Znovu živá
Autor: neznámy
Poznámka:Hľadáme autora poviedky. Bližšie informácie nájdete v sekcii Neznámi autori

pozn. příběh se odehrává někdy v polovině páté série Angela

 

 

Vždycky chtěla bydlet u moře.

A teď, když tu opravdu žije, zjistila, že to není takové, jak si představovala. Ne, že by moře nebylo krásné. Bylo. Jen pláže severní Kalifornie byly tak jiné. Měla je ve vzpomínkách jako úžasné místo, kde trávila každičké léto, než do jejího vtrhla ta prokletá věc s vyvolením a zabíjením.

Prvním rozdílem, kterého si všimla, byl vlastní oceán. Moře na jihu vypadalo tak krásně a malebně, ale čím víc severněji putovali, tím temnější byla jeho barva. Vždy, když vlny narazily na pobřeží, zalily mohutné kameny lemující celé pobřeží přívaly bouřící vodní tříště. Divoká a zpěněná voda neměla v sobě ani stopu po krotkosti a modři, které viděla na jihu.

Pláže rozhodně nebyly ta nevinná dětská hřiště, která si pamatovala z dětství. Źádný náznak hebkého, jemného písku, tak teplého v odpoledním slunci. Žádná ohniště na večerní pikniky nebo ohraničená místa pro plážový volejbal. Písek tu byl studený a mokrý, pokrytý ostrými úlomky kamenů, čára přílivu lemovaná provazci chaluh a naplaveného dřeva.

Což nakonec bylo i dobře, protože teplo na nějaké bosé procházky stejně nikdy nebylo. Lezavá zima se dala vydržet jen s několika vrstvami svetrů a teplými ponožkami v masivních botách. Buffy to moc dobře věděla, protože většinu času trávila toulkami podél pobřeží, které bylo jen pár desítek metrů od jejich domku.

Hned první den po příjezdu ji popletla modrá obloha a hravé slunce na malé terásce před jejím pokojem. Popadla tričko a šortky, na nohy nazula sandálky a vyběhla z domu jen s klíči v kapse... aby se vrátila ani ne za hodinu, provlhlá a zmrzlá. Dostala lekci, a tak když vyrazila podruhé, už byla připravena na všechny možnosti.

Nyní trávila na pobřeží každý den. Netrvalo dlouho a zjistila, že je mnohem lepší než to kalifornské - bylo úplně liduprázdné. Mohla se procházet kilometry a málokdy na někoho narazila. A když už, jen kývla na pozdrav, ale nechávala všechny lidi za sebou. Neměla zájem dělat si přátele. Chtěla být sama.

 

***

 

Všichni byli pryč. Všichni lidé, které milovala, odešli. A ona byla ta, která je jednoho po druhém vyháněla.

Giles byl zpátky v Londýně, volal jednou týdně, mluvili spolu pár minut, ale vždy to byly ty stejné, únavné řeči. Tenkrát padlo mezi nimi mnoho trpkých slov. Slov, která nešla vzít zpět, o věcech, které nešly odestát. Její bývalý pozorovatel dával dohromady zbytky Koncilu a většinu potenciálních přemožitelek odvezl s sebou.

Koho to zajímá? Ji ne.

Faith a Robin Wood se odpojili ještě dříve. Prý založili školu pro potenciální, zaměřenou pouze na jejich školení a výcvik přemožitelek.

Buffy se nestarala. Opravdu ne.

Willow a Kennedy pokračovaly na sever a nyní žily v San Franciscu. Poslední, co slyšela, bylo něco o otevírání obchodu s magickými předměty. Jak je vidět, Will byla nakonec schopná pochopit a zvládnout svou sílu.

Buffy to nechtěla vědět.

A Alex. Alex tu vydržel docela dlouho. Předstíral, že je vše v pořádku, vše, jak má být. Našel si práci v Monterey a pak i malý byt nedaleko jejich domku. Někdy večer nakoupil a uvařil. Moc toho nenamluvil. Občas spolu sledovali video, pak šel domů a ona do postele. Občas ji o víkendech bral na malé projížďky po okolí.

Ale nikdy ho nevzala na pláž. Nechtěla ho tu. Nechtěla ho na "svém" místě. Tady chtěla být sama... přemýšlet... vzpomínat... modlit se, aby se spousta věcí stala jinak.

Ale nakonec odešel i Alex. Po mnoha vysvětlováních, mnoha zlých slovech si zabalil a odjel.

Bylo jí to jedno.

Dawn zbyla jediná, s kým mohla mluvit. Jediná, kdo jí opravdu rozuměl. Ale Dawn chodila do školy, měla nové přátele a neměla na poslouchání vždycky čas.

Nebo náladu.

Ale to nevadilo. Už stejně nebylo mnoho co říct. Život šel dál a Buffy ho pozorovala z druhé řady. Možná jednou, jednou do něj zapadne zpátky.

Až to přejde. Až bude mít důvod.

