In the city of Angelic Evil ( 1. kapitola)


Tuto povídku bych ráda věnovala všem, kteří se mnou ještě dokáží vydržet. Chtěla bych jmenovat pár jedinců : 1) Stepi, Armygirl, Leito a Sil - moc Vám za vše děkuju, velmi jste mi pomohly, sama nevím, jak se Vám odvděčit... snad jen tím, že moje psychické pochody zůstanou v normálu a neudělám nějakou blbost, kterou bych Vám mohla ublížit... a nejen Vám... 2) Dawnie, Nicollett a Mattovi za to, že se mnou byli a snad i pořád jsou trpěliví... 3) Angelusovi - to, co bylo, prostě bylo... nevrátím to, a ani pořádně nevím, jestli bych ještě chtěla... jen bych Ti tímto ale chtěla vzkázat, že na tebe a na to, co bylo, nikdy nezapomenu... Atd., atd. ... Těch lidiček je vážně moc, ale já vypsala pouze ty nejdůležitější...

Popis poviedky : Taky Vás někdy napadlo, že se otevře brána do jiného světa, kam by jste se chtěli podívat? Kde je úplně jiná realita? I když tomu nevěříte? Já taky nevěřila... dokud se mi to nestalo a nedostala jsem se do zcela jiného města Andělů. Tam, kde jsou upíři, démoni, přemožitelky... tam, kde vládne zlo. Andělské zlo.


"Každý život má svou velikost."

"Není růže bez trní."





Chtěla bych vám vylíčit svůj nedávný příběh. K neuvěření, ale pravdivý. Nevím, jestli mi to uvěříte, to už je jen na Vás...
Jmenuju se Angeline Rose Scar, přezdíváná Angelic, nebo jednoduše Angie. Je mi 16 let, bydlím s rodiči v rodinném domku v Kalifornii; přímo v L.A.
Jo, Amerika... můj domov. A že tam není lehké vyrůstat...
Chodím na střední na Louis High School. Vcelku dobrá škola. Ale od toho tady nejsem...
Tak ten příběh... začalo to takhle :

