Popis poviedky : Přemožitelka zemřela a je povolaná další. V České republice jedna je. Najde ji pozorovatel a vše jí vysvětlí. Že Buffy, přemožitelka upírů skutečně existovala, tak jako všechno v jejím životě. Ale teď když zemřela je povolaná ONA! Další Vyvolená. Nejdřív se brání, ale později svůj osud přijímá.
Česká republika. Nudný stát, kde se nikdy nic neděje. No možná na některých místech jo, ale tam kde bydlím já, ne. I když je to město, chcípnul tady pes. No teda vlastně před třemi měsíci můj život přestal být nudný.
10. Ledna 2007, Jihlava
Chodím posledním rokem na Střední školu obchodu a služeb- přesněji obor servírka. Škola začala v osm a končila obvykle ve dvě odpoledne. Když jsem přišla domů, hodila jsem vždycky s batohem někam do rohu a šla si pustit počítač, abych se mohla podívat na svůj oblíbený seriál Buffy, přemožitelka upíru. Říkala jsem si, že by nebylo na škodu být přemožitelka a vybíjet si vztek tím, že budu rozprašovat upíry. Jenže to se nikdy nestane, protože se jedná o fiktivní seriál.
No, takže abych to dál neprotahovala. Byl den jako každý jiný. Byl lichý týden, který vycházel na školu. V sudý chodíme na praxi. Nejsem školní ani třídní hvězda a inteligent už vůbec ne! Přišla jsem normálně do školy a sedla si za svojí nejlepší kamarádkou Pájou do lavice.
Škola skončila hrozně rychle, takže jsem byla ráda, když jsem vypadla z naší třídy, kterou na pár lidí skutečně nemám ráda.
Vyšla jsem teda konečně z „ústavu“. Na leden bylo docela teplo. Šla jsem na zastávku počkat na trolejbus, který pojede dřív. S holkama jsem se rozloučila a každá jsme šly svou vlastní cestou(domů):-) Já jsem šla na zastávku, kde byla samozřejmě ještě půlka školy. Stoupla jsem si o kousek dál a zapnula jsem si svůj mp3 přehrávač v mobilu.
Zrovna jsem poslouchala Can’t take it od The All American Rejects, když mi někdo poklepal na rameno. Vyndala jsem si jedno sluchátko a otočila se. Stál tam kravaťák věkově asi jako můj děda. S údivem jsem se na něj podívala.
„ Dobrý den, potřebujete něco?“ zeptala jsem se ho a nasadila svůj úsměv alá amerika. Muž si mě změřil od hlavy až po paty a potom vytáhl z náprsní kapsy fotku. Podíval se na ni, a pak na mě.
„ Barbora Samková?“ zeptal se mě přiškrceným hlasem jako by ho někdo štípnul do zadku, po dlouhém zírání na mě a na fotku. Překvapeně jsem na něj koukala.
„ Ano to jsem já. A vy?“ zeptala jsem se ho a vypnula přehrávač úplně. Samozřejmě spolužáci ze třídy se na mě začali dívat, s kým se to vůbec bavím. Musím se přiznat, že ani já jsem to nevěděla.
„ Jsem Thomas Wolf a jsem tvůj pozorovatel.“ Řekl to strašně potichu, ale já jsem mu rozuměla až moc dobře. TicTac, který jsem měla v puse jsem málem spolkla, jak jsem se začala smát.
„ Jo jasný to je dobrej vtip. Vy pozorovatel a já snad přemožitelka ne?“ Chlápek na souhlas přikývnul. Začala jsem se ještě víc smát. „ Tak a teď se přiznejte. Vtip někoho z mých rodičů, co? Vědí, že jsem zblblá do seriálu Buffy, tak si ze mě prostě chtěli vystřelit. No, moc se jim to nepovedlo, i když teda musí se uznat, že ten váš anglický přízvuk byl perfektní.“ Jenže ten Thomas na mě zíral jako na přízrak.
