Hra, která nemá vítězů
Autor: neznámy
Poznámka:Hľadáme autora poviedky. Bližšie informácie nájdete v sekcii Neznámi autori

Tahle povídka je pro někoho, kdo je jeden z nejdůležitějších lidí v mém životě. Pro někoho, kdo zná temnotu a žal v duši i srdci, pro někoho, kdo umí odpouštět a znovu jít dál. Pro někoho, koho moc miluji. Je pro tebe, Sarah…

 

 

„Je to už dlouho, lásko moje, co jsme se neviděli.“ Zazněl hluboký hlas za jejími zády.

Prudce se otočila a zahleděla se do krásné tváře bývalého milence i nepřítele. Opět tam stál, celý v černém a z celého jeho těla vyzařovalo odhodlání.

„Angele…“ zašeptala a oči se jí rozšířily. Šok a překvapení se jí střídali na tváři.

„Co tu… jak jsi se sem dostal?“ zazněla první otázka.

„Byl jsem poblíž a chtěl jsem tě vidět. Je to už dlouho, Buffy.“ Pomalu se k ní blížil. „Tak moc dlouho…“ jemně se prsty dotknul jejích vlasů.

Bufffy zpozorněla „Co to…“

„Shh.“ Zarazil jí Angel a přejel svými prsty i po krku, pak přes rty a Buffy na něj ohromeně zírala.

„Uklidni se, nic se neděje. Jen se tě chci dotknout.“

Buffy překvapivě nakonec zavřela oči. Jen přijímala Angelovy doteky a tělem jí začal prostupovat příjemný pocit.

Angelovo tělo se k ní přiblížilo „Nebojuj s tím. Líbí se ti to…“ zašeptal jí do ucha „...chceš to. Nemysli teď na nic jiného.“

Prsty vytrvale přejížděl přes Bufffyinu pokožku, když ho do sebe prudce odstrčila.

„Co to děláš? Zbláznil jsi se?“ Vzpamatovala se.

„Dělám jen to, co chceš.“ Odpověděl Angel. Nijak se ho nedotkla její reakce a rychle nabyl obvyklé rovnováhy.

„Co se to tu k čertu děje?“ ozvala se znovu Buffy a ostražitě se rozhlédla kolem.

„Ty jsi mě snad nechtěla vidět, Buffy? Přišel jsem ti pomoct.“ Odpověděl Angel, ale do hlasu se mu začínalo vkrádat stále více ironie.

Buffyiny oči mu přejížděly pátravě přes tvář a zkoumaly jeho výraz.

„Copak se děje?“

„Jen se dívám a ach...“ Bufffy se zarazí a otočí se čelem na upíra, co se vyhrnul ze křoví za jejími zády.

„Zabiju tě, Přemožitelko.“

Buffy se zatvářila zamyšleně.

„Kde jsem tohle už jen slyšela?“

Upír se na ní vrhnul a povalil jí na zem. Angel stál opodál a spokojeně sledoval dvojici před sebou.

Buffy se okamžitě vzpamatovala, překulila se a pevně ho stiskla stehny. Vytáhla z bundy kolík „A nikdy to nevyšlo.“ A prudce mu ho vrazila do srdce.

Na tváři se mu mihl překvapený výraz a vzápětí se rozpadl na prach.

„Ale ne vždy to bylo jen tvou zásluhou, Buff.“ Ozvalo se zašeptání za jejími zády. Buffy zvedla hlavu a něco tvrdého jí uhodilo do tváře. Zhroutila se obličejem k zemi. Nad ní stál Angel s vítězoslavným úsměvem na tváři.

 

„Je pořád nějaká skleslá.“ Řekla Willow a natáhla se pro kousek pizzy na stůl.

„Ty se divíš? Když sem vtrhla ta šílenkyně, prohodila si s ní tělo a rozdala si to s jejím klukem? A to vůbec nemluvím o tom, že mohla zabít nás a nebo Joyce.“ Namítnul Alex a také sáhnul po dalším kousku pizzy.

„Miláčku, měl jsi už pět kousků.“ Připomněla snaživě Anya.

„No a co? Vadí to?“ zahuhlal Alex s plnou pusou jídla.

„Budeš tlustý. Včera jsem viděla další reklamu a byl tam chlapeček, co skočil do bazénu a celý ho vyplavil.“ Odpověděla pochmurně Anya.

„Anyo, to jsou reklamy, tam se vše bagatelizuje.“ Namítla Willow , ale přece se jen podezřívavě podívala na svůj kousek.

„To já přece už vím. Ale Alexovi včera ulítl knoflík u košile.“

„Vždyť jsi mi jí svlíkala!“

„Ale ulítl ti proto, že jsi byl v té košili moc nacpaný…“ vedla si svou Anya.

„To je opravdu fajn, lidi, ale spíš bysme měli řešit tu Buffy.“ Přerušila je Willow.

„Pořád řešíme jen Buffy. Pořád támhle něco a pak zase tohle někde jinde.“ Začne zase Anya.

„Jestli to není tím, že „ támhle něco“ a „tohle jinde“ je to, že zachraňuje svět.“ Reagoval Alex.