Přišla jsem domů ze školy, připravená na večerní pařbičku.
Vletěla jsem do svýho pokoje jako blesk a namířila jsem si to přímo do skříně. Našla jsem pár kousků oblečení, které by ušly a hodila jsem je na postel, že si vyberu to nejlepší.
Po chvíli rozmýšlení, co si vzít, jsem si konečně vybrala - krátkou černou skládanou sukni se stříbrnými serepetičkami a černý topík kolem krku s kamínkovými křídly. Pousmála jsem se.
'Jo, dobrej výběr. A ještě botky...' pomyslela jsem si a vytáhla jsem zpod postele velkou krabici, kde jsem měla schovaný přímo skvost. Černé kožené kozačky.
Znovu jsem se pousmála a začala se oblíkat. Pak jsem přešla k zrcadlu do koupelny.
Vytáhla jsem si kufřík se šminkami, namalovala jsem si očka - řasenka, tužka na oči, oční stíny (kouřové), rty jsem přemázla leskem a ušklíbla jsem se na sebe.
Rozpustila jsem si blond vlásky z culíku, které mi spadaly na ramena a záda. Přemýšlela jsem, co s nimi.
'Navlním si je...' napadlo mě a tak se taky stalo.
Ještě jsem se na sebe koukla do zrcadla, přefixovala vlásky lakem a pak jsem si prsty pohladila stříbrný kříž, který mi visel na stříbrném řetízku.
kdysi jsem si myslela, že mě a moje blízké ochrání od všeho zlýho, ale od tý doby, co mi zemřela babička na nějakou nevysvětlitelnou nemoc, nebo co to, jsem s naivitou a Růžovým světem skončila.
Naposled jsem se letmo usmála do zrcadla a odešla jsem ze své koupelny, a tudíž i svého pokoje.
"Mami, už jdu... vrátím se do dvou, ale nečekej na mě!"
"Dobře, zlato, měj se a ať se Ti nic nestane!" křikla za mnou, když jsem si brala černou bundu z věšáku a vycházela jsem z domu. Zabouchla jsem dveře a začala jsem se přibližovat k baru, kde byla party smluvená.
Jak jsem se tak toulala večerním, skoro nočním městem, všimla jsem si, že v postranní uličce něco bliká. Nebo svítí. No, a protože jsem strašně zvědavá, běžela jsem se tam podívat.
Jakmile jsem tam dorazila, ani jsem si nestačila pořádně uvědomit, že jsem sem chodit neměla, to světlo mě vcuclo jak malinu.
Objevila jsem se v nějakém prostoru - všude černo, jen tam, kde jsem se pohybovala, bylo bílé světlo.
"No super... zmeškám party, na který se těším jak malý dítě, a ještě se ani nedostanu domů... Máma! Dyť ta je schopná vyslat i celou FBI a CIA, jen by mě našli, a ona, aby mi pak mohla vynadat, kde to jsem... A zobjímat, že jsem konečně doma. Fakt úžasnej žert..." povzdechla jsem si, sedla jsem si do tureckého sedu, opřela jsem lokty o kolena a dala jsem si hlavu do dlaní.
"Může mi někdo říct, co tady sakra dělám?!" řekla jsem hlasitě.
"Ehm..." někdo si odkašlal a já pozvedla hlavu.
"Will? Willow?" pronesla jsem tiše a upřela jsem na ni svoje oči, neschopná pohybu.
"Ano, jsem to já. A Ty... Ty musíš být Angeline, viď?" usmála se Will.
Přikývla jsem. "Co tady dělám? Děláte si ze mě srandu?"
"Ne, to ne..." Will se vznesla na zem a sedla si ke mně. "Mám pro Tebe úkol. Moc důležitý úkol."
"Úkol? ÚKOL?! Pořád samý úkoly! Už mě to nebaví..." povzdechla jsem si.
"Ale to není ledajaký úkol, Angeline. A teď pochybuju, jestli jsem si vybrala dobře." podívala se mi do očí.
"Ne... já... omlouvám se. Pokračuj." pobídla jsem ji.
"Fajn. Takže - našla jsem si Tě proto, abys HO zachránila. Teda... aby ho nezabili. Musí přežít..."
"Myslíš Angela? Ale proč?" přerušila jsem ji.
"Jo, Angel... nesmí umřít..."
"Ale proč, Willow? Co se stalo?" vyzvídala jsem dál.
"Víš... Buffy..." vzlykla. Objala jsem ji.
"Co, Willow? Co se stalo Buffy? Ona... Buffy... umřela snad?"
"Ano. Umřela... asi před... měsícem..." odtáhla se.
"Aha... to mě moc mrzí. A co Angel? Jak to nese? A Spike?" tiše do ještě většího ticha.
"No právě. Kvůli tomuhle jsem si Tě našla. Nese to... nebudu lhát, strašně. A Spike taky. Jenže, Angel je na tom fakt děsně. Opíjí se. Skoro nevychází z kanceláře, jen v noci. A to proto, aby něco zabil, nebo ještě hůř, aby něco zabilo jeho."
"Divíš se?" zvedla jsem obočí. "Já teda ne..."
