebe ten vzkaz… jo. Buffy, já… nechápu to. Ty ses ozvala i po tom,co- “ „Angele, prosím… nevracej se k tomu. Co se stalo, stalo se. Nezměníme to. Já jen chci… chci začít od úplného začátku… chci… chci Tě zpátky, Angele. Pořád Tě miluju, a nikdy nepřestanu. Já… snažila jsem se navázat vztah s někým normálním… nešlo to. Vždyť já sama nejsem normální. Jsem Přemožitelka a nedokážu fungovat s někým, kdo je obyčejný člověk. Potřebuju dobrodružství, vášeň, jistotu… potřebuju Tebe.“ „Buffy, já… nevím, co mám dělat, co mám říct… Jsem šíleně zaskočený, já…“ dál už nebyl schopný slov. „Angele, já vím. Prostě… se jen rozhodni, kdy a kde. Jestli v L.A. nebo v Římě. A pak… pak mi dej vědět, jak ses domluvil se Spikem. A… pozdravuj ho. Jinak – Dawn vás chce taky vidět. Hlavně Spika. Ale neříkej mu to. Tak ahoj, měj se.“ „Ahoj… Buffy.“ Zavěsili.
‚Uf… zvládla jsem to. No, nebylo to tak těžký. Už jen musím čekat, až mi zavolá zpátky… teda jestli zavolá… a jak se vlastně domluví se Spikem. Dawnie bude nadšená. Ach jo – proč mi to docvaklo až teď? Vždyť ho milovala už od dětství… no, už se tím radši nebudu zabývat. Půjdu se chystat na tu přednášku. Dneska bych neměla přijít pozdě… Sakra, odkdy trpím samomluvou?‘ říkala si pro sebe, když stoupala nahoru po schodech do koupelny. Dumala nad tím, co to dělá, co právě udělala, a co hodlá dělat. Až teď si uvědomila, že je 9:00, tak snad trhla rekord v upravování se. Oblékla se, vzala si věci, klíče od auta a běžela ven. Nastartovala a jela na tu proklatou přednášku.
Byla rozmrzelá a unavená. Přednášky, které měla po sobě, jí trvaly 4 hodiny.
Buffy přijela před dům a zaparkovala. Vzala si věci z auta a šla domů… v hlavě jí našuškávalo, že má vzkaz na záznamníku… od Angela… nebo možná Spika. Otevřela a vešla dovnitř. „Dawn, jsi doma?“ zavolala nahoru. „Jo…“ a sešla se schodů. „Ahoj.“ Pozdravila Buffy. „Ahoj Dawnie. Tak co škola? Něco nového?“ odložila si bundu na věšák a šla přímo do obýváku. „No ani ne. Jen jsem dostala pár nabídek na rande, ale odmítla je.“ Když Dawn mluvila, následovala Buffy. Obě si sedly na pohovku. „Fakt? A proč?“ „Proč jsem je odmítla? Chceš to říct, nebo odpověď znáš?“ „Aha… náš milovaný básník…“ zasmála se Buffy, ale Dawn po ní hodila polštář. „Hele! Já taky neurážím toho tvýho filozofickýho malíře!“ Buffy se zamračila. „Angel není filozof! A malíř… no to, že nádherně kreslí a maluje ještě neznamená, že je malíř… Víš, Dawnie?!“ oplatila jí hod polštářem. „Takže válku, jo?!“ řekla Dawn, když po Buffy házela další polštář. Ta jen přikývla a tak začala ‚hra‘.
**
Angel položil telefon, zůstal zkoprněle stát a hypnotizoval zeď. Po pár minutách se ale vzpamatoval, opustil svůj ‚důlek‘, dooblékal se a hnal si to přímo do kanceláře. Na recepci viděl Harmony, samozřejmě celou v růžovém, která se horlivě hádala s telefonem a přitom si klidně pilovala nehty. Obešel ji, byl rád, že si ho nevšimla. Vklouzl do své kanceláře a na stole spatřil holdu papírů. Zasedl za něj a vzal do ruky telefon : „Ahoj Wesi… Je tam někde poblíž Spike?… V laboratoři? S Fred?… Dobře. … Jo, pošli ho za mnou, prosím… Jo, potom ti to řeknu… Wesi!… Jo, díky, zatím.“ Zavěsil.