„Byla jsem přes 1000 let démonka a nikoho to taky nezajímá.“ Posteskla si opět Anya.

„Ale, miláčku, nás to zajímá.“ Začal jí utěšovat Alex, přitiskl si jí k sobě. Willow se na něj usmála a pokračovala.

„Opravdu s ní něco je. Pořád jen trénuje, nebo je ve škole. S Rileym to je taky špatný. Musíme jí nějak pomoc.“

„A jak to chceš udělat? Těžko vrátíš čas, Will. Musí se s tím vyrovnat a jít dál.“

„Jo, ale bylo toho moc. Ráda bych jí nějak pomohla.“

„Říkám ti, ta se potřebuje jen trochu odvázat.“ Pokračoval Alex a vzal si další kousek.

 

Buffy prudce otevřela oči. Do očí jí udeřilo světlo vyzařující z krbu a svíčky rozestavěné kolem. Jen pár sekund trvalo než jí došlo, kde je.

Byla v sídle. Chtěla se pohnout, ale neuvědomila si, že okovy jsou to, co jí poutá zápěstí a nemohla se pohnout. Byla připoutaná ke zdi a s rukama nad hlavou. Rozhlížela se kolem sebe, ale okolo nebylo nic, co by jí nějak pomohlo ze současné situace. Byla přivázaná, že se její paže téměř dotýkaly zdi. I přes škubání se jí nedařilo pouta přetrhnout.

Chodbou vedoucí do ložnice se ozvaly tiché kroky a do místnosti vstoupil Angel.

Už bez kabátu, ale stále v černém.

„Co se děje?“ vypálila okamžitě Buffy.

„Co by jsi řekla, lásko?“ zeptal se jízlivě Angel.

Jediná odpověď na to zazněla v podobě Buffyiny otázky. Ozýval se z ní šok.

„Jak?“ zašeptala.

„No, nemusíš mít strach, Buffy. Žádná jiná, která by byla schopná mi dát ten pravý okamžik štěstí nepřišla… a nebo počkej, přišla, ale už odejít nestihla.“ Odpověděl Angel.

Buffy se na něj dívala a ve tváři se jí i přes snahu přehnalo překvapení.

„Oh, Buffy.“ Rozesmál se Angel. „Jsi stále dokonalá.“

„Zabil jsi jí?“

„Co myslíš? Byla hloupá, nevěděla, co dělá a měla touhu stát se upírem… to není dobrá kombinace a jí…“ kráčel směrem k ní a zašeptal jí do ucha „…to asi nikdo neřekl.“ Odtáhl se a zadíval se jí do očí.

Buffy na něj nevěřícně zírala.

„Lžeš.“

„Každý k tomu nemá odpor jako ty, Buff. A protože rád dávám lidem, co nechtějí, tak víš, co to pro tebe bude znamenat…“ pokračoval Angel , ale Buffy ho přerušila.

„Nevěřím ti. Nevěřím, že by jsi jí miloval. A pokud ano, tak by jsi jí nikdy nevystavil tomu riziku, že by jsi jí mohl zabít.“

„Jsi stále chytrá holka, Buffy. Budeme mít nádhernou věčnost.“

„Jdi do háje.“

„Tobě to asi vážně nedošlo, co? Nemáme moc času, moje malá lásko. Normálně bysme se pobavily víc, ale nemáme čas.“ Prohlásil Angel a do hlasu se mu vkradla ironie.

Sjel jí pomalu rukou po krku až mezi mírně otevřené díly černé košile a prudce škubl. Knoflíky se rozletěly na všechny strany a objevila se černá saténová podprsenka.

„Fajn, Buff, zlepšila jsi vkus. No alespoň v něčem.“

Buffy se na něj zděšeně podívala a v jeho očích plál žár.

„Víš, co byla má první myšlenka , když jsem to byl zase jen já?“ zeptal se jí a stále na ní upíral zrak.

„Uvědomil jsi si, že si stále stejně ubohý a chceš to s někým probrat?“ odpověděla ironiky Buffy a stále cloumala s pouty.

„Ne.“ Zašklebil se na ní Angel. „Jak velká bude legrace až se tohle stane.“ Přejel jí prsty mezi ňadry a postupoval dál „Moc jsem se těšil.“ Zašeptal.

Buffy se mu podívala do očí „A víš na co jsem se těšila já?“

„Až budeš mrtvá a přestaneš všechny otravovat svými přihlouplými nápady?“

Buffy k němu naklonila hlavu a téměř se přiblížila k jeho ústům. „Ne.“ Angel zabořil svůj pohled do jejího „Na tohle!“ Prudce ho kolenem nabrala mezi nohy. Angel klesl na kolena a Buffy ho odkopla druhou nohou přes celou místnost. Narazil do zdi a svezl se po ní.

Neváhala a začala prudce cloumat řetězy.

Angel se na druhé straně zvedl a ukázal svou upíří tvář. Začal se smát. „Oh, Buff…“ otřel si krev, co mu vytryskla z rány na hlavě. „Ty se nikdy nezměníš.“

„Nepovídej. Už jsem se bála, že tě ničím nedokážu překvapit.“ A stále se snažila vytrhnout řetězy ze zdi. Řetězy ale nepovolily a Angelu na ní stále nedočkavě hleděl.