 

***

 

Časovač na mikrovlnce pípl v ten stejný okamžik, kdy zazvonil telefon. Vytáhla horkou pizzu, položila ji na stůl a natáhla se po sluchátku.

"Ano? ... Kdo? ... Ano, já... Jak se máte? ... Dobře, sedím... C... CO? ... JAK? ... KDY? ... Ach, můj bože... Ne, chytnu nejbližší letadlo... NE! ... Prosím, to nedělejte... Ano... Díky za zavolání... Já...

Buffy praštila sluchátkem zpět do vidlice až nadskočilo. Hněv jí lomcoval, když sahala do kabelky pro peněženku. Vytáhla kreditku a znovu zvedla sluchátko. Vytočila informace a nechala si nadiktovat jedno číslo.

"Dobrý den. Kdy letí nejbližší letadlo do L.A.? ... Dobře, stihnu ho... Buffy Summersová...  Ne, jen jednu... to je v pořádku... Mastercard...

 

***

 

Odletový terminál letiště Monterey Peninsula byl přeplněn cestujícími.

Buffy dlouho letadlem neletěla a zjistila, že se spousta věcí od památného 11. září změnila. Hlavně bezpečnostní opatření byla neuvěřitelně přísná. Všichni cestující byli kontrolováni a prohledáváni, pak museli projít detektorem kovů, kde na ně zaměstnanci letiště koukali jako na možné teroristy.

Po té, co si sundala veškeré šperky a položila klíče do malého košíku, její kabelka stále vězela v bezpečnostním tunelu. Pochybovala, že stihne projít celou kontrolou, než letadlo uletí. Ve chvíli, kdy začala přemýšlet koho praští a koho nakopne, se věci pohnuly. Rozběhla se jako šílená k odbavovací přepážce.

Jakmile v letadle dosedla na své místo a obavy pominuly, její hněv se vrátil ve vší síle. Zírala z okýnka ven a v hlavě se jí omílala jedna a ta samá věta pořád dokolečka: "Tentokrát... tentokrát toho zatraceného upíra zabiju!"

 

***

 

Před terminálem v L.A. rychle sundávala bundu i svetr a z tašky vytahovala sluneční brýle. Přechod z chladného počasí do los-angeleského podnebí byl poněkud náhlý.

U obrubníku zastavilo taxi a ona zapadla dovnitř. Vůz se okamžitě odpíchl od chodníku a usměvavý řidič se k ní obrátil: "Tak kam to bude, slečinko?"

"1127 Spring Street," přečetla Buffy z papírku. "Je to právnická firma... Wolfram a Hart."

"Znám, za 15 minut jsme tam."

"Fajn," řekla Buffy tiše, mačkajíc papír v křečovitě zaťaté pěsti. "Protože já nemám ani minutu navíc!"

Ve skutečnosti to stihl za 12 minut.

Jakmile taxík brzdil u chodníku, Buffy už otevírala dveře u auta. Hodila na přední sedadlo dvacku  a stála na ulici.

Zaklonila hlavu a podívala se nahoru... výš... výš...

Byl to obrovský více jak patnáctipatrový monolit z kamene a kovu, který přesně zapadal mezi ostatní impozantní budovy lemující ulici. Jeho solidnost do daleka oznamovala, že tady se platí opravdu velké nájemné.

Na fasádě obložené černým mramorem byla připevněna tabulka se zlatými písmeny: Wolfram and Hart, Ltd.

S doposud nevychladlým hněvem otevřela Buffy skleněné dveře a vstoupila dovnitř.

Nevšímala si recepce a zamířila přímo k výtahům. Členové ochranky se vydali za ní, ale ona neměla náladu někomu odpovídat na otázky nebo poslouchat hloupé příkazy. Vešla do výtahu, zmáčkla tlačítko patra s výrazem, že má něco důležitého na práci a rozhodně není dobrý nápad ji rušit nebo zkoušet zastavit.

"Jsem Buffy Summersová, zavolejte svému šéfovi, že jsem tady."

Cesta vzhůru byla tichá, jen s jemným šeptáním indikátoru pater.

Mírné zhoupnutí a dvojité dveře se otevřely do přijímací haly. Buffy vyšla z výtahu a nohy se jí zabořily do vysokého béžového koberce.

Na jedné straně haly stál recepční pult a za ním...

Nevěřícně zamrkala, sundala si sluneční brýle a strčila je do tašky. Ne, oči ji opravdu nemátly. Harmony Kendallová, živá... nemrtvá... na ni zírala s otevřenou pusou. Jediný pohled na tuhle vampýří děvku vytočil její zuřivost do ještě vyšších obrátek.

Ale v tom se dveře naproti recepce otevřely a poskytly Buffy nový cíl pro její hněv.

Ve vteřině, kdy ho uviděla, pustila všechno z rukou a rychle zamířila rovnou k němu.

Když vzhlédl od papírů v rukou a spatřil ji, oči se mu rozšířily a rty tiše vyslovily její jméno.

