Poté
Autor: neznámy
Poznámka:Hľadáme autora poviedky. Bližšie informácie nájdete v sekcii Neznámi autori

Děj se odehrává pár hodin poté, co Sunnydale zmizelo v hlubinách země. Buffy se v rozhovoru s Faith rozhoduje, co bude dál s jejím životem.

 

 

„Můj nesmrtelný život v Kalifornii a nikdy jsem neviděla tenhle rudý les.“

Buffy pohlédla na stromy… starší než čas, který se zdál, že za jejich života uběhl. Nikdy ani nedohlédla jejich vrcholů.

Stovky let a oni se stále takhle na podzim barví. Navzdory všem apokalypsám, koncům světa a nestálosti země, na které stály.

„Řeknu ti jednu věc, B. Nic není jako v Bostonu… kromě budov.“

„Chybí ti to? Někdy?“ Buffy se zeptala  a oloupávala kůru ze stromů. Cítila půdu a vlhkost… hádala, co to může být.

Faith se na moment zamyslela. „No. Ne úplně. Moje matka vždycky pila a škola byla katastrofa. Můj život se „definitivně“ zlepšil od té doby, co jsem Přemožitelka… kromě té malé temné epizody, kterou jsem si prošla.“ dokončila.

Buffy se ní trochu usmála. „Jo, myslím, že každý si projde tou svou temnou epizodou. Možná jsme neskončili ve vězení, ale…“

„Chybí ti to, B? Chybí ti to, že neděláš to, co Přemožitelka?“ Položila přitom dlaň na kmen stromu.

Buffy se teď taky na chvíli zamyslela. „Chybí mi maminka. A… něčeho lituju, ale ne opravdu,“ uvědomila si a pokračovala. „Nemohla bych už takhle „obchodovat“ se světem. Něco za něco.“

Poklekla, aby cítila hlínu kolem stromů. Bylo to staré jako věčnost… měkká, rudá… a drolila se, mazala v jejích rukou.

„Vždycky jsem chtěla být normální. Nebo, dobře, možná jsem nechtěla. Ale „dotklo“ se mě, že nemůžu být normální. Ale potom se to stalo a já jsem pro to ráda, Faith. Nikdy jsem si v ničem nebyla tak jistá kromě tohohle. Jsem ráda a jsem v tom dobrá.“

Faith se usmála. „Jo, je příjemné být na něco pyšná, že?“

Buffy se posadila a opřela o kmen stromu. Krásně se tu dýchalo. Vzduch byl čistý.

Vzhlédla a podívala se na Faith. Byl čas dokončit, co už i začaly. „Omlouvám se, Faith.“ Promluvila konečně. „Omlouvám se, jak to bylo mezi námi.“

„Ne, B, je to v pohodě.“ Odpověděla Faith a kopala do kmene nohou. „Nebyla to tvá chyba. Opravdu. Kdyby něco…“

„Dobře, cokoliv“ řekla Buffy a přerušila tím její omluvu. Už to nepotřebovala slyšet. „Už to neřeš a prostě to nech za sebou.“ Pokračovala jemně „Ale, omlouvám se.“

Faith se teď dívala na trávu, jak se ohýbá ve větru a slabě se na Buffy usmála.

„Ale chybí mi to.“ Začala a pozorovala, co dělá tmavovláska před ní. „Chybí mi dělaní toho, co chci. Mít někoho… svojí maminku… co se o mě stará. Žádné starosti o peníze… o Dawn… oh a ano, tak osudovost světa.“ Zasmála se.

„Jo.“ Souhlasila Faith. „Takže teď co? Teď ani nevíme kolik holek na celém světě má sílu, o které nemá ani potuchy.“

„To je už Gilesova věc.“ Řekla Buffy. „Jsem unavená. Zachránili jsme svět. Jsme ty dobrý. Nech Alexe a Gilese, ať se o to postarají. Přinejmenším na pár příštích dní.“

Malý rudý ptáček se snesl na zem, asi tři stopy od ní. Nebál se. Alespoň to tak nevypadalo. Jen se koukal.

