Vyvolená (3. kapitola)


Popis poviedky : Přemožitelka zemřela a je povolaná další. V České republice jedna je. Najde ji pozorovatel a vše jí vysvětlí. Že Buffy, přemožitelka upírů skutečně existovala, tak jako všechno v jejím životě. Ale teď když zemřela je povolaná ONA! Další Vyvolená. Nejdřív se brání, ale později svůj osud přijímá.


S Alexem jsme prozkoumávali tmavou uličku v mé vizi. Hmm… Já a Alex, to se rovná Přemožitelka Strašpytel a „Nebojsa“ Alex.
„ Setkal si se už někdy s přemožitelkou, která má strach?“ zeptala jsem se ho.
„ Našich potencionálních přemožitelek je hodně a ne všechny jsou tak statečné.“ Odpověděl mi nepřesně na moji otázku.
„ No… Ale já narážela spíš na Buffy. Jako jestli měla někdy strach?“ i když jsem tušila, že Glory a Pán mezi strach patřili.
„ Bála se o svou rodinu. I z upírů měla někdy strach. Třeba z takovýho Kralika. Nebo z tý blonďatý upírky, co jí hned první dny na vysoký zkazila. Já teda sice přemožitel nejsem, ale strach mám pokaždý, kdykoliv vidím démona. Jako například teď!“ Vykřikl a ve stínu slunce se objevil rohatý démon.
„ Ve dne démon. To je opravdu vzácnost.“ Na zádech jsem měla připevněnou sekeru, kterou jsem si vzala do rukou. Alex měl svůj meč.
Démon se na nás oba vrhl, ale víc než přemožitelka ho zajímal Alex.


O hodinu dřív

„Tmavovlasá dívka.Nevím jestli je to dívka, ale je v nějaké uličce. Zřejmě vedle staré továrny. A rohatý démon.“ Ležela jsem na posteli a vyprávěla jsem svou vizi všem okolo.
„ Někdo se tam musí jít podívat.“ Odpověděl Spike a dal mi studený obklad na čelo. Sundala jsem si ho a pomalu se zvedala z postele.
„ Jo, já tam půjdu. Moje vize-moje mise.“ Usmála jsem se celá pobledlá na ostatní okolo.
„ Dobře, ale v tom případě půjde Alexander Veliký s tebou.“ Mrknul na mě Alex, ale musela jsem protestovat.
„ Ne, kdepak. To nejde. Bude ti hrozit nebezpečí a to já nechci.“
„ Děvče, já jsem deset let bojoval po boku přemožitelky. Byl jsem ochočený psík Drákuly. Co horšího mě může potkat?“ Dal mi důvody, proč jsem nemohla protestovat.




Ta vize! Nehrozilo v ní nebezpečí žádné dívce, ale Alexovi. Vize skutečně nedávají žádné rysy. Ušklíbla jsem se.
Alex se ale dobře bránil. Výcvik s potencionálními absolvoval taky. Přitom si nemohl odpustit ty jeho komentáře.
„ Proč si musí démoni vybrat zrovna Alexe. Já jsem… asi vážně magnet na démony. Jenom doufám, že tenhle neroznáší syfilis. Au!“ zakřičel, protože ho ostrým drápem seknul do ruky. Alexe jsem okamžitě odsunula vedle a ujala se boje. Byl to amatér. Nedělal nic jiného, než že sekal drápy.
Když jsem se ale dotkla jeho ruky, hlavou mi projela ostrá bolest, až jsem se sesunula k zemi.

Upír. Pronásleduje černovlasou dívku. Kousek dál stojí světlovlasý muž. Spike. Nemůže nic dělat, je jako přikovaný. Upír se k dívce blíží pomalým a tichým krokem…

Cítila jsem, že pomalu přicházím k sobě. Lehce jsem otevřela oči a zjistila jsem, že jsem pořád byla v té uličce, ale po démonovi nebyla ani stopa. Slyšela jsem Alexe, jak k někomu mluví.
