Moře andělů
Autor: neznámy
Poznámka:Hľadáme autora poviedky. Bližšie informácie nájdete v sekcii Neznámi autori

pozn. děj se odehrává mezi třetí a čtvrtou sérií Angela a šestou a sedmou sérií Buffy

 

 

„Běž pryč!“ zakřičel Spike z hlubin svého křesla. To klepání ho znervózňovalo a vytáčelo. Stejně to není ONA. ONA nikdy neklepe. Takhle vykopnout dveře, to je její styl… Upír si přilil další dávku bourbonu do hrnku s krví. Třeba to pomůže.

Ne, nepomůže, v poslední době to nepomáhalo. Místo toho, aby se cítil dobře a opile, byl teď opilý a zároveň trochu provinilý. Fuck! To chce víc Jima Beama.

„Cleme! Nech mne být!“ zahulákal znovu na dveře hrobky. Už byl zpátky v Sunnydale víc jak tři týdny a sotva opustil svou kryptu. Ne, to rozhodně NEBYLO schovávání, on se potřeboval jen… aklimatizovat. Jo, to je ono – přizpůsobit. Spousta věcí najednou vypadala trochu jinak, ale vždyť to taky byla velká změna. A už určitě nebyl vystrašený, to ne. Potřeboval se jen… usadit, rozkoukat. Ksakru, nepotřeboval nikoho Z NICH vidět, nikomu se omlouvat, něco vysvětlovat…

Spike se zaklonil v křesle a nalil si obsah láhve rovnou do krku.

To příšerné klepání pokračovalo.

„Do hajzlu!“ vybuchl, po troše námahy se zvedl a otevřel dveře. „Kdo si sakra myslí…“

Na prahu stáli dva neznámí lidé, kteří se na něj dívali poněkud nejistě.

Jeden z nich byl mladý svalnatý černoch s vyholenou hlavou a ta druhá byla drobná štíhlá žena s dlouhými tmavými vlasy a obrovskýma očima. Spike zaostřil: lidi, ne upíři.

Chvilku na sebe zírali.

„Spike?“ zeptala dívka trochu nejistě.

Ten se přistihl, že na ni zírá s otevřenou pusou. Rychle ji zase zavřel, rozpačitě si prohrábl vlasy a úkosem se na ni podíval.

„Znám tě?“

„Ne,“ odpověděla příjemným hlasem se zvláštním přízvukem. Trochu mu to někoho připomnělo, ale nějak se nemohl soustředit. „My známe TEBE. Máme společné přátele… Měli jsme… Máme, teda doufám… Dává to smysl?“

„Moc ne,“ řekl ten mladý muž měkce.

Spike se na něj zadíval. Měl pocit, že o něco jde, o něco důležitého, ale nechápal nic. Panák to spraví.

„Tak co vlastně chcete?“ vyštěkl netrpělivě.

„Mohli bychom dovnitř?“ zeptala se dívka nesměle. „Je to trochu složitější.“

„Tak jo, jak chcete. V mém diáři se nějaké to prázdné okénko najde.“  Pak mávl rukou: „Jako doma…“

Dívka si sedla do jediného zbývající ho křesla, mladý muž se vyhoupl na kamenný sarkofág. „Potřebujeme tvou pomoc. Ale raději začneme od začátku. Jmenuji se Gunn a tohle je Fred…“

„Winnifred,“ opravila ho s úsměvem.

Spike si přes alkoholovou mlhu až teď všiml, že se ho vůbec nebojí. Vypadali nervózně, ale ne kvůli němu. Ale vždyť museli vědět, co byl… ne, ksakru, CO pořád je. Přece žil v hnusné hrobce na zatraceném hřbitově. Znali jeho jméno (a to pořád ještě mělo zvuk). Vzdal to, zabořil se víc do křesla a zapálil si cigaretu.

„Měl bych znát já vás?“

„To ne, nikdy jsme se neviděli. Ale my víme, kdo jsi. teda byl jsi. Víš, před lety, ale i teď, o čipu a tak.“

„Pracujeme s Angelem,“ dodal Gunn.

 

Angel. To bylo přesně to jméno, které nechtěl slyšet. Pan Velký Upír s Duší. Ten Jeden a Jediný. Speciální projekt Velkých Sil. Vůbec nezáleží na jeho minulosti – a Spike si moc dobře pamatoval na Angelusova nejlepší léta – jako by mu ta cikánkou prokletá duše dala zvláštní právo na odpuštění. Spike cítil jak se jeho tvář zkroutila pod vlnou hořkosti a hněvu. Co ti lidi, po něm, zatraceně, chtějí? Jeho poslední setkání s Angelem nebylo zrovna o lásce, míru a porozumění mezi dvěma upíry.