„ Slečno Samková, jenže to není žádný vtip. Přemožitelky existují! Kde myslíte, že pan Whedon vzal tak velkou inspiraci? Má ji od nás. Strávil u Rady, která sídlí v Londýně, pět let! K natočení seriálu si od nás půjčoval všechny ty knihy, v kterých si Anthony Head stále četl. I upír s duší Angel existuje stejně tak jako Darla. Kdysi žila i přemožitelka Buffy! Jenže nedávno zemřela. Když zemře jedna, je povolána další. A tou jste vy.“
„ Tak fajn.“ Odpověděla jsem a chystala se na zastávku, kam se blížil trolejbus. „ Za prvý – nejsem přemožitelka. Koho bych tady tak asi zabíjela. A za druhý – ať už konečně vyleze skrytá kamera, aspoň jednou budu slavná.“ Jenže Thomas mě zastavil.
„ Nedokážete se vyhnout povinnostem. Je to osud, kterému se nevyhnete slečno Samková. I slečna Summersová odmítala, ale pak osud přijmula. Byla přemožitelkou jedenáct let, už od svých patnácti a proto…“
„ No tak to je mi líto, ale trochu jste se seknul ohledně mého věku.“ Skočila jsem mu do řeči a nechala jsem odjet svoji jedinou záchranu. „ Mě je sedmnáct a v té době měla Buffy dokonce za sebou zničení Pána. Jediné co jsem zničila já v jejích letech bylo. No co to jenom bylo.“ Byla jsem už naštvaná. „ Aha, už vím! Bylo to NIC! Velké NIC! Z tělocviku mám jedničku, ale to díky častým seminárním pracím, které dělám, protože jsem na něj levá a…“ nenechal mě domluvit. Bylo i na něm vidět, že se zlobí.
„ Síla se neprojeví hned slečno Samková! Objeví se až když přemožitelka před vámi zemře. Potom to pocítíte. Jste Vyvolená!“ Pak mě ale něco napadlo.
„ A Faith? Co se stalo Faith?“ Thomas se trochu zasmál.
„ No tak dejme tomu, že ne všechno měl Joss od nás. Faith byla jeho smyšlená postava. Stejně tak jako Riley a Iniciativa. Ale pokud chcete, mohli bychom si o tom popovídat nad šálkem dobrého čaje.“ No, zírala jsem jako kdybych spadla z višně, ale měl pravdu. Mohli jsme to vyřešit jinde než tady.
Seděli jsme spolu v jedné malé čajovně na náměstí. Thomas mi dovyprávěl celý příběh s Buffy.
„ Slečna Summersová byla jedna z mála přemožitelek, která žila normální život. Chodila do školy, měla přátele. Vy jste stejná jako ona. Její nejlepší přátelé byli Willow a Alex. Později se seznámila s Angelem. Ale to vše už dávno víte ze seriálu. Jenom Joss, no spíše pan Whedon přemístil Bránu Pekel do fiktivního městečka Sunnydale. Ale pravdou je, že vždy byla tady v Evropě. Na Slovensku…“ zasekl se při pohledu jak jsem se zrovna dávila čajem, kterého jsem se napila, ale později pokračoval dál.
„ Teď se vás chci jenom zeptat, jestli už jste strávila to, že jste přemožitelka? “ No, abych pravdu řekla, tak tohle asi nestrávím nikdy! Řekla jsem si pro sebe.
„ Ještě taková maličkost. Proti čemu nebo komu budeme vůbec bojovat? Vždyť tady v Jihlavě chcíp pes a …“ přerušil mě. V Anglii je asi zvykem přerušovat lidi v půlce věty.
„ Ve dne není vidět to co v noci. Upíři jsou přece noční tvorové a rádi se pohybují tady po celém městě. Ale nejradši však na hřbitově, kde budou vaše časté hlídky.“ No tak tohle už jsem opravdu nevydržela a začala se smát.
