Čelákovické „pohřebiště upírů“ vstoupilo do obecného povědomí před více než 30 lety. Jak se traduje, v 10. – 11. století tu prý pohřbívali obávané mrtvé, a aby jim zabránili vstávat z hrobů, sekali jim hlavy a poutali ruce. Dnes se však mezi odborníky prosazuje názor, že to mohlo být úplně jinak.

V roce 1996 bylo při záchraně výzkumu na pozemku jednoho z domů v Majakovského ulici v Čelákovicích odkryto 11 hrobů s pozůstatky 14 mrtvých. Až na jediný případ, kdy nebylo možné určit pohlaví, patřily všechny nalezené kostry mužům. Tři mrtví měli oddělenu lebku, jeden pravou nohu – levou měl přitom silně ohnutou v koleni, jako by původně byla svázaná. Několik jedinců bylo patrně pohřbeno se spoutanýma rukama, někteří mrtví leželi na břiše a v jednom z hrobů, bohužel silně porušeném, se našel zbytek záhadného kůlu z borového dřeva. Jinak nebylo v hrobech vůbec nich, s výjimkou pěti železných přezek.

Výzkum prováděl Jaroslav Špaček z Městského muzea v Čelákovicích, který jako první vyslovil domněnku, že se jedná o hřbitov, kam byli ukládáni výhradně obávaní mrtí. Hroby datoval do mladohradištního období, tedy do 10., nanejvýš první poloviny 11. století. K tomu mu posloužily zmíněné přezky a také jeho osobní přesvědčení, že „upírský“ hřbitov mohl jen stěží existovat delší dobu poblíž tak významného centra šíření křesťanství, jakým byla nedaleká Stará Boleslav. Své závěry Jaroslav Špaček uveřejnil v roce 1971 a dlouhá léta je nikdo nezpochybnil.

Co si počít s upíry?

Mrtví, považovaní za nebezpečné, bývali v minulosti často nejrůznějším způsobem „zneškodňováni“. Pohřbívali je na břiše, se svázanými končetinami, oddělenou lebkou nebo jen spodní čelistí, případně s oddělenýma nohama. Obávaný mrtvý mohl být zatížen kamenem, probodnut kůlem, přibit hřeby nebo mu mohla být ucpána ústa hlínou. Za účinné protivampyrické opatření se v té době považovalo i připevnění zámku na palce mrtvého. To vše mělo zabránit jeho nežádoucímu návratu mezi živé. Podobné praktiky se prováděly až do novověku, jak dosvědčují písemné prameny i archeologické nálezy. Všechny pohřby s takovými „protiupírskými“ zásahy se však našly na běžných pohřebištích, a ne na izolovaných „upírských hřbitovech“ – ten čelákovický byl jediný v Evropě!

Někteří obávaní mrtví byli pochováni dokonce přímo v kostele. Pod podlahou Nejsvětější trojice v Písku byl nalezen nebožtík s vyvrácenou lebkou a zčásti vytrhanými zuby, pohřbený asi v polovině 18. století, možná i dříve. Z téže doby pochází nález z kaple prostějovského kostela – mrtvý s oddělenou hlavou a velkým kamenem u nohou. Víra v nebezpečné mrtvé tedy byla zjevně tolerována i v církevních kruzích a tvrzení, že čelákovičtí upíři musí pocházet z doby před rozšířením křesťanství, je proto obtížně udržitelné. Nabízí se však otázka, zda to vůbec byli „upíři“.

Popravy a mrchoviště

O nový pohled na čelákovický nález se nedávno pokusila archeoložka Pavlína Mašková, když upozornila na skutečnost, že podobné nepietní pohřby pocházejí i z okolí popravišť. Při výzkumu šibenice ve švýcarském Emmenbrucke se našlo 45 koster, ležících v roztodivných polohách, se svázanýma rukama nebo bez lebek – mohli být i čelákovičtí „upíři“ ve skutečnosti popravenci? Zajímavou indicii nabízí samo místo nálezu, nazývané nejméně od 18. století „Mrchovláčka“. Snad proto, že se na zdejším obecním poli občas vyorávaly staré kosti. Zvláštní název však může souviset i existencí popraviště, kde se obvykle také pálily či odhazovaly zvířecí mršiny. Existoval však v Čelákovicích hrdelní soud? Podle písemných pramenů ano, není však známo odkdy. Na začátku 18. století stávala šibenice na vrchu Šibeňáku, 1, 5 kilometru od „pohřebiště upírů“. Ve starší době však mohla být i jinde. K podobnému stěhování popravišť občas z různých důvodů docházelo.

Jaroslav Špaček datoval pohřebiště do 10. – 11. století také podle typu nalezených přezek. Dnes jsou však známy i z mladších období, a tak zůstává otázka doby vzniku čelákovického pohřebiště zcela otevřená. Podle Pavlíny Maškové je však takřka jisté, že nepatřilo raně středověkým „upírům“, ale spíše popravencům z 15. – 17. století. V Čelákovicích možná ano. V Čechách však nikoliv.

srpen 2005, 21. století