„ Už se probírá. Byla v bezvědomí asi pět minut. Ty vize ji pomalu zničí, Angele.“ Tak s ním je tady.
„ Říkal jsem tomu blonďatýmu idiotovi, ať na ni dává pozor, tak jako já dávala ze začátku pozor na Buffy.“
Zvednula jsem se ze země, ale musel mě podržet Angel, protože jsem na něj začala padat. Hmm zase já. Kdybych tak spadla na Spika.
„ Upír…“ vypadlo ze mě jediné slovo.
„ Myslíš démon. Angelem zneškodněn.“ Odpověděl Alex.
„ Ne, ten upír v mé vizi.“ Oba se na mě udiveně podívali a Angel mě podepřel, abych s nimi mohla v klidu odejít. Po cestě jsem jim celou vizi pověděla.
„ A nebyl tam ani žádný náznak, kde by to mohlo být?“ zeptal se mě Angel.
„ Angele, kdybych měla alespoň náznak, tak ti to okamžitě nahlásím, ale s takovýhlemi vizemi se můžu jít zahrabat. Se ani Cordy nedivím, že si jí občas lezl na nervy.“ Angel se na mě dotčeně podíval svýma oříškovýma očima a já se na něj tak nějak pokoušela usmát.


Ani ne za deset minut jsme byli konečně zpátky v domě. Jako první se objevil na chodbě Spike, což mě teda dost překvapilo a potom se za ním objevil Thomas.
„ Ukaž, dej mi ji. Vždyť ji vedeš jako prase na porážku, hňupe.“ Obořil se Spike na Angela a vzal si mě na starost. Chudák bručounek se nevzmohl na nic víc než na nádech a výdech. Ani bych se nedivila kdyby kvůli němu začal navštěvovat nějaké relaxační centrum.
„ Tak a teď půjdeme po schodech, takže opatrně.“
„ Prosím tě Spiku! Nejsem blbá. Vím, že jsou tady schody. Hlava už mě nebolí takže nahoru to zvládnu sama a s přehledem.“ Vyškubla jsem se mu a po schodech jsem vyšla i bez cizí pomoci. Jako kdybych byla snad nějakej chromák nebo co. Jenže hned jak jsem se otočila dolů, viděla jsem začínající hádku mezi dvěma upíry.
„ Už nikdy na mě nešahej těma svýma hnusnýma prackama, rozumíš? NIKDY!“ Loktem ho přirazil ke zdi, ale Spike se začal hlasitě smát. Vzpomněla jsem si na pátou sérii Angela.
Ale vždyť tam spolu přece začali vycházet. Teda až na ten den, kdy byl Angel plyšák. Vzpomněla jsem si a vyprskla jsem smíchy. Oba dva se na mě podívali. Spike se pořád usmíval, jak měsíček na hnoji, ale Angel vypadal pořád jako kdyby vypil ocet.
„ Omlouvám se. Jenom jsem si na něco vzpomněla. Už si půjdu lehnout. A nechci tady vidět hromádku prachu.“ Zvážněla jsem a dobelhala jsem se do pokoje.
Hádka mezi těma dvěma pořád pokračovala.
„ Ty se o Báru vůbec nestaráš, Spiku. Kde si byl, když měla v uličce vizi? Hmm? Nech mě hádat. Seděl si u televize a pil krev? Ne počkej to není ono…“ Spike se naštval a jednu Angelovi vrazil.
„ Ty nic nechápeš. Držím si od přemožitelek odstup, chápeš? Proč myslíš, že teď chodím s Dawn?“ Angel se zvedl ze země.
„ Protože v ní pořád vidíš Buffy.“ Opověděl mu a začal si spravovat košili. „ Jestli si zapomněl, tak ti rád připomenu, že mniši udělali Dawn z Buffy. Spiku já nejsem blbej…“
„ Chceš se vsadit?“ skočil mu do řeči Spike a obličej se mu vytvářel do velkého úšklebku, aby udusil smích.