„ To jako tady, na našem hřbitově jo?“ Thomas jako souhlas kývnul. „ No tak to teda nevim nevim, protože tady na hřbitově je málo místo pro člověka, který jde dát na hrob květiny, natož aby se tam vešel upír. I když teda zdá se mi to pořád jako jeden velký nesmysl, abych já byla přemožitelka.“ Pořád jsem kývala nesouhlasně hlavou. Nemohla jsem uvěřit. Ale musela jsem si přiznat, že jsem si s Thomasem přišla v bezpečí. Vždyť je to taky můj pozorovatel a chová se jako kouzelný dědeček. Začínala jsem ho mít asi ráda. Z mého přemýšlení mě vytrhl až jeho hlas. „ Slečno Samková, posloucháte mě?“ Překvapeně jsem se na něj podívala a usmála se. „ Dobře, tak tedy dnes večer bychom šli spolu na zdejší hřbitov, zkusit si vaše nové síly. Potom bychom začali s výcvikem. Přihlásil jsem se na vaši školu jako nový učitel na tělesnou výchovu a dostal jsem vaši třídu a přístup do tělocvičny. Potom se domluvím s vedením té tělocvičny a dám vám vědět, kdy budete mít tréninky, ale tipoval bych to hned po škole, ale sama taky musíte cvičit!“ No on snad spadl z Marsu, ne? Já a cvičit? To bude opravdu moje smrt! A ještě ke všemu mít ho jako učitele tělocviku? Jeho mi seslalo samo peklo. No vlastně ne peklo jenom Rada, to je to stejný. Honilo se mi hlavou takových věcí.
Jenže po chvíli jsem se podívala na mobil a uviděla čas.
„ No super! Čtyři pryč.“ Začala jsem se pomalu zvedat a sbírat svoje věci. „ Je mi líto Thomasi, ale musím už jít. Za chvíli mi začnou Gilmorova děvčata a to si nemůžu nechat ujít.“ Jako pravý gentleman mi pomůže do zimního kabátu a domluvíme se na jedenáctou hodinu večer, že na mě bude čekat před domem. Jsem vážně zvědavá, jak to udělám s našima.
Přišla jsem domů úplně hotová. Pořád jsem si myslela, že to s přemožitelkou je jen zázrak. Lehla jsem si na postel a zapnula televizi. Gilmorky jsem měla jenom jako kulisu a dívala jsem se na hvězdičky, které mám na stropě. Jsem přemožitelka. To je teda bomba. Jenže neříct o tom nikomu? To bude hodně těžký. Kdybych to řekla doma, tak by mi naši řekli, že už mi z Buffy hrabe a sebraly by mi všechny série. No a hlavně, jak to udělat dneska v noci. Jestli jsem aspoň pořádná přemožitelka, tak se budu muset naučit i lhát. No a taky bych se mohla podívat na ty svoje svaly.
Vytáhla jsem si levý rukáv. Nebylo na něm vidět nic víc, než jenom moje tetování. Ale utěšovala jsem se, že po pár trénincích se to určitě spraví. Rozhodla jsem se teda, že si udělám pár sedů lehů.
Asi po minutě bych si řekla, že snad vypustím duši, ale dneska tomu tak nebylo. Pořád jsem měla dostatek kyslíku a nebyla jsem ani unavená. Jenže jsem najednou uviděla stát ve dveřích tátu.
„ Ty děláš sedy lehy? Nejsi nemocná?“ zeptal se mě překvapeným hlasem a honem mi sáhnul na čelo. Zkusila jsem využít situace, kdy měl dobrou náladu.
„ Tati? Chtěla jsem ti jenom říct, že jdu v osm večer s holkama do Tanga, takže přijdu v jednu večer.“ A vykouzlila jsem na něj svůj úsměv. Jenže táta ten zbabělec mě zradil.
„ No pro mě za mě si klidně běž. Za měsíc ti bude osmnáct, ale ještě se pro jistotu zeptej mámy.“ No jo, no. Prostě mě převezl! Tak přemožitelko. Nezbývá ti nic jiného než se zeptat mámy. Budu se jenom modlit ke všem svatým, aby mě pustila.
„ Jo, běž si, ale v jednu ať si doma.“ Říkala mi mamka do telefonu. Rozloučila se s ní a začala jsem radostí skákat, jak malá puberťačka.
Tak se blížila moje noc. Thomas na mě čekal před domem, jak jsme se domluvili. Akorát já jsem vyšla těsně po něm, aby to nebylo tak nenápadné. S sebou měl velkou tašku, podobnou té co měl u sebe vždycky Giles.
