|| návrat ||

Nedeľná chvíľka poézie

Autor: Buff

KREV
Krev… je rudá, jako pozdní západ slunce,
Na obloze,
Je sladká, jako letní noc,
S lehkým vánkem u meze.
Krev koluje v našich žilách,
Krev je život.
Který nám dává sílu v životních hrách.
Krev… to ona dává život,
Jenž my se pokusíme využít do poslední kapky,
Abychom zjistili,
Jak krásné je být,
A my ho toužíme neztratit.
Tak jako ji…


KDYŽ
Když k mému srdci najdeš klíč,
Já už nebudu pryč.
Když myslíš na mě dnem i nocí,
Máme průchod do svých srdcí.
Když mi říkáš „Miluji Tě“,
Cítím to taky,
Když mi říkáš „Chci Tě“,
Už nejdu zpátky.
Když přineseš mi růži,
Zářím od radosti.
Protože vím,
Že se v Tobě nemýlím.


SLZY
Je jich tolik , že je ani na prstech
Nespočítáš.
Třpytí se Ti ve vlasech
Anebo na tváři,
Ale kvůli nim i klopýtáš.
Ať už jsou od radosti nebo od zármutku,
Vždycky přejdou k bolestnému smutku.
Protože
Jak začneš, tak neskončíš,
A těžké břemeno nosíš.
Je složité usmát se,
Když trpíš,
A ještě horší bát se,
Že se ztrapníš.
Tak breč…
Vysoukej ze sebe to,
Co máš na duši a srdci se vším tím
A pomůže to i
Přátelům Tvým.


BOLEST
Bolest… tohle slovo znám dobře,
Protože ho zažívám pořád.
Není to jen slovo, je to CIT, Obře,
Který Ty nemůžeš znát.
Kolikrát je těžší ta psychická,
Než-li ta fyzická.
Dokáže ranit, dokáže zmást,
Ale ne vždy ji umíš setřást.
Psychická, nebo-li vnitřní,
Bolí a trápí víc,
Než ta, co z ní krev jiskří.
Ano, to je pravda…
Ne, dokonce víc než to…
Bolest je Utrpení,
Kterým si každý musí projít,
Dokud nezjistí,
Že ten dotyčný,
Ho jen raní.


MOJE SRDCE
Moje srdce bije,
moje srdce chřadne.
Moje srdce žije,
moje srdce padne.
Moje srdce krvácí,
možná se i raduje.
Moje srdce ztrácí,
všechno zlé ho zabije.
Moje srdce miluje,
ale i nenávidí.
Moje srdce zlomené je,
a možná se už nespraví.
Moje srdce touží,
moje srdce chce.
Moje srdce plouží,
moje srdce pláče.
Moje srdce chybuje,
ale to jen zřídka.
Pomalu už nebije,
voní jako kvítka.


PROČ
Proč žijeme?
Proč umíráme?
Proč lžeme?
Proč utíkáme?
Proč kritizujeme?
Proč chceme?
Proč milujeme?
Proč nenávidíme?
Proč to všechno děláme?
Nebo snad i činíme?
A nebo chybujeme?


IN THE END
I’m in the end…
But it doesn’t matter.
I needn’t an assistant,
It can be harder.
I want be alive.
We will be together…
Can You feel it deep inside?
The way isn’t another.
I have confusion in my head,
And the same in my heart.
But I cannot it to destroy,
It will can a enjoy.
I don’t why,
But You cannot try.
Everything will be on Angel’s wings,
This desperate things.
Something’s starts, something’s end,
And when it isn’t real.
However, this isn’t adjustment,
Only something near.


ENJOY
Enjoy the Silence
is always perfect.
Enjoy the Innocence
is question the aspect.
Enjoy the Passion
is making from the desire.
Enjoy the assassination
take only the while.
Enjoy the taste
is from the blood just.
Enjoy the bite
get deep inside.
Enjoy the Evil
is mere the confusion.
Enjoy the Devil
is meaning the anticipation.
Enjoy the Loneliness
is sad,
Enjoy the Death
is bad.


VOLNOST
Žiju v samotě,
žiju spoutaná.
Chci milovat Tě,
a tím být volná.
Chci si užívat,
toužím žít.
Ale musím litovat,
že jiné dokážu ranit.
Stejně mě to bolí
tak, jako je.
A rány, ty se nezahojí
jedna dvě.
Proto,
buďme šťastní
užívejme si života,
dokud nás nepohltí jedna velká NICOTA…


TICHO
Je ticho…
Ty mlčíš…
Oba máme v puse sucho
a tím mě mučíš.
Pořád je tu ticho jako v kostele…
Ničí to! Nenávidím to…
Tak proč nepromluvíš,
když sedíš jen na druhý straně postele?