Bez jakékoliv možnosti ji jakkoliv pozdravit a přivítat, ho popadla za tričko a praštila s ním na zeď, naprosto vytočená jeho záludností a podvodem.

Zvedla ho ze země, připíchla na stěnu jako brouka na lepenku a vztekle hleděla přímo do jeho překvapeného obličeje. Nedala mu jakoukoliv příležitost promluvit a prakticky na něj zaječela: "KDE JE?!"

 

***

 

Angel zíral dolů na drobnou blondýnku, ústa otevřená údivem. Buffy lehce uvolnila sevření, aby s ním v zápětí znovu praštila o zeď, až mu hlava zaduněla o obložení.

"Ty jsi to věděl! "křičela vztekle. "Ty jsi věděl, co k němu cítím... a neřekl mi, že je zpátky! Musela jsem to zjistit sama!"

Ochranka už k nim mířila, ale Angel je zastavil pohybem ruky.

Všichni v kanceláři se zastavili uprostřed práce a vyhrnuli se dívat, co bude dál. Ti, kteří neměli ponětí, kdo Buffy je, s překvapením zírali a hádali, jak dlouho si jejich šéf nechá líbit takové zacházení od dívky téměř poloviční velikosti.

"Buffy," řekl Angel nesměle. "Pusť mne a poslouchej... já..."

"PROČ? Co můžeš říct jako omluvu? Chceš mi snad říct, že to bylo pro mé dobro? Že jsi vlastně celou tu dobu myslel na MNE?!"

Díval se do jejích zelených očí, které plály potlačovaným vztekem. "Ale já jsem MYSLEL na tebe! Já..."

"Fajn, tys myslel…" řekla Buffy tiše a pustila ho. Pak ho najednou znovu popadla a opět s ním udeřila o zeď. "TAK S TÍM OKAMŽITĚ PŘESTAŇ! Zatraceně, Angele, kdy už se mi konečně přestaneš míchat do života? Kdo si, k sakru, myslíš, že jsi?"

Angel už začínal být pomalu naštvaný. "Myslím, že jsem někdo, kdo se o tebe stará." procedil skrz pevně zaťaté zuby. "Někdo, kdo... kdo chce pro tebe to nejlepší!"

"Ušetři mne, prosím, těch keců," řekla Buffy sarkastickým tónem. "Vždyť ty mne už vůbec neznáš... a už vůbec nemáš ponětí, co je pro mne nejlepší! Nemáš nejmenší důvod vynášet jakékoliv soudy. Já už dávno NEJSEM ta malá sedmnáctiletá holka, která se kdysi dávno do tebe bláznivě zamilovala."

"Všiml jsem si." upřel na ni své oříškové oči.

Zatvrdila srdce před jeho pohledem nakopnutého štěněte a řekla: "Tak si pamatuj tohle... já už tě ve svém životě nechci. Už ne..."

Nečekané slzy se jí začaly koulet z očí, když jsi vzpomněla na poslední chvíle s NÍM.

"On umřel... umřel a myslel si, že ho nemiluju." vzlykala přidušeně, pokoušejíc mluvit i přes bolest, která jí po měsíce svazovala. "On umřel a já jsem nikdy neměla šanci mu to dokázat, přinutit ho, aby mi věřil!"

Někde vzadu se ozvalo slabé cinknutí výtahu a vyšla tmavovlasá žena. Sotva spatřila scénu mezi Buffy a Angelem, nastoupila zpět.

"Ty," pokračovala Buffy, "nemáš jakékoliv právo ho ode mne držet dál! Ne, když jsi věděl, že..."

"Ale ty jsi mi neřekla, že ho miluješ," odpověděl opatrně Angel. "Jak jsem mohl vědět..."

Tahle chabá výmluva vrátila všechen Buffyin vztek zpátky. "Řekla jsem ti, že ho mám v srdci... a to je VŠECHNO, co jsi potřeboval vědět!"

Oči všech nedobrovolných svědků jejich slovní výměny se obracely střídavě na Buffy, pak na Angela, pak na Buffy, jako na ping-pongovém zápase. Angel, trochu nervózní z jejich zvědavých pohledů, trochu ztišil hlas: "Nemohli bychom jít do mé kanceláře?"

Buffy, nevšímajíc si prosby, ho pustila a udělala krok zpět. "Nedokážu si ani na vteřinu představit, proč jsi mi neřekl, že je zpátky!" Lehce přivřela oči a pak zaječela: "Ty jsi mi to neřekl, PROTOŽE jsi věděl, že ho miluju! Proto jsi to držel v tajnosti!"

"Co? To není... nemáš pravdu."

"Já MÁM pravdu! Kdybys mi to řekl… moc dobře jsi věděl, že bych si pro něj přišla! A ty jsi to nechtěl!"

Výtah opět jemně cinknul a otevřely se dveře.

"Víš, že ještě před pár týdny byl duch? Nemohl jsem vědět..."