Na druhou stranu, jestli ho přišli propíchnout kůlem, tak ať to zkusí. Ta holka rozhodně nevypadá nebezpečně. Asi je jeho sekretářka nebo asistentka, či co.

„Tak,“ řekl (doufal, že řekl neutrálním tónem) „Jak se má ten starý mamlas? Stále ten Pan správný a spravedlivý?“

„No, to je ono. Nevíme.“

Co?

„Je pryč.“

CO??

„To je to, proč tě potřebujeme.“

COŽE???

„Mne? A co ta… ta roztleskávačka? Ofélie?“ vykoktal. „Myslel jsem, že je samé světýlko, hlas shůry a pradávná síla… Proč ta vám nepomůže?“

Fred vypadala poklesle: “Cordelie. Je pryč taky.“

„A nemáte tam v té vaší pseudo-mstitelské bandě taky náhodou jednoho z těch namyšlených pozorovatelů?“

„Wes. Jo. Je taky pryč. A Lorna, naše démonská kamarádka taky. Pryč. Všichni.“
Tak dobrá, možná za to mohl ten bourbon, ale začínalo to být fakt divný.

„A na co teda potřebujete mne?“

Fred se na něj podívala svýma velkýma hnědýma očima. “Jsi naše jediná naděje, Spiku.“

Dawn! Připomínala mu Dawn, s těma svýma bezelstnýma očima, dlouhýma jemnýma vlasama a nevinným obličejíkem. Zpropadeně.

„Naděje na co?“ vyštěkl. Věděl, co přijde, ale nemohl se od těch očí odtrhnout.

„Najít Angela…“

 

Spike vzdychl a opřel si hlavu o křeslo. Chvíli zíral netečně na Fred, zapomenutá cigareta mu visela z prstů a její kouř stoupal někam ke stropu krypty.  Pak konečně promluvil: „A proč bych měl, zlato? Ať si je klidně ztracený na věky.“

„Potřebujeme ho. Spousta lidí ho potřebuje,“ rozplakala se Fred. „Pomohl tolika lidem. Ani si neumíš představit odkud a před čím mne zachránil!“

„Poslouchej,“ ozval se Gunn. „já vám nevěřím ani jednomu. Mám už nějaké zkušenosti s… s vaším druhem. Ale pravdou je, že Angel už udělal hodně dobrého. Lidé se na něj spoléhají.“

„A mne to má zajímat protože…?

„Protože už taky nejsi zlý…“ šeptla Fred a koukla na něj zase tím Dawn-pohledem.

Spike vyskočil z křesla a vrčel: „KDO říká, že už nejsem…“ ale pak se zarazil. To je ono, on už opravdu není Velký Zloun. Vztekle se před ně postavil a chtěl jim říct, ať okamžitě vypadnou, ale pak zachytil Fredin pohled plný důvěry a naděje. Jak sakra může tahle křehká holka důvěřovat upírovi? To ji naučila ta hora svalů?

„Nezabil jsi nikoho už nějaký ten rok“, pokračovala. „To už něco znamená.“

„Hej, ale já jsem… mohl jsem… Ale kašlu na to.“ a praštil sebou zpátky do křesla. Jak to věděla? „Vy mne sledujete?“

„My ne, Wes. Myslí si, že jsi tak trochu… zvláštní, divný.“ odpověděl Gunn.

Spike si dlaněmi přetřel obličej. Sakra, už skoro vystřízlivěl. „Takže, vy dva jedete celou cestu k Pekelné Bráně, protože jste ztratili upíra, dva démony a Pozorovatele, abyste požádali MNE o pomoc. Pak že JÁ jsem divnej!“
„Jsi jediný na koho se můžeme obrátit. Angel je náš, přítel, máme ho rádi,“ téměř se rozplakala Fred. „Bojíme se, že se mu něco přihodilo, třeba je někde zraněný a bezmocný… Musíme mu pomoct. A těm ostatním samozřejmě taky.“
Fred si stoupla před Spika, chytila jeho hlavu do dlaní a podívala se mu do očí: „Přece bys věděl, kdyby byl mrtvý? Věděl, že? Je to tvůj kníže.“

„To teda zatraceně není! Proč si to lidi pořád myslí?“

„Tak tedy něco jako více-kníže. Ale věděl bys to, že?“

„Jo, to bych věděl.“ odpověděl tiše Spike a vykroutil se jí.