Pomalu se zvednul ze země a vydal se k Buffy. Na tváři se mu začala rozprostírat pomstichtivý úsměv a olíznul si rty.

„Řekni mi až to bude hodně bolet, lásko…“ znovu si setřel kapky krve dopadající z rány na hlavě „...přitlačím.“

Buffy docházelo, že pokud se má dostat z těchle pout, tak to bude díky Angelovi a musí ho opět nechat přijít blíž.

„Chceš mě.“

Ve tváři jí přeběhl strach.

„Ale no tak, Buffy, bude to legrace jako za starých časů.“ Angel už stál před Buffy a povýšeně se na ní podíval „ty nohy… dolů!“

„Snad si…“

„Snad si nemyslím, že to vzdáš? To ani nechci.“

Nečekaně na Buffyinu tvář dopadl jeho ruka. Uhodil jí ještě jednou. Buffy okamžitě zvedla nohy a chystala se ho znova odstrčit. Angel její útok očekával a její nohy pevně chytil. Buffy se snažila vysmeknout, ale marně. Tlumeně vykřikla, když je Angel roztáhl a vklínil se mezi ně. Natlačil jí až těsně ke zdi. Ruce měla přivázané a vysoko nad hlavou. Šokovaně na něj hleděla.

„Copak, Buffy? Snad to není nepohodlné?“ Zeptal se ironickým tonem.

„Vím, jak to ještě zlepšit.“ Zašeptal a prudce se přitiskl své rty na její. Čím více se mu Buffy snažila vyprostit, tím více se Angel vkliňoval mezi její stehna. Do břicha se jí začala zarývat jeho stále více tvrdnoucí penis a její tělo poprvé ochotně reagovalo. Zasténala. Angel pokračoval, třel se svým tělem o její a pocit, že to i jí samotnou začínalo vzrušovat se stávala nesnesitelným.

Odtrhl se od jejích úst.

„Děvko!“

Buffy se po celém těle šířilo mravenčení, její bradavky ztvrdly a tření, kterým se Angel zaměstnával nenechával klidnou ani jí. ´Tohle ti nedaruju!´ Začalo jí docházet, že takhle ho neporazí. Musela vymyslet něco chytřejšího, než se tady snažit přetrhávat pouta. A proč nevyužít téhle propasti pekla, kde teď sama byla? Neměla strach ze smrti, ale taky po ní netoužila. Tak proč mu to tak usnadnit? Pokud má jít do pekla, tak on půjde s ní. Co mohla ztratit? Nic. Tohle se pomalu proměňovalo v peklo a tenhle muž mezi jejími stehny nebyl zrovna archanděl Michael.

„Děvka?! Držíš mě tu přivázanou, zkoušíš si tady, jestli jsi za ta léta celibátu něco nezapomněl - místo, abychom bojovali a já jsem děvka?!“

Angel na ní pobaveně hleděl. Zajel rukou pomalu až k jejímu pasu a prudce trhl. Šev povolil. Buffy neuhnula pohledem a hleděla mu do očí. Byly hnědé jako obvykle. Hnědé jako čokoláda, co se pije v zimě, aby zahnala chlad. Často měla pocit, že se v nich utopí. A topila se i teď.

Teď na ní hleděly s cynismem. Nemohla mu dovolit, aby vyhrál.

Škubl ještě jednou a kalhoty se rozpadly na dva kusy, které pomalu sjely téměř na zem. Trochu ustoupil a zase se na ní těsně přitiskl.

„Není to takhle lepší?“ zeptal se a pomalu prsty mířil až k místům pod kalhotkami. „Teď se můžeme přesvědčit, jestli jsi tou, kterou jsme tě nazval.“ Prsty pomalu vnikly pod okraj a našly, co hledaly. Několikrát jí pohladil a zase je vytáhl.

„Co tomu říkáš, Buffy?“ zeptal se, když jí s kalhotkami zamával před očima.

„Že jsem potkala pořádnýho chlapa, než mě chudák jako ty svázal?“

Angelovi se zablýsklo v očích a přiblížil se svými rty těsně k jejím.

„Uvidíme.“ Zašeptal a sjel ústy na krk, na kterém se už ježily jemné chloupky. Přejel po něm jazykem a pomalu sklouzával až do hebkého dekoltu. Zvedl ruce a pomalu jimi přejížděl po Buffyiných pažích. Sama už nevědomky nechávala nohy obtočené kolem jeho beder. Chvěla se.

„Chceš to, tak to řekni!“ zašeptal jí do ucha.

„Proč?“ zeptala se a zasténala, když jí Angelovy zuby skously ušní lalůček. „Proč… takhle?“

„Chceš snad něco jiného? Podívej se na mě.“

Buffy k němu opět zvedla pohled a neuhnula ani když se jeho tvář změnila na upíří.