„ Sklapni, Spiku! Já nejsem blbej a vím, že Dawn nemiluješ! Jsi s ní jenom proto, že to byla sestra Buffy! A už se o tom s tebou nechci dál bavit. Neubliž ani jedné z nich. Jinak si to vyřídíme my dva.“ Angel si vzal ze země prsten, který mu spadl na zem a odešel do svého pokoje. Spike si upravil svůj černý kabát a s cigaretou v puse šel do sklepa.
Ležela jsem na posteli a přemýšlela o tom, co se za posledních pár dní stalo. Byla jsem na sebe naštvaná, že jsem vůbec přišla do styku s tím pitomým démonem, ale na druhou stranu jsem aspoň dostávala „zprávy“ o hrozícím nebezpečí.
Z mého přemýšlení mě vytrhlo zvonění mobilu. „Segra“ . No bezva.
„ No?“ zeptala jsem se jí obvyklým způsobem.
„ Zdar, jak se máš? Hele chtěla jsem se tě zeptat….“ Moc jsem ji neposlouchala, protože jsem měla na srdci říct jí všechno co se mi přihodilo.
„ Zadrž musím ti něco říct, ale nejdřív si sedni.“ Přerušila jsem ji a čekala až mi odpoví.
„ Dobře, sedím. Co je tak důležitého?“
„ Ehm, no nevím, jak ti to říct, ale… Nejsem u kámošky. Jsem na Slovensku.“ Vyklopila jsem ze sebe tu „ lehčí část“.
„ A co tam proboha děláš? Že ty si tam s nějakým klukem? Neboj, našim ani slovo.“
„ No je tady víc kluků, ale jsou to spíš už přerostlí chlapi.“ A to doslova ségra- pomyslela jsem si a pokračovala dál. „ Jenže ty si budeš myslet, že mi hrabe z Buffy.“
„Ale houby, vždyť moc dobře víš, jak jsem tomu přišla na chuť. Teda spíš Angelovi, tak povídej.“
„ Já ti to radši řeknu až přijedu ze Slovenska. Vracím se dnes kolem půlnoci a hned zítra po škole se za tebou stavím. Tohle by si přes mobil nestrávila.“ Doufám, že mě kvůli tomu zítra nebude uhánět ve škole.
Ségra mi teda slíbila, že našim nic neřekne o mém malém výletě na Slovensko, ale musela jsem jí i přísahat, že jí všechno dopodrobna vylíčím. Nevím jak skousne moje zážitky z hlídek.
Z pod postele jsem si vytáhla svojí tašku a začala si do ní dávat všechny svoje věci. Zbraně měl u sebe Thomas, takže jsem se nemusela obávat, kam je naskládám. Tašku jsem po pěti minutách zavřela a posadila se vedle ní. Porozhlédla jsem se po pokoji a zavzpomínala na dobrodružství, která jsem tady zažila. Sice nebyli nějak romantické s happyendem, ale pro mě to bylo opravdu NĚCO! Jsem ráda za své vize, i když jsou jenom dočasné a taky že jsem potkala Alexe a… Angela! Jsem ráda, že jsem přemožitelka. Naštěstí ne dočasně. No vlastně dokud mě nějaký upír nezabije a nebude povolaná další, ale to se snad nestane.
Jak jsem tam tak seděla, někdo zaklepal na dveře.
„ Dále.“ Řekla jsem tak trochu posmutněle a stoupla si k oknu.
„ Ahoj, to jsem já. Přinesla jsem ti nějaké jídlo na cestu a taky něco na památku.“ Byla to Dawn. Otočila jsem se k ní. V rukou držela tu nejhezčí sekeru. Sekeru Přemožitelky. Na rameni jí vysela taška, pravděpodobně to jídlo. Přistoupila ke mně a sekeru mi předala. Pevně jsem ji stiskla a cítila jako kdybych s ní byla spojená už odmalička. Dawn se na mě pousmála.