„A je?“

Byl Angel mrtvý? Spike se zamyslel a soustředil. „Ne, není,“ řekl pomalu. Věděl, že není, stejně jako věděl, že není mrtvá Drusilla. Byl rád, ale doufal, že už ji nikdy neuvidí.

„Vidíš!“ vybuchla Fred. „Věděla jsem to!“

„Dobrá, tak to víte. Chcete ještě něco?“

„Podívej, my víme, kam šel, než zmizel.“ začal opatrně Gunn. „Víme, kde nechal auto. Možná, kdybychom tě tam vzali, možná by na něco přišel. Cítil něco. Prostě nás navedl na tu správnou stopu.“

„Nezabere ti to moc času. Nechceme tě zdržovat,“ řekla naléhavě Fred.

Spike si zapálil další cigaretu, chvíli si ji vychutnával a snažil se nedívat na Fred. Věděl, že ho sleduje a čeká na odpověď. Něco uvnitř něj mělo pro tuto dívku slabost, líbila se mu hned od začátku. Ale jo, udělá to. Co už. Stejně má houby co na práci.

„Dobrá.“

„ANO! DÍKY!“ a skočila mu do náruče.

Překvapený, ale polichocený Spike jí objetí opětoval, ale pak ji rychle od sebe odstrčil, aby neztratil tvář.
„Slibuju, že toho nebudeš litovat!“

„Já toho lituju už teď.“

 

***

 

Spike stál na vršku vysoké duny a díval se na moře. Nedaleko bylo skladiště s namalovaným nápisem ‚Dune Point‘. Popotáhl z cigarety a čekal, až ho Fred s Gunnem dojdou.

„Jo, byl tady.“

Sledovat Angelovu stopu nebylo moc příjemné – mohl ho sledovat a co víc, cítit jeho emoce. Na tenhle malý detail zapomněl. Když před mnoha lety poprvé potkal Angeluse, schopnost vycítit jeho náladu a pocity bylo něco, co mu mnohokrát zachránilo krk.

Ale tohle bylo jiné. Nahánělo mu to hrůzu. Radost, frustrace, překvapení, bolest, hněv, láska, strach, odpuštění – všechno dohromady v jednom klubku, to bylo příšerné. Ale sympatie a porozumění k NĚMU – to bylo jako by cítil hluboko pod kůží nějaký hnusný hmyz. Zvedal se mu z toho žaludek.

„Není daleko,“ řekl. „Žije, ale je… jako v transu, nebo jako by meditoval.“

Gunn přišel blíž: “Kudy? Můžeš nám ukázat cestu?“

Spike zahodil cigaretu „Tam,“ mávl směrem k moři. „Je tam dole.“

Začal utíkat po strmé duně, ale pak mu podjely nohy a začal se kutálet, dokud se bolestivě nezastavil o vyčnívající kámen. Pak postupoval už opatrně a cestou dolů se přidržoval trávy. Najednou bylo pro něj nalezení toho velikána důležité, ani nevěděl proč. Byl tu jen bolestivý pocit naléhavosti a on ho za to nenáviděl. Vždyť toho vrtáka už našel, ukázal těm dětem, kde ho hledat! Netoužil po nějakém rodinném shledání. A už vůbec nechtěl vidět právě JEHO.

Ale nějaká síla ho táhla k moři. Měsíc byl obrovský a bílý, jeho světlo se odráželo na hřbetech vln. Tak se jen zastavil a čekal na ty dva, kteří Angela tak moc milovali. Díval se na moře a najednou přesně věděl, CO se mu stalo. Věděl JAK, ale KDO – jaký hnusný parchant mohl něco takového udělat? Věděl, kde Angel je. V chladu, tmě, zaživa pohřbený v rakvi - bezmocný. Spike to cítil a potlačil touhu padnout na kolena a roztřást se.

 

***

 

Udýchaný Gunn doběhl ke Spikovi, opřel se rukama o kolena a jen se na upíra tázavě podíval.

„Potřebujeme loď.“

Gunn přikývl a vytáhl z kapsy mobil.

 

Asi za hodinu se od moře ozvalo bublání motoru. Gunnův strýc vlastnil vlečnou loď, malý remorkér jménem ‚Marvella‘. Na palubě tak bylo množství tažného zařízení i naviják. To bylo sice fajn, ale…

„Je to moc hluboko“, řekl Spike. On věděl, kde přesně Angel je – hodně hluboko. „Potřebujeme někoho, kdo by se tam dole rozhlédl.“

„Známe nějakého potápěče?“ obrátil se Gunn nešťastně na Fred. Zavrtěla zamítavě hlavou.