„Myslíš, že nevím, na co myslíš, Přemožitelko? Jak mě přivedeš na tuhle hranici pekla a pak mě do ní shodíš. Necháš mě po tobě toužit…“ olízl jí krk. „…po Tobě… po krvi.“ Sjel až na klíční kost. „Dostaneš mě tam, Buffy, ale dostaneš tam i sebe. Budeš prosit o to, abych si tě vzal. Tady a teď s nohama obtočenýma kolem pasu a se zdí za zády, co ti drásá kůži.“ Sjel rukama na její pas a o kousek jí nazvedl a Buffy opět jen zasténala.

„Tohle jsi udělala proč?“ zašeptal posměšně. „Protože mě nenávidíš… jsi sice, Přemožitelka, ale pořád jsi i holka, co touží po chlapovi, co z ní serve ty promáčený kalhotky, nebo se snad pletu?“

„Jsi…“

„Ano, co jsem? Nepřítel… milenec… někdo, kdo tě provede peklem a tobě se to bude líbit?“

Buffy na něj hleděla. Má pravdu. Opravdu ho chtěla . Tady a teď. Bez ohledu na vše. Už pomalu zapomínala, že tohle měl být jen tah, jak ho dostat do situace, aby jí odvázal. Vyrušil jí opět jeho hlas.

„Copak se ti honí hlavou? Ušetřím tě ale jedné otázky, lásko moje.“

Buffy do něj zabodla oči a Angel opět změnil svou tvář na lidskou. Dotknul se jejích rtů a zašeptal do nich „Zabiju tě.“

„Ne dřív než já tebe.“

„Stále přesvědčená o své neomylnosti, správně? Ale o tom se můžeme přesvědčit později. Teď…“ opět se ozval zvuk trhané látky a zbytky kalhotek se snesly na podlahu. „…přejdeme k tomuhle.“

Přitiskl své rty opět na její a Buffy je pootevřela. Jeho jazyk vklouznul dovnitř. Líbání přidávalo na intenzitě a když uběhlo pár minut, už se k němu Buffy vyprahle tiskla. Angel přejížděl po jejím těle a Buffy se ho vytrvale držela stehny kolem pasu.

„Řekni to.“ Zašeptal naléhavě.

„Jdi k čertu a nech mě být!“ Ale její vlastní tělo jí zrazovalo. Tam kde se mělo bránit se tisklo a žádostivě přijímalo všechny jeho doteky.

„Mám tě nechat být a z toho důvodu máš mokrá stehna, viď?“ sykl Angel.

Vklouznul nejdříve jedním prstem a pak i dvěma hluboko do ní a Buffy už pozbyla zbytky sebekontroly. Z hrdla se jí vydralo zoufalé zasténání.

„Ano… Ah…“

„Cože jsi říkala? Myslím, že jsem tě neslyšel dost nahlas.“ A zajel svými prsty ještě hlouběji…

 

Bože, cítil se nádherně. Jen ještě jedna věc, co ho učiní ještě šťastnějším. Bylo to jako s kouřením, nikdy se ho nenabažíte a on chtěl krev. Její krev. Krev Přemožitelky. Nenáviděl jí, ale byla nádherná s těma rozšířenýma očima a zpocenou kůží. ´A ještě víc budeš nádherná  až ti po zádech bude stékat krev... Jednou tě zabiju, ale teď… teď ne. Na to jsi až příliš dokonalá v téhle chvíli.´ Změnila se jeho tvář a změnil se celý svět…

 

Angel se pomalu protáhl a přejel si rukama obličej. Zvednul se na posteli a prohlédl si ruce.  Byly na nich kapky krve. Bolela ho hlava. Nedokázal si vzpomenout na minulou noc. Nebyla minulost a nebyly vzpomínky, které by jí složily jako puzzle do jedné skládačky. Byla jen bolest hlavy. A děs, který se mu pomalu vkrádal do mysli z toho, co se mohlo stát. Krev na rukou určitě nenaznačovala, že pomáhal vybírat peníze na sirotky.

„BUFFY!“

Vymrštil se z postele a běžel do hlavní síně. Buffy ležela na zemi, opřená o zeď. Na podlaze byly kusy jejího oblečení roztrhané na kusy a na krku měla krvavou stopu po zubech.

„Buffy, panebože! BUFFY!“

Klekl si k ní a přitáhl si jí do náruče.

„Buffy, prober se! Buffy!“ Odhrnul jí vlasy z čela a obličeje. Byla bílá a pobledlá. Dýchala trochu přerývaně, ale pravidelně. Angel se zvedl, rychle přešel místnost a sáhnul do staré vázy. Vytáhl klíč a odemkl zámky na Buffyiných poutech. Slabě zasténala.

Jediná myšlenka byla, ať je v pořádku. Rychle jí zvedl z chladné podlahy a nesl do ložnice. Položil jí na místo, kde on sám ještě před chvíli ležel. Byla nahá a on zavřel oči. Přetáhl přes ní pokrývku a vzdychl . První co musí udělat je zavolat Gilesovi a ostatním a 911. Buffy vypadala zoufale a ještě se ani neprobrala. Teprve svítalo, mohl by to ještě stihnout než vysvitne Slunce.

Rychle si doběhl pro košili. Naposledy se nad ní sklonil, než chtěl odejít, když Buffy otevřela oči.“

„Dokončíš, co jsi včera začal?“

„Buffy, probrala jsi se, měl jsem takový strach. Já…“ nemohl pokračovat.