"JÁ... NA TO... KAŠLU!" Její hlas nabral opět obrátek a opět ho chytila za triko a přimáčkla na zeď. "Teď mi řekneš, kde je, nebo přísahám bohu, chytnu tě za krk a budu tě vláčet všude okolo, dokud ho nenajdu!"

Angel zíral přes její hlavu na druhou stranu kanceláře, ale neřekl ani slovo.

To ji rozzuřilo: "ŘEKNI MI TO!"

"Buffy...?"

 

***

 

Buffy cítila, jak se zvukem jeho hlasu jí projelo páteří mrazivé zachvění. Slzy, které měsíce zadržovala ode dne, kdy ho ztratila, začaly téct po jejích tvářích... horké, slané slzy úlevy.

Mezi vzlyky popadla dech, ještě jednou praštila Angela a pomalu se otočila.

"Ahoj, mazlíčku!" řekl tiše a pak se na ni usmál. Úsměv, o kterém si myslela, že už ho nikdy neuvidí. Jen ve svých snech.

Všichni v hale zatajil dech a čekali, co se stane dál, a Buffy je nezklamala. Její nohy se sotva dotýkaly podlahy, když se rozběhla do jeho otevřené náruče. Jakmile ucítila jeho pevné sevření, teprve teď se doopravdy rozplakala. Hlasitě, škytavě, vzlykajíc tak intenzivně, až se zalykala.

"Ššš..." utěšoval ji. "Už je všechno v pořádku, lásko... neplač... už, prosím, neplač... už je všechno za námi... jsem tady, u tebe..."

I když ji držel a šeptal slovíčka lásky a útěchy, odmítala se ho pustit byť na jediný moment. Tohle všechno už zažila ve svých snech – objímá ho, drží, ale on jí mizí z náručí, hoří, nic než prach, pranic nezáleží na tom, jak pevně ho svírá. Ale tentokrát to nedopustí, nedovolí, aby je cokoliv rozdělilo, už ne.

Spike se podíval přes její hlavu napříč místností na Angela. "Říkal jsem ti to, že ji nemůžeš a nedokážeš držet ode mne navždy!"

Angel na něj zíral, s bolestí pozoroval dvojici před sebou. "A já jsem řekl TOBĚ, že ona není moje... "

"Jo, to máš tedy zatracenou pravdu, " nenechal ho domluvit Spike. "Protože ona je MOJE!" Cítil jak plačící Buffy přikyvuje, beze slova souhlasíc s jeho prohlášením a potvrzujíc jeho nárok.

Spike chtěl co možná nejdřív odvést Buffy z dosahu dotěrných očí a obrátil se na Harmony: "Dej mi klíč od P-3."

Ta se podívala na Angela, který jen němě přikývl, pak nesouhlasně otevřela přihrádku a zašmátrala uvnitř. Konečně vyndala plastovou kartičku velikosti kreditní karty a podala ji Spikovi se slovy: "Doufám, že to tam pak po sobě uklidíte a vyčistíte, abychom to nemuseli nechat vydezinfikovat."

Buffy k ní otočila hlavu, hřbetem ruky si otřela slzy a konečně promluvila: "Harmony, jestli ještě vypustíš té své nevymáchané huby jeden jediný takový žvást, probodnu tě na místě kolíkem čistě jen pro zábavu."

Spike se zasmál a jednu ruku zabořil do jejích vlasů: "To je moje malá bojovnice. Věděl jsem, že tam někde ještě pořád je."

Objal Buffy kolem ramen, otočil ji k výtahu, ale jeho smysl pro dramatično mu říkalo, že situace vyžaduje něco mnohem více teatrálního. Lehce se sklonil a uchopil ji do náruče. Buffy se ho rychle chytla kolem krku a on s ní zamířil do kabiny výtahu, který mezitím držela Fred otevřený. Těsně před tím, než do něj vešel, se na ni otočil: "Myslím, že za tohle bych měl poděkovat tobě."

Přikývla: "Jsou věci, které je nutno udělat." Pak se koukla na Angela: "Ať si o tom kdokoliv myslí, co chce."

Buffy zvedla hlavu: "Vy jste Fred? Děkuji za zavolání. Jsem vaší velkou dlužnicí."

"O mně to platí dvojnásob." dodal Spike a vešel s Buffy v náručí do výtahu. Pak se podíval na Angela, který stál uprostřed haly jako velká, mlčenlivá socha, a neodpustil si:" Tak se zdá, že nakonec vyhrál ten lepší."

Spike, který podlehl náladě okamžiku, sklonil hlavu k Buffy, rámujíc tak jejich líbající se obraz dvěma pomalu se zavírajícími dveřmi jako padající oponou.

"Fuuuj," udělala Harmony obličej. "To teda bylo nechutný!"

"Harmony?" otočil se k ní Angel. "Drž hubu!" Pak se otočil a z hlasitým prásknutím za sebou přibouchl kancelář.

Fred si povzdechla a vydala se za ním. Narazila však na zamčené dveře. "Oh, Angele, tak tohle je opravdu VELMI dospělé."