„A co někteří z těch, co jste jim pomohli?“ Když se na něj nechápavě otočili, pokračoval: “Nějací spokojení ne-lidští zákazníci? Mořské víly? Sirény?…“

„Jasně,“ praštil se Gunn do čela. „Pamatuješ na toho mořského mužíka? Wallyho? Byl takový zeleno-modrý… Mezi prsty měl blány a po těle takové třaslavé věci…“

Fred si vzpomněla: “Ano! Do jeho bazénu vlezl nějaký duch, dělal příšerný kravál a Angel ho vyhnal! Zavoláme ho!“

„Počkám tady,“ řekl Spike. Sedl si na písek a zahleděl se na moře. „Vraťte se před rozedněním.“
 
***

Bylo po půlnoci, když se paluba lodi rozezněla pod jejich kroky. Motor naskočil a vyjeli na moře.

Spike stál na levoboku. Nemohl vidět nic než vodu, ale uvnitř cítil Angelovu přítomnost stále blíž. Zapálil si cigaretu, zavřel oči a soustředil se.

Wally, ten mořský muž, seděl na nějaké bedně a klidně pozoroval vlny. Byl oblečený do hodně podivných šatů, ale žil v L.A., takže se za ním na ulici nikdo neotáčel. Když si člověk odmyslel tu podivnou zeleno-modrou barvu pleti, bez problému zapadl do davu.

Gunn a Fred seděli odloučeně na zádi. Mlčeli, vystrašení tím, že by mohli neuspět, ale zároveň i z toho, CO nebo KOHO by nakonec mohli najít.

„Když ho najdeme – myslíš, že bude v pořádku?“ šeptala Fred.

„Těžko říct. Tam dolů ho poslala něco fakt hodně zlého. A byl tam uvězněný měsíce. Minimálně bude naštvaný, hádám.“ Měli s sebou čerstvou krev, oblečení, přikrývky, ale kdo mohl vědět, v jakém stavu Angel bude.
„Spike říkal, že je jakoby v hibernaci.“

„Lepší než při vědomí.“

Fred  si povzdechla a opřela si hlavu o Gunnovo rameno: “Je to příšerné. Kdo to mohl udělat?“

„Musím opravdu říkat něco jako Wolfram a Hart?“

„Ale proč? Jaký je důvod?“

„Nevím. Ale nikdo jiný mne nenapadá.“
V tom se z přídi ozval křik a viděli Spika jak mává rukou:

„Stop! Tady je, přímo pod námi!“

 

***

Bylo tam chladno, příšerná zima. Spike plaval za Wallyho ploutvemi, které v rostoucí tmě skoro neviděl, hloub a hloub. Po určité době, která Spikovi připadala jako hodiny, našli na dně obrovský, kovový sarkofág.

Naštěstí pro ně byly na bocích rakve navařeny velké kovové kruhy. Wally se Spikem chytili z každé strany jeden. Museli sarkofág vytáhnout do určité hloubky, kde ho už budou moci připevnit na lodní naviják.

Nenáviděl to. Nenáviděl vodu, mrazivou teplotu, tu temnotu a ticho. Nenáviděl být tady, nenáviděl tu vzrůstající bolest, která ho nutila dělat věci, kterým se přes sto let jen vysmíval. Klidně se na něj Fred mohla dívat těma svýma velkýma něžnýma očima až do konce světa. Najednou ji nenáviděl, zatracenou, hnusnou duši. A to všechno kvůli NÍ.

Wally mu zvednutou rukou zamával - opravdu od pasu dolů vypadal jako příšera z Černé laguny - a oba najednou zatáhli za kruhy. Sarkofág byl těžký, ale nakonec se jim povedlo s ním pohnout. Vytáhli ji výš, po dlouhé námaze připevnili naviják a teď mohli klidně vyplavat. Jakkoliv Spike nemusel dýchat, dýchal RÁD. Neuvěřitelně se těšil, až vyplave nad hladinu. Kosti ho bolely od tlaku vody a tělo měl ztuhlé mrazem. Po zdánlivě nekonečném výstupu konečně vynořil hlavu nad hladinu.

Měsíc byl nízko nad hladinou. Muselo být už dávno po čtvrté ráno. Brzo vyjde slunce, musí si pospíšit. Znechuceně pozoroval Fred, která jak malý ptáček poskakovala po palubě, a mávala mu, jako by to byl jen výlet na pláži a on odběhl pro něco dobrého. Raději plaval k lodi.