Když jsme se blížili k hřbitovu, zastavil se. Tašku položil na zem a vyndal zní dřevěný kolík. A s tímhle někoho rozprášit? Vrazit to někomu do těla? Pomyslela jsem si a začala mít nervy. Thomas si toho všiml a kolík mi podal. Vzala jsem si ho a zkoumavě si ho prohlížela.
„ Tady vzadu je díra v plotě, tak pojď. Ničeho se neboj. Síla je v tobě.“ No tak o tom pochybuju.
Šla jsem hned za ním. Vedl mě někam dozadu, kde jsem si všimla čerstvého hrobu.
Tomáš Hodský
14.5.1985 – 7.1. 2007
Podívala jsem se na Thomase.
„ A vy si myslíte, že je upír? To abych začala exhumovat všechny těla a nacpala do nich česnek a kolíky!“
„ Tohle není Svatba upírů, slečno Samková, ale realita. Vidíte?“ ukázal na pohybující se hlínu na hrobě. Nikdy jsem nebyla večer na hřbitově, ale byl úplněk a přišla jsem si jak v blbým filmu. Vůbec jsem si nevšimla, že upír vylezl z hrobu. Jeho obličej vypadal jako kdyby ho přejela sekačka na trávu. Vypadal spíš jako Zombie, než upír.
„ Síla je v tobě! Jsi přemožitelka, zaútoč.“
Zaútočit? Ani jsem nevěděla kam s palcem a jednu jsem mu vpálila. Upír spadnul na náhrobek a skácel se k zemi, jak byl ještě slabý. Podívala jsem se na svoji ruku a chystala se, že za chvilku vykřiknu bolestí, ale ne.
„ Já nemám zlomenou ruku! Viděl jste Thomasi? Já jsem ho uhodila a nic jsem si nezlomila!“ Byla jsem ale šťastná jenom chvíli, protože jsem si nevšimla, že se upír mezitím zvedl a nabral plnou upíří sílu. Spadla jsem na zem a kolík mi vyletěl z ruky. Thomas se mezitím posadil na jakýsi hrob a popíjel svůj anglický čaj.
„ Braň se. Neboj se ho. Strach tě jenom oslabí.“ Jo tobě se to mluví, ty si sedíš jako paša, ale jak asi?! Říkala jsem si, když se mě chystal kousnout. Pokusila jsem se ho odhodit a úspěšně. Byla dobrá příležitost vzít si kolík.
Když se ke mně začal přibližovat, kolík jsem měla v ruce a chystala jsem se ho rozprášit. Jenže ve mně vyrůstala panika.
„ Thomasi, ale co když má srdce na pravý straně? Jak poznám, že se mu do něj trefím?“ Při téhle otázce jsem se musela ušklíbnout jakou blbinu jsem vyslovila. A Thomas mě ještě k tomu ignoroval a dál sledoval, co se bude dít.
Čím víc se přibližoval, tím víc jsem měla strach. Rozběhl se ke mně a já jsem mu nastavila nožku. Upírovi nožku. Musela jsem se vážně usmát. Spadl na záda a já jsem měla příležitost ho bodnout. Vrazila jsem mu kolík do zad, ale když se upír rozprášil, tak jsem z velké síly spadla do prachu.
Thomas se zvedl.
„ Blahopřeji, Báro. Právě jste se stala oficiální přemožitelkou upírů.“ Zvedla jsem se ze země a začala se oprašovat. Prach jsem měla i v puse.
„ Fuj, jsem celá špinavá. Ble! To jsem zvědavá, jak tohle vysvětlím doma.“
Ani nevím, jak jsem se dostala domů, ale musím říct, že to bylo strašně vzrušující. Dokonce se mi o tom i zdálo. Thomas mi i slíbil, že mě brzy zasvětí do všech knih o upírech a démonech. No a ještě jsem si pamatovala, jak říkal „ je to tajemství“ a „ o tvém poslání nesmí nikdo vědět“ a bla bla bla. Mlčet budu muset určitě, i kdybych nechtěla, protože riskovat zabavení veškerých věcí, které se nějak týkají Buffy, neexistuje! To si radši uříznu jazyk! Na zabíjení upírů stejně není potřeba a zjistila jsem, že to má své výhody. Včerejší noc jsem si představovala místo upíra svoji učitelku na matematiku.