„ Buffy si přála, aby ji dostala její nástupkyně. A tou jsi ty. Podle toho, jak se tváříš, bych řekla, že se ti její dárek líbil. Jenom jsem tě chtěla poprosit.“ Zvedla jsem oči od sekery a podívala se na ni. „ Dávej pozor na Spika. Nechci aby se něco stalo i jemu. Jo málem bych zapomněla! Tady máš to jídlo na cestu.“ Podala mi ho. Odložila jsem sekeru na postel a obejmula ji.
„ Neboj Dawnie. Já na něj dohlídnu, o to mít strach nemusíš. A až se půjdeš podívat za Buffy, poděkuj jí za mě.“ Summersová se na mě usmála a vydala se ke dveřím.
„ Jo a tak jí vyřiď prosím, že jsem ji vždycky měla ráda. I když jsem ji znala z televize, měla jsem a budu ji mít ráda.“ Dawn se na mě otočila a potom zavřela dveře. Podívala jsem se na postel, kde ležela sekera a jídlo na cestu. Všimla jsem si, že je tam zastrčený nějaký obrázek. Vytáhla jsem ho. Nebyla to pohlednice nebo nějaký výstřižek z novin, ale fotka. Fotka, na které byla Buffy se svými přáteli. Poznala jsem ji hned. Byla podobná Sarah Michelle. Ty podobné rysy. Jenom vlasy měla tak trochu dohněda. Taky její postava byla vysportovanější. Ale v obličeji už jí bylo vidět, že je odhodlaná se vrhnout do každého boje, i kdyby ji měl stát život. Taky v něm dávala najevo radost ze života, z toho že má tak vynikající přátele…Měla tak vynikající přátele. Do oči se mi pokoušely vlézt slzy. Snažila jsem se je potlačit, ale nešlo to.
Leknutím jsem s sebou škubla, když se zvenku ozvalo zatroubení. Utřela jsem si oči a vzala tašku se sekerou. Před autem jsem se se všemi rozloučila. Jako poslední šel Alex s Angelem.
„ Tak naše přemožitelko,“ vzal si slovo Alex. „ Jsme všichni moc rádi, teda aspoň já jsem rád, že jsem tě konečně mohl poznat. A protože jsem tušil, že ti budeme všichni chybět, udělal jsem takovou společnou fotografii. Původně ti ji chtěla dát Dawn, ale nějak jsem ji ukecal.“ Vytáhl fotku velikosti A4. Byli na ní opravdu všichni. Spike stál vedle Thomase a tvářil se jako kdyby vypil ocet. Angel stál vedle Dawn a moc mu to tam slušelo. Na obličeji se mu tvořil jakýsi tajemný, ale moc pěkný úsměv. No a Alex stál hned vedle něj. Jeho páska přes oko mu taky slušela a samozřejmě na ní vyplazoval jazyk. To by snad ani nebyl Alex, aby neudělal nějak vylomeninu. Pomyslela jsem si a pousmála se. No a nakonec jsem se ještě zastavila nad jednou osobou. Byla jsem to já.
„ Ale co tam dělám? Vždyť…já jsem se s vámi nevyfotila?!“ zeptala jsem se jich překvapeně, ale kdoví kdy mě fotili, když mi to tam slušelo. To se jen tak nevidí.
„ No, to byla moje práce.“ Ozval se Thomas. Vyfotil jsem tě, když ses vracela z hlídky a „kouzlem“ jsem tě tam pak přidal.“ Jo kouzlem. Beztak to je dělaný přes počítač. Ušklíbla jsem se. Zase to mělo výhodu, že mi to ségra bude alespoň věřit.
„ Ségru trefí šlak až uvidí na fotce Spika!“ vyprskla jsem rovnou smíchy a fotku si schovala do desek.