 

***

 

Výtah dávno stál v nejvyšším patře budovy, ale jeho pasažéři se stále ještě líbali. Nakonec Spike postavil Buffy zpátky na zem a vedl ji chodbou ke dveřím s mosaznou tabulkou P-3. Otevřel magnetickou kartou dveře a vešli dovnitř. Vzal Buffy za ruku a vedl ji k pohovce, která stála přímo před obrovským oknem s nádherným výhledem na město.

„Hej! Co to děláš? Jdi okamžitě z toho světla!“

„Speciální skla,“ vysvětli Spike. „Úplné odstínění slunečních paprsků.“

Buffy se šťastně usmála a stáhla si Spika vedle sebe na pohovku. Chvíli se na sebe jen dívali, drželi se za ruce a užívali si ten okamžik, jako by měl být poslední. Ticho první prolomila Buffy.

 „Chyběl jsi mi,“ řekla jemně a tiše. „Tak moc. Nechtěla jsem na tebe myslet, doufat, že tě ještě někdy uvidím. Tolik to bolelo. Snažila jsem se zapomenout, někam ty vzpomínky a myšlenky schovat, někam hodně hluboko. Ale pak… pak se mi něco stalo, přihodilo a hned mne napadlo ‚musím mu to říct, hned jak ho uvidím‘ a pak mi došlo, že už tě NIKDY neuvidím“.

Buffy se rozplakala, ale nechtěla mu dát sebemenší šanci, aby ji přerušil. Chtěla, aby to byla právě ona, kdo je vrátí do těch správných kolejí. Už přece slyšela mnohokrát jeho vyznání, teď byla řada na ní. Věděla, že to měla udělat už dávno, ale otálela s tím, chtěla počkat na lepší chvíli, až budou sami, až bude vhodná chvíle, až bude po boji… A nakonec to nestihla a zaplatila za to krutou daň. Tentokrát tu samou chybu neudělá.

„Podívej se na mne!“ přikázala a vzala Spikovu tvář do dlaní. „Miluju tě,“ řekla pomalu a zřetelně, pečlivě vyslovujíc každé písmeno a slovo. „JÁ… TĚ… MILUJU! A jsem připravená strávit všechen čas, který máme, jenom tím, že tě o tom budu přesvědčovat. A já tě DONUTÍM, abys mi věřil!“

Spike se na ni usmál, mírně naklonil hlavu, políbil ji do dlaně a pak sjel očima žádostivě po jejím těle: „Věřím ti, ale nic na světě mne nedonutí, abych ti bránil v tom tvém přesvědčování.“

Buffy okamžitě přestala plakat a rozesmála se nahlas: mohlo se stál cokoliv, ale Spike je… prostě Spike.

Přisedla si k němu co možná nejblíže a začala ho pomalu líbat na tváře, bradu a rty, zasypávala jeho obličej jemnými polibky a šeptala: “Ty jsi můj šampión, lásko. Zachránil jsi svět… opět… a já myslím, že nastal čas, abych ti poděkovala.“

 

Spike nevydržel a začal jí polibky opětovat. Líbal ji na tvář, čelo, oči, ústa, sjel rty na krk a pak zpátky na ústa. Znovu a znovu si vychutnával Buffyinu chuť, tak sladkou a omamnou. Jazyky se propletly, ruce nedočkavě bloudily po tělech. Spike lehce kousal Buffyin spodní ret a ona mu sténala pod rukama. Pak ho ale od sebe odstrčila, aby se mohla nadechnout. Spike pokračoval s jemným kousáním a líbáním Buffyina krku.

„Hej dávej pozor, upíre! Tohle není nejlepší doba na svačinku!“

Ještě chvilku se nechala dráždit, ale pak ho popadla za vlasy a násilím si přitáhla jeho obličej.

„Víš, co mne ale tenkrát mrzelo ze všeho nejvíc?“

Zavrtěl hlavou.

„Že jsme, víš… tu poslední společnou noc… že jsme se nemilovali.“

Spike se jí zahleděl do očí překvapený jejím výběrem slov. Buffy jejich dřívější sexuální úlety nikdy nenazvala ‚milování‘. Sám pro sebe to ale nikdy nepojmenoval jinak. Samozřejmě navenek to bylo: Hej, holka, to jsme si zas užili světa. To jsme si to skvěle rozdali… Přetvářka tvrdého a cynického chlapa, který přece nikdy nemůže dát najevo své skutečné pocity, ale tam někde hluboko, kam nikdy nikoho nepustil, tomu vždy říkal ‚milování‘.

„Tak to bychom to měli napravit.“

Ta slova zvedla v Buffy příval emocí a pocitů. Moc dobře si pamatovala sex se Spikem, sny o něm ji mnohokrát budily celou zpocenou, vzrušenou a zoufale neuspokojenou.