"Ne, nedivím. A Spike a ostatní taky ne, jenže... jim to trochu leze na mozek."
"No, moment, ale Angel je přece vždy zachránil, tak proč mu tentokrát nemůžou pomoct oni?" mírně jsem se rozzuřila.
"Od toho tady jsi Ty." podívala se na mě významně. "Za pár dnů se bude konat bitva se Seniorpartnery. Angel nesmí umřít, Angie. Jinak se Buffy zpět nevrátí."
"Ehm, co? Buffy... se může vrátit?"
"Jo. Řeknu Ti to takhle - když Angel přežije finální bitvu, a tím se ukončí válka, Buffy se vrátí. A ti dva spolu budou moct být. Ale je tu háček..."
"No jistě... jako kdyby někdy nebyl..." zamručela jsem.
"Nepřerušuj! Aby mohl Angel být s Buffy, určitě chápeš jak, Ty s ním..."
"Mám se s ním vyspat?"
"To je jedno. Prostě zařiď, aby byl Angelus, a pak ho vrať zpět tak, aby duši už nikdy neztratil. Bez kouzel, samozřejmě."
"Jistě, chápu. To znamená, že... ?"
"To už je jen na Tobě, Rose."
"Aha. Takže se s ním mám vyspat, a pak, aby toho nebylo málo, i třeba přijít o život. Lepší Reality show jste si na mě vymyslet fakticky nemohli." zakroutila jsem hlavou.
"Neboj, kamery na Tebe připojené nemám..."
"Uff, už jsem se lekla... -"
"Mám něco lepšího." skočila mi do řeči Will, a zaťukala si ukazováčkem na spánek. "Můžu se s Tebou spojit takhle."
"Hm... doufám, že zrovna v tu nejnevhodnější dobu..." ušklíbla jsem se.
"Ne, neboj, načasuju si to dobře. Tak, " zvedla se, znovu se vznesla, " zlom vaz." a zmizla.
A já jen zmateně zamrkala.
"A děkuju..." ozval se mi v hlavě ještě Willin hlas.
"No paráda... co mě teď čeká..." zvedla jsem se a uviděla na zemi kolík. Tak jsem ho vzala a v okamžik, kdy jsem se ho dotkla, mě to přeneslo někam jinam. Zpět do nočního L.A. Ale trošičku jiného L.A., i když jsem stála v podobné uličce.
'Slepá ulička... super, to může znamenat jen...'
"Ahoj kočičko..." já to věděla.
"Copak, chlapče?" změřila jsem si toho prašivýho upíra vražedným pohledem. "Máma Tě vykopla z domu?" 'Jo, holka... víc drzej by to nešlo?' pomyslela jsem si.
"Nech mou mámu na pokoji, ty děvko! Za tohle zaplatíš!" a vrhl se na mě. Nebyl to zrovna začátečník, poznala jsem to z boje, ale mě zachránily ty hodiny bojového umění s boxem.
Když jsem ho měla na mušce, vytáhla jsem kolík a natiskla jsem mu ho na hruď.
"Přemožitelka?" zachraptěl.
"Ne, vaše noční můra, ale dík za pochvalu." a rozprášila jsem ho. Pak jsem si jeho pozůstatky, v tomto případě prach, setřela ze svého oblečení, opřela jsem se o zeď a začla zhluboka oddechovat.
"Wow... to bylo něco..." stále jsem tomu nemohla uvěřit, když najednou...
"Ehm... slečno?" ze tmy vystoupila mužská silueta.
"A- ... Angele?" zamrkala jsem na něj a ztuhla jsem na zdi.
"Jo. A Ty... ?" nevěřícně si mě prohlédl. 'Buffy?' pomyslel si.
"Já jsem..." poodstoupila jsem od zdi a přiblížila jsem se k němu. "... Angeline."
"Angeline... hezký jméno. Ty jsi... Přemožitelka?" podíval se na prach kolem mě a nějakým zázrakem se pousmál.
"Ne. Ani nevím, jak jsem se sem dostala, já..." střetla jsem se s jeho pohledem. 'Bože... nikdy bych neřekla, že je Angel tak... proboha..." pomyslela jsem si a polkla jsem nasucho.
"Ty... nejsi odtud?" přiblížil se.
"Já, no... jsem trošičku z jinýho světa. Tam jsou upíři jen v seriálech a filmech..." lehce jsem se pousmála.
"Aha, chápu. A víš aspoň, proč tu jsi?"
"Jo, to vím... jenže Ti to... nějak... no, ono to je víceméně složitý, víš..." zakoktala jsem se.
"O.K., fajn." prohlédl si mě znovu... "Krvácíš..." všiml si šrámů na mé levé ruce.
"To nic, to je v poho... -" sykla jsem.
"Ne, není. Vezmu Tě sebou..." chytl mě za druhou ruku a já se zachvěla.
"Je Ti snad... zima?" podíval se kriticky na moje oblečení.
"Ne... to je jen... ale nic. Kašli na to, je mi fajn." následovala jsem ho. Asi do hotelu.
"Tak jo, jak myslíš." šel přede mnou celou cestu, co jsme se přibližovali k Hyperionu. Ani jednou nepromluvil. Netušila jsem proč, ale zřejmě to bylo kvůli Buffy.