„Viděla jsi Dawnie? Malou stávající se Pozorovatelku Dawn? A další dny slyším hned o to , jak jí Giles učí Xarptn.“ Smála se.

Když narazila na Faithin nechápavý pohled, rychle vysvětlila. „Démonní jazyk. Je úžasná. Jsem na ní opravdu pyšná. Vyrostla a dospěla tenhle poslední rok. Nevinná malá Dawnie. Nikdy bych nevěřila, že to opravdu přijde.“

Faith se posadila vedle Buffy a jen seděly. Bok po boku, na trávě a kolem nich byla jen tráva, co pozorovaly.

„Nabídl se mi, víš.“ Přerušila ticho Buffy.

„Kdo? Spike?“ zeptala se Faith.

Buffy se usmála. „Ne. Angel.“

Faith byla šokovaná. Buffy byla tady. Sama.

„Řekl, že je tady pro mě. ´Bok po boku´. Byl ochotný dát mi vše, co jsem kdy chtěla.“

„A…“ řekla Faith.

„A já… Já nemohla jsem to udělat. On… prostě jsem nemohla.“

„Už ho nemiluješ? Vy dva… Myslím tím, máte přece tu věc s věčností a tak, ne?“

„V tom to není.“ Odpověděla Buffy.

„Spike?“ zeptala se opatrně Faith. „Je mi líto Spika, Buffy. Vím, že jsi ho milovala.“

„Miluju Spika. Ale nikdo to nemůže chápat.“ Podívala se na Faith a z očí jí vytrskly slzy.

„Ale… Angel je prostě… jiný. Vidět ho znovu… je to jako… víš, když jsi už zvyklá na dietní colu a piješ jí už dlouhý čas a opravdu ti chutná a potom přijde den, kdy se zase napiješ té opravdové Coly a uvědomíš si, vau, skutečně mi ta dietní chutnala?“ řekla Buffy a vyšklubla hrst trávy.

Byl to překvapení pro Faith. Nebyla to sice její věc, ale podívala se tázavě na Buffy.

„Oh, Bože, zní to hrozně, že? Ale milovala jsem Spika. Já… cítím pořád něco.“

„Takže v čem to je? Ne víc než Angela?“

Buffy pevně stiskla víčka k sobě, zkoušela nepřemýšlet nad Faith, nad sebou, nad tím, co právě řekla, ale Bože… nikdy nikoho nemilovala víc než jeho.

„Tohle ale není pointa příběhu. Není to o Angelovi a nebo Spikovi. Myslím… fajn, nevěděla jsem to, když jsme spolu mluvily… já… to co teď potřebuju je najít sebe. Najít Buffy.“

„Když Angel odešel po střední… něco se ve mně zlomilo. A potom… něco se po tom stalo mezi námi a on mi opět vzal… něco ze mě. A já vím, upír žijící přes dvě staletí. Bude mít… víc kontroly nad sebou. Je to směšné. Respektuje mě jako tu , co umí bojovat, cení si mých schopností, je ten co mi stojí po boku a můžu se na něj spolehnout. Vím to bez váhání. Ale když přijde na náš vztah…“ trpce se rozesmála.

„Muži. Parchanti.“ Faith souhlasila.

Buffy kývla. „Řekla jsem mu, aby nečekal. Že se vrátím možná zpět a nebo taky ne. A… potřebovala jsem to udělat.“

Buffy se rozplakala a Faith jí k sobě neobratně přitáhla.

„Potřebuji najít, kdo je to Buffy. Není to jen Přemožitelka a nikdy ani nebyla. Cítím se ztracená. Připadám si, jak kdybych se propadala do minulosti. Tolik se toho stalo. Riley, Dawn, smrt mámy, smrt… bylo toho moc.“

„Co teda chceš, B?“

Buffy se snažila usmát. Faith mohla být v tomhle ohledu jako Angel, věděla kdy mluvit, když bylo potřeba a dávat i ty správné otázky.