„Hrajeme zase nějakou hru?“

„Buffy, já jsem…“

„Ano, ty. Nevím, co se to tu děje, ale…“ zvedla ruku a dotkla se rány na krku. Krev už zaschla. „Bože.“

Angel zavřel oči.

„Byl jsem…“

„Já vím, co jsi byl. VZPOMÍNÁM SI DOBŘE! Je mi jedno, co tě k tomu vedlo, chci odsud pryč.“ Buffy se snažila zvednout z postele, ale pokrývka, co měla kolem těla sjela pomalu dolů a Buffy zavřela oči.

„Nenávidím tě.“

„Ne víc, než já sebe. Dovol mi ti pomoc.“ Angel se narovnal, natáhl se po pokrývce a snažil se ji jí lépe podat, ale Buffy se od něj odtáhla. „Už nikdy na mě nesahej.“

„Chci ti pomoc.“

„Nestojím o tvou pomoc. Chci se dostat na kolej. Prostě jen pryč… od tebe.Willow se o mě postará.“

Angel se postavil, svlékl si košili a podal jí Buffy. „Vezmi si jí. Tvé ostatní oblečení je… je…“

„Roztrhané?“ zeptala se ironicky. Věděla, co se stalo, ale nedolehlo to ještě v plné tíži všeho a ona musí mít sílu tohle přežít.

„Ano, roztrhané. Buffy, vem si jí, prosím. Nemůžu teď kontaktovat ostatní. Slunce už vyšlo a já… vždyť víš. Máš u sebe mobilní telefon?“

„Ne, nemám.“

„My… budeme tu muset počkat. Cordy a Wesley už určitě kontaktovali Gilese a ostatní. Budou nás hledat.“

„Jo a co najdou? Malou ubohou Buffy, co si to…“ zavřela zoufal oči.

„Buffy… Dovol mi… ti ošetřit tu ránu na krku.“

„Ne!“

„Nebudeš na mne sahat. Musím se odsud dostat. Musím se odsud dostat.“ V jejích očích se míhali strach a touha utéct. „Chci pryč, musím odsud pryč.“

„Jsi slabá.“ Angel se snažil se jí dotknout, ale zase svou ruku nechal klesnout.

„Zvládnu to!“ Buffy se trochu obrátila zády a natáhla si jeho košili. Odhrnula pokrývky a postavila se na nohy. Angel se jí snažil podepřít, ale odstrčila ho rukou. „Říkám, aby jsi na mě nesahal.“ Stáhl se. Nechtěl jí dál ubližovat, ale byla příliš vyčerpaná, aby jen došla ke dveřím pokoje.

„Buffy, tohle…“ nestačil dokončit větu, když se Buffy svezla k zemi.

„BUFFY!“ přešel rychle až k jejímu tělu a znovu jí zvedl do náruče. Nesl jí k posteli.

„NESAHEJ NA MĚ! Angele… pusť... prosím.“ dokončila zlomeným hlasem. Bylo nesnesitelné, když jí držel . Bylo šílené to vědomí, že tohle je stejný člověk, který v noci neváhal a byl ochoten jí zabít, jí teď drží v náručí a konejší. Co když je tohle další z jeho her? Ale proč by to dělal… Mohl jí nechat svázanou a dokončit to tam. Jak se ale mohl do rána změnit? Myšlenky se jí proháněly myslí a hlava třeštila. Bylo toho už moc a z očí jí vytryskly slzy.

„Pusť mě! Nesnesu to…“ Zlomil se jí hlas a slzy vytryskly v plné míře.

„Neplač, prosím, Buffy, neplač!“ Držel jí u sebe a kolébal. Posadil se s ní na postel a Buffy zoufale vzlykala. Rvalo mu to srdce, ale nemohl dělat víc. Jen jí držet a doufat, že to brzy utichne.

Vzpomínal si. Vzpomínal si už na všechno a dělalo se mu z toho zle. Zabil Rebecku a znásilnil Buffy. A není žádná omluva pro to, že to udělal pod vlivem těch prášků, co mu Rebecka dala do vína. Teď tu drží v náručí ženu , kterou miluje s tím , že jí ublížil a skoro zabil. Uvědomil si, že pláč pomalu utichl. Podíval se jí do tváře. Buffy usnula. Obával se toho, že tohle není spánek, ale bezvědomí z vyčerpání a ztráty krve. Musí rychle jednat. Uložil jí do postele a přinesl vodu ze studny. Umyl jí ránu na krku a setřel slzy. Nemohl nic dělat. Musel čekat až Slunce zapadne a zkontaktuje ostatní. Možná je přijdou hledat, pokud Wesley kontaktoval Gilese. Ale Angel neříkal, kam půjde, takže je možná nenapadne, že by mohl být tady. Podíval se na její vyčerpanou tvář a zašeptal.

„Je mi to tak líto, Buffy.“

 

Zazvonil v pokoji telefon a Willow ho po třetím zazvonění konečně zvedla. Měla ještě plnou pusu pěny od zubní pasty a zahuhlala „Ano?“

„Ahoj, Willow, tady Riley. Je Buffy doma?“

Willow už konečně vyplivla pastu do umyvadla a odpověděla už normálním hlasem.