 

***

 

Sarkofág ležel na mokré palubě, všichni stáli kolem a hádali se, jak jej otevřít. Strýc Jack neúspěšně vyzkoušel nějaké nářadí, ale rakev vzdorovala. Spikovi byla zima, byl unavený, hladový a podrážděný. Jediné, co si přál, bylo, aby tohle dobrodružství už konečně skončilo. Chtěl se vrátit zpátky do uklidňující temnoty hrobky a zapomenout na všechno, co se stalo. Zapomenout ty pocity, zapomenout všechno…
Nevydržel: „Jacku - něco jako fakt velké kladivo?“

Gunn se na něj obrátil: „Co chceš dělat?“

„Otevřít ten zatracený krám, co asi?“

Spike zvedl nad hlavu kladivo a dal do rány všechen svůj vztek, frustraci a deziluzi…

Kladivo narazilo do zámku, ten odskočil a sarkofág se otevřel…

***

Spike seděl na podlaze kabiny, zády opřený o stěnu, zkřehlý zimou, vyčerpaný až na dno, nemohl se ani pohnout, natož postavit. Už udělal dost. Konečně byl relativně suchý, v riflích a Jackově velké flanelové košili. Hlavu si opřel o kolena, prsty si malátně vytřepával z vlasů mořskou sůl a snažil se netřást.

Gunn s Jackem vytáhli Angela, položili ho na kavalec a Fred starostlivě poskakovala okolo. Starý Pán opravdu nebyl při vědomí. Byl o poznání hubenější, než si ho Spike pamatoval, ale to nic neznamenalo – upír může zůstat ve stavu takové nehybnosti hodně dlouhou dobu. Probudit ho, to už bude problém.

Fred přinesla hrnek horké krve. Gunn protestoval, že je to moc nebezpečné, ale ona to vetovala.

„Slámku,“ slyšel Spike mumlat sám sebe.

„Použij slámku. Nemůže polykat, ale sát ano. Je to pro něj víc… přirozené.“

Fungovala to. Neotevřel oči, ale pil. Po druhém hrnku se Fred otočila tázavě na Spika: „Víc?“

„Ne, stačí. Nech ho odpočívat. Musí se probudit sám.“

Jack je přerušil: „Bude svítat. Měli bychom zastínit okna.“

Spike si opřel hlavu o zeď a jen pozoroval, jak se tři lidé snaží co nejvíc zatemnit kabinu, aby ochránili své přátele – upíry. Bylo to… nezvyklé. Nevěděl proč, ale ten pohled mu stáhl hrdlo. Asi byl fakt unavený.

 

***

 

Spike usnul. Probudil ho až Jack, když strčil hlavu do dveří. Spike se na něj podíval a kapitán mu hodil jakousi láhev. „Na únavu a zimu jen to nejlepší,“ ušklíbl se.

Spike se napil. Rum. Vynikající rum, opravil se.

„Jste moudrý muž, kapitáne.“

„Jo“, mlaskl mořský vlk. „Ale neříkej to té holce, víš, jaký jsou ženský. Stmívá se a mládež tu bude za chvíli s transportem.“

„Díky, kamaráde.“

„Bez problému,“ mrkl kapitán a zavřel za sebou dveře.


V kabině bylo útulně, přítmí, jen málo světla od malé noční lampičky. Až teď si všiml, že ho, zřejmě Fred, zabalili do teplé deky. Do stejné, jako nehybného Angela. Podle vůně a stop poznal, že bezvědomému upírovi pravidelně nosila v hrnku krev. Jeden měl nachystaný vedle sebe. Fred byla šampión ve starostlivosti a péči.

Spike chvíli pozoroval Angela. Ani po téměř dni odpočinku žádná změna. Ale bylo to pořád lepší než nějaká hysterie nebo záchvat šílenství. Příliš dobře si pamatoval řádícího Angeluse a to bylo něco, co by tihle lidé zažít neměli. Mohl jen čekat. Myšlenkami zalétl  do Sunnydale – jestli si všimla, že odešel. ‚Pitomče,‘ okřikl se v duchu, ‚ani nepostřehla, že ses vrátil‘.

 

Najednou se kabinou rozlehl výkřik – Angel otevřel oči a posadil se.

***

„Jéžiš, chlape, ty vypadáš jak ňáká zřícenina!“

„No, ty taky nejsi v nejlepší kondici,“ odpověděl opatrně Spike a přemýšlel, co znamená ten nápadný irský přízvuk.