Nedočkavé napětí jí projelo jako nůž, dech se prohloubil a pokožka se stala rázem citlivá na sebemenší dotek,  ňadra ztěžkla, cítila příjemný tlak podbřišku a sucho v ústech – celé Buffyino tělo čekalo na jeho doteky, laskání. Chtěla ze sebe co nejrychleji strhnout oblečení, ale poslední jasná myšlenka ji probleskla hlavou, když se podívala směrem ke dveřím: „Nikdo jiný nemá klíče, že ne?“

Spike vstal a rychle ze sebe strhl kabát: „Zabiju každého, kdo překročí práh!“

Teď už bez jakéhokoliv zdráhání mu Buffy začala rozepínat knoflíčky košile. Když Spike viděl její nedočkavost, musel se pro sebe usmát. Věci se vyvíjely zatraceně dobře.

Buffy mu rozepnula košili, přetáhla ji přes ramena a paže a zahodila ji na zem. Vytáhla tričko z jeansů, jednou rukou si vychutnávala pevnost jeho zad a druhou zajela k lákavé vyboulenině na kalhotách. Spike ji přestal líbat, zavřel oči a pevněji jí stiskl ramena: „Přitlač…“

Buffy si opřela hlavu o jeho hrudník a jedním pohybem rozepnula pásek, pak knoflík a zip. Lehce si naslinila dlaň a začala jemně kroužit přes hlavičku penisu. Pokračovala  třením a pomalými pohyby nahoru a dolů. Spike si zkousl spodní ret a začal sténat. Do háje, bylo to už tak dávno, co se ho naposledy dotýkala. Zatřepal hlavou, aby se trochu vzpamatoval. Jednou rukou jí zajel do vlasů a zatáhl. Buffy zvedla hlavu a on ji začal okamžitě hladově líbat. Druhou rukou pomalu rozepínal a  svlékal halenku. Buffy zvedla ruce a Spike ji pomalu přetáhl přes hlavu. Vychutnával si přitom pohled na vodopád vlasů dopadající zpět na ramena, na pevně stavěné tělo, na drobná ňadra dosud uvězněná v modré podprsence. Přejel prsty přes jejich hroty a Buffy sykla vzrušením.

„Jsi nádherná.“

Objal ji a prsty zajel k zapínání. Buffy se usmála při vzpomínce na to, jak si Spike vždy vychutnávala tento malý obřad. Měl rád podprsenky se zapínám vzadu, ten pocit, když ji k sobě mohl přitisknout co nejblíže a pak jedním pohybem rozepnout háček.

Z pocitu z jeho chladných rukou na jejím rozpáleném těle se jí zatočila hlava. Jako vždy zcela přesně věděl jak a kde se jí dotknout, kde pohladit, zmáčknout. Rychle, tvrdě a drsně jí přejížděl chladnými prsty po těle. Upřel oči do jejích: „Řekni to…“

Jeho tón ji vrátil všechny vzpomínky a připomenul ty chvíle, kdy ji to jeho arogantní ‚jsem jediný opravdový chlap ve tvém životě, přemožitelko, ten nejlepší, jakého jsi kdy měla‘ vytáčelo do nepříčetnosti a obzvláště tehdy, když zjistila, že je to pravda.
 „Chci tě… hned teď…“

Spike ji přitáhl k sobě a během okamžiku na zemi ležely dva páry riflí – modré a černé. Upír byl nahý, nikdy nenosil spodní prádlo, ale Buffy před ním stála v kalhotkách. Nespokojeně zavrčel, chytil ji do náruče a ne právě jemně hodil na pohovku. Dopadla na záda a Spike okamžitě před ní klečel na kolenou. Jedním pohybem jí stáhl poslední kus oblečení a zároveň využil příležitosti – roztáhl nebránící se Buffy nohy. Začal jí jemně svým jazykem laskat vnitřní stranu stehen, prsty šimravě hladily kolena a lýtka. Postupoval výš a výš, jeho jazyk za sebou nechával mokrou stopu. Buffy zabořila prsty do měkkého čalounění a prohnula se v očekávání. Spike se usmál a místo, aby pokračoval přímo do středobodu jejího vzrušení, přesunul hlavu nad její břicho a jazykem přejížděl přes kyčle, bříško, kreslil vlhké kroužky kolem pupíku. Buffy zasténala: „Spiku, prosím…“

Ten nedbal její prosby a dál ji pomalu a něžně mučil, probírajíc se prsty rukou vlhkostí jejího vzrušení. Nakonec to ale ani on nevydržel, zajel dlaněmi pod její zadeček a přitáhl si ji blíž. Jakmile se jeho studený jazyk dotkl rozpáleného klitorisu, Buffy zaklonila prudce hlavu a z jejího hrdla začalo vycházet kočičí vrnění. Spike začal jemně přes něj kroužit jazykem, pak okolo, občas zrychlil, zpomalil, přitlačil… Buffy sotva popadala dech. Zapletla prsty  do jeho vlasů. Když ucítil tu jemnou pobídku, přesunul si její zadeček na jednu ruku a prsty druhé zabořil do rozpálené vagíny. Buffy zakřičela. Spike nepřestával se svou jazykovou hrou a zároveň pomalu zastrkával prsty. Nejdříve jeden, pak dva, sem, tam, sem… Pomaličku, pomalu, rychleji, jazykem kroužil okolo, rty sál a jemně hryzal zuby. Vlny jejího vzrušení ho dováděly k nepříčetnosti, její vůně, chuť… Buffy se prudce prohnula do oblouku, jak jí projela sladká křeč orgasmu a rychle oddechovala. Před očima měla mžitky, nebyla schopná pohybu. Nakonec přece jen zvedla hlavu a střetla se Spikovým pohledem: „Ještě…“