„ Ty vole, to sem fakt u těch českejch bab tolik žádanej?“ vykřikl Spike a začal si upravovat kabát. Angel jenom kroutil očima. Tak teda udělám radost i Angelovi.
„ A nejenom ty, Spiku.“ Odpověděla jsem mu a usmála se na Angela, kterému začal v tu chvíli zvonit mobil v kapse.
„ Jo?“ ozval se do telefonu a otočil se na Thomase.
„ Jo, jasný kámo. Měj se.“ Telefon strčil zase zpátky do kapsy.
„ Thomasi, říkal, že se ještě dneska objeví v Jihlavě.“ Řekl Angel a usmál se.
„ Výborně, takže budeš mít Báro dalšího přátele na hlídce. Bude to menší překvapení.“ No bezva, další překvapení. Co mi to jen Thomasi děláš? Ale Angel přece mluvil v mužském rodě a Thomas říkal přátele. Takže zase další chlapi? Ne to už by se mnou asi seklo. Cestou domů jsem přemýšlel nad tím, kdo mě poctí svou návštěvou v Jihlavě.



Sláva domov! Celou cestu jsem nezamhouřila oka. Přehrávala jsem si v mp3 Rascal Flatts a přemýšlela nad tou tajemnou návštěvou a hlavně nad tím, kdo se ještě věnoval zabíjení démonů. Jenže mě vůbec nikdo nenapadl.
„ Vstávej Spiku, už jsme doma!“ šťouchla jsem do něj a on se leknutím praštil do hlavy. Škodolibě jsem se mu zasmála a oplatila mu stejnou mincí.
„ To víš, zlato. Jsi sice upír, ale tohle tě bude bolet jako kocovina.“ Všimla jsem si, že Thomas zastavil. „ To už jsem doma?“
„ Ne, Báro. Dojdeš to pěšky. Pokud tě rodiče vyhlíží z okna, nerad bych, kdyby tě viděli, jak vystupuješ z auta…“
„ Který řídí starej dědek.“ Doplnil ho Spike a Thomas se na něj podíval zaskočeně.
„ Spiku, myslel jsem, se starším pánem. Ale co. Tak se uvidíme zítra ve škole. Zatím nashle, Báro.“
„ Dobrou, Thomasi a děkuji za výlet.“ Otočila jsem se ke Spikovi. „ Dobrou…. Ehm chuť.“ Zrovna si vytahoval další konzervu z krví. Původně to mělo být dobrou noc, ale ne…. Udus se tím humusem. Vzala jsem si svoje věci a vydala se na cestu domů.
Nikde ani noha. Co se dá taky čekat od tohohle zapadákova, že? No vlastně hodně, když jsou tu upíři. Jenže já jsem nepotkala žádného celou cestu domů. Potkala jsem jenom jednu opravdu ošklivou černou kočku. Jenže před domem nastal můj další problém. Najít klíče. Lecitin už opravdu přestává působit. Nebo nikdy nepůsobil? No tak jsem to udělala jednoduše. „ Jak jsem to viděla v tom seriálu, co šel na Primě? Jo jasný šperhák. Super ten mám vzít kde?“ Nejhorší bylo to, že jsem neměla ani pitomou sponku. Tak to ať se na mě sousedka nezlobí, za to, že jí teď vlezu na balkon.
Opatrně jsem se rozhlédla po okolí. Nikde nikdo, fajn. Teď můžu vypadat jako zloděj z blbýho filmu. Trochu jsem si povyskočila a zachytila se mřížky od balkonu. No pak už to šlo samo. Sousedka naštěstí spala, ale ta její pitomá kočka ne. Začala tak nepříjemně mňoukat jako kdyby se spustil alarm. Zachvátila mě panika.
„ No tak, přemožitelky nepanikaří.“ Řekla jsem si a posadila jsem se na úplný konec mříže. Balkon sousedil s mým oknem, takže bod pro mě. No a teď když vidím otevřené okno, tak bod pro mámu. Opatrně jsem vlezla na parapet. Najednou se u sousedky rozsvítilo. Baba to je zákon schválnosti. Rychle jsem si pootevřela okno a vlezla potichu do pokoje.