„Kde to, sakra, jsme? Na moři?“

„Tak nějak…“ To mohlo znamenat cokoliv. Svého času strávili na různých lodích hodně času.

„A kde je…“ začal Angel. Ale Spike se nedozvěděl, na koho se Angel chtěl zeptat, protože najednou se Angelovi vrátily všechny vzpomínky. Jeho obličej úplně zbledl a oči se rozšířily hrůzou. „Och, bože všemohoucí, NE!“ chytil si hlavou do dlaní a začal couvat.

Spike usoudil, že to stačí. Nechtěl už vidět tolik bolesti. Vyskočil na nohy a otevřel dveře: “Hej, už je vzhůru!“

Uslyšel zvuk běžících nohou a volání Fred: „Je v pořádku?“
„Vypadá to, že jo. Ví, kdo jsem, ví, kde je.“

„Angele,“ vtrhla do kabiny Fred. Objala ho a rozplakala se: “Věděli jsme, že tě nakonec najdeme. Přišli jsme, tak rychle, jak jsme mohli. je mi to tak líto, že jsme nemohli dřív. Je mi to tak líto… Ach, bože, nevěřím tomu, že jsi zpátky…“

„Hej, kámo, jak je?“ ptal se Gunn.

Spike vycouval ven z místnosti. 

***

Slané kapky chladily Spikovu tvář. Nechtěl se dívat, jak Angela opečovávají, radují se, jak projevují svou radost z jeho návratu. Z toho pohledu se něco uvnitř něj svíjelo a bolelo to? Žárlivost?

Raději se opřel o dřevěnou nástavbu kapitánského můstku, zavřel oči a zaposlouchal se do hypnotizujícího šumění vln a modlil se, aby ten příliv emocí vzal už čert.  Po chvíli uslyšel kroky, rytmus, který znal.

„Spiku.“

„Nazdar, svalovče,“ Spike se otočil a zadíval se na Angela. „Zpátky a v pohodě?“

Angel se chytil zábradlí. Cítil se slabý a pořád ještě lehce zmatený a v paměti měl nějaké díry Byly plné bolesti a utrpení a on ještě nebyl připravený se jim postavit. Ale když posledně viděl Spika, nebyli zrovna přátelé. Vlastně měl pocit, že Spike ho nenávidí.

„Fred a Gunn mi řekli, že ti vděčím za svůj život.“

„Kašli na to,“ poslední co chtěl, byly nějaké projevy od svého ‚předka‘.

„Proč?“ ptal se Angel. Nedávalo to smysl. „Proč jsi to udělal?“

Spike přece byl zlý. Ale teď vypadal – jinak? Trochu jakoby ošuměle a opotřebovaně. A ta flanelka se taky k němu moc nehodila.

„Hádám, že za to může to malé ptáčátko od tebe. Dokáže si každého omotat kolem prstu. Připomíná mi mou sestru.“

Angel strnul překvapením: „Ty jsi měl sestru?“

Spike jen pokrčil rameny.

„Ale to nevysvětluje…“ začal a zadíval se na poprvé Spika pořádně. Počkat – kdo to sakra je? Vypadal jako Spike, ale nebyl tak cítit. Pořád ještě bez srdce, ale na druhou stranu byl cítit jako – ne… to ne… to nemůže být…

Spike zvedl hlavu k oněmělému Angelovi: „Mlč, ano?“

„Prostě mlč.“

Angel byl zmatený: „Jak se to stalo? Taky nějaký druh kletby?“

Spike se od něj odvrátil a zahleděl se na moře.

„Ne, bojoval jsem o ni. A vyhrál.“

„Dobrovolně? Ty jsi to CHTĚL?“ Spike byl vždycky tak trochu maniak, letělo Angelovi hlavou, vždycky dělal divné věci. Ale tohle bylo… neuvěřitelné. Co ho mohlo donutit udělat něco takového? A hlavně PROČ?

„Jsi šílený?“

„Ne, ale pomalu tomu začínám věřit,“ odpověděl Spike a popotáhl z cigarety. „Rozhodně jsem nestál být u tohoto výletu na dno moře a zpátky.“

Angel si uvědomoval, že by měl být vděčný, ne nepříjemný.

„Podívej se, Spiku,“ bylo to tak těžké. Pořád ještě se mu točila hlava z představy, že nějaký upír, SPIKE!, dobrovolně chtěl svou duši. Okamžitě to musí probrat s Wesem. Tohle muselo řádně zamotat všemi proroctvími.