Bylo teprve šest hodin ráno. Hodila jsem na sebe kalhoty a bundu a šla jsem si dopřát ranní běh. Upozorňuji, že to byl můj první běh. Máma měla ranní, takže vstávala zároveň se mnou a zírala na mě s pusou dokořán. Při té příležitosti jsem vzala i svého psa Bleka.
„ A vážně nejsi nemocná? Že ty si něco provedla?“ zeptala se mě a já jsem jenom zakoulela očima.
„ Ne nejsem, jenom chci trochu začít sportovat a běh je to nejlepší na kondičku.“
No, tomu se ani nedá říkat běh, protože kdyby byl, tak bych za chvíli svého psa uškrtila. Ještě pořád byla tma, takže jsem si pro jistotu vzala kolík a strčila si ho do bundy ( při jeho násilném „narvání“ do mé malé kapsy už to kapsa není), kdyby náhodou.
No, štěstí jsem teda měla hned v parku. Když jsem běžela, můj pes si volně poletoval po parku, takže jsem měla tak trochu zavřený oči a nevšimla si, že proti mně někdo jde. Samozřejmě jsem do té osoby vrazila. Podívala jsem se a zjistila že to je starší kluk. No kluk, spíš už možná chlap, ale fakt pěknej. Vypadalo to, že venčil psa.
„ Moc se omlouvám, promiň. Nějak jsem si tě nevšimla.“ Zahuhlala jsem a vypnula si přehrávač, který mi opět duněl do uší. Při mojí smůle jsem se se sluchátky zahákla o kolík, který spadl na zem .
Kluk se s údivem díval střídavě na mě a na kolík. Co takhle vyzkoušet Buffyinu fintu? Napadlo mě a zvedla jsem kolík.
„ To je na sebeobranu. Pepřovej sprej je už pasé.“ No samozřejmě to zafungovalo, protože se na mě usmál.
„ Máš docela sílu. Když si do mě vrazila myslel jsem si, že mám vykloubený rameno.“ Začal si ho hned masírovat. Tak teď si tomu dal hošánku. Asi mu docvaklo, co řekl.
„ Néé, nemyslel jsem to takhle!“ zapískala jsem na psa a pomalu jsem odcházela.
„ Počkej! Myslel jsem, že no, že…“ No tak s takovouhle to nevyhraješ. Šla jsem dál.
Když jsem byla asi deset metrů od domu, měla jsem pocit jako by mě někdo sledoval. Otočila jsem se, ale nikdo tam nebyl.
„ Samková, ty už blázníš.“ Otočila jsem se a málem mě bral infarkt. Objevil se přede mnou zas ten mladík.
„ Zase ty? Chceš mě odvézt rovnou do nemocnice? Málem mě klepla pepka!“ odstrčila jsem ho a šla jsem dál. Jenže po pár krocích jsem se zastavila. Něco mi na něm přišlo divného a otočila jsem se. Podívala jsem se na zem. Nikde nic. Žádný stín. Pak mi to došlo. Přesně jako v Buffy.
„ No sakra!“ Vytáhla jsem z bundy kolík. „ Hned po ránu takový vzrůšo. Odkdy upíři venčí psy? No a ten koženej kabát? 80. léta už jsou za námi.“ Ale pak jsem si něco uvědomila. Ta podoba. Černý kožený kabát a kalhoty. Ty oči! Tak krásně zářily do tmy. A vlasy. No vlasy byly sice trochu do hněda, ale kdybych nezjistila, že existuje, spletla by jsem si ho s Jamesem Marstersem. No a potom si zapálil cigaretu. Tak to je jasný.
„ Spike?“ zkřivila jsem obličej.