„ Vidíš Macíku. Nikdo tady není.“ Balkonové dveře se opět zavřeli a já si pořádně oddychla.
„ Tvoje maminka by neměla nechávat otevřené okno.“ Leknutím jsem sebou trhla a otočila se do tmy. Byl to mužský hlas. Pořádně jsem zaostřila a na gauči jsem viděla jenom zářit žluté oči. Z mikiny jsem si rychle vytáhla kolík.
„ Je nezdvořilé vloupat se do pokoje přemožitelky.“ Podívala jsem se na něj. Lampička, kde je ta blbá lampička. Tady! Opatrně jsem rozsvítila. Byl to normální chlápek. No akorát žluté oči. Démon.
„ Ou, to se omlouvám. Já nechtěl být nezdvořilý. Víš nejsem tady proto, abych tě zabil. Chci si jenom promluvit.“ Dobře. Kolík jsem schovala, ale vytáhla jsem si svěcenou vodu.
„ Promiň, ale já se s démony nebavím. Rovnou je totiž zabíjím.“
„ Přišel jsem si s tebo promluvit, přemožitelko. Už jsem to říkal. Nechci tě zabít. I když by se mi to náramně hodilo, ale ty máš teď něco, co se mi hodí.“ Dobře už mě to nebaví. Vzala jsem si židli od počítače a posadila se. Je to divný. Posadit se v přítomnosti toho démona.
„ Tak fajn a co to je?“ zeptala jsem se ho napůl znuděně.
„ Ty víš moc dobře co. Vize. Tvoje vize se mi hodí. Jsi další voják v armádě!“ Teď už jsem se ale musela postavit.
„ Voják v jaké armádě?“
„ V mojí, přemožitelko.“ Dobře teď už mě naštval. Chystala jsem se na něj vylít svěcenou vodu, ale zvedl svou ruku a položil mi ji na čelo.
S úlekem jsem se probudila. Podívala jsem se na gauč. Nikde žádnej žlutookej démon. Nic. Zvedla jsem se ze země a podívala se ven z okna. Všední ruch už začal. Vytáhla jsem si mobil. Bylo už půl sedmý ráno. Vzpomněla jsem si na větu, kterou mi ten démon řekl. „ Jsi další voják v armádě!“ Co tím sakra myslel?
„ Musím to říct Thomasovi.“ Řekla jsem nahlas a začala hledat čisté oblečení. V batohu jsem našla dokonce i „ztracené“ klíče.
Dneska jsem musela vynechat ranní běh. Thomas byl tentokrát přednější. Vzala sem si bágl se školními věcmi a vylezla jsem z pokoje. Doma bylo ticho. Ani pes se se mnou tentokrát nešel rozloučit. V rychlosti jsem se ještě podívala v kolik mi jede trolejbus a zabouchla za sebou zlehka dveře.



Do školy jsem dorazila krátce po sedmé. Thomas už byl samozřejmě v kabinetě. Zlehka jsem zaklepala.
„ Hello Thomas!“ pozdravila jsem ho s náznakem přiškrceného anglického hlasu a vešla dál.
„ Hello, Bára. Nice to see you.“ Odpověděl mi a nabídnul mi židli.
„ Tak můj milý pozorovateli, máme menší problém. Který se stal po mém příjezdu.“ Thomas si nasadil brýle a bystřil.
„ Byl u mě démon. A nechtěl mě zabít. Přišel mi říct, že jsem další voják v armádě. Nevíte, co to může znamenat?“
„ Eh…“ to bylo celé, co z něj vylezlo. Byl docela vyděšený. Zvedl sluchátko od telefonu, který byl v kabinetě a vytočil telefonní číslo. Tipovala jsem to na mobil.