Autor: Doylesbride

JEDEN DEN

Vyšlo slunce,
zmizel stín,
myslela jsem,
že snad sním.

Byl to pouhý jeden den,
kdy slyšela jsem tvoje srdce,
vím,že tohle nebyl sen,
líbal si tak sladce.

Nekonečně dlouho,
líbal si mě na rty,
nikde kolem žádná zloba,
jenom já a jen Ty.

Nejkrásnější chvíle,
mého života,
zmizely si v mlze,
všude jen nicota.


PROKLETÝ

Proč v temnotě jsem stále sám,
proč ve stínu se skrývat mám,
proč nemůžem být navždy spolu,
proč má temná duše míří dolů?

Vždyť nemám ani,
v zrcadle odraz,
stále však v mysli mám,
tvé tváře obraz.

Stále mě děsí,
hlas dávných mých obětí.
Tím jsem byl odsouzen,
žít v temném podsvětí.

Času nemusím se bát,
budu tu stále,
i když on bude stát.

Nikdy nepoznat slunce svit,
s úzkostí čekat na úsvit.

Vzpomínka na tebe,
nutí mě žít,
myšlenka, že možná někdy,
budu tě u sebe mít.


STÍN

V odpoledním světle,
mého pokoje,
ve stínu u okna,
kdosi je.

U srdce se něco svírá,
cítím že se na mě dívá.

Chce se mi křičet,
ale zradil mě hlas,
mám zvláštní pocit,
po zádech běhá mi mráz.

Není to bezmoc,
není to strach,
kdo se tam schovává,
kdo skrývá se v tmách.

Rozsvítím světlo,
všude je zář,
v té chvíli zahlédnu,
ukrytou tvář.

Přišel za mnou snad přímo z pekla,
všechna úzkost se rozutekla.

Rozběhnu se rychle k němu,
slunce schovám za oponu.

Políbím ho na ústa,
tep mi prudce narůstá.

Chci ho líbat až do svítání,
čas, však náš přítel,
zrovna není.

Jen co se objeví,
první hvězda,
jde bojovat proti temnu,
to se jen tak nevzdá.


TAJEMSTVÍ

Měl jedno tajemství,
ona ho neznala,
proč svou lásku najevo,
dříve mu už nedala?

Bála se lásky,
bála se emocí,
těžko však říct jestli citem,
mohli by mu pomoci.

Byl odhodlán dát vlastní život,
pro záchranu světla,
lásku jejich navždy,
obrovská zář smetla.

Slzy kanou z tváře dolů,
v srdci bolest, v duši žal.
Snad mohli být navždy spolu,
on však i za jiné se pral.

Měla ho ráda,
ale nevěděla jenom,
že ve dne byl člověkem,
a v noci démon.

Dal jí dar z lásky,
v podobě vizí,
snad její bolest,
ze srdce zmizí.


SETKÁNÍ

Přichází temnota,
blíží se noc,
lidé jsou slabí,
zlo získává moc.

Někdo je však chránit musí,
je to Angel,
upír s duší.

Dá všanc i svůj vlastní život,
pro něj nemá cenu.

Dá zlu svoji duši,tělo,
jen když zachrání tu ženu.

Ženu s tváří anděla,
i když jeho pomoc nechtěla,
anděla s duší bojovnice,
co nebojí se podsvětí,
dívku co se bojí citu,
končí v jejím obětí.


UPÍR S DUŠÍ

Jsem pouhým tělem,
i když mám duši,
jsem pouhým přeludem,
a to mě mučí.

Neznám teplo,
znám jen chlad,
v noci nemá mě kdo hřát.

Přál bych si vidět,
východ slunce,
líbat ji za světla,
držet její ruce.

Já dávno nežiju,
já už jen přežívám,
neznám už lásku,
a sám jen usínám..

Jsem jenom upír bez stínu,
snad jednou v klidu spočinu.


OBĚŤ

Vždy si budu pamatovat,
na tyhle krásné chvíle,
ty však na ně zapomeneš,
není mi to milé.

Pomůžu tím světu,
zachráním i tebe,
jinak by vládla temnota,
a zmizelo by nebe.

Vím, že mohl jsem tě mít,
však za krátko bys zemřela,
ne to já nemohu přec chtít,
nemohu zabít svého Anděla.

Ani nevíš jak mě bolí,
moje duše prokletá,
ani nevíš jak se trápím,
ty pro mě jsi snad zakletá.