„Ne, nebyla. Myslela jsem, že je u tebe. Šla na hlídku. Byla jsem včera u Alexe a Anyi, ale tam se neobjevila. Děje se něco?“

„Ne, je určitě v pořádku. Třeba šla navštívit mámu, ale mám o ní trochu strach.“

„Jo, jasně, ale víš, Riley, třeba chtěla být jen sama a přemýšlet.“

„Já vím.“ Odpověděl utrápeně Riley. „Zavolej mi, prosím, až se objeví a nebo spíš ať zavolá ona.“

„Určitě vyřídím. Měj se hezky.“ Slíbila Willow a zavěsila. Chvíli se na telefon dívala a znovu zvedla sluchátko.

„Gilesi, to jsem já…“

 

Buffy se pomalu probírala. Ležela v posteli a na sobě stále měla Angelovu košili. Otočila opatrně hlavou a pohled jí padl na muže tisknoucí jí ruku a ke kterému se tiskla ona. Měla by panikařit, ale nedělo se to. Dívala se na něj a přemýšlela. Nenávidím tě, Angele. Tiskneš se tu ke mně a já nekřičím. V noci jsi mě znásilnil a já nejsem zpocená hrůzou, skoro jsi mě zabil a já tu jsem jak ochotná milenka po báječné strávené noci. Dělá se mi z tebe špatně, ale dělá se mi špatně i ze mě. Jak můžu Rileymu po tomhle něco vyčítat. Nutil jsi mě, ale… Z myšlenek já vytrhly oči, co se na ní podívaly.

„Buffy.“

Buffy se nepohnula a prostě do nich jen hleděla. Stále stejné a přesto úplně jiné. Angel si trochu oddechl. Už vypadala trochu lépe.

„Ošetřil jsem ti ránu. Já…“

Buffy se dotkla toho místa a jen zavřela oči na souhlas.

„Angele, myslím, že… já….“ Začala větu, ale v tu chvíli se ozval hluk v hlavní místnosti.

„Kde může být?“ ozval se hlas Alexe.

„Koukněte na ty řetězy… Bože, Buffy!“ už naléhavě vykřikla Willow. Než stačila Buffy říct jediné slovo, do ložnice vběhnul Riley. Čas jakoby se zastavil. Buffy se na něj překvapeně dívala, Angel vstal z postele a Riley na oba šokovaně hleděl.

„Riley, našel jsi…“ otázka už nebyla dopovězena a Willow s Alexem stanuli na prahu ložnice. Willow se podívala na Buffy a dala dolů kříž, co držela v ruce.

Buffy se snažila postavit, ale slabost se projevila a znovu klesla do polštářů. Angel se na ně rozpačitě díval a jeho pohled zakotvil nakonec na Rileym.

„Buffy, ty…“ Riley to nemohl doříct.

„Já… my…vy… já chci jen domů, Will, prosím. Já…“

Willow se vzpamatovala a okamžitě přešla k Buffy. „Oh, Buffy! Tvůj krk, co se…“ a podívala se na Angela. Ten uhnul pohledem a Willow zmlkla.

„Co jsi jí to udělal, ty bastarde?!“ vykřikl Riley a vrhnul se na Angela. Narazili spolu na zeď a Angel ho od sebe odstrčil.

Buffy se s pomocí Willow rychle postavila a vykřikla „Nechte toho! Riley, jen mě odvez domů, ano? Budu v pořádku.“ Riley si nenávistně Angela měřil, navzdory tomu jí hned vyhověl a vzal do náruče. Vyčerpaně se o něj opřela. Všimnul si, že nemá oblečení, jen černou košili a ránu na krku. Naposledy se na Angela nepřátelsky podíval a vyšel s Buffy v náručí do slunečního světla.

Willow a Alex se za nimi dívali a pak se otočili na Angela.

„Je paráda tě tu opět vidět, kámo. Nic nezvedne náladu víc než bývalej Buffy, co se za ní přijel kouknout! Co jsi jí to zase provedl?“ pronesl Alex a zvednul kůl v ruce.

„Nech toho, Alexi.“ Okřikla ho mírně Willow a podívala se na Angela. „Co se stalo? Wesley volal Gilesovi, že jsi bez duše, že jsi zabil ženu, co ti nasypala prášky do vína - prý aby ses uvolnil…“

„Jo, není nad uvolnění, co Angele?“ neodpustil si Alex a rozhlížel se po místnosti.

„Sklapni, Alexi, zatraceně.“ Namítla teď už pobouřeně Willow. „Co se tu stalo, Angele? Buffy s ránou na krku, v hale roztrhané dámské oblečení a řetězy na zdi a Buffy schoulená u tebe v náručí. Ksakru! Povídej se už konečně na mě a mluv!“

Angel na ní hleděl a začal bezbarvě mluvit. „S Rebeckou jsem se seznámil v L.A. Někdo ji chtěl napadnout a nakonec jsem jí dělal osobního strážce. Zjistila, že jsem upír a nevyděsila se. Byla u mě a nasypala mi prášky do vína. Chtěla, abych se uvolnil a udělal z ní upíra. Zabil jsem jí a vydal se sem. Chtěl jsem vidět Buffy a…“ nedořekl.