Přišli jsme dovnitř a já se rozhlédla.
"Máš to tady... nádherný..." zašeptala jsem.
"Dík." zamručel a naznačil mi, abych šla nahoru do pokoje.
Přikývla jsem teda a pomalu jsem stoupala po schodech. Přešel ke mně, aby ukázal, do kterých dveří mám jít.
Otevřel je, po levé straně a tak jsem vešla dovnitř, on za mnou a zavřel.
"Chvilku vydrž. Skočím pro lékárničku..."
"Ne," zarazila jsem ho. " nejdřív bych se šla raději osprchovat, jestli můžu..."
"Jasně. Tady ty dveře rovně. Ručníky ve skříňce u zrcadla." 'U zrcadla? Vždyť je upír...' pomyslela jsem si, ale kašlala jsem na to. Radši.
"O.K., díky." šla jsem do koupelny a zavřela jsem za sebou. Rozsvítila jsem si bodovky nad zrcadlem (Nechápu, jak může mít upír ve svým vlastním hotelu zrcadla...) a svlékla jsem se. Pak jsem si ze skříně vytáhla ručník, který jsem položila na umyvadlo a vlezla jsem si do sprchového koutu.
Po chvíli, asi delší chvíli, slastného bubnování vody jsem vylezla, zamotala jsem se do ručníku, který na mě čekal a podívala jsem se do zrcadla - trochu jsem si upravila vlasy a make-up, ale jen opravdu decentně.
Posbírala jsem si věci, vzala jsem lékárničku do druhé ruky a šla jsem za Angelem vedle.
Mírně pochrupoval v křesle, tak jsem se snažila být co nejtišší.
Přešla jsem k posteli, položila jsem na ni oblečení i lékárničku. Ale to jsem nevěděla, že už se Angel probral a stál za mnou.
"Ukaž mi tu ruku..." řekl tiše a měkce. Ucukla jsem.
"Promiň, nevšimla jsem si Tě." posadila jsem se i s ním na postel a ukázala jsem mu ji.
"Není to hluboké..." chytl mě jemně za paži a já se zase zachvěla. "A navíc, už to máš skoro zacelené. Jen Ti to vyčistím a obvážu. Zítra to bude dobrý." usmál se (a to jsem se podivila), otevřel lékárničku a vyndal peroxid.
Rány se mi snažil čistit co nejjemněji uměl, ale já jsem sebou cukala, jelikož to strašně štípalo.
Pak mi paži obvázal a pohladil mě po ní.
"Hotovo. A nebylo to zas tak hrozný, ne?"
"Ne, od tebe ne." pousmála jsem se a podívala jsem se mu do očí. Byly krásně čokoládové, ale stále plné bolesti kvůli ztrátě hodně blízké osoby. Kvůli Buffy.
"Angele?" tiše jsem zašeptala.
"Hm?" vdechoval mou vůni a měl přivřené oči.
"Mohla bych si od Tebe půjčit košili na spaní?" mírně jsem se odsunula.
"Jo. Jistě." probral se ze zamyšlení, vstal a odešel do svého bytu.
Za pár minut se vrátil i s košilí. Sametovou vínovou košilí.
"Tady ji máš." podal mi ji, sedl si zpět a usmál se.
"Díky. Seš hodnej." úsměv jsem mu oplatila a lehce jsem si odkašlala.
"Jasně, chápu." otočil se na druhou stranu a já si sundala ručník. Pak jsem si oblékla jeho košili.
"Už... se můžeš otočit." zvedla jsem se z postele a přehodila jsem ručník přes židli, aby trochu uschnul. Angel se otočil, zvedl se a přešel ke mně.
"Někoho moc blízkýho mi připomínáš... jen nemůžu přijít na to proč..." objal mě kolem pasu a nosem mi odhrnul vlasy z krku. Přivřela jsem oči.
"Asi proto, jak vypadám?" pohladila jsem ho přes prsty.
"To taky, ale... něčím zevnitř vyzařuješ..." políbil mě na odkrytý krk.
"Ale já nevím čím..." otočila jsem se čelem k němu. "Tohle bychom asi neměli..." vzhlédla jsem k jeho očím.
"Jo, to asi ne..." odtáhl se. "Tak... já půjdu. Dobrou..." pousmál se a pomalu šel ke dveřím.
"Angele, já... počkej... prosím..." přešla jsem za ním a chytila jsem ho za ruku.
"Ano? Vážně?" podíval se mi do očí.
"Jo... Asi se Ti tohle nebude líbit, ale..." pomalu jsem přiblížila své rty k těm jeho a políbila jsem ho. Polibek přijal a jeden mi i opětoval. Pak jsem se odtrhla.
"Promiň..."
"Ne, neomlouvej se..." pohladil mě po tváři.
"Tak dobře... Dobrou. A ještě něco - je dobrý, že se usmíváš. A... prosím, slib, že nepůjdeš pít..." pousmála jsem se vážně na něj a odešla jsem k posteli.
"Jo, dobře... a díky." kývl a odešel.
Já jsem si lehla a přemýšlela jsem nad tím, co bude dělat máma, když se nevrátím domů. Nad tímhle jsem zavřela oči a usnula.