„ Musíme se sejít teď. Nechci ti to vysvětlovat po telefonu…Jo je tady se mnou… Dobře budeme tam čekat.“ Sluchátko položil zpátky na své místo a otočil se ke mně celý pobledlý.
„ Báro, dneska budeš muset vynechat školu. Jak jsem včera mluvil o tom překvapení, tak ho uvidíš za půl hodiny u Tesca.“ Dívala jsem se na něj jako kdyby spadl z višně.
„ Thomasi, to nejde. Jsem v posledním ročníku. Nemůžu si dovolit vynechat školu. To prostě nejde. A navíc dneska máme dvě hodiny angličtiny nebo jste snad zapomněl? Prostě to nejde. Překvapení bude muset počkat do dvou hodin.“ Sebrala jsem si batoh ze země a šla jsem do třídy. Samozřejmě jsem musela dát najevo svou naštvanost a práskla jsem s dveřmi.
Ve třídě samozřejmě nikdo nebyl, tak jsem si sednula okno a pozorovala jsem náš malý školní dvůr. Nebylo na něm nic zvláštního. Jen sníh. V hlavě se mi honil rozhovor s démonem a dnešní sraz s „neznámým“. Mám tam jít? Ne, Báro nebuď pitomá. Přece nemůžeš vynechat školu kvůli svému posláni. Ne to nejde. Zůstanu tady. Když bude Thomas chtít, tak je přivede sem nebo ke mně domů. Takže jsem se rozhodla zůstat ve škole.
Po třetí hodině jsem ale litovala, že jsem zůstavala. Písemka z každého předmětu. Jsem vycucaná, jak žížala na suchu. Teď naštěstí přestávka. Šla jsem za Thomasem, ale když jsem chtěla vzít za kliku, bylo zamčeno.
„ Pan Wolf musel náhle odjet. Zařídit si pár věcí. Prý ohledně pobytu tady v česku. Dnes budete mít obě hodiny volné.“ Odpověděl mi za mými zády učitel na počítače.
„ Děkuji pane učiteli. Hned to půjdu říct do třídy.“ Usmála jsem se na něj a odešla. Ve třídě to udělalo velký rozruch. Většina do prý zabalí na celý den, že prý to nemá cenu být tu jenom hodinu. Já jsem si alespoň mohla zařídit TU věc. Vzala jsem si batoh a ze skříňky si vzala bundu a boty.Na trolejbus nemělo cenu čekat. Dopoledne si jezdí jak chce. Běžela jsem tedy rovnou k Tescu, které bylo od školy asi deset minut cesty.
Jenže když jsem tam přišla, nikde nikdo. Obešla jsem ho snad desetkrát, ale nic. Po půl hodině mrznutí to vzdávám a jdu domů.
„ Přece tady nebudu kvůli nim mrznout!“



Přišla jsem domů, kde naštěstí nikdo nebyl.
„ Tak pojď Bleku, půjdeme se trochu provětrat.“ Zavolala jsem na psa a vyšla s ním před dům. Venku pořád zima. Dokonce začalo i sněžit. Bylo to fakt nádhera.
Když jsem se tak pitomě usmívala někdo na mě zakašlal. Leknutím jsem se otočila a tam stáli dva mladí kluci.
„ Ahoj ty jsi Barča?“ zeptal se mě zřejmě ten mladší.
„ Jo to jsem já a kdo se ptá?“ odpověděla jsem jim a prohlížela si nastartované auto. Hmm pěkný, to zase vypadá na cizince. Chystal se mi odpovědět, ale do řeči mu skočil ten druhý.
„ Ahoj, já jsem Dean a tohle je Sam.“ Jo jasný takže cizinci. A co já s tím? Asi jim došlo, že nemám páru, kdo jsou.
„ Winchesterovi“ doplnil ten Dean. Hele fakt nemám tušení.
„ Kdo?“


POKRAČOVANIE NABUDÚCE