„ Jó, kotě. Teď, když už je to venku. Tvůj Angličan mi řekl, že na tebe mám dohlídnout. Všichni Angličani si jsou tolik podobní. Tohle je přesná kopie Gilese.“ Vyfoukl další oblak toho odporného smradu přímo mě do obličeje. Z nechutí jsem zakašlala. Přistoupila jsem k němu ještě blíž. Znovu mě k němu přitáhly ty jeho nádherný oči. Usmála jsem se na něj, vyndala jsem mu cigaretu z pusy a típla jsem ji.
„ Nerada ti to říkám, ale…“ ukázala jsem za Spika. Ten se otočil a uviděl, jak svítá.
„ Myslím, že by si už měl jít než si tě budu moct schovat do krabičky od zápalek.“ Spike se na mě usmál, vzal rychle svýho psa a schoval ho pod svůj kabát.
„ A doprdele!“ Zaleknul se, když se mu začalo kouřit z kabátu. Rychle přeběhl přes silnici a skočil do prvního kanálu, který tam byl.
Podívala jsem se na hodinky a zhrozila jsem se. No bezva! Sedm pryč. Máma zas šílí. A co teprve Blek?! Podívala jsem se na něj. Ten si vklidu značkoval svoje stromečky s jazykem až na vestě.
Doma si máma ničeho nevšimla. Sama měla problém s tím, aby přišla včas do práce. Rychle se se mnou rozloučila a já se šla nahoru do koupelny fofrem osprchovat. Asi po deseti minutách jsem se z koupelny vyřítila jenom v ručníku a rychle si začala fénovat hlavu.
„ Jestli dneska přijdu včas do školy, bude to zázrak.“ Pomyslela jsem si nahlas.
Dílo bylo konečně dokončeno. Vzala jsem si rychle batoh a šla do pekelné brány zvané Škola.
„ Hele, prej dneska budeme mít Nového učitele na tělák! To jsem teda zvědavá, jakej bude!“ postěžovala si mi hned ve dveřích od šatny, Petra. Já jsem se jenom usmála a mávla rukou. Převlékla jsem se do sportovního a všechny holky na mě zíraly jako na zjevení.
„ Co je zase?“ vyjela jsem na ně podrážděně.
„ No, vcelku nic, jenom to, že cvičíš.“ Rýpla si Iveta a ostatní holky se začaly smát. Nechala jsem je a radši jsem řekla Páje, že se jdu projít.
Moje kroky ale směřovaly k Thomasovi do kabinetu. Zlehka jsem zaklepala. „ Dále!“ ozval se hlas a já vešla. Thomas se na mě usmál.
„ Už se nemůžeš dočkat?“ zeptal se mě a nabídnul mi židli. Celá zoufalá jsem se do ní zhroutila.
„ Je to hrůza, Thomasi! Skoro každý tělocvik jsem necvičila. Teď, když mám důvod se na něj těšit, tak mi to zkazí holky ve třídě. Asi je opravdu mým údělem být bez přátel.“ Thomas mě vezme kolem ramen a jde se mnou ke dveřím.
„ Dnešní hodinu mám pro všechny překvapení do naší první hodiny. Budeme běhat a potom si změříme kondičku. Sedy-lehy, šplhání po tyči a po provazech. Takže se nemusíš obávat, že budeš pozadu, protože s tvojí sílou budeš nejlepší ze třídy.“ Spravil mi náladu. No tak to je úspěch a hlavně jsem si všimla, že má hodně společného s Gilesem.
Sešli jsme se všichni v tělocvičně a posadili jsme se na lavičky, které byly postavené do čtverce. Doprostřed si sedl Thomas. Kluci se začali tak nějak pošklebovat, když ho uviděli, ale Thomas si z nich nic nedělal. Nasadil si brýle a vzal si svůj seznam jmen.
„ Takže abych se vám představil. Jsem Thomas Wolf a jsem váš nový učitel na tělocvik. Nevím jak bych se měl ještě představit. Jsem z Anglie, takže se angličtináři mohou připravit i na to, že je někdy budu suplovat. Tak a teď k vašim jménům než se dostaneme k běhání…“
Začal vyjmenovávat naše jméno a my jsme se hlásili při jeho vyslovení. Na holkách se dalo poznat, že se jim Thomas moc nezamlouvá. A to ještě nevědí, jakej bude tvrďák.