„Zmučit jí a zabít?“ ochotně nabídl Alex.

„Ano, tak nějak. Potkal jsem jí na hřbitově, když byla na hlídce. Nebojovali jsme, nečekala to. Ty řetězy….“ Nadechl se. „ Ty řetězy byly pro ní… já… my…“

Willow zavřela oči a vysvobodila ho. Neměla zájem slyšet, co dělal Angel s Buffy přivázanou ke zdi.

„To stačí.“

„Já…“

„Mlč, Angele. Teď je nejdůležitější, že to Buffy přežila a že ty máš sebe zase pod kontrolou. Ano?“ zeptala se nakonec tiše.

„Jo, jsem pod kontrolou.“

„My teď půjdeme. Buffy pojede buď do nemocnice, pokud jí tam dokážeme přemluvit a nebo na kolej. Postarám se o ní…“ začala Willow rozhodným hlasem.

„Chtěl bych…“

„Ty radši nechtěj nic, Angele!“ postavil se před něj Alex. „Měli bysme tě zabít, ale vědomí toho, co jsi udělal, bude pro tebe, myslím, větší trest než smrt!“

Willow jen mlčela a Angel na něj rezignovaně pohlédl.

„Večer odjedu, hned jak zapadne slunce.“

„Ano, to bude nejlepší. Nevím… nebo spíš nechci vědět, co se mezi vámi stalo, ale… nech jí už být, Angele.“ Dopověděla rozzlobeně Willow a vyšla z pokoje.

Alex se na Angela naposledy podíval a následoval jí.

 

„Buffy? Jak ti je? Chceš něco přinést ?“ ptal se starostlivě Riley , když jí pokládal do postele na koleji.

„Ne, jen jsem unavená a potřebuju se vyspat, díky, Riley.“

„Buffy, nevím, co…“

„Nic neříkej, já…chci se prostě jen vyspat a odpočinout si, jasný? A hlavně to neříkejte mé mámě. Měla by starost a to teď nemůžu potřebovat.“

„Slibuju a taky slibuju, že ten parchant zaplatí za to, co ti udělal.“ Sykl výhrůžně a narovnal se. Vědomí, že jí někdo ublížil ho přivádělo k šílenství. Miloval jí, byla krásná, byla tajemná, měla soucit a velké srdce, do kterého se pomalu začal dostávat. Faith sice dala jejich vztahu silnou ránu, ale nikomu nedovolí, aby jí ubližoval. Nikomu! Pravděpodobně jí znásilnil a  napil se z ní. Je to upír a on ho zabije! Jak mohl tak dlouho postávat tady, měl to udělat hned na místě.

„Ne, Riley, nic takového neuděláš. Je to…“ oponovala Buffy.

„Jak tohle můžeš říct, Buffy?! Ten chlap nebo spíše upír tě…“ odmlčel se.

„Znásilnil?“ nabídla Buffy.

„Nemůže mu to přece projít!“ namítl rozhořčeně.

„Ne, to nemůže a taky neprojde.“

„Chceš ho zabít sama?“

Buffy zavřela unaveně oči. Nechtěla přemýšlet. Chtěla jen spát a prožít pár hodin bez nočních můr, co se vyplňovaly teď už i ve dne.

„Riley, prosím...“

„Já… chci…“

„NE! Je to má věc a já jí vyřídím a teď mě prosím nech.“

„Nechám to tedy na tobě, ale… chci být u toho.„ vzdychl rezignovaně. „Willow tu hned bude, počkám než dorazí.“

Buffy se na něj pokusila usmát. ´Je tak milý a miluje mě. A mně je to v tuhle chvíli jedno. Nic nemá smysl. Stačilo pár hodin a můj život je díky JEMU zase v troskách.´

„Děkuju ti.“

Riley se snažil usmát. „Není zač.“ A opatrně jí políbil na čelo. Buffy vyčerpaně zavřela oči.

 

Angel seděl na zemi u krbu a koukal do plamenů. Je mi to tak líto, Buffy. Nedokážu to ničím odčinit. Odpusť… já sobě nedokážu.

 

Otevřely se dveře a vešla Willow. Riley se na ní podíval a přiloží si prst k ústům a ukázal na Buffy. Chápavě kývla a ukázala  směrem na chodbu.

Riley vstal, naposledy pohladil klidně oddychující Buffy a následoval Willow na chodbu.

„Co se to děje, Willow? Kdo je to?“

„Je to někdo z minulosti Buffy, o kterém ti musí povědět ona sama. Já nemůžu. Nejdůležitější je, že je v pořádku a…“ pokračovala Willow, ale Riley jí prudce přerušil.

„Kdo to byl? Nikdo mi to ještě neřekl, ale všichni se chováte jako by to snad bylo normální, že… že… ty víš co! Kdo to k čertu je?!“

Willow se na něj vyčerpaně podívala. „Je to Angel. Buffy… ho zná. Víc ti musí říct ona, já nejsem ta správná osoba.“

„Ale…“

„Žádné ale, věř mi, že já nejsem ta pravá.“

Otočila se a odcházela , bylo toho tolik, co neměla právo mu říci. Ale byl to Buffyin přítel, ale ona byla její přítelkyně. Tohle je na tobě, Buffy.