***

Zaškubala jsem sebou a otevřela jsem oči. Pořád byla tma. Porozhlédla jsem se po pokoji, a když jsem nezjistila další přítomnost, svlékla jsem si Angelovu košili, ve které mi bylo horko. Hodila jsem ji vedle postele a jen jsem se zpátky lehce zakryla přikrývkou. Zavřela jsem oči, jenže ne a ne usnout. Tak jsem je znovu otevřela a prošmejdila jimi celý pokoj.
Angel seděl v křesle a zadumaně se po mně díval.
"A... A-Angele?" zamrkala jsem zděšeně a přitáhla jsem si přikrývku víc na sebe.
"Ano?" škubl sebou.
"Tys... jak dlouho..." zakoktala jsem se.
"Co já? Jak dlouho tu jsem? Hm, ani nevím... ale asi dlouho. Nemůžu totiž spát." omluvně pokrčil rameny.
"Aha... tak to jsme na tom stejně... mimochodem, Tys... viděl, jak... jak jsem si svlékla tu košili?"
"Já... jo. A neměla bys ji házet na zem, je má nejoblíbenější, a navíc-"
"Co?" zrudla jsem jak rajče, paprika a já nevím, co všechno dohromady. A on se jen pousmál, protože to poznal. No jo, upír.
"Podívej - to, že jsem viděl kousek Tvého těla ještě neznamená, aby ses červenala..."
"Já, eh... no, víš... Neviděla jsem Tě."
"Logický, když se ve tmě neumíš orientovat."
"Umím! Jen... na ni nejsem teď moc zvyklá." povzdechla jsem si a sedla jsem si.
"Hm, fajn." ušklíbl se.
"Když už jsi tady... nejdeš si lehnout?" 'Káčo jedna pitomá! Musíš to tak hnát?' pomyslela jsem si.
"Nebude Ti to vadit?" stoupl si a přešel k posteli.
"Ne... snad to nevadí Tobě." 'Proboha, on má na sobě jen kalhoty...'
Lehla jsem si a on za mnou, až jsem mu udělala místo. Otočila jsem se nabok od něj a znovu jsem zavřela oči.
"Dobrou..." 'Spát! Musím usnout! Ježiši... ty jeho svaly... jeho tělo vedle mýho... já to asi nepřežiju...'
"Dobrou." lehl si na záda a civěl do stropu. Poznala jsem to, tak jsem se otočila zpět k němu.
"Nebudeš spát? Já myslela, že-" přetočil se nabok, aby na mě viděl a spustil :
"Obyčejně bych seděl v kanclu a obracel do sebe jednu za druhou. Ale dnes ne. A já ani pořádně nevím proč. Asi to bude Tebou. Nemám na alkohol ani pomyšlení. Asi proto nemůžu spát. A nejen proto-" políbil mě. "I pro tohle."
"Angele..." vydechla jsem tiše a zavřela jsem oči.
"Copak?" opatrně si na mě lehl a začal mě jemně líbat. Zakroutila jsem lehce hlavou, že nic a oddávala jsem se mu. Jeho ruce snad putovaly po celém mém těle, které překrýval tím svým a jeho rty taky nezůstávaly pozadu.
"Prohla jsem se pod ním žádostivě, i když jsem tak brzo nic nechtěla.
Přestal mě líbat, otevřel oči a podíval se na mě. "Vážně to chceš?"
Taky jsem je otevřela. "Já... vlastně ani nevím. Zřejmě jsem to přehnala..." podívala jsem se zoufale do jeho očí. A on mě políbil Něžně, klidně, jemně... jako motýlí pohlazení.
"Nepřehnala... to já... omlouvám se Ti." opatrně se ode mě stáhl a stoupl si; už se chystal, že odejde.
"Ne, ne... Angele, nechoď!" stoupla jsem si taky a přešla jsem k němu, bez ohledu na to, že jsem byla polonahá.
"Opravdu ne? Jsi si tím jistá?" podíval se na mě. A já kývla.
"Ano, jsem." pohladila jsem ho bříšky prstů po tváři.
Usmál se, vzal mě do náruče a přenesl do postele. Položil mě do peřin a lehl si za mnou.
"Děkuju..." pousmála jsem se a přitulila jsem se mu do náručí, když nás lehce přikryl.
"Za nic... Nehce se Ti spát? Zdáš se mi ospalá..." pohladil mě po vlasech a jemně políbil.
"Hm, no-" zívla jsem."-vlastně jo." usmála jsem se a znovu jsem zívla.
Zasmál se. "Tak spi, hm? Teď už ale vážně... Dobrou."
"Dobrou, Angele." ještě jsem se k němu zachumlala, zavřela jsem oči a okamžitě jsem usnula.
On asi chvíli po mně.