Ani nevíš jak jsem rád,
že mohl jsem tě milovat.


POSEDLOST

Ničí mě láska,
ničí mě cit,
ta bolest nejde,
ničím zastavit.

Láska k ní je mojí,
největší slabostí,
zabodává se mi stále,
hloub a hlouběji do kostí.

Jsem jí stále za zády,
jako její stín,
sleduji ji ve dne,
v noci o ní sním.

Jsem posedlý její krásou,
odvahou i drzostí,
počkám si až světla zhasnou,
snad dřív, než její láska,
ona zabije mě z milosti.


VŽDY

Ne nejsem takový,
jakého mě znáš,
ne já nejsem ten,
za koho mě máš.

Mám sice duši,
však potomkem jsem upíra,
i když tě miluji,
cit snažím se zapírat.

Bojím se co přijde,
když pravdu si přiznám,
když slunce vyjde,
když lásku ti vyznám.

Skrývám se ve stínu,
ulic a domů,
v tom slunce zahlédnu,
v korunách stromů.

Jak se teď ubránit,
sluneční záři,
jeden obraz stále vidím,
a tím je úsměv na tvé tváři.

Vždy tě budu milovat,
vždy budeš v mé duši,
vždy na tebe vzpomínat,
víc než můžeš tušit.


Dialog

„Co ty tady zase děláš?
Nemáš být už v pekle??“

„Sám se tomu taky divím,
zvyknul jsem si v teple!“

„To tě snad nic nezabije?
To se musíš vracet pořád?“

„Hele „kámo“ , uklidni se,
chceš se tam jít taky ohřát?“

„Teď se tomu teda divím,
proč najednou nejsi vidět?
Peroxide, ukaž se nám,
Nebo si se začal stydět?“

„Jsi fakt vtipnej, děsně moc,
budu s tebou celou noc.
V autě, doma, v posteli,
Budeš mě chtít zastřelit!“

„To chci už teď, na mou duši,
chci to víc , než jenom tušíš.“

„Na tvou duši, to je sladký,
víš proč jsem se vrátil zpátky?“

„Tak to vážně nevím,
nechceš mi to prozradit?“

„Četls proroctví Shanshu,
co když tě mám nahradit?“

„To už trochu přeháníš,
ty že máš svět zloby zbavit?
Až zachráníš svět víc, než jednou,
Pak se o tom můžem bavit!“

„Jo, promiň, já zapomněl,
to ty seš tady hrdina!

Nech to být a uvidí se,
Kdo bude líp usínat.


Volba
Koho z nich si vybrat mám,
jeden se mnou, druhý sám.

Zvolím- li si prvního,
záhadného, tajemného,
budu jenom riskovat,
že promění se ve zlého.

Vyberu- li druhého,
na pohled tak sladkého,
kdo ví , co se může stát,
bo můžu od něj očekávat.

Kéž rozhodl by za mě osud,
ať rozhodnou vyšší síly,
já váhala noc co noc,
váhala až dosud,
ať napoví vyšší moc,
Snad se nepomýlí.


Iluze
Jen iluzi lásky,
víc nemohu Ti dát,
dal bych ti i svoji duši,
někdy dostanu ji....snad.

Jen slova co zaniknou,
v nářku mocných hromů.
Jen přelud citu,
co mizí si v korunách stromů.

Odpusť mi prosím,
víc nemohu nabídnout,
raději mě opusť,
nech lásku zaniknout,

Nechci víc Ti lhát,
každý moment s tebou,
nedává mi spát.

Obraz Tvůj mám před očima,
nechávám o tobě si zdát.

Víš, že uvnitř mě,
najdeš kousek člověka.
Někoho si láska najde,
ne, na mě však nečeká.


Don´t leave me
Don´t say goodbye,
Please stay, be mine.

Don´t leave me now,
Your voice is low.

You are my live,
You are my death.

My hands, bitter knife,
My one last breath .


Květ

Co dělat může ten,
jemuž vzali naději,
co počít má si jen,
když vše roztálo si v závěji.

Bez iluzí, bez citu,
vyhýbá se pocitu.

Ta žena co je jak růže,
Nádherná, křehká,
má však i trní,
nevinná tvářička,
vraždil by pro ni.

Oba jsou bohužel, z opačných světů.
Může ji milovat,
není mu však souzeno,
vlastnit nejvzácnější z květů.


Není úniku

Nebylo úniku,
cítit byl strach,
v tu chvíli nevěděl,
že i on bude vrah.

Upíří zuby, děsivé oči,
všechno rudě se zbarvilo
svět se s ní točí.