 

O pár hodin později se Buffy probrala, cítila se lépe a posadila se na posteli. Věděla, co má udělat a udělá to. Zvedla se z postele a tiše oblékla. Chvílí se zamyslela a vyhlédla z okna. Za pár hodin zapadne Slunce… Tiše se otevřely dveře a zase zavřely. Buffy zůstala otočená. Věděla, kdo vešel.

„Znásilnil tě a přesto tam půjdeš?“ zeptala se Willow. Buffy se neptala, jak to ví a nezáleželo na tom.

„Musím tam jít.“

„Proč?“

„Musím se… já… Willow.“ zašeptala zlomeně Buffy. Willow jí objala. „Mám jít s tebou? Počkám na tebe venku.“ Nabídla se.

„Ne, díky, zvládnu to sama. Já vím, že je to těžké, ale chápeš mě alespoň trochu?“ zeptala se s nadějí v hlase Buffy. Willow se jí dívala do očí. Chápala… chtěla pochopit.

„Tak už běž.“ Pobídla jí a sama otevřela dveře.

„Nevím, jak to skončí.“

„To jsi nevěděla nikdy.“

„Já vím a možná proto to bylo vždy tak…“

„Ono?“ nabídla Willow.

Buffy se na ní podívala a vyšla ze dveří.

 

Angel seděl u krbu a čekal na západ Slunce, jako když ptáci čekají ráno na jeho východ, od se modlil za jeho západ. Jako oni potřebovali jeho svit, on potřeboval temnotu měsíce. Ale ani to nejčernější nebe se nemohlo vyrovnat tomu, co se mu honilo v myšlenkách a v srdci. Jsem zrůda a nikdy tomu nebyl jinak, Bože můj. Tohle je… chci smrt. Proč ještě žiju… Nechci žít, když ona trpí… Nemohl jsem jí ani říct, jak moc je mi to líto. Ale druhá část jeho mysli mu našeptávala, že Buffy o to nestojí, nezáleží jí na tom. Prostě to udělal a nejde na tom nic změnit, na krvi, modřinách… Bolí to teď jeho jako to bolelo jí. Pokud je něco spojovalo, tak to bylo to, že oba sice ráno znovu našli svou duši, ale rozbitou na tisíc kousků. Nevěděl, co bude dál, nedokázal už sebe sama ani snést.

Vzhlédl a ona tam stála. Se stejnou tváří, vlasy, očima, ve kterých se zračila stejná bolest, porážka, i touha po… po něčem, co nedokázal pochopit. Stála ve světle tvořící nad její hlavou svatozář. Svatozář, které se on nebude moci nikdy dotknout. Vstal a hleděl na ní. Obraz, o kterém myslel, že už nikdy nespatří.

„Buffy…“ zvednul se ze země. Díval se na ní a nevěděl, co říci. Jak…“ zadrhl se „…se cítíš?“

Buffy mlčela a hleděla na něj. Milovala ho. Nemohla a nedokázala se ovládnout. Měla zničené tělo i duši, ale to srdce… to stále bylo jen jeho.

Tak už to řekni, Buffy. Řekni, co cítíš, že mě nenávidíš, už to řekni… chtěl bych před tebe kleknout a prosit o odpuštění, ale to nejde odpustit. Můžeme se jen smířit a možná dokázat žít dál. A víš to stejně dobře jako já. Tvé oči vždy byly brány do tvé duše a ta je teď rozervaná na malé kousky. Nejde odpustit, nejde zapomenout, jde jen jít dál…

Buffy udělala pár kroků vpřed a stanula mu tváří v tvář. Dívala se do hnědých očí, stejně tmavých jako včera, ale naplněné po okraj… slzami. Ve chvíli, kdy mu první stekla po tváři, i jí se první a jediná zasekla na řasách. Nebylo třeba slov. Nikdy nebylo.

Zvedl ruku a toužil se dotknout jejích vlasů, naposledy je cítit… tohle bylo rozloučení. Poslední tečka za něčím, co trvalo čtyři roky a nikdy neskončí.

Hleděla na něj a věděla, na co myslí. Po tomhle už… nešlo to. Možná to nemělo jít nikdy a přece to trvalo tři roky. Mohli se přivést do pekla i do nebe a pokud to, že spolu nemohli být předtím byl očistec, tak tohle bylo peklo. Věděla to a možná právě pro to ho chytla za ruku a opatrně jeho dlaň položila na svou tvář. Palcem jí setřel tu osamělou slzu, co jí stekla po tváři. Tohle je naposledy, co se jí dotýká a věděli to oba.

Odstoupila od něj a vykročila zpět po cestě, kterou přišla, a která už asi nikdy nepovede k němu.

Byla to velká láska, byla to láska, za kterou se platí. Byla to láska, kde dáváte všanc duši i srdce, pro kterou se vedou bitvy a umírají lidé. Byla to láska, kterou chtějí zažít ve skrytu duše všichni, protože tahle láska je… věčná.


KONEC