***

Otevřela jsem oči a podívala jsem se vedle sebe. Angel už tam neležel.
'Asi se vypařil schválně...' pomyslela jsem si.
Sedla jsem si a porozhlédla jsem se po pokoji.
Vstala jsem a namířila jsem si to do koupelny, abych se lehce upravila a oblékla.
Podívala jsem se do zrcadla a ušklíbla jsem se. 'No Ty ale vypadáš...' pomyslela jsem si a lehce jsem si pročísla vlasy, upravila jsem si make-up a oblékla jsem se do sukně a trička, ve kterých jsem se tam včera objevila.
Vyšla jsem jak z koupelny, tak i z pokoje a chtěla jsem se jít podívat dolů, když v tom stál na schodech Spike.
Nevěřícně zamrkal, otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, pak ji zas zavřel a pak zas otevřel.
"Ty seš kdo?" zeptal se mě otráveně, když vystoupal zbývající schody.
"Já... já jsem... ehm, Angeline." prohlédla jsem si ho.
"To si ze mě musíte furt dělat, srandu kurva?" zamračil se.
"Co?" nechápala jsem.
"Proč vypadáš jako Buffy?" Kdo si se mnou zas, doprdele, hraje?" rozkřikl se na mě.
"Já... Fajn, sorry, že jsem Tě potkala! Už se to nikdy nestane!" a vběhla jsem zpět do svého pokoje.
'Paráda! Ještě tu nejsem skoro ani den a Spike mě nenávidí! Fakt super...' třískla jsem sebou do postele.
Někdo zaklepal.
"Kdo to je?" vřískla jsem. Dveře se otevřely. V nich Spike. Jak jinak.
"Co chceš?" oprskla jsem se na něj.
"Jen... promiň." vešel a zaklapl dveře.
"Za co? Jak jsi se na mě rozkřikl? Nebo za to, žes mě nenechal domluvit? Žes mi nevěřil? Nebo za co?"
"Za tohle všechno."
"Vždyť mě ani neznáš, tak co ode mě sakra chceš?"
"Nic od Tebe nechci. Přišel jsem se omluvit, ale zřejmě zbytečně." vztekle vyšel ze dveří.
"Hm, dík za snahu." vylezla jsem z postele, vyšla jsem z pokoje a namířila jsem si to dolů. Najít Angela.
Sešla jsem schody a šla jsem omrknout kuchyni. Nikdo. Tak jsem se snažila najít jeho kancelář. Naštěstí úspěšně. Přišla jsem ke dveřím a zaklepala.
"Ano?" ozval se z místnosti JEHO hlas. Mírně jsem přiotevřela.
"Můžu dál?" nakoukla jsem dovnitř a usmála jsem se.
"Jasně. Pojď." taky se, zázrakem, usmál
Kývla jsem, vešla jsem a zaklapla jsem za sebou dveře.
"Klidně si sedni, jestli chceš." řekl Angel, mírně zahrabaný v papírech.
"Jo. Díky." posadila jsem se na mohutný černý kožený gauč. "Já jen, no, chtěla jsem se zeptat, proč jsi ráno zdrhnul." mírně jsem se ošila. Pousmál se a podíval se na mě.
"Nezdrhnul jsem. Vzbudil jsem se dřív, tak jsem odešel do svého bytu, abych Tě nerušil."
"Aha. Snad Ti to nevadilo. Když ses vedle mě probudil."
"Nevadilo. Jen to bylo silně nezvyklé."
"Aha, tak fajn. Víš co? Radši Tě nebudu otravovat při práci. Jen... kde máš tělocvičnu?" mírně jsem se pousmála. A on se zasmál.
"Já to tušil. Úplně nejpodzemnější patro. Buď po svých, nebo výtahem. Vyber si."
"Jo, dík. Jen ještě... asi budu potřebovat něco pohodlnějšího na sebe." řekla jsem rozpačitě.