Upír, jakoby čekal jen na tento pokyn, znovu ji chytil do náručí, přešel ke dveřím do další místnosti a prudce je rozkopl. Uprostřed velké ložnice stála obrovská dřevěná vyřezávaná postel s nebesy.

Buffy ani nevěděla jak a ležela uprostřed. Rozesmála se, když Spike skočil k ní a zůstal nad ní klečet a pozoroval ji jako dobyvatel území k plenění.

 

***


Úplně zapomněla, jak Spike dokáže být zábavný, když na to má náladu. Nikdo jiný ji nedokázal v posteli rozesmát, ani Riley a Angel už vůbec ne. Ale Spike si tak rád užíval života, že v těchto okamžicích odkládal masku drsného chlapáka a měnil se v okouzlujícího, šarmantního muže. Sex byla najednou plný zábavy a her.

Dobře si pamatovala, jak se občas Spike uprostřed soulože jednoduše přestal pohybovat. Místo toho jí začal vyprávět sprosté vtipy a básničky a pak jí prozradil, že miluje ten pocit být v ní, když se směje. Když se to stalo poprvé, překvapilo ji to a vynadala mu, že sex není žádná sranda. Koukl jí do očí a povídal: „A to ti řekl KDO?“ Pak se odmlčel a zeptal se: „To fakt čekáš, že to bude stejné pořád dokolečka?“

Ano… proč ne? ptala se tenkrát sama sebe.

S Angelem byla jen jednu noc. Byla panna a vlastně to neměla s čím porovnat. Byla to sice bolestivá, ale něžná a příjemná zkušenost, ale Angel byl tak vyděšený, aby jí neublížil, že se bál projevit naplno svou vášeň.

Její chyba s Parkerem byla tak ponižující, že si dala hodně práce, aby na ni zapomněla.

A Riley… dobrá, Riley byl… spolehlivý. Jako jízda na starém kole. Trochu pracné a únavné, ale občas člověk dojel, kam potřeboval. Problém byl v tom, že čím déle ten vztah pokračoval, tím byl předvídatelnější a nudnější. Občas měla pocit, že Riley má v hlavě takový malý seznámek a řídí se podle něj – teď udělat tohle, takhle dlouho se věnovat tomuhle, takhle dlouho tamtomu. Když nad tím pak přemýšlela, došla k závěru, že její ‚cínový vojáček‘, co se týká sexu, byl tak trochu… vrták. Rozhodně ji nenadchly noci, kdy on dosáhl vlastního uspokojení a ani si nevšiml, že ona jaksi… vyšla naprázdno. Kolikrát se tak musela vplížit do koupelny a sama dokončit, co on začal, aby ho pak našla chrnícího jak medvěd uprostřed zimního spánku.

Spike z ní tohle všechno vytáhl jedné noci a smál se jak hyena, když se zmínila o tom, jak Rileymu poté, co se jí skutečně podařilo dosáhnout orgasmu, řekla: "To jsem si odpočala!" Spike ji pak během následujících chvil přivedl k několika ‚ne‘odpočinkovým vyvrcholením, takže se dobrou hodinu nemohla ani pohnout.

 

***

Démonicky se zazubil a párkrát si na posteli nadskočil, přičemž se mu zajímavě roztřásly určité části jeho anatomie. To už se nemohla udržet a rozesmála se nahlas. Spike, spokojený sám se sebou, se rozesmál spolu s ní, ale pak zvážněl a lehl si přímo na ni. Začal ji líbat vášnivě, tvrdě a dlouze.

Buffy ho objala a začala jemně škrábat nehty na zádech. Spike jen zamručel a sjel jednou rukou Buffy mezi nohy, aby se ujistil, jestli je ještě tak mokrá a žádostivá, jako před chvílí. Ani nemusel, vůně jejího vzrušení jej dráždila už pěkně dlouho. Ale on miloval to odevzdání v jejím obličeji, tu touhu, touhu po něm. Buffy pod jeho dotykem zasténala a roztáhla nohy. Spike na nic nečekal a vnikl dovnitř. Bože, byla tak hebká a těsná. Zatraceně, těsná jako panna, nic se nezměnilo. Buffy ho objala stehny kolem pasu a přitáhla si ho blíž. Jeho penis tak mohl vniknout ještě hlouběji. Spike nepřestával Buffy líbat a začal se pomalu pohybovat. Buffy odpovídala pomalým houpáním pánve a postupně zrychlovala. Opět se nechávala unášet na vlnách rozkoše a začala udávat vlastní tempo. Spike se rád podřídil, cítil, že jeho vyvrcholení je už na dosah. Buffy zrychlila, ještě a ještě. Pot z nich obou lil a vůně dvou milujících se těl přiváděla citlivý upíří nos na pokraj šílenství. Spike cítil, že se Buffiyny svaly začínají stahovat v blížícím se orgasmu. Už to nevydržel, jeho tvář se změnila na upíří, nadzvedl se, položil si Buffyiny stehna kolem krku. S rukama pod jejími koleny jí pomáhal udržovat polohu. Spike začal přirážet tvrdě a nedočkavě. Buffy zakřičela. Prudká rozkoš se rozlila celým tělem, horko se šířilo všemi svaly, nemohla se ani nadechnout. Spike si vyčerpaně sundal Buffyiny nohy z krku a sesunul se na ni. Prudce oddechoval.