Myšlenku jedinou,
jak jen ji zachránit,
snažil se zavrhnout,
z mysli ji odstranit.

Nebylo však úniku,
už nebyla člověkem,
blížila se zániku,
žít v trápení odvěkém.

Probodnul jí srdce,
kůlem víc než ostrým.

Není snad nic horšího,
než vražda vlastní sestry.


Prázdno

Ráno se probouzím,
v bytě jen samota,
bolí mě u srdce,
odešels ze světa.

Jen vzpomínky a pár fotek,
nenahradí s tebou čas,
neucítím víc tvůj dotek,
neuslyším smích tvůj zas.

Všechno je pryč,
a ty ještě dál,
schází mi tu tvoje vůně,
i to jak si se krásně smál.

Všechno je těžší,
než jsem si myslela,
všechno se rozpadlo,
když jsem tě ztratila.


Rukojmí

Chci dát šanci naší lásce,
sním o tobě, o mé krásce,
nemáš ani ponětí,
jak moc, držíš mě v zajetí.

Nechci však být propuštěn,
chci být ve tvém obětí,
chci navždy být tvůj rukojmí,
jen na chvíli ještě, prosím mě obejmi.

Ač si tak nevinná,
trápíš mě nevýslovně,hořím k tobě láskou,
jako vyšel bych právě z ohně.

Ale co, ať shořím,
ať zůstane jen prach,
když nemůžu tě mít,
víc než ve svých snách.



Autor: Fallen

PŘÁNÍ (NE)BÝT

Svět se mi vysmívá
touha nebýt mou mysl obepíná.
Přání ztratit se z tohohle chaotického života
žít jinak, být jiná…

Prázdná přání chránící mou mysl před šílenstvím
se mění a chřadnou, až zbudou jenom jiným.
Samota ničí má přání zatímco mé šílenství podporuje,
stejně ten blázen nahoře nic nezpozoruje.

Svět se mi vysmívá
touha přežít celá se s mou myslí prolíná
jako přání být samotou nedotčená,
to jediné pro mě totiž znamená být celá.


SAMOTNÁ

Ledová zevnitř,
ledová na povrchu
Nalezena ve strastech,
trápících ji na duchu
Skryta v úsměvech
plných bolesti
Ztracena v samotě,
ve svém šílenství

Ledová zevnitř,
vstřícná na povrchu
Skryta v úsměvech
ničících ji na duchu
Ztracena v samotě,
ve snech bdících
Nalezena ve smrti
s ní soucítících.


SCHŮZKA S CIZINCEM

Slzy mi stékaly po tváři
jako kapky ranní rosy,
a ani otužilé rusalky
by v mém chladu netančily bosy.

Krvavého slunce západu
tohle špatný doprovod byl,
sic zapadalo pomalu
měsíc mou tvář brzy ozářil.

Však hvězdy se mu chtěly tak vyrovnat,
že závistí nad jeho září
začaly na obloze padat,
jako slzy na mé tváři.

Ni štěstí, ni radost,
nezastaví mé slzy
díky za tvou prolhanost,
zničí mě brzy.

Znám příběhy o štěstí,
radosti a lásce,
však všeho mé podíly
vsadil cizinec s osudem v sázce.

Jako bludná duše,
prožít veškerá muka,
cizinec mou mysl pokouše,
nemá-li zde někde soka.

Cizinec-samoty posel
teď už spokojen jest,
že jen původ mé samoty
nenechal ze světa smést.
Nyní bludištěm života bloudím
a cizince zpět hledám,
ať vrátí mi co je mé,
nebo se neznám.


BÍLÁ NOC

Studím sama v bílé noci
V bílých temnotách jsem slepá.
Dotknout se skutečna, tak moci
Hluchota ve víru hlasů mě nechá.

Bílá noc mi pronikla do krve
Z možností vymknout se kontrole mi nezbude.
Bílou temnotou mi duše krvácí
Myšlenky se z mé mysli vytrácí.
Smrt mi říká „Obejdu tě, ztracená“
Ale já ji volám. Život pro mě nic neznamená.


Autor: Silvestra

KRV
Milujem voňu krvi
pri pohľade na ňu,
ma celé telo svrbí,
šteklí mi panvu.
Je omamne lepkavá,
láka k vypitiu,
keď po tele stekáva,
núti svalstvo k napnutiu.
Niekedy som smädná,
ale netúžim po vode,
je nevinne zradná,
a ja chcem sa oddať slobode.
Voda neuhasí tú páľavu,
ktorá mi v tele vyrástla,
z nej nepocítim úľavu,
čo mi už hlavu prerástla.
Viac už ani chlieb,
neukojí moj hlad,
radšej napijem sa krvi,
ktorú mám tak rád.