"No, zeptej se Fred. Určitě Ti něco půjčí. Vydrž, zavolám jí do laborky." zvedl telefon a přepl hovor do laborky.
"Ahoj Fred... jo, byla bys tak hodná a půjčila našemu hostu něco pohodlnějšího na sebe?... Neboj, všechno Ti pak vysv-... Fred! Nech toho... Jo, dobře, dík. ... Počkej ji ve vstupní hale... Jasně. Měj se." a položil ho.
"O.K., tak já teda jdu. Mimochodem, asi si ještě skočím do kuchyně, neva, že ne?" zapitvořila jsem se roztomile.
"Proč by mělo? Tak běž." znovu se mírně rozesmál.
"Jo. Tak se měj. Pa zatím." a vyšla jsem ze dveří Angelovy kanceláře rovnou na druhou stranu budovy, tam, kde byly byty. A do kuchyně.
Otevřela jsem ledničku a našla sýrovo-šunkovou pizzu. 'Paráda...' vytáhla jsem ji. 'Hm, asi bude někomu chybět...' pomyslela jsem si a hodila ji do mikrovlnky. Pak jsem se opřela o kuchyňskou linku dlaněmi, jak jsem sledovala otáčející se pizzu.
Někdo si odkašlal. Otočila jsem se. Spike. Zase. Zase.
"Co chceš tentokrát?" podívala jsem se zpátky na mikrovlnku.
"Najíst se. Proto se chodí do kuchyně. Hm?"
"Buď tak hodnej a zdrž se svýho sarkasmu, prosím." mikrovlnka cinkla, vydělala jsem z ní pizzu a hodila jsem ji na talíř.
"Copak tam máš dobrýho?" přimotal se ke mně. A rukou se nechtě dotkl mé paže, přičemž jsem tiše zasyčela bolestí.
"Copak? Bolí?" podíval se mi na tu ruku.
"Ten obvaz nevidíš nebo seš slepej?" osočila jsem se na něj.
"Vidím, kotě, klid. Hm, pizza. To by se mi taky líbilo."
"Hm..." otočila jsem se, že si podám ještě něco na pití z ledničky, ale nevědomky jsem se svým pohledem setkala s tím Spikovým.
Oba jsme mlčeli, jen jsme se dívali do očí toho druhého.
Ani jsem nepostřehla jak, když mě Spike pohladil po tváři. Přivřela jsem oči a nadechla jsem se, že něco řeknu, ale v tom mě Spike políbil. A já mu polibek opětovala. Pak jsem se vzpamatovala.
"Já... já nemůžu, Spiku. Promiň." vyběhla jsem z kuchyně. Do haly. Tam, kde mě čekala Fred.
"Ahoj." pozdravila jsem ji.
"Ahoj. Ty jsi...?"
"Angeline. Jmenuju se Angeline. Ale klidně mi říkej Angie." usmála jsem se na ni.
"Tak fajn... Angie... Máš už po snídani?"
"No, ne tak docela, ale to neva. Dík za optání. Ehm, mohla bych si od Tebe půjčit nějaký tepláky a jiný tričko? Jelikož bych si chtěla jít zatrénovat do tělocvičny..."
"Jo, Angel se zmiňoval, proto tady taky jsem... do tělocvičny? Zatrénovat? Ty jsi... Přemožitelka?" Proč se mě sakra všichni ptaj na to samý? prolétlo mi hlavou.
"Ne... ne, nejsem. Jen mám ráda bojová umění. Já vlastně ani nejsem odtud. Víš, ono to je složitý, teď to neřešme, hm?"
"Tak jo, fajn. Pojďme teda do mýho bytu. Ať Ti něco půjčím." přívětivě se na mě usmála.
"Dobře. Díky." a vydaly jsme se spolu do jejího bytu. Po scodech.
Otevřela dveře a vešly jsme dovnitř.
"Jeee, máš to tu nádherný..."
"Díky." pousmála se a přešla ke skříni. "Tak co by sis přála?" otevřela ji.