Otevřel si schránku a začal si pročítat emaily. Za chvilku se přiřítil Spike. „Zdar šéfe, tak co se děje?“ Angel ani neodtrhnul oči od monitoru a začal mluvit : „Volala mi Buffy. Mám se s tebou domluvit, kdy a kde se sejdeme. Jo, a mám tě pozdravovat od Dawnie…“ Při vyslovení tohohle jména Spika zamrazilo. Uvědomil si to až pozdě… miloval Dawn, jenže si to nechtěl přiznat. Buffy miloval taky, ale Dawn měl přece jen k sobě blíž… miloval ji jednoduše víc. A ona ho pozdravovala… co když… ho miluje taky… ne, určitě má nějakýho chlapa… ‚Do háje!‘ zaklel si v mysli. Z jeho zamyšlení ho vytrhlo až Angelovo odkašlání. „Co je, namachrovanče? Seš nemocnej? Nebo ti snad uvízla plazma v krku z dnešní snídaně?“ řekl sarkasticky Kapitán Peroxid. „Ha-ha, to bylo směšný… jsem se strašně nasmál, bílá krvinko…“ „No co?“ pokrčil Spike rameny. „Tak kdy a kde?“ „Řím… hm… příští týden?“ „Tak jo…“ Spike na Angela vyvalil svoje studánkové oči. „Co? Ty jo, to chce potlesk! Poprvý, cos mi neodporoval… to by chtělo… panáka?“ vyndal rum z vnitřní kapsy pláště. „Ty si klidně dej, já nechci… Jo a mám tady pro tebe nějakou práci…“ ukázal na papíry povalující se na stole. „Asi to vypiju rovnou všechno a z flašky…“ při pohledu na Spikovu grimasu se chtělo Angelovi děsně smát. Ale překonal to. „No, na co ještě čekáš, odbarvenče? Šup do práce, ať to máš hotový co nejdřív…“ „Tak tohle tě vyjde draho, kámo…“ Spike se na něj podíval nenávistným pohledem, ale Angel se jen ‚jedovatě‘ usmál. „A co bys chtěl, ty paličáku?“ „Co myslíš? Jedna bohatá noc s blonďatou Přemožitelkou? Hm?“ Angel při slovech ‚Jedna bohatá noc s blonďatou Přemožitelkou‘ zavrčel a bouchl do stolu tak, že nadskočil. „Ještě jedna zmínka o Buffy, a- “Jenže Spike mu skočil do řeči.„…-Tak co? Zavelíš k dalšímu útěku?“ „TAK A DOST! Cekneš, já rozmlátím tenhle stůl, vlastnoručně ho rozštípu na malý kolíky a pomalu je do tebe budu rýt! A budu se v tom vyžívat!“ Angel zuřil a pěnil tak, že si Spike uvědomil, že zašel moc daleko. Omluvně pokrčil rameny, pusou naznačil něco jako „Sorry.“, sebral papíry ze stolu a raději šel k sobě. Angel hodil na dveře nenávistný pohled, ale sedl si zpět za stůl.
Jak tak pročítal maily, narazil na jednu neznámou adresu. Otevřel ho a hned se začetl. Po pár větách pochopil, že je od Buffy. „Odkud má můj e-mail?“ pak mu to docvaklo. „Aha… Will…“ dočetl jej, musel se pro sebe usmát a hned jí chtěl odepisovat, když v tom vletěla do jeho kanceláře Harm : „Angele, omlouvám se, že jsem sem tak vtrhla, ale shánějí tě na recepci.“ „Kdo? A vůbec, proč si mi to nezavolala?“ „Nepředstavili se, a prý je to důležité…“ „Ty je náhodou neznáš?“ „Podobají se na někoho, koho jsem dobře znala…“ ošila se, vypadala rozrušeně. „Tak mi je zavolej.“