Buffy se odtáhla, otřela si slzy a dala Faith na čelo pusu. „Díky za to.“

Faith pozdvihla obočí.

„Jsem unavená, Faith. Chci už jet.“ Řekla tiše Buffy. „Chci odjet.“

„Co to povídáš? Lituješ toho, že jsi mi to řekla?“

„NE! Já jen chci… věděla jsi, že mamka malovala?“

Faith zavrtěla hlavou.

„Studovala umění na Sorboně v Paříži. Je to jeden z důvodů, proč pracovala v galerii. Ne ani tak pro peníze, ale aby mu byla blízko. Je trochu směšný, že by si mohli s Angelem hodně povídat, kdyby….“

„Kdyby jí jeden čas nechtěl zabít?“ zeptala se Faith.

„Jo, to může být jeden z důvodů.“ Zasmála se trochu trpce Buffy.

„A…“ pokračovala Faith, snažila se vysledovat, co tím chce Buffy říct.

„A… chci jet do Paříže. Chci to vidět tam, kde ona sama byla. A chci jet do Irska… to Galway. Chci vidět… Chci vidět odkud je on.“

Pokračovala.

„A já chci jet na hory do Švýcarska a do Velké Británie. Je toho tolik, co chci udělat, Faith. A chci se vrátit zpět na školu. A chci nějak vyřešit svůj život, co se týká zabíjení.

Stvořili jsme všechny Přemožitelky, co jsou na Zemi. A já vím… já „vím“, že s nimi musíme pracovat a dát jim řád, ale… já… Já chci být ta, co u toho taky bude. Chci být ta, co je bude posílat k Gilesovi… A k tobě.“

„Ale chceš si dát dlouho pauzu mezi tím?“ zeptala se Faith.

Buffy byla zticha.

„Tohle ti pomůže najít sebe sama?“ pokračovala tiše.

„Ne.“

„Ale.. potom…“ Faih začala.

„Ale já musím jet. Potřebuju to udělat. Omlouvám se, vím, že z toho nejsi nadšená, že na to budeš sama. Ale tohle prostě musím udělat.“ Buffy se na ní podívala. „Ale… Já nevím. Možná…“

„Jo, chápu to. Možná že takhle…“

„Jo.“ Řekla Buffy.

Buffy mohla téměř slyšet, jak jim už Giles volá. Konec pauzy. Čas pokračovat na Willamette? Wilmat? Někde v Oregonu , kde měl Wood rodinu.

Zastavila se a podala ruku Faith.

Faith se usmála a ruku přijala. Je teď její přítelkyně. Její první.

Když se vracely zpět k autobusu, zeptala se. „Tak co, B? Kam by jsi chtěla? Za Angelem?“

„Hej!“ zastavila jí Buffy a rozesmála se. „Jsem pořád tady. Opustil mě a já chci najít sebe a… Jo, asi jo. Prošla jsem částmi života, které jsem si nikdy nepřála. Jsem teď jen poloviční Buffy. Takže teď je čas na celou Buffy, nemyslíš?“

„A...“ začala Faith.

„A potom… kdo ví? Ale potřebuju se najít bez toho, abych měla Angela jako záchrannou síť. Žádné záruky do budoucnosti jako vždycky.“

„Tohle je svoboda, Buffy?“

„Jo. Jsem vystrašená, Faith. Doufám, že jsem udělala správnou věc… že dělám správnou věc. Nic teď nemám. Žádný dům, útočiště, nic. Stále a stále nemám nic.“

„Ani Angela ne?“

„Ne, ani Angela.“ Řekla smutně. „Ale to je to, kde potřebuju začít.“

„Slyším tě.“

Následovaná Faith…v jejích vlastních stopách, se Buffy usmála.

„Přemýšlím o budoucnosti. Občas.“ Řekla tiše stromům, příliš tiše, aby to Faith mohla slyšet.

Skoro už byla u autobusu. Otočila se naposledy na stromy.

Tak staré, tak vysoké. Budou tu navždy.

´Bok po boku, jsem tvůj,´ pomyslela si.

Jako ty stromy. Navždy.


KONEC