Při mém příjmení jsem se usmála a zvedla ruku. Bylo třetí od konce, takže jsme se potom zvedli a šli běhat.
„ Deset koleček okolo celé tělocvičny a jestli to budete šidit, tak si každý šidil přidá další tři!“ Holky jenom zakvílely. Kluci se zasmáli, protože jim bylo jasný, že my holky to nezvládneme. No pustila jsem se do toho. Ani jsem nevěřila, že budu každého předbíhat. Dokonce i našeho judistu ze třídy Michala jsem předběhla. Holky se vlekly, jak slimáci a vůbec mě nepoznávaly, s jakou chutí jsem se pustila do běhu.
Po deseti kolečkách jsem nebyla vůbec unavená. Thomas nám teď místo rozcvičky dal jen pár minut na rozdýchání. Libovolný rozdýchání, takže jsem se musela smát, když se jako dvě hrušky svalily na zem Iveta s Petrou. Není nad to mít pozorovatele.
„ Tak, teď na známky! Sedy-lehy! Jednička je minimálně za čtyřicet sedů-lehů, to by měli zvládnout snad všichni. Takže začneme!“
Z haly jsme se vraceli všichni vyšťavený. Thomas nám dal pěkně zabrat. No spíš ostatním. Mě bolela jenom hlava. A to jsem měla mít ve čtyři ještě trénink. Pomalu jsme se všichni
přemístili do školy. Čekalo mě ještě pět úmorných hodin.
Poslední hodina utekla jako voda. Thomas mi během páté hodiny napsal SMSku ( divila jsem se vůbec, že člověk jako on ví, co to mobil je a už vůbec, že tu SMS sesmolil), že se po škole sejdeme naproti v cukrárně.
Když jsem tam přišla, už na mě Thomas čekal nečekaně s šálkem černého čaje.
„ Tak povídejte, Thomasi. Jsem jedno ucho.“ Objednala jsem si horkou čokoládu.
„ Nechci to prodlužovat, aby sis mohla ještě zajít domů. V sobotu spolu pojedeme na Slovensko, abych ti ukázal, kde se skrývá Pekelná Brána.“ Čokoládu jsem málem vyprskla na Thomase, jak mě to překvapilo.
„ Cože? A jak to mám asi vysvětlit našim? Omlouvám se milý rodičové, ale musím se jet podívat na Pekelnou Bránu? No to nevím, Thomasi. To asi neprojde. Museli bychom se vrátit domů do půlnoci.“ Thomas odsouhlasil, že to nebude problém, když se pojede hned ráno. Hmm super. Zase si vymyslet nějakou povídačku. Sbalila jsem se a jela domů.
Doma naštěstí všechno prošlo, když jsem našim řekla, že jedu na Pavlínino vystoupení do Brodu. Ve čtyři jsem nacupitala k Thomasovi na trénink a divila jsem se, že toho po mě tolik nechtěl. Nebyl na mě ani tak přísný jako na tělocviku. Naštěstí. Naučila jsem se navíc skákat z balkónu, který slouží jako hlediště pro diváky při basketbalových zápasech.
Trénink trval do sedmi hodin, takže jsem to vzala rovnou na hřbitov. Byla jsem zklamaná, že jsem nepotkala Spika, protože jsem se na něj fakt těšila. No, tak snad zítra.
Jenže jsem ho nepotkala ani v pátek. Smířila jsem se s tím, že už ho asi neuvidím.
Sobota byl můj den D. Musela jsem vstávat už v devět. A to jsem měla večer do půlnoci hlídku! No hrůza. Na cestu jsem si nenápadně vzala dva rohlíky se salámem a dietní colu. No a hlavně sáček s gumovými medvídky, na ten jsem nemohla zapomenout. Našim jsem řekla „ Čau!“ a už jsem metla na konec řadovky, kde na mě čekal Thomas ve své tmavé audině. Jaké překvapení mě čekalo, když jsem spatřila dalšího vetřelce v autě, co měl na sobě velkou huňatou deku.
„ Společná cesta, krásko!“