„Jak se s tím vyrovnáváš?“

„Jde to. Mohlo to být horší.“

„Jak je to dlouho?“

„Pár měsíců.“

„Potřebuješ něco?“

„Ne, jsem dobrej.“

„No, hádám, že jsi,“ řekl Angel s úšklebkem. „Bože, nikdy bych nevěřil, že něco takového řeknu. Ale fakt jsi dobrej, chlape!“

„Neříkej to nikomu, jo? Nic se vlastně nestalo.“

„Cože?“

„To neumíš udržet tajemství, svalovče? Není to žádná kosmická událost, nemusí to nikdo vědět.“

„Dobrá, ale na tvém místě bych si prošel nějaké věštby.“


***

 

Nakonec vyprovodili Spika všichni. Chtěli ho zdržet v L.A., ale on se chtěl vrátit zpátky do Sunnydale. Angel mu nabízel nějakou práci, ale on chtěl domů.

„Kdybys zůstal…“

„Nemůžu, jsou tam lidi…“

„Já vím, kterým musíš pomáhat.“

‚Jo, to jistě‘, proletělo Spikovi hlavou. ‚To je přesně ten důvod. Klaďas za všech okolností, pitomec.‘

„No, víš, kde nás najít.“

Gunn mu stiskl ruku a usmíval se: „Vážně, kámo, kdybys cokoliv kdykoliv potřeboval, tak dej vědět!“
„To samý. Až budeš zase plánovat vejlet na móře, ozvi se!“ usmíval se kapitán Jack.
„Ještě já !“ hlásila se Fred a popadla Spika do náručí. Spike ji překvapeně objal také, chvíli si ji podržel a zašeptal jí do vlasů: „Budeš mi chybět. Nejvíc ze všech.“

Fred se zamlžily oči, když se vrátila zpátky ke Gunnovi. Spike naposledy všem zamávla a nastoupil do Wallyho auta.

***

O dva týdny později otevřela Buffy domovní dveře a uslyšela hlas Dawn. Ta začala hned s telefonním sluchátkem na uchu mávat na sestru.

„Dobrá, můžete vydržet minutku? Právě přišla.“ Zakryla sluchátko a točila se na sestru: “Dělej, pojď sem!“

„Kdo je to?“

„Já myslím, že je to ta holka od Angela, Fred. A volá kvůli Spikovi! Říká, že pro něj něco má a my mu to máme doručit! A Angel byl v trablech, ale on tam šel a pomohl mu! A Spike je teď hrdina a tak a všichni ho tam mají rádi!“

Buffy popadla rychle sluchátko, bůhví, co Dawn vlastně slyšela. Ta zatím poskakovala netrpělivě vedle ní, frustrovaná z toho, že uslyší jen půlku hovoru.

„Ahoj, tady je Buffy… Aha, ne… A je v pořádku?… A Cordelie?… To je mi líto…“ Nastala dlouhá pauza a Dawn slyšela jen mumlání Fred a v pozadí nějaký mužský hlas, který ji zřejmě doplňoval. Ale Buffyin šokovaný výraz mluvil za všechno. Údiv se ale po chvíli změnil na překvapení a radost. „Takže Spike tam byl s vámi?… Jak… Aha… To není možné… Ne, nemá stálou adresu. Ano, uděláme to, jasně, samozřejmě. Ne, vůbec nás to neobtěžuje. Prosím, pozdravujte od nás Angela. Naschle.“

Buffy položila telefon. Chvíli na sebe beze slova zíraly.

Dawn byla nadšená. Tak moc se jí po Spikovi stýskalo. Jen čekala na další možnost, jak se s ním zase skamarádit. Buffy jí všechno vysvětlila, co se mezi nimi stalo. I tu koupelnu. Že to bylo jen mezi nimi a ona na tom má velký podíl viny. A rozhodně to nebyla Alexova starost a neměl se do toho míchat. Dawn stejně nechápala, proč se Buffy nechce vypravit za ním do krypty, když už se konečně vrátil po tolika měsících. Ani ji tam nechtěla pustit, říkala něco, že možná ON po tom všem nechce vidět JE.