UPÍR

Kiež by mohol slnka lúč,
dotknúť sa tvojej tvári,
skrz slanú slzu moju,
čo na líci ma ostro páli.

Kiež cítila by som,
teplý tvoj dych,
na mojom tele,
len malý pich,
a bolo by po tebe.


VÁŠEŇ

Živím sa krvou nevinných,
blúdiacich dokonalým svetom,
stojím na doskách stabilných,
a nechávam sa unášať vetrom.

Čuchom premeriavam osoby,
ktoré snažia sa ukryť žial,
moje srdce plné je zloby,
a pohľad mám uprený v diaľ.

Túžobne očakávam kvapku krvi,
ktorá provokatívne po tebe lezie,
vnútro sa mi akosi zvláštne mrví,
tá červená ma zakaždým zvedie.

Ten cit ktorý k tebe prechovávam,
mi zaspať cez slnečný deň nedá,
len v noci s tažkostami zaspávam,
a po mysli mi tvoje telo stále behá.

Myslenie na teba,
mi telo ohrieva,
viac mi netreba,
vášeň ma ovieva.


UPÍRI LÁSKA

Padla rosa na můj stín,
koukal jsem se klidne,
jak síť koléba pavouka,
a krev v ní tiše stidne.

Už nikdy oči neotevře,
neuvidím víc slzy její,
v mém mrtvém srdci žít bude,
u ostatních propadne v zapomnení.

Nedokázal jsem ochránit ji,
od světa a lásky mé,
já si to neodpustím,
snad ona mi někdy promine.

Bože ochraňuj její duši,
né tak jaks ochránil mně,
přími ji medzi andělé,
a nauč ji milovat tě.


ZOSNULÁ

Krúžim po cintoríne,
nejde mi do hlavy,
čo tu vlatne mlčím pri víne,
všade su prítomné larvy.

Kĺukaté trávnaté schodiská,
chcem ísť domov,
do miesta mojho rodiska,
odísť zpomedzi týchto hrobov.

Nočnou tajnou tmov,
plachtím ako netopier,
svet poskladaný z tých najhorších snov,
a telo pokryté miliónmi čiernych pier.

Ponáhľam sa za svetlom,
ktoré horizont vrhá,
prebehujem hustým parkom,
čosi ma z bdenia trhá.

Už stojím pri cieli,
no necítim chvenie,
svet je zrazu bieli,
a ja vidím zjavenie.

Vznáša sa nadomnou,
berie ma spať,
do útrob chladných mramorov,
kde budem naveky drieť.


NOC PATRÍ IM

Noc nezvyčajne bola pustá,
a hmla bola tak strašne hustá,
že pohľadom dovidel si najďalej,
po zasneženú stromovú alej.

Kde v korunách stromov,
deti noci mali svoj domov,
sedeli na stromoch a vyčkávali,
na nejakú obeť ktorú by vycucali.

A tak ukojili svoj hlad,
každý z nich zabíjal rád,
najviac chutili im ženy s čistou krvou,
s ktorými by mohli splodiť ďalších druhov.

S ostatnými sa len tak hrali,
ich krvou sa napájali,
až kým nenadišiel čas odísť,
a oni boli korisť.

Pre lovkyňu deti noci,
pri ktorej niet pomoci,
zbavila ich trápenia,
a života za zatmenia.


VŠETCI ANJELI SA LEN DÍVAJÚ

Prečo sa nebeskí anjeli,
len s radosťou dívajú,
na utrpenie ľudí,
ktorý už o ničom nesnívajú...

Kto dal právo im,
na takéto činy,
snáď sám veľký Boh,
ktorý je bez viny...

Dívame sa na nich,
ako na akési ikony,
ale čo nám do života dali,
len samé náhody...

Ja netúžim bo boku Boha stáť,
snáď mi to odpustí,
ale netúžim po jeho chlebe,
v ktorom je kus slabosti...

Veď ja vlastne netúžim ani,
aby mi odpustil,
snáď túžim len po jednom,
aby ma prepustil...

Ako dlho budem čakat na tú chvíľu,
kedy obloha spadne na Zem,
a on si uvedomí,
komu dával kázeň...

A zistí,
že on sám nieje nič,
len veľká kvapka v malom mori,
a otrepaný gýč...

A to bude vtedy,
ak naň už nikto veriť nebude,
keď odíde z našich hláv,
a jeho meno sa zabudne...

Tlačiť stránku