***

Už oblečená jsem se mrkla do skříňového zrcadla - černé volné tepláky, bílé tílko, vlasy v culíku.
"Sluší Ti to." pochválila mě Fred.
"Díky, ale Tobě musí sedět líp. Děkuju moc za půjčení. A teď, jestli bych mohla..." upřela jsem na ni nejistě kukadla.
"Jo, jasně, ta tělocvična. Promiň. Utíkej, Angel Ti určitě řekl, kde je. Já se stejně ještě musím vrátit do laborky za Wesem..." usmála se a vyprovodila mě až k výtahu.
"O.K. tak se zatím měj, Fred, já si ale pro něco skočím k sobě. Tak ahoj."
Mávla jsem na ni a v okamžiku jsem se jí ztratila z dohledu.

***

Pomalu jsem scházela chodbou do tělocvičny a v ruce jsem nesla svoje nejoblíbenější CD (Linkin Park) z kabelky.
Doufala jsem, že v tělocvičně nějaký ten CD přehrávač bude.
Vešla jsem dovnitř a nestačila jsem koukat po rozmanitosti zbraní - 2 velké skříně mečů a nožů, 1 skříň holí, uprostřed 2 boxovací pytle, 4 hrušky, na zemi žíněnky, menší skříňka s kušemi a ostatním.
Upřímně, nestačila jsem zírat.
"Tak tohle je tělocvična podle mýho gusta..." prošla jsem si ji a natrefila jsem na luxusní Hi-Fi.
"Nádhera, další milovníci muziky." zapla jsem ji a spustilo se CD, co v ní zůstalo vložené.
"Wow, to budou asi nějaý instrumentálky. Ale já mám radši to svý." CD jsem vyměnila a zmáčkla jsem Play. Po místnosti se rozezněla směsice bubnů, kytar, mix. pultu, rapu a řevu.
"Jak já tohle miluju..." přidala jsem na hlasitosti a přepnula CD na svou nejoblíbenější písničku. Zakývala jsem hlavou do rytmu, spustila jsem opakování a přesunula jsem se k jednomu box. pytli.
Začala jsem do něj mlátit jako urvaná ze řetězu.
Vybíjela jsem si vztek na sebe. Jak jsem pošetilá. Naivní. A pitomá.
Přitom taky tu bolest, co jsem měla uvnitř.
Tak jsem se vžila do toho mlácení a muziky, že jsem ani nepostřehla, že někdo vešel.
Dál jsem boxovala a vnímala jen muziku, dokud jsem jedním, hodně velkým úderem nevytrhla daný pytel ze stropu a on neodletěl do skříně s holemi.
"Hups..." zadrhla jsem se na místě.
"Nečekal jsem, že máš takovou páru, holka..." řekl hluboký hlas za mnou, když ztišil hudbu.
"Mimochodem, taky jsem nečekal, že holka, jako Ty, poslouchá takovejhle styl..."
"Co tu zas děláš, Spiku?" otočila jsem se na něj.
"Přišel jsem si zatrénovat. Ta tělocvična není Tvoje. Ale veřejně soukromá. Nebo jak to říkal Bručoun... co já vím, už si to nepamatuju..."
"Musíš tu být? Když jsem tu já?" skočila jsem mu do řeči.
"Slyšela jsi mě? Přišel jsem si zatrénovat, nic víc. A kvůli Tobě tu nejsem. Já nevěděl, že tu seš."
"Hm, O.K. Dělej si, co chceš. Prosím." sedla jsem si na žíněnku a opřela jsem se o zeď.
"To se ba mě budeš koukat? Já myslel, že si troufneš na boj."
"S Tebou? Já?" pohrdavě jsem se zasmála.
"Jo. Se mnou. Ano, Ty. Ale pokud seš taková..."
"Co jestli jsem?" stoupla jsem si.
"Bojíš se snad?"
"Ne! Proč bych měla?"
"Tak fajn. Bereš?"
"Tak O.K. Beru. Ale... chci něco za výhru..."
"To si tak věříš, kotě?"
"Jo, a neříkej mi kotě. Tak co mi nabídneš?" drze jsem se usmála.
"Během boje si to promyslím, hm?" on drzý úšklebek opětoval.
"O.K." postavila jsem se naproti něj do bojového postoje.



POKRAČOVANIE NABUDÚCE