„Tak, co budeme dělat?“

„Mám nápad,“ řekla Buffy a zvedla zase sluchátko. „Ahoj Sofie? Tady je Buffy. Můžu nechat vzkaz pro Clema?“

„Teda, páni!“ Spike stál ve dveřích Magic Boxu. „Tady to muselo vypadat!“

„Ano, ale věř nebo ne, byli jsme pojištěný, tak jsme to nechali přestavět,“ odpověděla Anya. „Tak pojď dál, mám pro tebe ten balík.“

Spike za sebou zavřel dveře:“ Promiň, zlato, ale už se to nestane. Nevím, co to koho popadlo.“

„Nevadí, mně to neva.“ Usmála se na něj Anya a podávala mu velkou krabici. Jakmile přišel blíž, koukla na něj a údivem otevřela pusu: „Spiku, jak jsi… ty jsi… ty máš…“

Spike se na ni varovně podíval, jakmile koutkem oka zahlédl ve dveřích tréninkové místnosti dvě postavy.
„Ahoj, Spiku!“ zavolala na něj Dawn.

Spike si povzdechl, ale pak se otočil. Ale co, stejně se to jednou muselo stát.

„Ahoj, Klíčku, jak je?“

„Dobrý!“

„Ahoj,“ pozdravila tiše Buffy.
„Přemožitelko,“ kývl jejím směrem. „Je mi líto Tary a Willow. Nemyslím, že bych s tím něco dokázal, kdybych tu byl.“

„Asi ne,“ ušklíbla se. „Všichni ti špatní byli lidé.“

‚Jo, je to pořád ona. Arogantní, povýšená mrcha,‘ přemítal v duchu Spike.

Dawn raději přiskočila ke Spikovi. „Otevřeš si dárek? Víš, co to je?“

„Nemám ponětí.“ Vlastně byl hodně překvapený. Krabice nebyla těžká, ale byla dobře zabalená a po celé ploše posetá nálepkami ‚Pozor, křehké‘. A taky tam bylo razítko s logem ‚Angel‘s Investigations‘.

„Dej si to sem,“ ukázala Anya na stůl.

Spike položil balík na stůl a začal ho rozbalovat. Dawn mu zvědavě koukala pod ruce a Anya držela nůžky. Jen Buffy se držela v pozadí.

Nikdo nevěděl – když byla Willow pryč, komu by to povídala? – ale velice brzo po Spikově odchodu, se jí začalo o něm zdát. V jejích snech byl něco jako ‚opravdový muž‘. Byl něžný a milý a ona se k němu chovala s úctou a respektem. Asi to byl nějaký potlačený pocit viny. Věděla, že se tak trochu do toho vysněného Spika zamilovala a když teď stála před tímskutečným, bála se. Styděla se sama za sebe, jak s ním zacházela, pořád se jí v hlavě převalovala slova, která mu řekla, věci, které mu provedla. Ale jeho ruce a ústa, jeho hlas, úžasná křivka lícních kostí, modré oči, silná ramena… to všechno bylo v jejích vzpomínkách tak živé, jako by to bylo včera, co mu ležela v náručí. Což se jí mimochodem v noci taky zdálo. Teď byla vyděšená z toho, že ten reálný Spike jí nevěnoval ani pořádný pohled. Bylo to ponižující.

„Jé, to je malá loď!“ vyjekla Dawn.

„Vlečná loď, remorkér,“ opravil ji Spike. Opatrně držel model Marvelly a prohlížel si ji ze všech stran.

„A kdo jsou všichni ti lidé?“ ptala se Anya.

„Jů, ten s těmi bílými, to musíš být ty! A kdo je ten ježatý?“ povykovala Dawn.

„To musí být Angel. A tenhle modrý je Wally,“ usmíval se Spike.

Ostatní malé postavičky byly samozřejmě kapitán Jack, Gunn a Fred. A taky tam byla na palubě malá kovová truhla.

Spike převracel model ruce a Buffy zaslechla, jak se překvapeně nadechl. Na jedné straně lodi, bylo jméno ‚Marvella‘ přeškrtnuto a místo toho modrý nápis ‚Přátelství‘. Myslela si, že ho zná dobře, ale nikdy neviděla to, co se teď odráželo v jeho tváři – pobavení, pýchu a pokoru vystřídalo – štěstí?

„To je to, co se stalo v L.A.?“ ptala se Dawn. „Budeš nám to vyprávět? Nebo je to nějaké tajemství?“
Konečně se na ni podíval: „Ne není, ale nebudu vás zdržovat, určitě jste chtěly…“

Buffy se rozhodla – už se nebude chovat jako namyšlená, uražená káča, toho bylo dost. Přitáhla si židli: „Ne, opravdu to chceme slyšet,“ řekla tiše. Dawn si s Anyou se posadily také.

Spike na ně chvíli koukal, ale pak si odkašlal: „Jak chcete. No, vypadá to, že náš velký svalovec má fakt mocné nepřátele…“


KONEC