„Jsi… neuvěřitelná…“

Buffy se jen malátně usmála a pohladila ho po tváři. „Miluju tě.“

Začali se znovu líbat, tentokrát jemně, něžně a pomalu. Užívali si jeden druhého.

 

Jak si Buffy vychutnávala pocit toho nádherného mužského těla na jejím, uvědomila si, proč je sex se Spikem tak úžasný. On se k ní hodil. Riley byl prostě moc velký. Mohutný, svalnatý, těžký. Pokaždé, když se milovali a on ležel na ní, měla jeho hlavu tak daleko, že ho mohla líbat maximálně tak na hrudník. Spike byl pro ni akorát, nikdy s ním neměla pocit, tak jako s Rileym nebo s Angelem, že je ztracená a pohřbená někde hluboko pod padlým kmenem.

 

„Opravdu jsem ti chyběl?“ jeho tón byl lehký a hravý, ale Buffy cítila ten spodní podtón: „Strašně moc, lásko. Myslela jsem, že se z toho smutku zblázním.“ Políbila ho na nos. „Copak bych tě sem jinak přišla hledat?“

Naklonil hlavu a pokrčil čelo - gesto, které ji nepřestávalo rozesmívat.

„Hej… proč jsi vlastně TY nehledal MNE?“

„Nooo…“ převalil na jazyku. „Protože tvůj nagelovaný expřítel mi řekl, že jsi někde v Evropě.“

„V Evropě?“ nechápala. „Tentokrát ho FAKT zabiju!“

„A já ho budu přitom držet!“

„Přesně věděl, kde jsem!“ hněv, na který ve Spikově náručí úplně zapomněla opět vybublal na povrch. Jak daleko byl schopný ten namyšlený pitomec zajít?
“To je teď jedno,“ pohladil ji Spike po vlasech. „Dřív nebo později bych cestu domů stejně našel.“

Domů! Řekl to. Ona byla pro něj opravdový domov, ať už ten reálný byl kdekoliv.

„Vrátíš se se mnou?“ její hlas byl zastřený a nesmělý. „Nechci abys tu zůstal, už ani chvilku. Pokud tedy nechceš…“

Spike se překulil na záda a přitáhl si ji k sobě. Buffy se natáhla vedle něj a položila si hlavu na jeho rameno. Cítila se tak spokojeně a bezpečně. Už si chystala svou přesvědčovací řeč, když jí vzal vítr z plachet.

„A kam jedem?“

Buffy si oddechla: “Nahoru na sever. Monterey.“

„Tam je pořád zamračeno. Beru.“

Spike jí pomalu čechral vlasy. Pak se ale nad ni naklonil, políbil na rty a řekl: „Měla bys vědět, že ses neměla bát zeptat. Odešel bych s tebou hned a kamkoliv.“
Buffy zavřela oči a začala ho líbat, lehce, jemně, jako by se bála že jí pod rukama rozplyne. Po chvíli ho od sebe odstrčila a natáhla se po telefonu na nočním stolku.

„Kam voláš?“

„Letiště. Můžeme stihnout noční let a za hodinu být doma.“

Spike chytil její ruku a usmál se: „Mám mnohem lepší nápad.“

***

“Jsi si jistý?“

„Jasně. Hop a jsme tam.“ Spikovi se konečně podařilo vylomit zámek na velkém, naleštěném voze.

„Buffy si vlezla na sedadlo spolujezdce a pozorovala Spika, jak se snaží vyzkratovat zapalování Angelovy pýchy, černého Mustanga z roku 1968.

„Kde jsi se to naučil?“

„Roky praxe. Je hezké, když má chlap koníčka“, odpověděl a konečně propojil ty správné dráty. Motor naskočil a Spike se spokojeně usmál. Buffy otevřela schránku na palubní desce, vytáhla klíče a zamávala jimi Spikovi před nosem.

„Angel je tu vždycky nechává…“ smála se.

„Proč jsi nic neřekla?“

„A vzít ti veškerou radost? O tom si nech zdát…“

 

O pět minut později už vyjížděli na dálnici 101, která vedla na sever. Domů…


KONEC